jatox přečtené 48

O Ježíškovi 2018, David Laňka

Celkem pěkná knížka pro trošku odrostlejší děti. Viděla bych to tak pro děti 6+. Trošku jsem se obávala náboženský tlačenky, ale kupodivu to bylo pojatý tak nějak univerzalisticky, ty hodnoty a tak. Sice tam vystupuje fousatej pán bůh jako Ježíškův pravej táta, ale bylo to takový skousnutelný. Taky by autor moh zaměnit slovo hřích něčím jaksi normálnějším, ale ještě tam toho nebylo tolik. Krapet mě iritovaly zmínky o tom, jak statkář mydlí Ježíška - cizí dítě holí. Myslim, že to v takovýhle knížce klidně mohlo chybět, a vůbec nic by se nestalo, kdyby se statkář jen rozčílil a používal agresi pouze slovní. Celkově to je docela akční, a je to dobře napsaný. Je tam tak akorát promluv k zamyšlení, a tak akorát příběhu. To rozuzlení, proč je statkář grázlík mi přišlo takový moc naivní a zkratkovitý, ale tak dejme tomu, je to pořád kniha pro děti. Víc problém uvěřit příběhu jsem ale měla v poslední kapitole. (SPOILER:) Že za pár hodin napadne tolik sněhu, že se lidi nedokážou dostat ani z chalupy ven do dřevníku, že za pár hodin od topení je v chalupě mráz, a když se chlap snaží prodrat ven, tak protože u toho napadne do chalupy kupa sněhu, tak radši zas zavře a začne se potupně chystat na smrt sebe, svý ženy a svýho miminka? :D To jako vážně? A k tomu jako kontrast Josef s malým Ježíškem prohážou během pár hodin růčofůčo sníh od svý chalupy ke třem dalším ne úplně blízkejm chalupám, čímž ty lidi zachráněj? To bylo teda fakt dost nedotažený... (konec spoilerování) Závěrem, z knížky nevyznívá nějaký jedno velký sdělení, ale je to takový laskavý a celkem moudrý povídání o víře v sebe i ve druhý, o odpuštění, naději, pravdě, samozřejmě i o tý lásce, nebo třeba o tom, že nelze přimět druhý se změnit, dokud sami nechtěj. A četli jsme to kolem Vánoc. V knize se o nich nepíše ani čárka, nicméně obsahem to vlastně celkem dost je o tom niterným, o čem by Vánoce bejt měly, takže bych to jako adventní četbu klidně doporučila.... celý text

