JP přečtené 1076

I smutek byl jen sen 2023, Josef Kocourek

Nemyslím si, že Josef Kocourek byl až takový excentrik, jak se o něm píše. Je ale pravdou, že ty motivy existenciální, temně lyrické, erotické, tam jsou (a ty mě baví samozřejmě nejvíc) a dřív se na to lidi i režim dívali jinak. I přestože je básník spjatý s místy, která (jak mě překvapilo) jsou vlastně "prakticky tady" (aniž bych o něm do nedávna kdy slyšel), opět jsem si uvědomil, že svět ve hlavě, ten lyrický, je zkrátka jiná sféra, než ta kterou vidíme, ale je to vlastně vše "totéž", mnohdy to není zase tak veliký rozdíl, jestli jste tam nebo onam. Samozřejmě, je to jiné a jinde, ale stejně jako když odcestujete do ciziny, je to ten "same-same, but different, but still same" pocit. Stejná místa. Šumperk, Mírov, Olomouc, Studená Loučka. Zejména Mírov, podle nějž je nazvána druhá sbírka, a kde Kocourek během dvou časových úseků učil, je vlastně místo tak dva kilometry od vsi, kde jsem žil a o něco málo dál od místa, kde jsem právě teď. Šumperk mám taky slušně prolezlý (zde se i nachází jeho pozůstalost), stejně jako Olomouc. Josef Kocourek mi z fotek zvláštně připomíná mého dědu. Drobné postavy, s výraznými brýlemi, za kterými se schovávají drobné oči. Bavilo ho i malovat a fotografovat. Ta kresba ke sbírce 'Opilá loď' se mi děsně líbí a zároveň bych řekl, že tahle první sbírka se mi líbila celkově nejvíc, přišlo mi, že jak čas šel, ne, že by Kocourek měl básně horší, ale opakovalo se v nich řada stejných motivů - pijáctví, cigareta, ariston, milenky, existenciálno, ale i krása toho a onoho kraje, nebo poetické popisy žen, lásky a ty drobné obraty, co si člověk musí založit. I přestože zemřel ve věku 24 let (a stejně jako Kafka na tuberkulózu), Kocourek svoje básnické sbírky vždy někomu věnoval a jeho síla, jak je řečeno, i podle jeho překladatele, tkvěla v jeho próze. Těžko říci, jak to on sám vnímal - jako každý správný spisovatel spálil řadu svých prací co napsal během studií, i tak po sobě ale zanechal pozoruhodně hutné množství textů a definitivně stojí za přečtení. Překvapilo mě to, nebylo to úplně, to, co jsem čekal, ale zároveň jsem ani konkrétní představu neměl. "...STUDENT SI ZAZÍVÁ RUCE JSOU MDLOBA TICHO A VZDECH STALETÉ KURVY SE SVLÉKAJÍ V ZTEMNĚLÝCH PRŮJEZDECH." "...KDYŽ BŘICHO JAKO ČLUN DO TRÁVY SKLONILA A RŮŽE ČERVENÁ PADALA DO KLÍNA." "...A DÍVKA ZVEDLA KE RTŮM SKLENICI A POVÍDALA MĚSÍCI MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍC MILÝCH OBLIČEJ BŘICHO A NEŘESTI VŠAK JENOM PRO TEBE A TISÍC LÁSEK BYLO MI TISÍCEM BOLESTÍ PRO JEDNU LÁSKU JEN SRDCE ZMUČENÉ CÍTÍŠ TY VANDRÁKU BLEDÝ A OPILÝ JAK LETÍ KE HVĚZDÁM MÁ HŘÍŠNÁ LOĎ JAK ŽÁBA PŘESKOČ SVŮJ ČERNÝ STÍN NECH BÝT TY DOPISY A KE MNĚ POJĎ I JÁ JSEM MALIČKO OPILÁ A NĚCO V TĚLE UMÍRÁ A PŘECE PROBITA LÁSKOU V BLÁZNIVÝCH CHVÍLÍCH MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍCE MILÝCH A SVALILA SE DO PÍSKU NA BÍLÉ LŮŽKO MILOSTNÝCH DOPISŮ GRAMOFON Z TVÁŘE MĚSÍCE SVÉ TANGO DÁLE HRÁL ŽE TISÍC LÁSEK JE TISÍCEM BOLESTÍ A TA ŽE BOLÍ NEJVÍCE KDO JENOM JEDNU MILOVAL [symbol srdce]" "ŽÁROVKA SPUSTÍ SVÁ VLÁKNA DO OČÍ JAK ZLATÉ UDICE MILENCI TVÁŘEMI HLADÍ SI SKRÁNĚ U STOLU SEDÍCE SLINY HVĚZD JAK MĚSÍC DO OKNA PLIJE NEBESKÉ MORFIUM STÉKAJÍ NÍŽ A NÍŽ A JÁ SE OPIJU JE SLADKÁ TMA HUSTÁ JAK TĚLO ČERNÉ MILENKY PROTO MÁM MÍSTO SNŮ JEN ČERNÉ VZPOMÍNKY ŽÁROVKA PODRUHÉ VYHODÍ UDICI MILENCI OTOČÍ SVÉ KLÍNY K MĚSÍCI JEDNO TĚLO DÁŠ TY A JEDNO JÁ A V LÁSCE SVĚTA NÁS BŮH NEPOZNÁ" "Pro marnost vlastních klamů dnes nepláčete život se příliš podobá cigaretě když polovina se naráz vyssaje a polovina zhasne na trávě" "Staletí nad hrobem by přeskočila jako sršně ty bílý přelude bys se mnou spal jen jedno štěstí je na světě věčné když nad propastí stojíš sám"... celý text

O ženách 1993, Arthur Schopenhauer

Nejvíc mě baví představa "toho zástupu obličejů", kdyby tenhle text někdo publikoval dnes.

Sto dopisů (Výbor z korespondence) 2024, Carl Gustav Jung

Jung je ve svých dopisech, na kterých neměl rád limitaci vyjadřovací plochy, kterou považoval za nedostačující, zkrátka takovej twitter (x) (ab)user, kde má limity v počtu znaků a on se do nich musí (snaží nějak) vejít a většinou je to "prostě moc málo" (což konstantně zmiňuje). Ale právě tahle forma ho nutila k tomu být co nejvíc k věci ohledně jakéhokoliv problému a že byl všem těm knězům, nadšencům, kolegům, spisovatelům a politikům schopen vždy vyjádřit svůj postoj, ať byla otázka jakákoliv. Jeho náhled na svět zdál se být vždy rozumový, analytický, empirický, ostatně tak, jak mluví každý vzdělaný člověk, nebo člověk, který alespoň stojí o sebevzdělávání, jako něco, čemu je nutno se v životě věnovat. Řada dopisů je psychologicko-teologického charakteru s představenými církví, některé jsou s lidmi, kteří s ním řeší čistě psychologické problémy, někdy jde o kolegy, v dalších se Jung vyjadřuje ohledně druhé světové války, když se musel s rodinou přestěhovat do jiné části Švýcarska. Ale nejzajímavější jsou ty kdy má jasno ohledně nějakého zdánlivě zapeklitého filozofického problému, nebo otázky, na kterou se ho někdo zeptá (a někdy to je, jako v jednom z pozdních dopisů, i třeba jen obyčejný dělník). Je jasné, že někdo jako Jung musel být dopisy zahlcený. Ale při čtení těchhle řádků vidíte, s kým máte tu čest. Jung se jeví jako velmi zvídavý a otevřený člověk, který lidem posílá publikace (stejně jako oni jemu) a se zájmem se propadá do spirály čehokoliv, co věří, že je hodno zájmu a posune vás a ostatní někam dál v jakémkoliv problému. Někdy je zajímavé sledovat dopisy, ve kterých se dějí drby skoro až typů dnešních celebrit, kdy je Jung dotázán třeba na Freuda (do kterého mu podle mě nedělalo problém si vždy píchnout), Joyceho nebo Hesseho, všech obdobně problematických, neurotických, nebo majících psychické problémy. Neviděl jsem autora, okolo kterého by se tolik a tak často vedly takové rozepře - co publikovat, koho tam označit, koho ne, co vynechat... které dopisy vydat a které ne. Stejně jako Jungova 'Červená kniha', která byla v trezoru a bylo možno ji poprvé otevřít a ukázat teprve relativně nedávno (pokud se nepletu, šlo o to, aby Jungovi současníci neměli možnost zasahovat jakoukoliv analýzou k výkladu knihy, jak snad nějací svého druhu apoštolové, a kniha působila tak, jak ji Jung ponechal, sama o sobě... ale možná je to jen moje interpretace, přesně o tomhle tu koneckonců Jung taky píše, hehe). Někdy mě fascinuje jak maličkých detailů okolo života se Jung dotýká a snaží se je jako správný pozorovatel a člověk osvětlit ostatním a vždycky je tam nějaká taková věta, u které musíte žasnout - jak vnímáme realitu, jak to je, jak jednáme, jak na nás působí kolektivní nevědomí, co nás ovlivňuje ("drogy nahrazující náboženství"), čím se obelháváme, co je pravda... v pravdě fascinující a hluboké čtení u kterého jsem si opět založil desítky stránek.... celý text

