Kniha smíchu a zapomnění přehled

13.07.2024

"Znáte to, jak si dva vyprávějí. Jeden povídá a ten druhý mu vpadne do řeči: To je úplně jako já, já... a vypráví o sobě, dokud se tomu prvnímu zas nepodaří říci: To je úplně jako já, já...
Ta věta to je úplně jako já, já... vypadá jako souhlasné navázání, pokračování v myšlence toho druhého, ale je to klam: ve skutečnosti je to brutální revolta proti brutálnímu násilí, snaha vyprostit z otroctví vlastní ucho a okupovat útokem ucho protivníkovo. Neboť celý život člověka mezi lidmi je jen boj o cizí ucho. Veškeré tajemství Tamininy oblíbenosti spočívá v tom, že netouží povídat o sobě. Přijímá okupanty svého ucha bez odporu a nikdy neříká: To je úplně jako já já..." (je to, předně, dobře napsaný a chytře znějící segment, ale zároveň dobře ukazuje můj problém s Kunderou, protože takhle to kolikrát opravdu není, ale zní to sdostatek moudře, že?)

Nemůžu si pomoct, ale zatímco první polovina mě bavila, tahle koláž, skládačka sedmi příběhů (spíše šesti teda), tak jakoby Kundera nemohl odolat a musel tam zase natlačit tu svoji experimentálnější část, která, neříkám, že byla vyloženě špatná, ale od ní pak přišlo to pře-filozofování, analyzování sexu, chytračení, začne z toho být taková ukecaná do sebe zahleděná nuda. Je to definitivně kniha už spíš pro čtenáře znalejší autora, kniha, kterou napsal v roce 1978 a nachází se uprostřed Kunderovy pomyslné tvůrčí cesty, ale opět se nemůžu zbavit dojmu, jakoby čtenáře tahal ze fusekli. Je to jako opak suspension of disbelief (odložení nedůvěry), kdy se čtenář podřídí realitě díla, což pro mě znamenalo třeba to, že van Damme v 'Živým terči' chlapa rozstřílí pistolí, vypráská do něj celej zásobník, kterej díky způsobu, jakým je to sestříháno a zpomaleno má snad 28 kulek, a pak udělá svůj ikonickej 360 stupňovej kop z otočky. Ten kop je tam zbytečnej, ale vypadá cool. Ale mě nikdy nenapadlo, že je tam ten kop zbytečně, dokud mi to neřekl jeden blb, kterej si myslel, že je tím děsně chytrej. Takže, zpátky k francouzsky mluvícímu spisovateli, připadám si pořád, jakoby na mě Kundera šil boudu, když ho čtu, někdy to i vědomě doznává, někdy ne, utváří experimentálně umělý příběh, o jehož skutečné neexistenci upozorňuje záměrně, vždycky mi to pak připomene jeho oblíbené "umění není autor" (s čímž nesouhlasím a důvod, proč mu to nefunguje je právě v tom, jak moc se snaží popřít, že to tak je). Věřím, že do jisté míry se tím snažil reagovat na to, že byl osočen z kolaborantství. Kundera je samozřejmě inteligentní a to jak píše o lásce, sexu a kráse musí nejednu ženskou nechat rozteklou jak zmrzlinu na chodníku. Ale problém je, že si myslí, že ostatní jsou blbci. A nebo lidi podceňuje. To je totéž. Jak Slavoj Žižek říkal, všechno se dá prodat jako moudrost, cokoliv, co uděláte, moudrý stařec přijde a ospravedlní to... moudrost je nejvíc konformní věcí, věci, která si i odporuje... ale pořád se dá prodat jako moudrost. A takhle nějak si připadám občas u čtení Kundery a speciálně když čtu od obdivovatelů o Kunderovi, každý příběh se dá číst tak, pak se dá číst tak... může být to... i ono... můžeme se na to dívat takhle a takhle. Jenže to se dá říct absolutně u každého. Z Kotlety můžete udělat Kunderu, když se budete v eseji hodně snažit. Pro mě je Kundera prostě někdo, kdo umí dobře psát nějaký příběh a rozumí mu, očividně strávil dost času studiem, analyzováním a definováním románu, umí psát literárně, magií, která se nedá replikovat ve filmu, nebo jinde... a popravdě, většinou, když tam začne roubovat ten svůj "přesah", začne se to víc ztrácet v těch možnostech toho, jak to interpretovat. Jestli je to špatně, nebo ne, to je asi na debatu. Samozřejmě, nechci číst tupý, béčkový text bez přidané hodnoty, který je po miliónté o tomtéž a nepřináší vůbec nic nového. To je produkt, ne literatura. A samozřejmě, že se chci posunout a obohatit, proto ostatně čtu... ale u Kundery to jeho filozofování vždycky začne zazdívat jeho formu, jeho psaní samotné a můj zájem pak opadá. Jeho eseje mě poslední roky baví víc, protože v nich jde přímo k věci, ať už, opět, vás tahá za fusekli, nebo ne. Nechci tu knihu ale zase úplně hanit, protože tu byly místa, co se mi moc líbily.

"Adorant zbožňuje v ženě ženství, kdežto gynofob dá před ženstvím přednost ženě. Nezapomeňte na jednu věc. Žena může být šťastná jen s mizogynem." Aháá.

7/10