Svobodná hra 2020, Petr Daniš

___ČÁST 2____ Zas bych to tak nenafukovala, že je to to nejdůležitější ve vývoji dětí, a že ta deprivace může za tohle a tamto. (Čímž netvrdim, že to takhle podávaj autoři.) Žijeme ve fakt složitý době, kde je přemíra špatnejch vlivů, který se nedaj vůbec zmapovat, jak a v jakým rozsahu vlastně negativně působěj. Od základního faktu, že žijeme opravdu v době jedový, a holt ty jedy jsou takový povahy, že ovlivňujou fungování těla a mozku. Pak další sociokulturní danosti, lidi, který jsou zaměřený až moc na výkon a matérii, který podřizujou práci a penězům důležitější oblasti života, jako jsou vztahy, včetně těch s dětma. Rodiny, který fungujou všelijak (ale jasně, to bylo v historii vždycky)… Ta hra je na tom tak, jak je, ale je otázka, do jaký míry je to vlastně příčina dalších problémů, a do jaký je to jen další z následků těch všech okolností. A suma sumárum, vlastně neberu za neoddiskutovatelnej fakt, že teda dnešní dětství tak moc hubne. Každá doba má něco. Hodně se to dneska bude lišit rodina od rodiny, a jejího životního stylu. Škoda, že ty, který by to měli číst nejvíc (rodiče, kterejm přijde v pohodě dítě zahltit milionama kroužkama, hračkama a digisvětem) k tomuhle asi jen tak nepřičichnou. Nicméně! Když tohle bude mít společnost postupně čím dál víc v povědomí, můžou se věci měnit k lepšímu. Svobodná hra je jedna z věcí, která může pomoct lidem pochopit úplně esenciálně potřeby dětí, a těm pak přizpůsobovat společnost jako takovou, takže může přinýst vposledku spoustu konkrétní inspirace. V tom je podle mě velká síla týhle knihy, a proto autorům za ty hodiny práce za naši kotlinu moc děkuju. Lidi by měli chtít budovat města přátelský dětem a opravdu dobrý podnětný hřiště. Pak by to muselo bejt dost i o tvoření komunit. Nakonec by to chtělo i zamyšlení se a totální překopání systému školství, i když by to byl nejspíš běh na hodně dlouhou a trnitou trať. Každopádně vy, co jste to četli, můžete to, co jste nabyli v knize, ve svým životě a okolí uplatnit, tak jen houšť A pár dalších mejch „diskuzí“ s autorama mimo tu herní deprivaci. Mám problém s bojovou hrou v určitejch podobách. Nemyslim si, že je potřeba všech savců, včetně lidskejch holčiček si nějak zásadně odžívat tenhle typ hry. Nemyslim si, že je dobrý dítě odmala tímhle učit, že to je normální svět. Agrese, násilí a soutěživost je v tomhle světě až moc, a obávám se, že ta „přirozenost“ týhle hry plyne z toho, jakej svět je. A já bych to kolečko zkusila přetrhnout. Svět agrese a násilí není něco, co chceme do budoucna tvořit. Nevim, jestli si to Danišovi moc neidalizujou, možná maj štěstí na extrémně opatrný, empatický a ohleduplný děti, ale já jakmile vidim náznak bojový hry, končí to brekem opravdu velmi rychle, a nevidim tam ty přínosy, o kterejch autoři píšou. Mocenský - léčivý - hry jsou naopak velmi zajímavou kapitolou, kterou doporučuju prostudovat i z jinejch zdrojů. Autoři tam víckrát zmiňujou, jak je potřeba mít respekt k individualitě dětí, ale přijde mi, že sami jdou sem tam proti tomuhle přesvědčení, který by snad mělo bejt na prvním místě. Tak třeba, proč vlastně tvrděj, že by ve "správný" svobodný hře měly bejt nutně zastoupený všechny typy her? Některý děti prostě vyhledávaj jen určitý typy her, a ostatní je neberou. Dokonce mi přijde, že potkávám i děti, který to hraní celkově tak moc nebere, a jasně, je otázka, do jaký míry jsou tak v tomto ohledu deprivovaný a zblblý digisvětem, že už si hrát prostě neuměj, a nebo prostě jen nemaj tu povahu, potřebu a chuť. A další otázka - je to vlastně špatně? Kde má bejt ta míra ne/zasahování nás do toho? Taky se hodně liší poptávka po jinejch herních parťákách, a to je taky na další diskuzi. Autoři maj 4 děti, hmmm tak to je asi ta svobodná hra úplně jinde, než když máte děti dvě, a nebo třeba jedno, že. Taky mi nesedí, jak vyzývaj k minimalismu ohledně hraček a knih, a přitom pořád opakujou, že děti maj mít hlavně volnej materiál ke hře... jako já to dělám vlastně dost podobně, že se snažim hračkovitý hračky držet na uzdě, ale přišlo mi to trochu alibistický. Děti to prostě vnímaj jako materiál ke tvoření. Chápu, že je něco jinýho mít ve výbavě třeba kostky, který můžou sloužit jako kulisy k mnoha různejm hrám, zatímco jiná hračka slouží jen k jednomu účelu, to je samozřejmě jasný, ale na druhou stranu chtít po dětech, aby každý mělo jednu krabici hraček, a zbytek furt redukovat a vyhazovat, v tom nějak vlastně úplně nevidim ten smysl, kterej tam jako ty autoři chtěj najít. Oproti tomu se zdá, že přístup k digitechnologiím maj docela rozumnej. Ve smyslu, dokud to, na co děti koukaj, nebo co tam dělaj, děti nějak ve zdravým hraní podporuje - dává jim nový nápady, a nejsou z toho prostě zpruzený a závislý, pak je to asi pořád v poho. Tak proč to neuplatnit i tady? Dokud ty hračky jsou dětma užívaný v různejch hrách, proč na ně tlačit, aby to redukovaly? Ještě víc mě pak pobavilo, když jsem narazila na youtube kanál autorů, kde jsem zahlídla videa ohledně deskovek, který jako doporučujou, a viděla jsem ten neuvěřitelnej počet krabic s hrama, co maj doma. Tam autoři potřebu minimalismu evidentně nevnímaj:D To samý knihy.... hrozně je tříděj, aby doma měli jen málo knih, ale stejně choděj do knihovny, díky který maj doma další a další nový knihy. Uplatnila bych tady podobnej princip, jako to maj autoři ve vztahu k technologiím. Nu, bylo by to ještě na další povídání… je to ale podnětná a potřebná kniha, na poli literatury o tzv. respektujícím přístupu je jiná především svým velmi praktickým zaměřením. Tak ji čtěte a šiřte:) A ještě jedna důležitost, koho kniha a téma zajímá, velmi doporučuju k přečtení knihu od Eduarda Štorcha https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/detska-farma-85763 která se kupodivu v podstatě zabývá (nejen) popisem jeho pedagogickýho experimentu, kde svobodnou hru v praxi mezi řádkama vyčtete, byť se tam autor textově zabývá spíš tím vzděláváním.... celý text