Malé eseje o pravdě 2024, Aleister Crowley

Hned na začátku jsem opět pochopil, že Crowley to servíruje (jako vždy), ale ne jako dortík (nebo štrúdl -Hans Landa) se šlehačkou (ačkoliv je velmi k věci, což cením, stejně rád to mám u Junga, ten no bullshit a řeknou to, jak to vidí a zcela věří, že je a mají to čím podepřít a intelekt k tomu). Není to prostě vaše soft-porno v neděli odpoledne, páni a dámové. Vzpomněl jsem si na Duitsovu závěrečnou větu z 'Démonického vědomí', kde psal: "Význam je vždy transparentní." A nejinak je tomu u tohohle Crowleyho textu, kde se hned od začátku pouští do definice člověka skrze kabalistické pojetí (protože abhidhamma je pro naše evropské mozky prostě m_o_c) a hned od začátku jde opět víc "cítit" než "definovat". A myslím si, že s tímhle pojetím tak děsně "cítím pod povrchem" (protože to je pravda) a tak i často zápasím, když se snažím něco lidem vysvětlit, vyjádřit a říkám si, tenhle člověk tady (Crowley) popisuje, jak komplikovaný je život a chápe to a ví, zná jeho části, úskalí (a bavilo mě i to pojetí vědy, fyziky, chemie - ve kterých "není žádná exaktní pravda"), zatímco ostatní jsou vlastně jen utopení ve svých povrchních denních záležitostech (a rádoby zdánlivé srozumitelnosti, protože jinak ti lidi nic nepochopí - musíte to zjednodušit, jako když řeknete "Bůh je starej dědek na nebesích" "Ahaaa"), co vás vlastně mají jenom rozptýlit. Nemám rád, když lidi nakládají s životem a definicemi, ve kterých se naučili žít, jako s pevně danými soubory pravidel. Život takhle prostě nefunguje (a tady to opět musíte víc cítit, než chápat). Někdy je to takhle, někdy je to onak, někdy je to obojí a někdy nic z toho a taková je pravda... tak jak můžeš tvrdit, že je něco každý den stejně? Tohle zakotvení většinou sleduji ve lživých společenských fixacích a vztazích, vztahové politice, kde si každej jen snaží ukrojit co nejvíc a budovat u toho současně dojem pro společnost, ale i klam sám vůči sobě i partnerovi, že je skromný a dělá to z ctnostných záměrů, tohle všechno se pak v něm akumuluje (stejně jako třeba i potlačované emoce - můj případ) a pak, podle mě, má vliv na něco, čemu sám sobě říkám "kosmický balanc" ale můžete si to přeložit asi jako "karmu". Opět se ale musím vracet ke svým oblíbeným "echo chambers" (Dennis - 'It's Always Sunny In Philadelphia) aneb "dnešní generace není etičtější, pouze tak chce být vnímána" a to je přesně ten problém - věk contentu nutí každého do té online fake sebeprezentace, kde to vlastně vše jen maximálně klouže po povrchu a je jen koloběh, kde se lidi vzájemně donekonečna zneužívají a všechny emoce jsou jen tenká poleva, která schovává ten dort. "Je stejně nežádoucí, jako i nemožné, aby si paměť uchovala vzpomínky na všechny zažité dojmy. S lidmi, kteří tvrdí, že takovou paměť mají se setkáváme leda v blázinci." A řekl bych, že tohle se váže na všechny aspekty čehokoliv, čím se osoba může chlubit, ukazovat svoje barevné peří. Nemusí to být ani tak doslovně v otázce paměti, ale snaha upoutat pozornost ostatních, ať už aktivně či pasivně, je tímhle věkem nasáklá, to lživé trendy chlubení, kdy každej řekne cokoliv, co jen trochu zavětří, že chcete slyšet - a opět "echo chambers". Ale to se dotýkám jen pár okrajových myšlenek. Crowley tu jde neskutečně hluboko a přitom nemá potřebu se rozepisovat (koukejte na mě - teď, samý bla bla bla), možná ale i odtud současně (záměrně?) matoucí/mlžící (aby lidi přitáhl do Thelémy? / vyfiltroval hňupy, co budou nadávat, že si mysleli, že tohle je příručka o tom, jak se naučit mluvit pravdu? / chvílemi jsem si i říkal, což mám ostatně od začátku s ním, že mě jen tahá za nos a taky si buduje jakousi image, ale bohužel tu spousta věcí dává častěji instinktivní smysl, například zde zmíněná Magická paměť, podobné oproštění od reality, nebo "záblesky odjinud", z minulého života, nebo pocit deja vu, zrovna dnes jsem se tak zahleděl a pomalu skoro začal cestovat jinam... co chci říct je, spousta věcí tu sedí a je založená na hlubších praktikách a starých učeních, lásce a vlastně fakt, že Crowley vůbec není o tom, jakou nálepku má obecně, i když to žádnej svatoušek nebyl, spíš mi připadal jako kdyby byl obětí cancer-culture (before cc) a tím myslím cancel, ale omylem, nebo podvědomě, jsem to napsal jako cancer... zvláštná náhoda, ale němyslím si), takže je to neskutečně podnětné čtení. Je to koneckonců jeho pozdní tvorba. A musím uznat, že k tomuhle se, podobně jako k jeho dalším textům, určitě vrátím. Opravdu nelze přehlížet magnetizující řádky o Paměti nebo Smutku, které se ale vůbec nepachtí v nějaké sentimentalitě nebo melancholii, jako spíš v "nepochopení nástroje". Není divu, že jsem u reakcí četl tu a tam, že se k tomu musí jedinec vrátit. Překladatelské poznámky dávají do kontextu drobné "chyby" a mnohdy mě překvapuje s jakou až mravenčí, editorskou (a celkově) prací se Sol Noctis věnuje speciálně Crowleymu, jeho knihy jsou vždy krásně provedené. Ta látka a sazba mi připomíná další nejmenovaný svazek dalšího nenáviděného (ale tenhle je víc), co mám v knihovně. Crowley, obdobně jako Nietzsche, svoje "filozofování" okořenil i svým živelným lyricismem, koneckonců byl také básník. "Žádné jednoslovné definice ve skutečnosti neexistují." "...ženy nezřídka oplývají velice vynikající Inteligencí, ale jinak jsou úplně neschopné poznání a rozumu, na nichž Inteligence logicky stojí." Cudnost. Ticho. Láska. Pravda. Skvělé kapitoly, ale opět, i když tohle Crowley psal, jak sám v jeden moment narážel, pro nooby, krátká knížka vyžaduje i tak hlubší znalosti v oblasti kabaly ("Tradice tajné moudrosti Hebrejců") a východní filozofie. Kresba Stromu života na předsádkách je luxusní. Definitivně (a opět) něco, k čemu se je třeba vrátit později, co je stejně jako 'Kniha zákona' nebo 'Kniha lží' obtížné jen tak, bez spodního prádla, zpracovat, sám, zdá se, že spousta z okultní (hlubší) duchovní tradice je opravdu závislá na nejen studiu, ale i na praktických zkušenostech s dalšími zasvěcenými a neustálém, cyklickém, tématickém ponoru.... celý text

