JP přečtené 1100

Totožnost 2024, Milan Kundera

Protočit oči v sloup po dočtení poslední stránky (románu) se zaklapnutím knihy asi není nejlepší znamením. 'Totožnost' definitivně nezapadá mezi Kunderovy nejlepší práce, ale pořád má v sobě jakýsi typický tématický okruh, tentokrát sdostatek matoucí, nechávajíc skoro až dickovsky tápat postavy v jejich vlastních realitách a identitách (konec především)... téma se opět snaží něco specifického vyjádřit a 'L'identité' tak není pouhým typickým román(k)em. Je to definitivně pořád Kundera, ač citelně slabší a vyčpělejší (a nemyslím si, že je to tématem, náladou, postavami), ve svém pozdním francouzském období, kde se tentokrát snaží překombinovat to, překvapit, nenechat čtenáře vědět, na čem je. Chantal, která přišla o dítě, se rozvedla s manželem, jehož rodina a on po ní chtěli "další dítě, aby zapomněla" a pak se dala dohromady s Jeanem-Marcem, který je jí posedlý, ale ona je k němu současně částečně jaksi odtažitá, doléhá na ni věk, menopauza, touha být sexuálně chtěná jinými, jak říká, že "muži už se za ní neotáčí". Dvojice postav je spojujícím prvkem, jak kapitoly ping-pongují mezi oběma perspektivami, ale jakoby obě postavy šly jaksi mimo sebe, jsou spolu, ale nejsou, což je velmi tradiční vztahová politika (ale na druhou stranu, zrovna jsem narazil na článek, kde vědci konečně definitivně prokázali, že přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, takže je to asi fér)... ostatně možná to se děje ve spoustě vztahů, jen spousta předstírání, simulakra, nemusíte to být ani vy, co je s tím druhým, jen když to dostatečně "předstírá" nebo "budí ten dojem". Ačkoliv je Chantal jaksi "mimo", zasněná ve svých trápeních, její pozornost zpět přivede stalker, který ji začne sledovat a psát dopisy, popisovat její život z jeho (jiné) perspektivy. To ji přinutí najít svoji "červenou košilku" a znovuobjevené laškování (když si myslí, že při milování s Jeanem-Marcem ji stalker sleduje) a košilka, zmačkaná v rohu po milování, stejně jako její znovuobjevené červenání se, stydlivost, které se jí v dospělosti poprvé vrací od dob jejího mládí, jakoby byly jakýmsi svého druhu znovuzrozením nebo návratem. Nicméně velmi brzy se v příběhu vyjeví, že autorem je (nejspíš) sám Jean-Marc, který píše dopisy, aby v Chantal probudil dojem, že je chtěná... chce ji tímto probudit. Chantal si dopisy schovává, ale neřeknu mu o ničem. A pak jí dojde, že je (nejspíš) píše J-M a současně, že si podřezala větev, protože nesdílí tuhle intimní informaci, nicméně v tomhle vztahu má Chantal navrch (páku) a tak Chantal, která má svoji konformitu v rukou přiměje nějak vydestilovat, že co Jean-Marc udělal bylo vlastně špatně a proti ní a jejím postojům, proti jejímu šuplíku s podprsenkami, kde si dopisy schovává a proti bytu, kam nikdo nesmí a kde si ani "dítě nesmí vzít jablko a musí jej vrátit do misky" (tohle často ženy dělají, když něco nechápou, soustředí se na ten nejhorší možný prvek, i když se jim snažíte pomoct, ve výsledku "narušujete její soukromí" ale to už je vypíchnuto v samotném textu; pro ženy je důležitější, jak to děláte (mile, vstřícně) a to že jim třeba lžete, nebo lhaním ubližujete je až druhá věc, protože nepociťují následky okamžitě, de facto nestojí o vaši pomoc, pokud nerozumí tomu, že to je to o co se snažíte), takže se na truc rozhodne fakeovat, že odjíždí do Londýna (ale neodjíždí a ani tam nechce), což je kód mezí ní a J-M pro to, že tam půjde nezřízeně píchat s jakýmsi promiskuitním známým (a asi jeho gimpama v dungeonu) a jelikož je ona v domácnosti ta, co vlastní byt a má větší příjem, logicky nemůže milence respektovat, je pro ni pouze, dnešními slovy, SIMP a tak JM vykázán odchází, ale pak zjišťuje, že bez ní nemůže být a text končí v dost tripózním závěru, kde obě postavy "možná existují a možná ne", ztracení ve své identitě, či předstírání, co je co, kdo je co, kdo je kdo, snažíc se k sobě navrátit a pak být de facto vegetativní simulakra. Vyvolalo to ve mně hodně prázdný dojem... o nenaplněnosti dnešních přetvařujících se vztahových tahanic, které díky své neautenticitě často končí v téhle slepé prázdné uličce, kde nikdo nemá pravdu, protože oba lžou. Ale zároveň mi přišlo, že jako romanopisec se tu s tím Kundera popasoval trochu jako někdo, kdo chtěl prostě vydat román, jako někdo kdo spěchá, když potřebuje uvařit polívku, i když neměl nic napsáno a tak jen lehce roztáhl dobrý námět, co by byl ok, jako povídka, oškrábal zeleninu, zahustil to trochu bramborovým škrobem, aby se neřeklo, bujón... a prostě, už to definitivně není "ono", ale díky tomuhle textu si zase asi přečtu Cyrana z Bergeracu, takže za tenhle impuls díky, protože nedávno jsem viděl rozhovor s Hofmannem, který postavu Cyrana hraje už velmi dlouho v divadle a to už je "dva ze dvou"... a jo, Tři mušketýři definitivně stavěli přátelství nade vše (jak je zde zmíněno, že "Přátelství je problém mužů." ne žen, "žádné povolání ho spontánně nepřitahuje" (s tím se dokážu identifikovat, zTotožnit), "Mlčení žádná láska nepřežije"). Strana 75, odstavec o intimním tajemství je asi odstavec, co mě zaujal nejvíc. A strana 87 "...jedno z tajemství života ženy, každé ženy, tahle noční promiskuita, která zpochybňuje všechny sliby věrnosti, veškerou čistotu, veškerou nevinnost." Doslov Kareninové jsem si dal, ale jak ona sama uvádí, citujíc Čechova, nadbytek překladatelských poznámek je útokem na čtenářovu samostatnost a tak to drží ve velmi skromném a decentním duchu (zajímavý je info, že Kundera chtěl svoje francouzské romány publikovat "proti proudu času", v opačném pořadí)... a proto dostáváme hned za ní další patnáct stran k natažení téhle publikace od Jakuba Češky, který, jsem si jist, mi zase vysvětlí, v čem je tenhle text geniální a proč mu nerozumím. 6/10... celý text

Dlouhá, temná, chmurná cesta 2024, Joseph S. Pulver Sr.

Básně proti plešatění 2002, Nicanor Parra

"...jsem proti smutným a úzkostným poetům, stejně jako jsem proti klaunům v Huidobrově stylu. Taky se bouřím proti věštcům a proti věšteckým myslitelům ve stylu T. S. Eliota. Jsem přesvědčen, že básník nemá právo interpretovat, ale jednoduše chladně registrovat." Profesor fyziky, troll z Chile, jeden z nejuznávanějších španělsky píšících antibásníků. Parra se dožil úctyhodného věku, já se k němu dostal teprve něco před rokem a i přes to ironizování, "všechno je poezie kromě poezie" je jasné, že kontext a narážky hrají v jeho básních velikou roli, i přestože se v nich neorientuju, nedokážu necítit Parrovu hloubavost, jeho neotřelé experimentování, velmi sympatico, moderno, velmi dontgiveafucko. Nicanor se u nás zatím dočkal pouze dvou knižních publikací-sbírek a něčeho v časopisech v průběhu let. Ale myslím si, že definitivně stojí za větší pozornost.... celý text

