Aleister Crowley | Databáze knih

Aleister Crowley

anglická, 1875 - 1947

Nová kniha

Malé eseje o pravdě

Malé eseje o pravdě - Aleister Crowley

Malé eseje o pravdě jsou pozdním dílem Aleistera Crowleyho, v němž předkládá své vyzrálé názory na šestnáct koncepcí významných pro duchovní život člověka. A... detail knihy

Nové komentáře u knih Aleister Crowley

Malé eseje o pravdě Malé eseje o pravdě

Hned na začátku jsem opět pochopil, že Crowley to servíruje (jako vždy), ale ne jako dortík (nebo štrúdl -Hans Landa) se šlehačkou (ačkoliv je velmi k věci, což cením, stejně rád to mám u Junga, ten no bullshit a řeknou to, jak to vidí a zcela věří, že je a mají to čím podepřít a intelekt k tomu). Není to prostě vaše soft-porno v neděli odpoledne, páni a dámové. Vzpomněl jsem si na Duitsovu závěrečnou větu z 'Démonického vědomí', kde psal: "Význam je vždy transparentní." A nejinak je tomu u tohohle Crowleyho textu, kde se hned od začátku pouští do definice člověka skrze kabalistické pojetí (protože abhidhamma je pro naše evropské mozky prostě m_o_c) a hned od začátku jde opět víc "cítit" než "definovat". A myslím si, že s tímhle pojetím tak děsně "cítím pod povrchem" (protože to je pravda) a tak i často zápasím, když se snažím něco lidem vysvětlit, vyjádřit a říkám si, tenhle člověk tady (Crowley) popisuje, jak komplikovaný je život a chápe to a ví, zná jeho části, úskalí (a bavilo mě i to pojetí vědy, fyziky, chemie - ve kterých "není žádná exaktní pravda"), zatímco ostatní jsou vlastně jen utopení ve svých povrchních denních záležitostech (a rádoby zdánlivé srozumitelnosti, protože jinak ti lidi nic nepochopí - musíte to zjednodušit, jako když řeknete "Bůh je starej dědek na nebesích" "Ahaaa"), co vás vlastně mají jenom rozptýlit. Nemám rád, když lidi nakládají s životem a definicemi, ve kterých se naučili žít, jako s pevně danými soubory pravidel. Život takhle prostě nefunguje (a tady to opět musíte víc cítit, než chápat). Někdy je to takhle, někdy je to onak, někdy je to obojí a někdy nic z toho a taková je pravda... tak jak můžeš tvrdit, že je něco každý den stejně? Tohle zakotvení většinou sleduji ve lživých společenských fixacích a vztazích, vztahové politice, kde si každej jen snaží ukrojit co nejvíc a budovat u toho současně dojem pro společnost, ale i klam sám vůči sobě i partnerovi, že je skromný a dělá to z ctnostných záměrů, tohle všechno se pak v něm akumuluje (stejně jako třeba i potlačované emoce - můj případ) a pak, podle mě, má vliv na něco, čemu sám sobě říkám "kosmický balanc" ale můžete si to přeložit asi jako "karmu". Opět se ale musím vracet ke svým oblíbeným "echo chambers" (Dennis - 'It's Always Sunny In Philadelphia) aneb "dnešní generace není etičtější, pouze tak chce být vnímána" a to je přesně ten problém - věk contentu nutí každého do té online fake sebeprezentace, kde to vlastně vše jen maximálně klouže po povrchu a je jen koloběh, kde se lidi vzájemně donekonečna zneužívají a všechny emoce jsou jen tenká poleva, která schovává ten dort. "Je stejně nežádoucí, jako i nemožné, aby si paměť uchovala vzpomínky na všechny zažité dojmy. S lidmi, kteří tvrdí, že takovou paměť mají se setkáváme leda v blázinci." A řekl bych, že tohle se váže na všechny aspekty čehokoliv, čím se osoba může chlubit, ukazovat svoje barevné peří. Nemusí to být ani tak doslovně v otázce paměti, ale snaha upoutat pozornost ostatních, ať už aktivně či pasivně, je tímhle věkem nasáklá, to lživé trendy chlubení, kdy každej řekne cokoliv, co jen trochu zavětří, že chcete slyšet - a opět "echo chambers". Ale to se dotýkám jen pár okrajových myšlenek. Crowley tu jde neskutečně hluboko a přitom nemá potřebu se rozepisovat (koukejte na mě - teď, samý bla bla bla), možná ale i odtud současně (záměrně?) matoucí/mlžící (aby lidi přitáhl do Thelémy? / vyfiltroval hňupy, co budou nadávat, že si mysleli, že tohle je příručka o tom, jak se naučit mluvit pravdu? / chvílemi jsem si i říkal, což mám ostatně od začátku s ním, že mě jen tahá za nos a taky si buduje jakousi image, ale bohužel tu spousta věcí dává častěji instinktivní smysl, například zde zmíněná Magická paměť, podobné oproštění od reality, nebo "záblesky odjinud", z minulého života, nebo pocit deja vu, zrovna dnes jsem se tak zahleděl a pomalu skoro začal cestovat jinam... co chci říct je, spousta věcí tu sedí a je založená na hlubších praktikách a starých učeních, lásce a vlastně fakt, že Crowley vůbec není o tom, jakou nálepku má obecně, i když to žádnej svatoušek nebyl, spíš mi připadal jako kdyby byl obětí cancer-culture (before cc) a tím myslím cancel, ale omylem, nebo podvědomě, jsem to napsal jako cancer... zvláštná náhoda, ale němyslím si), takže je to neskutečně podnětné čtení. Je to koneckonců jeho pozdní tvorba. A musím uznat, že k tomuhle se, podobně jako k jeho dalším textům, určitě vrátím. Opravdu nelze přehlížet magnetizující řádky o Paměti nebo Smutku, které se ale vůbec nepachtí v nějaké sentimentalitě nebo melancholii, jako spíš v "nepochopení nástroje". Není divu, že jsem u reakcí četl tu a tam, že se k tomu musí jedinec vrátit. Překladatelské poznámky dávají do kontextu drobné "chyby" a mnohdy mě překvapuje s jakou až mravenčí, editorskou (a celkově) prací se Sol Noctis věnuje speciálně Crowleymu, jeho knihy jsou vždy krásně provedené. Ta látka a sazba mi připomíná další nejmenovaný svazek dalšího nenáviděného (ale tenhle je víc), co mám v knihovně. Crowley, obdobně jako Nietzsche, svoje "filozofování" okořenil i svým živelným lyricismem, koneckonců byl také básník. "Žádné jednoslovné definice ve skutečnosti neexistují." "...ženy nezřídka oplývají velice vynikající Inteligencí, ale jinak jsou úplně neschopné poznání a rozumu, na nichž Inteligence logicky stojí." Cudnost. Ticho. Láska. Pravda. Skvělé kapitoly, ale opět, i když tohle Crowley psal, jak sám v jeden moment narážel, pro nooby, krátká knížka vyžaduje i tak hlubší znalosti v oblasti kabaly ("Tradice tajné moudrosti Hebrejců") a východní filozofie. Kresba Stromu života na předsádkách je luxusní. Definitivně (a opět) něco, k čemu se je třeba vrátit později, co je stejně jako 'Kniha zákona' nebo 'Kniha lží' obtížné jen tak, bez spodního prádla, zpracovat, sám, zdá se, že spousta z okultní (hlubší) duchovní tradice je opravdu závislá na nejen studiu, ale i na praktických zkušenostech s dalšími zasvěcenými a neustálém, cyklickém, tématickém ponoru.... celý text
JP