Gnostici 2022, Jacques Lacarrière

"Jsem hlasem probuzení ve věčné noci." Gnostický hymnus "My jako myslící primáti jsme bytostmi odcizenými až do hlubin svých mozků, bytostmi odsouzenými k celoživotnímu zotročení, jemuž lze uniknout jen procitnutím ze zmrtvělosti a spánku." (str. 26) "Zásadní rozdíl, který odděluje gnostiky od jejich současníků, spočívá v tom, že jejich rodnou "zemí" není Země, ale ztracené nebe, jež chovají ve svých vzpomínkách: jsou autochtony jiného světa. Odtud pramení jejich pocit, že spadli na naši Zemi ze vzdálené planety, že zabloudili do špatné galaxie. Proto touží po návratu do pravé vlasti, do zářného nadsvěta, který se třpytí za bariérou noci. Vykořeněnost gnostiků není geografická, nýbrž planetární. Přistupovat k nim jako k cizincům v politickém nebo občanském smyslu by bylo absurdním nedorozuměním, asi jako dávat Marťanům dočasné pobytové vízum. Všichni jsme ve stejné situaci, ale jen gnostici si ji plně uvědomují. Celé lidstvo se nachází ve vesmírném exilu, uvízli jsme v galaktickém bludišti, které nás vyvrhlo do bláta planety Země." (str 27) "Pohleďme na oko. Je kulaté a sférické, podobá se vesmíru, jak si jej představovali gnostici. Na jeho kulovitém povrchu se rýsují tři kruhy: bělmo, duhovka a zornička. Vnější kruh je bílý, arterie a žilky se tu větví jak vláknité mlhoviny. Mezikruží duhovky punktované pigmenty nese vzory, skvrny a kresby. A konečně vnitřní kruh zorničky je temnou propastí, v níž lze zahlédnout hlubiny duše i odraz světelné emulze, který je pozůstatkem božského světla. Oko tak přirozeně opakuje strukturu vesmíru: sublunární kruh zorničky, střední kruh galaktického světa, vnější kruh mimogalaktického světa. Prohlédnout lidské oko znamená pochopit plán celého světa. Bádat v něm a ztratit se v této temné propasti jako lůně oceánských hlubin protkaných třpytným chvěním znamená pochopit nejzazší povahu naší existence na tomto světě, magický bod, kde se člověk a Bůh setkávají a spojují." "Protože je každý člověk od narození uvržen do světa vystaveného ďáblovu násilí, musí se osvobodit pomocí stejného brutálního násilí, bezohledným bojem proti ďáblovi." "Svět se vyvíjí jen díky herezím." (Zamjatin) Poznání je spojeno s překračováním. Gnostici byli divoká banda, čítající spousty menších "sekt", ti z výše postavených byli "jinde", neskonale inteligentní jedinci, jejichž podobné zástupy můžeme objevit v některých řadách hermetiků a jim podobných, ale jejich žáci byli někdy jako banda hipíků (euchité), někdy stejní maniaci jako všude jinde (pojídání nechtěného plodu po orgiích), co nepracovali (nevidím rozdíl oproti církvi, ta si přitom na ně stěžovala), přitom šlo ale v jádru o odnož křesťanů, ale můžeme říct, že ne oveček, ale těch, co chtějí znát pravdu - křesťanská církev jim dávala na prdel za jejich heretické, až ignorantské chování. Někdy byly jejich myšlenky logicky i nebezpečné obecně stanoveným definicím (dualismus). Více než cokoliv mě ale fascinovalo přemýšlet nad tím, jak je Bible (pro některé doslova sola scriptura) více než studnou spíše nástrojem - je štěstí člověka v ignorantství pouhé banální zábavy a práce. Nemusíte se ničím zabývat. Co se v Bibli ponechalo a co se z ní dalo pryč, protože to "někomu nesedlo v jeho definici... která je koneckonců vždy nějak subjektivně odůvodněná". Jestliže je v textu něco, co mi dovoluje mít moc... pak je prakticky nevyhnutelné, že s pomocí té moci budu vykořisťovat ostatní svojí doktrínou. Proč bych toho, z pozice opice-člověka, neměl využít? A nemám zájem řešit tu otázku dobra v lidské duši, kterou média vždy rády prezentují. Co ty nánosy toho špatného? Proč nikdy nevidíme ty detaily z každodenního života - a teď nemám na mysli přímo akty násilí, ale čistou sobeckou vypočítavost, se kterou se vzájemně vymačkáváme jako pomeranče. Každý vykořisťuje v rámci svých možností, co nejvíc z dané situace může a tohle se neváže jen k náboženství a lidi, kteří namítají "Já nejsem věřící" - stejně se tě to týká, žiješ v kultuře, staletí budované na těchhle základech, sociologicky, výchovou, strukturou společnosti se tě to dotýká, a i když se otevřeně nehlásíš, jsi členem. Takže, kdo chce, aby obyčejný člověk měl skutečné poznání? A je to ještě lepší... kolik lidí o něj vůbec stojí - když jsou zaměstnáni banálními cíli, které sežerou většinu jejich času? Iluze štěstí a spokojenosti. Vsadím se, že jeden den slyšet, co si vaše polovička skutečně myslí, by stačil, aby zbořil celou vaši víru v to, že tady nejde o manipulaci / moc. Dokonce i zde v 'Les Gnostiques' je zmíněno, slovy a z pozice akademické-církevní, že nemůžeme ve své fyzické podobě skutečně spatřit Boha, protože bychom z toho zešíleli. Do jisté míry chápu tohle stanovisko, protože skutečná podoba a definice Boha je nad naše chápání, ale stejně tak za tímhle vidím záměr další, zájem, jako vždy, mocenské třídy na Zemi. Je tolik skrytých textů a skrytých z nějakého důvodu... okultní svazky, vědomosti. Alchymie, hermetismus - Markión. Jeho texty nejsou (ale texty kritiky křesťanské církve jeho textů ano). Záleží, jak moc nebezpečná je vaše myšlenka vůči vládnoucí vrstvě, jak moc chcete nakrknout zmanipulované zástupy fanatiků, kteří si vybudovali "způsob". Nekanonizované texty a okult. Co to znamená? To je cenzura. Nechají vás hádat se ohledně věcí, v nichž na vaší volbě doleva nebo doprava vůbec nezáleží, protože trik je v tom nechat vás konzumovat to, co vám nic nedá a vše vezme. Další gnostické texty: Pistis Sofia (opět na ni narážím) a je vskutku zajímavé, že dvě vydání zde na databázi mají kombinovaných "0" hodnocení. Největší náboženství na světě. Lidi nechtějí skutečně vědět. Mariino evangelium, Tajná kniha Janova, Moudrost Ježíše Krista. "...Neustále se potýkat s myšlenkou, že existují dva vesmíry a dvě božstva, že někde v hlubinách galaxií žije váš dvojník, naše pravé já, které se nikdy nerealizovalo, a že vlastně od počátku máme tělo, srdce a duši navždy oddělené..."... celý text

