jatox komentáře u knih

Kdyby snad někdo měl nějaký iluze o tom, že buddhistický náboženství je/bylo nějak zvlášť pokrokový ze sociálního hlediska, doporučuju přečíst:))) Věřim, že autorka, která v Tibetu dlouho byla, popsala ty určitý rysy kultury věrně. Ani já nečekala vlastně tak přísně hierarchizovanou společnost, kde každej přesně ví, kde je jeho místo, co má dělat, co má říkat, a ten, co je níž, nikdy nemá svobodnou vůli nad tím, co je vejš. Nerozhoduje ani o sobě. Společnost, která je tak plná nucený uctivosti, je pro našince nepochopitelná, je za tím cejtit obrovská faleš a vůbec zbytečně útrpnej klam, že takhle je to jako správně. Ale prostě... drsný podmínky k životu, no. Celkově, nejen zájmy těch nejchudších - tam se to dá pochopit - byly popisovaný jako do velký míry materiální a egoistický. Láska je věc v podstatě neznámá, marginální. Já vim, místo toho tam maj ten "soucit", ale co to pro ně jako ve skutečnosti znamenalo? Nejvíc mě bavěj ty "řeholníci", který odejdou do ústraní, a tam svůj život věnujou jen tomu, aby byli podle nějakejch měřítek vzdělanější, nebo se taky třeba učej levitovat, ale styk s normálním životem a lidma je pramalej. A ten soucit je teda kde konkrétně?:)
Ještě mě překvapilo, že buddhismus byl/je zřejmě ve skutečnosti dost pověrčivej, spjatej s jakýmsi šamanismem, magií, což vlastně daleko víc ovlivňovalo ten každodenní život obyčejnejch lidí mimo klášter. Každopádně mohlo se to postupně vyvinout do něčeho jako fakt celkem dobrýho, tak je škoda, že z týhle kultury už dneska zbyl zřejmě jen ždibec. Nepochybuju o tom, že v tom je opravdu cosi magickýho, že to soudruhům stojí za to systematicky to ničit.

Knížka se čte sama, jen mě upřímně docela rozčilovaly tibetský výrazy, protože jich je v knize fakt hodně. A bylo to natřískaný dějem, vlastně jsem i čekala víc filozoficko-duchovních řádků, ani by mi nevadila maličká exkurze třeba už jen do tý paterý moudrosti, ale ve skutečnosti jsou ty hlubší věci v knize opravdu jen jemně párkrát naťuknutý. Takže je to spíš román s etnologickým přesahem, než jakoby duchovním.

A teď jeden SPOILER, co mi na knize krapet nesedlo.
To základní vysvětlení, proč nebylo lásce Mipama a Dolmy přáno, bylo v tom, že kdysi v předchozím životě chtěl on zrovna po jejich svatbě vstoupit do kláštera a dojít moudrosti. Místo toho, aby se novomanželka zhroutila a poslala ho do háje, se nadšeně nabídla, že se stane taky mniškou, a budou moct mudrovat spolu, resp. on ji bude moci poučovat. Jenže nafoukanej láma (předchozí inkarnace Mipama) jí řek, že tohle by jako ŽENA nemohla pochopit. A to už se teda "Dolma" naštvala, a řekla mu, že až se bude v dalších inkarnacích pokoušet dojít moudrosti, ona mu to vždycky překazí. A taky se tak stalo, opakovaně. Včetně poslední inkarnace, tohohle Mipama. Ale už toho teda měli asi dost, a tak se vzájemně pustili na svobodu - ona nemusela svoje životy obětovat tomu, aby mu to vždycky překazila, a on byl volnej k získání moudrosti. Nu, potud proč ne. Odžili si, co potřebovali, pořádně je to zabolelo, tak už se to mohlo vyčistit. Teď mě ale dostal ten konec.
Dolma že teda co nejrychlejc zemře, aby se mohla rychle reinkarnovat, aby to stihla ještě za jeho života. Dojít teda moudrosti. Nabízel se hepyend jak hora, že se ty dva dočkaj konečnýho naplnění lásky. Jenže? Nikolikerověk. Je totiž řečeno, že Dolma se už přestane rodit v inkarnacích jako žena, a bude "už" jen mužem, převtělí se do Mipamova žáka. Jakože - wtf? Z tohohle plyne, jako by chtěla autorka potvrdit ten první Mipamův povýšenej nesmysl, že jakožto žena tohle nemůže studovat a chápat. Jasný, z knihy je celkově hodně cejtit značná podřízenost žen, ale proč to francouzská autorka ženskýho pohlaví dá do knihy, kterou vydává v 30. letech 20. století jako hlavní dějový rozuzlení?
Tenhle závěr mě fakt udivil. Mnišky v Tibetu měli taky (i když nevim odkdy), tak se mi to nezdálo úplně nezbytně nutný. I když by se pak asi nemohli stýkat, a proč? No jistě, protože tyhle instituce popíraj úplně všelidský pudy a potřeby a ctnosti. Pak by se ty dva mohli nedejbože milovat, a naplnit svůj život duchovností i ve vztahu, že? Ale to si tak nějak snad ve všech kulturách radši většinou myslíme, že se úplně nedá skloubit, žejo. A v buddhismu je to zřejmě umocněný tou snahou o oprošťování se od všech možnejch tužeb, jako představy jediný možný cesty k opravdovýmu štěstí. Takže.......... to maj blbý, no..:) Mně to každopádně přišlo vlastně i docela příběhově nelogický, protože Mipam právě k Dolmě láskou planul, v tom se lišil od ostatních, že doopravdy miloval, a najednou jako šlus, je to vlastně úplně překážející věc ta láska, pojďme radši jako chlapi řešit pořádný věci - filozofovat nad svatejma textama... Hm... jako chabý, ne? Třeba to možná byl záměr, vypovědět něco podstatnýho o buddhismu. A ne úplně pozitivního:D Ale spíš asi ne. Takže to mě zklamalo.

13.11.2024

Začalo to velmi slibně. Jedna hláška za druhou, promluvy stručný a úderný, celkově sranda. Má to nápad a nějakej děj. Zápletky jsou nereálný, ale sem tam se i tak objeví i nějaká obecná životní pravda, která potěší. A když to čtete s dětma, který už trochu věděj, která bije, třeba že mamuta asi nikdo neulovil tak, že mu klad tolik otázek, až si hlavu ukroutil a upadla mu, tak se bude smát taky. A takovejch knížek pro děti teda zas tak moc není.
Knížka obsahuje příběhy třeba o tom, jak se zrodil Pepan, jak našel svou polovičku Madlu, jak přišel na to jak ulovit mamuta, jak Pepan vynalézal, jak díky fotbalu zkulturnil tlupu nekulturních lovců, jak založili pravěkej bigbeat, hospodu, módu, nebo dovolenou u Jadranu.

Co jsem zcenzurovala, bylo použití slova sexbomba, a ještě že ji jde Pepan plácnout přes panimandu, a taky výraz moje stará... No celkově tenhle příběh byl pro děti nic moc (Věstonická Madla), i když konec byl vtipnej. Začátek příběhu s tím koncem vlastně tak nutně nesouvisel, takže škoda, že autora nenapad nějakej jinej úvod.

Mělo to trošku sestupnou tendenci s kvalitou příběhů, ale suma sumárum jsme se dobře bavili všichni. Autor to se slovama umí. Jen škoda, že ty legrandy oceněj asi většinou jen dospělý. Ale tak proč ne, aspoň vás to bude bavit, a děti vnímaj spíš příběh, kterej je občas prdlej, ale aspoň originální, navíc není tam skoro nic škodnýho. Je to prostě nadsázka, a je to tak potřeba brát. Hodnocení kolísá mezi 3-4*.

1 10.10.2024

Jako knížka k večernímu čištění zubů super... :D Tak jsem to pojalá já. Každopádně slovo "povídky" není zrovna vystihující. Kategorie "dětské" jakbysmet. Jsou to takový poetický sloupky, nebo jak to nazvat, ke krásnejm snovejm obrazům Janečka. Má to ale zásadní vadu na kráse. Probůh, nečtěte to dětem. Nebude je to bavit, nebudou tomu rozumět, neoceněj to. Leda těm, který uspokojí váš hlas přednášející cokoliv. Je to moc popisný, bez děje, moc "kdyby, tak by". K samostatnýmu čtení to nedoporučuju už vůbec.

Jsou tam lepší a slabší kousky. Někdy to bylo dokonce otravný čtení, jindy to bylo milý. Co je ale pro mě zásadní, postrádám tam nějaký hlubší sdělení. Ono tam nějaký malý sem tam bylo, ale vzhledem k formátu a pojetí knihy, kde téměř chybí děj, by ho tam mohlo - snad ba i mělo - bejt daleko víc.

10.10.2024

3. komentář:
Pár citátů:

"Právě život v přírodě se vším, co dětem přináší, je nejkrásnější reformou, jakou můžeme v našem školství zavésti." (!!!!)

"Když přijdou šestiletí caparti do školy, jsou překvapeni a zaraženi novotou školního života. Veta po dětské svobodě! Ve škole se sedí a sedí a děti poslouchají a poslouchají. Jak nedětské!" ... "Učitel ve staré škole se dokonce honosí tím, že má ve třídě ticho jako - v hrobě! Je to úplné nepochopení dětské duše i psychologického významu mluvení."

