JP přečtené 1071

Král na střeše / König auf dem Dach 2018, Franz Wurm

Wurma můžu, jeho mistrné hraní se slovy a formou, stejně jako jeho dštění pravd mezitím. A k tomuhle vydání je navíc připojena i moc skvělá fotografie - líbí se mi to provedení celkově. Poema 'König auf dem Dach' (Da sind Sie ja!) je z větší části dialogem, který asi nejvíce ze všeho kritizuje stav moderní společnosti (20. stol), ale hojně nakusuje i univerzální otázky a asi je v ní i mnoho narážek (co vám profrčí nad hlavou), ale na autorovo přání k textu záměrně nebyly přidány žádné komentáře. To taky cením. Obzvláště poezie by měla existovat sama o sobě. "...Nežijeme, hrajeme cosi, co jsme viděli volně pobíhat: pokrytečtí z nápodoby, posloucháme drezúru. a ježto jsme si nevšimli, že bychom mohli i jinak, a ježto zrovna tak drmolí všichni ostatní, nazýváme to "žitím" a také to tak chápeme. Kdo nejde s námi... Měj se na pozoru před vlastníma ušima: mají stěny. A má-li poslední slovo nebe, pak je říká tak potichu, že je neslyšíme." Poblíž zaječela siréna. "Cvičení," řekl a pokračoval: "Kdo sází na náhodu, s čím má počítat? Radši zuby cenit než je zatínat; otevřenou pusu rozdávat, jako když chytneš láskou a všechny věci stojí za vzduchem, který je nad hrotem plamene. Pohleď jednou a pak už ne, jak se vlna ukotvuje v moři; jinak tě spolknou splašky a na kámen ti u úst ztvrdne text tvých bublin." (str. 97) str. 87 (Svoboda) str. 123 (Kulka...mince) str. 141 "...vadnou hory, protože. Penězům narostlo pohlaví, to jim nedá pokoje."... celý text

Noční vlaky 2024, Jorge Teillier

Hypnotická poezie, která se často odehrává ve sféře stínů, stínů vlaků, nástupišť, které projíždí a jsou jakoby sledovány (trainspotting?) ve svém vlastním magickém momentu, stín milenky, která chodí tmavou místností (a vy vídíte její siluetu - to je univerzální motiv, skoro až noirový), ale taky nepostrádají jistou alkoholickou ukecanou rozvláčnost a vůbec, nazvdory tomu, že si Jorge Teillier "ošoupal lokty ve všech krčmách" tam zase až tolik na básnění o chlastu nedojde, zejména čím delší básně jsou, tím slabší. Ale co je na Teillierovi, jehož otec přišel do Chile z Francie (coby komunistický aktivista), zajímavé je jeho soustředěnost na Chile jako takové, jako autor totiž sám vyčítal mnoha význačným krajanům jejich kosmpolitní psaní, které se odpoutává od jejich země. Zároveň ho divoká politická situace minulého století přiměla po ztrátě mnoha přátel hodně zhořknout, začal víc pít, nosil u sebe pistoli, říkal, že s ní spáchá sebevraždu, ale nakonec mu byl osudným alkohol. "Když milovaná každodenní slova ztrácejí smysl a nemohou pojmenovat ani chléb ani vodu ani okno a každý dialog je falešný krom toho, který vedeme s naším zoufalým obrazem, ještě se lze dívat na potrhané ilustrace v knize mladšího bratra, je dobré zdravit talíře a ubrus na prostřeném stole a vidět, že si ve staré almaře zachovává radost višňový likér, který uvařila babička, a jablka uložená na později Když už je tvar stromů jen mlhavou vzpomínkou na svůj tvar, lež vymyšlená kalnou pamětí podzimu, a dny jsou zmatečné jako půda, kam nikdo nechodí, a krutá bělost věčností nutí světlo, aby prchalo samo před sebou, cosi nám připomíná pravdu, kterou milujeme před poznáním: větve se lehce nalamují, holubník se plní tlukotem křídel, stodola znovu sní o slunci, rozsvěcíme na oslavu bledé svícny v zaprášeném salonku a ticho nám vyjevuje tajemství, které jsme nechtěli poslouchat." (...) "Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků, Navždycky budeš má: Eukalypty krvácely, slepý kůň odešel dodýchat mezi koleje, Protože nechtěl vidět konec naší lásky, Zatímco uvadaly zlaté náprstky zaseté šílencem. Navždycky budeš má. Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků."... celý text

Krvácení mimo program 2024, Jan Tumlíř

Nepopírám, že životní osudy Jana Tumlíře jsou bezesporu "dobrodružnější než leckteré akční filmy" a i přestože byl spojen s kruhem význačných českých básníků doby a stal se velikým světovým ekonomem (který si pletl levou a pravou), který byl poradcem v Japonsku a USA, občas mám dojem, že se publikují i lidi jen protože měli "cool" život a kariéru... ale to z nich ještě nedělá básníky, to jen dělá dobrou reklamu, ale já upřímně vezmu radši neznámého básníka, co tvoří osobitou a kvalitní poezii nad celebritou ne-básníkem, která tvoří "meh" texty. Facts. Ta poezie není vyloženě špatná, je to obstojný průměr, co se tu a tam trefí... "...sen explodoval v růži a vůně padá na mrtvé" ...a jde v ní cítit poválečné zoufání (válečný existencialismus) - zachycení právě tohohle elementu, zejména obrazy z doby po válce, jsou asi nejlepší částí téhle sbírky, ale taky je to místo dost ukecané, rozvláčné a i přes nevelký rozsah sbírky jsou některé delší básně opravdu užvaněné a jaksi "ne k věci", trochu to místy působí jako takové ty nekonečné monology politiků, co hodinu melou pantem, ale vlastně nic neřeknou.... celý text

