Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359512/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-jCz-359512.jpg
4
548
548
„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“... celý text
Přidat komentář
"Znáte to, jak si dva vyprávějí. Jeden povídá a ten druhý mu vpadne do řeči: To je úplně jako já, já... a vypráví o sobě, dokud se tomu prvnímu zas nepodaří říci: To je úplně jako já, já...
Ta věta to je úplně jako já, já... vypadá jako souhlasné navázání, pokračování v myšlence toho druhého, ale je to klam: ve skutečnosti je to brutální revolta proti brutálnímu násilí, snaha vyprostit z otroctví vlastní ucho a okupovat útokem ucho protivníkovo. Neboť celý život člověka mezi lidmi je jen boj o cizí ucho. Veškeré tajemství Tamininy oblíbenosti spočívá v tom, že netouží povídat o sobě. Přijímá okupanty svého ucha bez odporu a nikdy neříká: To je úplně jako já já..." (je to, předně, dobře napsaný a chytře znějící segment, ale zároveň dobře ukazuje můj problém s Kunderou, protože takhle to kolikrát opravdu není, ale zní to sdostatek moudře, že?)
Nemůžu si pomoct, ale zatímco první polovina mě bavila, tahle koláž, skládačka sedmi příběhů (spíše šesti teda), tak jakoby Kundera nemohl odolat a musel tam zase natlačit tu svoji experimentálnější část, která, neříkám, že byla vyloženě špatná, ale od ní pak přišlo to pře-filozofování, analyzování sexu, chytračení, začne z toho být taková ukecaná do sebe zahleděná nuda. Je to definitivně kniha už spíš pro čtenáře znalejší autora, kniha, kterou napsal v roce 1978 a nachází se uprostřed Kunderovy pomyslné tvůrčí cesty, ale opět se nemůžu zbavit dojmu, jakoby čtenáře tahal ze fusekli. Je to jako opak suspension of disbelief (odložení nedůvěry), kdy se čtenář podřídí realitě díla, což pro mě znamenalo třeba to, že van Damme v 'Živým terči' chlapa rozstřílí pistolí, vypráská do něj celej zásobník, kterej díky způsobu, jakým je to sestříháno a zpomaleno má snad 28 kulek, a pak udělá svůj ikonickej 360 stupňovej kop z otočky. Ten kop je tam zbytečnej, ale vypadá cool. Ale mě nikdy nenapadlo, že je tam ten kop zbytečně, dokud mi to neřekl jeden blb, kterej si myslel, že je tím děsně chytrej. Takže, zpátky k francouzsky mluvícímu spisovateli, připadám si pořád, jakoby na mě Kundera šil boudu, když ho čtu, někdy to i vědomě doznává, někdy ne, utváří experimentálně umělý příběh, o jehož skutečné neexistenci upozorňuje záměrně, vždycky mi to pak připomene jeho oblíbené "umění není autor" (s čímž nesouhlasím a důvod, proč mu to nefunguje je právě v tom, jak moc se snaží popřít, že to tak je). Věřím, že do jisté míry se tím snažil reagovat na to, že byl osočen z kolaborantství. Kundera je samozřejmě inteligentní a to jak píše o lásce, sexu a kráse musí nejednu ženskou nechat rozteklou jak zmrzlinu na chodníku. Ale problém je, že si myslí, že ostatní jsou blbci. A nebo lidi podceňuje. To je totéž. Jak Slavoj Žižek říkal, všechno se dá prodat jako moudrost, cokoliv, co uděláte, moudrý stařec přijde a ospravedlní to... moudrost je nejvíc konformní věcí, věci, která si i odporuje... ale pořád se dá prodat jako moudrost. A takhle nějak si připadám občas u čtení Kundery a speciálně když čtu od obdivovatelů o Kunderovi, každý příběh se dá číst tak, pak se dá číst tak... může být to... i ono... můžeme se na to dívat takhle a takhle. Jenže to se dá říct absolutně u každého. Z Kotlety můžete udělat Kunderu, když se budete v eseji hodně snažit. Pro mě je Kundera prostě někdo, kdo umí dobře psát nějaký příběh a rozumí mu, očividně strávil dost času studiem, analyzováním a definováním románu, umí psát literárně, magií, která se nedá replikovat ve filmu, nebo jinde... a popravdě, většinou, když tam začne roubovat ten svůj "přesah", začne se to víc ztrácet v těch možnostech toho, jak to interpretovat. Jestli je to špatně, nebo ne, to je asi na debatu. Samozřejmě, nechci číst tupý, béčkový text bez přidané hodnoty, který je po miliónté o tomtéž a nepřináší vůbec nic nového. To je produkt, ne literatura. A samozřejmě, že se chci posunout a obohatit, proto ostatně čtu... ale u Kundery to jeho filozofování vždycky začne zazdívat jeho formu, jeho psaní samotné a můj zájem pak opadá. Jeho eseje mě poslední roky baví víc, protože v nich jde přímo k věci, ať už, opět, vás tahá za fusekli, nebo ne. Nechci tu knihu ale zase úplně hanit, protože tu byly místa, co se mi moc líbily.