"Ve školách se potlačuje individualita dětí. Vtiskují se do bezvýrazných šablon. Ale právě individuální život je nositelem pokroku. V individualitách je síla. A konečně, vždyť lidé jsou tak různí, že stěží najdeme dva, kteří by měli stejné sklony a záliby. Jen u dětí žádáme, aby bylo dítě jako dítě, loutka, ustrojená podle zastydlých zásad disciplinárního řádu, bez krve, bez iniciativy. Možno, že by Edison nebyl se stal Edisonem, kdyby byl býval chodil déle do školy, než do 11 let..." :))))))

Nakonec velmi DĚKUJU těm dvěma, který se rozhodli knihu zdigitalizovat a poskytnout veřejnosti volně ke stažení. Neodpustim si však malou kritiku. Na pár místech je nějak zvláštně odskákanej text - to se dá přežít, ale bylo tam víc, než pár překlepů, čemuž prostě tak nějak u vydanejch knih nerozumim. Kolik lidí si to obvykle přečte, než se to vypustí do oběhu? Nu, škoda... Měli jste, kuci, napsat, já bych vám tam ty chyby včas zaznačila:D (a vlastně - když je to ten ébuk, určitě to lze opravit i teď, tak směle do toho, když jste ti pedagogové, že:)

2 23.09.2024

2. část:
Štorch píše o výuce, o překážkách, o tom, že zkrátka musel dělat velký kompromisy, aby mu vůbec tenhle počin byl dovolenej, ale věřim, že realita byla o dost jinde, než třeba předepsanej rozvrh hodin, kterej předkládal úředníkům. Spíš jsem z knihy nabyla dojmu, že se děti učily dopoledne (a ještě skvělým způsobem), a odpoledne měly prostě spoustu času na svoje hry nebo jiný přirozený učení. Byly tam ale fakt hodně času, domů se chodily jen vyspat, protože to tak chtěly. Hřiště nebyly, na farmu docházely i mladší děti, sourozenci žáků a jiný děti hrát si, mohly tam bejt o prázdninách - a taky že byly! Vyučování tam bylo jen v teplejších měsících, v zimě se využívalo jen kluziště a hřiště.
A až budete chtět podobnou školu založit, najdete v knize i inspiraci, co s jednotlivejma předmětama. Speciálně u některejch předmětů je prostě fakt neuvěřitelnej trapas, že se snažíme doteď o sto let dýl o výuku někde mezi čtyřma stěnama... a to je hlavně tělák, přírodopis, dějepis, zeměpis a pracovní činnosti. Společnosti, probůh, probuď se už.

Taky to byl Štorch, kdo v podstatě zavedl u nás lyžáky, a dokonce s dětma jezdil i na několik tejdnů k moři. Všechno se snažil co nejlevnějc, aby si to mohly dovolit i ty míň majetný. Dál si představte, že vás vezme váš učitel na zš na vykopávky, a najdete společně kromě tisíců střepů, pazourků atp. i kousky z mamuta... To jsou jen takový fragmenty.
Kdoví, jestli by to tak dobře fungovalo i na dnešní děti, nevycepovaný z domu mnohem přísnější výchovou. Štorch tvrdí, jak neměl s dětma vůbec problémy, "poslouchaly" ho aniž by rozkazoval, ty "zlobivější" tam fungovaly úplně v pohodě atd. Věřim tomu. Aplikoval jistě dost jinej, lidskej přístup, a na to samozřejmě děti tehdy slyšely. Štorchovi svoje děti neměli. Nevim, jestli nechtěli, nebo nemohli, ale každopádně díky tomu měli prostor těmhle projektům věnovat v podstatě všechen svůj čas a asi i peníze, a zkrátka pro ně žili, pro ty děti.

Eduard byl hodně autentickej, a z toho dílka to je dost cejtit. Nechte se jím taky dojmout, inspirovat, zasaďte se o to, aby se o něm víc vědělo, aby se po něm jmenovaly školy a ulice nebo nevim ještě co, ale hlavně, aby se jeho vize školy stala realitou, odrazovým můstkem pro opravdu reformovaný školství. Je to sice panebože téměř sto let od vzniku Dětský farmy, ale snad se něco konečně trošku děje. Začít se může i postupně - co zahrada, která je u školy, kam vaše děti choděj? Co inspirace u https://ucimesevenku.cz/, https://terezanet.cz/ https://badatele.cz/ a dalších? Spousta věcí je k tomu teoreticky předpřipravená, vymyšlená... Jen nadšení a pochopení je ve společnosti pramálo. I když... možná to spíš zatím prostě jen skoro nikoho nenapadne. Snad se strhne ta lavina, kterou Š. v knize píše, že ji pro prospěšnost popisovanejch projektů brzo očekává.

Na konci knihy ještě Štorch představuje takovou svou idealistickou představu eubiotický společnosti, což je sice spíš utopie, ale sakra, jak já mu rozumim... Komunitní život, míň práce klasický, víc práce na "svý" půdě, škola provázaná s rodinou a komunitou, soběstačnost... Štorch dokonce píše, že vypadá nadějně založení eubiotický výchovný osady v Praze, a že se taková osada už buduje v Bratislavě. Bohužel se dějiny uhnuly jiným směrem, a nastolily úplně jiný starosti.
- pokračování ve 3. komentáři -

2 23.09.2024

1. část:
I když komentář je nakonec zas dlouhej, nejradši bych tady toho napsala ještě fakt spoustu. Každopádně je to skvělý a velice zajímavý, přečtěte si to a šiřte dál. Pokud se zajímáte o pedagogiku, nebo pedagogem jste - povinná četba!:)

Štorch byl především pedagog. Až pak archeolog a spisovatel. Knížky psal se záměrem vzdělávat, (mimochodem, nechápu, kdy to vlastně moh stihnout). Byl a je to nesmírně nedoceněnej, pokrokovej a inspirativní člověk, nejen z hlediska pedagogiky. Ale o tý bude řeč primárně, protože Dětská farma je kniha popisující jeho pedagogický experimenty. Vznik školy, fungování, hodnotový pozadí toho všeho, ale zároveň rozebírá i podobný projekty, který vznikaly v zahraničí, čímž je taky nesmírně cenná.
Je strašně smutný, že se školství uhnulo úplně jiným směrem. Že je společnost jako celek tak zmagořená, že se školy vychloubaj s tím, jak moc zakomponovávaj "chytrý" technologie do výuky, a já nevim co všechno, přičemž děcka nemaj ani šajna, jak se stane, že v supermarketu vyrostly v přepravkách brambory... Zajímalo by mě, jak to je vlastně v zahraničí, protože tam těch škol vzniklo docela hodně, i velkejch. Štorchův počin byl "malej" (hodnotou olbřímí). Jestli ty školy jedou dodnes, nebo ne a proč.
Je s podivem, že si toho třeba nějak asi nevšimla pedagogická odborná obec. Na ped. fakultách tam furt valej nějaký "alternativní školy", aniž si všimly, že jsme tady měli tak významnýho průkopníka, ale ignorujou i vlastně celosvětový hnutí těhlech dneska bychom řekli spíš "lesních škol".

V knize teda začíná Eduard kritikou tehdejších škol. Smutný je, že se toho zas tolik moc nezměnilo. Překvapilo mě, že aspoň podle toho, co Š. píše, děti tehdy neměly skoro žádnej volnej čas. Komu něco říká pojem "svobodná hra", je to zajímavej příspěvek do tématu. Pozdějc se taky zmiňuje o záškolácích, u kterých Štorch vlastně zjišťoval motiv. A celkem k pláči, ty děti si prostě jen chtěly obyčejně hrát, objevovat. Dneska je to trochu jiná liga.
Štorch píše o prostředí školy samotný (aspoň tam vývoj nastal, že už teda není tolik špína, nicméně děti zavřený v budově, moc velký školy a třídy.. to je dost stejný), o nutnosti tam sedět x hodin, o úkolech, o biflování, o nepřiměřenejch osnovách plnejch zbytečností, o rigiditě rozvrhu hodin, o téměř žádným volným čase pro děti, o nesouvislosti školy s reálným životem, o potlačení individuality, o svázanosti učitelů byrokracií a osnovama atp.
Volá třeba po blízkým vztahu učitelů s žákama, chce malý rodinný školy. Vyjadřuje přímo odvážnou myšlenku, že "škola patří dětem", děti by měly do určitý míry školu samy spravovat, učitel by měl bejt ten zkušenější průvodce, pomahač. No a další sympatický myšlenky.

Pak popisuje vznik a fungování svý přírodní školy. Vznik takovýho místa dal třeba taky život pořádnýmu hřišti, který v tý době asi nemělo obdoby v celý Praze - a taky že se tam děti sjížděly ze všech jejích koutů. Na Libeňským ostrově našli útočiště i skauti a další organizace, chodilo tam spoustu škol se učit plavat. A krom toho to byl hlavně prostor, kde Š. učil, a děti tam zůstávaly až do večera, hrávaly si tam o prázdninách a o nedělích... Aby to vybudoval, prodal svoje sakracenný archeologický sbírky. Skoro všichni mu házeli klády pod nohy. V tý době ho pořádně nikdo nepochopil, natož aby ho podpořil. Pár se jich našlo, ale vzhledem k tomu, jak úžasný věci realizoval (a co všechno ještě mohl, kdyby tu podporu měl), to bylo prostě dost žalostný. Když si člověk čte třeba o těch úřadech (viz. s. 47), snadno si vzpomene na Kafku. Doufám a věřim, že ho ocenily hlavně ty děti a jejich rodiče. A skrze ně žil Štorch dál, a možná doteď i žije. Nebylo jich zrovna málo, ty s kterejma se potkal. Jsem přesvědčená, že takovej člověk musel ty děti fakt hodně ovlivnit.