Mnich z hory Kója 2024, Kjóka Izumi

Tenhle kaidan mi přišel neskutečně planej. Většinu stránek se tam jen žvaní - muž potká mnicha, mnich mu vypráví... pak v mnichově příběhu zase na konci vypráví stařec mnichovi (no prostě Inception), taky si myslím, že to byl trochu účel, jakože říkat si na konci, jestli to celý nebyl jen přelud... ale celkově se mi tady úplně vytratila jakákoliv zábava, nebo nějaký proč, co by mělo být důvodem si tenhle text číst. Nevím, jestli je to vliv kultury - Izumi byl jeden z těch Japonců, co chtěli držet jejich tvorbu izolovanou a čistou, čistě japonskou. Ve Švejkovi je tohle žvanění to gró toho, co je na tom vtipný, ale tady žádnej humor samozřejmě není. Buduje se tam tolik stránek něco, co je ve výsledku vlastně k ničemu a hned se to strhne, jako když si načmáráte do písku komplexní mapu a pak to celý zametete, nebo když si složíte domeček z karet jen proto, abyste ho nechali spadnout. Je tam pár scén, kde se snaží Izumi vybudovat jakous-takous atmosféru a nebo i popisuje dost obrazně to, jak se žena "jeví", jak vypadá, jak svádí (ups, spadlo mi kimono) nebo jakou magii a přeludy vytváří nebo co se okolo ní děje (ale to je všudy všeho pár vět - a nejspíš záměrně, nechceme přece rozežrané čtenáře: dejte jim pár dobrých vět na sto stran, víc si nezaslouží, jak by řekl Jiří Sovák alias Kroupa, kdyby byl v Japonsku). Jsem si jistej, že reakce lidí na takovejhle text začátkem minulého století byla asi jinde, než je teď, zub času holt dělá svoje, samozřejmě. Jde ale vidět, že autorovi sedí divadlo, nějak tak na mě ty jeho scény a celkový styl působí. Ale tohle mi přišlo fakt o ničem. Mnich putuje, pak zakempí u přítele, kde, vypráví příběh spolucestujícímu, kterej se k němu přikrysí... a kterého potkal ve vlaku, tak mu říká jak šel skrz hory, les, spadly na něj obří pijavice, pak narazil na pěknou ženskou v domě uprostřed jakési prdele. Žena se stará o divnýho chlapa a dějou se okolo tu a tam věci podivného charakteru, je tam vodopád na koupání (typicky japonsky minimalistické a popisné) ale žena nechá mnichovi celkem prostor, jako kdyby ho jen ubytovala a on sledoval, jak tam ona funguje, nejde po něm stylem, že by se po něm nějak plazila... chovají se k sobě hodně času jak by se dva Japonci chovali asi i za normálních okolností, ačkoliv celou dobu je to otravně popisný se zaměřením na nepodstatný věci, nepodstatnej děj, dějou se tam malá drobná zlověstná znamení, ale to je vždycky pár věcí tu a tam a pak tam čeká 30 stran, kde se vlastně nestane nic, jen vás to uvádí a vy čekáte... a ono to nepřijde (jako krátká povídka by to asi fungovalo a dalo se, ale takhle ne), protože mnicha to k ženské pomalu ale jistě vábí, nakonec ho ale varuje stařec, že je to démon a proměňuje muže, když se jich nabaží, ve cvrčky, křečky, nebo nějakou jinou havěť (další zvířata), ale to dělají ženský přece i normálně, ne? No, mnicha to asi vyděsí a nebo si spočítá, že věci fakt nesedí, "bitch is crazy" a tak (asketicky) pohoní a vezme roha, aby pak mohl flexovat ve vyprávění, jak neochvějná je jeho víra. Já nevím. Nepobral jsem to. Minulo mě to. Na konci mnich mizí jak Krakonoš, ale vlastně se tam pořádně nic nestane. A takovýhle skvosty u nás mají už druhé vydání.... celý text

Básně: Za tichých nocí / Nůž 2024, Till Lindemann

Dalo by se vlastně bez nadsázky říct, že texty Rammsteinů byli jedno z mých prvních seznámení s poezií celkově, jak ji vnímám. Jedna z prvních kapel, kterou jsem dostal a měl ještě na CD (která ze sentimentu pořád vlastním, vypálené a s obyčejnou inkoustovou tiskárnou vytisknutými CD obaly v CD nosičích - spolu s Landou, Kabátama, Eminemem a Linkin Park) a u které jsem se vůbec začal zajímat o texty. Četl jsem si je online, jejich překlad a pak i význam písní... z těch tří let němčiny na základce mi moc v hlavě nezůstalo, ale texty od Rammsteinů dávám pořád obstojně a většinou i přesně vím, o čem zpívám... koneckonců, jejich die hard fan byl i můj kamarád v lavici a nikdy nezapomenu na to, jak jsme si broukali a tiše zpívali jejich songy v hodinách. Takové věci ve vás zakoření. Lindemannův hlas, kontroverzní témata, excentrický styl, stejně jako humor, mě přiměly mít kapelu dodnes v oblibě (asi jako spoustu lidí, včetně členů mé rodiny). Vím, že Lindemannův otec Werner byl básník (podobně jako otec Andreje Tarkovského) a popravdě mě to vlastně moc nepřekvapilo, protože jsem si vždycky říkal, že Tillovy texty samy o sobě jsou lyrický, mystický, baladický (+kokain), ale vždycky na mě v kombinaci s hudbou a typickým silným přednesem jazyka působily velmi silně. Tuhle knihu tvoří dvě starší sbírky, 'Messer' (Nůž) z roku 2002 a 'In stillen Nächten' (Za tichých nocí) z roku 2013. A chvílema je to čtení, jak byste přesně čekali od někoho jako je Till - samý kontrasty, strkání, krvácení, rány, otvírání, temný lyrismus, někdy symbolika, výrazná živočišná, až bestiální sexualita a sexuální expresivita, sexuální touha. Nenasytnost. Umazanost. Upocenost. Otevřenost. Ale dnes už to vnímám i jako trochu přepáleně úsměvné trollení. Najdou se tu i krátký fláky, co jsou bez nadsázky jako kdyby to psal Krchovský. Některé verše zase přímo-nepřímo odkazují i k písním, nebo byli z podobného soudku (třeba Haifisch, kde se zpívá "Doch der Haifisch lebt im Wasser, So die Tränen sieht man nicht" zde rovněž "Ve vodě nejsou slzy vidět"). Existenciální zacyklenost, skoro až bezmocnost, traumatizovanost, nemožnost změny, nemožnost zbavení se svých primálních pudů je přítomná skoro v každém verši. "Zapálím svíčky když jsme sami zápalka z rukou vypadla mi najednou všechno hoří a záhy chytly tvoje vlasy malý člun v ohnivém moři a není nikdo kdo by hasil" (...) "...Zpočátku co zdá se krásné Na konci je stejně vždycky strašné Žena dopíjí Muž proniká tam I ve dvou je člověk strašně sám." Občas je příliš očividné, že poezie definitivně musí fungovat lépe v originále, ale to není nic novýho a u Tilla a Rammsteinů je to skoro neodmyslitelné, ale někdy ty "rýmy za každou cenu" drhnou a ne úplně sedí. Zhudebněné by to asi bylo víc sexy. Je to trochu na pováženou, jestli to je něco jako "co se nám do písní nepodařilo nacpat" nebo naopak "moje básně, co jsem nezhudebnil". Faktem je, že v téhle formě, i s těma solidníma ilustracema, jsem se z tohohle na zadek úplně neposadil a značnou část knihy mi to přišlo repetitivní. Same same. Ale i tak jsem si založil tak tucet stránek, kde má Till tu a tam děsně dobrej verš, rým, obraz, nebo myšlenku a jsem rád, že jsem se k tomu dostal a vrátil se "na začátek"... (tahle je něco pro mě): POT "Prý narodil jsem se už tak Pod každým pórem deštný mrak Zvířata chce všechna spláchnout Já každý den musím páchnout Potím se furt bez přestání Vlasy trička ke ždímání Ostrovy a též plavidla Má kůže spouští stavidla A když slunce pěkně svítí Mým tělem se příliv řítí V kaskádách přímo do bot Na lino kape Můj pot Když budoucnu vstříc se dívám Ať už stojím nebo zívám Ano potím se dál I kdyby snad vichr vál Těžko tomu uvěříte Pot v mých očích uvidíte Říkám vždycky to jsou slzy Stydím se a jsem pak drzý Chodím v černém smutek nemám Nelíbím se vlastně ženám Outsider jsem proč bych se bál Až umřu potit se budu dál"... celý text