Včera 2024, Agota Kristof

"Bez psaní bych se cítila úplně zbytečná." (...) "Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní." -Kristóf Ágota (hu) Jak je u autorky zvykem, ač jsem četl jen jednu další knihu, její próza začíná s inteligentním a trpícím mužským pohlavím v popředí, muži podle ni mají v životě víc kolize. Zdá se, že Ágota má talent na to skvěle transformovat vlastní zkušenosti a témata do prózy, která ale není doslovným autobiografickým textem, ostatně, jak sama poznamenala, neví, co je pravda a co ji dovedlo až "někam, kde se tak jen cítila", nicméně se snaží do jisté míry, "říct pravdu, nebo mlčet", jakožto i hlavní hrdina rezignuje v poslední krátké kapitole na svoje psaní, stejně tak autorka už po napsání tohohle nic nevydala. (...) Tentokrát nejsou ve středobodu válkou trpící dvojčata ('Velký sešit') z její nejlepší a nejznámější trilogie, ale muž, Tobiáš, který si říká Sándor, protože prchnul ze svojí země od traumat, matky, která byla děvkou (úvodní kapitoly, ostatně jako celý styl Ágoty Kristóf, jsou psány typicky odtažitým, minimalistickým stylem, ale přitom říkají přesně, co chtějí, potřebují - tenhle styl autorka vyvinula i vlivem psaní ve francouzštině, kterou se učila a ve které vlastně psala i publikovala)... a vlastního otce, který se o matku i syna chtěl postarat, v rámci možností, ale sám měl rodinu, tři děti, takže se Tobiáš rozhodl otce i matku zabít tím, že mu vrazí nůž do zad a projede hluboko, aby to vzalo i matku. Nicméně pokus o vraždu se mu nepovedl, jak se později dozví. Dvanáctiletý kluk pak utíká do cizí země, kde se živí v továrně a pracuje deset let, po večerech píše, občas pije, ubíjející práce na něm zanechává v kombinaci s traumaty z dětství daň, když už v úvodní kapitole sledujeme skoro až ve Fuksovsky líčené psychologické surreálné náladě, jak hrdina popisuje, co zjišťujeme, je pokus o sebevraždu (a jak se hodně imigrantů z Maďarska nad ubíjející prací hroutí, nebo se vracejí zpátky domů a nebo taky v cizí zemi páchají sebevraždy): "Pitva ukázala, že se Věra otrávila prášky na spaní. Naše první mrtvá. Další brzy následovali. Robert si podřezal žíly ve vaně. Albert se pověsil a nechal na stole vzkaz v našem jazyce: "Seru na vás." Magda oloupala brambory a mrkev, sedla si na zem, pustila plyn a strčila hlavu do trouby. Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne: Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby." Odpovídám mu: "Bavíme se, jak můžeme." Během dětství byl jediným, kdo se k Tobiášovi vlastně choval trochu dobře spolužačka, která říkali Lina (oba školáci si říkají, jak jim jejich jména přijdou směšná, sedí přímo u katedry, pak je učitel - otec obou - rozsadí, protože se prý spolu moc baví, ale, jak Tobiáš poznamená, Lina se baví s holkami stejně... tohle vše jsou v rámci pozdějších odhalení zajímavé detaily) ač jí k tomu částečně nutil otec, vlastně byla jediná v celé knize, která mu dala jakýkoliv pocit něhy, lásky... a tak si Tobiáš vysnil, že jednou potká perfektní Linu, která bude dokonalá žena po jeho boku. Sám nicméně nečeká, že v cizí zemi nakonec narazí právě na Linu z dětství, začne ji sledovat a později se s ní dává dohromady, jako krajan, brzy oba zjistí, že jsou k sobě připoutání z dětství a jejich vztah se prohlubuje, i přestože má Lina dítě a manžela (a mimo jiné, Tobiáš je vlastně jejím nevlastním bratrem), celá tahle část o nemožné lásce, pak tématika deprimovaných Maďarů (Tarr Béla, ten mimochodem taky přestal od roku 2011 natáčet a 'Turínský kůň' je tak jeho poslední film, po kterém "Už netočí."/ Mlčí.) a maďarská tématika obecně, tématika stesku nad domovem, tématika zelených očí, všechny jsou nebezpečně blízko mé brance. Tobiášovým životem proplouvá i pár dalších postav, Jolanda, která mu vaří, chtěla by s ním být blíž, ale on ji má jen na sex a s příchodem Liny už leda na jídlo o odpočinek... Jan, který se snaží v cizině vydělat peníze pro rodinu, ale žena si nakonec najde jiného a pošle mu dopis, že je dobrý jen na vydělávání peněz a tak se Jan pokusí také zabít, je vlastně jedinou postavou, vůči které hlavní hrdina víceméně bezdůvodně projevuje jakous takous shovívavost, asi trochu jako k zatoulanému psu, ač ho Janova dotěrnost obtěžuje. O talentu hlavního hrdiny v rámci jeho tvorby se neobjeví nic, vždy je zmíněno jen, že "večer píše" nebo "potichu recituje Lině jednu z básní, které jsem napsal v našem mateřském jazyce" a Lina říká, že se jí zdá, že má opravdu talent. Opět, osekané na kost. Lina je těhotná se svým mužem, ten si ale myslí, že je dítě Tobiášovo, román vrcholí tím, že hrdina Lině zničí život, nenávidí vše. V epilogu pak začne nový život s Jolandou, přestane psát. Agota Kristof vám buď sedne, nebo ne... já jsem v jejím psaní našel až příliš nepopsatelné povědomosti. Taky ta "vzpoura", to mlčení. "To jsi ty, Tobiáši? Proč sis změnil jméno?" "Protože jsem začal nový život. A moje jméno mi navíc přišlo směšné."... celý text