"Adorant zbožňuje v ženě ženství, kdežto gynofob dá před ženstvím přednost ženě. Nezapomeňte na jednu věc. Žena může být šťastná jen s mizogynem." Aháá.
7/10
Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině.
V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula.
Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak.
Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.
Malinko jsem byl zklamán, protože jsem čekal román a on to vlastně román byl, ale tak trochu Kunderovsky jiný, než jsem čekal, spojení bylo v tématu, ne v osobách. Někde už na mě té erotiky a popisu situace trochu moc, ale některé prvky mě tam vyloženě zaujali, nejlepší část knihy to setkání z básníky, kde jim dal jména skutečných velikánů a jejich dohadovačky byl vyloženě mistrovsky sepsaný koncert.
Nejlepší je, jak si Kunderovy postavy (nebo i Kundera sám jako vypravěč) umí skvěle filozoficky obhájit erotiku, která by se neměla dít, protože je z nějakého důvodu nemorální. Místy jsou jeho představy o lidech úsměvné a kniha tak velice zábavná ke čtení.
V jednotlivých částech knihy je jsou popisovány příběhy postav z jejich běžného života, které často nejsou nijak moc zvláštní, spíše takové, které se dějí na denní bázi .... a najednou je na situaci vržen záběr z několika dalších úhlů pohledu, který zjevnou banální věc otočí naruby a donutí přemýslet jinak.
Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění .....
Tak začíná kniha plná variací od mého oblíbeného autora.....
Je psána těsně po odchodu ze země - a je zde cítit smutek i úvaha o nechápání ....
Je zde zmíněn magický význam kruhu .... na rozdíl od řady, z níž lze vystoupit a znovu se do ní vrátit se kruh uzavře a není do něj návratu ....
A také teorie principu .... nejde o nahrazení jednoho principu druhým, ale popřít princip jako takový ...
V těchto na sebe navazujících variacích mne zaujala postava Taminy , která bojuje proti zapomnění, ale nenachází východisko ....
A to by nebyl Kundera, aby zde nezazněly erotické pasáže .... ve velmi zajímavé části o lítosti zde navozuje debatu několika známých básníků ....
Rozdíl mezi mizogynem a adorantem ..... a pojem sexu oproti lásce ....
A závěrečné hranice .... mezi životem a smrtí .... mezi začátkem a koncem ....
.... Řečtí bohové se nejdříve vášnivě účastnili lidských příběhů .... pak už zůstávali na Olympu, dívali se dolů a smáli se .... a dnes už dávno spí .....
Zřejmě je lidstvo přestalo bavit ....
Knihy Milana Kundery čtu pozorně, vracím se k nim a naslouchám poznatkům ze života .....
Jeho knihy nekončí odpovědí na zdůrazněné otázky - zamyslet se musí čtenář ....
Ke Kunderovi mám stále tak trochu ambivalentní vztah. Čte se mi celkově poměrně dobře, některé myšlenky rozhodně upoutají...ale prostě si nemůžu pomoct, zatím všechny knihy mi přijdou strašně stejný.
Na jednu stranu Kundera, jak ho znám. Na druhou některé díly, zvlášť ke konci, pro mě nebyly tak zajímavé jako první polovina, možná spíš dvě třetiny knihy.
Pásmo volně provázaných textů, v nichž autor často vstupuje do děje, mísí vyprávění a úvahy a ty jsou jako vždy neobyčejně pronikavé, výstižné a nemilosrdné. Kunderovi bývá vytýkán chladný skepticismus s důrazem na slovo chladný. Já si to ale nemyslím. Podle mě pro Kunderu jeho postavy nejsou jen objekty na pitevním stole jeho bystrého intelektu. On s nimi soucítí, a to natolik, že jim zkrátka nic neodpustí. Jeho empatie není zředěná sentimentálními ohledy. To pro čtenáře nemusí být vždy příjemné, ale to ani být nemá.
Knihu jsem cetla v ramci ctenarske vyzvy. Uplne "dobrovolne" bych si ji nevybrala. Pocity behem cteni i po dokonceni cteni byly opravdu rozporuplne. Nektere casti me lehce pobavily, vedly k zamysleni. Jine me urcitym zpusobem az odpuzovaly. Kniha je popsana jako roman ve forme variaci... ty pro me ovsem byly misty tak abstraktni, ze jsem se na jednotlivych usecich cesty ztracela. V okamziku kdy jsem prestala hledat propojeni mezi jednotlivymi castmi knihy (a zacala je brat jako samostatne povidky) se mi ulevilo. Kdysi jsem od autora cetla roman Zert, ten se mi i v 17 letech celkem libil, u teto knihy jsem jeji precteni zvladla hlavne kvuli tomu, ze je pomerne kratka. Podobne jako jinou ctenarku me az dojala snaha Taminy udrzet si vzpominku na manzela. A stejne jako ona jsem ponekdu nepochopila cast Maminka.
Zvláštní a nevyvážená kniha, místy nekunderovsky kostrbatá, "prázdné" pasáže a až nudné úvahy, jakoby sám autor přesně nevěděl o čem to má vlastně celé být. Trochu to zachraňují až dvě poslední povídky, což je ale na dobrou knihu málo.