Aladinův problém 2024, Ernst Jünger

Na Jüngerovi něco je a já nevím co ("Já něco chci, ale já nevím co... já nevím co." -feldkurát Otto Katz). Všichni akademici a jim podobní o Jüngerovi píšou superlativa, zatímco většina z malé čtenářské obce mají různorodé reakce. Tenhle člověk ale na něčem je. A nevím jestli je to jeho válečná a životní zkušenost. Jeho přístup. Jeho braní psychedelik. Kombinace všeho. Ostatně, prý se dostal až k předpovědi smartphonů i jejich dopadu. Ano, Jünger hodně řeší otázku titánské doby, jakou minulé století v jeho pojetí bylo. Technologie, věk práce a jeho dopad na duchovní život. "Naděje nás dovede dále než strach." Pravda. Taky věřím, že je lepší se pokusit i o "nesmyslný finální boj", než se snažit za každou cenu prokrysit. Jak mi můj bojechtivý alkoholický přítel kdysi řekl o svém národě, "Když ostatní vojáci na hoře neměli co použít, házeli mrtvá těla svých vlastních mužů po nepříteli." (...) "Vím, že bych nezvítězil. Ale přísahám, že jich chci vzít co nejvíc s sebou." Řekl bych, že co mě vždycky tak přitáhne je náznakovost, skoro až, jak je zmíněno v doslovu, lakoničnost a krátkost, s jakou Jünger kapitoly komponuje. Není tam žádnej tuk navíc. Ačkoliv nejvíce mě bavily ty ryze filozofické pasáže první a čtvré části, které jsou přeci jen trochu doslovnější. Těch prostředních sto stran, které tvoří hlavní, větší celek, o službe v armádě, přeběhnutí na druhou stranu (jde vidět, že Jünger není doslovný v autentičnosti, pouze se inspiruje prvky) až po práci pro renomovanou pohřební firmu. Junger spadá do 20. století, které doslova kompletně od-pro-žil (1895-1998) a 'Aladinův problém' je jedna z jeho velmi pozdních věcí. Ale myslím si, že se dá velmi dobře číst i bez jakékoliv znalosti vlastně čehokoliv, prostě jako standalone, který na sebe necháte působit, jak je. Nemůžu říct, že bych to nedoporučil, ale zároveň přesně nedokážu popsat, v čem tkví to, že mě Jünger vlastně zajímá, co z něj na mě tak působí... ačkoliv nelze upřít, že v momentech se tam děsně dobře trefuje. "V současnosti mají řešení spíše podobu milosrdných lží." "Štěstí je nám dopřáváno jen na prchavý okamžik. V euforii nám čas plyne jako voda, vysoké stupně uspokojení a naplnění jeho sílu zeslabují. A naopak žal a čas jsou neoddělitelně spjaty. To se dotýká nedokonalosti stvoření; kulty to rozpoznaly. Někteří připisují vinu bohům, jiní lidem, další osudu. Žijeme ve světě bez pokoje." "Silněji žijeme ve snech; zde se naše síla hromadí a také končí." str 123-124, kapitola LXXVII. Komplet. "Ale žebro - to nelze vymyslet. Adam je dokonalý člověk, ani muž, ani žena, ale androgyn, jako andělé - ženu ze sebe odštěpil jako svou vysněnou představu. Naše touha je jen vnímáním ztráty - stínem první touhy, která stála u zrodu." str 128 (LXXX) "...Právě zde se ukazuje hloubka touhy. Stále silněji pociťujeme, že čistá moc a požitek z technologie nás neuspokojují. Chybí nám to, co bývalo anděly a co andělé dávali. Mimochodem, nemyslím si, že technologie je v rozporu s velkým zvratem. Dovede nás až ke zdi času a sama se promění. Cílem raket nejsou cizí světy, jejich účelem je otřást starou vírou, jejíž Věčnost nám nestačí."... celý text

Signál a šum 2024, Neil Gaiman

Pedro Páramo 2020, Juan Rulfo

"Je tady vedro," řekl jsem. "Ano, a tohle ještě nic není," odpověděl mi. "Jen klid. Však to pocítíte jaksepatří, až dorazíme do Comaly. Ta leží přímo na žárovišti země, v samém chřtánu pekla. Stačí, když vám řeknu, že se leckdo z těch, kdo tam umřou a přijdou do pekla, vrací domů pro přikrývku." Těžko definovatelný příběh, v němž na začátku, po smrti matky, vypravěč putuje do Comaly, aby se setkal se svým otcem (kterým má být Pedro Páramo). Co následuje je něco jako sled momentů z místa, kde bloudí duše zemřelých, ale žijí svoje životy, jako nekončící cyklus, bez času. Kde se jednoduše mluví a existuje, probíhají vzpoury, tahanice o majetek, nevěry, znásilňování, umírání, lidé trpí nedostatkem, ale zároveň je vše tak osekáno a zjednodušeno, že člověk prostě přímo nechápe a nerozumí. Vypravěči se konstantně mění, situace jsou nepřehledné (román prý byl dvakrát delší, ale autor ho hodně záměrně seškrtal). Nemáte se čeho chytit, v tradičním slova smyslu. Rulfo už prý po dopsání téhle knihy vlastně jen fotografoval, psal scénáře a plánovaný román nedokončil po třicet let. Autor, považovaný za tvůrce magického realismu a jeden z největších španělsky píšících, tvrdil, že po smrti strýce, který mu dával náměty k jeho psaní, už nemá kde brát. Tohle je základní kámen magického realismu, který byl inspirací pro Márqueze, který se po napsání svých prvních čtyř knih cítil neschopen psát a teprve přečtení tohohle textu mu pomohlo napsat jeho 'Sto roků samoty'. Stejně tak Jorge Luis Borges tenhle text považoval za jeden z nejlepších napsaných textů obecně. Opět bych řekl, jak moc odlišně lze asi vnímat jeho kvality s hlubší znalostí Mexika, i celkově španělsky hovořících národů a číst v originále. Definitivně jde z toho cítit onen 'Santa Muerte' vibe, který je tolik spjatý právě s Mexikem, kde se předtím vystřídala řada původních říší a jejíž půda je nasáklá krví a smrtí. Rulfo má ale blíže hlavně k smrti a samotě.... celý text

Návštěva na Godenholmu 2024, Ernst Jünger

Asi tak nějak to, co byste čekali od Ernesta Jüngera, který si prošel brutalitou válečné zkušenosti, coby německý důstojník, zároveň byl ale vzdělancem, který se nakonec dostal od hašiše, kokainu a morfia až k experimentování s psychedeliky (LSD, psilocybin). Nejasný, surreálný příběh přechází jako vlny, což je asi nejlepší aspekt tohohle krátkého textu - ale tady to přičítám těžce vlivu LSD, pod kterým Jünger 'Návštěvu na Godenholmu' psal, s LSD měl koneckonců zkušenosti ještě před druhou světovou válkou a je to očividné zejména v "blendování" přechodů mezi vyprávěním/tématem/scénou a nebo taky faktem, jak na konci popisuje, že sleduje svoji ruku a jde až do "hlubokých pravd", protože nejenže je na tripu všechno zajímavý, čumět na svoje ruce, nebo nechat svoje ruce interagovat s něčím je tak trochu "typický" moment, pravda a láska, jakýsi vyšší stupeň osobnosti přebírá otěže. I přesto je těžké se tu chytit nějakých pozitivních kvalit, protože je text tak krátký, obskurní, v podstatě jen sledujeme pár postav, co si dají dostaveníčko na nějakém ostrově ve Skandinávii a popisuje se jejich historie, ale vše v takových nuancích, že chvílemi člověk cítí, že je svědkem čehosi silného, aby v zápětí byl mimo mísu, zone out. "Podobné to bylo se ženami, do mnohých setkání vkládal své nejhlubší naděje. Milovaly jeho řeč a zdálo se, že jeho melancholie přitahuje ty nejlepší. Hovor Přecházel v mlčení a už se zdálo, že se dveře svatyně pomalu otevírají. Pak zasáhla ruka osudu a ochromila veškeré sympatie. Ženy se před ním stáhly a uzavřely. Často obdivoval mořské sasanky, nádherné actiniarie žijící na útesech s jejich korunami vlnícími se v mořském proudění. Někdy, když se nad nimi mihnul stín, nebo se jich něco dotklo, složily žahavá ramena dovnitř přes okraj kalichu a zcela se uzavřely.Zůstal jen červený neozbrojený pahýl z čistého masa. Přesně tak se cítil, když zaváhal tváří v tvář zázraku. Stačil mírný větřík, a přesto bylo vše promarněno a žádné úsilí nemohlo harmonii obnovit. Přišel mráz, který sežehnul náklonnost, sotva vyrašila z pupenu. Znal dobře ten efekt a pečlivě se mu snažil vyhnout, osud ho však vždy přitáhl zpět na stejné místo. Jak rozmanité a jak moudré byly melodie, jež ho vyzvaly k tanci - nakonec ho vždy přivedly k okamžiku stržení masek. Tyto okamžiky se zařezaly do jeho rysů jako jizvy."... celý text

