Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359512/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-jCz-359512.jpg
4
548
548
„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“... celý text
Přidat komentář
Rozhodně nekupujte vydání Atlantisu. Je autorem "vylepšeno", mj. tam chybí celá slavná pasáž o Gottovi jako idiotovi hudby.
S Kunderou je to asi jak s Jágrem, vy tušíte, že všechno není super, ale lešího jsme prostě nikdy neměli..o Kunderovi to platí dvojnásobně, on je náš top spisovatel, co udělal i díru do světa...sedm krátkých próz je zatíženo existenciální tísní, filosofie existencialismu převedena do literární podoby ve světové úrovni...často Vám to potrhá nervy a rozebere na atomy zevnitř, ale tato kniha je dalším důkazem výjimečnosti autora
Ano, je to on....starý dobrý Kundera. Nedá se ohodnotit méně než pěti hvězdami.
A přesto si , s dovolením, ponechám mé soukromé srovnání se Sešity směšných lásek, ze kterých druhý titul vychází nesrovnatelně lépe.
Toto je náročná literatura, která vypadá banálně. Ale je za tím cítit nějaké sdělení, ke kterému se musí čtenář “promyslet”. Z doslovu: “... všechny podstatné věci se před čtenářem ukrývají. Čím jsou významnější, tím skrytější, tím silnější”. Autor zachycuje nějaké na první pohled drobné životní události, aby je analyzoval a hledal definice různých pojmů: hranice, opakování, ďábel, anděl, sebelítost, láska, smích a zapomnění. Odhaluje, že nic není jasné, jednoznačné. Tím ukazuje krásu a tajemství života a to je kouzlo pravého umění.
Za mně tedy jeden z nejslabším Kunderů. Ale zase horší než Žert to tedy určitě nebylo. Žert je jedna z mála knih, kterou jsem v životě nedočetla. Skončila jsem asi na 60.straně, protože každá další stránka by pro mě byla utrpením. Radši jsem dala prostor jiné knize... Kniha smíchu a zapomnění mi přišla příběhově slabá, ale rozumím té její literární hodnotě. Jak se vlastně ty příběhy stávají čím dal tím víc méně konkrétní, čím dál v knize jste. Nejlepší Kunderovou knihou pro mě tak zůstává naprosto dokonalá kniha Život je jinde, která u mně prostě trefila hřebíček na hlavičku. Vynikající téma, neuvěřitelný přesah pro ty, kteří ví, o čem je řeč - hlavně tedy co se literárních odkazů týče...
Naprosto uznávám, že MK je skvělý spisovatel a jeden z nejuznávanějších Čechů, ale asi se k němu ještě potřebuju pročíst. Proto si z knihy odnáším hlavně všudypřítomné erotické scény ve stylu hippies. Opravdu to tak v generaci mých rodičů a prarodičů chodilo?
Této knize jsem zatím na chuť nepřišla... Ale kdo jsem, abych si mohla dovolit hodnotit takového autora... Četla jsem od pana Kundery tři knihy, ale tuto buďto zatím nechápu nebo se mi prostě nelíbí... Na můj vkus povídkám chybí nějaká dějová linka a téměř v každé je sexuální podtext, ale skoro jako na sílu vtlačený, možná je to smysl nějakého znásilnění děje, nicméně já zatím nepochopila... Zkusím jinou a tuto zase jindy...
Tak tudy cesta ke Kunderově tvorbě také nevede, i když připouštím, že to může být moje chyba.
Kniha smíchu a zapomnění je možná román, ale Kundera pracuje s jeho pravidly dost volně. Různě experimentuje s vypravěčem, do děje vkládá vlastní úvahy, i jednotlivé příběhy k sobě váže v podstatě jenom téma smíchu a zapomnění. Přesto se mi četlo lehce a mnoho úvah a myšlenek už ve mě zůstane. Určitě by to chtělo si tuhle knížku přečíst vícekrát a možná tak odhalit její další hlubší vrstvy. To je ale myslím u náročnější literatury normální. I vzhledem k tomu, jak je tenká, to asi jednou rád udělám.
