• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Justina Danišová

Svobodná hra

„___ČÁST 2____ Zas bych to tak nenafukovala, že je to to nejdůležitější ve vývoji dětí, a že ta deprivace může za tohle a tamto. (Čímž netvrdim, že to takhle podávaj autoři.) Žijeme ve fakt složitý době, kde je přemíra špatnejch vlivů, který se nedaj vůbec zmapovat, jak a v jakým rozsahu vlastně negativně působěj. Od základního faktu, že žijeme opravdu v době jedový, a holt ty jedy jsou takový povahy, že ovlivňujou fungování těla a mozku. Pak další sociokulturní danosti, lidi, který jsou zaměřený až moc na výkon a matérii, který podřizujou práci a penězům důležitější oblasti života, jako jsou vztahy, včetně těch s dětma. Rodiny, který fungujou všelijak (ale jasně, to bylo v historii vždycky)… Ta hra je na tom tak, jak je, ale je otázka, do jaký míry je to vlastně příčina dalších problémů, a do jaký je to jen další z následků těch všech okolností. A suma sumárum, vlastně neberu za neoddiskutovatelnej fakt, že teda dnešní dětství tak moc hubne. Každá doba má něco. Hodně se to dneska bude lišit rodina od rodiny, a jejího životního stylu. Škoda, že ty, který by to měli číst nejvíc (rodiče, kterejm přijde v pohodě dítě zahltit milionama kroužkama, hračkama a digisvětem) k tomuhle asi jen tak nepřičichnou. Nicméně! Když tohle bude mít společnost postupně čím dál víc v povědomí, můžou se věci měnit k lepšímu. Svobodná hra je jedna z věcí, která může pomoct lidem pochopit úplně esenciálně potřeby dětí, a těm pak přizpůsobovat společnost jako takovou, takže může přinýst vposledku spoustu konkrétní inspirace. V tom je podle mě velká síla týhle knihy, a proto autorům za ty hodiny práce za naši kotlinu moc děkuju. Lidi by měli chtít budovat města přátelský dětem a opravdu dobrý podnětný hřiště. Pak by to muselo bejt dost i o tvoření komunit. Nakonec by to chtělo i zamyšlení se a totální překopání systému školství, i když by to byl nejspíš běh na hodně dlouhou a trnitou trať. Každopádně vy, co jste to četli, můžete to, co jste nabyli v knize, ve svým životě a okolí uplatnit, tak jen houšť A pár dalších mejch „diskuzí“ s autorama mimo tu herní deprivaci. Mám problém s bojovou hrou v určitejch podobách. Nemyslim si, že je potřeba všech savců, včetně lidskejch holčiček si nějak zásadně odžívat tenhle typ hry. Nemyslim si, že je dobrý dítě odmala tímhle učit, že to je normální svět. Agrese, násilí a soutěživost je v tomhle světě až moc, a obávám se, že ta „přirozenost“ týhle hry plyne z toho, jakej svět je. A já bych to kolečko zkusila přetrhnout. Svět agrese a násilí není něco, co chceme do budoucna tvořit. Nevim, jestli si to Danišovi moc neidalizujou, možná maj štěstí na extrémně opatrný, empatický a ohleduplný děti, ale já jakmile vidim náznak bojový hry, končí to brekem opravdu velmi rychle, a nevidim tam ty přínosy, o kterejch autoři píšou. Mocenský - léčivý - hry jsou naopak velmi zajímavou kapitolou, kterou doporučuju prostudovat i z jinejch zdrojů. Autoři tam víckrát zmiňujou, jak