Past 2024, David Icke

David Icke. Něco jako kultivovanější anglická verze Alexe Jonese. Poslouchal jsem ho skoro dvacet hodin, sám tuhle knihu namluvil. Jeho předchozí práci neznám. Ale doufal jsem, že po tomhle budu vědět víc - speciálně jestli je to další mumbo-jumbo / konspirace. Pro mě nic z tohohle tématicky není úplně cizí, nebo vyloučené, jsem neskutečně otevřený, pokud jde o možnosti poznání, nebo toho, co je to realita a mám i dostatečnou kůži na to, aby to moji osobní bublinu nedostalo do nějaké krize, nebo chřastilo s mým egem... tím chci říct, je jedna věc pochybovat a pátrat sám, je další věc pochybovat a působit jako šílenec před ostatníma... ale je fakt, že párkrát jsem se i já přistihl u toho, jak se tvoří cyklení, u toho, jak se "vzorce opakují", že někdo mluví o věcech, co se dějí i mně. David Icke potkal k. a oslovoval ji "k." a měla pro něj transcendentální význam (ale musel bych se k té knize vrátit), ale K. byla i jedna z hlavních postav série 'Men in Black', K. byl i hlavní hrdina v Kafkově 'Zámku', 'K' je kniha od Calassa (o Kafkovi), 'Zero K.' kniha od DeLilla, 'K' se jmenuje hlavní postava v Blade Runner 2049, takže možná je to jen oblíbené písmeno. Icke tu píše dost zeširoka o všem - Matrix, co jsme, jak jsme, jak nás využívají, v podstatě celý Morpheův monolog o tom, co to je matrix ze stejnojmenného filmu může posloužit jako základ, nicméně Icke jde hlouběji, rozebírá věci podrobněji, ale některé věci, jako třeba lidi coby nepřátele bránící systém, který je sám využívá a jde proti nám všem. Reptilitans. Covid. AI. Chování elit. A člověk nemůže říct, že nic z toho nedává smysl, nebo že by to byla nějaká spirála totálních bludů. Zároveň ale musí v jakémkoliv nadšení dát brzdu a snažit se být skeptik (ne objektivní, to nikdo neumí, ale zpochybnit) a to je tady to nejtěžší, protože člověk "jednoduše neví" (ale co je dostačující důkaz?) a já jsem vždycky skeptický vůči lidem, co přijdou a začnou to chrlit, jako kdyby měli ve všem jasno a jakmile to zpochybníte "napadáte je". To je strach. Strach vybudovaný tímhle systémem... a jsme zase zpátky. Dává to smysl. Ale zároveň: rád bych řekl, že tu bylo něco, co instinktivně "tickle my pickle" nebo z čeho bych byl rovnou "rock hard", ale je komplikované se o tom i rozepisovat. Začátek je sice víceméně autobiografie, kde se snaží Dave přiblížit, jak se dostal, kam se dostal, co ho k tomu dovedlo, postupně se to ale z celkem meh příběhu (mě ta část moc nebavila) rozjede do jeho zkušeností a postojů a ty mě zajímaly více. Nepřišlo mi, že by nějak extrémně tlačil na svoje názory, na druhou stranu z tohohle nějak žije, tohle je jeho odkaz, image, ale líbilo se mi, že na konci poděkoval za poslech... ale budu se muset dostat ještě k nějakým jeho pracím, možná to tak tvoří záměrně, odhaluje jen části. "Who Am I? I am all that is, has been and ever can be, having a brief experience called human. Who are you? The same. Live it, be it and everything shall change. The End. Thanks for listening."... celý text

Podsvětí Orientu 2021, James S. Lee

Řekl bych, že 'Podsvětí Orientu' se prodává pod poněkud zavádějícím "18 let v džunglích a drogových doupatech Dálného východu" s opiovým doupětem na obalu. Ale přitom je to spíš takový cestopis inženýra z Anglie, který měl velmi systematický vztah k drogám, které během svých cest denně užíval, ale díky schopnosti kontrolovat dobře dávkování (především pokud jde o odvykání), sterilizovat si svoji špičku a chápat hlavně to, co mu hned na začátku indický doktor řekne, že závislosti se dá zbavit přechodem na další drogu - nejčastěji se zde užívá morfium, kokain a hašiš (a jejich kombinace), nějaká tráva a pak blíže nespecifikované rostliny, o kterých ale Lee podrobněji nepíše, jakoby se vyhýbal vždy tomu, co vás zajímá nejvíc, ač to mnohokrát slíbí a zmíní, na konci dokonce láká na další knihu. Jednu květinu z džungle vyextrahoval a byla schopná pak v podstatě anulovat účinky dalších drog. Tohle jsou všechno moc zajímavé věci, které člověka přimějí si říct, že na vše je třeba mít hlavu a nastavení, ale kterými se kniha zároveň zaobírá jen do jisté míry, ačkoliv Lee skoro všude zmiňuje, že užíval, nebo jakou kombinaci jel z toho a onoho důvodu, spíše se člověk dostává od práce do práce, popisování kultur, dělníků, problémů v práci, toho, co se dělo v džungli, v Indii, Číně, v Šanghaji, Africe, Japonsku, nebo v závislosti na tom, kam chtěl Lee vyrazit. A každé místo logicky přinášelo jiné "dobrodružství", nebo hrozby, ať už šlo o divoká zvířata, nebo lidi, se kterýma musel pracovat nebo prostě lidi, co ho chtěli zabít, či okrást, nebo ženský, co potkal, líbí se mi, jak často vynechával psaní o něčem, protože mu to přišlo netaktní, je to jako opak dneška a stejně tak člověka překvapí, s jakou rafinovaností se už dlouho zpátky dějí věci, co by člověk čekal, že je spíš moderní výdobytek. Pokud jde o zloděje, Lee byl skoro vždycky vyjetej na kokainu a ozbrojenej, takže předpokládám dost "ve střehu" v dobré pozici, už v úvodu se setkává v šílené story s tygrem. Navíc drogy tehdy byly volně k dostání - kokain, který i dost pravděpodobně nebyl nařezanej a pofidérních kvalit a to je celý rozdíl (vlastně ve všem v životě, pokud jedete kvalitu, ne kvantitu). Dokonce, když ho obrali v Africe o veškerý majetek a později ho zase našli, lahvičky s drogami zůstaly netknuté, protože zloději prostě neměli ponětí, že to něco dělá, k něčemu je, má nějakou hodnotu... a tak je Lee pak už nosil jen u sebe v přilbě. Je to celkově zkrátka jiná éra, kdy se drogy daly koupit jako dnes cigára nebo alkohol, doslova na každým rohu a teprve později byl autoritami v platnost uveden zákon na jejich potlačování. Nechybí ani filozofické pasáže, kde jde Lee hlouběji o vývoji člověka a mnohdy se ve svých drogových stavech, jak je zvykem, dotkne nejedné pravdy (a mnohdy jen několik stránek nudí), která lidem, kteří nemají nějaké zkušenosti ať už s drogami nebo třeba psychedeliky, uniká.... celý text