Dvacet milostných básní 2024, Pablo Neruda (p)

Jestli chcete na poezii balit ženský (muž), nebo se rády rozplýváte nad básnickými metaforami-hrátkami o lásce (žena), nehledejte dále! Za léta jsem vždycky slyšel jedince zmínit Pabla Nerudu, tu a tam, jako kdyby to byl snad nějaký básnický bůh, samá superlativa, citace, navíc byl v Československu, které i vícekrát navštívil, relativně hojně (ač ne kvalitně) překládanou osobou, už jen skrz náhodnou podobnost jmen s Janem Nerudou... ale jak říkal Kevin Smith, "mám tendence pře-kompenzovávat věci, protože jsem vyrůstal tlustej" a Neruda nebyl od pohledu žádnej Don Juan, takže to doháněl básněním. A hned od začátku je vám jasné, proč z něho všichni tak tečou - umí to se slovy, s jazykem poezie, s tou pravou kýčovitostí lásky a erotiky, která se přelévá z jedné nádoby do druhé a funguje, zaměňuje se, je současně metaforou i realitou. Je to ale taky poezie náladová, pokud jste zamilovaní, najdete si tu hodně a vleje vám to krev do žil, pokud se nad láskou trápíte, nebo ji snad považujete za méněcennou, taky si tu něco najdete... pokud jste cynikem (nebo jen prostě máte doopravdy smysl pro humor), pobavíte se nad Nerudovými způsoby o tom, jak se něco někam strká, sune dovnitř, zalézá, vtlačí atd. Jakožto člověk vystavovaný podobným sexuálním narážkám velmi často jsem se nad podobným lišáctvím nejednou, nechci říct zasmál, ale dokázal jsem ho ocenit a stejně tak cením ten level (tu úroveň), cením volný verš.... celý text

Byt ve městě Naga 2024, Pancho Alvarez

Ilustrace jsou definitivně cool, mají v sobě ten hororový asijský twist, jemnou, detailní a současně osobitou práci tužkou, stejně jako, jak sám autor říká, "lovecraftovské stínování". Nicméně s textem, který pouze navozuje situace, jako "díval jsem se tam a vidím to bez tváře, věc je jak nemá, obráceně, navíc". Převážně je to duchařina, ale v rámci textu jen krátce osvětluje jednotlivé ilustrace a mimo tohle příliš nenabízí. Mamutí výčet lidí, kterým Alvarez děkuje v závěru na mě udělal větší dojem. Ale jakožto publikace, co vzešla z postů na sociálních sítích, chápu, že v ní asi není sám o sobě hlubší záměr.... celý text

Eseje 1992, Samuel Beckett

Joyce matoucí, krátký. Beckett lehce naťukne 'Work in Progress', což je pracovní název textů, které Joyce tehdy (1929) průběžně publikoval časopisecky (1928-1937) a později jako jeho nejambicióznější román 'Finnegans Wake' (1939), ale hlavně kecá o Danteovi a Joyceho oblíbenci - Giambattistovi Vicovi. Proust je zdlouhavější a o to víc, čím méně znáte 'Hledání ztraceného času', v mém případě takřka vůbec (k téhle eseji se musím vrátit po přečtení). Eseje jsou celkově definitivně pro zasvěcenější a jde vidět, že Beckett měl víc co říct a blíže k Proustovi. Hodí se i znalost Danta, Descarta, Dostojevského (Zločin a trest). Bonusová Beckettova troll odpověď, která mě rozsekala "Kdybych věděl, kdo je Godot, tak bych to tam napsal." Obsahově hodně hutné. Čitelné a pochopitelné však pouze s potřebnou znalostí.... celý text