je potřeba mít respekt k individualitě dětí, ale přijde mi, že sami jdou sem tam proti tomuhle přesvědčení, který by snad mělo bejt na prvním místě. Tak třeba, proč vlastně tvrděj, že by ve "správný" svobodný hře měly bejt nutně zastoupený všechny typy her? Některý děti prostě vyhledávaj jen určitý typy her, a ostatní je neberou. Dokonce mi přijde, že potkávám i děti, který to hraní celkově tak moc nebere, a jasně, je otázka, do jaký míry jsou tak v tomto ohledu deprivovaný a zblblý digisvětem, že už si hrát prostě neuměj, a nebo prostě jen nemaj tu povahu, potřebu a chuť. A další otázka - je to vlastně špatně? Kde má bejt ta míra ne/zasahování nás do toho? Taky se hodně liší poptávka po jinejch herních parťákách, a to je taky na další diskuzi. Autoři maj 4 děti, hmmm tak to je asi ta svobodná hra úplně jinde, než když máte děti dvě, a nebo třeba jedno, že. Taky mi nesedí, jak vyzývaj k minimalismu ohledně hraček a knih, a přitom pořád opakujou, že děti maj mít hlavně volnej materiál ke hře... jako já to dělám vlastně dost podobně, že se snažim hračkovitý hračky držet na uzdě, ale přišlo mi to trochu alibistický. Děti to prostě vnímaj jako materiál ke tvoření. Chápu, že je něco jinýho mít ve výbavě třeba kostky, který můžou sloužit jako kulisy k mnoha různejm hrám, zatímco jiná hračka slouží jen k jednomu účelu, to je samozřejmě jasný, ale na druhou stranu chtít po dětech, aby každý mělo jednu krabici hraček, a zbytek furt redukovat a vyhazovat, v tom nějak vlastně úplně nevidim ten smysl, kterej tam jako ty autoři chtěj najít. Oproti tomu se zdá, že přístup k digitechnologiím maj docela rozumnej. Ve smyslu, dokud to, na co děti koukaj, nebo co tam dělaj, děti nějak ve zdravým hraní podporuje - dává jim nový nápady, a nejsou z toho prostě zpruzený a závislý, pak je to asi pořád v poho. Tak proč to neuplatnit i tady? Dokud ty hračky jsou dětma užívaný v různejch hrách, proč na ně tlačit, aby to redukovaly? Ještě víc mě pak pobavilo, když jsem narazila na youtube kanál autorů, kde jsem zahlídla videa ohledně deskovek, který jako doporučujou, a viděla jsem ten neuvěřitelnej počet krabic s hrama, co maj doma. Tam autoři potřebu minimalismu evidentně nevnímaj:D To samý knihy.... hrozně je tříděj, aby doma měli jen málo knih, ale stejně choděj do knihovny, díky který maj doma další a další nový knihy. Uplatnila bych tady podobnej princip, jako to maj autoři ve vztahu k technologiím. Nu, bylo by to ještě na další povídání… je to ale podnětná a potřebná kniha, na poli literatury o tzv. respektujícím přístupu je jiná především svým velmi praktickým zaměřením. Tak ji čtěte a šiřte:) A ještě jedna důležitost, koho kniha a téma zajímá, velmi doporučuju k přečtení knihu od Eduarda Štorcha https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/detska-farma-85763 která se kupodivu v podstatě zabývá (nejen) popisem jeho pedagogickýho experimentu, kde svobodnou hru v praxi mezi řádkama vyčtete, byť se tam autor textově zabývá spíš tím vzděláváním.“... celý text
— jatox

