Svobodná hra přehled

09.11.2024

Kniha mě od první chvíle zaujala, táhla a při čtení dojímala. Přijde mi skvělé, že taková kniha vůbec existuje. Je psaná osobitě, upřímně a otevřeně. Autoři dali do knihy kus sebe, sdílejí své příběhy ze života. Kniha obsahuje nejprve dost solidní rešerši o hře, o různých souvislostech: s vývojem mozku, s vývojem způsobu lidského života, prostě o tom jak, proč a kam jsme se to dostali. Bijí totiž na poplach, protože v moderním světě ubývá místa pro svobodnou hru - ve škole, v rodinách, obecně v dětství, ale i v celé společnost. Hluboce souzním s principy a hodnotami, které z rešerše vycházejí: děti potřebují hru, která je svobodně zvolená, spontánní a dobrovolná, aktivně řízená jimi samotnými, která vychází z vnitřní motivace, potřebují řídit vlastní riziko. V knize se píše, že ochranitelství zašlo příliš daleko, a že děti v institucích ztratily svobodu a zodpovědnost. A i pokud rodič nebo herní průvodce intervenuje, tak je potom důležité z dětské hry včas vymizet. Já bych ale ještě dodal, že děti nejsou tak odlišní od dospělých a přijde mi logické, že tyhle hodnoty potřebují i dospělí. Já sám to silně pociťuji třeba v práci. A protože jsem starej anarchokapitalista, tak z těch principů svobodné hry vyvozuji, že současný stát se příliš montuje do „naší hry“, protože je skoro se všemi těmi principy v konfliktu. Stát je také takový rodič, co příliš intervenuje a podle mě naprosto kazí lidskou hru. Svobodná hra je v naprostém protikladu ke státnímu systému - jedno je dobrovolné a povznáší a druhé je násilné, drží u země, vysává a gleichšaltuje. Proto mě zarazilo a zaujalo, že v kapitole 8 „budoucnost svobodné hry“ autoři řeší politiku a jak „více podporovat hru v naší zemi“. Odkazují se na OSN (úmluva o právech dítěte) a komentují českou státní politiku. Doslova píší: „Neexistuje žádná celostátní ani místní strategie rozvoje hry“ a že nemáme „ministerstvo pro děti, rodinu a vzdělávání“ ale pouze ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Přijde mi to naprosto samozřejmé a DOBŘE, že se stát nestará o svobodnou dětskou hru a nechápu proč tam vůbec tahle kapitola je. Možná autoři jen konstatují fakta? Předtím autoři dost silně kritizují současné státní školství (právě kde se podle mě roztáčí začarovaný kruh strachu a státní indoktrinace) takže doufám, že snad nenaznačují, že by se nám stát měl ještě trochu víc montovat do života. Jinak to bylo milé čtení.

10.05.2024

Originální téma a skvělé zpracování. O hře, jejím významu a důležitosti se u nás moc nemluví ani v respektujících a kontaktních kruzích. Děti často neví, jak se zabavit bez animačního programu, který rodiče ve snaze o Montessori/Waldorf/whatev neustále předhazují. A učitelé by tohle měli dostat jako povinnou četbu stoprocentně.

Velmi mě zaujaly teoretické části, které se věnují historii a "vývoji" hry u různých kultur a napříč všemi možnými světovými událostmi. Autoři zmiňují i hru u zvířat, řeší samotnou definici hry a její podoby. Předkládají i otázku herní deprivace v dnešní digitální době, kdy se o děti neustále bojíme a povolíme jim máloco. Samozřejmě je pořád potřeba myslet na individualitu dětí a jejich odlišné potřeby, tak jak jsem zvyklí z respektující výchovy.

Poslední část nabízí spoustu "nápověd" a inspirací ke hrám. Většina z nich vyžaduje volný prostor, víceméně čistou přírodu a zkušené děti. Nicméně věřím, že si zde vybere opravdu každý a dokáže načerpat potřebné informace.

Moc se mi líbí formát knihy, která je sice těžká a neskladná (takže na výlet si ji nevezmete), ale obsahuje spoustu fotek, osobních příběhů a citátů. Text je čtivý, poutavý a přehledný. Všechny podstatné věci jsou řádně ozdrojovány (i když osobně preferuji poznámky pod čarou namísto seznamu na konci knihy).