Mluví o "škole v přírodě", což je výstižný, nicméně dneska si pod tím představujeme nějakej párdenní nebo max. tejdenní pobyt někde, výstižnější by byl pro dnešní dobu překlad "lesní škola". Zabývá se podobně koncipovanejma školama v zahraničí, ku podivu (aspoň já teda hleděla jak puk) takový školy začaly vznikat už od roku 1902 a nakonec jich po světě byla fakt velká fůra. Kam tohle hnutí odešlo a proč? My jsme byli asi poslední na světě, a taky bylo brzo po legraci. Byly i u nás nějaký pokusy, ale až Štorchova škola nakonec nějak fungovala. Založil ji roku 1926. Nastane konečně v tomhle směru nějakej pořádnej vývoj?

Pak je teda řeč o fungování takový školy. Nedá se samozřejmě souhlasit ve všem bez výhrad, ale v principu je jeho pojetí je neuvěřitelně pokrokový. Hodně mluví o samotným pobytu na "čerstvým" vzduchu. /Ftipný, nebo spíš míň ftipný je to, že se obávám, že dneska je snad čistší vzduch vevnitř, a ne ten venku plnej chemtrejlovejch hnusů a dalších toxickejch šmakulád, ale co už./ Svůj pedagogickej experiment se snaží vyhodnocovat, takže udává i různý tabulky, třeba toho, jak děti za pobytu přibíraly (což bylo dost možná taky prostě proto, že tam dostaly najíst líp, než doma:/), dneska bychom možná sledovali spíš zase hubnutí:D To velmi skromný odívání by dneska neprošlo z více důvodů :))) (na fotce, kde farmu navštívil TGM, jsou děti fakt skoro nahatý, přestože tam byl v listopadu a sám má na sobě kabát - o-ou.) Nebo třeba trošku bere kompetence rodičům, že by měli schopnosti a čas dobře děti vychovávat..... ale... možná, že ta většina na tom fakt zas tak dobře nebude, no.:D A s časem na děti to byla tenkrát asi opravdu bída.
- pokračování v druhým komentáři -

2 23.09.2024

Víceméně s Walschem souzním, tak jsem byla na knihu pro děti zvědavá. Rozvíjí tady hlavně otázku lidskýho utrpení a smyslu života jakožto vědomýho návratu ke světlu v - mimojiné - nalezení svýho údělu. (Tady jen detail, ten výraz "jedinečnost" to podle mě úplně nevystihnul, a spíš bych tam dala ten úděl, úkol, ale budiž...) Potud celkem dobrý, jen z toho nesmí plynout čtenářův poraženeckej obětní postoj, ale to by bylo zapříčiněný nepochopením textu.
Ale zkrátka mám radši - a obzvlášť u dětský literatury - když je sdělení zabalený do příběhu. Tohle nazývat příběhem je ale dost nadsazený. Je to jen rozhovor, a ještě dost nadupanej filozofickou-duchovní rozpravou. Tudíž mi to nepřijde jako úplně vhodně zvolená forma pro dětský publikum. Ale zase, rozvinout tohle do příběhu, by vlastně asi nepomohlo, bylo by to zase moc složitý, pro starší čtenáře.

Nevim, jak starý dítě si z toho může něco odnýst. Ty větší možná zase odraděj ilustrace, který jsou... pro mě hůř stravitelný. Je to takovej jakože kýč, oblečky duší až moc připomínaj mnišský křesťanský hábity, a celkově ty scénérie jsou jak z brožurky pro nejmenší křesťany, což je docela škoda. I ten název jeho známýho trilogie hodně lidí odrazuje, jakože si to s křesťanstvím spojujou, což je mrzutý, protože s křesťanskou věroukou má tohle fakt pramálo společnýho. Ale to asi Walsch docela dobře odhadnul, a vyvaroval se tady slovu Bůh v názvu, a dal tam Slunce, i když by se to v podstatě dalo tady zaměnit. :)))
Snaha byla, úplně marně to napsaný není, je tam určitě snaha o vystihnutí podstaty, ale myslim, že to oceněj spíš dospěláci nebo polodospěláci. Ale i tak je fajn, že tady taková kniha je.

1 08.07.2024

Knížka je pěkně ilustrovaná, a má celkem netradiční téma. Začalo to slibně, vlastně jsem očekávala, že to bude spíš nějaká dobrodružná literatůra, kde vystupujou ty plodiny... Asi mě zmátnul ten obrázek na přebale:D Tak to se bohužel nekoná.
Knížka začíná tím, jak námořníci doplouvaj na pevninu Ameriky, byť si myslej, že jsou v Indii. Pokecaj s domorodcema, ozkoušej ty neznámý jídla, naložej je na loď a jedou do Evropy. Po pár kapitolách teprv teda začíná "příběh" s panem bramborou a dalšíma. Všichni účastníci (vanilka, kakaovej bob, kukuřice, rajče, brambora, slunečnice) postupně sněděj lísteček "prozřetelnice", bylinky, která jim umožní vidět do budoucnosti, aby mohli vyprávět, jak to s nima v tom Starým světě bude. Takže to je vlastně hlavní osa knihy. Vyprávět, jak se měly začátky v Evropě s bramborama, rajčatama atd. To je poměrně zajímavý a hezký čtení. Jenže, kromě toho tam je tak strašně moc nudný omáčky, že by se to hlavní vešlo do malý brožurky... Plodiny se furt okřikou a skáčou si do řeči, na každýho naléhaj, ať už vypráví, nebo vyprávějící okřikuje ostatní, aby ho nepřerušovali, nebo "Bobe, slyšíš to?" a další nicneříkající věty.... ÁÁÁ bože, jako asi jsem moc příšná, ale mě to tak neskutečně otrávilo.... Většina kapitoly prostě byla jen takováhle nezajímavá vata (a pro děti ještě míň zajímavá, než pro dospělý), přičemž ten "příběh" byl vždycky na pár řádků. Po tomhle příběhu dokonce následovala další minikapitola napsaná naštěstí bez omáčky, která byla obsahově vlastně stejná, jen podrobnější. To mi přišlo na knize vlastně nejzajímavější. No a krom toho jsou tam teda recepty z těch plodin, což je asi jako roztomilý, ale mě osobně to nijak nedojme:D Hodnocení kolísá mezi dvěma a třema hvězdama.

08.07.2024

Tohle je jedna z nejhezčích knih pro nejmenší, co jsem dosud četla. Věkově se hodí od 2 do cca 7, nicméně si myslim, že je docela dost věkově univerzální, potěší i dospělý, možná i víc, než děti. Z poselství bude něco mít tak čtyřleťák a vejš, soudím.
Najít opravdu dobrou knížku pro děti není zas tak úplně ýzypýzy. Spousta knížek nemá pořádnou zápletku a děj. Mnohý maj pokus o zápletku, ale zas je to celkově nicneříkající, leda pořád takovýto pomáháme si. Skoro nikdy se to neobejde bez dělení světa a postav na "dobro" a "zlo", náznaků násilí a podobně. Tohle je ovšem úplně jiná liga. Kniha formátu A4 má velký příjemný ilustrace, přičemž text je vždycky v krajním bílým pruhu (což oceníte, když čtete v ne úplně dobrým světle:D), takže neruší obrázky. Textově je celkem úsporná, ale zato říká spoustu důležitýho.

Anotace moc neprozrazuje a ani náhledy nejsou k dohledání, tudíž popíšu celej příběh. (Včas upozorním na spoiler.)
Slůně má sloního kamaráda, kterej se s rodinou odstěhuje pryč. Slůně je z toho hodně smutný. Ostatní se ho snažej rozptýlit a poradit mu nějaký rádoby rady. Ne, že by ty rady byly všechny úplně marný, ale v tomhle stavu prostě fungovat nemůžou. Slůně nakonec vyhledá sovu, aby ji požádalo o radu. Ta odpoví, ať slůně udělá tři věci. (Pokud si nechcete nechat prozradit ty všechny poselství, dál nečtěte:)) Zaprvé, slůně se má vyplakat, co to jde. Zadruhé, má vypravovat někomu, komu věří, o svým smutku. Zatřetí, nechť udělá ve svým srdci pro toho kamaráda místo, protože ve vzpomínkách u něj zůstane. A potom se ještě zmíní o čase, kterej jak plyne, odnese kus bolesti s sebou. A tak to slůně všechno udělá a zjistí, že na něj čekaj další příležitosti, kamarádi, prostě svět se svou krásou. Zní to takhle moc banálně? (/konec spoileru)
Nejen, že knížka hodně moudře rozebírá téma smutku. Zřejmá je i duchovní rovina. Naděje a vesmír, kterej vlastně pracuje pro vás, když to uchopíte správně. A samozřejmě taky láska, která efektivně rozpouští sdílenou bolest. Nebo síla citu, která nezná hranice geografický nebo časový, ale třeba ani hranice mezi životem a smrtí...:)

Je velká škoda, že kniha se (prý) nejspíš nedočká dotisku. Je dlouho vyprodaná, ale možná, že vim o dočasným zdroji, kde novou knihu lze sehnat. Kdyžtak mi neváhejte napsat do zpráv. Ráda pošlu i náhled vnitřku, abyste do toho nešli naslepo. Je to fakt klenot, kterej se vyplatí doma mít. Kéžby takovejch vycházelo víc. Velkej dík autorce i Thovtu.

