JP
přečtené 1088

Čaroděj
2008,
Vladimir Nabokov
"A někdy, v noci, když všechno zmlklo - gramorádio, voda na záchodě, bílé krůčky ošetřovatelky, nekonečně prodlužovaný zvuk (horší než jakýkoli rachot), s jakým zavírala dveře, opatrné zacinkání lžičky, dvojí klapnutí lékarničky a vzdálený záhrobní nářek té osoby -, když tohle všechno definitivně utichlo, lehl si naznak a vyvolával onu jedinečnou představu, oplétal usmívající se kořist osmerem rukou, osmerem chapadel, přisávajících se ke každému detailu její nahoty, a nakonec se rozpustil v černé mlze a ztratil ji v černotě, která se pak rozlezla do všech stran a byla jen černotou noci v jeho osamělé ložnici." (str. 41) Motiv 'Čaroděje' je, jak známo, později rozvinutý v 'Lolitě'. Zakázaná touha obestře hlavního hrdinu hned v úvodu (když sleduje dvanáctiletou holku, jak blbne na bruslích), ostatně dost podobně jako i hrdinu 'Smíchu ve tmě'. Nabokov zde opět perfektně popisuje, jak se v hlavě rozvíjí touha, plán, detaily, hlavně pak ve finální scéně sledování, dotýkání a "čarování". A jak je u autora zvykem, musíte občas doslova studovat každé slovo, aby vám došlo, co se přímo děje, protože dnes má člověk tak nějak ve zvyku s textem plout, kdežto Nabokov to občas popíše tak hutně, že se věci dějí doslova v rámci slov - velmi přesně, velmi specificky - tady to byla třeba scéna v hotelovém pokoji v závěru, kdy v polospánku odpadlá holčička je tak nějak konečně v náručí (moci) hrdiny, který se celou dobu snaží ji mít a tady konečně po tom všem, po "falešné" svatbě (ač ony jiné nejsou) a smrti matky, se postupně konečně dostává a propadá hlouběji do své horečky: "Drahoušku můj," řekl znovu, nosem jí jemně odhrnul kadeř, muchlavě se uveleboval, téměř nevyvíjeje žádný tlak, když okusil její horkou hedvábnou šíji vedle chladu řetízku; potom ji vzal za spánky, takže oči se ji protáhly a přivřely, a začal ji líbat na rozestouplé rty, zuby - pomalu si otřela pusu ohnutými kotníky prstů, hlava jí spadla na jeho rameno a mezi víčky prosvítal pouze úzký západem slunce tónovaný lesk, protože úplně usnula. Ozvalo se zaklepání na dveře - prudce sebou trhl (spěšně ucukl rukou z pásku, aniž zjistil, jak se rozepíná). "Prober se, slez," řekl, rychle jí zatřásl a ona doširoka otevřela prázdné oči a sjela dolů přes kopeček jeho kolena." Vím, že Nabokov byl specialista vždy v tom popsat třeba sex s takovým PG-13 stylem, že jste si pomalu ani nevšimli, co tím myslí. Jazykové mistrovství. To je to. Popis v županu ležící nymfičky v závěru, jejího odkrývání předtím, než se čaroděj pustí do práce, je dílem jazykového mistra, stejně jako to, jakým způsobem Nabokov volí označení "čaroděj" a v jaké momenty. Není to tak dlouho, co jsem viděl film, a možná že ten byl impulsem k tomu si tenhle text konečně opatřit (navíc je to krátké, nejkratší věc od Nabokova, co jsem četl a dal jsem to po špatném spánku a probuzení prakticky na jeden zátah), a myslím si, že tenhle film na tento text přímo odkazuje, maďarský snímek 'Szürkület' (r. György Fehér, 1990), strukturou velmi zvláštní příběh, kde je ale školačka zavražděná mužem, který si také říká Čaroděj a v jedné scéně je vidět zezadu - muž sedící na lavičce, nevidíme jeho obličej, mávne na holku, ta pomalu přijde a on jí pak dává čokoládového ježka, zatímco si hraje s jejími rty a mluví s ní, o čem nesmí nikomu říct. Hrdina 'Čaroděje', jak je správně upozorněno v doslovu, spěchá a nemá čas s objektem své touhy prožít všechny scénáře, jeho jednání je nakonec unáhlené a konec pak odpovídající, děs/strach, kdežto Humbert Humbert se svojí Lolitou ten čas má a vše uskutečňuje, jako kdyby Lolita byla odpovědí na motiv z 'Čaroděje', kde je pro vše více prostoru. Nabokov si myslel, že tenhle rukopis už vlastně ani neměl a tak se k tématu asi vracel a reinterpretoval ho (a později 'Volšebnika' (1939) znovuobjevil), stejně jako Tarkovskij třeba musel natočil Stalkera znovu, i já jsem přišel o rukopis a tak jsem musel v "horečce" psát knihu znovu po dva nebo tři dny... a nemusí jít přímo o tohle, obecně celkově, něco, k čemu se musíte vrátit a "zažít" to znovu, je vše, jen ne "jako to bylo předtím", něco v tom smyslu vyjádřil i Tarkovskij... a jak se říká, člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Do nějakých hlubších filozofických interpretací (doslov - touha, objekt) tohohle textu se ale pouštět nehodlám, asi na to ani nemám kapacitu, vidět za Nabokova a že jeho důvodem k sepsání tohohle byla kresba mříže uvězněného šimpanze. Spíše jen pár drobností, co mě zaujalo: 1. "Čím méně připravená fantazie, tím prudší a méně kontrolované jsou její záchvěvy a plíživé přískoky." 2. Kontrast umírající-odtažité matky, která má fyzicky jen problémy, s bujícím tělem dívky. "...zůstaneme jen my dva ve věčném dětském pokoji, což zasadí rozhodující úder stydlivosti, bude tam stále veselo, nezbednosti, ranní polibky, dovádění na společné posteli, velká houba ronící slzy nad čtyřmi rameny, vystříkávající smíchem mezi čtyřma nohama." (výsek str. 48, pokračující dál na straně 49)... celý text

V cirkuse Calvaria
2009,
Daniel Hradecký
Další setkání s Hradeckým, tentokráte se vracím do roku 2009. A je kuriózní, že mi jeden z mých blízkých přátel zrovna pár dní zpět poslal video, kde jsme byli v kroužku o přestávce a snažil se zachytit takovou tu kecací atmosféru právě v roce 2009 na SŠ, řekl bych velmi "okolo" (blízko) toho, kdy Hradecký napsal-publikoval tohle. Nevím jestli existuje video, kde mám delší vlasy a prohrabávám si je a upíjím vodu, jako tady, nicméně, dojmy z téhle sbírky shrnu asi takhle: Založil jsem si tři části, ačkoliv se mi jich teoreticky líbilo o pár víc, ale při 146 stranách: "...a že naopak zvolit si pokračování ve vlastních dětech znamená právě rozvinout umění minout terč a přece být vynášen jako naděje naší lukostřelby." (str.19) "Unaveni, optali jsme se mladého Číňana, jak řekne se čínsky bubák. Odpověděl nám, sám unaven: Neznám, neviděl jsem-" "Dva neomylné znaky lidství: Nezlomená páteř a zlomené srdce." Je to raná sbírka, hodně z toho psal Hradecký v roce 2008 a tak je tu víc ta, nevím jestli nucená, nebo prostě - potřeba se ukázat - je to hravější, než je u něj zvykem, což ale spíš (za mě) je na škodu, trochu chaotické, ping pong, sem a tam, od jedné věci přes druhou, pak k padesáté sedmé a zpátky k deváté... jo, místy se dá říct, že je to nápadité, místy existenciální, hlavně ale hravé, jaksi se to pořád tradičně u autora "tuší" pod povrchem víc, než chápe (nad ním), ale přišlo mi to, i přes snahu o ten humor, jaksi prázdné a (snaživé, jako jsou snaživé takové ty dobře vychované nebo skrytě traumatizované mladé holky) ničím nevybočující nebo nepřekvapující. Hradecký je fenomén, co mě nezklame. Jako kdyby výsledná průměrnost byla nekonečný perfektní vtip, kdy pořád čekám, jestli mě překvapí a napíše někdy něco, co mě fakt posedí na prdel. Nemyslím to zle, ale definitivně chápu, že to tak zní. Tady mě přes tu hravost přepadalo neskutečné prázdno.... celý text

