jatox komentáře u knih

Nu, mně to přišlo tak nějak zvláštní. Ten název mě nějak nalákal, že to bude dobrodrůžo, ve kterým půjde třeba o nějaký cestování, no a chyba lávky...:D
Je to příběh o klukoj, kterej má tak trochu rodinnou ponorku a chtěl by nejradši někam utýct. Takže je za školou, ale cestování se odehrává jen a pouze ve fantazii, což zabralo snad víc než půlku knihy. S dítětem jsme měli tendenci přeskočit tyhle vejmysly a představy, a konečně se dostat k něčemu pořádnýmu. To teda opravdu nastane, až ke konci knihy. Kluk se díky zkušenosti střetnutí se s podivným přiožralým chlápkem zčistajasna probere, totálně obrátí, začne si všeho vážit a chce se změnit...hmmmm, no já nevim. Tak nějak tušim, co chtěl autor říct, ale mně se prostě nějak to zpracování moc nelíbilo. Nepřišlo mi to uvěřitelný, pro děti mi to přišlo možná i negativně návodný, a vlastně dost nezajímavý.

17.02.2025

Roztomilý obrázky nemůžou zachránit chabej, natož škodící obsah. Spoil: Táta řekne vombatoj, že může jít s ním, až se vykadí. Vombatoj se ale nechce. Tak tam sedí, nebo vlastně spíš nesedí, na nočníku dělá různý alotria - to má bejt jakože legrace, ale asi to není úplně to, co bych dítěti chtěla ukazovat, že tohle přesně dělat s nočníkem nemá. Nevim, jestli to byl záměr, ale dvě zvířata vombatoj poraděj, ať se jednak proběhne, a druhak dost napije, což je vlastně dobrý ke správnýmu fungování vylučovací soustavy, že, takže jako dejme tomu. Ale třetí zvíře vombatoj poradí, ať tlačí. Aha, a takhle se jako učí dítě na nočník, že má tlačit? Má tlačit tak, že mu vylezou oči z důlků - protože to přesně se v knize píše? Bože, to snad nemyslíte vážně, tohle dát do dětský knihy. V tu chvíli přijde táta a ptá se ho, proč tak poulí očima, načež vombat na to, že tlačí bobek, ale nejde to. A táta mu řekne, že jestli tam bude takhle dlouho sedět, tak přijde tasmánskej čert a kousne ho. A vombat co? Vombat se z toho po... a jelikož zcela náhodou zrovna sedí na nočníku, tak se zadaří to, co mu trapně nařídili.
Rodiče chtěj po vombatoj nesmyslnou věc. Svýho dosáhnou tím, že dítě vyděsej. Krom toho kniha navádí k jednak blbýmu a druhak k nezdravýmu chování.
Tohle bych fakt nečetla dítěti, kterýho teprv čeká zdolání mety zvaný nočník. A snad ani žádnýmu jinýmu dítěti, protože chování dospělejch je tam na facku, absolutně nerespektující a vyloženě hloupý.

2 14.01.2025

Další vánoční zklamání. Od autorky jsme četli už Nejdůležitější na světě je kouzelné jablko, což mě mělo varovat, protože i to je napsaný hrozně rozvláčně, a musela jsem dítě ukecávat, že to vůbec dočteme. Tady se mi to ale nepodařilo. Poslední dvě kapitoly jsem musela dočíst pro sebe sama, abych se teda dozvěděla, že divnej příběh nezachrání ještě divnější konec. Ještěže jsme to četli až po Vánocích, tohle by nás totiž moc nenaladilo.

Takže střídaj se tam kapitoly o Elišce, - holčině, která prožívá předvánoční čas, víceméně řádky bez žádnýho děje, celkem by se to dalo shrnout jakože neví, o co si má napsat k Vánocům, nejvíc si asi přeje nemít velkou pihu na obličeji. To je asi tak všecko. Kapitola o chystání se na besídku bych nekompromisně z knihy vyškrtla, soryjako. - s kapitolama a o Ryelovi, kterej žije ve světě okřídlenejch, kde bylo veškerý zlo vymíceno asi před stovkama let nebo co.

-Tady už budu více či méně SPOILERovat děj.-
A teď jako čekáte už od začátku, kdy se ty dva teda setkaj, protože k tomu to samozřejmě spěje. Stane se tak až na straně 68 z celkovejch 94 stran textu.
Ryel je prvotřídní sígr. Ubližuje druhejm, rozbíjí věci, lže, manipuluje, a má z toho radost. Rodiče se mu snažej promlouvat do duše, vysvětlovat, proč by to neměl dělat, jak s blbečkem. Leč Ryel to vůbec nechápe, je mu 8 let, a vůbec neví, proč by mělo bejt špatně např. házet skleničky na sýkorky, že by třeba mohly umřít. Rodiče synka nahlásej na shromáždění, aby se rozhodlo co s ním, protože i v nebi maj psychologický poradny, který ale nevěděj, co už s ním. Rada rozhodne, že ho pošlou ZA TREST na Zemi.

A tak se konečně Ryel s Eliškou setkaj. R. se chová jako zmetek. Nic zvláštního se neuděje, Eliška Ryela nechá vyspat ve svý posteli a dá mu najíst a napít. On se jí odvděčí tím, že jí v pokoji udělá nesmírnej bordel a odletí pryč. No a teď to vážení bude vrcholit. Ryel ještě zničí pouliční lampy, a pak se podaří Elišce s jejím spolužákem Ryela najít a odvýst ho na besídku, aby se tam princ mohl najíst. Tam se děti s Ryelem zařečej o Vánocích, přičemž Ryel naprosto zesměšní a poníží Elišku tím, že parafrázuje její dopis Ježíškovi, kterej si u ní v pokoji přečet, o tom, že by chtěla, aby jí zmizela piha, kvůli který je ošklivá. Kluci ze třídy se na Ryela vrhnou a začnou ho mlátit, a Ryel pak ještě dodá, že Eliška je ošklivá i ta piha i Eliška. Bitka je přerušená, protože zrovna začíná ta slavná besídka. Během ní Ryel vyletí ven z kulturáku a pokouší se letět domů do nebe, ale to samozřejmě nevyjde. Tak skončí někde v závěji, a ví, že se nemůže vrátit ani mezi lidi, když se tak vyznamenal... No a VTOM se rozbrečí (první zmínka o jiný než vzteklý nebo škodolibý emoci), je zoufalej a pocítí "bolest" - jinou, než fyzickou, najednou pochopí, co za bolest cejtili rodiče a všichni, když se choval hnusně. Zalituje toho, řekne těm pár jedincům do vzduchu promiň, a tím je to napraveno. Ryel stoupá na nebesa, Eliška doma přemejšlí, proč potkala anděla, kterej byl tak zlej, a kniha je vyřešená.
No tak to teda ouvej.
My pořád čekali, kdy se tam teda dozvíme, PROČ se Ryel takhle chová. CO se jako stalo. Ale taky, proč se takhle začal ZNIČEHONIC chovat. Z knihy plyne, že byl úplně normální dítě, rodiče ho milovali, prostě žádnej problém. A najednou v osmi mu spadne kokos na hlavu a on se vyžívá v tom, že ubližuje ostatním a jedná absolutně bez emocí... Jo.... A tomu mám jako věřit. Nebo tomu má věřit dejme tomu osmiletej čtenář. Tak určitě. To je prostě absolutně nekonzistentní a nelogický.
Mám problém i s tím sdělením jakože to zlo musí být "potrestáno", aby se nešířilo. Takhle to přeci vůbec nefunguje, a když jsou ty okřídlený tak strašně moudrý, že dokážou mít společnost bez zla, tak by to asi museli vědět. Koneckonců, sice to bylo vyřešený úplně chabě, ale taky to rozuzlení příběhu je v tom, že Ryel to POCHOPIL, POCÍTIL, a proto k němu má jako dojít k napravení. Nedojde k němu proto, že by byl POTRESTANEJ.

Takže ne, žádnou psychologii od toho fakt nečekejte... prostě Ryel je zničehonic neskutečnej grázl, nikdo s ním nic neumí udělat, ale pět minut je zoufalej na sněhu (ani to, že dostane od kluků do huby k osvícení nevede), a najednou všecko pochopí a všeho lituje, a láskyplně míří za mámou na nebesa... No jako tam to hodně drhne. A i ta scéna s tím, že kluci mu daj akorát na ústa... Jako já nevim, no. Tím autorka úplně neprezentuje ten nejlepší přístup, jakej uplatňovat na nějak "špatný" lidi nebo děti. To je prostě strašnej krok zpět, a zachovaj se vlastně oba ty světy stejně. Seš zlej a my tě odmítáme, nazdar.
V úctě k postavě, která to dostala v plný palbě, by třeba Ryel moh na konci knihy poslat z nebe Elišce nějakej pozdrav, překvapení, omluvu, co já vim... něco. Ale ne. On jí prostě ublíží a zmizí.