Arndtova abeceda 2019, Jan Arndt

Typograf Jan Arndt navrhl pro svou diplomovou práci abecedu, která je základem pro tuhle knihu, ke které připojil krátké vzpomínky na svoje dospívání, pojící se k jednotlivým písmenům/znakům. Příběhy jsou většinou prosáklé záškoláctvím, vandalismem ("Vzduchovku jsem používal jen ve svazarmu nebo ke špinění prádla naší matikářky, co měla balkón přes ulici"), chlastem, lehkýma drogama, něco málo se z toho člověk dozví o Arndtovi, jako člověku, o sígrovi, potížistovi, co se nikdy nějak netrápil tragédií života, co rozuměl sociálně slabším, byl ANTIFA, co měl i kolikrát kuráž, nebo jen sdostatek ignoranství... a v tomhle ohledu mě to spíš v té jaksi nemastné popisnosti jeho stylu přimělo se zamyslet nad tím "českým stylem" dospívání a žití, nad tou mentalitou, která v sobě nese jistou podlost, která se táhne s vůní kuřiva, laciné revival hudby, chlastu, hospod a jak je člověku z toho všeho vlastně špatně a jaké lidi taková kultura vlastně tvoří (začarovaný kruh) a že vlastně není divu, že chceme jen píchat (a ne skutečně milovat), mít se líp než soused, že si furt stěžujeme, ale vlastně nerozumíme citům, a že vždycky je tak nějak vše špatně, protože v našich činech postrádáme hloubku a ducha... bloudíme se zamlženou hlavou, po povrchu, jako taková banda hyen. Nevím proč mě nejvíc dostala historka, kde jel vymóděnej Jen do Brna, za holkou, která ho tam sama pozvala, krátce se s ním sešla, aby mu pak řekla, že se vrátí a sejdou se později a nechala ho tam samotnýho (překrásně a v kostce přístup žen, když z muže nic nemají) a on se tam mezitím ožral a bloudil... "Kroužím po Cejlu asi hodinu a hospodu s muzikanty nemohu zaboha najít. Zato vidím dva cigoše dost veksláckýho střihu. S jistotou, že mi ty dva štramáci dobře poradí, beru jejich směr. Už z dálky na ně mávám, aby mi v mém stavu někam neodešli. Kluci... Netušíte, kde je tu taková cigošská hospoda s muzikantama? Musí to bejt někde tady. To vy dva musíte vědět. Chceš přes piču, gadža? Mě nemůžeš bít, já jsem antifašista Honza Arndt z Českých Budějovic, já jsem s váma, já se za vás peru, povídám v tej tyrkysovej vestě. Aha, aha... To je tady, pojď dovnitř, gadža, říká ten větší vekslák. (...) "...Zbytek večírku mám v mlze. Vím jen, že jsem se ráno probudilv křesle a slečna Larisa mi děkovala za to, že jsme si hezky popovídali. Zeptal jsem se ze slušnosti, jestli jsem moc nezlobil, načež mi Larisa řekla, že ne. Celou noc jsem prý tančil a žvanil s holkama a ochrankou. Mám se prej zase zastavit a dostávám telefonní číslo. Je deset dopoledne, stojím na ulici a ve fusekli nic nemám. Jdu na stopa a do toho mi přijde zpráva od Lenky: DOUFAM, ZE SE NEZLOBIS, BYLA JSEM UNAVENA, ZAS NEKDY PRIJED."... celý text

Etika Níkomachova 2021, Aristotelés

Možná je to tím, jak spis jako tenhle, měl sáhodlouhý vliv na celou moderní etiku a naše celkové pojetí toho, co jak vlastně je, o pomalu dvě a půl tisíciletí později, ale je snadné si tu skoro pořád říkat "já vím, já vím" "takhle to dělám" "takhle se na to dívám". Pro mě je tohle vše tak nějak informace za informací, u které si říkám "Přirozeně." "Jak jinak?" Jenže teorie se káže snadněji, než jaká je praxe v závodě krys.... celý text

Nevinnost je nemyslet 2008, Fernando Pessoa

Zpočátku jsem měl s tou poezií "odosobnělosti", s tou naivní jednoduchostí veršů problém, ale v heteronymní sféře, kde se pro Pessou vše vzájemně propojuje, byl Alberto Caeiro ostatním "mistr" a hádám (rozumím tomu záměru) je něco jako "génius nad naše chápání, který to prostě uměl a zemřel mlád", takový wolkerovský, ortenovský typ (Hrabě asi moc ne). Poezie je to ale z toho soudku, kde se dost opakuje a nejen to může pro omezenou mysl působit jaksi rušivým, nedostačujícím dojmem, neboť jednoduše nevidíme, protože je to tak hluboké ve své jednoduché a před našima očima skryté povaze (nedávno jsem četl Roberta Saxe a ten jde v tom minimalismu ještě víc na dřeň) a nebo je to Pessoa, který si Caeiru zidealizoval, ostatně sentimentálně se na něj dívají i jeho další heteronyma - je to jeho část, kterou držel v upřímné lásce, jako mladšího bratra. Ono, Pessoa se navíc hrabal a potuloval v např. i okultní tématice a tak to opravdu nelze brát jen na lehkou "naivní" váhu, bez nějaké symboliky, hloubky... z jeho pár vět je mi i jasné, že má i (minimálně) ponětí o alchymii, o hermetismu... ale taky je to pořád člověk, co definitivně netrpěl nějakým přebujelým sebevědomím (to sázené vejce mě dostalo) a tak si utvářel typicky bohatý vnitřní svět, jako to zbývá pro všechny, kteří mluví pravdu a jsou izolovaní od telenovely povrchních denních lží a přetvářek. Každopádně, kniha je editorky vyšperkovaná - máme fotku originálních rukopisů nalevo a pak překlad napravo, nehledě na samotné ilustrace nejvíce zmiňované a nejklíčovější trojice Pessoových heteronym - Reis, Campos, Caeiro, posléze pak i osobní dopisy, které dost silně prohlubují celou zkušenost (podobně jako u Kafky), skvělý množství materiálu, který doslova vybízí k tomu se v té provázanosti hrabat a propadat do skládačky hlouběji a jak Pessou přítel nabádal, aby dokončil a publikoval, Pessoa nakonec lišácky skončil tak, že nechal tu sílu bobtnat a tvořil fragmenty, tu "editorskou nudu" pak nechal na ostatních plebs, k přehrabování. A oni se v tom hrabou dodnes. Dojem se s přibývajícími stránkami zlepšil. Pessoa je holt Pessoa a vždycky si mě v momentech získá, ačkoliv tohle bylo místy tak odosobnělé, až mi to místy evokovalo moje vlastní výlety mimo tělo - zapomenutí, kdo jsem. Nebýt je někdy... nebýt. "Nemám žádnou filozofii: mám smysly... O přírodě nemluvím proto, že bych věděl, co je. ale protože ji miluji, a kvůli tomu ji miluji, protože milující nikdy neví, co miluje, ani neví, proč miluje či co je to milovat... Milovat, to je věčná nevinnost, a jediná nevinnost je nemyslet..."... celý text