O bolesti / Mier 2023, Ernst Jünger

Cyrano z Bergeraku 2009, Edmond Rostand

Směrnice 2015, Julius Evola

Lom 1974, Soňa Kociánová

Intimní poezie Kociánové vyžaduje především náladu/rozpoložení k tomu vhodné ale taky jakési porozumění pro zlomené, kteří dokážou vyjadřovat svoji zlomenost, protože je autentická (koneckonců Soňa nebyla za života publikovaná), bez schylování se k takovému tomu trapnému patosu, protože je očividné, že jako ti nejlepší autoři, psala hlavně pro sebe, ne aby oslnila ostatní vyšperkovanou umělostí na soutěžích a v publikacích. Jak jsem četl a usínal, jak je po ranní zvykem, vždycky mě z dřímoty vytrhl nějaký její zajímavý verš, který jsem si musel hned založit. To je to Kociánové kousání, jak jsem ho zmínil u sbírky 'Já papír vím o stromech...", kde jsem předčasně zesnulou a prakticky neznámou autorku koncem loňského roku objevil. I zde je jasně cítit bolestivý existenciální rozměr její roztržené (a skromné) duše, která se chce rozdat a které život nevychází podle jejích představ. "Šťastná s tebou jsem jen někdy trošku míň a to ještě si ten smutek vymýšlím. Aby moc nepřekvapil ten opravdický - však ho známe proto raději už předem dveře přivíráme." "Podzim chrastí mrazíky výšivka se párá a z kabátu lhaní prášit se nepřestává." "...Plameny uší, - skoby tlouci, stokrát se oběsit, z perníků očí ulamují do páchnoucích popelnic..." "Matný den. Sláma duší nepřístupná zrnům bolí. Sestra jde vedle mne, jsme více než hluchoněmé, plameny hoří dovnitř. Kabelky řeči, kabelky v šatnách zapomenutí! Stébélko, drápku zachytnutí! Mlha je zdráhavá, snad by vyprávěla, proč na kraj lehá - kdyby..." "Až mne přijme dým a obřad bezduchý, řekneš, verši, jim, že to chvilkové jméno v duši neslo těžký sad, bloudilo, až nakonec...- nechme to raději tak -"... celý text

Totožnost 2024, Milan Kundera

Protočit oči v sloup po dočtení poslední stránky (románu) se zaklapnutím knihy asi není nejlepší znamením. 'Totožnost' definitivně nezapadá mezi Kunderovy nejlepší práce, ale pořád má v sobě jakýsi typický tématický okruh, tentokrát sdostatek matoucí, nechávajíc skoro až dickovsky tápat postavy v jejich vlastních realitách a identitách (konec především)... téma se opět snaží něco specifického vyjádřit a 'L'identité' tak není pouhým typickým román(k)em. Je to definitivně pořád Kundera, ač citelně slabší a vyčpělejší (a nemyslím si, že je to tématem, náladou, postavami), ve svém pozdním francouzském období, kde se tentokrát snaží překombinovat to, překvapit, nenechat čtenáře vědět, na čem je. Chantal, která přišla o dítě, se rozvedla s manželem, jehož rodina a on po ní chtěli "další dítě, aby zapomněla" a pak se dala dohromady s Jeanem-Marcem, který je jí posedlý, ale ona je k němu současně částečně jaksi odtažitá, doléhá na ni věk, menopauza, touha být sexuálně chtěná jinými, jak říká, že "muži už se za ní neotáčí". Dvojice postav je spojujícím prvkem, jak kapitoly ping-pongují mezi oběma perspektivami, ale jakoby obě postavy šly jaksi mimo sebe, jsou spolu, ale nejsou, což je velmi tradiční vztahová politika (ale na druhou stranu, zrovna jsem narazil na článek, kde vědci konečně definitivně prokázali, že přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, takže je to asi fér)... ostatně možná to se děje ve spoustě vztahů, jen spousta předstírání, simulakra, nemusíte to být ani vy, co je s tím druhým, jen když to dostatečně "předstírá" nebo "budí ten dojem". Ačkoliv je Chantal jaksi "mimo", zasněná ve svých trápeních, její pozornost zpět přivede stalker, který ji začne sledovat a psát dopisy, popisovat její život z jeho (jiné) perspektivy. To ji přinutí najít svoji "červenou košilku" a znovuobjevené laškování (když si myslí, že při milování s Jeanem-Marcem ji stalker sleduje) a košilka, zmačkaná v rohu po