05.04.2024

Pogačnik podrobně vysvětluje fungování elementárního světa, tak seriózně a srozumitelně, jak to jenom jde.:))) Popisuje svoje zkušenosti a zážitky, komunikaci, léčení a řešení problémů elementárního světa. Není překvapivý, že to čtení je hodně o krajinným léčení, protože to je to, co autora dostalo blízko elementárnímu světu, a díky čemuž zřejmě daleko snáz pochopil jeho fungování. V knize se snaží vysvětlit úlohu jednotlivejch elementálů, dál píše systematicky a podrobně o struktuře a hierarchii elementálů. Dotkne se i zajímavýho tématu pohádek. A samozřejmě z knihy plyne i to, co elementárnímu světu ublížilo nebo ubližuje.

Občas je to blbě uchopitelný, takový řekněme moc teoretický, což prostě plyne z toho, že ty procesy nemůžeme vidět, neznáme je, nerozumíme jim pořádně, ale zdá se mi, že se to autor snaží vystihnout vždycky co nejpřesnějc, přitom ale citlivě, a překlad se mi zdá rovněž povedenej, že to prostě... sedí.
Hodně zajímavá je i kapitola o evoluci elementárního světa, zvlášť v souvislosti s tím, v čem žijeme dneska my, a co by mělo nastat, a s tím taky spojenej doporučenej způsob komunikace v podstatě - jeho slovy "stupeň vnímání elem. světa". Je mi to vlastně blízký, tak aspoň mám k tomu krásnej teoretickej okec, proč... :D

Trošku mě zklamalo, že způsob komunikace není moc přesně popsanej. Zmínky o konkrétních způsobech léčení problémů elementárního světa jsou taky bohužel většinou jen heslovitě vyjmenovaný, a inspirovat se tím jako lze, ale nutně asi ve svým vlastním pojetí.
Dál mi taky vrtá hlavou několik otázek, na který jsem v knize bohužel nenašla odpověď, a přijdou mi celkem podstatný. (Třeba, jestli každá kytka, strom, šutr.. má zcela jistě svou elementární bytost, jak to případně poznám, jestli je problém pomoct přesunout elementála třeba na místo, kde už je jinej, než aby nemoh dělat nic, protože jeho ohnisko už není aktuální, a tak podobně.) Možná autorovi napíšu:)
Knížka by celkově mohla bejt o něco víc praktická, i když pár tipů a nápadů se přeci jen dočtete, tak si je během čtení nezapomeňte zaznačkovat nebo vypsat. :o)
A co dodat závěrem... Snad, že je zkrátka škoda, že tohle je něco, co je pro drtivou většinou lidí v kategorii směšný pohádky. Ale věřim, že nás, který víme a vidíme to jinak, je čím dál víc. Tak mi klidně o svejch zážitkách a zkušenostech napište.:) Je to potřeba.

21.03.2024

No, tak úplně nevim...
Možná to mělo bejt o tom, jak přírodu nevděčně vykořisťujeme, a jak nám příroda zadarmo dává, co jen může, i když sobě nechává ubližovat. A ještě je za to ráda, že může posloužit. Tahle varianta ale nedává úplně smysl. Není v tom vlastně žádnej závěr. Strom se nechá dokonce porazit, aby člověku vyhověl, a ještě se mu pak pomalu omlouvá, že už nemá, co by mu dal. Jenže v člověkoj nenastane žádný uvědomění, obrat. Neřekne ani promiň ani děkuju. A to je prostě divný. Takže o tom to spíš nebylo. A i tak mně tam ty slova omluvy a poděkování velmi chyběj! Ať už mělo bejt sdělení jakýkoliv...

Nebo to měl bejt vzor nezištný lásky? To jako doufám, že ne...

Takže spíš je to asi o tom, že v dětství v sobě máme ty zdravější touhy (no, relativní:D), a prostě jsme v přítomnosti. A pak dospějem, a furt máme pocit, že něco chceme a potřebujeme, a přitom i když to získáme, stejně to štěstí nenacházíme. Že nám život pro samý chtění a pachtění se za něčím proteče mezi prstama.
Ani tahle varianta mě v tom celku, jak je kniha napsaná, nějak neuspokojila a neuchvátila.
Pro děti si myslim, žel, nebude moc zajímavá, natož srozumitelná, rozhodně ne pro mladší, než puberťáky.
Tématem mi to trošičku připomnělo Horskou cestu od Marianne Dubuc, a to mi teda přijde mnohem líp a víc říkající.

21.02.2024

Autorka to jaksi myslela dobře, chtěla do knížky nandat spoustu mouder seberozvoje, jenže to je vlastně tak nějak všechno.:/ Jo, ještě autorčiny ilustrace jsou krásný vlastně. Jenže knížka nemá absolutně děj, resp. vývoj, zápletku. (To, že holka jde do školy a ze školy, a pak jde na kopec s kámošem, a pak zase domů, a pak lítá po světě a kouká shora na různý kraje, nepovažuju moc za děj jako takovej.) Napětí má knížka jen mírně, když vás autorka napíná, kdo že to je ten zvláštní kluk, kterej holku tahá do kopců. Podle mě to není kniha pro děti, nemůže je prostě bavit číst o vnitřních monologách, což vlastně kniha je, takovou sbírkou vnitřních monologů, případně rozhovorů, kde se autorce zvědomujou objevný myšlenky. (A upřímně, z nereálnosti rozhovorů mi bylo občas trapně.)
Sice vyhledávám knížky pro děti, který maj nějakou myšlenku, mluvěj o důležitejch hodnotách... Když jsou ty myšlenky z oblasti duchovna, filozofie, tak tím líp, ale zas nelze udělat PRO DĚTI knížka, kde jsou JENOM tyhle myšlenky. A jako hodně myšlenek, takže z toho neplyne nic jako zásadního, co by vám po přečtení utkvělo v hlavě. Nutně to je takový dost na sílu, prostě dá se to podle mě číst jen jako rozvojová literatura. A to bych si zas teda vybrala zase spíš jinou knihu, protože... tak moc objevný věci tam zase nejsou. To by tak odpovídalo těm dětem jako jediný. No nevim, tak zkuste to, no. Asi ne u dětí mladších 10 let, a i u těch starších nevim, jestli je možný, aby je to chytlo. Ale třeba jo, no. Nejspíš se najdou i lidi, pro který to bude pohlazením pro duši. Tak ty 3 hvězdy teda dám, ale spíš pro snahu o zobjektivnění. :)))

09.02.2024

Tak tohle je pecka. Velmi doporučuju všem, který se zajímaj o fungování psychiky i člověka ve společnosti. Kniha je velmi dobře napsaná. Není to odpočinková četba, nicméně je to napsáno dost srozumitelně a stravitelně. Co je důležitý uvýst, tahle část psychologie vlastně není tolik zpopularizovaná, a je to škoda, protože má jakejsi punc exaktnosti, nebo o to alespoň velmi usiluje. A z jejího zkoumání plyne nemálo zajímavejch závěrů.

Publikace začíná pěkně zostra. To ostatní je většinou „jen“ zajímavý, i když mnohdy i podnětný, ale ta úvodní kapitola je fakt mazec. To by si měl přečíst opravdu každej. Aby si byl vědomej toho, co může způsobit takovej - na první pohled nevinnej - sklon lidí ke konformitě. Přečtěte si to a mějte to na paměti při výchově svejch dětí.

A jinak je to opravdu slušná sbírka vlastně všech možnejch zajímavostí, který se týkaj toho, jak funguje naše psychika. První kapitola je o zmíněný konformitě, nebo chcete-li, jak druhý ovlivňujou naše chování, následuje kapitola o mozku, dál o tom, proč se nám věci jeví tak, jak se nám jeví, následujou kapitoly o paměti, o vědomí, o emocích, o dvou důležitejch adaptivních mechanismech, o řeči a o myšlení.

Kdybych se k napsání komentáře dokopala hned po dočtení, asi bych se rozepsala víc. Ale ono to vlastně asi ani moc nejde. Vypsala jsem si nahusto namačkanejch 12 stran ve wordu poznámek. A tak se spíš jen pokusim vás trochu nalákat ((:

Pokud jste si někdy kladli otázku, jak je možný, že se našlo/najde tolik lidí schopnejch páchat totální zvěrstva, např. v koncentračních táborech, i když to jsou jinak v zásadě „normální a slušný“ lidi, přečtěte si to. Ale nemusíme jít ani do žádnejch extrémů. To, co plyne z Milgramovejch experimentů popsanejch v první kapitole, se dotýká každý lidský bytosti a běžnýho života. Neučte děti „poslušnosti“. Ne, to opravdu není nic, co by světu pomohlo.