---

Svobodná hra

„___ČÁST 1___ Říkáte si, jak se o tomhle dá napsat celá knížka?:))) První část je teoretická, nějaký to vymezení pojmů, historický okýnko a další kapitoly, z kterejch plyne, proč je svobodná hra důležitá, a nějaký vykřičníky a otazníky do současnosti a budoucnosti, který se týkaj herní deprivace. Druhá část je praktická, napoví, jak připravit a udržovat co nejlepší prostředí pro průběh svobodný hry. Třetí část je inspirace, kde je především pomocí fotek napovězeno, jaký hry v jakejch prostředích můžou vznikat, což může sloužit jako startéry hraní. Nicméně mělo by to bejt spíš fakt pozvání, naťuknutí, ale aby se hra odvíjela opravdu svobodně, nelze to takhle dětem úplně naservírovat. Pár pěknejch nápadů tam ale určitě lze nasát, i z činností dospělejch dohromady s dětma. Autoři sem trošku zamíchali to hraní a učení venku, čemuž se jinak taky dost věnujou. Ale proč ne. Kniha je opravdu dobře napsaná a strukturovaná, srozumitelná, čtivá, podnětná a zajímavá. Ty myšlenky a principy mi jsou blízký, mnohý věci jsem uplatňovala dávno před čtením tak nějak automaticky, ale nebylo vůbec na škodu k tomu získat i nějakej teoretickej a souvislostní rámec, proč, co a jak. Myslim si, že autoři museli nastudovat celkem dost pramenů, a je zkrátka moc dobře, že to shrnuli do jedný knihy, která v češtině určitě chyběla. Na druhou stranu zmínka o tom, že si ze studia svobodný hry můžete v Británii (tušim?) udělat i doktorát, mě opravdu dostala, zvlášt vzhledem k tomu, že role herního průvodce je především nezasahovat do procesu:D V první části mě zaujaly hlavně kapitoly věnující se experimentům se zvířatama a tomu historicky-antropologickýmu okénku. Musim ale poznamenat, že bohužel jsou takovýhle vývody z velký části vždycky nutně dojmologií a obrovskou generalizací. Záleží na mnoha konkrétních podmínkách a okolnostech, jak si děti mohly a můžou hrát v různejch oblastech v různejch obdobích historie. Ale to koneckonců autoři taky píšou. Je to teda spíš takovej nějakej lehkej nástřel a podnět k přemejšlení, studiu a dávání si věcí do souvislostí. V knize jsou i příklady her v extrémních podmínkách, což je dost zajímavá sonda do psychologie dětskýho světa. Autoři uváděj pár příkladů z knihy zabývající se hrou v koncentrákách, což je jistě čtení pro silný žaludky. Ovšem příklad z Rumunska mě dostal ještě víc, protože tam by nic tak strašnýho vzniknout nemuselo a nemělo, pokud by ty lidi nebyli úplný kreténi... Celkově vzato se autoři většinou snažej se na věc koukat z různejch stran, a svoje vývody nějak "oměkčit" důrazem na individualitu toho a onoho, a taky těch a oněch, ale i tak docházej k nějakejm závěrům. A o nich by se sem tam hodilo krapet polemizovat a diskutovat. Třeba že: Dnes jsme svědky olbřímí herní deprivace, protože: 1. kultura strachu, 2. potlačení hry ve školách, 3. digitalizace, 4. souhrn toho všeho - zúžujou se horizonty dětství, hra, kdy nemaj děti za zadkem rodiče, hra ve volný přírodě atd. Co se týče školy, vůbec netvrdim, že školství je na tom nějak suprově, ale rozhodně je tam prostoru pro hru čím dál víc, a naopak si myslim, že nikdy v historii to nebylo z tohohle hlediska lepší. Dál, nejdřív nám je hra představená jako něco poměrně dost vymezenýho, že musí bejt splněnej ten a onen aspekt, a pak tam najednou celkem naivně autoři popisujou, jak svobodná hra probíhá aspoň ve školkách, že je zahrnutá dokonce ve vzdělávacích dokumentech (který jsou vždycky jen nějakej teoretickej rámec aby se vlk nažral, a realita je úplně jinde), a že se to uplatňuje třeba na táborech nebo v ekocentrech a zájmovejch kroužkách typu skaut... No, já teda nevim. Tady mi prostě přijde, že autoři moc sklouzli k tomu svýmu druhýmu poli zájmu - učení a hře venku, a trochu to tady míchaj. Na táborech, školkách a kroužkách rozhodně není žádná svobodná hra dle principů, který popisujou. Je to prostě jen hraní a nějaká činnost venku, kde maj děti víc možnost si u toho "svobodně" pokecat, než třeba ve škole. Ale to je asi tak všecko. Narozdíl od autorů kolem sebe jednoznačně vidim, že většina školek má součástí programu každodenní chození ven (píšou, že ne), ale realita je taková, že na svobodnou hru tam vůbec nedojde, protože po většinu část roku to jsou suchý a nudný procházky po chodníkách, v lepším případě nějaký unifikovaný nudný hřiště. A když je teplejší část roku, tak většinou školková zahrada, jenže tam hodně záleží na vybavení, a ještě víc na lenosti nebo možnostech učitelek, jestli je dětem dovoleno dělat i něco jinýho, než dělat bábovky na písku. Shrnu to - byla bych ještě pesimističtější ohledně svobodný hry ve školkách. Myslim si, že tam prostě téměř neprobíhá. (Ale samozřejmě v lesních školkách to bude úplně jinak.) A vůbec mám pochybnosti o tom, jak moc může svobodná hra probíhat v kolektivu tolika moc vrstevníků, který si ke hře dítě nevybírá, kvete tam nezdravá soutěživost a hierarchie, a nezřídka je okořeněná přímo šikanou. Hodně mě zaujala myšlenka, že přitažlivost médií pro děti je částečně způsobena tím, že je to poslední prostor, ve kterým maj ještě relativní svobodu. Je to smutný, a myslim si, že pravdivý. Ale samozřejmě ne beze zbytku. Ten prostor je prostě strašně moc lákavej, hlavně pro určitý typy dětí. Nemůžeme přece popřít, že některý děti to bere víc, a některý míň, byť žijou ve stejných podmínkách, maj k dispozici podobný podněty, věci a možnosti. A i kdyby digitechnologie existovaly z hlediska svobodný hry v tolik opěvovaný společnosti lovců a sběračů, zcela jistě by se tam našly děti, který by to hodně bralo. ____pokračování v dalším příspěvku_____“... celý text
— jatox