milování, stejně jako její znovuobjevené červenání se, stydlivost, které se jí v dospělosti poprvé vrací od dob jejího mládí, jakoby byly jakýmsi svého druhu znovuzrozením nebo návratem. Nicméně velmi brzy se v příběhu vyjeví, že autorem je (nejspíš) sám Jean-Marc, který píše dopisy, aby v Chantal probudil dojem, že je chtěná... chce ji tímto probudit. Chantal si dopisy schovává, ale neřeknu mu o ničem. A pak jí dojde, že je (nejspíš) píše J-M a současně, že si podřezala větev, protože nesdílí tuhle intimní informaci, nicméně v tomhle vztahu má Chantal navrch (páku) a tak Chantal, která má svoji konformitu v rukou přiměje nějak vydestilovat, že co Jean-Marc udělal bylo vlastně špatně a proti ní a jejím postojům, proti jejímu šuplíku s podprsenkami, kde si dopisy schovává a proti bytu, kam nikdo nesmí a kde si ani "dítě nesmí vzít jablko a musí jej vrátit do misky" (tohle často ženy dělají, když něco nechápou, soustředí se na ten nejhorší možný prvek, i když se jim snažíte pomoct, ve výsledku "narušujete její soukromí" ale to už je vypíchnuto v samotném textu; pro ženy je důležitější, jak to děláte (mile, vstřícně) a to že jim třeba lžete, nebo lhaním ubližujete je až druhá věc, protože nepociťují následky okamžitě, de facto nestojí o vaši pomoc, pokud nerozumí tomu, že to je to o co se snažíte), takže se na truc rozhodne fakeovat, že odjíždí do Londýna (ale neodjíždí a ani tam nechce), což je kód mezí ní a J-M pro to, že tam půjde nezřízeně píchat s jakýmsi promiskuitním známým (a asi jeho gimpama v dungeonu) a jelikož je ona v domácnosti ta, co vlastní byt a má větší příjem, logicky nemůže milence respektovat, je pro ni pouze, dnešními slovy, SIMP a tak JM vykázán odchází, ale pak zjišťuje, že bez ní nemůže být a text končí v dost tripózním závěru, kde obě postavy "možná existují a možná ne", ztracení ve své identitě, či předstírání, co je co, kdo je co, kdo je kdo, snažíc se k sobě navrátit a pak být de facto vegetativní simulakra. Vyvolalo to ve mně hodně prázdný dojem... o nenaplněnosti dnešních přetvařujících se vztahových tahanic, které díky své neautenticitě často končí v téhle slepé prázdné uličce, kde nikdo nemá pravdu, protože oba lžou. Ale zároveň mi přišlo, že jako romanopisec se tu s tím Kundera popasoval trochu jako někdo, kdo chtěl prostě vydat román, jako někdo kdo spěchá, když potřebuje uvařit polívku, i když neměl nic napsáno a tak jen lehce roztáhl dobrý námět, co by byl ok, jako povídka, oškrábal zeleninu, zahustil to trochu bramborovým škrobem, aby se neřeklo, bujón... a prostě, už to definitivně není "ono", ale díky tomuhle textu si zase asi přečtu Cyrana z Bergeracu, takže za tenhle impuls díky, protože nedávno jsem viděl rozhovor s Hofmannem, který postavu Cyrana hraje už velmi dlouho v divadle a to už je "dva ze dvou"... a jo, Tři mušketýři definitivně stavěli přátelství nade vše (jak je zde zmíněno, že "Přátelství je problém mužů." ne žen, "žádné povolání ho spontánně nepřitahuje" (s tím se dokážu identifikovat, zTotožnit), "Mlčení žádná láska nepřežije"). Strana 75, odstavec o intimním tajemství je asi odstavec, co mě zaujal nejvíc. A strana 87 "...jedno z tajemství života ženy, každé ženy, tahle noční promiskuita, která zpochybňuje všechny sliby věrnosti, veškerou čistotu, veškerou nevinnost." Doslov Kareninové jsem si dal, ale jak ona sama uvádí, citujíc Čechova, nadbytek překladatelských poznámek je útokem na čtenářovu samostatnost a tak to drží ve velmi skromném a decentním duchu (zajímavý je info, že Kundera chtěl svoje francouzské romány publikovat "proti proudu času", v opačném pořadí)... a proto dostáváme hned za ní další patnáct stran k natažení téhle publikace od Jakuba Češky, který, jsem si jist, mi zase vysvětlí, v čem je tenhle text geniální a proč mu nerozumím. 6/10... celý text