Z tohohle dialogu mám ambivalentní pocit. Takže nad touhle krátkou věcičkou dám takovou menší meditaci. Odmalička je moje pojetí establishmentu (a tak to chápou i mí hrdinové), že jeho problémem je, že je tvořenej lidma... a lidi fungují na principu, že silní (tím myslím ti ve výhodnější pozici, nemusí být nutně doopravdy silnější - dáno společenským nastavením) vykořisťují slabé, líbí se mi ale velmi to anglické "strong prey on the weak", kde prey lze doslovně chápat jako kořist, vykořisťování mi jako slovo zkrátka nepřipadá dostačující, líbí se mi označit jednu stranu jako predátora, který doslova pojídá (využívá) slabšího. Ale vidíte a cítíte to všude, v práci, ve vztahu, v obchodě. Málokdy narazíte na opravdovou vstřícnost, existující z ryzí náklonnosti vůči osobě. Kdokoliv má kdekoliv páku, páčí. Tím chci jen říct, takhle já vnímám stát, politiku, tohle vše, co Sokrates vyzdvihuje a dává nám v jeho pojetí "lepší příležitosti" a ono dává, já to chápu, jasně, souhlasím, ale myslím si taky, že za ta staletí se věci trochu posunuly a z ideálů se postupně pod vlivem člověka víc a víc zkurvily tím, že prostě lidi dostali tu moc do rukou, dělat rozhodnutí a připadat si důležití - banda sociopatů, psychopatů a holčiček, co mají problémy s tím, že jim táta neřekl, že je na ně hrdej - ti nám teď předvádí co to znamená "snažit se o něco". A to něco je většinou "z louže do bláta". Samozřejmě sociologie, geopolitika, LIDI - co je komplikovanější? Na jednu stranu jaksi chápu i respektuju (based) snahu Sokrata o jeho morální a občanské přijetí rozsudku a užívání rozumu při zkoumání, je na tom cosi hodno cti, zemřít pro svoje principy (a nejednou mě taková oběť dostala zejména pro svůj symbolický aspekt, který přesahuje naši obyčejnou krysí mentalitu - zachránit si zadek za každou cenu a spadá až do těch nejvyšších transcendentálních duchovních sfér). Ale někdy je třeba jaksi použít i selský rozum... přijde mi, že člověk, co je příliš "jedním směrem", co je příliš "my way or the high way", radikální, jaksi něco postrádá, je to tak trochu paličatý blázen... ale samozřejmě, tyhle věci hluboce závisí na kontextu doby, místa, člověka. Jsou lidí, co jsou ochotni pro svůj duchovní záměr zemřít, ale já se na to dívám tak, že někdo Sokratova kalibru má co nabídnout ostatním, komunitě, ať je kde je (útěk) a on v tomhle ohledu slepě přijímá určité rozhodnutí dané establishmentem, protože se dostal k odůvodnění, že "je to ok". Zároveň je jasné, že Kritón k Sokratovi vzhlíží jako žák a i když se ho jako bohatý snaží s přáteli zachránit a cítí se provinile, že by to neudělal, Sokrates ho vyloženě "překecá", protože je prostě Magnus Carlsen svojí doby: "Dnes tě popraví." "k." (to je celý dialog). Asi se to dá těžko konkrétně popsat, ale tohle je pro mě něco, co spadá do intuitivní sféry, do života jako takového, chcete instinktivně žít... a jakožto člověk, který nad sebevraždou meditoval opravdu hodně, jsem si vzpomněl na to, jak mi vždycky říkal Jökull na Islandu, "Nonono, you don't have to think... just do. It's common sense." (Nenene, nemusíš myslet... prostě to udělej. Je to selský rozum.) A jakožto farmář potřeboval, aby lidi občas reagovali rychle (odříznout dobytku cestu, aby neutekl), protože tak se na vás někdy valí život. Jak říkal Sean Strickland ve videu, co jsem právě zhlédl "Příležitosti vždycky přichází v ten nejhorší možný čas a tak vlastně nikdy nejste připravení nebo rozhodnutí do nich doopravdy jít." *vše volně přeloženo* Prostě musíte bez rozmyslu zvolit akci - kdysi jsem takhle chytil přítelkyni, když padala z postele. A někdy je fakt lepší nemyslet (a přijde mi že Sokrates zase dělá jenom to, takovej ten big brain, možná proto mu tak slezly vlasy) a jak roky plynou, určitě se nevidím v pozici, kde by mě stát odsoudil k trestu smrti a já s tím byl ok (nejsem ok i s některými, v rámci globálu, vlastně malichernostmi)... protože nevěřím, že bych udělal něco, co si to zasluhuje. Vidím v tom spíš, že Sokrates musel mít nějakej další problém, mindrák, nebo důvod, a nebo byl prostě takovej ADHD/OCD typ osoby, třeba měl Sokrates plnej sklep mrtvejch umučenejch šlapek a dětí - kdoví a pak si je snadný říct "vlastně si to zasluhuju". Ale nevím, tohle je těžký hodnotit, protože to je pomalu dva a půl tisíce let zpátky a ač občas říkám, že tehdy byly v mnohém dál a my hloupneme, tak rozhodně dokážu chápat, že jsem produktem vývoje a jistého filozofického posunu a že na Sokratově místě bych třeba vnímal ono mučednictví za smysluplnější. Je to zajímavé, protože na tyhle dialogy nikdy neexistuje jasná odpověď, nebo jasné stanovisko, jako spíš, že mají právě rozproudit člověka k tomu o nich přemýšlet.... celý text

Autobiografie
2020,
Jorge Luis Borges
"Sláva, stejně jako slepota, přicházejí postupně. Nikdy jsem ji nečekal, nikdy jsem o ni neusiloval." Na téhle knize (kterou jsem se snažil sehnat celkem dlouho, ač nejsem Borgesův příznivec, první setkání s ním mi nesedlo, ale něco mě (při)nutilo dlouhou dobu číhat a téhle se pak při první příležitosti zmocnit) mě zaujalo asi nejvíc, s jakou civilní nenuceností, bez ega, Borges vidí sám sebe, nemluví ani tak moc o sobě, jako spíš o lidech okolo sebe, ve svém životě, co se dělo a z čeho vyvrbilo a víceméně se věnuje dost interview-style vyprávění (krátce a tak nějak z donucení), které je ale celkem zajímavé i kdyby člověk neznal nic, co napsal, nebo o něm dokonce nikdy neslyšel... jako kdyby se ani nesnažil, nesnažil z toho udělat něco význačného, ač je očividné, že v literatuře je jeho život doslova ponořen, v zájmu o historii, jazyky, detaily, ale odtud Borges sám sebe viděl (lol, jpo) a identifikoval hlavně a především jako čtenáře, v dnešní době, kdy vám i každá ženská flexuje svým pérem (doslova) před ksichtem je o to víc zajímavější narazit na někoho, kdo při vší skromnosti dělá přesný opak. Záložka knihy v barvě argentinské modré vlajky je, stejně jako Borgesova fotka, nice touch. Tuhle si nechám jen proto, jak svěží vánek přinesla, po tom úsilí ji dostat, připomnělo mi to, jak jsem se škrábal přes lesy do prudkého kopce kdesi na jihu Moravy, potil se jak kurva a nadával ještě víc (našel a vzal přitom pero dravce), ale pak jsem se vyškrábal na otevřenou louku nad lesy, nahoru, kde byl příjemný vánek a klid. Ale taky si ji nechám jako připomínku, že na co čekáme nejdéle, že bude banger, nakonec často končí jako lehkej nadprůměr a to čekání a idealizování v hlavě je nejlepší část na té knize, část, která vlastně neexistuje jinde, než ve vaší hlavě. "Na poslední stránce knihy jsem pověděl příběh o muži, který se rozhodne vytvořit obraz světa. Po mnoho let pokrývá bílou stěnu obrazy lodí, věží, koní, zbraní a lidí, aby ve chvíli smrti zjistil, že nakreslil podobiznu své vlastní tváře. Tak je to možná se všemi knihami; určitě určitě tomu tak je u této konkrétní knihy."... celý text