Kniha Thothova Kniha Thothova

Kniha má tak široký záběr, že je nutné si přečíst od Zuzky Antares Učebnici výkladu Crowley tarotu. A pak si knihu Thothovu přečíst ještě dvakrát. Pak z toho člověk dostane něco do hlavy.... celý text
LordSnape


Thothův tarot & Velká kniha Crowleyho tarotu Thothův tarot & Velká kniha Crowleyho tarotu

Klasika, ale není v mých top 5 :)
Lucif



Liber Agape Liber Agape

Je obtížné podobné texty číst nebo hodnotit, protože jsou primárně určeny zasvěcencům a praktikujícím, přesto mě můj zájem žene kupředu. Crowley je hodně o magii, rituálech, přesných aktech, symbolech, číslech, je plný náboženských odkazů a skrytých zpráv, které pochytí jen obeznámení. Jede se tu latina, alchymie, sexualita a užíti sexuální magie, východní filozofie se tu potkává s křesťanským pojetím. Takže... je to mumbo-jumbo, nebo není? David Lynch mě v raném věku naučil nesnášet to "jsem génius, protože mě nechápete", jakoby to, že jste matoucí, bylo důkazem génia. Ale taky není možno kráčet kupředu s tím, že vše plně chápete. A jak jsem slyšel, kupříkladu hodně hudebníků Crowleyho zná a magii praktikuje. U toho okultního kódování teď váhám, protože je to dlouhá cesta... autorovu inteligenci ale nezpochybňuji.... celý text
JP