Dlouhá, temná, chmurná cesta 2024, Joseph S. Pulver Sr.

Básně proti plešatění 2002, Nicanor Parra

"...jsem proti smutným a úzkostným poetům, stejně jako jsem proti klaunům v Huidobrově stylu. Taky se bouřím proti věštcům a proti věšteckým myslitelům ve stylu T. S. Eliota. Jsem přesvědčen, že básník nemá právo interpretovat, ale jednoduše chladně registrovat." Profesor fyziky, troll z Chile, jeden z nejuznávanějších španělsky píšících antibásníků. Parra se dožil úctyhodného věku, já se k němu dostal teprve něco před rokem a i přes to ironizování, "všechno je poezie kromě poezie" je jasné, že kontext a narážky hrají v jeho básních velikou roli, i přestože se v nich neorientuju, nedokážu necítit Parrovu hloubavost, jeho neotřelé experimentování, velmi sympatico, moderno, velmi dontgiveafucko. Nicanor se u nás zatím dočkal pouze dvou knižních publikací-sbírek a něčeho v časopisech v průběhu let. Ale myslím si, že definitivně stojí za větší pozornost.... celý text

Maniac 2024, Benjamín Labatut

Nejsem fanouškem těchto, jak sám autor na konci popisuje, "fikcí založených na skutečnosti", těchto rekonstrukcí, protože je jasné, že tenhle žánr je "autor si představuje, jak to bylo" a to i přestože se může držet popisování faktů a s "méně tak udělat vlastně více". Tohle odchýlení nevědomky líčí verzi něčeho, co je pak jak z jiné alternativní reality, protože to dost pravděpodobně nebylo nebo není tak, jak popisuje. Ale to je jen takový můj osobní problém s tímhle sub-žánrem(?). Silné téma nedělá dobré psaní, jak vždy říkám. Pokud jde o tuhle knihu, je solidně zkonstruovaná, všechny ty výpovědi, někdy "filmové dramatické" krátké věty na několika stránkách, kdy informace, otočíte, informace, otočíte, dynamika těchhle některých částí odsýpá. János von Neumann, pokud jste na něj nikdy nenarazili (vybavuje se mi pouze jeho architektura, kterou nás učili na střední), byl matematik, původem z Maďarska a o většině (slušné řádky) věcí, na nichž se podílel, je tato kniha. Koncipovaná skrze fiktivní výpovědi jeho spolupracovníků a rodiny (tady nevím, jak moc je pravda, kde se chillský autor Labatut pouze inspiroval a kde vychází z doložených informací) ale definitivně zajímavý ponor o člověku, který se pohyboval v kvantové fyzice, teorii, sestrojení digitálních počítačů (MANIAC - Mathematical Analyzer Numerical Integrator and Automatic Computer Model I) vývoji atomové a vodíkové bomby, až skončil u vývoje AI (zajímavá část s norsko-italským matematikem Nilsem Aallem Barricellim, který se sám pouštěl do dost odvážných a ambiciózních projektů - "živoucími organismy v uměle stvořeném vesmíru"). Kniha se pak v závěru přenáší z VN projektů více do současnosti, kde sledujeme zápolení předních mozků, např šachisty Kasparova a jeho interakce s umělou inteligencí. Stejně tak pak sledujeme ještě více "nedávnou" a ještě více strhující historii pěti her I Se-tola, špičky ve hře Go(líbil se mi ten popis, že hra je díky své komplexní povaze a přístupu k tomu, jak ji hrát, vlastně víc umění, než sport/zápolení), který v roce 2016 podstoupil pět her a byl de facto převálcován, s výjimkou čtvrté hry, kterou vyhrál, proti systému AlphaGo. Myslím si, že závěrečná část, nad meditací role AI v současnosti, jejího chování, "nečekaných reakcí" je velmi aktuální a zajímavé téma nedaleké budoucnosti. "My Marťané jsme v americkém jaderném programu sehráli významnou úlohu. Říkali nám tak podle vtipu, který pronesl Fermi, když se ho někdo zeptal jestli existují mimozemšťané: "Samozřejmě že existují, už žijí mezi námi. Jenom si říkají Maďaři." "Bohové jsou biologická nutnost," sdělil mi jedné zvlášť vlahé noci ve svém domě v Georgetownu během posledního léta, kdy se ještě dokázal pohybovat o berlích, "pro náš druh stejně nezbytná jako řeč nebo protistojné palce." Podle Jancsiho představovala víra pro všechny prehistorické národy světa zdroj síly, moci a smyslu, který modernímu člověku úplně chybí, a právě ten nedostatek, tuto hlubokou ztrátu, teď musí řešit věda. "Nemáme žádnou hvězdu, která by nás vedla," řekl mi, "nemáme nic, k čemu bychom vzhlíželi nebo o co bychom usilovali, takže nastal úpadek, upadáme zpátky k živočišnosti, ztrácíme to, co nám umožnilo pokročit tak daleko za hranice toho, co nám bylo původně určeno."... celý text

H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu 2024, Michel Houellebecq

Ve své eseji se Houllebecq projevuje nejen jako skvělý analytik, ale hlavně jako Lovecraftův fanboy, který vychází z adorace a souznění postojů, ať už ve tvorbě či v životě a nutno dodat, že pro někoho, jako já, kdo má blízko k celkovému myšlení obou autorů, bylo "upřímnou radostí tohle číst". Ta anotace k chystanému vydání (Vyšehrad, 2024) je ale poněkud úsměvně přemrštěná, ač je jisté, že o sympatie z autorovy strany, stejně tak jako ze strany "polštáře Kinga" v předmluvě, není nouze. Krátké kapitoly se člení do asi tři až pěti stránkových tématických bloků (a velmi specifických a zajímavých, koneckonců, když už někomu Michel věnuje rozsahem tolik textu, nebude to proto aby napsal komerční biografii) s neméně trefnými názvy pro každý segment (navíc v první části na sebe názvy kapitol navazují coby jeden souvislý text). Každá část obvykle rozebírá nějaký z aspektů samotného Lovecrafta (tvorba, život), co Michela zaujaly, některé tradičnější, očekávatelnější (gentleman, rasismus, chudoba) některé (většina) ale zaměřená "trochu tam jinam", jak se u někoho jako Houllebecq dá očekávat. Zároveň ale nechci říct, že se vydává do nějakých šílených snových výšin, pořád je to velmi "k věci" "mířeno na jasný cíl". Došlo mi, že i kdybych já si vybral pár autorů, co mi z duše sedí nebo promlouvají, asi bych měl problém nashromáždit k nim tolik materiálu. Když jste schopni napsat i takhle relativně slušnou hrstku textu, musí pro vás ten autor už opravdu něco znamenat. Asi nemá smysl, abych se příliš nořil do konkrétního osvětlování, nechám každého, aby si tu bezbřehou pouť užil sám. Ale zarazilo mě, že moje vydání je rozsahem tak dvojnásobné (a absolutně miluju jeho obálku, kde se proti sobě zrcadlí negativy Michela s Lovecraftem; 'H. P. Lovecraft: Against the World, Against Life', Believer Books/McSweeneys 2005 - ačkoliv jsem na něm měl, příznačně, flíčky, jak se dalo asi od lovecraftovského textu čekat, chybělo tam už jen chapadlo, ale oškrábal jsem je šmirglem, takže cajk), než mi došlo, že moje vydání má od poloviny jako přílohu dva Lovecraftovy kanonické texty - 'The Call of Cthulhu' (Volání Cthulhu) a 'The Whisperer in Darkness' (Šepot v temnotách). Je typickou životní ironií (a načasováním mého mizerného života), že jsem si knihu sehnal, po letech čekání na "možnost českého vydání" jsem to vzdal a sehnal si z druhé ruky anglickou edici, krátce předtím, než mi bylo oznámeno, že české vydání bude brzo venku. Haha. (3.9.2024)... celý text