A co se ještě třeba dozvíte?
- proč se vyplatí před zkouškou se pořádně dospat a kdy je nejefektivnější se učit
- jak funguje anestezie, a že může bejt zotavování pacientů po operaci velmi ovlivněno tím, co si říká lékařskej tým během provádění zákroku
- co za bizarní následky působěj různý dílčí poškození mozku v určitým místě
- proč je důležitý, aby si dítě budovalo s někým silný emoční pouto plynoucí i z tělesnýho kontaktu
- co by společnost měla dělat v usilování o redukci zločinnosti nebo konkrétně násilí na ženách
- proč se chováme agresivně
- na jakým základě „funguje“ drogová závislost a tolerance, a proč dochází k předávkování, i když je dávka většinou obvyklá
- jak během vedení lidí/dětí nakládat s odměnama vzhledem k motivaci
- jak jsme schopný si třeba snížit krevní tlak a zkrátka že umíme svý těla ovlivňovat ve skutečnosti mnohem víc, než si myslíme
- jak se učíme řeči (celý plný zajímavostí)
- jakou má evoluční exploze souvislost s rozvojem řeči
- jak se tenkrát stalo, že lidi začali znázorňovat množství abstraktníma symbolama

Fakt skvělý. A i kdyby se vám do toho zas tak moc nechtělo, udělejte službu lidstvu i sobě a přečtěte si aspoň tu první kapitolu.

3 28.01.2024

- Část 2 - i dále spoileruju, ale doporučuju přečíst...

Pokračování je taky zajímavý. Z knihy tak trochu vyplývá, že nejen, že byl Brouček mrzutej z toho, že se jim neroděj žádný děti, dokonce je na Berušku vyloženě hnusnej. Janinka (rodinná přítelkyně) broučka zklidní, že kdyby Bůh chtěl, aby měli děti, tak by je měli, ať se o tohle nestará, protože pán Bůh si ho objednal na svícení, ne na to, aby příliš přemejšlel, nebo měl nějaký emoce, žejo. A že teda Bůh asi nechce, tak ať jsou pokorný a poslušný. A najednou se jim začnou rodit caparti. Maminka prvního hned naučila nejdůležitější modlitbu: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný." - Sorry, jsem prostě musela. No a s tou rodinou teda otec Brouček jaksi zmoudří, přestane býti neposlušný, počne býti poslušný, a učí svejch 10 dětí, aby byli taky poslušný, protože on jak někdy nebyl, tak se měl zle, skoro zemřel atd, ale pán Bůh ho sám naučil poslouchat. A tak jsou všichni poslušný a dobře se maj, jen se pořád musej poučovat, aby byli dost poslušný.
Když si je zavolá Janinka na rozloučení, že se chystá umřít, tak oni jsou z toho smutný, načež ona je sjede, že snad oni budou neposlušný? Nebo nedejbože snad po ní chtěj, aby snad ona byla neposlušná? (chápej - bránila se smrti) Tak vidíte, prostě ticho, Bůh si mě chce vzít, tak pokorně šla umřít. Dál ještě důraz na to, že byla pannou, a proto její sedmikráska (která vždycky vyroste, když nějakej brouček někde umře) měla červenou krajku jako krev. LOL.
Jo a tohle je taky dobrý téma... Když se rozebírá ne/nutnost ženění. Prej kdo může, tak se musí oženit. (Může, a tedy musí každej chlap vlastně.) Ale některá žena se vdát nemusí, když nemůže (jakože ji nikdo nechce.) Protože věc se má tak, vážení. Ženská může jen doma sedět na zadku a čekat, až se jí někdo přijde vyznat, a bude si ji chtít vzít. Když se tak nestane, musí umřít jako panna, protože to tak Bůh chtěl.

Konec je ovšem taky mazec. Takže v poslední kapitolce je hláška, že kdoví, jestli ti broučci přes zimu nezmrznou. Ale tak což... když zmrznou, tak zmrznou POSLUŠNĚ. (Ne, fakt si nedělám humor.) A ano, umřeli. Ale určitě poslušně. Co je ale na tom zajímavý, odstaveček před tím se řeší, že rodina Broučkova má na zimu nasysleno hodně dřeva, a tak budou v zimě v pohodě. Nicméně jejich řekněme sousedi dřeva moc nestihli nachystat. A tak jim rodina broučkova část svýho dřeva daruje. No a pak teda ten konec, že umrzli. Co z toho jako plyne? Mám dvě verze, jednu horší, než druhou. Zaprvý, Karafiát chtěl říct, že pomáhat bližnímu svému se nevyplácí, možná to vlastně je i neposlušnost do světa vůbec zasahovat, žejo. Ale řekněme, že by tohle někdo, kdo si říká křesťan, nevymyslel. Tak druhá varianta. Celá rodina broučků (2+10 dětiček) umrzli proto, že se obětovali pro ty sousedy. A smrti se nesmíš protivit, protože to tak Bůh chce, takže... je to křesťanskej nonsens. Obětuj se, a nebudeš spasen, nýbrž.... no vlastně asi jo, po smrti možná jo. Ha ha. Jenže k tomu, jak autor v knize neustále opakuje, že "jen poslušný broučky má Bůh rád a má je na starosti a nic se jim nestane", je to teda konec s olbřímím COŽE.

Jo a kdyby snad někdo chtěl vyzdvihovat dílo po stránce jazyka, ani čeština není nijak úžasná... Skoro každá věta začíná na A, a v knize se pořád objevujou hodně podobný fráze, věty, někdy úplně stejný, a někdy i stejný odstavce. Výrazivo je někdy voleno vzhledem k publiku opravdu velmi svérázně, např. "bylo po něm", "byl s ním konec". Z čeho jsem taky nemohla, je způsob, jakým jsou napsaný přímý řeči. Prostě normálně vedle sebe, bez žádnejch popisů, kdo co říká. Předčítat se to teda nedá, pokud neměníte hlas na postavy v rozhovoru. Nicméně, to nepovažuju za nevýhodu, protože pokud to nepředčítáte někomu v rámci pobavení a úžasu nad tou hrůzou, pak to fakt nepředčítejte nikomu, a už vůbec ne dětem.

Knihy (žel bohu mám doma 2 výtisky) ani nechci dávat dál, nejradši bych je spálila jakožto nejvíc kacířství vůči samotnýmu životu, lidem, i tomu nejvyššímu - univerzu.
Na wikipedii mě velmi pobavila poznámka, že Karafiát, kterej byl i panebožetosnadnenímožný vychovatelem, je ceněnej pro to, že "počítal s psychologií dítěte. - Tak to je dobrej výsměch. Asi s ní počítal, a vypočítal si, jak co nejvíc děti a lidi traumatizovat, nebo nevim.
Zajímavý taky je, že se kniha proslavila za socialismu, kterej rozhodně takhle nábožný věci nijak nepodporoval... Vysvětluju si to právě tím brutálním prosazováním slepý poslušnosti, a důrazem na to, že prostě broučci se neptaj, nepřemejšlej, jen makaj. Co ale vede lidi k tomu to mít rád v dnešní době, to teda fakt netušim.

O nějakejch HODNOTÁCH ve stínu toho všeho výše se fakt jako mluvit nedá. A jako jediná výtka knize, že je moc smutná, že tam každej umře... To je fakt to nejmenší jako.
A jestli si myslíte, že přehánim, tak bohužel ani trochu. A to ani nešlo vylíčit všecko.

-Část 1-

Panebože... ano, doslova ty... jako předpokládala jsem, že takovou strašnost už tady věcně okomentovali za mě jiný. A taky tak nemnohý učinili, ale bohužel reakcí je tu příliš mnoho, tak se to ztrácí. Takhle to vypadá, jako by to snad byl opravdu "klenot český literatůry", takže... směle do toho.
(Jo a nevim, jestli jsou některý verze jiný, já četla z roku 71, a když jsem si našla pár pasáží ve vydání někde z levnejch knih kolem roku 2000, tak text byl úplně stejnej.)

Nelze komentovat, aniž bych neSPOILERovaala děj. Ale pokud se to snad chystáte číst dětem, fakt si to radši přečtěte, ať víte, do čeho jdete, probůh.
Takže o čem kniha vlastně je? Kdybych to měla shrnout v jedný větě, tak řeknu, že Broučci jsou o tom, že Bůh chce, aby všichni byli POSLUŠNÝ, protože o tom opravdu celá kniha je, a ještě je to vlastně nedotažený - viz níže. Slovo poslušnost se skloňuje opravdu snad skoro na každý stránce.
Každej náznak zápletky v týhle knize naprostejch........ blábolů končí rozuzlením, který souvisí s ne/poslušností. Takže těžko to v tom nevidět. Já se po přečtení nebo vyslechnutí slova poslušnost oklepávala vždycky, ale tady to nabralo úplně jinejch, květnatejch až karafiátovejch rozměrů!
Jakmile Brouček vyvine jakoukoliv touhu po poznání světa, je potrestán Bohem za tento svůj přečin, kterej ve skutečnosti žádným přečinem není. Ale autor to prostě vysvětlí jako neposlušnost, všichni to Broučkoj 4x zopakujou, že by ale měl být poslušný, protože to Bůh chce, ale on není.