Chůze lesem
2018,
Ernst Jünger
Takhle silná a PŘESNÁ meditace nad vzestupem totalitních režimů, strachem a jak vůči tomu kráčet svobodně a v pravdě, jako vyspělá bytost, se jen tak nevidí. Tohle mě neskutečně odzbrojilo a konečně jsem možná narazil na odpověď, co mě k Jüngerovi pořád tak podvědomě táhlo - číst jeho další texty. Definitivně něco, k čemu se je třeba vracet - dejte to klidně děckám do osnov. Téma je nanejvýš aktuální, na to, že byla "provokativní esej" 'Der Waldgang' napsaná v roce 1951 jsem si nemohl nepovšimnout, že všechno vidím hledáčkem současnosti, jako přes kopírák, pořád totéž, pořád stejně a všude stejně. Jünger byl prostě jinde, dopředu a všechno to viděl. Na tak malém množství jsem si pořád zakládat stránky, části, myšlenky... až mi došly papírky... a tak jsem se na to zakládání, s výjimkou toho nádherného závěru o vnitřním bohatství a pojmenování ("Zákon a panství ve viditelných ale i v neviditelných říších počínají pojmenováním. Slovo je látkou ducha..."), vykašlal, "to vlastně nemá cenu, stejně to budu číst celý znovu". A tak-pak někdy zase znovu měj na paměti a přemýšlej o tom. Všechno pramení ze strachu. Je potřeba jeho co největší možné snížení. Tenhle způsob myšlení a obhajoby je blízko mému dokřápanému buch-buch. Danke schön!... celý text

Jednadvacet
2017,
Toyen (p)
Kluci mají penis, holky zase vagínu. Akorát surr-kreativně-álně, ne análně, na to tam ale, myslím, nedošlo. Jestli se toho někdo budete chtít zbavit, můžete mi to věnovat - nejlépe zadarmo, zadarmo vás toho navždycky zbavím (Riggs)... a předat jedině z ruky do ruky (slepené stránky), někde ve stínech ulice.... celý text

Neklidný zadek mě pálí
2018,
Zdeněk Matěj Kuděj
Ač je Kuděj figurka neskutečně zajímavá - bohém, tulák, zcestovalý (byl i několik let ve Spojených státech) a dokonce jsem pil snad nejlepší pivo v životě u hospůdky pojmenované po něm - tehdy jsem jeho jméno ale neznal, tak jeho psaní mě až tolik nenadchlo. Povídky se Zlým dědkem sice neurazí, ale taky mi tam chybí ty vyšperkované pointy a humor ve stylu Haška, což je při faktu, že Kuděj je vlastně předobrazem Švejka, zarážející... je to takové ukecané, ale bez pointy. Teprve ale tím spojením Haškovy osobnosti, průpovídek a jeho umu pro trollení s tím, co se dělo a jaký byl Kuděj, Hašek prostě trefil hřebíček na hlavičku - tak vznikl Švejk. Nejlepší částí pak samozřejmě je, jak jinak, Kudějovo vyprávění o svém kumpánovi. Haška líčí jako člověka, který je sice veselá kopa, rád kecá a vlastně je to člověk se zlatým srdcem, ale stejně tak nemá cit pro zodpovědnost, mravy a peníze rozhazuje ostatním, například i ženě, protože "možná" s ním má dítě. Hašek byl takovej typickej con man (podvodníček) a uměl v těch maličkostech chodit, neměl potřebu vyloženě okrádat, ale ojebávat a být bohém, chlastat a užívat si, neřešit věci, toulat se (s výjimkou ke konci života, kdy naopak přibral)... všude si napůjčovat a rozházet mu zkrátka nedělalo problém, pak sice nadělal psaním a svým jménem, ale Haškův nakladatel Synek z něj ke konci musel texty Švejka doslova páčit po stránkách. Lidi ho znali a zdravili a měli v oblibě (dokonce mu někteří, po jeho smrti, dluh smázli nebo odpustili). Byl to osoba živá a upovídaná. Ale ke svému dítěti se například nesměl hlásit, jeho žena ho s ním nechala být jen pod podmínkou, že klukovi neřekne, že je jeho a že je to jen strejda, pan redaktor. Tou dobou už Hašek měl novou ruskou známost. Manželka ho dokonce zažalovala, protože se s ním nikdy nerozvedla, ale Hašek se s Ruskou nijak nesezdal, takže z žaloby sešlo. A tak dále. Bohémové tohohle ražení zkrátka nemají smysl pro zodpovědnost a finance a žijí si svobodně, což je ale dvojsečný nůž... ale to je to, co pak lidem připadá romantické na podobných osobnostech. Na konci dne, tohle je přesně to, co ženy v mužích nehledají, tohohle nekontrolovatelného náruživce, co se strhává emocemi doleva a doprava a baví ho život... proto Hašek ten rodinný život opustil, jak na konci Kudějovi sám zdůvodňuje, že ty lidi i ženy k němu táhlo to jeho bohémství, ten image a kdyby on začal žít ten spořádaný život, o ten image a toho svobodného ducha by přišel a tím pádem by přišel i o to, proč ho lidi měli v oblibě v prvé řadě. Kdoví, jaká je pravda, Kuděj s Haškem pekl, takže jasně, že o něm nenapíše vyloženě špatnosti, koneckonců byli si dost podobní... a odtud pochází Kudějova pozůstalost, ve spojení s Haškem... podobně jako třeba Max Brod je spjatý s Kafkou. I když je zde spousta takových drobných detailů, u kterých člověk kolikrát neví, Hašek byl koneckonců troll především a je to zjevné už v tom, jak k lidem mluvil, jde z toho cítit Švejk na sto honů, občas jsem si ho v hlavě dokonce "omylem" představoval jako Hrušínského z filmové adaptace, než jsem přepnul k Haškově až podivně dětské tvářičce, zaujal mě Kudějův detail, že na dětech měl rád jejich malé rty, ale pak ostatně jako se vším, byl vztah k ženám, mužům, i dětem, jaksi ambivalentní, někdy se mohl předat a být geniální společník, lidský a pak zase zdrhal a na vše jebal a byl schopen provádět špatnosti (myslím si, že tohle jde ruku v ruce s chlastem a ten do sebe Hašek vlastně tahal do posledního dechu - a obdobně jako můj kolega v práci kritizoval vodu - doktor Novák, který byl u Haška v posledních dnech, tlumočil, jak mu poslední trošku alkoholu namíchal s mlékem a dával mu po troškách upíjet a Haškova poslední slova k němu zněla "Poslouchej, doktore, mně se zdá, že mě šidíš,"). Myslím si, že tomu pozitivnímu náhledu pomáhá to, že lidi se soustředí na to, co takový umělec říká, jak (se) romantizuje, jak (se) hraje... ale už ne tolik na to, co skutečně dělá a co se skutečně děje. Třeba i sám Kuděj se v jednom vyprávění snaží popsat Haška jako dobrého kamaráda a pak se sám haní, že popisuje jen, jak si dělal legraci ze známého, kterému právě amputovali nohu... ale ten známý s ním sám v tom rozhovoru vtipkoval a podle mě, tohle je lepší ukázka a detail, co vám řekne víc, než nějaké okázalé falešné chválení nebo předstíraná empatie. Méně známá je pak část Haška kuchaře, který měl rád vše domácí a dost podrobně se vyznal i v kulinářské historii a způsobech příprav pokrmů, obdivoval Magdalenu Rettigovou a dokázal mít o kulinářství pomalu přednášky a českou kuchyni hájil oproti vší ostatní nade vše. I přestože neměl rád brambory, na cestách k nim byl shovívavější a tak Kuděj přidává jeden z Haškových receptů na přípravu v děravém kotli s bylinami. Chytání raků a ryb, nebo Haškovy kulinářské "objevy" (převzaté) jako čejčí vejce se smržovou omáčkou, nebo celá kachna, Hašek se toho zkrátka nebál a jídlu holdoval s očividnou vášní. Neméně zajímavé jsou třeba i části, kde se Hašek, kupodivu za zvědavosti publika, rozpovídá na téma sebevraždy (a i zde si neodpustí si z toho vlastně utahovat), ale přijde mi, že krom občasných vážných momentů byl tenhle člověk "ultimate troll" a předběhl v tomhle dobu o hodně. Život žil naplno a po svém a zemřel ve 39 letech, Kuděj část o jeho smrti a o tom, co se dělo okolo pohřbu, popisuje dost detailně, nicméně vzpomíná, o roky později, kdy už dojmy nejsou tak čerstvé a přesné, což je možná škoda. Je zajímavé, že Švejka, respektive název a motiv, začal Hašek psát ještě před válkou, nicméně tehdy slavný nedokončený román ještě neměl s jeho finální podobou krom názvu mnoho společného. Je to fajn čtení se spoustou drobných detailů, pokud máte téma rádi, ale mě to místy poněkud nudilo. Záleží o čem Kuděj zrovna píše. Chlap to byl zábavný a svérázný, ale myslím si, že Hašek byl, ve srovnání, prostě takovej ten talent a osobnost, která se narodí jednou za sto, možná i dvě stě, let a je jen pár českých autorů, které s ním vůbec můžete srovnávat.... celý text
Na okraji: O potěšení z četby a psaní
2022,
Elena Ferrante
Čtyři eseje na téma psaní, ve kterých si u Ferrante nelze nepovšimnout jejího feminismu, kde ale i často popisuje do detailu spisovatelskou rozdvojenost v přístupech ke stylu, formě a cituje některá klasická díla, která ji k oněm prozřením o psaní dostala a například také kritizuje (slovy jiné autorky) největšího macho mana Hemingwaye a jeho "pohodlná přiznání". Moc se z toho člověk vlastně nedozví, je to takové opatrné, slaboučké, ale četlo se mi to lépe, než její román 'Dny opuštění'.... celý text