Prázdná židle 2016, Richard Weiner

Smích ve tmě 2024, Vladimir Nabokov

"Poslouchal jsem, jak si spolu povídají, a výborně jsem se bavil. Ale že by to ve mně vyvolalo stesk po domově, to ne. Divná věc: čím víc na to myslím, tím jsem si jistější, že v životě umělce většinou nastane okamžik, kdy svou vlast přestane potřebovat. Tak jako ti živočichové, co nejprve žijí ve vodním prostředí a potom na souši." Hned v úvodu Nabokov popisuje oživlé obrazy a jak by v jeho době tato "technika animace" stála nemalé jmění, zatímco teď, o necelých sto let později, je to denní realita každýho druhýho postu s AI. Jeho hypnotické jazykové a kompoziční mistrovství ale přečkalo, stejně jako se moc nezměnilo v myšlení lidí, nebo jejich postojích k politice, životu, vztazích... hlavně na začátku autor velmi chytře prolíná kapitoly z jedné do druhé, nebo si lehce hraje se čtenářem (prostě Nabokov), ale řekl bych, že zrovna tohle se netěší nějakému přesahu, nebo "post-komplikovanosti", je to jeden z jeho raných románů, co psal v Berlíně, takže to má definitivně blíž k jisté přímočarosti a tradičnímu (psychothrillerovému) vývoji zápletky, než k pozdějšímu experimentování. V tomhle ohledu je 'Smích ve tmě' definitivně jedno z autorových dalších klasických děl (osobně jsem si asi nejvíc vzpomněl na 'Král, dáma, kluk', kde je i velmi podobný motiv). Hlavní hrdina Albinus je takový Myškin - vzdělaný, bohatý, ale taky naivní a zjemnělý - myslí si, že může dělat volby kdy nikomu neublíží (nelze se ale ubránit jisté nepřejícnosti vůči téhle postavě). Albinus se totiž zahledí v kině do šestnáctileté malé kurvičky Margot (myslí si, že je jí 18) a tu pak jaksi nemůže vyhnat z hlavy, ač je bohatý, šťastně ženatý, má rodinu, věnuje se čemu chce (kritik). Mezitím, než se k němu vrátíme, ale dostaneme kapitolu věnovanou oportunistické Margot, která, než se dostala do tohohle kina, už za sebou má pár známostí (jednu třeba s dědkem, kterýho pak klepne), ale důležitá a formující je ta první, kdy si s ní jistý malíř (*Rex, ale tehdy jí o svém jméně ještě lže, ostatně stejně tak to udělá i Albinus, protože "přece není blbej") a jeho "kostnaté bílé ruce" užívaly a pak pláchl s tím, že si ji na památku rychle nakreslil, když k němu ležela otočená zády. Nicméně Margot, která pochází z rodiny, která se k ní moc nehlásí, protože "ví, jaká je", má v hlavě jasno, že tohle (Rex) je on, lepšího muže než on nenajde ani chtít nebude a bla bla (asi to s ní umí v posteli a je podobně prohnilej jako ona). Jenže Rex pláchne. A tak se vracíme zpátky do kina, kde Albinus očumuje Margot, ale k ničemu se nemá a tak Margot dlouho netrvá si ho odchytit venku před kinem a "zničit mu celý jeho poklidný život", když mu pak jednou pošle psaní domů, kde Albinusova žena čekuje veškerý jeho dopisy (což je taky normálka... dejte jim kreditky, dejte jim mobil). Líbí se mi, že se tu nečeká ani na nějaký drama, Albinus přijde, švagr mu řekne, že je dobytek a žena a dítě jsou prostě pryč. Hrdina pak, ve své zjemnělosti a manipulován Margot, je od rodiny držen u své kočičky... je s ní spokojený, šťastný a vlastně ho nic víc nezajímá, než ji splnit vše, co jí na očích vidí (filmová hvězda, koupí jí auto apod.) a občas si s ní dá číslo. Ženu, kterou podvedl a dítě, které opustil (a jež později umře), jednoduše neřeší. Drží se se svou šestnáctkou v jakési bublině, jezdí na výlety a žije v momentu, zatímco Margot se ho (přirozeně) snaží dohnat k rozvodu a vzít si ho, aby si ho uvázala a mohla na něm parazitovat ještě efektivněji a snadněji. Ironicky se pak malíř Rex, připomínající se kresbou, vrací do Margotina života, když se ona snaží pracovat na tom mít manželství s Albinusem (a hlavně, co jí to přináší, protože A. je pro ni tak 6/10 při nejlepším) a věda, že s ním se bude mít dobře, se ho drží - Albinus netušíce, jaká liška je Rex, si ho klidně přitáhne do blízkého kruhu-bubliny a po krátké chvíli je jejich společné téma umění sblíží, naivní Albinus se Rexovi i svěřuje a financuje ho (např. po něm chce karikatury, které by připojil k jeho vlastním článkům), nevěda, že Margot netrvá dlouho, aby se vrátila ke svému prvnímu šamstrovi a začne Albinuse i na dovolených a podobně "na tajňačku podvádět", zapírat... (takovej ten level, kdy jsem si skoro řekl, že Margot by hrála uraženou, že se jí nevěří i v momentě, kdy by jí to Rex zrovna dělal a Albinus by byl půl metra od nich). Rex pak od svého návratu už (podobně jako Gandalf Bílý) z příběhu nezmizí (kromě poslední scény teda), sleduje dvojici jako hladový vlk a prohnilá Margot s ním je jedna ruka (jako kdyby snad měla jistotu, že v momentě, kdy by se karty obrátili by Rex nepláchl jako lusknutím prstu). Albinus ale nemá v plánu se rozvést, Albinus nemá plán... a to i přesto, že mu umře dítě a celé to "rodinné štěstí" je rozloženo a v háji, nějak si s tím hlavu neláme - očividně to tedy nebylo pravé štěstí. Prostě ho to nenaplňovalo, jakoby zůstal u rodiny těch několik let jen z jakési statické setrvačnosti, nutnosti, než mu Margot způsobila, jak by Eda z Mostu řekl "To nebylo jen takový to obyčejný ťuknutí v buřtíku, ne, tohle ne, to ne, tohle, faráři, Ježíši, to byl regulérní mahagon, to bylo až nepříjemný". Je to vlastně tak trochu komedie, alespoň pro mě, protože já odmítám brát někoho tak blbýho vážně, a to i v rámci poblouzněnosti láskou. Muž nemůže žít v takovém sebeklamu - v tomto ohledu je mi sympatickým i Nabokovovo zakončení příběhu, protože jsem ke konci začal mít poněkud dojem, že trochu kličkuje a "úplně neví". Taky se mi hrozně líbí, jak kulantně popisuje a přeplouvá přes fakt, že spolu někdo něco má, Nabokov nepotřebuje být ani trochu vulgární, aby vám popsal, že někdo s někým spal, nebo jaká je to krysa, vše jde s jistou ladnou nenuceností... a že se toho okolo Margot děje celou knihu opravdu hodně. Vše jen s dostatečným náznakem a umem. Nabokov je v tomhle prostě jinde a i díky tomu je radost tyhle jeho věci číst. 7.6/10... celý text