Takže čekejte modlení a kecy o Bohu v každý kapitole, ale i složitější teologický spory (např. kapitola 5, otázka, zda je ve zbožným životě poslušnost důležitější, než obětování - úplně normální téma do knihy pro mrňouse...), 3x za knihu broučci zaletěj do kostela poslouchat kus kázání, kde je opět kus složitý teologie, kde se zmiňujou i ty dva další z Trojice, a zmínka o placení penízků církvi 2x za knihu už jen vyloudila na mojí tváři velkej úsměv údivu, čeho se ještě nedočkám.
Taky neustálý zvolání "pán Bůh tě naučí poslouchat". a "Jen poslouchej, však tě pán Bůh naučí!" nebo "Ach, on byl snad neposlušný!" se opakujou fakt o hodně víc, než je zkousnutelný. Jo a poslušnej chce bejt brouček proto, protože si to přejou rodiče, a aby se mu zas něco špatnýho nestalo. Po vnitřní motivaci ani památky. A nechybí samozřejmě i zmínka o peklíčku, kam má podle Verunky Brouček přijít, protože je - wait for it - jó, učíte se rychle! Totiž ne-po-sluš-ný! --- No já nevim, fakt nějak nechápu adoraci knihy v kontextu zvlášť český antináboženský společnosti. Krom toho všeho, že je to naprostá vymejvárna mozku a fanatismus, tak tomu děti nemůžou vůbec rozumět.

První modlitba v knize (mimochodem hned po prvních pár větách), z který se mi hned zatmělo před očima, stojí za samostatnou zmínku, nebo spíš rovnou citát.
Ó, náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Ještě to nestačilo?!? Dobře, tak co neustálý rozebírání rodičů, jestli brouček byl poslušnej (v nepřítomnosti otce), matčino žalování, a co reakce otce (na nedotaženou klukovinu) že tedy "Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší." = jakože není neposlušná. Jo, úplně normální vyhazovat dítě z baráku za dětský škádlení.

Dobře, teď moje nejoblíbenější pasáž knihy ve třetí kapitole. Co říkáte na tu pohádku - spíš horor o koťátkách? Taky v pohodě? Přečetli byste to (nebo nedejbože /jste to) svejm dětem? Pro ty, co to nečetli, Brouček prosí o pohádku na dobrou noc. A matka mu začne vyprávět. Že žily byly koťátka. A maminka je jednou nechá doma, aby šla sehnat něco k jídlu. Před odchodem jim zatopí. Načež koťata se začnou kočkovat, nakonec hádat, vytahovat se a prát. Jak se strkaly, tak převrhly kamna, a všechno ve světnici začlo hořet. Koťátka křičely a chtěly utýct, ale nebylo kudy, a tak "oheň je přece sežral." A když přišli tatínek s maminkou, chaloupka byla spálená a koťátka byly spálený, a to všechno proto, že - wait for it - no jak jinak! Protože byly koťata NEPOSLUŠNÝ!!! Pak mě dorazilo pokračování po vylíčení tohohle hororu: "Brouček poslouchal. Líbilo se mu to." Tak tady si fakt ten Karafiát už dělal normálně srandu.

Další zajímavou kapitolou je vynucenej sňatek. Brouček by radši Verunku (která vypadá jako beruška), leč to je milí drazí asi jiná "rasa", nebo možná člověk - "fuj" - jinýho vyznání, s nímž poslušnej brouček přece nemůže nic mít. Když má brouček tendence za ní chodit a poznat ji, je skoro umlácen k smrti - samozřejmě za neposlušnost. Bůh chce, aby si poslušně vzal berušku (která není beruškou, ale tím samým jako brouček), protože proč? No protože je poslušná, a protože si to my rodiče přejeme, a nikoho jinýho už nenajdeš. Takže brouček jde, a žádá je o ruku tím způsobem, že "rodiče chtěj, abych si berušku vzal". Co otec berušky? No jasně, "my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát." - No jako fakt. Když rodiče svolej (na základě toho, že neposlušnosti Brouček lituje a že už bude poslouchat), takhle to taky říkaj rodiče Berušce, protože ta ho samozřejmě taky nechce kvůli tomu, že je neposlušnej. Tady musim citovat: "Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi-li ty desetkrát horší nežli Brouček!" (OMG) I když se dřív moc nemuseli, tak teď se samozřejmě lousknutím prstu maj rádi a pokorně se vezmou. No ještěže to stihnou, než broučkovi rodiče zemřou, aby mohli v klidu zemřít, že jejich dítě je správně poslušný, a splnilo jim jejich přání ohledně sňatku, žejo.
- pokračování v druhým komentáři -

To jsem snad četla něco úplně jinýho, ne? To byl zase provar...
Fakt nevim, na čem bych měla frčet, abych se u čtení smála. Je to obří nuda. Příběhy s čertama jsou zajímavý především tím, když je čert v interakci s někým jiným, jako třeba s lidma. To je jeden z hlavních problémů týhle knížky. Je to jen nudnej popis pár dnů čertů v pekle. Zápletka téměř nulová. Co z toho vyčnívalo, bylo věčný vzájemný nadávání, hádání a mlácení. Korunovat to může leda postava koktajícího čerta, kterej nikdy neřekne nic normálně, a následně to za něj dořekne jinej čert. Už v první kapitole jsem ty jeho "promluvy" přeskakovala, samo dítě mě k tomu nabádalo. Podívala jsem se na konec knihy a hodila oči v sloup, že to autorovi fakt nebylo blbý takhle valit v celý knize. Úplně zbytečný řádky buzerace mejch nervů. Co by na to asi řekli rodiče dětí, který maj třeba s koktáním problémy...

Takže třeba, v první kapitole se čerti probuděj a chtěj si hrát s kostkama, načež si místo toho vyčarujou koule a divěj se, že jim to nejde. Pak jim vrchní čert vynadá, že jsou úplně blbý, a protože věž jim nejde postavit ani z kostek, vrchní čert vyčaruje plyšovýho medvídka, o kterýho se začnou čerti přetahovat, a kterej pak uhoří v ohni pod kotlem. Ha ha, umírám smíchy, fakt.
To je furt "já tě uškrtim, jsi mamlas, nemehlo, ťulpas, roztrhávám vás na cucky, přerazím tě vejpůl" a podobně. Kromě nastražování různejch nepřístojností třeba v jedný "pohádce" čert popadne malýho čertíka za ocas a zametá s ním jako s koštětem, v další se zas čert napřahuje se sekyrou a chce tím fláknout babku do hlavy (i když je to taky nakonec jen převlečenej čert, ale to je detail).... no normální děj do dětský knížky... Kapitola čertovské zápasy je taky neskutečně nedobrá.

Takže místo toho, aby čerti jímali duše a snažili se je polepšit, nebo teda potrestat, nebo, jak se v knize na konci zmíní, že byl prej jejich úkol v minulosti, pokoušet duše, aby získali pro peklo vůbec nějaký, páč se do nebe všichni nevejdou, tak každej den vstanou, něco jdou dělat, pohádaj se u toho, a pak jdou spát. Protože na světě jsou prej už všichni hříšníci, takže se nemusej snažit dělat svou původní práci. Jen sem tam se najde nějakej mamlas, kterej chce bejt dobrej, a ostatní ho stejně naučej, že se to nevyplácí. Takže jako co hodnotnýho a hezkýho má z týhle knížky pro dítě vyplývat?
To je celej "příběh". Knížku jsem dočetla sama, ani dítě to nechtělo už poslouchat. Večer 5.12. to zachránil krásnej čertí příběh od Pavla Čecha, ještěže ho doma máme.

2 10.01.2024

Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli tu knihu rituálně spálim, nebo si ji naopak nechám jako studijní materiál a schovám pro příští generace jako odstrašující svědectví toho, na základě jakejch informací se dřív vychovávaly děti. (Druhá možnost vítězí, a doufám, že to bude brzo exemplář do nějakýho informačního muzea hrůzy.) I proto, že jistý trendy ze západu jakoby se opět vracely k těm největším hrůznostem (Kojenci po pár tejdnech šup k cizí ženský - chůvě, nebo do jeslí, a matka do práce - no cože??? Proč to ty ženský takhle dělaj? Že by taky neschopnost samostatně přemejšlet o tom, co doopravdy chci a co je doopravdy dobrý?), a celkem hrozí, že tohle sem zase doputuje - cejtim mírnej tlak na to, aby ženský šly do práce dřív, i když naštěstí zatím se většina populace pořád řídí obvyklým 3 roky doma (dle mě nutný minimum, ideálně do instituce pozdějc nebo nikdy:D). Doporučila bych to všem v rámci nějaký self terapie i terapie (soužití, vztahy) s druhýma lidma, pro uvědomění, čeho se vyvarovat ve výchově dětí.
A update v postkoronáčový době - velký souvislosti s tím, že se dokázalo rozehrát a tak dlouho hrát tohle divadlo.

Je to už moje druhá sonda do socialistickejch knih o výchově. Trošku jsem se už rozohnila u profilu knihy První rok dítěte. Tahle je ještě o něco starší, a těch husťáren bylo v tak obsáhlý publikaci poměrně hodně. A mně je z toho čtení dost ouzko. Zároveň jsou to občas i takový aha momenty.