Tunel
1997,
Ernesto Sabato
'El túnel' je prvotina Ernesta Sabata, význačného argentinského spisovatele, esejisty a ještě předtím fyzika, které ke knižní publikaci dopomohl Albert Camus. Do jisté míry mám vlastní zkušenost s nenaplněnou touhou (nicméně slovem láska se tu mává hodně, ale nemyslím si, že hrdinové příliš rozumí tomu, co to vlastně je, ostatně on tomu vlastně moc nerozumí nikdo ani dnes - zde je to spíše touha a posedlost a existuje tolika způsobů, jak si interpretovat lásku, ale pak sledovat jen vlastní sobecké zájmy). Myslel jsem si, že postavě Juana Pabla Castela budu víc rozumět a hlavně proto jsem knihu dočetl se slušným zájmem a relativně rychle. To "pochopit" mě hnalo až do jejího konce. Ale popořadě, Juan Pablo (JP) Castel je malíř, který si jednoho dne na své výstavě všimne tajemné ženy, která dlouho pozoruje se zájmem detail na jeho obrazu, kterého si nikdo jiný nevšiml. To mu vnukne myšlenku, že ona chápe jeho dílo víc, než ostatní řadoví obdivovatelé a tak začne tuhle ženu (jmenuje se María Iribarne) stalkovat a detailně promýšlet, jak ji osloví, co jí řekne, začne jí být posedlý a tak samozřejmě, když na setkání konečně dojde, Juan Pablo to zvorá, jak se dá očekávat, stejně jako já, udělá ten nejhorší možnej dojem (a ke všemu to je i dost komický, jak se odporoučí po všem tom plánování), nicméně se nenechá odbýt neúspěchem, jeho posedlost ho k ženě pořád stejně táhne a tak po ní znovu dál pátrá a vypátrá ji. Dřív jsem si myslel, že přirozená reakce na takovýho cvoka by byla si říct, tenhle chlap je magor a jako ženská se stáhnout do pozadí, jenže začnete zjišťovat, že María je vlastně taky docela, jak to říct, "něco", no možná na ni zapůsobilo, že je to "pan umělec", ale María se pustí do vlastního manipulativního vztahu s Juanem, kterého uvrtá do friendzonu a (nejspíš) se sama spouští s vlastním bratrancem Hunterem, zatímco Mariín slepý muž "nic netuší". Oba dva hrdinové se pak propadají ve svých touhách, interpretacích a hádkách, ačkoliv spolu přímo snad nikdy nic nemají, zato spolu intenzivně komunikují, dopisy, telefonáty, Juan se propadá do Maríiných nekončících kontradikcí a "nenadálých zmizení" ve stylu "Jo, Juane, přijdu" a pak si sbalí saky paky a odjede na týden někam do háje, aniž by mu cokoliv řekla, což ještě víc prohlubuje psychotickou a paranoidní povahu od začátku posedlého antihrdiny. Styl se nese v téhle "naléhavé horečce", tomu rozumím, často se v tomhle stavu taky ocitám a myslím si, že tady se nese jako mlha celým příběhem. Jenže většina románu sleduje to, jak María lže, friendzonuje a opět (nejspíš) se spouští na tajňačku s Hunterem, ale to nikdy není potvrzeno a není ani jisté, jestli to není snad jen domněnka Juana Pabla, jestli je to vlastně celé smyšlené. Nicméně fakt, že se sbalí a odjede od muže, se kterým má hluboké, intimní rozhovory a jede k bratranci, se kterým se pak dlouho prochází a nebo fakt, že Hunter sám vysílá velmi žárlivé signály a velmi žárlivým způsobem pak zní, když je Juan Pablo poslouchá z dálky při hádce, když se jednou nedostaví na véču včas, dává tušit, že to pravda být může. Juan Pablo se tu ostatně hned v úvodu přiznává k vraždě, stejně tak ale můžete říct, protože vypráví celý příběh, mohl si to celé vymyslet. Rád bych hodnotil lépe, nicméně obě ústřední postavy působí neskutečně iritujícím dojmem. Ale o tom je celá ta temná existenciální černota jejich nemožného spojení. Tahle nemožnost lidského spojení a současně pravdy. Souhlasím s tím, že Sabatovu nevelkou beletristickou pozůstalost jde vnímat velmi rozporuplně a v některých interpretacích si i odporovat, protože záleží jakého motivu se v nich chytíte a jak "mu věříte". Je Juan Pablo fabulant, co si vše vymyslel, aby ospravedlnil svoje psychotické jednání? Faktem je, že ze žárlivosti zavraždil ženu a skončil opět sám, v izolaci cely, kde se "zdi tohohle pekla každý den semknou o něco těsněji", jak je řečeno v poslední větě a jak se autor dotýká faktu, že lidské odloučení dohání člověka k šílenství. Nejdřív jsem dal o hvězdu méňe, ale musel jsem za to, že mě kniha stimulovala k přemýšlení, nakonec jednu přidat.... celý text