Mipam - lama s paterou moudrostí 1990, Alexandra David-Néel

Kdyby snad někdo měl nějaký iluze o tom, že buddhistický náboženství je/bylo nějak zvlášť pokrokový ze sociálního hlediska, doporučuju přečíst:))) Věřim, že autorka, která v Tibetu dlouho byla, popsala ty určitý rysy kultury věrně. Ani já nečekala vlastně tak přísně hierarchizovanou společnost, kde každej přesně ví, kde je jeho místo, co má dělat, co má říkat, a ten, co je níž, nikdy nemá svobodnou vůli nad tím, co je vejš. Nerozhoduje ani o sobě. Společnost, která je tak plná nucený uctivosti, je pro našince nepochopitelná, je za tím cejtit obrovská faleš a vůbec zbytečně útrpnej klam, že takhle je to jako správně. Ale prostě... drsný podmínky k životu, no. Celkově, nejen zájmy těch nejchudších - tam se to dá pochopit - byly popisovaný jako do velký míry materiální a egoistický. Láska je věc v podstatě neznámá, marginální. Já vim, místo toho tam maj ten "soucit", ale co to pro ně jako ve skutečnosti znamenalo? Nejvíc mě bavěj ty "řeholníci", který odejdou do ústraní, a tam svůj život věnujou jen tomu, aby byli podle nějakejch měřítek vzdělanější, nebo se taky třeba učej levitovat, ale styk s normálním životem a lidma je pramalej. A ten soucit je teda kde konkrétně?:) Ještě mě překvapilo, že buddhismus byl/je zřejmě ve skutečnosti dost pověrčivej, spjatej s jakýmsi šamanismem, magií, což vlastně daleko víc ovlivňovalo ten každodenní život obyčejnejch lidí mimo klášter. Každopádně mohlo se to postupně vyvinout do něčeho jako fakt celkem dobrýho, tak je škoda, že z týhle kultury už dneska zbyl zřejmě jen ždibec. Nepochybuju o tom, že v tom je opravdu cosi magickýho, že to soudruhům stojí za to systematicky to ničit. Knížka se čte sama, jen mě upřímně docela rozčilovaly tibetský výrazy, protože jich je v knize fakt hodně. A bylo to natřískaný dějem, vlastně jsem i čekala víc filozoficko-duchovních řádků, ani by mi nevadila maličká exkurze třeba už jen do tý paterý moudrosti, ale ve skutečnosti jsou ty hlubší věci v knize opravdu jen jemně párkrát naťuknutý. Takže je to spíš román s etnologickým přesahem, než jakoby duchovním. A teď jeden SPOILER, co mi na knize krapet nesedlo. To základní vysvětlení, proč nebylo lásce Mipama a Dolmy přáno, bylo v tom, že kdysi v předchozím životě chtěl on zrovna po jejich svatbě vstoupit do kláštera a dojít moudrosti. Místo toho, aby se novomanželka zhroutila a poslala ho do háje, se nadšeně nabídla, že se stane taky mniškou, a budou moct mudrovat spolu, resp. on ji bude moci poučovat. Jenže nafoukanej láma (předchozí inkarnace Mipama) jí řek, že tohle by jako ŽENA nemohla pochopit. A to už se teda "Dolma" naštvala, a řekla mu, že až se bude v dalších inkarnacích pokoušet dojít moudrosti, ona mu to vždycky překazí. A taky se tak stalo, opakovaně. Včetně poslední inkarnace, tohohle Mipama. Ale už toho teda měli asi dost, a tak se vzájemně pustili na svobodu - ona nemusela svoje životy obětovat tomu, aby mu to vždycky překazila, a on byl volnej k získání moudrosti. Nu, potud proč ne. Odžili si, co potřebovali, pořádně je to zabolelo, tak už se to mohlo vyčistit. Teď mě ale dostal ten konec. Dolma že teda co nejrychlejc zemře, aby se mohla rychle reinkarnovat, aby to stihla ještě za jeho života. Dojít teda moudrosti. Nabízel se hepyend jak hora, že se ty dva dočkaj konečnýho naplnění lásky. Jenže? Nikolikerověk. Je totiž řečeno, že Dolma se už přestane rodit v inkarnacích jako žena, a bude "už" jen mužem, převtělí se do Mipamova žáka. Jakože - wtf? Z tohohle plyne, jako by chtěla autorka potvrdit ten první Mipamův povýšenej nesmysl, že jakožto žena tohle nemůže studovat a chápat. Jasný, z knihy je celkově hodně cejtit značná podřízenost žen, ale proč to francouzská autorka ženskýho pohlaví dá do knihy, kterou vydává v 30. letech 20. století jako hlavní dějový rozuzlení? Tenhle závěr mě fakt udivil. Mnišky v Tibetu měli taky (i když nevim odkdy), tak se mi to nezdálo úplně nezbytně nutný. I když by se pak asi nemohli stýkat, a proč? No jistě, protože tyhle instituce popíraj úplně všelidský pudy a potřeby a ctnosti. Pak by se ty dva mohli nedejbože milovat, a naplnit svůj život duchovností i ve vztahu, že? Ale to si tak nějak snad ve všech kulturách radši většinou myslíme, že se úplně nedá skloubit, žejo. A v buddhismu je to zřejmě umocněný tou snahou o oprošťování se od všech možnejch tužeb, jako představy jediný možný cesty k opravdovýmu štěstí. Takže.......... to maj blbý, no..:) Mně to každopádně přišlo vlastně i docela příběhově nelogický, protože Mipam právě k Dolmě láskou planul, v tom se lišil od ostatních, že doopravdy miloval, a najednou jako šlus, je to vlastně úplně překážející věc ta láska, pojďme radši jako chlapi řešit pořádný věci - filozofovat nad svatejma textama... Hm... jako chabý, ne? Třeba to možná byl záměr, vypovědět něco podstatnýho o buddhismu. A ne úplně pozitivního:D Ale spíš asi ne. Takže to mě zklamalo.... celý text