Maniac 2024, Benjamín Labatut

Nejsem fanouškem těchto, jak sám autor na konci popisuje, "fikcí založených na skutečnosti", těchto rekonstrukcí, protože je jasné, že tenhle žánr je "autor si představuje, jak to bylo" a to i přestože se může držet popisování faktů a s "méně tak udělat vlastně více". Tohle odchýlení nevědomky líčí verzi něčeho, co je pak jak z jiné alternativní reality, protože to dost pravděpodobně nebylo nebo není tak, jak popisuje. Ale to je jen takový můj osobní problém s tímhle sub-žánrem(?). Silné téma nedělá dobré psaní, jak vždy říkám. Pokud jde o tuhle knihu, je solidně zkonstruovaná, všechny ty výpovědi, někdy "filmové dramatické" krátké věty na několika stránkách, kdy informace, otočíte, informace, otočíte, dynamika těchhle některých částí odsýpá. János von Neumann, pokud jste na něj nikdy nenarazili (vybavuje se mi pouze jeho architektura, kterou nás učili na střední), byl matematik, původem z Maďarska a o většině (slušné řádky) věcí, na nichž se podílel, je tato kniha. Koncipovaná skrze fiktivní výpovědi jeho spolupracovníků a rodiny (tady nevím, jak moc je pravda, kde se chillský autor Labatut pouze inspiroval a kde vychází z doložených informací) ale definitivně zajímavý ponor o člověku, který se pohyboval v kvantové fyzice, teorii, sestrojení digitálních počítačů (MANIAC - Mathematical Analyzer Numerical Integrator and Automatic Computer Model I) vývoji atomové a vodíkové bomby, až skončil u vývoje AI (zajímavá část s norsko-italským matematikem Nilsem Aallem Barricellim, který se sám pouštěl do dost odvážných a ambiciózních projektů - "živoucími organismy v uměle stvořeném vesmíru"). Kniha se pak v závěru přenáší z VN projektů více do současnosti, kde sledujeme zápolení předních mozků, např šachisty Kasparova a jeho interakce s umělou inteligencí. Stejně tak pak sledujeme ještě více "nedávnou" a ještě více strhující historii pěti her I Se-tola, špičky ve hře Go(líbil se mi ten popis, že hra je díky své komplexní povaze a přístupu k tomu, jak ji hrát, vlastně víc umění, než sport/zápolení), který v roce 2016 podstoupil pět her a byl de facto převálcován, s výjimkou čtvrté hry, kterou vyhrál, proti systému AlphaGo. Myslím si, že závěrečná část, nad meditací role AI v současnosti, jejího chování, "nečekaných reakcí" je velmi aktuální a zajímavé téma nedaleké budoucnosti. "My Marťané jsme v americkém jaderném programu sehráli významnou úlohu. Říkali nám tak podle vtipu, který pronesl Fermi, když se ho někdo zeptal jestli existují mimozemšťané: "Samozřejmě že existují, už žijí mezi námi. Jenom si říkají Maďaři." "Bohové jsou biologická nutnost," sdělil mi jedné zvlášť vlahé noci ve svém domě v Georgetownu během posledního léta, kdy se ještě dokázal pohybovat o berlích, "pro náš druh stejně nezbytná jako řeč nebo protistojné palce." Podle Jancsiho představovala víra pro všechny prehistorické národy světa zdroj síly, moci a smyslu, který modernímu člověku úplně chybí, a právě ten nedostatek, tuto hlubokou ztrátu, teď musí řešit věda. "Nemáme žádnou hvězdu, která by nás vedla," řekl mi, "nemáme nic, k čemu bychom vzhlíželi nebo o co bychom usilovali, takže nastal úpadek, upadáme zpátky k živočišnosti, ztrácíme to, co nám umožnilo pokročit tak daleko za hranice toho, co nám bylo původně určeno."... celý text

H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu 2024, Michel Houellebecq

Ve své eseji se Houllebecq projevuje nejen jako skvělý analytik, ale hlavně jako Lovecraftův fanboy, který vychází z adorace a souznění postojů, ať už ve tvorbě či v životě a nutno dodat, že pro někoho, jako já, kdo má blízko k celkovému myšlení obou autorů, bylo "upřímnou radostí tohle číst". Ta anotace k chystanému vydání (Vyšehrad, 2024) je ale poněkud úsměvně přemrštěná, ač je jisté, že o sympatie z autorovy strany, stejně tak jako ze strany "polštáře Kinga" v předmluvě, není nouze. Krátké kapitoly se člení do asi tři až pěti stránkových tématických bloků (a velmi specifických a zajímavých, koneckonců, když už někomu Michel věnuje rozsahem tolik textu, nebude to proto aby napsal komerční biografii) s neméně trefnými názvy pro každý segment (navíc v první části na sebe názvy kapitol navazují coby jeden souvislý text). Každá část obvykle rozebírá nějaký z aspektů samotného Lovecrafta (tvorba, život), co Michela zaujaly, některé tradičnější, očekávatelnější (gentleman, rasismus, chudoba) některé (většina) ale zaměřená "trochu tam jinam", jak se u někoho jako Houllebecq dá očekávat. Zároveň ale nechci říct, že se vydává do nějakých šílených snových výšin, pořád je to velmi "k věci" "mířeno na jasný cíl". Došlo mi, že i kdybych já si vybral pár autorů, co mi z duše sedí nebo promlouvají, asi bych měl problém nashromáždit k nim tolik materiálu. Když jste schopni napsat i takhle relativně slušnou hrstku textu, musí pro vás ten autor už opravdu něco znamenat. Asi nemá smysl, abych se příliš nořil do konkrétního osvětlování, nechám každého, aby si tu bezbřehou pouť užil sám. Ale zarazilo mě, že moje vydání je rozsahem tak dvojnásobné (a absolutně miluju jeho obálku, kde se proti sobě zrcadlí negativy Michela s Lovecraftem; 'H. P. Lovecraft: Against the World, Against Life', Believer Books/McSweeneys 2005 - ačkoliv jsem na něm měl, příznačně, flíčky, jak se dalo asi od lovecraftovského textu čekat, chybělo tam už jen chapadlo, ale oškrábal jsem je šmirglem, takže cajk), než mi došlo, že moje vydání má od poloviny jako přílohu dva Lovecraftovy kanonické texty - 'The Call of Cthulhu' (Volání Cthulhu) a 'The Whisperer in Darkness' (Šepot v temnotách). Je typickou životní ironií (a načasováním mého mizerného života), že jsem si knihu sehnal, po letech čekání na "možnost českého vydání" jsem to vzdal a sehnal si z druhé ruky anglickou edici, krátce předtím, než mi bylo oznámeno, že české vydání bude brzo venku. Haha. (3.9.2024)... celý text

