Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359512/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-jCz-359512.jpg
4
559
559
„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“... celý text
Přidat komentář
Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění (Atlantis, 2017). "Francois Ricard v předmluze k francouzskému vydání Kunderových Děl říká, že Kundera zapsal do dějin literatury tzv. novou politiku románu, kdy jednota románu není dána dějem, ani místem, o kterém vypráví, nýbrž tím, že je tu od první do poslední stránky přítomné existenciální téma," uvádí mimo jiné v doslovu nedávného českého vydání Silvie Richterová. V jiných Kunderových knihách jsem tuto skutečnost vnímala okrajově a nerušivě. U Knihy smíchu a zapomnění je to zcela markantní. Sedm dílů, sedm příběhů, na které by se nemělo pohlížet odděleně, neboť každý pojednává o smíchu, zapomnění, případně obou, z různých perspektiv. Najít jednotící pouto mi však činilo potíž, stejně jako ocenit některé "povídky" , v nichž je " zrušena hranice mezi realismem a imaginací (Andělé, Tamina smrt). Jako vždy, u Kundery se zde vyskytují pasáže, které jsou skvostné, myšlenky, které jsou nadčasové. Avšak styl psaní už zcela jistě orientovaný na zahraniční publikum, až příliš opakovaný a zdůrazňovaný leitmotiv opuštění země, důsledků sovětské invaze a připomínání historických reálií zapříčinily, že mě po dočtení neschvátila pro mě typická kunderovská euforie.
"Jejich taneční kolo se podobalo velkmu vznášejícímu se věnci, a já jsem utíkal dole na zemi a díval jsem se za nimi vzhůru a oni pluli dál, vyhazujíce nohy nejdřív na jednu, potom na druhou stranu, a pod nimi byla Praha se svými kavárnami plnými básníků a věznicemi plnými zrádci lidu a v krematoriu spalovali právě jednu poslankyni a jednoho surrealistu, kouř stoupal k obloze jako šťastná věštba a já jsem slyšel Eluardův kovový hlas - Láska se dala do práce, láska je neúnavná - a běžl jsem po ulicích za tím hlasem, abych neztratil z dohledu ten nádherný věnec těl vznášející se nad městem a věděl jsem s úzkostí v srci, že oni letí jak ptáci a já padám jak kámen, že oni mají křídla a já už jsem bez křídel". (Andělé)
"Naproti tomu smích, to je výbuch, který nás odtrhne od světa a odhodí do naší chladné samoty. Žert je bariéra mezi člověkem a světem. Žert je nepřítel lásky a poezie. ... Láska nemůže být směšná. Láska nemá nic společného se smíchem."
Nejedná se zrovna o jednoduché čtení, a věřím, že jsem napoprvé nepochytila všechno. Ale i tak to ve mně hodně zanechalo. Kundera rozhodně patří k mým top spisovatelům a všechny jeho knihy jsou zážitkem.
A jedna myšlenka, která mě velice zaujala:
„Lidé fascinovaní myšlenkou pokroku netuší, že každá cesta dopředu je zároveň cestou ke konci a že v radostných heslech jen dál a vpřed se ozývá lascívní hlas smrti, která nás láká, abychom pospíšili.
(Jestliže se dnes posedlost slovem vpřed stala všeobecná, není to především proto, že smrt už k nám mluví z bezprostřední blízkosti?)“
Zase jedna z těch knih, kterou si šetříte, protože jí nechcete dočíst. Navíc obava, že si už nic nového od Kundery nepřečtu. Ach jo Milane, napiš ještě něco
Myslím, že tuto knihu by mohl číst člověk dokola a stále by nacházel mnoho dalších rovin, které jsou skryté hluboko pod hlavními příběhy - nebo - a co víc - jsou součástí příběhů, také své vlastní "podpříběhy". Zajímavé a neotřelé propojení s esejistickým pojetím, ze kterého stále tryská nevyrovnanost s šedou historií našeho státu. Vyrovnání hrdinů s tímto životním zážitkem = vyrovnávání autora?