I smutek byl jen sen
2023,
Josef Kocourek
Nemyslím si, že Josef Kocourek byl až takový excentrik, jak se o něm píše. Je ale pravdou, že ty motivy existenciální, temně lyrické, erotické, tam jsou (a ty mě baví samozřejmě nejvíc) a dřív se na to lidi i režim dívali jinak. I přestože je básník spjatý s místy, která (jak mě překvapilo) jsou vlastně "prakticky tady" (aniž bych o něm do nedávna kdy slyšel), opět jsem si uvědomil, že svět ve hlavě, ten lyrický, je zkrátka jiná sféra, než ta kterou vidíme, ale je to vlastně vše "totéž", mnohdy to není zase tak veliký rozdíl, jestli jste tam nebo onam. Samozřejmě, je to jiné a jinde, ale stejně jako když odcestujete do ciziny, je to ten "same-same, but different, but still same" pocit. Stejná místa. Šumperk, Mírov, Olomouc, Studená Loučka. Zejména Mírov, podle nějž je nazvána druhá sbírka, a kde Kocourek během dvou časových úseků učil, je vlastně místo tak dva kilometry od vsi, kde jsem žil a o něco málo dál od místa, kde jsem právě teď. Šumperk mám taky slušně prolezlý (zde se i nachází jeho pozůstalost), stejně jako Olomouc. Josef Kocourek mi z fotek zvláštně připomíná mého dědu. Drobné postavy, s výraznými brýlemi, za kterými se schovávají drobné oči. Bavilo ho i malovat a fotografovat. Ta kresba ke sbírce 'Opilá loď' se mi děsně líbí a zároveň bych řekl, že tahle první sbírka se mi líbila celkově nejvíc, přišlo mi, že jak čas šel, ne, že by Kocourek měl básně horší, ale opakovalo se v nich řada stejných motivů - pijáctví, cigareta, ariston, milenky, existenciálno, ale i krása toho a onoho kraje, nebo poetické popisy žen, lásky a ty drobné obraty, co si člověk musí založit. I přestože zemřel ve věku 24 let (a stejně jako Kafka na tuberkulózu), Kocourek svoje básnické sbírky vždy někomu věnoval a jeho síla, jak je řečeno, i podle jeho překladatele, tkvěla v jeho próze. Těžko říci, jak to on sám vnímal - jako každý správný spisovatel spálil řadu svých prací co napsal během studií, i tak po sobě ale zanechal pozoruhodně hutné množství textů a definitivně stojí za přečtení. Překvapilo mě to, nebylo to úplně, to, co jsem čekal, ale zároveň jsem ani konkrétní představu neměl. "...STUDENT SI ZAZÍVÁ RUCE JSOU MDLOBA TICHO A VZDECH STALETÉ KURVY SE SVLÉKAJÍ V ZTEMNĚLÝCH PRŮJEZDECH." "...KDYŽ BŘICHO JAKO ČLUN DO TRÁVY SKLONILA A RŮŽE ČERVENÁ PADALA DO KLÍNA." "...A DÍVKA ZVEDLA KE RTŮM SKLENICI A POVÍDALA MĚSÍCI MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍC MILÝCH OBLIČEJ BŘICHO A NEŘESTI VŠAK JENOM PRO TEBE A TISÍC LÁSEK BYLO MI TISÍCEM BOLESTÍ PRO JEDNU LÁSKU JEN SRDCE ZMUČENÉ CÍTÍŠ TY VANDRÁKU BLEDÝ A OPILÝ JAK LETÍ KE HVĚZDÁM MÁ HŘÍŠNÁ LOĎ JAK ŽÁBA PŘESKOČ SVŮJ ČERNÝ STÍN NECH BÝT TY DOPISY A KE MNĚ POJĎ I JÁ JSEM MALIČKO OPILÁ A NĚCO V TĚLE UMÍRÁ A PŘECE PROBITA LÁSKOU V BLÁZNIVÝCH CHVÍLÍCH MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍCE MILÝCH A SVALILA SE DO PÍSKU NA BÍLÉ LŮŽKO MILOSTNÝCH DOPISŮ GRAMOFON Z TVÁŘE MĚSÍCE SVÉ TANGO DÁLE HRÁL ŽE TISÍC LÁSEK JE TISÍCEM BOLESTÍ A TA ŽE BOLÍ NEJVÍCE KDO JENOM JEDNU MILOVAL [symbol srdce]" "ŽÁROVKA SPUSTÍ SVÁ VLÁKNA DO OČÍ JAK ZLATÉ UDICE MILENCI TVÁŘEMI HLADÍ SI SKRÁNĚ U STOLU SEDÍCE SLINY HVĚZD JAK MĚSÍC DO OKNA PLIJE NEBESKÉ MORFIUM STÉKAJÍ NÍŽ A NÍŽ A JÁ SE OPIJU JE SLADKÁ TMA HUSTÁ JAK TĚLO ČERNÉ MILENKY PROTO MÁM MÍSTO SNŮ JEN ČERNÉ VZPOMÍNKY ŽÁROVKA PODRUHÉ VYHODÍ UDICI MILENCI OTOČÍ SVÉ KLÍNY K MĚSÍCI JEDNO TĚLO DÁŠ TY A JEDNO JÁ A V LÁSCE SVĚTA NÁS BŮH NEPOZNÁ" "Pro marnost vlastních klamů dnes nepláčete život se příliš podobá cigaretě když polovina se naráz vyssaje a polovina zhasne na trávě" "Staletí nad hrobem by přeskočila jako sršně ty bílý přelude bys se mnou spal jen jedno štěstí je na světě věčné když nad propastí stojíš sám"... celý text

O ženách
1993,
Arthur Schopenhauer
Nejvíc mě baví představa "toho zástupu obličejů", kdyby tenhle text někdo publikoval dnes.

Sto dopisů (Výbor z korespondence)
2024,
Carl Gustav Jung
Jung je ve svých dopisech, na kterých neměl rád limitaci vyjadřovací plochy, kterou považoval za nedostačující, zkrátka takovej twitter (x) (ab)user, kde má limity v počtu znaků a on se do nich musí (snaží nějak) vejít a většinou je to "prostě moc málo" (což konstantně zmiňuje). Ale právě tahle forma ho nutila k tomu být co nejvíc k věci ohledně jakéhokoliv problému a že byl všem těm knězům, nadšencům, kolegům, spisovatelům a politikům schopen vždy vyjádřit svůj postoj, ať byla otázka jakákoliv. Jeho náhled na svět zdál se být vždy rozumový, analytický, empirický, ostatně tak, jak mluví každý vzdělaný člověk, nebo člověk, který alespoň stojí o sebevzdělávání, jako něco, čemu je nutno se v životě věnovat. Řada dopisů je psychologicko-teologického charakteru s představenými církví, některé jsou s lidmi, kteří s ním řeší čistě psychologické problémy, někdy jde o kolegy, v dalších se Jung vyjadřuje ohledně druhé světové války, když se musel s rodinou přestěhovat do jiné části Švýcarska. Ale nejzajímavější jsou ty kdy má jasno ohledně nějakého zdánlivě zapeklitého filozofického problému, nebo otázky, na kterou se ho někdo zeptá (a někdy to je, jako v jednom z pozdních dopisů, i třeba jen obyčejný dělník). Je jasné, že někdo jako Jung musel být dopisy zahlcený. Ale při čtení těchhle řádků vidíte, s kým máte tu čest. Jung se jeví jako velmi zvídavý a otevřený člověk, který lidem posílá publikace (stejně jako oni jemu) a se zájmem se propadá do spirály čehokoliv, co věří, že je hodno zájmu a posune vás a ostatní někam dál v jakémkoliv problému. Někdy je zajímavé sledovat dopisy, ve kterých se dějí drby skoro až typů dnešních celebrit, kdy je Jung dotázán třeba na Freuda (do kterého mu podle mě nedělalo problém si vždy píchnout), Joyceho nebo Hesseho, všech obdobně problematických, neurotických, nebo majících psychické problémy. Neviděl jsem autora, okolo kterého by se tolik a tak často vedly takové rozepře - co publikovat, koho tam označit, koho ne, co vynechat... které dopisy vydat a které ne. Stejně jako Jungova 'Červená kniha', která byla v trezoru a bylo možno ji poprvé otevřít a ukázat teprve relativně nedávno (pokud se nepletu, šlo o to, aby Jungovi současníci neměli možnost zasahovat jakoukoliv analýzou k výkladu knihy, jak snad nějací svého druhu apoštolové, a kniha působila tak, jak ji Jung ponechal, sama o sobě... ale možná je to jen moje interpretace, přesně o tomhle tu koneckonců Jung taky píše, hehe). Někdy mě fascinuje jak maličkých detailů okolo života se Jung dotýká a snaží se je jako správný pozorovatel a člověk osvětlit ostatním a vždycky je tam nějaká taková věta, u které musíte žasnout - jak vnímáme realitu, jak to je, jak jednáme, jak na nás působí kolektivní nevědomí, co nás ovlivňuje ("drogy nahrazující náboženství"), čím se obelháváme, co je pravda... v pravdě fascinující a hluboké čtení u kterého jsem si opět založil desítky stránek.... celý text