---

Svobodná hra

„Kniha mě od první chvíle zaujala, táhla a při čtení dojímala. Přijde mi skvělé, že taková kniha vůbec existuje. Je psaná osobitě, upřímně a otevřeně. Autoři dali do knihy kus sebe, sdílejí své příběhy ze života. Kniha obsahuje nejprve dost solidní rešerši o hře, o různých souvislostech: s vývojem mozku, s vývojem způsobu lidského života, prostě o tom jak, proč a kam jsme se to dostali. Bijí totiž na poplach, protože v moderním světě ubývá místa pro svobodnou hru - ve škole, v rodinách, obecně v dětství, ale i v celé společnost. Hluboce souzním s principy a hodnotami, které z rešerše vycházejí: děti potřebují hru, která je svobodně zvolená, spontánní a dobrovolná, aktivně řízená jimi samotnými, která vychází z vnitřní motivace, potřebují řídit vlastní riziko. V knize se píše, že ochranitelství zašlo příliš daleko, a že děti v institucích ztratily svobodu a zodpovědnost. A i pokud rodič nebo herní průvodce intervenuje, tak je potom důležité z dětské hry včas vymizet. Já bych ale ještě dodal, že děti nejsou tak odlišní od dospělých a přijde mi logické, že tyhle hodnoty potřebují i dospělí. Já sám to silně pociťuji třeba v práci. A protože jsem starej anarchokapitalista, tak z těch principů svobodné hry vyvozuji, že současný stát se příliš montuje do „naší hry“, protože je skoro se všemi těmi principy v konfliktu. Stát je také takový rodič, co příliš intervenuje a podle mě naprosto kazí lidskou hru. Svobodná hra je v naprostém protikladu ke státnímu systému - jedno je dobrovolné a povznáší a druhé je násilné, drží u země, vysává a gleichšaltuje. Proto mě zarazilo a zaujalo, že v kapitole 8 „budoucnost svobodné hry“ autoři řeší politiku a jak „více podporovat hru v naší zemi“. Odkazují se na OSN (úmluva o právech dítěte) a komentují českou státní politiku. Doslova píší: „Neexistuje žádná celostátní ani místní strategie rozvoje hry“ a že nemáme „ministerstvo pro děti, rodinu a vzdělávání“ ale pouze ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Přijde mi to naprosto samozřejmé a DOBŘE, že se stát nestará o svobodnou dětskou hru a nechápu proč tam vůbec tahle kapitola je. Možná autoři jen konstatují fakta? Předtím autoři dost silně kritizují současné státní školství (právě kde se podle mě roztáčí začarovaný kruh strachu a státní indoktrinace) takže doufám, že snad nenaznačují, že by se nám stát měl ještě trochu víc montovat do života. Jinak to bylo milé čtení.“... celý text
— chovanec

---

---

Svobodná hra

„Originální téma a skvělé zpracování. O hře, jejím významu a důležitosti se u nás moc nemluví ani v respektujících a kontaktních kruzích. Děti často neví, jak se zabavit bez animačního programu, který rodiče ve snaze o Montessori/Waldorf/whatev neustále předhazují. A učitelé by tohle měli dostat jako povinnou četbu stoprocentně. Velmi mě zaujaly teoretické části, které se věnují historii a "vývoji" hry u různých kultur a napříč všemi možnými světovými událostmi. Autoři zmiňují i hru u zvířat, řeší samotnou definici hry a její podoby. Předkládají i otázku herní deprivace v dnešní digitální době, kdy se o děti neustále bojíme a povolíme jim máloco. Samozřejmě je pořád potřeba myslet na individualitu dětí a jejich odlišné potřeby, tak jak jsem zvyklí z respektující výchovy. Poslední část nabízí spoustu "nápověd" a inspirací ke hrám. Většina z nich vyžaduje volný prostor, víceméně čistou přírodu a zkušené děti. Nicméně věřím, že si zde vybere opravdu každý a dokáže načerpat potřebné informace. Moc se mi líbí formát knihy, která je sice těžká a neskladná (takže na výlet si ji nevezmete), ale obsahuje spoustu fotek, osobních příběhů a citátů. Text je čtivý, poutavý a přehledný. Všechny podstatné věci jsou řádně ozdrojovány (i když osobně preferuji poznámky pod čarou namísto seznamu na konci knihy).“... celý text
— Turmee

---

Svobodná hra

„Úžasná kniha plná zajímavostí a úhlů pohledů na dětskou hru. Moc se mi nechtělo do první, teoretické části, zato jsem si často prohlížela poslední část - fotky se startéry hraní. Nakonec ale i první části byly dost zajímavé! Jak se na děti a hru koukalo nejen v různých dobách, ale i v různých státech a na různých místech. Hodně mě zaujala dětská hřiště s průvodci hraní. Je škoda, že nic takového nemáme i u nás, ale doufám, že to nebude dlouho trvat a rozšíří se to i tady! Poslední část byla skvělá, na fotkách s krátkým textem bylo hezky ukázáno, jak se děti dokáží zabavit a co všechno dokáží vymyslet, když jim člověk dá důvěru a prostor. Snad se dostane kniha do co nejvíc rukou, ať už rodičů, či učitelů. A bude inspirovat a navádět k svobodnému hraní :)“... celý text
— LunaL.