Prázdná židle 2016, Richard Weiner

Smích ve tmě 2024, Vladimir Nabokov

"Poslouchal jsem, jak si spolu povídají, a výborně jsem se bavil. Ale že by to ve mně vyvolalo stesk po domově, to ne. Divná věc: čím víc na to myslím, tím jsem si jistější, že v životě umělce většinou nastane okamžik, kdy svou vlast přestane potřebovat. Tak jako ti živočichové, co nejprve žijí ve vodním prostředí a potom na souši." Hned v úvodu Nabokov popisuje oživlé obrazy a jak by v jeho době tato "technika animace" stála nemalé jmění, zatímco teď, o necelých sto let později, je to denní realita každýho druhýho postu s AI. Jeho hypnotické jazykové a kompoziční mistrovství ale přečkalo, stejně jako se moc nezměnilo v myšlení lidí, nebo jejich postojích k politice, životu, vztazích... hlavně na začátku autor velmi chytře prolíná kapitoly z jedné do druhé, nebo si lehce hraje se čtenářem (prostě Nabokov), ale řekl bych, že zrovna tohle se netěší nějakému přesahu, nebo "post-komplikovanosti", je to jeden z jeho raných románů, co psal v Berlíně, takže to má definitivně blíž k jisté přímočarosti a tradičnímu (psychothrillerovému) vývoji zápletky, než k pozdějšímu experimentování. V tomhle ohledu je 'Smích ve tmě' definitivně jedno z autorových dalších klasických děl (osobně jsem si asi nejvíc vzpomněl na 'Král, dáma, kluk', kde je i velmi podobný motiv). Hlavní hrdina Albinus je takový Myškin - vzdělaný, bohatý, ale taky naivní a zjemnělý - myslí si, že může dělat volby kdy nikomu neublíží (nelze se ale ubránit jisté nepřejícnosti vůči téhle postavě). Albinus se totiž zahledí v kině do šestnáctileté malé kurvičky Margot (myslí si, že je jí 18) a tu pak jaksi nemůže vyhnat z hlavy, ač je bohatý, šťastně ženatý, má rodinu, věnuje se čemu chce (kritik). Mezitím, než se k němu vrátíme, ale dostaneme kapitolu věnovanou oportunistické Margot, která, než se dostala do tohohle kina, už za sebou má pár známostí (jednu třeba s dědkem, kterýho pak klepne), ale důležitá a formující je ta první, kdy si s ní jistý malíř (*Rex, ale tehdy jí o svém jméně ještě lže, ostatně stejně tak to udělá i Albinus, protože "přece není blbej") a jeho "kostnaté bílé ruce" užívaly a pak pláchl s tím, že si ji na památku rychle nakreslil, když k němu ležela otočená zády. Nicméně Margot, která pochází z rodiny, která se k ní moc nehlásí, protože "ví, jaká je", má v hlavě jasno, že tohle (Rex) je on, lepšího muže než on nenajde ani chtít nebude a bla bla (asi to s ní umí v posteli a je podobně prohnilej jako ona). Jenže Rex pláchne. A tak se vracíme zpátky do kina, kde Albinus očumuje Margot, ale k ničemu se nemá a tak Margot dlouho netrvá si ho odchytit venku před kinem a "zničit mu celý jeho poklidný život", když mu pak jednou pošle psaní domů, kde Albinusova žena čekuje veškerý jeho dopisy (což je taky normálka... dejte jim kreditky, dejte jim mobil). Líbí se mi, že se tu nečeká ani na nějaký drama, Albinus přijde, švagr mu řekne, že je dobytek a žena a dítě jsou prostě pryč. Hrdina pak, ve své zjemnělosti a manipulován Margot, je od rodiny držen u své kočičky... je s ní spokojený, šťastný a vlastně ho nic víc nezajímá, než ji splnit vše, co jí na očích vidí (filmová hvězda, koupí jí auto apod.) a občas si s ní dá číslo. Ženu, kterou podvedl a dítě, které opustil (a jež později umře), jednoduše neřeší. Drží se se svou šestnáctkou v jakési bublině, jezdí na výlety a žije v momentu, zatímco Margot se ho (přirozeně) snaží dohnat k rozvodu a vzít si ho, aby si ho uvázala a mohla na něm parazitovat ještě efektivněji a snadněji. Ironicky se pak malíř Rex, připomínající se kresbou, vrací do Margotina života, když se ona snaží pracovat na tom mít manželství s Albinusem (a hlavně, co jí to přináší, protože A. je pro ni tak 6/10 při nejlepším) a věda, že s ním se bude mít dobře, se ho drží - Albinus netušíce, jaká liška je Rex, si ho klidně přitáhne do blízkého kruhu-bubliny a po krátké chvíli je jejich společné téma umění sblíží, naivní Albinus se Rexovi i svěřuje a financuje ho (např. po něm chce karikatury, které by připojil k jeho vlastním článkům), nevěda, že Margot netrvá dlouho, aby se vrátila ke svému prvnímu šamstrovi a začne Albinuse i na dovolených a podobně "na tajňačku podvádět", zapírat... (takovej ten level, kdy jsem si skoro řekl, že Margot by hrála uraženou, že se jí nevěří i v momentě, kdy by jí to Rex zrovna dělal a Albinus by byl půl metra od nich). Rex pak od svého návratu už (podobně jako Gandalf Bílý) z příběhu nezmizí (kromě poslední scény teda), sleduje dvojici jako hladový vlk a prohnilá Margot s ním je jedna ruka (jako kdyby snad měla jistotu, že v momentě, kdy by se karty obrátili by Rex nepláchl jako lusknutím prstu). Albinus ale nemá v plánu se rozvést, Albinus nemá plán... a to i přesto, že mu umře dítě a celé to "rodinné štěstí" je rozloženo a v háji, nějak si s tím hlavu neláme - očividně to tedy nebylo pravé štěstí. Prostě ho to nenaplňovalo, jakoby zůstal u rodiny těch několik let jen z jakési statické setrvačnosti, nutnosti, než mu Margot způsobila, jak by Eda z Mostu řekl "To nebylo jen takový to obyčejný ťuknutí v buřtíku, ne, tohle ne, to ne, tohle, faráři, Ježíši, to byl regulérní mahagon, to bylo až nepříjemný". Je to vlastně tak trochu komedie, alespoň pro mě, protože já odmítám brát někoho tak blbýho vážně, a to i v rámci poblouzněnosti láskou. Muž nemůže žít v takovém sebeklamu - v tomto ohledu je mi sympatickým i Nabokovovo zakončení příběhu, protože jsem ke konci začal mít poněkud dojem, že trochu kličkuje a "úplně neví". Taky se mi hrozně líbí, jak kulantně popisuje a přeplouvá přes fakt, že spolu někdo něco má, Nabokov nepotřebuje být ani trochu vulgární, aby vám popsal, že někdo s někým spal, nebo jaká je to krysa, vše jde s jistou ladnou nenuceností... a že se toho okolo Margot děje celou knihu opravdu hodně. Vše jen s dostatečným náznakem a umem. Nabokov je v tomhle prostě jinde a i díky tomu je radost tyhle jeho věci číst. 7.6/10... celý text

Český román 2019, Ladislav Klíma

Klímův román je vlastně takový divoký dialog, kde více než cokoliv prosakuje jeho živelnost a zápal pro to říct věc, ať už je tou věcí zrovna cokoliv, občas probleskne s nějakou tou pravdou, jak zmiňuje: "Svatý hlas srdce neposloucháme! Jak dí Goethe. Neboť v irracionellním světě je "nerozum" skutečností, tedy rozumem! Jen pak myslíme dobře, myslíme-li srdcem." Mnohdy je to čtení groteskní (ale i zábavné), vzpomněl jsem si i na Švejka, haldy lidí mluví o národních myšlenkách a postojích (text byl psán pro zábavu mezi lety 1907 a 1910/1912), někdy i jen o obyčejných věcech (sestry) a všechno to je ponechané ve tvarech tak, jak to bylo, což odbourává jistou vážnost typických filozofických spisů. On Klíma, jestli se mu něco opravdu nedá upřít, tak je fakt, že, podobně jako Nietzsche, měl i jistou lyriku, ale taky ten zápal pro věc a, jak vždy říkám u největších, uměl do svých děl zakomponovat i humor, takže vám z toho vyleze dost unikátní a netradiční věc, která je ale velmi česká ve svém jádru, ale i naprosto chaotická, způsobem, který je pro řadového čtenáře těžké "jen tak ocenit" a přijmout a mít na text trpělivost. Je to ale (na to, jak se to prezentuje) zábavné čtení a u Klímy je to buď, že vás ten magor baví a nebo nebaví. Když baví, tak baví dobře, po většinu času ale zůstává někde na pomezí toho groteskního vtipu a hardcore filozofování, kde si plive svoje egodeistické výplody v chaotickém sledu událostí a obouvá se do všech a do všeho (starý pes Goethe, Tomáš Garick Masařík) - velmi české, většinou tlumočením skrze dialogy několika postav. I přesto nemůžu říct, že je to zrovna snadné čtení, prokousával jsem se tím dlouho a tak do půlky jsem tomu dal seriózní snahu, pak jsem jaksi ztratil trpělivost. (...) Úryvky: "Hau, hau, hau!" zavzněl za nimi teprve teď smích výrostka. "Dyž mohly líbat držku volovi, mohly ji taky už polibit mně. Vrátěj se a dej mně špuksny!" "To máš tak, chloubo vlasti!" zastavila se Olga "Tebe považovaly jsme za vola, a silou kontrastu vznikla v nás illuse, že tvůj vůl je člověk, - ty k obrazu božímu stvořený dobytku!" "Svůj národ i své milenky tím více jsem hanil a tupil, čím více jsem je měl rád; mizerná láska, která není zároveň opovržením a nenávistí." "Malinovi v lese líce lízá tato špinhausnice a s ním nochtlágruje u slepice" - u jaké slepice, nejsvětější trojice?" "Mlčel, nehnutě a s úsměvem hleděl stále v azur. Bylo nezbytno, aby potrestaná po ženském mravu povídáním dál se mstila." "já tě kopnu do žrádla, žě ti to prasivé Malině z kundy vylítne jako sračka z prdele," "My chcaly, jak jsme musily zdržovat smích..."... celý text