Malé eseje o pravdě
2024,
Aleister Crowley
Hned na začátku jsem opět pochopil, že Crowley to servíruje (jako vždy), ale ne jako dortík (nebo štrúdl -Hans Landa) se šlehačkou (ačkoliv je velmi k věci, což cením, stejně rád to mám u Junga, ten no bullshit a řeknou to, jak to vidí a zcela věří, že je a mají to čím podepřít a intelekt k tomu). Není to prostě vaše soft-porno v neděli odpoledne, páni a dámové. Vzpomněl jsem si na Duitsovu závěrečnou větu z 'Démonického vědomí', kde psal: "Význam je vždy transparentní." A nejinak je tomu u tohohle Crowleyho textu, kde se hned od začátku pouští do definice člověka skrze kabalistické pojetí (protože abhidhamma je pro naše evropské mozky prostě m_o_c) a hned od začátku jde opět víc "cítit" než "definovat". A myslím si, že s tímhle pojetím tak děsně "cítím pod povrchem" (protože to je pravda) a tak i často zápasím, když se snažím něco lidem vysvětlit, vyjádřit a říkám si, tenhle člověk tady (Crowley) popisuje, jak komplikovaný je život a chápe to a ví, zná jeho části, úskalí (a bavilo mě i to pojetí vědy, fyziky, chemie - ve kterých "není žádná exaktní pravda"), zatímco ostatní jsou vlastně jen utopení ve svých povrchních denních záležitostech (a rádoby zdánlivé srozumitelnosti, protože jinak ti lidi nic nepochopí - musíte to zjednodušit, jako když řeknete "Bůh je starej dědek na nebesích" "Ahaaa"), co vás vlastně mají jenom rozptýlit. Nemám rád, když lidi nakládají s životem a definicemi, ve kterých se naučili žít, jako s pevně danými soubory pravidel. Život takhle prostě nefunguje (a tady to opět musíte víc cítit, než chápat). Někdy je to takhle, někdy je to onak, někdy je to obojí a někdy nic z toho a taková je pravda... tak jak můžeš tvrdit, že je něco každý den stejně? Tohle zakotvení většinou sleduji ve lživých společenských fixacích a vztazích, vztahové politice, kde si každej jen snaží ukrojit co nejvíc a budovat u toho současně dojem pro společnost, ale i klam sám vůči sobě i partnerovi, že je skromný a dělá to z ctnostných záměrů, tohle všechno se pak v něm akumuluje (stejně jako třeba i potlačované emoce - můj případ) a pak, podle mě, má vliv na něco, čemu sám sobě říkám "kosmický balanc" ale můžete si to přeložit asi jako "karmu". Opět se ale musím vracet ke svým oblíbeným "echo chambers" (Dennis - 'It's Always Sunny In Philadelphia) aneb "dnešní generace není etičtější, pouze tak chce být vnímána" a to je přesně ten problém - věk contentu nutí každého do té online fake sebeprezentace, kde to vlastně vše jen maximálně klouže po povrchu a je jen koloběh, kde se lidi vzájemně donekonečna zneužívají a všechny emoce jsou jen tenká poleva, která schovává ten dort. "Je stejně nežádoucí, jako i nemožné, aby si paměť uchovala vzpomínky na všechny zažité dojmy. S lidmi, kteří tvrdí, že takovou paměť mají se setkáváme leda v blázinci." A řekl bych, že tohle se váže na všechny aspekty čehokoliv, čím se osoba může chlubit, ukazovat svoje barevné peří. Nemusí to být ani tak doslovně v otázce paměti, ale snaha upoutat pozornost ostatních, ať už aktivně či pasivně, je tímhle věkem nasáklá, to lživé trendy chlubení, kdy každej řekne cokoliv, co jen trochu zavětří, že chcete slyšet - a opět "echo chambers". Ale to se dotýkám jen pár okrajových myšlenek. Crowley tu jde neskutečně hluboko a přitom nemá potřebu se rozepisovat (koukejte na mě - teď, samý bla bla bla), možná ale i odtud současně (záměrně?) matoucí/mlžící (aby lidi přitáhl do Thelémy? / vyfiltroval hňupy, co budou nadávat, že si mysleli, že tohle je příručka o tom, jak se naučit mluvit pravdu? / chvílemi jsem si i říkal, což mám ostatně od začátku s ním, že mě jen tahá za nos a taky si buduje jakousi image, ale bohužel tu spousta věcí dává častěji instinktivní smysl, například zde zmíněná Magická paměť, podobné oproštění od reality, nebo "záblesky odjinud", z minulého života, nebo pocit deja vu, zrovna dnes jsem se tak zahleděl a pomalu skoro začal cestovat jinam... co chci říct je, spousta věcí tu sedí a je založená na hlubších praktikách a starých učeních, lásce a vlastně fakt, že Crowley vůbec není o tom, jakou nálepku má obecně, i když to žádnej svatoušek nebyl, spíš mi připadal jako kdyby byl obětí cancer-culture (before cc) a tím myslím cancel, ale omylem, nebo podvědomě, jsem to napsal jako cancer... zvláštná náhoda, ale němyslím si), takže je to neskutečně podnětné čtení. Je to koneckonců jeho pozdní tvorba. A musím uznat, že k tomuhle se, podobně jako k jeho dalším textům, určitě vrátím. Opravdu nelze přehlížet magnetizující řádky o Paměti nebo Smutku, které se ale vůbec nepachtí v nějaké sentimentalitě nebo melancholii, jako spíš v "nepochopení nástroje". Není divu, že jsem u reakcí četl tu a tam, že se k tomu musí jedinec vrátit. Překladatelské poznámky dávají do kontextu drobné "chyby" a mnohdy mě překvapuje s jakou až mravenčí, editorskou (a celkově) prací se Sol Noctis věnuje speciálně Crowleymu, jeho knihy jsou vždy krásně provedené. Ta látka a sazba mi připomíná další nejmenovaný svazek dalšího nenáviděného (ale tenhle je víc), co mám v knihovně. Crowley, obdobně jako Nietzsche, svoje "filozofování" okořenil i svým živelným lyricismem, koneckonců byl také básník. "Žádné jednoslovné definice ve skutečnosti neexistují." "...ženy nezřídka oplývají velice vynikající Inteligencí, ale jinak jsou úplně neschopné poznání a rozumu, na nichž Inteligence logicky stojí." Cudnost. Ticho. Láska. Pravda. Skvělé kapitoly, ale opět, i když tohle Crowley psal, jak sám v jeden moment narážel, pro nooby, krátká knížka vyžaduje i tak hlubší znalosti v oblasti kabaly ("Tradice tajné moudrosti Hebrejců") a východní filozofie. Kresba Stromu života na předsádkách je luxusní. Definitivně (a opět) něco, k čemu se je třeba vrátit později, co je stejně jako 'Kniha zákona' nebo 'Kniha lží' obtížné jen tak, bez spodního prádla, zpracovat, sám, zdá se, že spousta z okultní (hlubší) duchovní tradice je opravdu závislá na nejen studiu, ale i na praktických zkušenostech s dalšími zasvěcenými a neustálém, cyklickém, tématickém ponoru.... celý text