Zobáček mi namalujte červeně 1983, František Nepil

Jako knížka k večernímu čištění zubů super... :D Tak jsem to pojalá já. Každopádně slovo "povídky" není zrovna vystihující. Kategorie "dětské" jakbysmet. Jsou to takový poetický sloupky, nebo jak to nazvat, ke krásnejm snovejm obrazům Janečka. Má to ale zásadní vadu na kráse. Probůh, nečtěte to dětem. Nebude je to bavit, nebudou tomu rozumět, neoceněj to. Leda těm, který uspokojí váš hlas přednášející cokoliv. Je to moc popisný, bez děje, moc "kdyby, tak by". K samostatnýmu čtení to nedoporučuju už vůbec. Jsou tam lepší a slabší kousky. Někdy to bylo dokonce otravný čtení, jindy to bylo milý. Co je ale pro mě zásadní, postrádám tam nějaký hlubší sdělení. Ono tam nějaký malý sem tam bylo, ale vzhledem k formátu a pojetí knihy, kde téměř chybí děj, by ho tam mohlo - snad ba i mělo - bejt daleko víc.... celý text

Líný kocour Josef 2013, Franziska Biermann

V pravěku bylo blaze člověku 2022, Jiří Žáček

Začalo to velmi slibně. Jedna hláška za druhou, promluvy stručný a úderný, celkově sranda. Má to nápad a nějakej děj. Zápletky jsou nereálný, ale sem tam se i tak objeví i nějaká obecná životní pravda, která potěší. A když to čtete s dětma, který už trochu věděj, která bije, třeba že mamuta asi nikdo neulovil tak, že mu klad tolik otázek, až si hlavu ukroutil a upadla mu, tak se bude smát taky. A takovejch knížek pro děti teda zas tak moc není. Knížka obsahuje příběhy třeba o tom, jak se zrodil Pepan, jak našel svou polovičku Madlu, jak přišel na to jak ulovit mamuta, jak Pepan vynalézal, jak díky fotbalu zkulturnil tlupu nekulturních lovců, jak založili pravěkej bigbeat, hospodu, módu, nebo dovolenou u Jadranu. Co jsem zcenzurovala, bylo použití slova sexbomba, a ještě že ji jde Pepan plácnout přes panimandu, a taky výraz moje stará... No celkově tenhle příběh byl pro děti nic moc (Věstonická Madla), i když konec byl vtipnej. Začátek příběhu s tím koncem vlastně tak nutně nesouvisel, takže škoda, že autora nenapad nějakej jinej úvod. Mělo to trošku sestupnou tendenci s kvalitou příběhů, ale suma sumárum jsme se dobře bavili všichni. Autor to se slovama umí. Jen škoda, že ty legrandy oceněj asi většinou jen dospělý. Ale tak proč ne, aspoň vás to bude bavit, a děti vnímaj spíš příběh, kterej je občas prdlej, ale aspoň originální, navíc není tam skoro nic škodnýho. Je to prostě nadsázka, a je to tak potřeba brát. Hodnocení kolísá mezi 3-4*.... celý text