-Konec SPOILERování- Shrnu to, je to hrozně rozvláčný až nudný, zápletka je nelogická a těžko uvěřitelná, a nějaký to vyznění, myšlenka tam není, pokud je, tak je divně zpracovaná, nebo s ní nesouznim (jakože když se zlo potrestá, tak se najednou obrátí v dobro, nebo co?). Achjo, ráda bych byla hodnější, ale já fakt marně hledám, co bych na knížce ocenila.

@Nairi - reakce na život na hvězdách... chápu, jak to myslíš, nicméně i něco, co my vidíme jako hvězdy jsou ve skutečnosti planety - já vim teda jen o Marsu a Venuši, ale kdoví, třeba jich je i víc. Nicméně souhlas, do dětský knihy bych to taky určitě napsala jinak.

1 07.01.2025

Celkem pěkná knížka pro trošku odrostlejší děti. Viděla bych to tak pro děti 6+. Trošku jsem se obávala náboženský tlačenky, ale kupodivu to bylo pojatý tak nějak univerzalisticky, ty hodnoty a tak. Sice tam vystupuje fousatej pán bůh jako Ježíškův pravej táta, ale bylo to takový skousnutelný. Taky by autor moh zaměnit slovo hřích něčím jaksi normálnějším, ale ještě tam toho nebylo tolik.
Krapet mě iritovaly zmínky o tom, jak statkář mydlí Ježíška - cizí dítě holí. Myslim, že to v takovýhle knížce klidně mohlo chybět, a vůbec nic by se nestalo, kdyby se statkář jen rozčílil a používal agresi pouze slovní.
Celkově to je docela akční, a je to dobře napsaný. Je tam tak akorát promluv k zamyšlení, a tak akorát příběhu. To rozuzlení, proč je statkář grázlík mi přišlo takový moc naivní a zkratkovitý, ale tak dejme tomu, je to pořád kniha pro děti.
Víc problém uvěřit příběhu jsem ale měla v poslední kapitole. (SPOILER:) Že za pár hodin napadne tolik sněhu, že se lidi nedokážou dostat ani z chalupy ven do dřevníku, že za pár hodin od topení je v chalupě mráz, a když se chlap snaží prodrat ven, tak protože u toho napadne do chalupy kupa sněhu, tak radši zas zavře a začne se potupně chystat na smrt sebe, svý ženy a svýho miminka? :D To jako vážně? A k tomu jako kontrast Josef s malým Ježíškem prohážou během pár hodin růčofůčo sníh od svý chalupy ke třem dalším ne úplně blízkejm chalupám, čímž ty lidi zachráněj? To bylo teda fakt dost nedotažený... (konec spoilerování)

Závěrem, z knížky nevyznívá nějaký jedno velký sdělení, ale je to takový laskavý a celkem moudrý povídání o víře v sebe i ve druhý, o odpuštění, naději, pravdě, samozřejmě i o tý lásce, nebo třeba o tom, že nelze přimět druhý se změnit, dokud sami nechtěj.

A četli jsme to kolem Vánoc. V knize se o nich nepíše ani čárka, nicméně obsahem to vlastně celkem dost je o tom niterným, o čem by Vánoce bejt měly, takže bych to jako adventní četbu klidně doporučila.

05.01.2025

___ČÁST 2____
Zas bych to tak nenafukovala, že je to to nejdůležitější ve vývoji dětí, a že ta deprivace může za tohle a tamto. (Čímž netvrdim, že to takhle podávaj autoři.) Žijeme ve fakt složitý době, kde je přemíra špatnejch vlivů, který se nedaj vůbec zmapovat, jak a v jakým rozsahu vlastně negativně působěj. Od základního faktu, že žijeme opravdu v době jedový, a holt ty jedy jsou takový povahy, že ovlivňujou fungování těla a mozku. Pak další sociokulturní danosti, lidi, který jsou zaměřený až moc na výkon a matérii, který podřizujou práci a penězům důležitější oblasti života, jako jsou vztahy, včetně těch s dětma. Rodiny, který fungujou všelijak (ale jasně, to bylo v historii vždycky)… Ta hra je na tom tak, jak je, ale je otázka, do jaký míry je to vlastně příčina dalších problémů, a do jaký je to jen další z následků těch všech okolností.
A suma sumárum, vlastně neberu za neoddiskutovatelnej fakt, že teda dnešní dětství tak moc hubne. Každá doba má něco. Hodně se to dneska bude lišit rodina od rodiny, a jejího životního stylu. Škoda, že ty, který by to měli číst nejvíc (rodiče, kterejm přijde v pohodě dítě zahltit milionama kroužkama, hračkama a digisvětem) k tomuhle asi jen tak nepřičichnou.

Nicméně! Když tohle bude mít společnost postupně čím dál víc v povědomí, můžou se věci měnit k lepšímu.
Svobodná hra je jedna z věcí, která může pomoct lidem pochopit úplně esenciálně potřeby dětí, a těm pak přizpůsobovat společnost jako takovou, takže může přinýst vposledku spoustu konkrétní inspirace. V tom je podle mě velká síla týhle knihy, a proto autorům za ty hodiny práce za naši kotlinu moc děkuju. Lidi by měli chtít budovat města přátelský dětem a opravdu dobrý podnětný hřiště. Pak by to muselo bejt dost i o tvoření komunit. Nakonec by to chtělo i zamyšlení se a totální překopání systému školství, i když by to byl nejspíš běh na hodně dlouhou a trnitou trať. Každopádně vy, co jste to četli, můžete to, co jste nabyli v knize, ve svým životě a okolí uplatnit, tak jen houšť

A pár dalších mejch „diskuzí“ s autorama mimo tu herní deprivaci. Mám problém s bojovou hrou v určitejch podobách. Nemyslim si, že je potřeba všech savců, včetně lidskejch holčiček si nějak zásadně odžívat tenhle typ hry. Nemyslim si, že je dobrý dítě odmala tímhle učit, že to je normální svět. Agrese, násilí a soutěživost je v tomhle světě až moc, a obávám se, že ta „přirozenost“ týhle hry plyne z toho, jakej svět je. A já bych to kolečko zkusila přetrhnout. Svět agrese a násilí není něco, co chceme do budoucna tvořit. Nevim, jestli si to Danišovi moc neidalizujou, možná maj štěstí na extrémně opatrný, empatický a ohleduplný děti, ale já jakmile vidim náznak bojový hry, končí to brekem opravdu velmi rychle, a nevidim tam ty přínosy, o kterejch autoři píšou.
Mocenský - léčivý - hry jsou naopak velmi zajímavou kapitolou, kterou doporučuju prostudovat i z jinejch zdrojů.

Autoři tam víckrát zmiňujou, jak je potřeba mít respekt k individualitě dětí, ale přijde mi, že sami jdou sem tam proti tomuhle přesvědčení, který by snad mělo bejt na prvním místě. Tak třeba, proč vlastně tvrděj, že by ve "správný" svobodný hře měly bejt nutně zastoupený všechny typy her? Některý děti prostě vyhledávaj jen určitý typy her, a ostatní je neberou. Dokonce mi přijde, že potkávám i děti, který to hraní celkově tak moc nebere, a jasně, je otázka, do jaký míry jsou tak v tomto ohledu deprivovaný a zblblý digisvětem, že už si hrát prostě neuměj, a nebo prostě jen nemaj tu povahu, potřebu a chuť. A další otázka - je to vlastně špatně? Kde má bejt ta míra ne/zasahování nás do toho? Taky se hodně liší poptávka po jinejch herních parťákách, a to je taky na další diskuzi. Autoři maj 4 děti, hmmm tak to je asi ta svobodná hra úplně jinde, než když máte děti dvě, a nebo třeba jedno, že.