Gnostici
2022,
Jacques Lacarrière
"Jsem hlasem probuzení ve věčné noci." Gnostický hymnus "My jako myslící primáti jsme bytostmi odcizenými až do hlubin svých mozků, bytostmi odsouzenými k celoživotnímu zotročení, jemuž lze uniknout jen procitnutím ze zmrtvělosti a spánku." (str. 26) "Zásadní rozdíl, který odděluje gnostiky od jejich současníků, spočívá v tom, že jejich rodnou "zemí" není Země, ale ztracené nebe, jež chovají ve svých vzpomínkách: jsou autochtony jiného světa. Odtud pramení jejich pocit, že spadli na naši Zemi ze vzdálené planety, že zabloudili do špatné galaxie. Proto touží po návratu do pravé vlasti, do zářného nadsvěta, který se třpytí za bariérou noci. Vykořeněnost gnostiků není geografická, nýbrž planetární. Přistupovat k nim jako k cizincům v politickém nebo občanském smyslu by bylo absurdním nedorozuměním, asi jako dávat Marťanům dočasné pobytové vízum. Všichni jsme ve stejné situaci, ale jen gnostici si ji plně uvědomují. Celé lidstvo se nachází ve vesmírném exilu, uvízli jsme v galaktickém bludišti, které nás vyvrhlo do bláta planety Země." (str 27) "Pohleďme na oko. Je kulaté a sférické, podobá se vesmíru, jak si jej představovali gnostici. Na jeho kulovitém povrchu se rýsují tři kruhy: bělmo, duhovka a zornička. Vnější kruh je bílý, arterie a žilky se tu větví jak vláknité mlhoviny. Mezikruží duhovky punktované pigmenty nese vzory, skvrny a kresby. A konečně vnitřní kruh zorničky je temnou propastí, v níž lze zahlédnout hlubiny duše i odraz světelné emulze, který je pozůstatkem božského světla. Oko tak přirozeně opakuje strukturu vesmíru: sublunární kruh zorničky, střední kruh galaktického světa, vnější kruh mimogalaktického světa. Prohlédnout lidské oko znamená pochopit plán celého světa. Bádat v něm a ztratit se v této temné propasti jako lůně oceánských hlubin protkaných třpytným chvěním znamená pochopit nejzazší povahu naší existence na tomto světě, magický bod, kde se člověk a Bůh setkávají a spojují." "Protože je každý člověk od narození uvržen do světa vystaveného ďáblovu násilí, musí se osvobodit pomocí stejného brutálního násilí, bezohledným bojem proti ďáblovi." "Svět se vyvíjí jen díky herezím." (Zamjatin) Poznání je spojeno s překračováním. Gnostici byli divoká banda, čítající spousty menších "sekt", ti z výše postavených byli "jinde", neskonale inteligentní jedinci, jejichž podobné zástupy můžeme objevit v některých řadách hermetiků a jim podobných, ale jejich žáci byli někdy jako banda hipíků (euchité), někdy stejní maniaci jako všude jinde (pojídání nechtěného plodu po orgiích), co nepracovali (nevidím rozdíl oproti církvi, ta si přitom na ně stěžovala), přitom šlo ale v jádru o odnož křesťanů, ale můžeme říct, že ne oveček, ale těch, co chtějí znát pravdu - křesťanská církev jim dávala na prdel za jejich heretické, až ignorantské chování. Někdy byly jejich myšlenky logicky i nebezpečné obecně stanoveným definicím (dualismus). Více než cokoliv mě ale fascinovalo přemýšlet nad tím, jak je Bible (pro některé doslova sola scriptura) více než studnou spíše nástrojem - je štěstí člověka v ignorantství pouhé banální zábavy a práce. Nemusíte se ničím zabývat. Co se v Bibli ponechalo a co se z ní dalo pryč, protože to "někomu nesedlo v jeho definici... která je koneckonců vždy nějak subjektivně odůvodněná". Jestliže je v textu něco, co mi dovoluje mít moc... pak je prakticky nevyhnutelné, že s pomocí té moci budu vykořisťovat ostatní svojí doktrínou. Proč bych toho, z pozice opice-člověka, neměl využít? A nemám zájem řešit tu otázku dobra v lidské duši, kterou média vždy rády prezentují. Co ty nánosy toho špatného? Proč nikdy nevidíme ty detaily z každodenního života - a teď nemám na mysli přímo akty násilí, ale čistou sobeckou vypočítavost, se kterou se vzájemně vymačkáváme jako pomeranče. Každý vykořisťuje v rámci svých možností, co nejvíc z dané situace může a tohle se neváže jen k náboženství a lidi, kteří namítají "Já nejsem věřící" - stejně se tě to týká, žiješ v kultuře, staletí budované na těchhle základech, sociologicky, výchovou, strukturou společnosti se tě to dotýká, a i když se otevřeně nehlásíš, jsi členem. Takže, kdo chce, aby obyčejný člověk měl skutečné poznání? A je to ještě lepší... kolik lidí o něj vůbec stojí - když jsou zaměstnáni banálními cíli, které sežerou většinu jejich času? Iluze štěstí a spokojenosti. Vsadím se, že jeden den slyšet, co si vaše polovička skutečně myslí, by stačil, aby zbořil celou vaši víru v to, že tady nejde o manipulaci / moc. Dokonce i zde v 'Les Gnostiques' je zmíněno, slovy a z pozice akademické-církevní, že nemůžeme ve své fyzické podobě skutečně spatřit Boha, protože bychom z toho zešíleli. Do jisté míry chápu tohle stanovisko, protože skutečná podoba a definice Boha je nad naše chápání, ale stejně tak za tímhle vidím záměr další, zájem, jako vždy, mocenské třídy na Zemi. Je tolik skrytých textů a skrytých z nějakého důvodu... okultní svazky, vědomosti. Alchymie, hermetismus - Markión. Jeho texty nejsou (ale texty kritiky křesťanské církve jeho textů ano). Záleží, jak moc nebezpečná je vaše myšlenka vůči vládnoucí vrstvě, jak moc chcete nakrknout zmanipulované zástupy fanatiků, kteří si vybudovali "způsob". Nekanonizované texty a okult. Co to znamená? To je cenzura. Nechají vás hádat se ohledně věcí, v nichž na vaší volbě doleva nebo doprava vůbec nezáleží, protože trik je v tom nechat vás konzumovat to, co vám nic nedá a vše vezme. Další gnostické texty: Pistis Sofia (opět na ni narážím) a je vskutku zajímavé, že dvě vydání zde na databázi mají kombinovaných "0" hodnocení. Největší náboženství na světě. Lidi nechtějí skutečně vědět. Mariino evangelium, Tajná kniha Janova, Moudrost Ježíše Krista. "...Neustále se potýkat s myšlenkou, že existují dva vesmíry a dvě božstva, že někde v hlubinách galaxií žije váš dvojník, naše pravé já, které se nikdy nerealizovalo, a že vlastně od počátku máme tělo, srdce a duši navždy oddělené..."... celý text

Mnich z hory Kója
2024,
Kjóka Izumi
Tenhle kaidan mi přišel neskutečně planej. Většinu stránek se tam jen žvaní - muž potká mnicha, mnich mu vypráví... pak v mnichově příběhu zase na konci vypráví stařec mnichovi (no prostě Inception), taky si myslím, že to byl trochu účel, jakože říkat si na konci, jestli to celý nebyl jen přelud... ale celkově se mi tady úplně vytratila jakákoliv zábava, nebo nějaký proč, co by mělo být důvodem si tenhle text číst. Nevím, jestli je to vliv kultury - Izumi byl jeden z těch Japonců, co chtěli držet jejich tvorbu izolovanou a čistou, čistě japonskou. Ve Švejkovi je tohle žvanění to gró toho, co je na tom vtipný, ale tady žádnej humor samozřejmě není. Buduje se tam tolik stránek něco, co je ve výsledku vlastně k ničemu a hned se to strhne, jako když si načmáráte do písku komplexní mapu a pak to celý zametete, nebo když si složíte domeček z karet jen proto, abyste ho nechali spadnout. Je tam pár scén, kde se snaží Izumi vybudovat jakous-takous atmosféru a nebo i popisuje dost obrazně to, jak se žena "jeví", jak vypadá, jak svádí (ups, spadlo mi kimono) nebo jakou magii a přeludy vytváří nebo co se okolo ní děje (ale to je všudy všeho pár vět - a nejspíš záměrně, nechceme přece rozežrané čtenáře: dejte jim pár dobrých vět na sto stran, víc si nezaslouží, jak by řekl Jiří Sovák alias Kroupa, kdyby byl v Japonsku). Jsem si jistej, že reakce lidí na takovejhle text začátkem minulého století byla asi jinde, než je teď, zub času holt dělá svoje, samozřejmě. Jde ale vidět, že autorovi sedí divadlo, nějak tak na mě ty jeho scény a celkový styl působí. Ale tohle mi přišlo fakt o ničem. Mnich putuje, pak zakempí u přítele, kde, vypráví příběh spolucestujícímu, kterej se k němu přikrysí... a kterého potkal ve vlaku, tak mu říká jak šel skrz hory, les, spadly na něj obří pijavice, pak narazil na pěknou ženskou v domě uprostřed jakési prdele. Žena se stará o divnýho chlapa a dějou se okolo tu a tam věci podivného charakteru, je tam vodopád na koupání (typicky japonsky minimalistické a popisné) ale žena nechá mnichovi celkem prostor, jako kdyby ho jen ubytovala a on sledoval, jak tam ona funguje, nejde po něm stylem, že by se po něm nějak plazila... chovají se k sobě hodně času jak by se dva Japonci chovali asi i za normálních okolností, ačkoliv celou dobu je to otravně popisný se zaměřením na nepodstatný věci, nepodstatnej děj, dějou se tam malá drobná zlověstná znamení, ale to je vždycky pár věcí tu a tam a pak tam čeká 30 stran, kde se vlastně nestane nic, jen vás to uvádí a vy čekáte... a ono to nepřijde (jako krátká povídka by to asi fungovalo a dalo se, ale takhle ne), protože mnicha to k ženské pomalu ale jistě vábí, nakonec ho ale varuje stařec, že je to démon a proměňuje muže, když se jich nabaží, ve cvrčky, křečky, nebo nějakou jinou havěť (další zvířata), ale to dělají ženský přece i normálně, ne? No, mnicha to asi vyděsí a nebo si spočítá, že věci fakt nesedí, "bitch is crazy" a tak (asketicky) pohoní a vezme roha, aby pak mohl flexovat ve vyprávění, jak neochvějná je jeho víra. Já nevím. Nepobral jsem to. Minulo mě to. Na konci mnich mizí jak Krakonoš, ale vlastně se tam pořádně nic nestane. A takovýhle skvosty u nás mají už druhé vydání.... celý text