Román, který z mého pohledu potřebuje několikeré/pomalu dávkované čtení, zkrátka je třeba ho "promeditovat" a dát si na čas, aby mu člověk přišel na kloub. Želbohu v dnešní spotřební éře, kdy se chce číst především rychle či další a další knihy, kdy velká část románů je psána stylem začátek - děj, místo, konflikt, rozuzlení - konec, zůstává mnohými nepochopen, protože (pokud nejste z těch, kteří pochopí na první dobrou) potřebuje čas, kterého se mu některými nedostává. Pokud tedy sáhnout po této knize a hledat jednoduché řešení, pak je s tímto formátem nutno počítat :)
Kniha se mi nelibila tolik, jako nektere dalsi. Vice bych uvital, kdyby byla cela v duchu povidky Maminka
Čtena původní verze vydaná v 68 Publishers.
Znám z Kunderovy tvorby převážně knihy, které napsal ještě česky. Zdá se mi, že se dá mluvit o všech dohromady skoro jako o každé zvlášť, dá se z nich poskládat podobná variace jako z textů Knihy smíchu a zapomnění - Kundera má svá témata, ke kterým se neustále vrací, opakují se typy postav, ale mění se pohled, peripetie, pointa. Nečtená kniha i druhé čtení už známé knihy je vždycky jak návrat, tak objevování nových spojnic a zrcadlení. Pořád mě to baví a zajímá, pořád žasnu, jak skvělé a lehce působící umění může vzniknout z tak pedantsky přesného, kontrolovaného vyjádření.
V Knize smíchu a zapomnění je známá trapnost a ironie osudu, sex bez lásky (nebo láska bez sexu), ale nečekaně i ženská postava, která má duši a lidskou velikost, dokonce dojemnost a něžnost, aniž by to byl výsměch, snad první, co jsem u Kundery potkala. Vůbec jsou povídky nečekaně smířlivější. Jako by se jízlivost s odstupem změnila v lehký smutek. Zůstává ale intelektuální brilantnost, stejně přesná a poutavá, jako lehká a skoro zábavná. Úvahy o smíchu, atomizaci společnosti a hypertrofii ega, staré 40 let, to nebyla intuice, ale přesně odpozorovaný směr vývoje.
Jako celek dobré, ale 1/3 se mi tedy nelíbila vůbec. Maminka byla asi nejhorší kapitolou, u které jsem vůbec nepochopila, co se autor snažil říct. Naopak bych vypíchla kapitolu s Taminou, touha udržet si vzpomínku na milovaného člověka byla popsaná krásně a něžně, až mě to od Kundery překvapilo. Jeho knihy jsou vždy hodně hutné a plné filosofie, někdy chápu, někdy tápu, ale co se mi opravdu líbí je, že své postavy obnažuje až na dřeň a bez soucitu je často staví do trapných situací, jako život sám nás.
(SPOILER) pro mne dost náročná kniha,nešlo to rychle přečíst a pryč,něco jsem musela číst znova a znova až jsem pochopila, v některých chvílích mi připomněla hry V.Havla,až laskavý pohled na věc,někdy jsem se musela pousmát mírné ironii a následoval klid v duši,že je tato doba snad za námi, kdy se člověk musel ohlížet čemu se zasmát, aby ho soused neudal
Pokračování mého čtenářského love/hate vztahu s MK. Někdy nevím, jestli mě víc baví nebo rozčiluje.
Kunderův vzah k ženám je jako obvykle zoufalý (rozlišuje pouze dva typy mužů dle jejich vztahu k ženám a to "adoranty" a "gynofoby"; signifikantně používá ženy buď jako nástroje nebo jako pozadí scény, snad jen k Tamině je neobvykle laskavý); a to, jak se bere smrtelně vážně, je už takový úsměvný kolorit. Ale co si budeme, ať už adorovaný nebo zesměšňovaný, MK umí a nejspíš perfektně ví, co dělá. Prakticky nelze pojmout po jednom přečtení.
Každopádně největší přešlap bylo sáhnout po vydání od Atlantisu, které (stejně jako třeba Směšné lásky) autor "vylepšil" vyškrtáním některých scén, třeba pasáže uzavírající variaci na téma "blbosti hudby" o vzájemně prospěšné symbióze některých normalizacnich umělců reprezentovaných K. Gottem a režimu: "Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být." Takže úkol zní jasně: Atlantis nebrat a pro rereading zapátrat v antikvariátech.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Zatímco raný Kundera (v Žertu, ale i před tím v Monolozích a Majitelích klíčů) mi připadal geniální, později (Směšné lásky, Život je jinde a Valčík na rozloučenou) fakt dobrý, tak tady mám pocit, že je překombinováno: explicitní filozofické úvahy banální (teda, pokud jsem je pobral), ty skrytější skryté tak, že je možná až moc chtěně dolují Kunderovi vykladači. A to vše v hávu odcizené erotiky. Ach jo.
Jsem zvědav, jak na mne budou působit další díla. (Nesmrtelnost se mi kdysi líbila.)