Růžový a černý 2022, Tony Sandoval

Imaginativní porno v klasickém autorově stylu a tempu, kde se mísí vlastně jen pár motivů a ve kterém příběh čaruje svoje surreálné erotično, které se ale zároveň nesnaží hlouběji vysvětlit. Ale bohužel taky příběh končí halabala, zničehonic a tak konec působí jaksi uspěchaně, nedotaženě, i přestože se Sandovalovi daří opět držet a vtáhnout hned od samého začátku.... celý text

Šerosvět 2024, Richard Corben

Krystalicky čistá corbenovina, ve které je všechno, co ho dělá tím, kým je. Jsem rád, že u nás takové legendě konečně publikovali něco v tak velikém formátu a ještě v prvotřídní kvalitě a co je, prakticky skoro kompletně, v jeho režii. Já, jakožto Corbenův fanoušek od první chvíle kdy jsem spatřil jeho práci, jsem nemohl odolat a očekával 'Murky World' (Šerosvět) s velikým nadšením. Jak píše Mignola v úvodu, "většina umělců dává do svojí tvorby svůj um, ale už ne tolik ze sebe" (u mainstreamového komiksu to tak často platí, ne ale v případě Richarda Corbena). (...) Tugat, klasický hrdina corbenovského typu - v jádru dobrý, silný, ale naivní, procitá a je sudičkou, která provází příběhem (taky klasický motiv), vržen do "vrstev" příběhu, napřed se snaží zachránit a shledat s jedinou bytostí, která je vůči němu skutečně nezrádná, kobylou Frix, která jediná zbyla po smrti jeho mistra. Tugat se cestou brzy sblíží s krásnou Mojou, jejíž přízeň se snaží získat, zachrání dvě sestry amazonky, narazí na kyklopy, nekromanty, nemrtvé a musí přestát nejedno spiknutí místních lo(r)dů a zrádců. Co je sen a co realita... se vlastně neví do poslední chvíle, jak se Tugat konstantně probírá z (v konci náznakem nekonečných) vrstev a mění podobu (nebo spíš stáří?). Jako probrat se ze snu, kde to "nějak dopadlo" do dalšího špatného snu. Motiv důvěřování zrádným ženám, které ho pořád a opakovaně zrazují je podaný řádně komicky, je to jako kdyby mužův úděl byl v tom být podveden a zrazován - "za svou naivní čest si nic lepšího nezasloužíš". Nutno podotknout, že svaly a nahota opět hrajou prim a Moja a její figura a vyholená mušlička je taky něco vypulírované do jisté dokonalosti. Tohle je takové to pozdní vyzrálé řemeslné dílo skutečného mistra, který si "svoje nadšení pro práci držel do pozdních let" a ta hravost je v jistém smyslu velmi očividná. A já jsem rád, že po celkem průměrnějším dílku (Bůh krys), které jsem si sice přečetl, ale nekoupil, jsem si konečně mohl něco jako tohle od Corbena pořídit k uctění jeho památky, ač velmi dodatečně.... celý text

Zabij, nebo budeš zabit. Kniha druhá 2022, Ed Brubaker

Odhalení na konci první knihy Dylana přinutí se začít víc hrabat ve své hlavě... chce usměrnit vlny, uzavřít svoji dráhu mstitele, nezavléct Kiru do nebezpečí a vše napravit, ale démon se začne zjevovat v každém momentě jeho života, poté, co postupně odhalí další rodinné souvislosti, "rodinnou kletbu" a tak nakonec hrdina končí ve cvokárně, mezitím jeho práci začne napodobovat někdo jiný a policistka, která po něm od začátku pátrá konečně dává díly skládačky dohromady, zatímco vše spěje ke konci, který mi nádechem hodně připomněl komiksy a vyprávění z Maxe Paynea (respektive speciálně z druhého dílu 'The Fall of Max Payne', který jsem svého času často hrál, i zde byl nekompromisní hrdina, femme fatale, ruská mafie a odsud pochází i moje oblíbená věta "There Are No Happy Endings" a jak můžete čekat, v podobné náladě končí i tento příběh, jen místo nočního deště je v něm denní sníh). Svět vás zlomí. Všechny ideje, které o něm můžete mít... nejsou pravda, je to nejspíš jen jedna z dalších lží systému (ale to není nic novýho). Jak říká Tommy, hrdina Mafie, během svého konce, "Víte, svět se neřídí zákonama, svět říděj lidi." Vaše akce budou mít následky. Škoda, že Ed Brubaker nenabízí něco trochu hlubšího a osobitějšího - tím myslím obsahově, protože stylizací a tempem je to dobrá záležitost. Přišlo mi ale že 'Zabij, nebo budeš zabit' je jen na přeskáčku vyprávěný příběh mstitele, jak sám na konci dodává, protože takhle chaotický je život, který na vás skočí a vy nevíte, co se děje... jenže ve výsledku je příběh velmi lineární a vlastně nepřekvapující a myslím si, že z toho motivu se dalo vyždímat více. Jen občas přijde autor s nějakou myšlenkou, ale líbil se mi konec, kde: I. konce hrdinů jsou často kvůli blbé chybě; II. chceme vidět jiný konec a III. vaše práce a život zanechává v lidech stopu. (...) Solidní žánrový komiks je tohle ale určitě a jako TV adaptace by to mohlo být obstojné. Nebudu lhát, že jsem to nehltal.... celý text

Zabij, nebo budeš zabit. Kniha první 2022, Ed Brubaker

Meditace nad mstitelstvím. Dylan žije v bytě se spolubydlícím, který chodí s Kirou, do který je Dylan už roky zamilovanej a jsou s ní "přátelé" (a nebojte, Kira pro něj má taky "slabé místo" a znají se už velmi dlouho). Dylan bere prášky a je v depresích... dříve se pokusil o sebevraždu. A o tu se pokusí i zde, na začátku příběhu, v jeho "nádherně nelineárním vyprávění" kdy neustále přeskakuje tam a zpátky. Nicméně při pokusu o skok z domu jaksi prozře a chce žít, staré šňůry od prádla ho zachrání a když se vrátí domů s tím, že zítra začne nový život, zjeví se mu démon, který mu řekne, že každý měsíc mu musí platit "nájem" tím, že někoho špatného zabije - pokud tak neučiní, sám zemře a na ukázku mu démon zlomí ruku. Dylan si napřed myslí, že je to vše nesmysl, že se mu to zdálo, ale brzo zjistí, že hrozby jsou reálné a on je nucen jednat, pokud chce žít. Jak se postupně vyvíjí jako mstitel, vrah, dveře se otevírají (některé dobré, některé špatné), souběžně s ním sledujeme i jeho pohnutou rodinnou historii (otec, mnohem starší, než jeho matka, který chtěl být umělec, ale byl nucen kreslit porno pro peníze, se jako motiv, obzvláště jeho obrazy, konstantně vrací - a na konci knihy pochopíme i proč), stejně tak se dostává prostoru i historii a traumatům Kiry. Dylanovi pak stoupá i sebevědomí a adrenalin, naráží na svou ex Daisy a jeho "pozdní vysokoškolský život osmadvacetiletého" po pokusech o sebevraždu najednou prosycen sexem, napřed s jednou, pak s druhou (a pak s jednou, zatímco druhá je schovaná ve skříni) působí pořád pozitivněji, než ten můj. Škoda, že se staví tak negativně k Jungovi a má v mnohém tak plochý pohled na Svět a jak funguje... ale jako každý hrdina má víc štěstí, než rozumu. V mnoha ohledech je 'Zabij, nebo budeš zabit' zajímavým zamyšlením, trochu jako stará klasika, 'Přání smrti' (1974) s Charlesem Bronsonem a podobné příběhy o mstitelích, ale určitě se nejedná o nic, co by mě v rámci psaní, struktury, nebo vyprávění nějak zvláštně zaujalo. (...) Ilustrace Seana Phillipse, v hrubém, částečně mainstreamovém, ale jinak neo-noirovém stylu, k tomuhle drsnému thrilleru sedí. Zejména mě zajímaly kresby samotného Dylana v masce a speciálně v kapuci (stíny, tvář), střílejícího, bojujícího, vraždícího, protože jsem chtěl vidět tenhle motiv zpracovaný někým žánrově pořádně, jelikož mě čeká něco podobného. "Ve vysněný verzi téhle scény... Teď Kiru podpadnu... A přitáhnu si ji k nejlepšímu polibku, jakej kdo z nás zažil. To je ta chvíle, kdy se oba úplně poddáme naší lásce. Líbáme se a pak brečíme a smějeme se zároveň - jako na konci filmu podle Nicholase Sparkse... A potom se všechno nějak vyřeší. Všechny mý problémy. Ale tohle není ta vysněná verze, tohle je verze, ve který jsem vrah... Ve který není láska dobrej nápad... Ve který mám tak obrovský problémy, že je nedokážu vyslovit. Takže udělám to, co musím... Odstrčím ji od sebe."... celý text