Dětská farma 1929, Eduard Štorch

3. komentář: Pár citátů: "Právě život v přírodě se vším, co dětem přináší, je nejkrásnější reformou, jakou můžeme v našem školství zavésti." (!!!!) "Když přijdou šestiletí caparti do školy, jsou překvapeni a zaraženi novotou školního života. Veta po dětské svobodě! Ve škole se sedí a sedí a děti poslouchají a poslouchají. Jak nedětské!" ... "Učitel ve staré škole se dokonce honosí tím, že má ve třídě ticho jako - v hrobě! Je to úplné nepochopení dětské duše i psychologického významu mluvení." "Ve školách se potlačuje individualita dětí. Vtiskují se do bezvýrazných šablon. Ale právě individuální život je nositelem pokroku. V individualitách je síla. A konečně, vždyť lidé jsou tak různí, že stěží najdeme dva, kteří by měli stejné sklony a záliby. Jen u dětí žádáme, aby bylo dítě jako dítě, loutka, ustrojená podle zastydlých zásad disciplinárního řádu, bez krve, bez iniciativy. Možno, že by Edison nebyl se stal Edisonem, kdyby byl býval chodil déle do školy, než do 11 let..." :)))))) Nakonec velmi DĚKUJU těm dvěma, který se rozhodli knihu zdigitalizovat a poskytnout veřejnosti volně ke stažení. Neodpustim si však malou kritiku. Na pár místech je nějak zvláštně odskákanej text - to se dá přežít, ale bylo tam víc, než pár překlepů, čemuž prostě tak nějak u vydanejch knih nerozumim. Kolik lidí si to obvykle přečte, než se to vypustí do oběhu? Nu, škoda... Měli jste, kuci, napsat, já bych vám tam ty chyby včas zaznačila:D (a vlastně - když je to ten ébuk, určitě to lze opravit i teď, tak směle do toho, když jste ti pedagogové, že:)... celý text

Malá duše a Slunce 2007, Neale Donald Walsch

Víceméně s Walschem souzním, tak jsem byla na knihu pro děti zvědavá. Rozvíjí tady hlavně otázku lidskýho utrpení a smyslu života jakožto vědomýho návratu ke světlu v - mimojiné - nalezení svýho údělu. (Tady jen detail, ten výraz "jedinečnost" to podle mě úplně nevystihnul, a spíš bych tam dala ten úděl, úkol, ale budiž...) Potud celkem dobrý, jen z toho nesmí plynout čtenářův poraženeckej obětní postoj, ale to by bylo zapříčiněný nepochopením textu. Ale zkrátka mám radši - a obzvlášť u dětský literatury - když je sdělení zabalený do příběhu. Tohle nazývat příběhem je ale dost nadsazený. Je to jen rozhovor, a ještě dost nadupanej filozofickou-duchovní rozpravou. Tudíž mi to nepřijde jako úplně vhodně zvolená forma pro dětský publikum. Ale zase, rozvinout tohle do příběhu, by vlastně asi nepomohlo, bylo by to zase moc složitý, pro starší čtenáře. Nevim, jak starý dítě si z toho může něco odnýst. Ty větší možná zase odraděj ilustrace, který jsou... pro mě hůř stravitelný. Je to takovej jakože kýč, oblečky duší až moc připomínaj mnišský křesťanský hábity, a celkově ty scénérie jsou jak z brožurky pro nejmenší křesťany, což je docela škoda. I ten název jeho známýho trilogie hodně lidí odrazuje, jakože si to s křesťanstvím spojujou, což je mrzutý, protože s křesťanskou věroukou má tohle fakt pramálo společnýho. Ale to asi Walsch docela dobře odhadnul, a vyvaroval se tady slovu Bůh v názvu, a dal tam Slunce, i když by se to v podstatě dalo tady zaměnit. :))) Snaha byla, úplně marně to napsaný není, je tam určitě snaha o vystihnutí podstaty, ale myslim, že to oceněj spíš dospěláci nebo polodospěláci. Ale i tak je fajn, že tady taková kniha je.... celý text

Pan Brambora a jeho kamarádi - Na cestě do Evropy a do vašich bříšek 2017, Markéta Hrubešová

Knížka je pěkně ilustrovaná, a má celkem netradiční téma. Začalo to slibně, vlastně jsem očekávala, že to bude spíš nějaká dobrodružná literatůra, kde vystupujou ty plodiny... Asi mě zmátnul ten obrázek na přebale:D Tak to se bohužel nekoná. Knížka začíná tím, jak námořníci doplouvaj na pevninu Ameriky, byť si myslej, že jsou v Indii. Pokecaj s domorodcema, ozkoušej ty neznámý jídla, naložej je na loď a jedou do Evropy. Po pár kapitolách teprv teda začíná "příběh" s panem bramborou a dalšíma. Všichni účastníci (vanilka, kakaovej bob, kukuřice, rajče, brambora, slunečnice) postupně sněděj lísteček "prozřetelnice", bylinky, která jim umožní vidět do budoucnosti, aby mohli vyprávět, jak to s nima v tom Starým světě bude. Takže to je vlastně hlavní osa knihy. Vyprávět, jak se měly začátky v Evropě s bramborama, rajčatama atd. To je poměrně zajímavý a hezký čtení. Jenže, kromě toho tam je tak strašně moc nudný omáčky, že by se to hlavní vešlo do malý brožurky... Plodiny se furt okřikou a skáčou si do řeči, na každýho naléhaj, ať už vypráví, nebo vyprávějící okřikuje ostatní, aby ho nepřerušovali, nebo "Bobe, slyšíš to?" a další nicneříkající věty.... ÁÁÁ bože, jako asi jsem moc příšná, ale mě to tak neskutečně otrávilo.... Většina kapitoly prostě byla jen takováhle nezajímavá vata (a pro děti ještě míň zajímavá, než pro dospělý), přičemž ten "příběh" byl vždycky na pár řádků. Po tomhle příběhu dokonce následovala další minikapitola napsaná naštěstí bez omáčky, která byla obsahově vlastně stejná, jen podrobnější. To mi přišlo na knize vlastně nejzajímavější. No a krom toho jsou tam teda recepty z těch plodin, což je asi jako roztomilý, ale mě osobně to nijak nedojme:D Hodnocení kolísá mezi dvěma a třema hvězdama.... celý text

