JP
přečtené 1018
Metoda zběsilého muže
2022,
Tyson Fury
Asi mimo hardcore fans boxu, si moc lidí nevzpomíná na to, jak v roce 2015 užvaněný a přehlížený (ač neporažený) 'Gypsy King' Fury porazil tehdy nedotknutelného Klička, který byl více než dekádu šampionem, "perfektním" v ringu i mimo něj (ač mnohými vnímán jako "nejnudnější éra v historii těžké váhy' = casuals si stěžují na to, že to nejsou větší jatka a někdo dokázal používat hlavu, taktiku, aby soustavně vítězil). Tehdy to byl šok, ale pro Furyho to zároveň znamenalo dosažení cíle, o kterém dlouho snil a po kterém už neměl žádný další. Ocitl se na vrcholu a zjistil, že je na něm sám, prázdnota dosaženého cíle (co teď?) - a tak následoval strmý pád dolů, k drogám, depresi, tloustnutí, chlastu a chaosu. Číst podobné knihy je dost obtížné, jednak mi ten překlad bere tu potěchu z jeho typického výraziva a slangu (dosser [dossa!]; začátek knihy jsem nakousl jako ebook v originále), pro řadového čtenáře nejde o nic víc, než další z kopy motivačních knih, cvičte, omezte sociální média, snažte se najít optimální, zdravý přístup, jídelníček, spánek, dívejte se na věci takhle, dělejte tohle a hlavně nedělejte tohle - bylo to tu mnohokrát a většinu věcí tady už znám odjinud (alter ego kapitola je ale zajímavá, i zmíněná kniha Todda Hermana), takže jde jen o to, že je to jinak poskládané, a trochu jinak (třeba struktura kapitol, coby kol v boxu, kdy si na začátku každého dávate intenzivnější a intenzivnější workout), od boxera samozřejmě očekávajete větší optimalizaci na trénink, stravu, ale líbilo se mi, co se z Furyho stalo, tenhle "ambasador mentálního zdraví"... příběh za tím vším v pozadí, který znám velice dobře, protože jsem Tysonův vzestup na vrchol a následný pád do temných vod sledoval, ač spíše okrajově; a ten comeback, jaký pak následoval, o necelé tři roky později, 2018, jaký se nevidí... a dal nám v zápětí jednu z nejlepších trilogií moderní éry boxu (za poslední roky jsem snad v boxu neviděl trilogii, kterou bych přirovnal k Fury vs. Wilder, kdy epika gradovala s každým kolem; protože, věc se má takhle, v boxu se točí obrovské peníze, každý boxer se snaží chránit svůj rekord, postavit do nejlepší pozice, je to politika jako všude, kde se točí moc a peníze - takže tenhle střet... bylo to i osvěžující, protože navzdory všemu, v tomhle sportu se nevidí tak často, aby ti nejlepší stáli proti těm nejlepším). Fury v téhle knize vysloví spoustou věcí, ohledně svojí cesty, boxu, mentálního zdraví, cvičení, diety, přístupu k životu, k lidem. Je to taková jeho obecná zpráva, ale myslím si, že sama o sobě, bez toho, aby člověk znal kontext, je tahle kniha průměr, se znalostí Furyho charakteru a jeho cesty ale teprve dostává odlišný, epický rozměr.... celý text
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
2017,
Nina Špitálníková
Informativní především. Například se dozvíte, kdo vynalezl hamburger.