Aion. Příspěvky k symbolice bytostného Já 2003, Carl Gustav Jung

"Non in nobis quaerenda veritas, sed in imagine Dei quae in nobis est." (Pravda není k nalezení v nás, ale v obraze Božím, který je v nás.) Nemá asi smysl podotýkat, že tenhle komentář je tvořen útržky, které jsou bez kontextu neúplné, přesto je v nich vždy obsažená myšlenka, jsou to chvíle, u kterých jsem se pozastavil, abych si je poznačil. Jinak je 'Aion' samozřejmě komplexním vyobrazením nás a jak na otázku jestli Jung věří v Boha, řekl, že "nevěří" že "ví". "Nejsme dnešní, nebo včerejší, jsme z nesmírného věku." Jungův text je sice tradičně obsahově hutný a náročný, se spoustou poznámek pod čarou, ale není nesrozumitelný. "Teprve s Kristem vstoupil do světa ďábel jako skutečný protivník Boha a v kruzích raného žido-křesťanství, jak jsem již zmínil, byl satan považován za Kristova staršího bratra." "mezi dokonalostí a úplností existuje podstatný rozdíl" (chápání Krista jako symbolu bytostného Já) Individuační proces a symbolika v alchymii. Gnostici. Symbolika ryby (medusy) a moře jako projekce nevědomí. Tohle je dost hustá část, která jde hluboko do alchymistické symboliky. "Jenom dětinský člověk si může namlouvat, že zlo není vždy a všude přítomno, a čím je nevědomější, tím pevněji mu ďábel sedí za krkem." "...Sdílí tak osud s hermetiky, která bez znalosti moderní psychologie nevědomí zůstává knihou uzavřenou sedmi pečetěmi. Tato kniha však jednou musí být otevřena, cheme-li dospět k poznání duchovního stavu současnosti, neboť právě alchymie je matkou podstatných myšlenkových obsahů a předmětného myšlení moderních přírodních věd, a nikoli scholastika, které v podstatě vděčíme jen za disciplínu a trénink intelektu." "Proto se dnes lidé v nemalé míře rozhlížejí po exotických představách s nadějí, že naleznou například v Indii náhradu. Toto očekávání je klamné, neboť indické symboly, právě tak jako křesťanské, sice formují nevědomí, ale to ve značné míře odráží tamní duchovní minulost. Indické nauky tvoří esenci mnoha tisíci let zkušeností indického člověka. Můžeme se sice z indického myšlení hodně naučit, ale nikdy to nebude vyjadřovat minulost, která je uchovaná v nás. Naším předpokladem je a zůstane křesťanství, které obsahuje, podle okolností jedenáct až devatenáct staletí- Před tím leží pro většinu obyvatel Západu ještě podstatně delší časový úsek polyteistického a polydémonistického stavu ducha. Na některých místech v Evropě zahrnují dějiny křesťanství jen něco přes pět set let, tedy ne více než asi šestnáct generací. Poslední čarodějnice byla v Evropě upálena v roce, ve kterém se narodil můj děd, a barbarství se svým ponížením a zhanobením lidské přirozenosti opětovně propuklo ve 20. století. Uvádím tyto skutečnosti, abych jimi ilustroval, jak tenká je stěna, jež nás dělí od pohanského pravěku." "Dnešní tendence ke zničení tradice, případně k jejímu zapuzení do nevědomí, by ovšem mohla normální proces vývoje o několik set let přerušit barbarským úsekem. Tam, kde panuje marxistická utopie, se tak již stalo. Ale také převážně přírodovědně-technické vzdělání, jaké je charakteristické pro Spojené státy, může způsobit regresi duchovní kultury a tím závažný nárust psychické disociace. Jenom s hygienou a blahobytem není člověk ještě zdaleka zdráv, neboť kdyby tomu tak bylo, museli by nejbohatší a nejosvícenější lidé být taky nejzdravější. Co se neuróz týče, tak tomu ale rozhodně není, právě naopak. Vykořenění a odtržení od tradice neurotizuje masy a připravuje je pro kolektivní hysterii. Ta však vyžaduje kolektivní terapii, která spočívá v oloupení o svobodu a v terorizování. Kde převládá racionalistický materialismus, tam se státy vyvíjejí spíše v ústavy pro duševně choré, než ve věznice." Hermes Trismegistos jako přímý vliv na Svatou Trojici. Incest. Hermafroditismus. Symbolika hada. Okultní literatura opravdu musí být okultní v pravém slova smyslu, protože v každé době se najdou síly, které nechtějí masy vědět a vidět pravdu. Náročné čtení, kterým jsem se pomalu prokousával, vracel se k němu... ač druhou polovinou jsem naopak proletěl jako orel. Jung tohle publikoval v roce 1951. Nelze se ubránit dojmu, jak moc dopředu je, i v kontextu toho, jak popisuje současnost a že míra jeho vzdělanosti, dnes stěží dosažitelná, a množství literatury, na kterou odkazuje, vám doslova zavaří mozek. ""Vědomí nedokonalosti a vůle k pohybu vpřed" je "znamením dokonalosti"." "Vejce je obsahem i nádobou zároveň." "Chce-li člověk pochopit smyslově vnímatelné (sensibilia), může se to stát jenom prostřednictvím duchovního. "Všechno smyslově vnímatelné musí být tedy pozvednuto k rozumu nebo k 'inteligenci' (vhledu) nebo k absolutní jednotě." "Základní idea vzestupu (ascensus) a sestupu (descencus) se nachází již ve Smaragdové desce..." "...nejsme schopni podat nějakou definici dobra a zla, která by byla naprosto všeobecně platná, to znamená, že vposledku nevíme, co dobro a zlo o sobě jsou. Je tedy třeba se domnívat, že pocházejí z potřeby lidského vědomí, a proto mimo člověka ztrácejí svou platnost, to znamená, že je nepřípustné je metafyzicky hypostazovat, protože pak ztrácení svůj smysl. Nazveme-li dobrým všechno, co Bůh činí nebo dopouští, pak nazýváme zlé dobrým a "dobré" se stává nesmyslným." Ideologie opakující hesla dokážou vymazat národy. Pravda musí být tím nejvyšším, k čemu směřujeme. Jestliže se přistihnete v organizované skupině, bezmyšlenkovitě pořvávající hesla, jste na špatném místě.... celý text