Od M. Kundery jsem četla pouze Žert a dost mě zaujal jak příběh, tak i autorův styl psaní. Na základě ČV jsem si proto vybrala Knihu smíchu a zapomnění , ale to už je nějaký jiný Kundera. Dost špatně se mi to četlo.
Nečetlo se mi to dobře. Několik příběhů, několik navzájem nesouvisejících osudů, kniha plná úvah, filosofování a alegorií. Na můj vkus jimi byla kniha přeplněná. Našla jsem si tam několik myšlenek, teré se mi líbily a které bych si zapsala do zápisníku citátů, kdybych nějaký měla. Ale často jsem se musela v knize vracet o několik řádků zpět, protože jsem se ztratila a najednou mi nebylo vůbec jasné co čtu. Druhá kapitola o Tamině a jejím pobytu na ostrově dětí se mi vůbec nelíbila, skrytý význam jsem nepochopila. Neustálé převracení významů, kdy autor popisuje myšlení nebo chování svého hrdiny a najednou to vše postaví do zcela jiného světla a všechno je jinak, mi přijde zajímavé pokud se objeví občas, jednou nebo dvakrát během knihy. Pokud to přinese čtenáři nový pohled, prozření že ne všechno je tak, jak na první pohled vypadá. Pokud se to ale objevuje v každé druhé kapitole .... čeho je moc, toho je příliš.
Kundera je na mě asi moc filosofický, moc zaměřený na sex a stylu jeho psaní asi nikdy nepřijdu na chuť (i když mu nemůžu upřít jistou dávku poetičnosti).
Mnoho myšlenek mě zaujalo, baví mě forma, ale celkově nic nezapomenutelného...
“Říkal TO JE ZVLÁŠTNÍ a v jeho očích byl nekonečný údiv nad tím, že všechno ví, ale nic neumí říci.”
Slabší Kundera. Míchá se tu jeho "český" a "francouzský" styl psaní a není to ku prospěchu věci...
Je zvláštní číst po téměř padesáti letech knihu, která se stala součástí literární legendy Milana Kundery všude ve světě, zatímco u nás šlo o „chybějící článek“ jeho tvorby, který vyšel česky jedinkrát u Škvoreckých v roce 1981 a nedal se sehnat ani k přečtení – až do vydání v roce 2017. Knihu jsem tehdy otevíral jako žhavou novinku, přitom drtivá většina knih napsaných a vydaných na přelomu 70. a 80. let je dnes už dávno zapomenutá. Kniha smíchu a zapomnění ale takřka nestárne, možná i díky Kunderovým škrtům snad až příliš dobově zabarvených pasáží, které by mohly být univerzálnímu poslání jeho literatury dnes už přítěží. Opravdu je to určité pokračování Směšných lásek, zatímco však ty byly stále spíše souborem povídek, zde už opravdu jde o „román“ ve smyslu, jak jej Kundera chápe, tedy že téma je důležitější než děj. I zde je hodně směšnosti, respektive trapnosti (v dílu Maminka z textu přímo prýští), ale mnohem více převažuje téma zapomnění, které mně osobně přijde hodně silné, protože si sám píšu už pět let deník právě jako prevenci zapomnění – takže mi přijdou silné pasáže, jak se Mirek snaží pečlivě dokumentovat svůj život a chce z něj vymazat trapné milostné dopisy, zatímco Tamina se marně pokouší rekonstruovat svůj život před emigrací, protože nemá k ruce svých jedenáct zápisníků… Není to všechno ale předem prohraný boj, protože „vše bude zapomenuto“, jak autor napsal už v Žertu…? Výtečné jsou i Kunderovy postřehy o vztazích, lásce a sexu, rozprostřené různě po románu a v poslední části Hranice zvláště. I kdyby kniha sestávala jen z dílů Tamina a Hranice, bylo by to na pět hvězd. (9/10)
"Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: „Blbost hudby.“ Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám... Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být."
Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění, 68 Publishers, Toronto, 1981
V novém českém vydání knihy tato pasáž chybí.
Kunderovy knížky jsou pro mne vždy příjemným osvěžením. Žádné popisy náročné na představivost, jen prostý děj, dialogy mezi postavami a úvahy - ať už postav samotných nebo autora - na základní témata lidského života. Něco mezi románem, novelou či povídkou a esejem. Tahle kniha je úplně typickým příkladem. Kdysi dávno jsem četl Směšné lásky, moc už si na ně nepamatuji, ale tohle mi připadalo jako jakési pokračování. I když to by se nakonec dalo říci o každé Kunderově knize - láska - zejména ve svých (na první pohled) absurdních podobách a projevech - je koneckonců hlavním Kunderovým tématem. Přece jen mne ale tahle knížka zaujala o něco méně než Žert, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost.
Kunderova díla obecně se těžko hodnotí, protože k tomu, aby byla plně pochopena, by musel být člověk literární historik a teoretik. Běžný čtenář se tak musí řídit spíše dojmy - v Knize smíchu a zapomnění je vše, co dělá Kunderu Kunderou - typicky cynický a někdy černý humor (brilantní část Maminka), nostalgie a stesk po časech, kdy bylo lépe (Tamina) nebo různé metafory (Lítost, Tamina), v tomto případě nechybí ani reflexe roku 1968, který pro něho znamenal samozřejmě konec veškerých nadějí. Ono těch ohlasů na komunismus je tu víc, některé jsou otevřené, jiné sofistikovanější, ale přesně vystihují jeho podstatu (vyretušovaná fotografie, točení se v kruhu a nemožnost vrátit se do něj zpět). Ačkoli dějově na sebe kniha nijak nenavazuje, jednotlivé části jsou spojeny idejemi, duchem a právě oním smíchem a zapomněním, které jsou tím jediným, čím lze bojovat proti (mnohdy vlastní) blbosti a společenským normám. Pro teoretiky je určitě atraktivní sledovat formální stránku díla, která se podobá hudební symfonii, která má také několik nezávislých vět, v nichž ale občas probleskne nějaký stejný motiv a v závěru se uzavře návazností na začátek. Kundera ja zkrátka svéráz a buďme rádi, že ho máme a proslavil nás v zahraničí, ačkoli na to asi on z vysoka kašle. 75 %
No tak Kunderofil ze mě asi nebude. Někomu vadí Hrabal, někdo nemá rád poezii, někdo se nudí u historie a jiný zase nechápe Kafku. Já se u Kundery nudím. Jako Žert ještě dobrý, ale že bych se z toho posadil na zadek, to úplně ne. Vadí mi styl psaní, působí na mě příliš roztěkaně a rozhodně v četbě Kundery nenacházím to potěšení, kvůli kterému knihy čtu. Jsem z toho vždycky děsně utahanej. Tím nechci knihu zatracovat ani pana Kunderu nějak hanit, jen to prostě není můj ,,kapoftý”.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Hned první stránka knihy, pojednávající o Clementisově čepici na Gottwaldově hlavě, zůstane v mé hlavě už napořád. Rovněž povídky o Tamině byly velice povedené. Naopak povídka Lítost nepojednává o lítosti, ale o sebelítosti, její četba byla docela útrpná, také slib v závěru první povídky, že "na nástupiště za chvíli vystoupí jejich syn a uzavře příběh" zůstal jaksi nenaplněn, což jako čtenář neodpouštím (možná bylo něco z knihy vypuštěno? - četl jsem vydání od Atlantisu). Každopádně kniha nabízí silné podněty k zamyšlení, a to nejenom o totalitním komunistickém režimu, a přesně tohle ji kvalitativně posouvá nad průměr (57%).