To jsem si dal. "Nejsem hoden velkého Mistra," říkám vážně i s ironií. Je to román? Není to román? Je to splácanina? Má to hlubší smysl? Na pár místech jsem si říkal: "To je ono!" A na jiných: "Proč to, propánajána, napsal a zrovna takhle?" Čte se to výborné, krátké kapitoly, v každé několik základních myšlenek. Ale chápe se to špatně - v doslovu jsem zjistil, že mne některé úrovně románu úplně minuly. Takže ty 3 hvězdičky patří vlastně mně, čtenáři, protože jsem uspěl jen "dobře". Knihu ani autora rozhodně nezavrhuji, určitě se k němu a jí vrátím. Pozorněji. Slibuji.
Nádherná mozaika příběhů, které spolu nejsou nijak úzce spjaty příběhem, ale spíše duchovním poutem. Ladnost Kunderova psaní a zapadání slova do slova je originální a nenapodobitelná. Po přečtení každé jeho knihy mi zůstane zážitek z četby spolu s otázkou „O čem to vlastně bylo?“ Kniha byla dopsána na konci 70. let, ale zub času se na ni nijak neprojevil. Zůstává aktuální i ve změněné době. V tom je nadčasovost Kundery.
Clementisova čepice na Gottwaldově hlavě, normalizační prostředí nebo neštěstí ovdovělé Taminy kdesi v malém městě v západní Evropě jsou popisovány s ohromnou lehkostí a „smutným humorem“, ale melancholie a tíha z nich na čtenáře dolehne…
Moje první setkání s autorem a Kundera opravdu nezklamal. Povídková variace, která velmi vystihuje období normalizace i život v emigraci. Doporučuji. Kniha je stále aktuální.
Četl jsem vydání z Atlantisu. Je to bezesporu velmi dobře napsaná kniha, jsou v ní trefné postřehy, je vtipná, nostalgická, melancholická. Přesto mi ale Kunderovo rozjímání občas připadalo nasládle samolibé a patetické, proto jedna hvězdička dolů. Naopak se mi líbila formální struktura románu, kdy jednotícím prvkem není návaznost děje jednotlivých částí nebo míst, kde se kniha odehrává, ale téma, kterému se věnuje.
Pan Spisovatel Milan Kundera je pro mě nepřekonatelný, což jsem si opět potvrdila již v prvních listech tohoto Románu. Jsem jím tak plná, že jen s velkou tíží dokážu vyjádřit své pocity... Dojemně, nostalgicky žertovné. Symbolická tečka v sérii Jeho znovuvydaných knih.
Na jednu stranu mě velmi rmoutí, že s největší pravděpodobností je to také poslední věc, které se my, milovníci Kundery, dočkáme. Z druhého úhlu pohledu musím přiznat, že některá předchozí díla jsem četla opakovaně po několika letech a vnímala jsem překvapena úplně jiné momenty. Neznám jiného spisovatele, který by mě i po X-té tolik překvapoval, vábil, fascinoval.
Podle mého názoru je to vyzrálejší povídková variace Směšných lásek. První třetina kniha mě přímo nadchla a měl jsem pocit, že toto je LITERATURA, která je nepřekonatelná. Ke konci už jsem byl unavený neustálým rozborem věcí, povah, ale krásný pocit (dokonce větší než u jeho jiných knih), si odnáším i tentokrát.
Souhlasím s blackholesun32. Vyžádaný vánoční dar se stal velikým potěšením. Se vzpomínkou na Směšné lásky a Nesmrtelnost, ale také Majitele klíčů jsem se ponořila do světa románu i vnitřních světů postav, které se nějak tváří a něčím jiným jsou, popsaných vynikajícím jazykem, s množstvím působivých metafor, tu a tam s humorem (slezina básníků je neodolatelná), tu a tam se zmrazující věcností (smrt stíhaná dětskýma očima). Obávám se, že si budu muset pořídit Kunderovy další věci, v doslovu jsem zjistila, kolik mi toho chybí...
Předně: Kundera patří k mým oblíbeným spisovatelům. Ale tohle mi nějak nesedlo. V prvních povídkách, kde mluví hodně o své komunistické minulosti, tak tam to na mě působilo ne jako doznání, ale spíš jako výmluva. Jakože : Takhle se to prostě často děje (všem) a i když to nebylo dobré, tak je to vlastně normální. No a povídky z druhé části mi přišly spíš jak manýra než to, co se mi na jeho dalších věcech (hlavně z exilu) tak líbí.
A nebo ne manýra, ale příprava na to, aby objevovaná forma románu v dalších opusech už skutečně zazářila.
Kundera neměl škrtat... Stojím si za tím, že originální verze (k dohledání v pdf) je jedinečná a skvělá tak, jak je.