Taky mi nesedí, jak vyzývaj k minimalismu ohledně hraček a knih, a přitom pořád opakujou, že děti maj mít hlavně volnej materiál ke hře... jako já to dělám vlastně dost podobně, že se snažim hračkovitý hračky držet na uzdě, ale přišlo mi to trochu alibistický. Děti to prostě vnímaj jako materiál ke tvoření. Chápu, že je něco jinýho mít ve výbavě třeba kostky, který můžou sloužit jako kulisy k mnoha různejm hrám, zatímco jiná hračka slouží jen k jednomu účelu, to je samozřejmě jasný, ale na druhou stranu chtít po dětech, aby každý mělo jednu krabici hraček, a zbytek furt redukovat a vyhazovat, v tom nějak vlastně úplně nevidim ten smysl, kterej tam jako ty autoři chtěj najít. Oproti tomu se zdá, že přístup k digitechnologiím maj docela rozumnej. Ve smyslu, dokud to, na co děti koukaj, nebo co tam dělaj, děti nějak ve zdravým hraní podporuje - dává jim nový nápady, a nejsou z toho prostě zpruzený a závislý, pak je to asi pořád v poho. Tak proč to neuplatnit i tady? Dokud ty hračky jsou dětma užívaný v různejch hrách, proč na ně tlačit, aby to redukovaly? Ještě víc mě pak pobavilo, když jsem narazila na youtube kanál autorů, kde jsem zahlídla videa ohledně deskovek, který jako doporučujou, a viděla jsem ten neuvěřitelnej počet krabic s hrama, co maj doma. Tam autoři potřebu minimalismu evidentně nevnímaj:D To samý knihy.... hrozně je tříděj, aby doma měli jen málo knih, ale stejně choděj do knihovny, díky který maj doma další a další nový knihy. Uplatnila bych tady podobnej princip, jako to maj autoři ve vztahu k technologiím.
Nu, bylo by to ještě na další povídání… je to ale podnětná a potřebná kniha, na poli literatury o tzv. respektujícím přístupu je jiná především svým velmi praktickým zaměřením. Tak ji čtěte a šiřte:)

A ještě jedna důležitost, koho kniha a téma zajímá, velmi doporučuju k přečtení knihu od Eduarda Štorcha https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/detska-farma-85763 která se kupodivu v podstatě zabývá (nejen) popisem jeho pedagogickýho experimentu, kde svobodnou hru v praxi mezi řádkama vyčtete, byť se tam autor textově zabývá spíš tím vzděláváním.

29.12.2024

___ČÁST 1___
Říkáte si, jak se o tomhle dá napsat celá knížka?:)))
První část je teoretická, nějaký to vymezení pojmů, historický okýnko a další kapitoly, z kterejch plyne, proč je svobodná hra důležitá, a nějaký vykřičníky a otazníky do současnosti a budoucnosti, který se týkaj herní deprivace. Druhá část je praktická, napoví, jak připravit a udržovat co nejlepší prostředí pro průběh svobodný hry. Třetí část je inspirace, kde je především pomocí fotek napovězeno, jaký hry v jakejch prostředích můžou vznikat, což může sloužit jako startéry hraní. Nicméně mělo by to bejt spíš fakt pozvání, naťuknutí, ale aby se hra odvíjela opravdu svobodně, nelze to takhle dětem úplně naservírovat. Pár pěknejch nápadů tam ale určitě lze nasát, i z činností dospělejch dohromady s dětma. Autoři sem trošku zamíchali to hraní a učení venku, čemuž se jinak taky dost věnujou. Ale proč ne.
Kniha je opravdu dobře napsaná a strukturovaná, srozumitelná, čtivá, podnětná a zajímavá. Ty myšlenky a principy mi jsou blízký, mnohý věci jsem uplatňovala dávno před čtením tak nějak automaticky, ale nebylo vůbec na škodu k tomu získat i nějakej teoretickej a souvislostní rámec, proč, co a jak. Myslim si, že autoři museli nastudovat celkem dost pramenů, a je zkrátka moc dobře, že to shrnuli do jedný knihy, která v češtině určitě chyběla. Na druhou stranu zmínka o tom, že si ze studia svobodný hry můžete v Británii (tušim?) udělat i doktorát, mě opravdu dostala, zvlášt vzhledem k tomu, že role herního průvodce je především nezasahovat do procesu:D

V první části mě zaujaly hlavně kapitoly věnující se experimentům se zvířatama a tomu historicky-antropologickýmu okénku. Musim ale poznamenat, že bohužel jsou takovýhle vývody z velký části vždycky nutně dojmologií a obrovskou generalizací. Záleží na mnoha konkrétních podmínkách a okolnostech, jak si děti mohly a můžou hrát v různejch oblastech v různejch obdobích historie. Ale to koneckonců autoři taky píšou. Je to teda spíš takovej nějakej lehkej nástřel a podnět k přemejšlení, studiu a dávání si věcí do souvislostí.
V knize jsou i příklady her v extrémních podmínkách, což je dost zajímavá sonda do psychologie dětskýho světa. Autoři uváděj pár příkladů z knihy zabývající se hrou v koncentrákách, což je jistě čtení pro silný žaludky. Ovšem příklad z Rumunska mě dostal ještě víc, protože tam by nic tak strašnýho vzniknout nemuselo a nemělo, pokud by ty lidi nebyli úplný kreténi...

Celkově vzato se autoři většinou snažej se na věc koukat z různejch stran, a svoje vývody nějak "oměkčit" důrazem na individualitu toho a onoho, a taky těch a oněch, ale i tak docházej k nějakejm závěrům. A o nich by se sem tam hodilo krapet polemizovat a diskutovat. Třeba že:
Dnes jsme svědky olbřímí herní deprivace, protože: 1. kultura strachu, 2. potlačení hry ve školách, 3. digitalizace, 4. souhrn toho všeho - zúžujou se horizonty dětství, hra, kdy nemaj děti za zadkem rodiče, hra ve volný přírodě atd.

Co se týče školy, vůbec netvrdim, že školství je na tom nějak suprově, ale rozhodně je tam prostoru pro hru čím dál víc, a naopak si myslim, že nikdy v historii to nebylo z tohohle hlediska lepší.
Dál, nejdřív nám je hra představená jako něco poměrně dost vymezenýho, že musí bejt splněnej ten a onen aspekt, a pak tam najednou celkem naivně autoři popisujou, jak svobodná hra probíhá aspoň ve školkách, že je zahrnutá dokonce ve vzdělávacích dokumentech (který jsou vždycky jen nějakej teoretickej rámec aby se vlk nažral, a realita je úplně jinde), a že se to uplatňuje třeba na táborech nebo v ekocentrech a zájmovejch kroužkách typu skaut... No, já teda nevim. Tady mi prostě přijde, že autoři moc sklouzli k tomu svýmu druhýmu poli zájmu - učení a hře venku, a trochu to tady míchaj. Na táborech, školkách a kroužkách rozhodně není žádná svobodná hra dle principů, který popisujou. Je to prostě jen hraní a nějaká činnost venku, kde maj děti víc možnost si u toho "svobodně" pokecat, než třeba ve škole. Ale to je asi tak všecko. Narozdíl od autorů kolem sebe jednoznačně vidim, že většina školek má součástí programu každodenní chození ven (píšou, že ne), ale realita je taková, že na svobodnou hru tam vůbec nedojde, protože po většinu část roku to jsou suchý a nudný procházky po chodníkách, v lepším případě nějaký unifikovaný nudný hřiště. A když je teplejší část roku, tak většinou školková zahrada, jenže tam hodně záleží na vybavení, a ještě víc na lenosti nebo možnostech učitelek, jestli je dětem dovoleno dělat i něco jinýho, než dělat bábovky na písku. Shrnu to - byla bych ještě pesimističtější ohledně svobodný hry ve školkách. Myslim si, že tam prostě téměř neprobíhá. (Ale samozřejmě v lesních školkách to bude úplně jinak.) A vůbec mám pochybnosti o tom, jak moc může svobodná hra probíhat v kolektivu tolika moc vrstevníků, který si ke hře dítě nevybírá, kvete tam nezdravá soutěživost a hierarchie, a nezřídka je okořeněná přímo šikanou.

Hodně mě zaujala myšlenka, že přitažlivost médií pro děti je částečně způsobena tím, že je to poslední prostor, ve kterým maj ještě relativní svobodu. Je to smutný, a myslim si, že pravdivý. Ale samozřejmě ne beze zbytku. Ten prostor je prostě strašně moc lákavej, hlavně pro určitý typy dětí. Nemůžeme přece popřít, že některý děti to bere víc, a některý míň, byť žijou ve stejných podmínkách, maj k dispozici podobný podněty, věci a možnosti. A i kdyby digitechnologie existovaly z hlediska svobodný hry v tolik opěvovaný společnosti lovců a sběračů, zcela jistě by se tam našly děti, který by to hodně bralo.
____pokračování v dalším příspěvku_____

29.12.2024

Kdyby snad někdo měl nějaký iluze o tom, že buddhistický náboženství je/bylo nějak zvlášť pokrokový ze sociálního hlediska, doporučuju přečíst:))) Věřim, že autorka, která v Tibetu dlouho byla, popsala ty určitý rysy kultury věrně. Ani já nečekala vlastně tak přísně hierarchizovanou společnost, kde každej přesně ví, kde je jeho místo, co má dělat, co má říkat, a ten, co je níž, nikdy nemá svobodnou vůli nad tím, co je vejš. Nerozhoduje ani o sobě. Společnost, která je tak plná nucený uctivosti, je pro našince nepochopitelná, je za tím cejtit obrovská faleš a vůbec zbytečně útrpnej klam, že takhle je to jako správně. Ale prostě... drsný podmínky k životu, no. Celkově, nejen zájmy těch nejchudších - tam se to dá pochopit - byly popisovaný jako do velký míry materiální a egoistický. Láska je věc v podstatě neznámá, marginální. Já vim, místo toho tam maj ten "soucit", ale co to pro ně jako ve skutečnosti znamenalo? Nejvíc mě bavěj ty "řeholníci", který odejdou do ústraní, a tam svůj život věnujou jen tomu, aby byli podle nějakejch měřítek vzdělanější, nebo se taky třeba učej levitovat, ale styk s normálním životem a lidma je pramalej. A ten soucit je teda kde konkrétně?:)
Ještě mě překvapilo, že buddhismus byl/je zřejmě ve skutečnosti dost pověrčivej, spjatej s jakýmsi šamanismem, magií, což vlastně daleko víc ovlivňovalo ten každodenní život obyčejnejch lidí mimo klášter. Každopádně mohlo se to postupně vyvinout do něčeho jako fakt celkem dobrýho, tak je škoda, že z týhle kultury už dneska zbyl zřejmě jen ždibec. Nepochybuju o tom, že v tom je opravdu cosi magickýho, že to soudruhům stojí za to systematicky to ničit.