Básně: Za tichých nocí / Nůž
2024,
Till Lindemann
Dalo by se vlastně bez nadsázky říct, že texty Rammsteinů byli jedno z mých prvních seznámení s poezií celkově, jak ji vnímám. Jedna z prvních kapel, kterou jsem dostal a měl ještě na CD (která ze sentimentu pořád vlastním, vypálené a s obyčejnou inkoustovou tiskárnou vytisknutými CD obaly v CD nosičích - spolu s Landou, Kabátama, Eminemem a Linkin Park) a u které jsem se vůbec začal zajímat o texty. Četl jsem si je online, jejich překlad a pak i význam písní... z těch tří let němčiny na základce mi moc v hlavě nezůstalo, ale texty od Rammsteinů dávám pořád obstojně a většinou i přesně vím, o čem zpívám... koneckonců, jejich die hard fan byl i můj kamarád v lavici a nikdy nezapomenu na to, jak jsme si broukali a tiše zpívali jejich songy v hodinách. Takové věci ve vás zakoření. Lindemannův hlas, kontroverzní témata, excentrický styl, stejně jako humor, mě přiměly mít kapelu dodnes v oblibě (asi jako spoustu lidí, včetně členů mé rodiny). Vím, že Lindemannův otec Werner byl básník (podobně jako otec Andreje Tarkovského) a popravdě mě to vlastně moc nepřekvapilo, protože jsem si vždycky říkal, že Tillovy texty samy o sobě jsou lyrický, mystický, baladický (+kokain), ale vždycky na mě v kombinaci s hudbou a typickým silným přednesem jazyka působily velmi silně. Tuhle knihu tvoří dvě starší sbírky, 'Messer' (Nůž) z roku 2002 a 'In stillen Nächten' (Za tichých nocí) z roku 2013. A chvílema je to čtení, jak byste přesně čekali od někoho jako je Till - samý kontrasty, strkání, krvácení, rány, otvírání, temný lyrismus, někdy symbolika, výrazná živočišná, až bestiální sexualita a sexuální expresivita, sexuální touha. Nenasytnost. Umazanost. Upocenost. Otevřenost. Ale dnes už to vnímám i jako trochu přepáleně úsměvné trollení. Najdou se tu i krátký fláky, co jsou bez nadsázky jako kdyby to psal Krchovský. Některé verše zase přímo-nepřímo odkazují i k písním, nebo byli z podobného soudku (třeba Haifisch, kde se zpívá "Doch der Haifisch lebt im Wasser, So die Tränen sieht man nicht" zde rovněž "Ve vodě nejsou slzy vidět"). Existenciální zacyklenost, skoro až bezmocnost, traumatizovanost, nemožnost změny, nemožnost zbavení se svých primálních pudů je přítomná skoro v každém verši. "Zapálím svíčky když jsme sami zápalka z rukou vypadla mi najednou všechno hoří a záhy chytly tvoje vlasy malý člun v ohnivém moři a není nikdo kdo by hasil" (...) "...Zpočátku co zdá se krásné Na konci je stejně vždycky strašné Žena dopíjí Muž proniká tam I ve dvou je člověk strašně sám." Občas je příliš očividné, že poezie definitivně musí fungovat lépe v originále, ale to není nic novýho a u Tilla a Rammsteinů je to skoro neodmyslitelné, ale někdy ty "rýmy za každou cenu" drhnou a ne úplně sedí. Zhudebněné by to asi bylo víc sexy. Je to trochu na pováženou, jestli to je něco jako "co se nám do písní nepodařilo nacpat" nebo naopak "moje básně, co jsem nezhudebnil". Faktem je, že v téhle formě, i s těma solidníma ilustracema, jsem se z tohohle na zadek úplně neposadil a značnou část knihy mi to přišlo repetitivní. Same same. Ale i tak jsem si založil tak tucet stránek, kde má Till tu a tam děsně dobrej verš, rým, obraz, nebo myšlenku a jsem rád, že jsem se k tomu dostal a vrátil se "na začátek"... (tahle je něco pro mě): POT "Prý narodil jsem se už tak Pod každým pórem deštný mrak Zvířata chce všechna spláchnout Já každý den musím páchnout Potím se furt bez přestání Vlasy trička ke ždímání Ostrovy a též plavidla Má kůže spouští stavidla A když slunce pěkně svítí Mým tělem se příliv řítí V kaskádách přímo do bot Na lino kape Můj pot Když budoucnu vstříc se dívám Ať už stojím nebo zívám Ano potím se dál I kdyby snad vichr vál Těžko tomu uvěříte Pot v mých očích uvidíte Říkám vždycky to jsou slzy Stydím se a jsem pak drzý Chodím v černém smutek nemám Nelíbím se vlastně ženám Outsider jsem proč bych se bál Až umřu potit se budu dál"... celý text

Aladinův problém
2024,
Ernst Jünger
Na Jüngerovi něco je a já nevím co ("Já něco chci, ale já nevím co... já nevím co." -feldkurát Otto Katz). Všichni akademici a jim podobní o Jüngerovi píšou superlativa, zatímco většina z malé čtenářské obce mají různorodé reakce. Tenhle člověk ale na něčem je. A nevím jestli je to jeho válečná a životní zkušenost. Jeho přístup. Jeho braní psychedelik. Kombinace všeho. Ostatně, prý se dostal až k předpovědi smartphonů i jejich dopadu. Ano, Jünger hodně řeší otázku titánské doby, jakou minulé století v jeho pojetí bylo. Technologie, věk práce a jeho dopad na duchovní život. "Naděje nás dovede dále než strach." Pravda. Taky věřím, že je lepší se pokusit i o "nesmyslný finální boj", než se snažit za každou cenu prokrysit. Jak mi můj bojechtivý alkoholický přítel kdysi řekl o svém národě, "Když ostatní vojáci na hoře neměli co použít, házeli mrtvá těla svých vlastních mužů po nepříteli." (...) "Vím, že bych nezvítězil. Ale přísahám, že jich chci vzít co nejvíc s sebou." Řekl bych, že co mě vždycky tak přitáhne je náznakovost, skoro až, jak je zmíněno v doslovu, lakoničnost a krátkost, s jakou Jünger kapitoly komponuje. Není tam žádnej tuk navíc. Ačkoliv nejvíce mě bavily ty ryze filozofické pasáže první a čtvré části, které jsou přeci jen trochu doslovnější. Těch prostředních sto stran, které tvoří hlavní, větší celek, o službe v armádě, přeběhnutí na druhou stranu (jde vidět, že Jünger není doslovný v autentičnosti, pouze se inspiruje prvky) až po práci pro renomovanou pohřební firmu. Junger spadá do 20. století, které doslova kompletně od-pro-žil (1895-1998) a 'Aladinův problém' je jedna z jeho velmi pozdních věcí. Ale myslím si, že se dá velmi dobře číst i bez jakékoliv znalosti vlastně čehokoliv, prostě jako standalone, který na sebe necháte působit, jak je. Nemůžu říct, že bych to nedoporučil, ale zároveň přesně nedokážu popsat, v čem tkví to, že mě Jünger vlastně zajímá, co z něj na mě tak působí... ačkoliv nelze upřít, že v momentech se tam děsně dobře trefuje. "V současnosti mají řešení spíše podobu milosrdných lží." "Štěstí je nám dopřáváno jen na prchavý okamžik. V euforii nám čas plyne jako voda, vysoké stupně uspokojení a naplnění jeho sílu zeslabují. A naopak žal a čas jsou neoddělitelně spjaty. To se dotýká nedokonalosti stvoření; kulty to rozpoznaly. Někteří připisují vinu bohům, jiní lidem, další osudu. Žijeme ve světě bez pokoje." "Silněji žijeme ve snech; zde se naše síla hromadí a také končí." str 123-124, kapitola LXXVII. Komplet. "Ale žebro - to nelze vymyslet. Adam je dokonalý člověk, ani muž, ani žena, ale androgyn, jako andělé - ženu ze sebe odštěpil jako svou vysněnou představu. Naše touha je jen vnímáním ztráty - stínem první touhy, která stála u zrodu." str 128 (LXXX) "...Právě zde se ukazuje hloubka touhy. Stále silněji pociťujeme, že čistá moc a požitek z technologie nás neuspokojují. Chybí nám to, co bývalo anděly a co andělé dávali. Mimochodem, nemyslím si, že technologie je v rozporu s velkým zvratem. Dovede nás až ke zdi času a sama se promění. Cílem raket nejsou cizí světy, jejich účelem je otřást starou vírou, jejíž Věčnost nám nestačí."... celý text