jatox
přečtené 48
Každé dítě může dobře spát
2011,
Annette Kast-Zahn
Tak tohle teda rozhodně ne! Podle zkušeností mnoha rodičů ona metoda většinou zabere, ale ne v dlouhodobým horizontu, ale především... Nejen, že i ze zdravotního hlediska to není úplně cajk. Aplikováním doporučenýho akorát tak naučíte dítě, že se na vás nemůže spolehnout a že ho asi nemáte dost rádi a že je teda asi nedostatečný a že to teda na tom světě zas taková sranda nebude. (To si pak dáte, o pár let pozdějc, až budete zoufat a marně se snažit řešit problémy z toho plynoucí...) Rozhodně z něj tím "nevyrobíte" nezávislýho, sebevědomýho a pozitivního človíčka. Může z něj takovej vyrůst, ale proč to riskovat? Nicméně kdo z nás má opravdu zdravý, nepatologický vztahy s ostatníma lidma, se sebou, se světem...? Místo čtení podobný literatury radši zabruste na onen web a nechoďte zbytečně proti dětem, přírodě, nakonec i proti sobě. Všecko se vám to (a celý společnosti) vrátí jako buze... bumerang:))) Tak to byla předehra... a teď ke knize: Po týhle knize jsem sáhla především z důvodu, že jsem se někde v komentářích dočetla, že kniha NEobsahuje vyplakávací metody. Takže hned na začátek – přesně naopak! Budeme-li slovíčkařit, kniha neobsahuje vyplakávací metody, ale metody kontrolovanýho pláče jo. Není to nějakej výraznej rozdíl v působení na dítě. Kniha taky neobsahuje „metody“ jak naučit dítě dobře spát, jako spíš jednu metodu, co se týče problému s usínám a nočním probouzením a následnou potřebou znovuuspání, a další metodu pro děti utíkající s postýlky. No a pak pár tipů na noční děsy, strachy apod., ale to už ani nejsou metody. Autoři sami píšou, že pokud vám noční vstávání vadí jen trochu, nemá cenu tuhle metodu stresující rodiče i dítě podstupovat. Tak jako proč tohle nenapíšou hnedka na začátku knihy místo skoro na konci? Ale po dalších pár stránkách si autoři opět prosazujou svou, že jde hlavně o dlouhodobý zlepšení situace jak pro děti, tak pro rodiče, takže to jako cenu má. Jenže zřejmě to situaci dlouhodobě moc nezlepšuje a bůhví jaký všecky následky tohle experimentování s dětskejma emocema to má. Jo a taky je něco jinýho, pokud podobně jako v Americe vstáváte už v pár měsících kojence do práce a odevzdáváte ho do cizích rukou. Tyhle zhůvěřilosti se tu naštěstí téměř nedějou. Asi i proto (matkám z toho hrabe, měly by bejt doma a starat se o svůj poklad, a ne někde honit prachy v práci) se tahle metoda a kniha mohla vůbec prosadit. Tak zaprvý, na tuhle metodu půlroční (no spíš nikdy) dítko stavěný není. Nejdřív jsem si myslela, že je ta hranice nastavená tak, jakože to dítě je schopný to psychicky unýst, ale omyl! To je hranice, po který z fyzio hlediska jsou děti údajně schopný vydržet přes noc bez jídla. Ha ha. Tak jednak je to kravina, protože mateřský mlíko se tráví velmi rychle, a je vysoce individuální, kolik dítě vypije, a na jak dlouho mu to vydrží... (A taky by půlroční děti tepve měly začínat s příkrmama po lžičkách, tudíž jsou pořád víceméně kompletně kojený!) Ale hlavně, potřeby dítěte asi nekončej jen spaním, jedením a teplem, no ne? Všecko to dost odpovídá nějaký řekněme americký vizi výchovy k samostatnosti apod, (ale taky bohužel socialistický vizi). Nebo prostě sice si pořídim dítě, ale vlastně chci co