Knížka se čte sama, jen mě upřímně docela rozčilovaly tibetský výrazy, protože jich je v knize fakt hodně. A bylo to natřískaný dějem, vlastně jsem i čekala víc filozoficko-duchovních řádků, ani by mi nevadila maličká exkurze třeba už jen do tý paterý moudrosti, ale ve skutečnosti jsou ty hlubší věci v knize opravdu jen jemně párkrát naťuknutý. Takže je to spíš román s etnologickým přesahem, než jakoby duchovním.

A teď jeden SPOILER, co mi na knize krapet nesedlo.
To základní vysvětlení, proč nebylo lásce Mipama a Dolmy přáno, bylo v tom, že kdysi v předchozím životě chtěl on zrovna po jejich svatbě vstoupit do kláštera a dojít moudrosti. Místo toho, aby se novomanželka zhroutila a poslala ho do háje, se nadšeně nabídla, že se stane taky mniškou, a budou moct mudrovat spolu, resp. on ji bude moci poučovat. Jenže nafoukanej láma (předchozí inkarnace Mipama) jí řek, že tohle by jako ŽENA nemohla pochopit. A to už se teda "Dolma" naštvala, a řekla mu, že až se bude v dalších inkarnacích pokoušet dojít moudrosti, ona mu to vždycky překazí. A taky se tak stalo, opakovaně. Včetně poslední inkarnace, tohohle Mipama. Ale už toho teda měli asi dost, a tak se vzájemně pustili na svobodu - ona nemusela svoje životy obětovat tomu, aby mu to vždycky překazila, a on byl volnej k získání moudrosti. Nu, potud proč ne. Odžili si, co potřebovali, pořádně je to zabolelo, tak už se to mohlo vyčistit. Teď mě ale dostal ten konec.
Dolma že teda co nejrychlejc zemře, aby se mohla rychle reinkarnovat, aby to stihla ještě za jeho života. Dojít teda moudrosti. Nabízel se hepyend jak hora, že se ty dva dočkaj konečnýho naplnění lásky. Jenže? Nikolikerověk. Je totiž řečeno, že Dolma se už přestane rodit v inkarnacích jako žena, a bude "už" jen mužem, převtělí se do Mipamova žáka. Jakože - wtf? Z tohohle plyne, jako by chtěla autorka potvrdit ten první Mipamův povýšenej nesmysl, že jakožto žena tohle nemůže studovat a chápat. Jasný, z knihy je celkově hodně cejtit značná podřízenost žen, ale proč to francouzská autorka ženskýho pohlaví dá do knihy, kterou vydává v 30. letech 20. století jako hlavní dějový rozuzlení?
Tenhle závěr mě fakt udivil. Mnišky v Tibetu měli taky (i když nevim odkdy), tak se mi to nezdálo úplně nezbytně nutný. I když by se pak asi nemohli stýkat, a proč? No jistě, protože tyhle instituce popíraj úplně všelidský pudy a potřeby a ctnosti. Pak by se ty dva mohli nedejbože milovat, a naplnit svůj život duchovností i ve vztahu, že? Ale to si tak nějak snad ve všech kulturách radši většinou myslíme, že se úplně nedá skloubit, žejo. A v buddhismu je to zřejmě umocněný tou snahou o oprošťování se od všech možnejch tužeb, jako představy jediný možný cesty k opravdovýmu štěstí. Takže.......... to maj blbý, no..:) Mně to každopádně přišlo vlastně i docela příběhově nelogický, protože Mipam právě k Dolmě láskou planul, v tom se lišil od ostatních, že doopravdy miloval, a najednou jako šlus, je to vlastně úplně překážející věc ta láska, pojďme radši jako chlapi řešit pořádný věci - filozofovat nad svatejma textama... Hm... jako chabý, ne? Třeba to možná byl záměr, vypovědět něco podstatnýho o buddhismu. A ne úplně pozitivního:D Ale spíš asi ne. Takže to mě zklamalo.

13.11.2024

Začalo to velmi slibně. Jedna hláška za druhou, promluvy stručný a úderný, celkově sranda. Má to nápad a nějakej děj. Zápletky jsou nereálný, ale sem tam se i tak objeví i nějaká obecná životní pravda, která potěší. A když to čtete s dětma, který už trochu věděj, která bije, třeba že mamuta asi nikdo neulovil tak, že mu klad tolik otázek, až si hlavu ukroutil a upadla mu, tak se bude smát taky. A takovejch knížek pro děti teda zas tak moc není.
Knížka obsahuje příběhy třeba o tom, jak se zrodil Pepan, jak našel svou polovičku Madlu, jak přišel na to jak ulovit mamuta, jak Pepan vynalézal, jak díky fotbalu zkulturnil tlupu nekulturních lovců, jak založili pravěkej bigbeat, hospodu, módu, nebo dovolenou u Jadranu.

Co jsem zcenzurovala, bylo použití slova sexbomba, a ještě že ji jde Pepan plácnout přes panimandu, a taky výraz moje stará... No celkově tenhle příběh byl pro děti nic moc (Věstonická Madla), i když konec byl vtipnej. Začátek příběhu s tím koncem vlastně tak nutně nesouvisel, takže škoda, že autora nenapad nějakej jinej úvod.

Mělo to trošku sestupnou tendenci s kvalitou příběhů, ale suma sumárum jsme se dobře bavili všichni. Autor to se slovama umí. Jen škoda, že ty legrandy oceněj asi většinou jen dospělý. Ale tak proč ne, aspoň vás to bude bavit, a děti vnímaj spíš příběh, kterej je občas prdlej, ale aspoň originální, navíc není tam skoro nic škodnýho. Je to prostě nadsázka, a je to tak potřeba brát. Hodnocení kolísá mezi 3-4*.

2 10.10.2024

Jako knížka k večernímu čištění zubů super... :D Tak jsem to pojalá já. Každopádně slovo "povídky" není zrovna vystihující. Kategorie "dětské" jakbysmet. Jsou to takový poetický sloupky, nebo jak to nazvat, ke krásnejm snovejm obrazům Janečka. Má to ale zásadní vadu na kráse. Probůh, nečtěte to dětem. Nebude je to bavit, nebudou tomu rozumět, neoceněj to. Leda těm, který uspokojí váš hlas přednášející cokoliv. Je to moc popisný, bez děje, moc "kdyby, tak by". K samostatnýmu čtení to nedoporučuju už vůbec.

Jsou tam lepší a slabší kousky. Někdy to bylo dokonce otravný čtení, jindy to bylo milý. Co je ale pro mě zásadní, postrádám tam nějaký hlubší sdělení. Ono tam nějaký malý sem tam bylo, ale vzhledem k formátu a pojetí knihy, kde téměř chybí děj, by ho tam mohlo - snad ba i mělo - bejt daleko víc.

10.10.2024

3. komentář:
Pár citátů:

"Právě život v přírodě se vším, co dětem přináší, je nejkrásnější reformou, jakou můžeme v našem školství zavésti." (!!!!)

"Když přijdou šestiletí caparti do školy, jsou překvapeni a zaraženi novotou školního života. Veta po dětské svobodě! Ve škole se sedí a sedí a děti poslouchají a poslouchají. Jak nedětské!" ... "Učitel ve staré škole se dokonce honosí tím, že má ve třídě ticho jako - v hrobě! Je to úplné nepochopení dětské duše i psychologického významu mluvení."