Buď jsem Kunderu dlouho nečetl (a to jsem dlouho nečetl) a nebo je tento jeho román jeden z nejlepších co napsal. Pravda je zřejmě někde mezi (a co si budeme povídat čtivej byl vždycky). Každopádně Kniha smíchu a zapomnění mě skutečně bavila a přečetl jsem knihu za dva dny během večerů. Zdá se mi, že zde pfilozofování vygradované především v Nesmrtelnosti, nedosahuje až tolika zbytečně planých výšin; humor je skutečně přítomen (a ne pouze deklarován) a hodně mě bavila i zde přítomná Kunderova imaginace, přišlo mi, že z pozdějších románů čímsi nezatížena, svobodnější. Nu, kdo ví, ale bavilo mě to mnoho a v tento moment bych ze všech Kunderových románu hodnotil nejvýše.
A ještě jsem zapomněl - vlastně jsem měl pocit, jako, kdyby si Kundera sám vracel touto knihou zpátky do Čech; když ne fyzicky, tak ideově určitě, i samotným výběrem vydání jako poslední, byť pro něho byla jistě hraniční - jak jedno z téma napovídá. Hezky si s tim hraje.
Ale ještě takovej malej dodatek - krapet mě rozčiluje Kundera s tím, jak svoje knížky přepisuje, respektive škrtá, já vím, že na to má právo, sou jeho a blablabla - mnohokrát to obhajuje ve svých esejích (a zdá se mi, že kolikrát právě pouze z toho úhlu pohledu, aby mohl, a že může), jenže mi tím pak připomíná a právě v této knize tolika zmiňované, zapomínání; to co sám kritizuje, přepisování historie. Mno to jen tak, abych se doplnil.
Brilantní příklad Kunderova umění spojení závažného s neskutečně komickým. Místy jsem měla nutkání smát se nahlas, jindy mě mrazilo... Upřímná zpověď po emigraci. Asi nejodvážnější peprné scény, až mě to překvapilo (ač jsem již ostřílený kunderofil). Jsem ráda, že jsem si tuto knihu nějakou dobu šetřila, je to perla.
Podepisuji se pod hodnocení simecefa-jen bych ještě přidala moje oblíbené Monology.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Nadchla jsem se okamžitě. Ještě jsem ani nestačila dočíst první část a byla jsem nadchnuta. Způsob, jakým Kundera popisuje vystoupení Klementa Gottwalda na balkoně v únoru 1948 se starostlivým Clementisem po boku, je famózní. Je to jen několik řádků. Jako pár tahů štětcem. A nakonec zůstane jen čepice na Gottwaldově hlavě. Nadchnuta jsem byla i u Maminky, druhé části románu. Musím uznat, že Eva je pekelně rafinovaná. Pikantní situace mají lehký erotický tón a o překvapení také není nouze. Andělé, Tamina…pořád jsem nadchnuta. Všechny příběhy spolu souvisejí. Spojující linkou je budovatelské období rudé ideologie. A vztahy. Intimita. Erotika. Lítost… to je Kristýna a student. Něco reálného mezi těma dvěma se někde uprostřed změní ve fantazii za účasti několika významných básníků. Miluju básně! Ale tady je toho na mě moc. Moc básníků a moc rad od básníků. Básníci mají psát básně a nekecat do vztahu Kristýny a jejího studenta v Kunderově románu. I ty, Lermontove! Jsem nadchnuta o něco méně. Taminina smrt…. Nepochopila jsem to. Co to má být? Pakliže čtvrtá část Taminu představuje jako reálnou postavu v reálné době, tak v šesté části je to nějaká pseudoabstrakce. První část příběhu je jasně čitelná a pohybuje se pro mě v uchopitelné realitě. Druhá část je divoká fikce a mimo logiku příběhu. Nerozumím tomu a není mi to příjemné. Celý příběh mě provokuje a místy je až zvrácený. Ale možná mám jen upjatou představu, co by dvanáctileté děti měly dělat a co ne. Jsem ještě méně nadchnuta. Hranice a v hlavní roli maršál Barbara. Představa skupinového sexu organizovaného touto madame mě dostala do kolen. Smála jsem se společně se souložícími pány, kterým se smích tak nějak vymkl „z rukou“. Ještě, že komunisti neznárodnili šukání.