nejdřív do práce a dítě strčit do školky, abych vydělávala kačky, abych měla na blbosti, o kterejch mě mediální masáž přesvědčila, že potřebuju. A hlavně, ať mě to dítě moc neobtěžuje. To to ta naše západní kultůra teda dopracovala. A opravdu je hrozně cejtit, jak to vychází z tý americký kultury, kdy je prostě tlak na to, aby ženský šly hned do práce, a přece je nepřípustný, aby mimino budilo v noci pracující matku, když ji potřebuje kapitalistická společnost. Vlastně to ty autoři ještě tak krásně okecaj a citově vás vydíraj... Jak byste jako mohla bejt dobrá matka, když se v noci tak často budíte a uspáváte dítě? To přeci nejde, takhle dobrej rodič bejt rozhodně nemůžete! A teda, už v noci s různou trpělivostí opakovaně uspávám druhý dítě, který se budí fakt dost často (a opět reakce na Blancheeba, znovuuspávání i po půlhodině, hodině, dvou, opravdu není žádný sci-fi, nic nepřirozenýho), a ano, prostě JE to nepříjemný, ale prostě uchylovat se k takovejmhle metodám, to fakt jako ne. Jako že by mělo bejt samozřejmý, že dítě od půl roka spí samo ve svým pokoji a jen pokud to nejde, aby spalo v ložnici? Jako, to myslíte vážně? Dál mi přišla škoda, že se autoři nijak nezmiňujou o rozdílným spaní v souvislosti se stravou. Je jasný, že nacpat dítěti břicho hustou kaší na noc, aby bylo sytý a dobře spalo, není dobrá, (vždy) fungující rada. Ale je prostě rozdíl, pokud dítě od 4. měsíce dokrmujete a postupně nahrazujete mlíko normální stravou, nebo pokud ještě v půl roce (nebo taky třeba v roce) plně kojíte a chcete po dítěti, aby spalo celou noc. V knize se totiž tvrdí, že organismus půlročního dítěte nepotřebuje v noci jídlo a mělo by to prostě vydržet. Potřeba jídla se u různých dětí liší dost i přes den, a zvlášť mateřský mlíko se prostě rychle vytráví. Shrnu to, prostě jsem přesvědčená, že to s tím souvisí. Kojený děti obecně spěj blbějc, než sunarový. Ale jak jsem už psala výše, dítě může mít i jinej problém, než jen hlad a zimu/teplo. - pokračování v dalším příspěvku -... celý text
Jak bylo malé růžové slůně jednou velmi smutné a jak vše dobře dopadlo
2005,
Monika Weitze
Tohle je jedna z nejhezčích knih pro nejmenší, co jsem dosud četla. Věkově se hodí od 2 do cca 7, nicméně si myslim, že je docela dost věkově univerzální, potěší i dospělý, možná i víc, než děti. Z poselství bude něco mít tak čtyřleťák a vejš, soudím. Najít opravdu dobrou knížku pro děti není zas tak úplně ýzypýzy. Spousta knížek nemá pořádnou zápletku a děj. Mnohý maj pokus o zápletku, ale zas je to celkově nicneříkající, leda pořád takovýto pomáháme si. Skoro nikdy se to neobejde bez dělení světa a postav na "dobro" a "zlo", náznaků násilí a podobně. Tohle je ovšem úplně jiná liga. Kniha formátu A4 má velký příjemný ilustrace, přičemž text je vždycky v krajním bílým pruhu (což oceníte, když čtete v ne úplně dobrým světle:D), takže neruší obrázky. Textově je celkem úsporná, ale zato říká spoustu důležitýho. Anotace moc neprozrazuje a ani náhledy nejsou k dohledání, tudíž popíšu celej příběh. (Včas upozorním na spoiler.) Slůně má sloního kamaráda, kterej se s rodinou odstěhuje pryč. Slůně je z toho hodně smutný. Ostatní se ho snažej rozptýlit a poradit mu nějaký rádoby rady. Ne, že by ty rady byly všechny úplně marný, ale v tomhle stavu