Než zemřel Brežněv 2009, Iulian Ciocan

""Jaké máš v tomhle čtvrtletí známky?" "Samé jedničky a dvojky..." "Dej si majzla... Když se nebudeš učit, umřeš hlady!" Soustružník Vladimir Vladimirovič sice neměl nejmenší ponětí o tom, jak si jeho syn ve škole vede, ale ustavičně mu vykresloval temnou budoucnost ulejváků a repetentů." Už ve svém debutu Iulian Ciocan ukazuje svůj typický "kapitolový styl", kdy se vždycky cyklicky vrací k hrstce postav (a někdy taky ne), jejichž osudy rozehrává, což mi velmi připomíná především Tarantinův nechronologický styl vyprávění jeho, především raných, filmů. Kniha 'Než zemřel Brežněv' působí přeci jen více autobiograficky, vytržená z osobní zkušenosti, než autorovy pozdější romány, ačkoliv přesně to říct může jen on sám, nicméně v tomhle textu člověk především odhaluje život v satelitu počátkem osmdesátých let a vše, co k tomu patří, nutné politikaření a životy obyčejných lidí na pozadí věcí, co se smí a nesmí, "ten má víc", závist... de facto asi dost podobně, jako to bylo v ČSSR, v něčem možná i horší, ale je pro mě obtížné to srovnat, protože tohle je éra, ke které mohou něco říct spíše mí rodiče. Nicméně začínám sledovat Ciocanův tématický okruh, ale z jeho knih mě tahle zaujala asi nejméně, i když si nese typický autorský styl, který cením a opět musím říct, autor psát umí a svoje momenty má i zde. Líbí se mi konec - to, jak chlapec vnímá, když končí něco, co se mu tvrdí, že je daným faktem a on najednou musí prozřít, pochopit, že "realita je jinde."... celý text

Přístav toužil 2024, Robert Lax

Tohle je hodně na dřeň v tom minimalismu, který ale zároveň vše jaksi rozvírá. Takový Rothko poezie, napadlo mě nejdřív. Ne pro každého, ale mě to hypnotizovalo, ač se nemůžu dočkat jedinců, které to absolutně mine a začnou z toho jančit v komentech. A mám rád věci, co odsýpají. Skvělá obálka i odcházející autor na vnitřní straně poslední strany přebalu knihy, ta pecková fotografie Roberta Laxe na přední (navíc je v reálu tmavší, sytější, je v ní vidět, jaký byl člověk)... a na zadní straně je citace, kde Lax sám sebe vystihuje "...jako adam dávající jména rostlinám a zvířatům, vidět a pojmenovat, vidět a pojmenovat: o moc víc nedělám." Kompozice: Opakování občas vytváří "druhý hlas v pozadí, který vám slova znovu šeptá zpátky". Zvláštní je i to, že včera jsem nemohl usnout a napadl mě koncept pro postavu, instinktivně jsem ji pojmenoval Reinhardt (přemýšlel jsem jestli s t nebo d na konci, nebo obojím, ale jen jsem si tak hrál a čmáral do starého potrhaného trhacího sešitu, co už mám snad dvě dekády, s hlavou podepřenou rukou, to obvykle vůbec nedělám) a další den, dnes, jsem si vyzvedl tuhle knihu, otevřu ji, čtu a teď vidím, že je zde zmíněný v doslovu malíř Ad "Reinhardt" (hmm, zvláštní, kdysi jsem na malíře narazil, nevidím ho poprvé, ale stejně, zvláštní náhoda). A navíc, Reinhardtova známost s Laxem, tenhle malíř by možná mohl sloužit jako ještě lepší příklad pro to, jak by mohl vypadat Laxův styl vizuálně, než původně zmíněný Rothko. S řadou vizuálních umělců se Lax znal a i hudebníci byli jeho obdivovatelé. (z doslovu) "Zaměstnání opouštěl, protože mu bránila v jeho skutečném povolání." (tak tohle se trefilo) (...) "...úsečné, zato vysoce repetitivní texty, omezené mnohdy na jediné slovo či dokonce pouhé písmeno zkoumaly základní způsoby, jimiž písmo na stránce vyjadřuje význam." (...) Život na řeckých ostrovech, Kalymnos, Patmos (zde nakonec žil třicet let, než se těsně před smrtí vrátil zpět do USA). Vedl jednoduchý život v hornaté krajině, pracoval na své poezii. Laxovi o publikování nějak nešlo, dával své psaní vlastně jen přátelům, plně ho zaměstnávalo jen jeho psaní a práce na něm, v izolaci a samotě, kterou, ne že by vyhledával, protože nesnášel lidi, ale protože ji potřeboval, aby mohl tvořit. Koneckonců do společnosti chodil. Slabika, rytmické skupiny slabik... vertikalizace textu. Kontemplace(!). "Kultivace vnímavosti k projevům posvátna ve světě."... celý text

Demokracie jakožto problém 2022, Alain De Benoist

Demokracie. Grandiózní, že? Tímhle velkolepým termínem se tu už staletí ohání kdejaký politik ve sněmovně, občan na ulici, diktátor při projevu, nebo opilec ve škarpě - jenže ona ta definice není tak snadná jako vás to naučili papouškovat na základce pár větami z osnov a jak si to lidi malují ve své hlavě. Málokdo ví, co to vlastně znamená. Ale každý to používá jako jasně formulovaný pojem. Stejně jako manželství, které mimochodem taky bylo "znormováno" do své podoby za určitým důvodem, za vším vlastně můžete hledat nějakou politickou motivaci někoho, kdo si chce namastit kapsu (třeba migranti, jejichž příliv existuje jen protože platit cizincům, kteří vezmou cokoliv za méně, je lepší, než zvýšit plat řadovým občanům-dělníkům, ale jakou to pak bude mít budoucnost pro jeho zemi, to už je nezajímá). Vždycky, když vidím lidi, jak proti něčemu protestují nebo vyjadřují vehementně svůj názor, je jejich protest povrchně zaměřen jen na kritiku současné vlády, na kterou jsou nasraní za to, že něco zdražila a "neudělali jak slibovali" / "mám se teď hůř, než jsem se měl loni" (což je, jak zjistíte po přečtení tohohle, tak nějak jediná možnost toho, co vláda stejně musí udělat). Linie mezi oligarchií a demokracií je mnohdy tenčí, než si myslíte a stejně tak to, co se vlastně za demokracii, nebo její určitou formu a praktiky může považovat. A liberalismus, který si s pojmem demokracie řada lidí zaměňuje jako synonymum nakonec vlastně může být tím, co demokracii ničí. A to říkám jen "to jasné". Protože, víc než cokoliv (a že mě tahle kniha upřímně bavila), tak hlavně mě přiměla přemýšlet nad tím, jak málo obecně člověk ví v rámci čehokoliv ve společnosti, v životě. Máme tu zástupy idiotů, co říkají definice, protože je jejich pohled na realitu zjednodušen. Další dobrý příklad: "Bůh je chlápek v oblacích" - "Letěl jsem letadlem a v oblacích jsem nikoho neviděl, takže vím, že něco jako Bůh neexistuje" (Ne, kámo, ty ani nedokážeš tu ideu Boha definovat, v tom je ten problém). Ano, věci jsou často definovány ne proto, že by tak ve skutečnosti byly, ale protože to je nejjednodušší možný způsob, jak to někomu vysvětlit, aby byl schopen to NĚJAK pochopit. Láska. Víra. Život. Ve všech oblastech je toho řada, co člověk nechápe, protože žije život "zjednodušených definicí", který mu umožňuje pak mít sebevědomí říct "Jdu protestovat proti vládě, protože mi zdražili rohlíky, jsou to svině, co jen hrabou, bla bla bla, ten je šmejd, že může za tohle, tenhle šmejd, že může za tohle", což je ekvivalent malého dítěte, které se snaží prosadit názor, který je zakořeněný v nějaké umělé myšlence, nebo idealizaci něčeho. Bohužel v téhle pozici je většina lidí, chytí se nejjednodušší definice, aby ji mohli zasadit do své "reality", do své "myšlenky" (jsem naštvanej... co s tím udělám? Obviním někoho). Jenže Svět, je tisíckrát komplikovanější, než tohle. Má spousty pohyblivých částic, je krásný i hnusný současně. A jestli je něco, pak ne snadno definovatelný. Jestli si chcete lhát a žít ve své příjemné bublině a prochází vám to... no, neměli byste. Kdo by nechtěl, koneckonců i víra je pro spoustu lidí jakýsi záchranný kruh před hrůzami světa. Pointa je v tom, že kniha jako tahle by se dala napsat na řadu témat. Obecné vědomí lidí je ale někde úplně jinde. Je velmi primitivní a povrchové. Jak komplikované jsou mechanismy, které se okolo nás denně dějí. Jak se vše musí zjednodušovat na úroveň blbců, i třeba v rámci spirituality, protože lidi jsou prostě fakt banda tupých opic, která by to jinak nepobrala a je složitý u nich prosadit ideu, co má smysl, protože by to vyžadovalo kolektivní snahu, ale to jde proti struktuře společnosti, respektive, její chod nedává moc skutečného prostoru (to je ten falešný vstřícný úsměv západního myšlení). Nikoho nezajímá nic víc, než si nějak "splnit nutné" a pak si jen užívat... což ale nikoho nikam nedovede. Reakce je pak jen frustrace, která nemá opodstatnění v realitě. Tahle kniha nejenže demokracii rozebírá v její pravé podobě a zasazuje ji v rámci hutného množství poznámek pod čarou a citací do jakéhosi rámce, který vám pomůže pochopit, že tohle není hraní na písečku, ale i komplexní problém, ale třeba vám pomůže pochopit i proč se řada věcí dnes děje, jak se děje. Text je nahuštěný ale na necelých 150 stranách i velmi k věci, čehož si cením. Athény a Island - jedny z nejstarších demokracií. Taky záleží na tom, jak komunitní je jejich zřízení, menší antická města-státy se nedají srovnávat s dnešním plošným pojetím demokracie. Je to hodně o nuancích a kontextu. Ač je kniha staršího data (1985), skoro to nejde na jejím poselství znát, protože řeší velmi starý, globální pojem... a v tomhle vydání je i tak pořád doplněna o dva další texty, z let 2007 a 2011. Sol Noctis si mě začíná pomalu získávat. Už když jsem v době vydání viděl tu obálku, věděl jsem, že tenhle text mě volá.... celý text

