Malé eseje o pravdě přehled

09.01.2025

Hned na začátku jsem opět pochopil, že Crowley to servíruje (jako vždy), ale ne jako dortík (nebo štrúdl -Hans Landa) se šlehačkou (ačkoliv je velmi k věci, což cením, stejně rád to mám u Junga, ten no bullshit a řeknou to, jak to vidí a zcela věří, že je a mají to čím podepřít a intelekt k tomu). Není to prostě vaše soft-porno v neděli odpoledne, páni a dámové. Vzpomněl jsem si na Duitsovu závěrečnou větu z 'Démonického vědomí', kde psal: "Význam je vždy transparentní." A nejinak je tomu u tohohle Crowleyho textu, kde se hned od začátku pouští do definice člověka skrze kabalistické pojetí (protože abhidhamma je pro naše evropské mozky prostě m_o_c) a hned od začátku jde opět víc "cítit" než "definovat". A myslím si, že s tímhle pojetím tak děsně "cítím pod povrchem" (protože to je pravda) a tak i často zápasím, když se snažím něco lidem vysvětlit, vyjádřit a říkám si, tenhle člověk tady (Crowley) popisuje, jak komplikovaný je život a chápe to a ví, zná jeho části, úskalí (a bavilo mě i to pojetí vědy, fyziky, chemie - ve kterých "není žádná exaktní pravda"), zatímco ostatní jsou vlastně jen utopení ve svých povrchních denních záležitostech (a rádoby zdánlivé srozumitelnosti, protože jinak ti lidi nic nepochopí - musíte to zjednodušit, jako když řeknete "Bůh je starej dědek na nebesích" "Ahaaa"), co vás vlastně mají jenom rozptýlit. Nemám rád, když lidi nakládají s životem a definicemi, ve kterých se naučili žít, jako s pevně danými soubory pravidel. Život takhle prostě nefunguje (a tady to opět musíte víc cítit, než chápat). Někdy je to takhle, někdy je to onak, někdy je to obojí a někdy nic z toho a taková je pravda... tak jak můžeš tvrdit, že je něco každý den stejně? Tohle zakotvení většinou sleduji ve lživých společenských fixacích a vztazích, vztahové politice, kde si každej jen snaží ukrojit co nejvíc a budovat u toho současně dojem pro společnost, ale i klam sám vůči sobě i partnerovi, že je skromný a dělá to z ctnostných záměrů, tohle všechno se pak v něm akumuluje (stejně jako třeba i potlačované emoce - můj případ) a pak, podle mě, má vliv na něco, čemu sám sobě říkám "kosmický balanc" ale můžete si to přeložit asi jako "karmu". Opět se ale musím vracet ke svým oblíbeným "echo chambers" (Dennis - 'It's Always Sunny In Philadelphia) aneb "dnešní generace není etičtější, pouze tak chce být vnímána" a to je přesně ten problém - věk contentu nutí každého do té online fake sebeprezentace, kde to vlastně vše jen maximálně klouže po povrchu a je jen koloběh, kde se lidi vzájemně donekonečna zneužívají a všechny emoce jsou jen tenká poleva, která schovává ten dort.

"Je stejně nežádoucí, jako i nemožné, aby si paměť uchovala vzpomínky na všechny zažité dojmy. S lidmi, kteří tvrdí, že takovou paměť mají se setkáváme leda v blázinci." A řekl bych, že tohle se váže na všechny aspekty čehokoliv, čím se osoba může chlubit, ukazovat svoje barevné peří. Nemusí to být ani tak doslovně v otázce paměti, ale snaha upoutat pozornost ostatních, ať už aktivně či pasivně, je tímhle věkem nasáklá, to lživé trendy chlubení, kdy každej řekne cokoliv, co jen trochu zavětří, že chcete slyšet - a opět "echo chambers". Ale to se dotýkám jen pár okrajových myšlenek. Crowley tu jde neskutečně hluboko a přitom nemá potřebu se rozepisovat (koukejte na mě - teď, samý bla bla bla), možná ale i odtud současně (záměrně?) matoucí/mlžící (aby lidi přitáhl do Thelémy? / vyfiltroval hňupy, co budou nadávat, že si mysleli, že tohle je příručka o tom, jak se naučit mluvit pravdu? / chvílemi jsem si i říkal, což mám ostatně od začátku s ním, že mě jen tahá za nos a taky si buduje jakousi image, ale bohužel tu spousta věcí dává častěji instinktivní smysl, například zde zmíněná Magická paměť, podobné oproštění od reality, nebo "záblesky odjinud", z minulého života, nebo pocit deja vu, zrovna dnes jsem se tak zahleděl a pomalu skoro začal cestovat jinam... co chci říct je, spousta věcí tu sedí a je založená na hlubších praktikách a starých učeních, lásce a vlastně fakt, že Crowley vůbec není o tom, jakou nálepku má obecně, i když to žádnej svatoušek nebyl, spíš mi připadal jako kdyby byl obětí cancer-culture (before cc) a tím myslím cancel, ale omylem, nebo podvědomě, jsem to napsal jako cancer... zvláštná náhoda, ale němyslím si), takže je to neskutečně podnětné čtení. Je to koneckonců jeho pozdní tvorba. A musím uznat, že k tomuhle se, podobně jako k jeho dalším textům, určitě vrátím. Opravdu nelze přehlížet magnetizující řádky o Paměti nebo Smutku, které se ale vůbec nepachtí v nějaké sentimentalitě nebo melancholii, jako spíš v "nepochopení nástroje". Není divu, že jsem u reakcí četl tu a tam, že se k tomu musí jedinec vrátit. Překladatelské poznámky dávají do kontextu drobné "chyby" a mnohdy mě překvapuje s jakou až mravenčí, editorskou (a celkově) prací se Sol Noctis věnuje speciálně Crowleymu, jeho knihy jsou vždy krásně provedené. Ta látka a sazba mi připomíná další nejmenovaný svazek dalšího nenáviděného (ale tenhle je víc), co mám v knihovně. Crowley, obdobně jako Nietzsche, svoje "filozofování" okořenil i svým živelným lyricismem, koneckonců byl také básník.

"Žádné jednoslovné definice ve skutečnosti neexistují."

"...ženy nezřídka oplývají velice vynikající Inteligencí, ale jinak jsou úplně neschopné poznání a rozumu, na nichž Inteligence logicky stojí."

Cudnost. Ticho. Láska. Pravda.

Skvělé kapitoly, ale opět, i když tohle Crowley psal, jak sám v jeden moment narážel, pro nooby, krátká knížka vyžaduje i tak hlubší znalosti v oblasti kabaly ("Tradice tajné moudrosti Hebrejců") a východní filozofie. Kresba Stromu života na předsádkách je luxusní. Definitivně (a opět) něco, k čemu se je třeba vrátit později, co je stejně jako 'Kniha zákona' nebo 'Kniha lží' obtížné jen tak, bez spodního prádla, zpracovat, sám, zdá se, že spousta z okultní (hlubší) duchovní tradice je opravdu závislá na nejen studiu, ale i na praktických zkušenostech s dalšími zasvěcenými a neustálém, cyklickém, tématickém ponoru.