Třeba aha, tak proto je tolik lidí neschopnejch žít svůj život tak, jak chtěj a potřebujou. Oni vlastně ani neuměj ty svoje potřeby vystopovat, natož jim jít vstříc, chtít od druhejch, aby jejich potřeby respektovali.
Aha, proto se rozkojilo a úspěšně kojilo tak málo žen, pokud byly všude takhle strašně špatný informace, který dělaj všecko pro to, aby matka vlastně nekojila.
Aha, proto lidi často neuměj nebo nechtěj vyjadřovat svoje emoce, mluvit o svejch problémech.
Aha, proto tolik lidí vlastně vůbec odmítá a popírá to negativní, nepřizná (si) problémovost čehokoliv.
Aha, proto je bohužel i dneska pro většinu obyvatelstva každej doktor pán bůh, před kterým se všichni klepeme, necháme si odnýst naše novorozený děti, aniž by nám to přišlo vůbec divný, natož špatný! Proto na sobě necháme páchat naprostý zvěrstva od lidí, který na sobě nosej bílej plášť. Protože ty se musej poslouchat a věděj všechno nejlíp.
Aha, odtud se berou ty zhůvěřilý rady dnešních prababiček, a někdy bohužel i babiček, o škodlivosti chování nemluvňat.
Aha, a někdy, jako by i pediatři zaspali pár desetiletí, že některý i dneska považujou kojení od určitý doby za něco méněcennýho, co je potřeba nahradit umělou břečkou.
Aha, tady je to podhoubí, proč se některý rodiče pustěj do metod vyřvání nebo kontrolovanýho pláče. Asi je ubezpečila širá rodina, že je to v pohodě, protože to bylo vlastně aplikováno skoro na každýho, a přece "taky žijeme" a "nemáme následky". Je blbý, když do výchovy kecaj lidi, který maj právě kvůli takovejm přístupům totální nedostatek sebeúcty a sebelásky.
Aha, proto bylo možný učinit největší podvod na lidstvo - divadlo jménem koronáč (a další manipulace s lidstvem, v podstatě celej metrix, když to vezmeme do důsledku), proto je naprostá většina lidí absolutně slepá a poslušná, prosta samostatnýho kritickýho uvažování, natož aby dokázali chránit svoje práva a svou vůli. Jako jasně, tohle platí vždycky, ale v těhlech letech to krásně pořádně vyplulo na povrch, jak moc je to s náma špatný. AHA!!!
Taky se dozvíte, že vlastně všechny problémový situace - mimo nemoci - který s dítětem řešíte (odmítání jídla, brečení a vztekání, neodplenkování /samozřejmě myšleno v roce dítěte!/, neschopnost usnout a buzení, ...) jsou způsobený čím, nebo kým? No jasně, že vychovatelem, respektive zpravidla matkou. Jojo, všechno je to tvoje vina, protože jsi neschopná. Protože kdybys své dítě dobře vedla, tohle by se nedělo. No ty koky... Chudačky matky, který tomu uvěřily...
Hořce mě pobavila taky všeobecná posedlost hygieničností. Hygiena, kolektiv a poslušnost. To, jakým způsobem socialismus vycházel vstříc matkám, je taky hodně tragikomický. Ovšem co je na tom hodně smutný, pomalu ale jistě jako bychom se chtěli zase vracet k tomu brzkýmu odkládání dětí do institucí.

Zaplať pandu, že dneska už máme tu možnost volby. A kéž by to bylo tak, že ty socialistický ženy často nebyly tak uvědomělý a schopný, aby jely touhle cestou popření mateřskejch pudů ve jménu nějakýho chimerózního kolektivního dobra. Jenže když se podívám kolem sebe, přijde mi, že ta zažranost toho všeho byla fakt silná. A bohužel ještě v určitejch podobách přežívá dodnes. A taky v určitejch věcech byla realita horší, než tahle kniha předkládá. Třeba proklamovaná nevhodnost bití a peskování, a další skvělosti, o kterejch se kniha ani nezmiňuje (citový vydírání, uplácení), což byly výchovný prostředky číslo jedna. Škoda, že nemám nikoho blízkýho z generace, která v těch 60, 70. letech vychovávala. Docela bych o tom poklábosila. Ale možná radši ne:D

(Kdyby někoho snad zajímaly ty konkrétní špatnosti, který se v knize píšou, mám vyfocenejch docela hodně stran. Ráda pro studijní účely pošlu.)

Knížku mi půjčil někdo, kdo nějak tuší, že vyhledávám knížky pro děti s nějakou myšlenkou, poselstvím, ačkoliv se vlastně vůbec neznáme. A musim říct, že ona osoba se fakt trefila, jen nevim, jestli bych to četla všechno dětem:D Ale jako asi jo, jen starším, než mám zatím doma. Od určitýho věku, já nevim, tak dejme tomu 8? to je věkově univerzální, ale jako dospělý budete určitě vnímat o dost víc, co chtěl básník vlastně říci:) A hádám, že kdybych si to přečetla víckrát, objevim tam další a další sdělení.

Takže co tahle snad skoro nesehnatelná knížka nabízí? V knize je dvacet pohádkovejch příběhů inspirovanejch starýma vyprávěníma z různejch kulturních prostředí, ale příběhy nejsou vyřešený tradičně, autorka je významně poupravila, čímž jim dává novej rozměr. Hlavně, i když jsou to příběhy původně tradiční, v našem kulturním prostředí jsou poměrně originální. Pro mě nějak známou kostru měla jen - mimochodem velmi povedeně převyprávěná - pohádka o Karkulce.
Příběhy tematizují to, co spojuje hodně pohádek, třeba čistotu záměru, víry, lásky a naděje, archetyp putování, překonávání překážek a strachů, a celkově takovýto klasický, že když necháme věci plynout, s klidem a vírou v duši, vždycky je nám pomoženo a vždycky se objeví ta správná cesta.
Jiný poselství už byly originálnější, třeba skvělá pohádka vypovídající mnohé o kapitalismu a moderním životě (Hodinky), nebo moudrost snů, čímž se autorka zabejvá i ve svý psychologický praxi, nebo moudrost příběhů, která s lidma samozřejmě rezonuje víc, než nějaký zkostnatělý a jakoby nevyhnutelný výklady čehosi vzdálenýho a příliš neuchopitelnýho z úst rádoby autority, protože pravdu je třeba hledat tady a teď, v životě, a taky sám. (Legenda a princezně a vypravěči) Nebo zajímavej motiv hledání něčeho, co už máme v sobě, jen na to přijít a rozvinout to. (Věčné světlo) A další...

Na pohádkách oceňuju málo zabíjení, což je u podobně klasicky vystavěnejch pohádek spíš pravidlo, než výjimka, a taky přítomnost jemnýho humoru. Příběhy jsou moc hezky napsaný, plyne to, není tam nic navíc, a ani nic nechybí. Paní Heffernanová vůbec umí dobře česky psát, což taky není samozřejmost.
A co je taky skvělý, některý z pohádek byly namluvený do rozhlasu pod názvem Pohádky odjinud, pokud byste je nikde nesehnali, napište mi do zprávy. Můžete si tak poslechnout aspoň těch 7 z 20 příběhů, a třeba se vám pak podaří sehnat si i tu knížku, když zjistíte, že by to za to asi stálo. Protože to rozhodně není výběr nějakejch pár nejlepších, zatímco ostatní pokulhávaj někde vzadu...:) Kdybyste ani tak nenašli, napište.)
Děkuju vesmíru, že ke mně tahle knížka doplula.

1 29.12.2023

(SPOILER) Od týhle autorky jsem bohužel čekala mnohem lepší vyprávění...
Takže vyoslim celej příběh tak, jak je... Rodinka někam vyjede, kde se chtěj POKLONIT slavnýmu jezulátku - sošce v kostele. Ale co se nestane, sochu někdo ukradne. Lidi jímá ZDĚŠENÍ- ale néé, teď nad náma nikdo nebude držet ochrannou ruku a bude to v háji! A taky hned začne pekelně sněžit. Maminka povídá marušce, že to určitě byly "nečisté síly", tedy "pekelné mocnosti", protože člověk by si netroufnul vztáhnout ruku na jezulátko.
Maruška s Josefem - malý caparti se rozhodnou svět zachránit a vydat se přímo k pekelníkům, který opravdu čirou náhodou to jezulátko maj, a objevuje se teda zase nelogičnost postavy čertů, který jsou vykreslený jako špatný, nicméně pohádky s tou postavou počítaj, jakože odnášej hříšníky do pekla, tudíž trestaj ty špatný, tudíž udržujou spravedlnost na světě, tudíž je nelogický, že je ta postava vnímaná jako veskrze špatná. No ale co už, pokračujme. Čert řekne, že když se jim podaří jezulátko tam držet až do Vánoc, tak pak ztratí tu svou moc a na zemi bude růst zlo. A že jezulátko by vrátili, kdyby ho vyměnili za hříšnou duši. No a teď to teda nechápu, protože není snad úkol čertů ty hříšný duše jímat? Proč by je měla zajímat nějaká další řadová duše, kterou by jen tak mírnixtýrnix vyměnili za tak důležitou a mocnou sošku, která rozhoduje o dobru nebo zlu na zemi...? Uf, jedeme dál.
Jako příklad udává čert jméno mlynáře, kterej šidí lidi a tak. No a holčička vymyslí, že tam jako přivedou novorozenýho syna, kterej se má za pár dní tomu mlynářoj zrovna narodit, a jistě mu dá to samý jméno, jako má on sám. Tak se za pár dní opravdu mlynářoj to mimino narodí, ale ještě nemá jméno. Čeká se přeci na POKŘTĚNÍ, až pak přeci dostane dítě jméno. Jenže vesnice je pod sněhem a mlynář se nedostane do kostela, aby tam to dítě mohli pokřtít. A tak se děti rozhodnou, že tu cestu samy proházej - ha ha, a postupně samozřejmě dojmou celou vesnici, která taky chápe, že PŘECE BY MĚL BÝT POKŘTĚNÝ CO NEJDŘÍVE, protože TAK TO MÁ PROSTĚ BÝT... no tyvogo, to už na mě šly mrákoty. A tak se samozřejmě všichni přidaj, mezitím dojmou i toho mlynáře, jak mu ty děti pomohly, že mu chtěj pomoct, aby teda byl synek pokřtěnej co nejdřív, takže se z něj stane dobrák. A teď to vrcholí, vážení. Protože paní mlynářka je celá nadšená z toho, že může svoje třídenní (!!!) dítě svěřit nějakejm támhletěm sousedkejm dětem, aby ho nacpali na saně a jeli se s ním projet do vánice (a k pekelný bráně, i když to teda nevěděla), to se přeci úplně běžně stávalo a stává.
A teď už hřeb večera, teda knihy, daj k bráně to mimino, který se teda jmenuje stejně jako ten hříšník, co ho jako příklad čert jmenoval. Nabublaně uzná, jak ho mrňata přechytračily, protože přeci "na duši, která nespáchala jedinou špatnost, peklo nemůže.".... Takže, co to jako je za rozuzlení? Snad měli přivýst hříšníka, ne? Třídenní mimino je snad nějakej hříšník? No není, však to taky říkaj. Tak proč to jako mělo čerta uspokojit? A že ho to uspokojilo tak, že luskne a okamžitě sošku vrátí do kostela, a tím pádem zruší zmar na světě? Tohle je docela zásadní problém příběhu, kterej by mohlo odhalit nejedno bystrý dítě. Nevim, proč jsou recenze tak nadšený, když je to celý v zásadě dost nesmysl. Tolik příběh.