"Ve školách se potlačuje individualita dětí. Vtiskují se do bezvýrazných šablon. Ale právě individuální život je nositelem pokroku. V individualitách je síla. A konečně, vždyť lidé jsou tak různí, že stěží najdeme dva, kteří by měli stejné sklony a záliby. Jen u dětí žádáme, aby bylo dítě jako dítě, loutka, ustrojená podle zastydlých zásad disciplinárního řádu, bez krve, bez iniciativy. Možno, že by Edison nebyl se stal Edisonem, kdyby byl býval chodil déle do školy, než do 11 let..." :))))))

Nakonec velmi DĚKUJU těm dvěma, který se rozhodli knihu zdigitalizovat a poskytnout veřejnosti volně ke stažení. Neodpustim si však malou kritiku. Na pár místech je nějak zvláštně odskákanej text - to se dá přežít, ale bylo tam víc, než pár překlepů, čemuž prostě tak nějak u vydanejch knih nerozumim. Kolik lidí si to obvykle přečte, než se to vypustí do oběhu? Nu, škoda... Měli jste, kuci, napsat, já bych vám tam ty chyby včas zaznačila:D (a vlastně - když je to ten ébuk, určitě to lze opravit i teď, tak směle do toho, když jste ti pedagogové, že:)

2 23.09.2024

2. část:
Štorch píše o výuce, o překážkách, o tom, že zkrátka musel dělat velký kompromisy, aby mu vůbec tenhle počin byl dovolenej, ale věřim, že realita byla o dost jinde, než třeba předepsanej rozvrh hodin, kterej předkládal úředníkům. Spíš jsem z knihy nabyla dojmu, že se děti učily dopoledne (a ještě skvělým způsobem), a odpoledne měly prostě spoustu času na svoje hry nebo jiný přirozený učení. Byly tam ale fakt hodně času, domů se chodily jen vyspat, protože to tak chtěly. Hřiště nebyly, na farmu docházely i mladší děti, sourozenci žáků a jiný děti hrát si, mohly tam bejt o prázdninách - a taky že byly! Vyučování tam bylo jen v teplejších měsících, v zimě se využívalo jen kluziště a hřiště.
A až budete chtět podobnou školu založit, najdete v knize i inspiraci, co s jednotlivejma předmětama. Speciálně u některejch předmětů je prostě fakt neuvěřitelnej trapas, že se snažíme doteď o sto let dýl o výuku někde mezi čtyřma stěnama... a to je hlavně tělák, přírodopis, dějepis, zeměpis a pracovní činnosti. Společnosti, probůh, probuď se už.

Taky to byl Štorch, kdo v podstatě zavedl u nás lyžáky, a dokonce s dětma jezdil i na několik tejdnů k moři. Všechno se snažil co nejlevnějc, aby si to mohly dovolit i ty míň majetný. Dál si představte, že vás vezme váš učitel na zš na vykopávky, a najdete společně kromě tisíců střepů, pazourků atp. i kousky z mamuta... To jsou jen takový fragmenty.
Kdoví, jestli by to tak dobře fungovalo i na dnešní děti, nevycepovaný z domu mnohem přísnější výchovou. Štorch tvrdí, jak neměl s dětma vůbec problémy, "poslouchaly" ho aniž by rozkazoval, ty "zlobivější" tam fungovaly úplně v pohodě atd. Věřim tomu. Aplikoval jistě dost jinej, lidskej přístup, a na to samozřejmě děti tehdy slyšely. Štorchovi svoje děti neměli. Nevim, jestli nechtěli, nebo nemohli, ale každopádně díky tomu měli prostor těmhle projektům věnovat v podstatě všechen svůj čas a asi i peníze, a zkrátka pro ně žili, pro ty děti.

Eduard byl hodně autentickej, a z toho dílka to je dost cejtit. Nechte se jím taky dojmout, inspirovat, zasaďte se o to, aby se o něm víc vědělo, aby se po něm jmenovaly školy a ulice nebo nevim ještě co, ale hlavně, aby se jeho vize školy stala realitou, odrazovým můstkem pro opravdu reformovaný školství. Je to sice panebože téměř sto let od vzniku Dětský farmy, ale snad se něco konečně trošku děje. Začít se může i postupně - co zahrada, která je u školy, kam vaše děti choděj? Co inspirace u https://ucimesevenku.cz/, https://terezanet.cz/ https://badatele.cz/ a dalších? Spousta věcí je k tomu teoreticky předpřipravená, vymyšlená... Jen nadšení a pochopení je ve společnosti pramálo. I když... možná to spíš zatím prostě jen skoro nikoho nenapadne. Snad se strhne ta lavina, kterou Š. v knize píše, že ji pro prospěšnost popisovanejch projektů brzo očekává.

Na konci knihy ještě Štorch představuje takovou svou idealistickou představu eubiotický společnosti, což je sice spíš utopie, ale sakra, jak já mu rozumim... Komunitní život, míň práce klasický, víc práce na "svý" půdě, škola provázaná s rodinou a komunitou, soběstačnost... Štorch dokonce píše, že vypadá nadějně založení eubiotický výchovný osady v Praze, a že se taková osada už buduje v Bratislavě. Bohužel se dějiny uhnuly jiným směrem, a nastolily úplně jiný starosti.
- pokračování ve 3. komentáři -

2 23.09.2024

1. část:
I když komentář je nakonec zas dlouhej, nejradši bych tady toho napsala ještě fakt spoustu. Každopádně je to skvělý a velice zajímavý, přečtěte si to a šiřte dál. Pokud se zajímáte o pedagogiku, nebo pedagogem jste - povinná četba!:)

Štorch byl především pedagog. Až pak archeolog a spisovatel. Knížky psal se záměrem vzdělávat, (mimochodem, nechápu, kdy to vlastně moh stihnout). Byl a je to nesmírně nedoceněnej, pokrokovej a inspirativní člověk, nejen z hlediska pedagogiky. Ale o tý bude řeč primárně, protože Dětská farma je kniha popisující jeho pedagogický experimenty. Vznik školy, fungování, hodnotový pozadí toho všeho, ale zároveň rozebírá i podobný projekty, který vznikaly v zahraničí, čímž je taky nesmírně cenná.
Je strašně smutný, že se školství uhnulo úplně jiným směrem. Že je společnost jako celek tak zmagořená, že se školy vychloubaj s tím, jak moc zakomponovávaj "chytrý" technologie do výuky, a já nevim co všechno, přičemž děcka nemaj ani šajna, jak se stane, že v supermarketu vyrostly v přepravkách brambory... Zajímalo by mě, jak to je vlastně v zahraničí, protože tam těch škol vzniklo docela hodně, i velkejch. Štorchův počin byl "malej" (hodnotou olbřímí). Jestli ty školy jedou dodnes, nebo ne a proč.
Je s podivem, že si toho třeba nějak asi nevšimla pedagogická odborná obec. Na ped. fakultách tam furt valej nějaký "alternativní školy", aniž si všimly, že jsme tady měli tak významnýho průkopníka, ale ignorujou i vlastně celosvětový hnutí těhlech dneska bychom řekli spíš "lesních škol".

V knize teda začíná Eduard kritikou tehdejších škol. Smutný je, že se toho zas tolik moc nezměnilo. Překvapilo mě, že aspoň podle toho, co Š. píše, děti tehdy neměly skoro žádnej volnej čas. Komu něco říká pojem "svobodná hra", je to zajímavej příspěvek do tématu. Pozdějc se taky zmiňuje o záškolácích, u kterých Štorch vlastně zjišťoval motiv. A celkem k pláči, ty děti si prostě jen chtěly obyčejně hrát, objevovat. Dneska je to trochu jiná liga.
Štorch píše o prostředí školy samotný (aspoň tam vývoj nastal, že už teda není tolik špína, nicméně děti zavřený v budově, moc velký školy a třídy.. to je dost stejný), o nutnosti tam sedět x hodin, o úkolech, o biflování, o nepřiměřenejch osnovách plnejch zbytečností, o rigiditě rozvrhu hodin, o téměř žádným volným čase pro děti, o nesouvislosti školy s reálným životem, o potlačení individuality, o svázanosti učitelů byrokracií a osnovama atp.
Volá třeba po blízkým vztahu učitelů s žákama, chce malý rodinný školy. Vyjadřuje přímo odvážnou myšlenku, že "škola patří dětem", děti by měly do určitý míry školu samy spravovat, učitel by měl bejt ten zkušenější průvodce, pomahač. No a další sympatický myšlenky.