Český román 2019, Ladislav Klíma

Klímův román je vlastně takový divoký dialog, kde více než cokoliv prosakuje jeho živelnost a zápal pro to říct věc, ať už je tou věcí zrovna cokoliv, občas probleskne s nějakou tou pravdou, jak zmiňuje: "Svatý hlas srdce neposloucháme! Jak dí Goethe. Neboť v irracionellním světě je "nerozum" skutečností, tedy rozumem! Jen pak myslíme dobře, myslíme-li srdcem." Mnohdy je to čtení groteskní (ale i zábavné), vzpomněl jsem si i na Švejka, haldy lidí mluví o národních myšlenkách a postojích (text byl psán pro zábavu mezi lety 1907 a 1910/1912), někdy i jen o obyčejných věcech (sestry) a všechno to je ponechané ve tvarech tak, jak to bylo, což odbourává jistou vážnost typických filozofických spisů. On Klíma, jestli se mu něco opravdu nedá upřít, tak je fakt, že, podobně jako Nietzsche, měl i jistou lyriku, ale taky ten zápal pro věc a, jak vždy říkám u největších, uměl do svých děl zakomponovat i humor, takže vám z toho vyleze dost unikátní a netradiční věc, která je ale velmi česká ve svém jádru, ale i naprosto chaotická, způsobem, který je pro řadového čtenáře těžké "jen tak ocenit" a přijmout a mít na text trpělivost. Je to ale (na to, jak se to prezentuje) zábavné čtení a u Klímy je to buď, že vás ten magor baví a nebo nebaví. Když baví, tak baví dobře, po většinu času ale zůstává někde na pomezí toho groteskního vtipu a hardcore filozofování, kde si plive svoje egodeistické výplody v chaotickém sledu událostí a obouvá se do všech a do všeho (starý pes Goethe, Tomáš Garick Masařík) - velmi české, většinou tlumočením skrze dialogy několika postav. I přesto nemůžu říct, že je to zrovna snadné čtení, prokousával jsem se tím dlouho a tak do půlky jsem tomu dal seriózní snahu, pak jsem jaksi ztratil trpělivost. (...) Úryvky: "Hau, hau, hau!" zavzněl za nimi teprve teď smích výrostka. "Dyž mohly líbat držku volovi, mohly ji taky už polibit mně. Vrátěj se a dej mně špuksny!" "To máš tak, chloubo vlasti!" zastavila se Olga "Tebe považovaly jsme za vola, a silou kontrastu vznikla v nás illuse, že tvůj vůl je člověk, - ty k obrazu božímu stvořený dobytku!" "Svůj národ i své milenky tím více jsem hanil a tupil, čím více jsem je měl rád; mizerná láska, která není zároveň opovržením a nenávistí." "Malinovi v lese líce lízá tato špinhausnice a s ním nochtlágruje u slepice" - u jaké slepice, nejsvětější trojice?" "Mlčel, nehnutě a s úsměvem hleděl stále v azur. Bylo nezbytno, aby potrestaná po ženském mravu povídáním dál se mstila." "já tě kopnu do žrádla, žě ti to prasivé Malině z kundy vylítne jako sračka z prdele," "My chcaly, jak jsme musily zdržovat smích..."... celý text

Růžový a černý 2022, Tony Sandoval

Imaginativní porno v klasickém autorově stylu a tempu, kde se mísí vlastně jen pár motivů a ve kterém příběh čaruje svoje surreálné erotično, které se ale zároveň nesnaží hlouběji vysvětlit. Ale bohužel taky příběh končí halabala, zničehonic a tak konec působí jaksi uspěchaně, nedotaženě, i přestože se Sandovalovi daří opět držet a vtáhnout hned od samého začátku.... celý text