prostě fungovat nemůžou. Slůně nakonec vyhledá sovu, aby ji požádalo o radu. Ta odpoví, ať slůně udělá tři věci. (Pokud si nechcete nechat prozradit ty všechny poselství, dál nečtěte:)) Zaprvé, slůně se má vyplakat, co to jde. Zadruhé, má vypravovat někomu, komu věří, o svým smutku. Zatřetí, nechť udělá ve svým srdci pro toho kamaráda místo, protože ve vzpomínkách u něj zůstane. A potom se ještě zmíní o čase, kterej jak plyne, odnese kus bolesti s sebou. A tak to slůně všechno udělá a zjistí, že na něj čekaj další příležitosti, kamarádi, prostě svět se svou krásou. Zní to takhle moc banálně? (/konec spoileru) Nejen, že knížka hodně moudře rozebírá téma smutku. Zřejmá je i duchovní rovina. Naděje a vesmír, kterej vlastně pracuje pro vás, když to uchopíte správně. A samozřejmě taky láska, která efektivně rozpouští sdílenou bolest. Nebo síla citu, která nezná hranice geografický nebo časový, ale třeba ani hranice mezi životem a smrtí...:) Je velká škoda, že kniha se (prý) nejspíš nedočká dotisku. Je dlouho vyprodaná, ale možná, že vim o dočasným zdroji, kde novou knihu lze sehnat. Kdyžtak mi neváhejte napsat do zpráv. Ráda pošlu i náhled vnitřku, abyste do toho nešli naslepo. Je to fakt klenot, kterej se vyplatí doma mít. Kéžby takovejch vycházelo víc. Velkej dík autorce i Thovtu.... celý text
Naše dítě
1950,
Miroslava Klímová-Fügnerová
Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli tu knihu rituálně spálim, nebo si ji naopak nechám jako studijní materiál a schovám pro příští generace jako odstrašující svědectví toho, na základě jakejch informací se dřív vychovávaly děti. (Druhá možnost vítězí, a doufám, že to bude brzo exemplář do nějakýho informačního muzea hrůzy.) I proto, že jistý trendy ze západu jakoby se opět vracely k těm největším hrůznostem (Kojenci po pár tejdnech šup k cizí ženský - chůvě, nebo do jeslí, a matka do práce - no cože??? Proč to ty ženský takhle dělaj? Že by taky neschopnost samostatně přemejšlet o tom, co doopravdy chci a co je doopravdy dobrý?), a celkem hrozí, že tohle sem zase doputuje - cejtim mírnej tlak na to, aby ženský šly do práce dřív, i když naštěstí zatím se většina populace pořád řídí obvyklým 3 roky doma (dle mě nutný minimum, ideálně do instituce pozdějc nebo nikdy:D). Doporučila bych to všem v rámci nějaký self terapie i terapie (soužití, vztahy) s druhýma lidma, pro uvědomění, čeho se vyvarovat ve výchově dětí. A update v postkoronáčový době - velký souvislosti s tím, že se dokázalo rozehrát a tak dlouho hrát tohle divadlo. Je to už moje druhá sonda do socialistickejch knih o výchově. Trošku jsem se už rozohnila u profilu knihy První rok dítěte. Tahle je ještě o něco starší, a těch husťáren bylo v tak obsáhlý publikaci poměrně hodně. A mně je z toho čtení dost ouzko. Zároveň jsou to občas i takový aha momenty. Třeba aha, tak proto je tolik lidí neschopnejch žít svůj život tak, jak chtěj a potřebujou. Oni vlastně ani neuměj ty svoje potřeby vystopovat, natož jim jít vstříc, chtít od druhejch, aby jejich potřeby respektovali. Aha, proto se rozkojilo a úspěšně kojilo tak málo žen, pokud byly všude takhle strašně špatný informace, který dělaj všecko pro to, aby matka vlastně nekojila. Aha, proto lidi často neuměj nebo nechtěj vyjadřovat svoje emoce, mluvit