Pak popisuje vznik a fungování svý přírodní školy. Vznik takovýho místa dal třeba taky život pořádnýmu hřišti, který v tý době asi nemělo obdoby v celý Praze - a taky že se tam děti sjížděly ze všech jejích koutů. Na Libeňským ostrově našli útočiště i skauti a další organizace, chodilo tam spoustu škol se učit plavat. A krom toho to byl hlavně prostor, kde Š. učil, a děti tam zůstávaly až do večera, hrávaly si tam o prázdninách a o nedělích... Aby to vybudoval, prodal svoje sakracenný archeologický sbírky. Skoro všichni mu házeli klády pod nohy. V tý době ho pořádně nikdo nepochopil, natož aby ho podpořil. Pár se jich našlo, ale vzhledem k tomu, jak úžasný věci realizoval (a co všechno ještě mohl, kdyby tu podporu měl), to bylo prostě dost žalostný. Když si člověk čte třeba o těch úřadech (viz. s. 47), snadno si vzpomene na Kafku. Doufám a věřim, že ho ocenily hlavně ty děti a jejich rodiče. A skrze ně žil Štorch dál, a možná doteď i žije. Nebylo jich zrovna málo, ty s kterejma se potkal. Jsem přesvědčená, že takovej člověk musel ty děti fakt hodně ovlivnit.

Mluví o "škole v přírodě", což je výstižný, nicméně dneska si pod tím představujeme nějakej párdenní nebo max. tejdenní pobyt někde, výstižnější by byl pro dnešní dobu překlad "lesní škola". Zabývá se podobně koncipovanejma školama v zahraničí, ku podivu (aspoň já teda hleděla jak puk) takový školy začaly vznikat už od roku 1902 a nakonec jich po světě byla fakt velká fůra. Kam tohle hnutí odešlo a proč? My jsme byli asi poslední na světě, a taky bylo brzo po legraci. Byly i u nás nějaký pokusy, ale až Štorchova škola nakonec nějak fungovala. Založil ji roku 1926. Nastane konečně v tomhle směru nějakej pořádnej vývoj?

Pak je teda řeč o fungování takový školy. Nedá se samozřejmě souhlasit ve všem bez výhrad, ale v principu je jeho pojetí je neuvěřitelně pokrokový. Hodně mluví o samotným pobytu na "čerstvým" vzduchu. /Ftipný, nebo spíš míň ftipný je to, že se obávám, že dneska je snad čistší vzduch vevnitř, a ne ten venku plnej chemtrejlovejch hnusů a dalších toxickejch šmakulád, ale co už./ Svůj pedagogickej experiment se snaží vyhodnocovat, takže udává i různý tabulky, třeba toho, jak děti za pobytu přibíraly (což bylo dost možná taky prostě proto, že tam dostaly najíst líp, než doma:/), dneska bychom možná sledovali spíš zase hubnutí:D To velmi skromný odívání by dneska neprošlo z více důvodů :))) (na fotce, kde farmu navštívil TGM, jsou děti fakt skoro nahatý, přestože tam byl v listopadu a sám má na sobě kabát - o-ou.) Nebo třeba trošku bere kompetence rodičům, že by měli schopnosti a čas dobře děti vychovávat..... ale... možná, že ta většina na tom fakt zas tak dobře nebude, no.:D A s časem na děti to byla tenkrát asi opravdu bída.
- pokračování v druhým komentáři -

2 23.09.2024

Víceméně s Walschem souzním, tak jsem byla na knihu pro děti zvědavá. Rozvíjí tady hlavně otázku lidskýho utrpení a smyslu života jakožto vědomýho návratu ke světlu v - mimojiné - nalezení svýho údělu. (Tady jen detail, ten výraz "jedinečnost" to podle mě úplně nevystihnul, a spíš bych tam dala ten úděl, úkol, ale budiž...) Potud celkem dobrý, jen z toho nesmí plynout čtenářův poraženeckej obětní postoj, ale to by bylo zapříčiněný nepochopením textu.
Ale zkrátka mám radši - a obzvlášť u dětský literatury - když je sdělení zabalený do příběhu. Tohle nazývat příběhem je ale dost nadsazený. Je to jen rozhovor, a ještě dost nadupanej filozofickou-duchovní rozpravou. Tudíž mi to nepřijde jako úplně vhodně zvolená forma pro dětský publikum. Ale zase, rozvinout tohle do příběhu, by vlastně asi nepomohlo, bylo by to zase moc složitý, pro starší čtenáře.

Nevim, jak starý dítě si z toho může něco odnýst. Ty větší možná zase odraděj ilustrace, který jsou... pro mě hůř stravitelný. Je to takovej jakože kýč, oblečky duší až moc připomínaj mnišský křesťanský hábity, a celkově ty scénérie jsou jak z brožurky pro nejmenší křesťany, což je docela škoda. I ten název jeho známýho trilogie hodně lidí odrazuje, jakože si to s křesťanstvím spojujou, což je mrzutý, protože s křesťanskou věroukou má tohle fakt pramálo společnýho. Ale to asi Walsch docela dobře odhadnul, a vyvaroval se tady slovu Bůh v názvu, a dal tam Slunce, i když by se to v podstatě dalo tady zaměnit. :)))
Snaha byla, úplně marně to napsaný není, je tam určitě snaha o vystihnutí podstaty, ale myslim, že to oceněj spíš dospěláci nebo polodospěláci. Ale i tak je fajn, že tady taková kniha je.

1 08.07.2024

Knížka je pěkně ilustrovaná, a má celkem netradiční téma. Začalo to slibně, vlastně jsem očekávala, že to bude spíš nějaká dobrodružná literatůra, kde vystupujou ty plodiny... Asi mě zmátnul ten obrázek na přebale:D Tak to se bohužel nekoná.
Knížka začíná tím, jak námořníci doplouvaj na pevninu Ameriky, byť si myslej, že jsou v Indii. Pokecaj s domorodcema, ozkoušej ty neznámý jídla, naložej je na loď a jedou do Evropy. Po pár kapitolách teprv teda začíná "příběh" s panem bramborou a dalšíma. Všichni účastníci (vanilka, kakaovej bob, kukuřice, rajče, brambora, slunečnice) postupně sněděj lísteček "prozřetelnice", bylinky, která jim umožní vidět do budoucnosti, aby mohli vyprávět, jak to s nima v tom Starým světě bude. Takže to je vlastně hlavní osa knihy. Vyprávět, jak se měly začátky v Evropě s bramborama, rajčatama atd. To je poměrně zajímavý a hezký čtení. Jenže, kromě toho tam je tak strašně moc nudný omáčky, že by se to hlavní vešlo do malý brožurky... Plodiny se furt okřikou a skáčou si do řeči, na každýho naléhaj, ať už vypráví, nebo vyprávějící okřikuje ostatní, aby ho nepřerušovali, nebo "Bobe, slyšíš to?" a další nicneříkající věty.... ÁÁÁ bože, jako asi jsem moc příšná, ale mě to tak neskutečně otrávilo.... Většina kapitoly prostě byla jen takováhle nezajímavá vata (a pro děti ještě míň zajímavá, než pro dospělý), přičemž ten "příběh" byl vždycky na pár řádků. Po tomhle příběhu dokonce následovala další minikapitola napsaná naštěstí bez omáčky, která byla obsahově vlastně stejná, jen podrobnější. To mi přišlo na knize vlastně nejzajímavější. No a krom toho jsou tam teda recepty z těch plodin, což je asi jako roztomilý, ale mě osobně to nijak nedojme:D Hodnocení kolísá mezi dvěma a třema hvězdama.

08.07.2024

Tohle je jedna z nejhezčích knih pro nejmenší, co jsem dosud četla. Věkově se hodí od 2 do cca 7, nicméně si myslim, že je docela dost věkově univerzální, potěší i dospělý, možná i víc, než děti. Z poselství bude něco mít tak čtyřleťák a vejš, soudím.
Najít opravdu dobrou knížku pro děti není zas tak úplně ýzypýzy. Spousta knížek nemá pořádnou zápletku a děj. Mnohý maj pokus o zápletku, ale zas je to celkově nicneříkající, leda pořád takovýto pomáháme si. Skoro nikdy se to neobejde bez dělení světa a postav na "dobro" a "zlo", náznaků násilí a podobně. Tohle je ovšem úplně jiná liga. Kniha formátu A4 má velký příjemný ilustrace, přičemž text je vždycky v krajním bílým pruhu (což oceníte, když čtete v ne úplně dobrým světle:D), takže neruší obrázky. Textově je celkem úsporná, ale zato říká spoustu důležitýho.