Elementární bytosti - Paralelní světy kolem nás 1999, Marko Pogačnik

Pogačnik podrobně vysvětluje fungování elementárního světa, tak seriózně a srozumitelně, jak to jenom jde.:))) Popisuje svoje zkušenosti a zážitky, komunikaci, léčení a řešení problémů elementárního světa. Není překvapivý, že to čtení je hodně o krajinným léčení, protože to je to, co autora dostalo blízko elementárnímu světu, a díky čemuž zřejmě daleko snáz pochopil jeho fungování. V knize se snaží vysvětlit úlohu jednotlivejch elementálů, dál píše systematicky a podrobně o struktuře a hierarchii elementálů. Dotkne se i zajímavýho tématu pohádek. A samozřejmě z knihy plyne i to, co elementárnímu světu ublížilo nebo ubližuje. Občas je to blbě uchopitelný, takový řekněme moc teoretický, což prostě plyne z toho, že ty procesy nemůžeme vidět, neznáme je, nerozumíme jim pořádně, ale zdá se mi, že se to autor snaží vystihnout vždycky co nejpřesnějc, přitom ale citlivě, a překlad se mi zdá rovněž povedenej, že to prostě... sedí. Hodně zajímavá je i kapitola o evoluci elementárního světa, zvlášť v souvislosti s tím, v čem žijeme dneska my, a co by mělo nastat, a s tím taky spojenej doporučenej způsob komunikace v podstatě - jeho slovy "stupeň vnímání elem. světa". Je mi to vlastně blízký, tak aspoň mám k tomu krásnej teoretickej okec, proč... :D Trošku mě zklamalo, že způsob komunikace není moc přesně popsanej. Zmínky o konkrétních způsobech léčení problémů elementárního světa jsou taky bohužel většinou jen heslovitě vyjmenovaný, a inspirovat se tím jako lze, ale nutně asi ve svým vlastním pojetí. Dál mi taky vrtá hlavou několik otázek, na který jsem v knize bohužel nenašla odpověď, a přijdou mi celkem podstatný. (Třeba, jestli každá kytka, strom, šutr.. má zcela jistě svou elementární bytost, jak to případně poznám, jestli je problém pomoct přesunout elementála třeba na místo, kde už je jinej, než aby nemoh dělat nic, protože jeho ohnisko už není aktuální, a tak podobně.) Možná autorovi napíšu:) Knížka by celkově mohla bejt o něco víc praktická, i když pár tipů a nápadů se přeci jen dočtete, tak si je během čtení nezapomeňte zaznačkovat nebo vypsat. :o) A co dodat závěrem... Snad, že je zkrátka škoda, že tohle je něco, co je pro drtivou většinou lidí v kategorii směšný pohádky. Ale věřim, že nás, který víme a vidíme to jinak, je čím dál víc. Tak mi klidně o svejch zážitkách a zkušenostech napište.:) Je to potřeba.... celý text

O stromu, který dával 1999, Shel Silverstein

No, tak úplně nevim... Možná to mělo bejt o tom, jak přírodu nevděčně vykořisťujeme, a jak nám příroda zadarmo dává, co jen může, i když sobě nechává ubližovat. A ještě je za to ráda, že může posloužit. Tahle varianta ale nedává úplně smysl. Není v tom vlastně žádnej závěr. Strom se nechá dokonce porazit, aby člověku vyhověl, a ještě se mu pak pomalu omlouvá, že už nemá, co by mu dal. Jenže v člověkoj nenastane žádný uvědomění, obrat. Neřekne ani promiň ani děkuju. A to je prostě divný. Takže o tom to spíš nebylo. A i tak mně tam ty slova omluvy a poděkování velmi chyběj! Ať už mělo bejt sdělení jakýkoliv... Nebo to měl bejt vzor nezištný lásky? To jako doufám, že ne... Takže spíš je to asi o tom, že v dětství v sobě máme ty zdravější touhy (no, relativní:D), a prostě jsme v přítomnosti. A pak dospějem, a furt máme pocit, že něco chceme a potřebujeme, a přitom i když to získáme, stejně to štěstí nenacházíme. Že nám život pro samý chtění a pachtění se za něčím proteče mezi prstama. Ani tahle varianta mě v tom celku, jak je kniha napsaná, nějak neuspokojila a neuchvátila. Pro děti si myslim, žel, nebude moc zajímavá, natož srozumitelná, rozhodně ne pro mladší, než puberťáky. Tématem mi to trošičku připomnělo Horskou cestu od Marianne Dubuc, a to mi teda přijde mnohem líp a víc říkající.... celý text