Moje tělo a já
2022,
René Crevel
Je to takové filozofování light; experiment, kde Crevel popisuje autobiografické momenty, bez toho, aby jakýmkoliv postavám dával jména a tak se tak nějak zaměřujete na tělo, cit, vzájemné vnímání, interakci, dvou složek; text, kde se fyzicky jedná a dělá, vyjadřuje, ale taky jde a cítí pod povrchem. Definitivně zvláštní probádávání vlastní identity. Do toho tam sází, co se mu stalo, čemu byl vystaven, něco o soudobé Francii, o jeho vnitřním světě. Připomnělo mi to mě samotného v začátcích, kdy jsem taky nechtěl na nic a na nikoho odkazovat a proto jsem dával jména, co nebyly jména, nebo věci popisoval tak, abych nemusel zmínit, o co jde. Je v tom ta mladická upřímnost, zápal, že všechno změníte (protože vy víte a oni neví), ale taky zápal jistého sebepohrdání, zmíněného hned několikrát, nicméně nepůsobícího samoúčelně "nesnáším se protože se nesnáším, protože stojím za hovno" (logika), ale důvod, postup, zajímavý postoj k otázce a pohledu na sebevraždu. Neměl bych s tím problém, spíš jde o to, že tuhle krátkou knížečku sráží ten obsah, kde se zmíní opravdu jen tu a tam pár odstavců, co vás zaujmou, aby se to pak po zbytek knihy tak nějak balamutilo v nekonzistenci těch těl a jednoduchých pohybů o ničem. Experiment, co mi tak trochu připomněl Beckettovo 'Tso' (Watt) a to už je taky nějaký pátek, co jsem to četl. 'Moje tělo a já' jsem rozečetl a poté současně rozposlouchal Klause Manna a jeho 'Bod obratu', kde Klaus Crevela hned několikrát zmínil, přišlo mi to jako zvláštní náhoda. Opět, velmi mladý a pohledný člověk, co zemřel brzy, ale aktuálně, ano, si říkám, rád bych si tohle někdy přečetl znova, zároveň ale nevím, jestli mi René má co říct a dát, hlouběji - čekal jsem surrealismus, nicméně zrovna v pětadvacátém roce svého života byl ze surrealistického hnutí Crevel vyhozen a tenhle text je toho do jisté míry odrazem. Paměť. Samota. Sny. Zmínění sebe sama, Crevela, v závěru textu. Silné opravdu, v momentech a rozmezích vět, odstavců, tu a tam. Jinak se to plahočí, jako slasher film, u kterýho jen čekáte, až se objeví záporák a někoho odpraví. "Měl jsem rád dámu s obnaženým krkem, a měl jsem ji rád proto, že to byla dáma s obnaženým krkem." (str. 13); Kafka? "Že jsem, plyne jen z toho, co mě vzdaluje druhým a činí mě zrovna tak nesrozumitelným pro náhledy jejich inteligence, jako činí je nesrozumitelnými pro mě." (str. 26) *Sebevražda (str. 74-75) "... když moje zuby narážejí do jiných, cizích zubů, nakonec aspoň na pár chvil uvěří ve sdílenou důvěrnost koster." "Když nad sebou vítězím, nebo mám na několik minut ten dojem, moje vítězství je obyčejné vítězství Pyrrhovo. Bitva utichne, komedie skončí, jsem sám, s prázdnýma rukama, s prázdným srdcem. Jsem sám." (SCORPION: WELCOME to the club)... celý text
Cesta k nesvobodě
2019,
Timothy Snyder
Jako předehra k současným událostem je to ideální, protože to rozebírá už letitou eskalaci. Já do toho upřímně nevidím a nechci ani mít stanovisko v něčem tak komplexním, kde závisí třeba i na tom, odkud pocházíte, což absolutně ihned mění perspektivu. Svět není místo, kde žijeme všichni v jakési univerzální rovnosti, ale v mezích, které jsme rozhodli vzájemně vůči sobě tolerovat, respektovat, navzájem a pro jistý profit. Obdobně můžete přemýšlet o svých vlastních osobních vztazích. Naše vlastní, západně orientovaná, demokracie zkresluje. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaujala část o tom, z čeho vychází západní myšlení a z čeho východní, nebo řekněme, zde (protože 90% knihy je koneckonců o Rusku, o USA a Evropě příliš ne) ruské myšlení podle Putina, ovlivněného filozofem Ivanem Iljinem - je snadné pojmout určitou vizi Světa a tuhle vizi se pak snažit implementovat, když v ni věříme. Snyder nepůsobí orientovaně, jako spousta západních komiků, což jeho texty činí přístupnější, objektivnější, ale to může být jen zdánlivé, pořád je to pohled jednoho člověka. Jestli mě něco tenhle probíhající konflikt naučil, tak je to: zpochybňovat média, být skeptičtější vůči tomu, co čtu a co vlastně doopravdy vidím, dívat se na to i z druhé strany, nepřijímat slepě titulky, nepojídat propagandu a věřte, že ta jde ze všech stran. Je snadné uspořádat lov na žraloky, coby zabijáky oceánů, když jediný způsob, jak člověk spatřil žraloky je, že si pustil 'Čelisti' od Spielberga. Snažte se jít hlouběji, dívat se za to, co je vám prezentováno.... celý text