Kniha lží: Liber CCCXXXIII Kniha lží: Liber CCCXXXIII

Limitace jazyka. Už na začátku Crowley objasňuje že je "Kniha lží — s podtitulem „neprávem tak zvaná“. Co můžete tak nějak pochopit z jeho někdy kontradiktujících výroků (a to i potom, co k ním máte jeho "objasňující komentáře", haha)? Lze je chápat jedině pod hladinou, na úrovni jakéhosi citu, kdy jdete dál, než je "pouhá plochá nudná realita". Lidé, co svět dělí na levici a pravici, co vnímají konflikt, volí si mezi dobrem a zlem a myslí si, že takový je "řád věcí", rozdíl, výroky, co jsou absolutní, tak a nebo onak, tady moc nepochodí... věci můžou být takové a současně i takové a možná, že to největší zlo je přijít a říkat definitiva, stanoviska, která se zdají správná pouze vám, bez pochopení druhé strany... protože nelze přistupovat k těmto naukám jaksi, povrchně, nelze dosahovat vyššího poznání tím, že budete doslovní a jednoduší v jeho chápání. Simon řek "Skákej na pravý noze"... "Význam je transparentní" (Charles Duits, Démonické vědomí). Jaká je naše schopnost zpracovat myšlenku? Jaktože nás tolik dělí možnosti interpretací? 'Kniha lží' je definitivně pro zasvěcenější, nejen pokud jde o thelému. Tohle je okultní text vyššího kalibru, možná i toho nejvyššího, plný symbolů, jinotajů. Těžko se mi k tomu píše nějaký komentář, vlastně už teď se rozkecávám víc, než jsem plánoval... protože, dojmy sice jsou, ale člověk se cítí, že v dnešní době, v době, kdy je laciná povrchní zábava denním chlebem, by se většina lidí cítila skoro až uražena textem, který ho vyzývá tolik používat vlastní hlavu, což v době, kdy stačí vrtět svou frndou před kamerou, nebo chovat se jako ignorant, hlavně se sebevědomím, je vlastně jediné, o co lidem jde, o co se snaží... doba "prázdného contentu", protože jsou jedinci osamělí a chtějí upoutat pozornost, aby jim někdo řekl, "záleží mi na tobě", protože jsou ztracení, nemají směr, nemají spojení s hlubinou, s poznáním. Vlastní interpretace u těchto jedinců neexistuje, nahradila ji spíše vlastni ignorace - ale proč vůbec zmiňuju lidi, kteří jsou mimo rámec toho, aby jim cokoliv z tohohle něco řeklo? Na co theléma, na co poznání, když mám pivo a můžu sledovat hokej? Kur*a, vždycky když dočtu něco, jako je tohle, tak jsem rád, že jsem se do toho pustil, i když vím, že jsem neměl příliš šanci to hlouběji pochytit a to i přestože jsem se snažil jakž takž Crowleyho i jeho thelému, výrazivo, poslední dny souběžně s knihou studovat. Tohle je spíše něco, k čemu se člověk dostane až v pozdější fázi, když má Crowleyho trochu načteného, nastudovaného. Nechci říct, že se projevuje jako mistr fabulátor, nepůsobilo to tak na mě... myslím si naopak, že se tu říká spoustu pravd, které mají kořeny ve spoustě náboženstvích a textech, Crowley byl definitivně inteligentní a sečtělý (připomíná mi Junga, ačkoliv opravdu, v mnoha ohledech nevím, ale ti, kdo říkali pravdu byli často očerňování, upalováni, démonizováni)... jeden den jsem poslouchal i jakousi esej o Nabokovově Lolitě, hlavní hrdina Humbert Humbert tam byl popsaný stejně, jakožto i Nabokovův hrdina v 'Bledém ohni', dosud asi nejobtížnějším románu, co jsem četl, jako "unreliable narrator" (nespolehlivý vypravěč) a myslím si, že tenhle termín dost vystihuje náplň řady Nabokovových textů a jeho hrdinů, takže je snadné se pod rouškou charisma, moci, nebo opojení čímkoliv nechat unést a pak zbrkle idealizovat. Ale stejně tak, theléma je hodně o tom, co si z ní vy sami utvoříte, ačkoliv jsou tu jistá pravidla, ale víceméně jde hodně o "individuální tvoření". Crowleyho víc "tuším pod povrchem", jak se snaží "přiblížit pravdě", jakoby jejího vrcholu nikdy nebylo možno, plně dosáhnout (Jiro Dreams of Sushi). A i já patřím k těm, který pro svou pravdu trpěl a trpět bude a proto je pro mě 'Kniha lží' definitivně něčím, k čemu se budu vracet a co dokážu, v tomhle aspektu, chápat.... celý text
JP