Anotace moc neprozrazuje a ani náhledy nejsou k dohledání, tudíž popíšu celej příběh. (Včas upozorním na spoiler.)
Slůně má sloního kamaráda, kterej se s rodinou odstěhuje pryč. Slůně je z toho hodně smutný. Ostatní se ho snažej rozptýlit a poradit mu nějaký rádoby rady. Ne, že by ty rady byly všechny úplně marný, ale v tomhle stavu prostě fungovat nemůžou. Slůně nakonec vyhledá sovu, aby ji požádalo o radu. Ta odpoví, ať slůně udělá tři věci. (Pokud si nechcete nechat prozradit ty všechny poselství, dál nečtěte:)) Zaprvé, slůně se má vyplakat, co to jde. Zadruhé, má vypravovat někomu, komu věří, o svým smutku. Zatřetí, nechť udělá ve svým srdci pro toho kamaráda místo, protože ve vzpomínkách u něj zůstane. A potom se ještě zmíní o čase, kterej jak plyne, odnese kus bolesti s sebou. A tak to slůně všechno udělá a zjistí, že na něj čekaj další příležitosti, kamarádi, prostě svět se svou krásou. Zní to takhle moc banálně? (/konec spoileru)
Nejen, že knížka hodně moudře rozebírá téma smutku. Zřejmá je i duchovní rovina. Naděje a vesmír, kterej vlastně pracuje pro vás, když to uchopíte správně. A samozřejmě taky láska, která efektivně rozpouští sdílenou bolest. Nebo síla citu, která nezná hranice geografický nebo časový, ale třeba ani hranice mezi životem a smrtí...:)

Je velká škoda, že kniha se (prý) nejspíš nedočká dotisku. Je dlouho vyprodaná, ale možná, že vim o dočasným zdroji, kde novou knihu lze sehnat. Kdyžtak mi neváhejte napsat do zpráv. Ráda pošlu i náhled vnitřku, abyste do toho nešli naslepo. Je to fakt klenot, kterej se vyplatí doma mít. Kéžby takovejch vycházelo víc. Velkej dík autorce i Thovtu.

05.04.2024

Pogačnik podrobně vysvětluje fungování elementárního světa, tak seriózně a srozumitelně, jak to jenom jde.:))) Popisuje svoje zkušenosti a zážitky, komunikaci, léčení a řešení problémů elementárního světa. Není překvapivý, že to čtení je hodně o krajinným léčení, protože to je to, co autora dostalo blízko elementárnímu světu, a díky čemuž zřejmě daleko snáz pochopil jeho fungování. V knize se snaží vysvětlit úlohu jednotlivejch elementálů, dál píše systematicky a podrobně o struktuře a hierarchii elementálů. Dotkne se i zajímavýho tématu pohádek. A samozřejmě z knihy plyne i to, co elementárnímu světu ublížilo nebo ubližuje.

Občas je to blbě uchopitelný, takový řekněme moc teoretický, což prostě plyne z toho, že ty procesy nemůžeme vidět, neznáme je, nerozumíme jim pořádně, ale zdá se mi, že se to autor snaží vystihnout vždycky co nejpřesnějc, přitom ale citlivě, a překlad se mi zdá rovněž povedenej, že to prostě... sedí.
Hodně zajímavá je i kapitola o evoluci elementárního světa, zvlášť v souvislosti s tím, v čem žijeme dneska my, a co by mělo nastat, a s tím taky spojenej doporučenej způsob komunikace v podstatě - jeho slovy "stupeň vnímání elem. světa". Je mi to vlastně blízký, tak aspoň mám k tomu krásnej teoretickej okec, proč... :D

Trošku mě zklamalo, že způsob komunikace není moc přesně popsanej. Zmínky o konkrétních způsobech léčení problémů elementárního světa jsou taky bohužel většinou jen heslovitě vyjmenovaný, a inspirovat se tím jako lze, ale nutně asi ve svým vlastním pojetí.
Dál mi taky vrtá hlavou několik otázek, na který jsem v knize bohužel nenašla odpověď, a přijdou mi celkem podstatný. (Třeba, jestli každá kytka, strom, šutr.. má zcela jistě svou elementární bytost, jak to případně poznám, jestli je problém pomoct přesunout elementála třeba na místo, kde už je jinej, než aby nemoh dělat nic, protože jeho ohnisko už není aktuální, a tak podobně.) Možná autorovi napíšu:)
Knížka by celkově mohla bejt o něco víc praktická, i když pár tipů a nápadů se přeci jen dočtete, tak si je během čtení nezapomeňte zaznačkovat nebo vypsat. :o)
A co dodat závěrem... Snad, že je zkrátka škoda, že tohle je něco, co je pro drtivou většinou lidí v kategorii směšný pohádky. Ale věřim, že nás, který víme a vidíme to jinak, je čím dál víc. Tak mi klidně o svejch zážitkách a zkušenostech napište.:) Je to potřeba.

21.03.2024

No, tak úplně nevim...
Možná to mělo bejt o tom, jak přírodu nevděčně vykořisťujeme, a jak nám příroda zadarmo dává, co jen může, i když sobě nechává ubližovat. A ještě je za to ráda, že může posloužit. Tahle varianta ale nedává úplně smysl. Není v tom vlastně žádnej závěr. Strom se nechá dokonce porazit, aby člověku vyhověl, a ještě se mu pak pomalu omlouvá, že už nemá, co by mu dal. Jenže v člověkoj nenastane žádný uvědomění, obrat. Neřekne ani promiň ani děkuju. A to je prostě divný. Takže o tom to spíš nebylo. A i tak mně tam ty slova omluvy a poděkování velmi chyběj! Ať už mělo bejt sdělení jakýkoliv...

Nebo to měl bejt vzor nezištný lásky? To jako doufám, že ne...

Takže spíš je to asi o tom, že v dětství v sobě máme ty zdravější touhy (no, relativní:D), a prostě jsme v přítomnosti. A pak dospějem, a furt máme pocit, že něco chceme a potřebujeme, a přitom i když to získáme, stejně to štěstí nenacházíme. Že nám život pro samý chtění a pachtění se za něčím proteče mezi prstama.
Ani tahle varianta mě v tom celku, jak je kniha napsaná, nějak neuspokojila a neuchvátila.
Pro děti si myslim, žel, nebude moc zajímavá, natož srozumitelná, rozhodně ne pro mladší, než puberťáky.
Tématem mi to trošičku připomnělo Horskou cestu od Marianne Dubuc, a to mi teda přijde mnohem líp a víc říkající.

21.02.2024

Autorka to jaksi myslela dobře, chtěla do knížky nandat spoustu mouder seberozvoje, jenže to je vlastně tak nějak všechno.:/ Jo, ještě autorčiny ilustrace jsou krásný vlastně. Jenže knížka nemá absolutně děj, resp. vývoj, zápletku. (To, že holka jde do školy a ze školy, a pak jde na kopec s kámošem, a pak zase domů, a pak lítá po světě a kouká shora na různý kraje, nepovažuju moc za děj jako takovej.) Napětí má knížka jen mírně, když vás autorka napíná, kdo že to je ten zvláštní kluk, kterej holku tahá do kopců. Podle mě to není kniha pro děti, nemůže je prostě bavit číst o vnitřních monologách, což vlastně kniha je, takovou sbírkou vnitřních monologů, případně rozhovorů, kde se autorce zvědomujou objevný myšlenky. (A upřímně, z nereálnosti rozhovorů mi bylo občas trapně.)
Sice vyhledávám knížky pro děti, který maj nějakou myšlenku, mluvěj o důležitejch hodnotách... Když jsou ty myšlenky z oblasti duchovna, filozofie, tak tím líp, ale zas nelze udělat PRO DĚTI knížka, kde jsou JENOM tyhle myšlenky. A jako hodně myšlenek, takže z toho neplyne nic jako zásadního, co by vám po přečtení utkvělo v hlavě. Nutně to je takový dost na sílu, prostě dá se to podle mě číst jen jako rozvojová literatura. A to bych si zas teda vybrala zase spíš jinou knihu, protože... tak moc objevný věci tam zase nejsou. To by tak odpovídalo těm dětem jako jediný. No nevim, tak zkuste to, no. Asi ne u dětí mladších 10 let, a i u těch starších nevim, jestli je možný, aby je to chytlo. Ale třeba jo, no. Nejspíš se najdou i lidi, pro který to bude pohlazením pro duši. Tak ty 3 hvězdy teda dám, ale spíš pro snahu o zobjektivnění. :)))

09.02.2024

Tak tohle je pecka. Velmi doporučuju všem, který se zajímaj o fungování psychiky i člověka ve společnosti. Kniha je velmi dobře napsaná. Není to odpočinková četba, nicméně je to napsáno dost srozumitelně a stravitelně. Co je důležitý uvýst, tahle část psychologie vlastně není tolik zpopularizovaná, a je to škoda, protože má jakejsi punc exaktnosti, nebo o to alespoň velmi usiluje. A z jejího zkoumání plyne nemálo zajímavejch závěrů.

Publikace začíná pěkně zostra. To ostatní je většinou „jen“ zajímavý, i když mnohdy i podnětný, ale ta úvodní kapitola je fakt mazec. To by si měl přečíst opravdu každej. Aby si byl vědomej toho, co může způsobit takovej - na první pohled nevinnej - sklon lidí ke konformitě. Přečtěte si to a mějte to na paměti při výchově svejch dětí.