Rozjezd je pomalejší, tak asi celkem akorát (i když zase zpětně mi první kapitola přijde dost zbytečná, jak kdyby tam autorka mermomocí musela dětem připomínat, jak se žilo dřív jinak, s příběhem to ale nijak nesouvislo, až na zmínku o zlobivým mlynáři), ale postupně to graduje a autorka je se vším hrozně rychle hotová. S tím, jaký jsou v příběhu použitý fráze a slova... tak jako úplně nevim, jak starýmu dítěti bych to četla. Nemám úplně apriori problém s náboženským resp. křesťanským laděním, ale ty konkrétní fráze a motivy mně úplně nesedly. Např. ta víra a zároveň zmar, kterej visí na nějaký soše, což je vlastně dost ústřední motiv (a mimochodem hraničí s tolik křesťanama pohrdanou pověrčivostí:D) nebo ta potřeba dítě co nejdřív pokřtít apod. Dětem, který nevychovávám vyloženě v křesťanský věrouce, bych ty věci musela docela složitě vysvětlovat.

Postupem času zjišťuju, že fakt vůbec není prča napsat dobrou pohádku, natož vánoční pohádku. Tady je vidět snaha nacpat tam nějaký ty dobrý hodnoty, ale to ty nelogismy a další věci pro mě nezachrání. A další motiv, to přemostění, že vlastně proto možná nosí ježíšek dárky všem HODNÝM dětem, na památku těch dvou, který zachránily "svatou sochu z pekelných spárů", mi taky přijde zvláštní a hlavně zbytečný.
Asi jsem moc příšná:(

4 29.12.2023

Tak tohle teda rozhodně ne! Podle zkušeností mnoha rodičů ona metoda většinou zabere, ale ne v dlouhodobým horizontu, ale především... Nejen, že i ze zdravotního hlediska to není úplně cajk. Aplikováním doporučenýho akorát tak naučíte dítě, že se na vás nemůže spolehnout a že ho asi nemáte dost rádi a že je teda asi nedostatečný a že to teda na tom světě zas taková sranda nebude. (To si pak dáte, o pár let pozdějc, až budete zoufat a marně se snažit řešit problémy z toho plynoucí...) Rozhodně z něj tím "nevyrobíte" nezávislýho, sebevědomýho a pozitivního človíčka. Může z něj takovej vyrůst, ale proč to riskovat? Nicméně kdo z nás má opravdu zdravý, nepatologický vztahy s ostatníma lidma, se sebou, se světem...? Místo čtení podobný literatury radši zabruste na onen web a nechoďte zbytečně proti dětem, přírodě, nakonec i proti sobě. Všecko se vám to (a celý společnosti) vrátí jako buze... bumerang:)))

Tak to byla předehra... a teď ke knize:
Po týhle knize jsem sáhla především z důvodu, že jsem se někde v komentářích dočetla, že kniha NEobsahuje vyplakávací metody. Takže hned na začátek – přesně naopak! Budeme-li slovíčkařit, kniha neobsahuje vyplakávací metody, ale metody kontrolovanýho pláče jo. Není to nějakej výraznej rozdíl v působení na dítě. Kniha taky neobsahuje „metody“ jak naučit dítě dobře spát, jako spíš jednu metodu, co se týče problému s usínám a nočním probouzením a následnou potřebou znovuuspání, a další metodu pro děti utíkající s postýlky. No a pak pár tipů na noční děsy, strachy apod., ale to už ani nejsou metody.

Autoři sami píšou, že pokud vám noční vstávání vadí jen trochu, nemá cenu tuhle metodu stresující rodiče i dítě podstupovat. Tak jako proč tohle nenapíšou hnedka na začátku knihy místo skoro na konci? Ale po dalších pár stránkách si autoři opět prosazujou svou, že jde hlavně o dlouhodobý zlepšení situace jak pro děti, tak pro rodiče, takže to jako cenu má. Jenže zřejmě to situaci dlouhodobě moc nezlepšuje a bůhví jaký všecky následky tohle experimentování s dětskejma emocema to má.
Jo a taky je něco jinýho, pokud podobně jako v Americe vstáváte už v pár měsících kojence do práce a odevzdáváte ho do cizích rukou. Tyhle zhůvěřilosti se tu naštěstí téměř nedějou. Asi i proto (matkám z toho hrabe, měly by bejt doma a starat se o svůj poklad, a ne někde honit prachy v práci) se tahle metoda a kniha mohla vůbec prosadit.

Tak zaprvý, na tuhle metodu půlroční (no spíš nikdy) dítko stavěný není. Nejdřív jsem si myslela, že je ta hranice nastavená tak, jakože to dítě je schopný to psychicky unýst, ale omyl! To je hranice, po který z fyzio hlediska jsou děti údajně schopný vydržet přes noc bez jídla. Ha ha. Tak jednak je to kravina, protože mateřský mlíko se tráví velmi rychle, a je vysoce individuální, kolik dítě vypije, a na jak dlouho mu to vydrží... (A taky by půlroční děti tepve měly začínat s příkrmama po lžičkách, tudíž jsou pořád víceméně kompletně kojený!) Ale hlavně, potřeby dítěte asi nekončej jen spaním, jedením a teplem, no ne? Všecko to dost odpovídá nějaký řekněme americký vizi výchovy k samostatnosti apod, (ale taky bohužel socialistický vizi). Nebo prostě sice si pořídim dítě, ale vlastně chci co nejdřív do práce a dítě strčit do školky, abych vydělávala kačky, abych měla na blbosti, o kterejch mě mediální masáž přesvědčila, že potřebuju. A hlavně, ať mě to dítě moc neobtěžuje. To to ta naše západní kultůra teda dopracovala. A opravdu je hrozně cejtit, jak to vychází z tý americký kultury, kdy je prostě tlak na to, aby ženský šly hned do práce, a přece je nepřípustný, aby mimino budilo v noci pracující matku, když ji potřebuje kapitalistická společnost. Vlastně to ty autoři ještě tak krásně okecaj a citově vás vydíraj... Jak byste jako mohla bejt dobrá matka, když se v noci tak často budíte a uspáváte dítě? To přeci nejde, takhle dobrej rodič bejt rozhodně nemůžete! A teda, už v noci s různou trpělivostí opakovaně uspávám druhý dítě, který se budí fakt dost často (a opět reakce na Blancheeba, znovuuspávání i po půlhodině, hodině, dvou, opravdu není žádný sci-fi, nic nepřirozenýho), a ano, prostě JE to nepříjemný, ale prostě uchylovat se k takovejmhle metodám, to fakt jako ne.

Jako že by mělo bejt samozřejmý, že dítě od půl roka spí samo ve svým pokoji a jen pokud to nejde, aby spalo v ložnici? Jako, to myslíte vážně? Dál mi přišla škoda, že se autoři nijak nezmiňujou o rozdílným spaní v souvislosti se stravou. Je jasný, že nacpat dítěti břicho hustou kaší na noc, aby bylo sytý a dobře spalo, není dobrá, (vždy) fungující rada. Ale je prostě rozdíl, pokud dítě od 4. měsíce dokrmujete a postupně nahrazujete mlíko normální stravou, nebo pokud ještě v půl roce (nebo taky třeba v roce) plně kojíte a chcete po dítěti, aby spalo celou noc. V knize se totiž tvrdí, že organismus půlročního dítěte nepotřebuje v noci jídlo a mělo by to prostě vydržet. Potřeba jídla se u různých dětí liší dost i přes den, a zvlášť mateřský mlíko se prostě rychle vytráví. Shrnu to, prostě jsem přesvědčená, že to s tím souvisí. Kojený děti obecně spěj blbějc, než sunarový. Ale jak jsem už psala výše, dítě může mít i jinej problém, než jen hlad a zimu/teplo.
- pokračování v dalším příspěvku -