Pošťák vždycky zvoní dvakrát 2024, James M. Cain

Modrý hotel 2017, Stephen Crane

Fort Romper, Nebraska. Trojice mužů (Švéd, Kovboj a muž z Východu) se ocitají v hotelu Pata Scullyho, který je sem přitáhl, aby v jeho zařízení strávili noc. Scullyho syn hraje se starým farmářem karty. Farmář posléze odejde a muži jsou přizvaní k tomu, aby si se Scullyho synem zahráli. Atmosféra brzy houstne. Nejdříve mlčenlivý Švéd začne být paranoidní a věří že tu noc v hotelu zemře. Ostatní si myslí, že zešílel. Když se Scullymu podaří ho posléze uklidnit, vrací se ke kartám, aby posléze přistihl Scullyho syna, jak podvádí a obvinil ho z povádění, situace dále eskaluje v násilnou potyčku a samozřejmě dále, mimo hotel, kde příběh nakonec i končí, to už ale spoilovat nebudu. Je to napsané dost napřímo, naturalismus atd. Typical men shit. Zápolení. Ale i paranoia. Nevraživost. 1899. Nemyslím si, že by to mělo nějaký zajímavější přesah, nebo mě to zaujalo něčím víc, ačkoliv jde o americkou klasiku průkopníka povídkového žánru. Jedna z oblíbených Hemingwayových povídek a údajně i inspirace pro Kubrickovo 'Osvícení', celou dobu jsem i vzpomínal na 'Hateful Eight' (Osm hrozných) od Tarantina. Vděčné téma, ale v tomhle případě mi to přišlo jaksi "meh". Samotné psaní špatné není, ale ten zub času asi vždy nějak a něčím udělá svoje.... celý text

Dopisy psané stoikem 2018, Lucius Annaeus Seneca

Blues černýho kafe 1998, Henry Rollins

Na Rollinsovi je zajímavý, že je to vyhraněnej samotář, což ocení především další z téhle sféry, lidi, co potřebují prostor sami pro sebe (šamani), možná taky proto, že takový pro ně byl život odmalička... nezapadli a neseděli si s ostatníma, většinou seděli stranou nebo cítili a říkali si "kdo jsou ti okolo a proč jim to jde vše jak po másle?" (Henry má tenhle podobný vnitřní monolog, já taky). A kdo to tak podobně nemá, nebo alespoň trochu nechápe, s tímhle si rozumět nebude. Tenhle odstřižený sebestředný přístup k sociálnímu životu pak dává nakonec, jako jediný, smysl, číst si, nebo poslouchat pak lidi jako Rollins nebo třeba Pessoa, kterým se aktuálně taky prokousávám, je pak jako balzám na duši, protože si člověk řekne, že není vlastně úplně sám, že jsou lidi, kteří jsou na tom stejně, kteří neodpovídají standarTům a dokážou to poslat dál... a dokážou "fungovat", aniž by se museli kompromitovat, předstírat a lhát. Život a jeho fungování není nikdy jednoduchý... další lidi vám pak do něj vstoupí a hrajou si na chytrolíny (sami taky narušení od hlavy k patě, třeba tím, že hrajou divadlo, ve vztahu, v práci, ale hrajou ho tak dlouho a tak dobře, že už ani neví, že divadlo hrajou, nebo si to neumí sami přiznat... a tak začnou být hluboko ve vlastních lžích, že už je nerozeznají od pravdy), ale tihle lidi přijdou a začnou předhazovat jak "je to přece úplně jednoduchý, jen uděláš to a to, běž tam a tam a je to". Terapie. Jak to říkal Bill Burr "Po chvíli si uvědomíte, že už jste řekli všechny špatný příběhy a vždycky budete mít problémy a z tohohle se stává doživotní platba za auto, kde musíte chodit a říkat tohle se stalo, moje dveře od garáže byly zavřený. Kdy už se konečně zvednete z gauče a půjdete žít život a přestanete mluvit s touhle osobou?" Je to absurdní, že řešení je v tom, udělat pár věcí, co vám řekne někdo, kdo stěží chápe vaši situaci... vlastně ji nikdo nikdy chápat nebude. Je to jako kdyby vám někdo řekl, "prostě si urvi hlavu a vyměň si ji za jinou". Člověku, který je samotář, to zkrátka přijde stejně absurdní, jako to jejich lhaní. Henry Rollins definitivně není žádnej lumen-filozof, ale dost to vynahrazuje svojí extrémností, v tom, jak moc pracuje, jak je aktivní - vztek, jeho energie nelže... v osobním životě se zabývá hodně věcma, poslouchá i hodně divnou underground hudbu, má přehled a rozhled, ale pořád jede a jede... je otevřený, nezávislý, jde sám za sebe... a musím přiznat že i mě nejednou dostala ta podobnost detailů z jeho života (v něčem je mi, myšlením, jednáním, samozřejmě přesným opakem, protože dva lidi zcela totožných názorů to k sobě nemůže nikdy logicky přitahovat), ale v hodně věcech přesně vím, o čem mluví. Vztahy třeba prostě nehrají do karet lidem, co mluví otevřeně. Ale to trochu předbíhám, protože já Rollinse tak nějak okrajově sleduju už roky a většina materiálu, co znám, vznikla až po téhle knize... ale občas si s ním rád něco pustím a poslouchám, co z něj vypadne, baví mě některé jeho talks, motivační nebo jen, pro "klid duše" a tak, neřekl bych, že v čemkoliv, čemu se věnoval a věnuje by byl nějak extra talentovaný, jen je prostě disciplinovaný/posedlý prací, jejíž "dokončení" ho vytrhává z deprese. 'Black Coffe Blues' (kafe, uuuh) jsou ale zápisky především z let 1989-1991, spojujícím prvkem je takové to prchavé noční, nebo brzké ranní, nebo ospalé, v místě a čase, nebo místě-čase, zastavené dumání a uvažování nad životem, realitou, vzpomínkami (nad kávou), v různých místech Světa, jako je Austrálie, Berlín, jak svět funguje, jak lidi fungují, co jsou zač, koho potkal, co dělal. Rollins opravdu neskutečně cestuje a je někdy i neskutečně nasranej... dokonce popisoval, jak někdy cítí komfort v místech, kde nikomu nerozumí a může jen splynout a nemusí se s nikým bavit. Stejně tak jako popisoval realitu po svých vystoupeních, kdy se chce tak nějak "dát dohromady" a lidi přijdou a ptají se ho na to, co zrovna udělal... zatímco on se nebaví ani s členy vlastní kapely. Tyhle texty psal chvíli po svém působení v Black Flag. Je tu i téma psaní písní jako reakce na situace z osobního života, problémy s ženskýma, jak si asi člověk u přímosti a intenzivní povahy Rollinse dokáže představit. Pochodování po místech, pocity prázdnoty na různých částech planety. "No dreams, please." Sny ho jen zatěžují. Hořkost. Znechucení. Očekávání. "I made her beauty my problem." Když jsem pak ryl zahradu, poslouchal a později (dnes) jsem pak nocí projížděl v černé mikině, s kapucí a v kraťasech, s propocenou čepicí 'Rick & Morty' s nápisem "PEACE AMONG WORDS" s oběma postavami se vztyčenými prostředníky (co stála 29kč), a brašnou a batohem, jel jsem jako tramp, co se potlouká nocí, blikající světlo, a díky poslechu tohohle jsem si zase připadal jako ten nasraný teenager dřív... zatímco všichni mladí, co se prochází nocí, zavazeli, kde mohli, skoro jako kdyby se radši chtěli nechat srazit, než aby museli uhnout... nikdo bez světel, nebo čehokoliv, v absolutní tmě... měl chuť zařvat... protože na mě cyklisti řvali vždycky, kde mám "Kurva nějaký značení." A jak mě nevidí a podobně. Ale já nejsem takovej kretén. Jděte do hajzlu, kreténi. Neurotičtí Češi. Hněv. Hněv. Je to skvělý zdroj energie, co se ale dá i nasměrovat. A pak samozřejmě ten závěr, "I Know You" je Rollinsův monolog, co si vás najde, každýho lonera, stoika a hlavně naštvanýho teenagera (kterým bych to doporučil nejvíc), který si myslí, že je nikdo nechápe. Takovým říkám, tohle si poslechněte, nebo přečtěte. To jsou slova, co se můžou vytesat. Zmínka Glenna Danziga a dalších jmen, vím, že Henry má i tetování Misfits, což je pro mě taky srdcová kapela, potěšilo, dnes jsem jel v kšiltovce Misfits, ale tu jsem si zapomněl. Zajímavá náhoda. Workout, pak na kole, pak dvě hodiny rytí a klidně bych jel dál, Rollins k tomu dnešku seděl. 8/10... celý text