Píšťalkou mě zavoláš 2023, Lucia Grejtáková

Autorka to jaksi myslela dobře, chtěla do knížky nandat spoustu mouder seberozvoje, jenže to je vlastně tak nějak všechno.:/ Jo, ještě autorčiny ilustrace jsou krásný vlastně. Jenže knížka nemá absolutně děj, resp. vývoj, zápletku. (To, že holka jde do školy a ze školy, a pak jde na kopec s kámošem, a pak zase domů, a pak lítá po světě a kouká shora na různý kraje, nepovažuju moc za děj jako takovej.) Napětí má knížka jen mírně, když vás autorka napíná, kdo že to je ten zvláštní kluk, kterej holku tahá do kopců. Podle mě to není kniha pro děti, nemůže je prostě bavit číst o vnitřních monologách, což vlastně kniha je, takovou sbírkou vnitřních monologů, případně rozhovorů, kde se autorce zvědomujou objevný myšlenky. (A upřímně, z nereálnosti rozhovorů mi bylo občas trapně.) Sice vyhledávám knížky pro děti, který maj nějakou myšlenku, mluvěj o důležitejch hodnotách... Když jsou ty myšlenky z oblasti duchovna, filozofie, tak tím líp, ale zas nelze udělat PRO DĚTI knížka, kde jsou JENOM tyhle myšlenky. A jako hodně myšlenek, takže z toho neplyne nic jako zásadního, co by vám po přečtení utkvělo v hlavě. Nutně to je takový dost na sílu, prostě dá se to podle mě číst jen jako rozvojová literatura. A to bych si zas teda vybrala zase spíš jinou knihu, protože... tak moc objevný věci tam zase nejsou. To by tak odpovídalo těm dětem jako jediný. No nevim, tak zkuste to, no. Asi ne u dětí mladších 10 let, a i u těch starších nevim, jestli je možný, aby je to chytlo. Ale třeba jo, no. Nejspíš se najdou i lidi, pro který to bude pohlazením pro duši. Tak ty 3 hvězdy teda dám, ale spíš pro snahu o zobjektivnění. :)))... celý text

Záhady experimentální psychologie 1998, Denise Dellarosa Cummins

Tak tohle je pecka. Velmi doporučuju všem, který se zajímaj o fungování psychiky i člověka ve společnosti. Kniha je velmi dobře napsaná. Není to odpočinková četba, nicméně je to napsáno dost srozumitelně a stravitelně. Co je důležitý uvýst, tahle část psychologie vlastně není tolik zpopularizovaná, a je to škoda, protože má jakejsi punc exaktnosti, nebo o to alespoň velmi usiluje. A z jejího zkoumání plyne nemálo zajímavejch závěrů. Publikace začíná pěkně zostra. To ostatní je většinou „jen“ zajímavý, i když mnohdy i podnětný, ale ta úvodní kapitola je fakt mazec. To by si měl přečíst opravdu každej. Aby si byl vědomej toho, co může způsobit takovej - na první pohled nevinnej - sklon lidí ke konformitě. Přečtěte si to a mějte to na paměti při výchově svejch dětí. A jinak je to opravdu slušná sbírka vlastně všech možnejch zajímavostí, který se týkaj toho, jak funguje naše psychika. První kapitola je o zmíněný konformitě, nebo chcete-li, jak druhý ovlivňujou naše chování, následuje kapitola o mozku, dál o tom, proč se nám věci jeví tak, jak se nám jeví, následujou kapitoly o paměti, o vědomí, o emocích, o dvou důležitejch adaptivních mechanismech, o řeči a o myšlení. Kdybych se k napsání komentáře dokopala hned po dočtení, asi bych se rozepsala víc. Ale ono to vlastně asi ani moc nejde. Vypsala jsem si nahusto namačkanejch 12 stran ve wordu poznámek. A tak se spíš jen pokusim vás trochu nalákat ((: Pokud jste si někdy kladli otázku, jak je možný, že se našlo/najde tolik lidí schopnejch páchat totální zvěrstva, např. v koncentračních táborech, i když to jsou jinak v zásadě „normální a slušný“ lidi, přečtěte si to. Ale nemusíme jít ani do žádnejch extrémů. To, co plyne z Milgramovejch experimentů popsanejch v první kapitole, se dotýká každý lidský bytosti a běžnýho života. Neučte děti „poslušnosti“. Ne, to opravdu není nic, co by světu pomohlo. A co se ještě třeba dozvíte? - proč se vyplatí před zkouškou se pořádně dospat a kdy je nejefektivnější se učit - jak funguje anestezie, a že může bejt zotavování pacientů po operaci velmi ovlivněno tím, co si říká lékařskej tým během provádění zákroku - co za bizarní následky působěj různý dílčí poškození mozku v určitým místě - proč je důležitý, aby si dítě budovalo s někým silný emoční pouto plynoucí i z tělesnýho kontaktu - co by společnost měla dělat v usilování o redukci zločinnosti nebo konkrétně násilí na ženách - proč se chováme agresivně - na jakým základě „funguje“ drogová závislost a tolerance, a proč dochází k předávkování, i když je dávka většinou obvyklá - jak během vedení lidí/dětí nakládat s odměnama vzhledem k motivaci - jak jsme schopný si třeba snížit krevní tlak a zkrátka že umíme svý těla ovlivňovat ve skutečnosti mnohem víc, než si myslíme - jak se učíme řeči (celý plný zajímavostí) - jakou má evoluční exploze souvislost s rozvojem řeči - jak se tenkrát stalo, že lidi začali znázorňovat množství abstraktníma symbolama Fakt skvělý. A i kdyby se vám do toho zas tak moc nechtělo, udělejte službu lidstvu i sobě a přečtěte si aspoň tu první kapitolu.... celý text