A jinak je to opravdu slušná sbírka vlastně všech možnejch zajímavostí, který se týkaj toho, jak funguje naše psychika. První kapitola je o zmíněný konformitě, nebo chcete-li, jak druhý ovlivňujou naše chování, následuje kapitola o mozku, dál o tom, proč se nám věci jeví tak, jak se nám jeví, následujou kapitoly o paměti, o vědomí, o emocích, o dvou důležitejch adaptivních mechanismech, o řeči a o myšlení.

Kdybych se k napsání komentáře dokopala hned po dočtení, asi bych se rozepsala víc. Ale ono to vlastně asi ani moc nejde. Vypsala jsem si nahusto namačkanejch 12 stran ve wordu poznámek. A tak se spíš jen pokusim vás trochu nalákat ((:

Pokud jste si někdy kladli otázku, jak je možný, že se našlo/najde tolik lidí schopnejch páchat totální zvěrstva, např. v koncentračních táborech, i když to jsou jinak v zásadě „normální a slušný“ lidi, přečtěte si to. Ale nemusíme jít ani do žádnejch extrémů. To, co plyne z Milgramovejch experimentů popsanejch v první kapitole, se dotýká každý lidský bytosti a běžnýho života. Neučte děti „poslušnosti“. Ne, to opravdu není nic, co by světu pomohlo.

A co se ještě třeba dozvíte?
- proč se vyplatí před zkouškou se pořádně dospat a kdy je nejefektivnější se učit
- jak funguje anestezie, a že může bejt zotavování pacientů po operaci velmi ovlivněno tím, co si říká lékařskej tým během provádění zákroku
- co za bizarní následky působěj různý dílčí poškození mozku v určitým místě
- proč je důležitý, aby si dítě budovalo s někým silný emoční pouto plynoucí i z tělesnýho kontaktu
- co by společnost měla dělat v usilování o redukci zločinnosti nebo konkrétně násilí na ženách
- proč se chováme agresivně
- na jakým základě „funguje“ drogová závislost a tolerance, a proč dochází k předávkování, i když je dávka většinou obvyklá
- jak během vedení lidí/dětí nakládat s odměnama vzhledem k motivaci
- jak jsme schopný si třeba snížit krevní tlak a zkrátka že umíme svý těla ovlivňovat ve skutečnosti mnohem víc, než si myslíme
- jak se učíme řeči (celý plný zajímavostí)
- jakou má evoluční exploze souvislost s rozvojem řeči
- jak se tenkrát stalo, že lidi začali znázorňovat množství abstraktníma symbolama

Fakt skvělý. A i kdyby se vám do toho zas tak moc nechtělo, udělejte službu lidstvu i sobě a přečtěte si aspoň tu první kapitolu.

3 28.01.2024

- Část 2 - i dále spoileruju, ale doporučuju přečíst...

Pokračování je taky zajímavý. Z knihy tak trochu vyplývá, že nejen, že byl Brouček mrzutej z toho, že se jim neroděj žádný děti, dokonce je na Berušku vyloženě hnusnej. Janinka (rodinná přítelkyně) broučka zklidní, že kdyby Bůh chtěl, aby měli děti, tak by je měli, ať se o tohle nestará, protože pán Bůh si ho objednal na svícení, ne na to, aby příliš přemejšlel, nebo měl nějaký emoce, žejo. A že teda Bůh asi nechce, tak ať jsou pokorný a poslušný. A najednou se jim začnou rodit caparti. Maminka prvního hned naučila nejdůležitější modlitbu: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný." - Sorry, jsem prostě musela. No a s tou rodinou teda otec Brouček jaksi zmoudří, přestane býti neposlušný, počne býti poslušný, a učí svejch 10 dětí, aby byli taky poslušný, protože on jak někdy nebyl, tak se měl zle, skoro zemřel atd, ale pán Bůh ho sám naučil poslouchat. A tak jsou všichni poslušný a dobře se maj, jen se pořád musej poučovat, aby byli dost poslušný.
Když si je zavolá Janinka na rozloučení, že se chystá umřít, tak oni jsou z toho smutný, načež ona je sjede, že snad oni budou neposlušný? Nebo nedejbože snad po ní chtěj, aby snad ona byla neposlušná? (chápej - bránila se smrti) Tak vidíte, prostě ticho, Bůh si mě chce vzít, tak pokorně šla umřít. Dál ještě důraz na to, že byla pannou, a proto její sedmikráska (která vždycky vyroste, když nějakej brouček někde umře) měla červenou krajku jako krev. LOL.
Jo a tohle je taky dobrý téma... Když se rozebírá ne/nutnost ženění. Prej kdo může, tak se musí oženit. (Může, a tedy musí každej chlap vlastně.) Ale některá žena se vdát nemusí, když nemůže (jakože ji nikdo nechce.) Protože věc se má tak, vážení. Ženská může jen doma sedět na zadku a čekat, až se jí někdo přijde vyznat, a bude si ji chtít vzít. Když se tak nestane, musí umřít jako panna, protože to tak Bůh chtěl.

Konec je ovšem taky mazec. Takže v poslední kapitolce je hláška, že kdoví, jestli ti broučci přes zimu nezmrznou. Ale tak což... když zmrznou, tak zmrznou POSLUŠNĚ. (Ne, fakt si nedělám humor.) A ano, umřeli. Ale určitě poslušně. Co je ale na tom zajímavý, odstaveček před tím se řeší, že rodina Broučkova má na zimu nasysleno hodně dřeva, a tak budou v zimě v pohodě. Nicméně jejich řekněme sousedi dřeva moc nestihli nachystat. A tak jim rodina broučkova část svýho dřeva daruje. No a pak teda ten konec, že umrzli. Co z toho jako plyne? Mám dvě verze, jednu horší, než druhou. Zaprvý, Karafiát chtěl říct, že pomáhat bližnímu svému se nevyplácí, možná to vlastně je i neposlušnost do světa vůbec zasahovat, žejo. Ale řekněme, že by tohle někdo, kdo si říká křesťan, nevymyslel. Tak druhá varianta. Celá rodina broučků (2+10 dětiček) umrzli proto, že se obětovali pro ty sousedy. A smrti se nesmíš protivit, protože to tak Bůh chce, takže... je to křesťanskej nonsens. Obětuj se, a nebudeš spasen, nýbrž.... no vlastně asi jo, po smrti možná jo. Ha ha. Jenže k tomu, jak autor v knize neustále opakuje, že "jen poslušný broučky má Bůh rád a má je na starosti a nic se jim nestane", je to teda konec s olbřímím COŽE.

Jo a kdyby snad někdo chtěl vyzdvihovat dílo po stránce jazyka, ani čeština není nijak úžasná... Skoro každá věta začíná na A, a v knize se pořád objevujou hodně podobný fráze, věty, někdy úplně stejný, a někdy i stejný odstavce. Výrazivo je někdy voleno vzhledem k publiku opravdu velmi svérázně, např. "bylo po něm", "byl s ním konec". Z čeho jsem taky nemohla, je způsob, jakým jsou napsaný přímý řeči. Prostě normálně vedle sebe, bez žádnejch popisů, kdo co říká. Předčítat se to teda nedá, pokud neměníte hlas na postavy v rozhovoru. Nicméně, to nepovažuju za nevýhodu, protože pokud to nepředčítáte někomu v rámci pobavení a úžasu nad tou hrůzou, pak to fakt nepředčítejte nikomu, a už vůbec ne dětem.

Knihy (žel bohu mám doma 2 výtisky) ani nechci dávat dál, nejradši bych je spálila jakožto nejvíc kacířství vůči samotnýmu životu, lidem, i tomu nejvyššímu - univerzu.
Na wikipedii mě velmi pobavila poznámka, že Karafiát, kterej byl i panebožetosnadnenímožný vychovatelem, je ceněnej pro to, že "počítal s psychologií dítěte. - Tak to je dobrej výsměch. Asi s ní počítal, a vypočítal si, jak co nejvíc děti a lidi traumatizovat, nebo nevim.
Zajímavý taky je, že se kniha proslavila za socialismu, kterej rozhodně takhle nábožný věci nijak nepodporoval... Vysvětluju si to právě tím brutálním prosazováním slepý poslušnosti, a důrazem na to, že prostě broučci se neptaj, nepřemejšlej, jen makaj. Co ale vede lidi k tomu to mít rád v dnešní době, to teda fakt netušim.

O nějakejch HODNOTÁCH ve stínu toho všeho výše se fakt jako mluvit nedá. A jako jediná výtka knize, že je moc smutná, že tam každej umře... To je fakt to nejmenší jako.
A jestli si myslíte, že přehánim, tak bohužel ani trochu. A to ani nešlo vylíčit všecko.