Vyhoření 2023, Petr Šesták

Messenger si stěžuje na "stav věcí" a nevýhody svojí práce ve velikém městě. De facto koncept, který můžete aplikovat na cokoliv, kdybych já měl udělat totéž s mojí prací, kde ani nezasahuju do náhodného faktoru "práce s lidma" (a že jsem si tím taky prošel), měl bych tu román o velikosti cihly. Tahle myšlenka o nesnášení aut a řidičů mě napadla, když mi bylo tak 11 a měl jsem vždycky problém přejít u nás v dědině, skrz hustý provoz, přes cestu (dodnes nepostavili obchvat, ale v rádiu teď hlásí, jak komplikovaný je to proces a jak to my nechápeme - jak to přes víc jak třicet let nechápeme). Když jsem chodíval běhávat, říkal jsem si, co kdybych tu nastražil ten řetěz, co policie používá k neutralizaci ujíždějích pachatelů a v té rychlosti, co tu tepna jede, tu způsobil řetězovou bouračku, havárii, plameny? A proč všichni jezdí sami, ve skoro každém autě sedí jeden člověk a plýtvá benzínem, jen protože je to pro něj trochu pohodlnější. Bouraček je koneckonců za dědinou každou chvíli hafo, stejně jako sebevražd v okolí, stejně jako párů, kde někdo někoho ubodá (trend doby). Vítejte v Česku, ráji porno POV videí, kde se na kameru platí herečkám, co předstírají, že jsou jen náhodné ženy, které kameraman potkal na ulici a kde máme nejvíc varen pervitinu v Evropě (www.dejsipiko.cz). Tady je nejlepší si hodit kapuci na hlavu a odkráčel jak Mr. Robot, zůstat v anonymitě. Nikdy jsem si ale neřekl, že bych koncept nesnášení aut rozvedl do podoby novely, pamfletu, whatever, koukám, že ani autor sám neví, jak se k tomu postavit, ale to je v pohodě, od toho tu jsou ty naše literární kruhy a jejich ocenění, aby vše přeanalyzovaly a něco v tom našli a řekli vám, proč tohle je vlastně tak dobrý, jen kdyby vám to náhodou přišlo o ničem. Opět jsem se ujistil, že v tuzemsku možná chceme prázdné psaní. Zrovna v Šestákově případě budu ale trochu smířlivější, myslím si, že to není špatný, protože je v tom určitá nasranost a to respektuju... ale jako ukázkový příklad uvedu, jakým způsobem zde popisuje film 'Titane', který jsem shodou okolností nedávno viděl a popisuje ho jen tak mdle, zaměřuje se na to povrchové, divné, aby vzbudil lacině a snadno pozornost. Do hloubky se tu zrovna moc nejde. Je to povrchový jako škrábanec na autě. Žádnej ponor. Ale opět a zase a znovu a stále mi připadá, že se tu jen sem-tam objeví někdo, kdo to umí vzít od podlahy, nebo přinést heat, někdo, jehož psaní buší srdce... a má to NĚCO a zbytek jsou bratranci vydavatele nebo zaměstnanci nakladatelství (ono to tak ostatně je ve všech pracích v Česku, jen se modlíte, aby vaši známí byli ti nejvíc zkorumpovaní jedinci, co mají konexe a tahají za nitky). Je to jako když vezmete do podniku člena rodiny a vidíte, že z toho nikdy dobrej řezník nebude, ale necháte ho tam s tím, že mu dáte tu nejsnazší možnou práci, co (snad) nezesloní (a že si chodí do práce taky jak chce budete přehlížet), tak si připadám, když uslyším, nominace nebo Magnesia Litera, připadám si jak když sleduju zfixovanej box zápas ála Jake Paul vs. "ten, kdo dostal 5 mega, aby prohrál", velmi uměle vytvořené a prezentující se jako něco úplně jiného. Dávám 6 auty sražených messengerů z 10... celý text

Kniha smíchu a zapomnění 2017, Milan Kundera

"Znáte to, jak si dva vyprávějí. Jeden povídá a ten druhý mu vpadne do řeči: To je úplně jako já, já... a vypráví o sobě, dokud se tomu prvnímu zas nepodaří říci: To je úplně jako já, já... Ta věta to je úplně jako já, já... vypadá jako souhlasné navázání, pokračování v myšlence toho druhého, ale je to klam: ve skutečnosti je to brutální revolta proti brutálnímu násilí, snaha vyprostit z otroctví vlastní ucho a okupovat útokem ucho protivníkovo. Neboť celý život člověka mezi lidmi je jen boj o cizí ucho. Veškeré tajemství Tamininy oblíbenosti spočívá v tom, že netouží povídat o sobě. Přijímá okupanty svého ucha bez odporu a nikdy neříká: To je úplně jako já já..." (je to, předně, dobře napsaný a chytře znějící segment, ale zároveň dobře ukazuje můj problém s Kunderou, protože takhle to kolikrát opravdu není, ale zní to sdostatek moudře, že?) Nemůžu si pomoct, ale zatímco první polovina mě bavila, tahle koláž, skládačka sedmi příběhů (spíše šesti teda), tak jakoby Kundera nemohl odolat a musel tam zase natlačit tu svoji experimentálnější část, která, neříkám, že byla vyloženě špatná, ale od ní pak přišlo to pře-filozofování, analyzování sexu, chytračení, začne z toho být taková ukecaná do sebe zahleděná nuda. Je to definitivně kniha už spíš pro čtenáře znalejší autora, kniha, kterou napsal v roce 1978 a nachází se uprostřed Kunderovy pomyslné tvůrčí cesty, ale opět se nemůžu zbavit dojmu, jakoby čtenáře tahal ze fusekli. Je to jako opak suspension of disbelief (odložení nedůvěry), kdy se čtenář podřídí realitě díla, což pro mě znamenalo třeba to, že van Damme v 'Živým terči' chlapa rozstřílí pistolí, vypráská do něj celej zásobník, kterej díky způsobu, jakým je to sestříháno a zpomaleno má snad 28 kulek, a pak udělá svůj ikonickej 360 stupňovej kop z otočky. Ten kop je tam zbytečnej, ale vypadá cool. Ale mě nikdy nenapadlo, že je tam ten kop zbytečně, dokud mi to neřekl jeden blb, kterej si myslel, že je tím děsně chytrej. Takže, zpátky k francouzsky mluvícímu spisovateli, připadám si pořád, jakoby na mě Kundera šil boudu, když ho čtu, někdy to i vědomě doznává, někdy ne, utváří experimentálně umělý příběh, o jehož skutečné neexistenci upozorňuje záměrně, vždycky mi to pak připomene jeho oblíbené "umění není autor" (s čímž nesouhlasím a důvod, proč mu to nefunguje je právě v tom, jak moc se snaží popřít, že to tak je). Věřím, že do jisté míry se tím snažil reagovat na to, že byl osočen z kolaborantství. Kundera je samozřejmě inteligentní a to jak píše o lásce, sexu a kráse musí nejednu ženskou nechat rozteklou jak zmrzlinu na chodníku. Ale problém je, že si myslí, že ostatní jsou blbci. A nebo lidi podceňuje. To je totéž. Jak Slavoj Žižek říkal, všechno se dá prodat jako moudrost, cokoliv, co uděláte, moudrý stařec přijde a ospravedlní to... moudrost je nejvíc konformní věcí, věci, která si i odporuje... ale pořád se dá prodat jako moudrost. A takhle nějak si připadám občas u čtení Kundery a speciálně když čtu od obdivovatelů o Kunderovi, každý příběh se dá číst tak, pak se dá číst tak... může být to... i ono... můžeme se na to dívat takhle a takhle. Jenže to se dá říct absolutně u každého. Z Kotlety můžete udělat Kunderu, když se budete v eseji hodně snažit. Pro mě je Kundera prostě někdo, kdo umí dobře psát nějaký příběh a rozumí mu, očividně strávil dost času studiem, analyzováním a definováním románu, umí psát literárně, magií, která se nedá replikovat ve filmu, nebo jinde... a popravdě, většinou, když tam začne roubovat ten svůj "přesah", začne se to víc ztrácet v těch možnostech toho, jak to interpretovat. Jestli je to špatně, nebo ne, to je asi na debatu. Samozřejmě, nechci číst tupý, béčkový text bez přidané hodnoty, který je po miliónté o tomtéž a nepřináší vůbec nic nového. To je produkt, ne literatura. A samozřejmě, že se chci posunout a obohatit, proto ostatně čtu... ale u Kundery to jeho filozofování vždycky začne zazdívat jeho formu, jeho psaní samotné a můj zájem pak opadá. Jeho eseje mě poslední roky baví víc, protože v nich jde přímo k věci, ať už, opět, vás tahá za fusekli, nebo ne. Nechci tu knihu ale zase úplně hanit, protože tu byly místa, co se mi moc líbily. "Adorant zbožňuje v ženě ženství, kdežto gynofob dá před ženstvím přednost ženě. Nezapomeňte na jednu věc. Žena může být šťastná jen s mizogynem." Aháá. 7/10... celý text