U všech čertů 2010, Jiří Kahoun

To jsem snad četla něco úplně jinýho, ne? To byl zase provar... Fakt nevim, na čem bych měla frčet, abych se u čtení smála. Je to obří nuda. Příběhy s čertama jsou zajímavý především tím, když je čert v interakci s někým jiným, jako třeba s lidma. To je jeden z hlavních problémů týhle knížky. Je to jen nudnej popis pár dnů čertů v pekle. Zápletka téměř nulová. Co z toho vyčnívalo, bylo věčný vzájemný nadávání, hádání a mlácení. Korunovat to může leda postava koktajícího čerta, kterej nikdy neřekne nic normálně, a následně to za něj dořekne jinej čert. Už v první kapitole jsem ty jeho "promluvy" přeskakovala, samo dítě mě k tomu nabádalo. Podívala jsem se na konec knihy a hodila oči v sloup, že to autorovi fakt nebylo blbý takhle valit v celý knize. Úplně zbytečný řádky buzerace mejch nervů. Co by na to asi řekli rodiče dětí, který maj třeba s koktáním problémy... Takže třeba, v první kapitole se čerti probuděj a chtěj si hrát s kostkama, načež si místo toho vyčarujou koule a divěj se, že jim to nejde. Pak jim vrchní čert vynadá, že jsou úplně blbý, a protože věž jim nejde postavit ani z kostek, vrchní čert vyčaruje plyšovýho medvídka, o kterýho se začnou čerti přetahovat, a kterej pak uhoří v ohni pod kotlem. Ha ha, umírám smíchy, fakt. To je furt "já tě uškrtim, jsi mamlas, nemehlo, ťulpas, roztrhávám vás na cucky, přerazím tě vejpůl" a podobně. Kromě nastražování různejch nepřístojností třeba v jedný "pohádce" čert popadne malýho čertíka za ocas a zametá s ním jako s koštětem, v další se zas čert napřahuje se sekyrou a chce tím fláknout babku do hlavy (i když je to taky nakonec jen převlečenej čert, ale to je detail).... no normální děj do dětský knížky... Kapitola čertovské zápasy je taky neskutečně nedobrá. Takže místo toho, aby čerti jímali duše a snažili se je polepšit, nebo teda potrestat, nebo, jak se v knize na konci zmíní, že byl prej jejich úkol v minulosti, pokoušet duše, aby získali pro peklo vůbec nějaký, páč se do nebe všichni nevejdou, tak každej den vstanou, něco jdou dělat, pohádaj se u toho, a pak jdou spát. Protože na světě jsou prej už všichni hříšníci, takže se nemusej snažit dělat svou původní práci. Jen sem tam se najde nějakej mamlas, kterej chce bejt dobrej, a ostatní ho stejně naučej, že se to nevyplácí. Takže jako co hodnotnýho a hezkýho má z týhle knížky pro dítě vyplývat? To je celej "příběh". Knížku jsem dočetla sama, ani dítě to nechtělo už poslouchat. Večer 5.12. to zachránil krásnej čertí příběh od Pavla Čecha, ještěže ho doma máme.... celý text

Štuclinka a Zachumlánek 2001, František Nepil

Vánoce u Rumcajsů 1974, Václav Čtvrtek (p)

Jak Ježíšek naděloval radost 2014, František Ber

Bruno a vánoční nadělení 2018, Alex T. Smith

Když přijde zima do Sněhové Lhoty 2012, Peter S. Milan

Vánoční příběh 2015, Kamila Skopová