o svejch problémech. Aha, proto tolik lidí vlastně vůbec odmítá a popírá to negativní, nepřizná (si) problémovost čehokoliv. Aha, proto je bohužel i dneska pro většinu obyvatelstva každej doktor pán bůh, před kterým se všichni klepeme, necháme si odnýst naše novorozený děti, aniž by nám to přišlo vůbec divný, natož špatný! Proto na sobě necháme páchat naprostý zvěrstva od lidí, který na sobě nosej bílej plášť. Protože ty se musej poslouchat a věděj všechno nejlíp. Aha, odtud se berou ty zhůvěřilý rady dnešních prababiček, a někdy bohužel i babiček, o škodlivosti chování nemluvňat. Aha, a někdy, jako by i pediatři zaspali pár desetiletí, že některý i dneska považujou kojení od určitý doby za něco méněcennýho, co je potřeba nahradit umělou břečkou. Aha, tady je to podhoubí, proč se některý rodiče pustěj do metod vyřvání nebo kontrolovanýho pláče. Asi je ubezpečila širá rodina, že je to v pohodě, protože to bylo vlastně aplikováno skoro na každýho, a přece "taky žijeme" a "nemáme následky". Je blbý, když do výchovy kecaj lidi, který maj právě kvůli takovejm přístupům totální nedostatek sebeúcty a sebelásky. Aha, proto bylo možný učinit největší podvod na lidstvo - divadlo jménem koronáč (a další manipulace s lidstvem, v podstatě celej metrix, když to vezmeme do důsledku), proto je naprostá většina lidí absolutně slepá a poslušná, prosta samostatnýho kritickýho uvažování, natož aby dokázali chránit svoje práva a svou vůli. Jako jasně, tohle platí vždycky, ale v těhlech letech to krásně pořádně vyplulo na povrch, jak moc je to s náma špatný. AHA!!! Taky se dozvíte, že vlastně všechny problémový situace - mimo nemoci - který s dítětem řešíte (odmítání jídla, brečení a vztekání, neodplenkování /samozřejmě myšleno v roce dítěte!/, neschopnost usnout a buzení, ...) jsou způsobený čím, nebo kým? No jasně, že vychovatelem, respektive zpravidla matkou. Jojo, všechno je to tvoje vina, protože jsi neschopná. Protože kdybys své dítě dobře vedla, tohle by se nedělo. No ty koky... Chudačky matky, který tomu uvěřily... Hořce mě pobavila taky všeobecná posedlost hygieničností. Hygiena, kolektiv a poslušnost. To, jakým způsobem socialismus vycházel vstříc matkám, je taky hodně tragikomický. Ovšem co je na tom hodně smutný, pomalu ale jistě jako bychom se chtěli zase vracet k tomu brzkýmu odkládání dětí do institucí. Zaplať pandu, že dneska už máme tu možnost volby. A kéž by to bylo tak, že ty socialistický ženy často nebyly tak uvědomělý a schopný, aby jely touhle cestou popření mateřskejch pudů ve jménu nějakýho chimerózního kolektivního dobra. Jenže když se podívám kolem sebe, přijde mi, že ta zažranost toho všeho byla fakt silná. A bohužel ještě v určitejch podobách přežívá dodnes. A taky v určitejch věcech byla realita horší, než tahle kniha předkládá. Třeba proklamovaná nevhodnost bití a peskování, a další skvělosti, o kterejch se kniha ani nezmiňuje (citový vydírání, uplácení), což byly výchovný prostředky číslo jedna. Škoda, že nemám nikoho blízkýho z generace, která v těch 60, 70. letech vychovávala. Docela bych o tom poklábosila. Ale možná radši ne:D (Kdyby někoho snad zajímaly ty konkrétní špatnosti, který se v knize píšou, mám vyfocenejch docela hodně stran. Ráda pro studijní účely pošlu.)... celý text