Pečeme s Kafkou
2018,
Tom Gauld
Tohle jsem si chtěl pořídit od momentu, co se to u nás mělo publikovat (Kafka je holt magnet), nakonec, o pár let později, z druhé ruky, za kilo. Tom Gauld a jeho 'Pečeme s Kafkou' je pro všechny, co žijí s knihami v jejich životě možná až příliš, pro všechny knihofily, překladatele, zneuznané (a nepublikované) spisovatele, nebo i jen posedlé čtenáře se sběratelským komplexem, či snad pro lidi s velmi barvitou vizí budoucnosti. Na rozdíl od drtivé většiny strip-komiksů, co podle mě tak nějak tlačí na pilu, příliš se snaží, tohle se nesnaží, tohle je prostě v té své jiné sféře.... celý text
Smrt v Benátkách
2003,
Thomas Mann
Formálně podmanivé. Nejednou jsem se tak nějak ztratil v momentu reality, kterou Mann tvořil. Aschenbach přijede do Benátek, aby, znuděn svou perfektní uměleckou tvorbou, okusil skutečný život. A okusí jej, jen ne tak, jak by asi čekal.... celý text
Obratník Raka
1991,
Henry Miller
Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.... celý text
Jako sametová rukavice odlitá ze železa
2005,
Daniel Clowes
Skoro až lynchovská noční můra, ale tak nějak typicky to, co od autorů, jako je Dan Clowes nebo Charles Burns asi očekáváte (jejich tématická, tak stylistická práce je dost podobná), Burns je mi ale o dost blíže a přijde mi, že Clowes je ukecanější a scénáristicky míň jistý. 'Jako sametová rukavice odlitá ze železa' je takové to snové, spirálovité propadávání do "co je realita a co horečný sen", který může lidem stejně tak sednout v závislosti na tom, jak moc preferují koherentnost či nekoherentnost příběhu. Mě to většinu času nechávalo tak nějak na pomezí. Nepřišlo mi, že by se tu za celou dobu dělo něco, co by mě silněji upoutalo.... celý text
Sešity
2017,
Paul Valéry
[16-6-2022] Anti-literatura, manifestace vlastních nejistot do podoby odtažení, separace od díla a toho, na co jsou lidé u čtení obvykle zvyklí. Valéry je, pokud jej chcete uchopit, svým způsobem, kluzký jako úhoř, je obtížné se snažit o něm říct soudy, výroky, což už v jeho čase dělala spousta jeho současníků, spousta obdivovatelů, i spousta kritiků, on jakoby málokdy mohl souhlasit, protože byl, kým byl. Fascinující mysl, fascinující způsoby myšlení, jeho pochody, matematika literatury, jakoby nekončící tendence vše popírat, od všeho se separovat, sedět v osamění a donekonečna hloubat o mechanismech, které jsou často v kontradikci s populárním vnímáním literatury (naivní lidé by řekli, rouhačské). Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, kde by mě zaujalo tolik pasáží na tak relativně nízkém množství stran, kde se aktuálně nacházím [128/708]. A to jde přitom jen o výsek daleko monumentálnějších sešitů, zápisků. [10.12.2022] Dlouhé měsíce... tak čtení působilo, trvalo to, protože se to prostě nedalo myšlenkově zhltnout. A přesto, jak je uvedeno, u úctyhodných sedmi set stran, nejde ani o padesátinu, z originálních sešitů Valerýho ranních úvah, u cigarety a kávy. Ale i tak jde o působivou sondu, do myšlení jedné z nejpozoruhodnějších myslí, s jakou jsem se za poslední roky střetl. V průběhu knihy se dostanete, co do rozpětí ke všemu (Ego, Filozofie, Systém, Čas, Sen, Paměť, Vědomí, Eros, Bios, Matematika, Věda, Umění, Politika). Kdybych tu měl vypisovat všechny pasáže, co mě zaujaly (a myslím, že sem nějaké brzy stejně doplním, jen ne hned teď) byl by tenhle komentář mamutích rozměrů, ale i tak jde o, nechci říct, bohaté dílo, ale některé podněty a myšlenky definitivně stojí za detailnější průzkum nebo k zamyšlení, protože Valéry definitivně nebyl to, co shrnujeme pod pojmem "v tradičním slova smyslu".... celý text
Mimochodem
2021,
Woody Allen (p)
Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.... celý text
Už zase vyšlo slunce
2022,
J. H. Krchovský (p)
"Kýč málem jako z reklamy: "Máš hezký oči," řekla mi (má krásná, včera neznámá...) a stiskla mi tvář stehnama" I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů. "Zkouším si oblek, skoro na míru a leštím boty (taky z papíru...) a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp na víko rakve píšu: "This side up!""... celý text