Jezení 2023, Ivan Medeši

Je to taková ta mentalita z vesnice, kde se zastavil čas, jako to znám dobře tady kousek odsud. Čumění na bednu, laciný porno, honění, chlastání, fet, prcání, hádky, pomluvy, post-komunismus. Balkán. Všechny bývalé satelity. Medeši je punkáč, jak říkal, za jeho časů nebylo do čeho píchnout a tak každej chlastal - jeho postavy mluví od podlahy, jeho hrdinové to mají na háku, posílají všechny do prdele, nějaké životní poslání je jim ukradené, myslí na sebe a na to, jak vyhrát den, vyhrát moment, protože všichni ostatní jsou jen krysy, co se je snaží potopit, jít proti nim... prokousávají se mizérií života, jako ožralci, nebo smažky a to je jejich denní chleba a lepší budoucnost není něco, nad čím by přemýšleli, nebo brali jako možnou alternativu, zajímá je jen to, jak uniknout tomu, co je teď (a že přesně jednu takovou osobu z rodiny znám... ale, když nad tím teď přemýšlím, možná té definici odpovídám taky). A právě to dělá Medešiho psaní atraktivním, to přijetí pekla a upřímné bahno reality, nicméně, jak je to na začátku cool, stejně jako otevřená flaška to brzo vyčichne a to, co ho dělalo cool pak už napotřetí-čtvrté-páté najednou nudí. V prvním příběhu, Vítězství, kdy hrdina postupně po každém ožeru ztrácí končetiny, až nemá ani nohy ani ruce a pak se mu stejně daří "zvítězit", vyhrát v ruletě, ožrat se, s pomocí se dostat do taxíku, nakoupit chlast a pak se ožrat ve vaně doma (u rodičů) do němoty (vzpomněl jsem si na Laheyho v Trailer Park Boys, který si napustil bazén plný modré vodky), ale zároveň mi povídka přišla i taková beckettovská, tím motivem. Nicméně, čte se to dobře, protože člověk nepotřebuje nějak extra hluboce dumat nad dějem, nebo přesahem, je spíše vystaven paranoie a pohrdání absurdních existencí hrdinů a to mnohy přináší navíc spoustu humoru, jakožto život je zkrátka taková komedie. Bonusové body za to označování "jako krysy", to je mi taky blízko, s kolegou z práce jsou pro nás "krysí analogie" denním chlebem, zpocenou krysou počínaje, ale jak jsem řekl Medešiho styl se rychle přejí a pak mi přijde, že je to jen takové klení, odnikud nikam, co už nic nového nepřinese a tak už s každou stránkou jen chcete konec. Je to zábava, dokud je to zábava, ale pak přijde realita...... celý text

Detaily 2024, Ia Genberg

Obdobně jako v knize 'Obrys' od Rachel Cusk, vypravěčka 'Detailů' nezabředává ani tak příliš do vlastních pocitů (ačkoliv ten distanc není tak výrazný), jako spíš do popisů a vzpomínek okolo čtyř lidi, na něž myslí a ke kterým se vrací během horečky. Nejdřív jsem přečetl tak deset stran a knihu odložil, abych se k ní po nějaké době vrátil, jen protože jsem dumal, jestli se jí nezbavit, ale hned, co jsem ji otevřel, začetl jsem se. Timing, huh. Řekl bych, že ve chvílích to má ten ponor, kdy se člověk napojuje na to, co označuju jako dobré psaní, má to dobrý, kontroverzní postavy, kterýma se hrdinka zabývá, vždycky jde o někoho, kdo ji nakonec opustil, Johanna za kariérou, popírajíc vzpomínky z minulosti, coby jiná (neloajální), Niki, vtělený chaos, která jakoby se všechny snažila pořád přesvědčit o něčem, co sama nechápe, absolutní bordel v bytě, financovaná rodiči, dělá si co chce, podporuje stejně flákajícího se přítele, šílená "přehání když má strach", Alejandro, "tanečník, co uchvátí" ("ale vztah s ním trvá asi tak dlouho jako nádech" - nemusel jsem ani čekat, hned z popisu takového člověka mi bylo jasné, kam to s ním půjde - i přesto se okolo něj hlavní hrdinka nekontroluje, působí na ni hypnoticky, i v momentě, kdy ji opouští) a Birgette, což je v mládí znásilněná a traumatizovaná matka vypravěčky, jejímž prostřednictvím jakoby procházíme "detaily", vzpomínky na něčí život, který, v pojetí téhle knihy, dává rámec jen v kontextu a skrze ostatní životy. Váš život je v interakcích. A je husté, že teď sleduju 'The Bear', třetí sérii a tam je to taky podobně řečeno, život žijeme skrze interakce s ostatními. Ale navzdory tomu, vypravěčka sama, stejně jako její čtyři objekty zájmu, je nejasná a (nabokovsky) ne zcela morální. Přimělo mě to udělat si včera, nebo pár dní zpátky a dnes, zápisek do deníku, na tohle téma duality, ambivalentní povahy, jak lidé často potlačují "to špatné", vidí sami sebe jako "fundamentálně dobré", ale realita je taková, že i kdyby vaše duše byla čistá, vytvoří si něco, co ji bude mučit, užírat, jen protože takový je život, tak funguje - není v něm tmy bez světla, stejně jako není v nikom absolutní dobroty, jako spíš, vaše idealizace dané osoby, či nalezení zdůvodnění pro sebe sama "proč jsem jednal/a takhle a proč je to ok". Ia Genberg se nesnaží zalíbit, nedělá veliká okázalá gesta... je pouze lidská, upřímná, ve svém vyprávění (to ale dělá hodně a to taky respektuju). Taková literatura se pak dá rozebírat různě, protože má charisma... a dá se v ní najít i to, co tam kolikrát není. Takže, zase to prodávají jako senzaci, něco lepšího a většího, než co to je. Dobrá kniha je to ale určitě. 3 a 1/2.... celý text