Blues černýho kafe přehled

28.10.2024

Na Rollinsovi je zajímavý, že je to vyhraněnej samotář, což ocení především další z téhle sféry, lidi, co potřebují prostor sami pro sebe (šamani), možná taky proto, že takový pro ně byl život odmalička... nezapadli a neseděli si s ostatníma, většinou seděli stranou nebo cítili a říkali si "kdo jsou ti okolo a proč jim to jde vše jak po másle?" (Henry má tenhle podobný vnitřní monolog, já taky). A kdo to tak podobně nemá, nebo alespoň trochu nechápe, s tímhle si rozumět nebude. Tenhle odstřižený sebestředný přístup k sociálnímu životu pak dává nakonec, jako jediný, smysl, číst si, nebo poslouchat pak lidi jako Rollins nebo třeba Pessoa, kterým se aktuálně taky prokousávám, je pak jako balzám na duši, protože si člověk řekne, že není vlastně úplně sám, že jsou lidi, kteří jsou na tom stejně, kteří neodpovídají standarTům a dokážou to poslat dál... a dokážou "fungovat", aniž by se museli kompromitovat, předstírat a lhát. Život a jeho fungování není nikdy jednoduchý... další lidi vám pak do něj vstoupí a hrajou si na chytrolíny (sami taky narušení od hlavy k patě, třeba tím, že hrajou divadlo, ve vztahu, v práci, ale hrajou ho tak dlouho a tak dobře, že už ani neví, že divadlo hrajou, nebo si to neumí sami přiznat... a tak začnou být hluboko ve vlastních lžích, že už je nerozeznají od pravdy), ale tihle lidi přijdou a začnou předhazovat jak "je to přece úplně jednoduchý, jen uděláš to a to, běž tam a tam a je to". Terapie. Jak to říkal Bill Burr "Po chvíli si uvědomíte, že už jste řekli všechny špatný příběhy a vždycky budete mít problémy a z tohohle se stává doživotní platba za auto, kde musíte chodit a říkat tohle se stalo, moje dveře od garáže byly zavřený. Kdy už se konečně zvednete z gauče a půjdete žít život a přestanete mluvit s touhle osobou?" Je to absurdní, že řešení je v tom, udělat pár věcí, co vám řekne někdo, kdo stěží chápe vaši situaci... vlastně ji nikdo nikdy chápat nebude. Je to jako kdyby vám někdo řekl, "prostě si urvi hlavu a vyměň si ji za jinou". Člověku, který je samotář, to zkrátka přijde stejně absurdní, jako to jejich lhaní. Henry Rollins definitivně není žádnej lumen-filozof, ale dost to vynahrazuje svojí extrémností, v tom, jak moc pracuje, jak je aktivní - vztek, jeho energie nelže... v osobním životě se zabývá hodně věcma, poslouchá i hodně divnou underground hudbu, má přehled a rozhled, ale pořád jede a jede... je otevřený, nezávislý, jde sám za sebe... a musím přiznat že i mě nejednou dostala ta podobnost detailů z jeho života (v něčem je mi, myšlením, jednáním, samozřejmě přesným opakem, protože dva lidi zcela totožných názorů to k sobě nemůže nikdy logicky přitahovat), ale v hodně věcech přesně vím, o čem mluví. Vztahy třeba prostě nehrají do karet lidem, co mluví otevřeně. Ale to trochu předbíhám, protože já Rollinse tak nějak okrajově sleduju už roky a většina materiálu, co znám, vznikla až po téhle knize... ale občas si s ním rád něco pustím a poslouchám, co z něj vypadne, baví mě některé jeho talks, motivační nebo jen, pro "klid duše" a tak, neřekl bych, že v čemkoliv, čemu se věnoval a věnuje by byl nějak extra talentovaný, jen je prostě disciplinovaný/posedlý prací, jejíž "dokončení" ho vytrhává z deprese. 'Black Coffe Blues' (kafe, uuuh) jsou ale zápisky především z let 1989-1991, spojujícím prvkem je takové to prchavé noční, nebo brzké ranní, nebo ospalé, v místě a čase, nebo místě-čase, zastavené dumání a uvažování nad životem, realitou, vzpomínkami (nad kávou), v různých místech Světa, jako je Austrálie, Berlín, jak svět funguje, jak lidi fungují, co jsou zač, koho potkal, co dělal. Rollins opravdu neskutečně cestuje a je někdy i neskutečně nasranej... dokonce popisoval, jak někdy cítí komfort v místech, kde nikomu nerozumí a může jen splynout a nemusí se s nikým bavit. Stejně tak jako popisoval realitu po svých vystoupeních, kdy se chce tak nějak "dát dohromady" a lidi přijdou a ptají se ho na to, co zrovna udělal... zatímco on se nebaví ani s členy vlastní kapely. Tyhle texty psal chvíli po svém působení v Black Flag. Je tu i téma psaní písní jako reakce na situace z osobního života, problémy s ženskýma, jak si asi člověk u přímosti a intenzivní povahy Rollinse dokáže představit. Pochodování po místech, pocity prázdnoty na různých částech planety. "No dreams, please." Sny ho jen zatěžují. Hořkost. Znechucení. Očekávání. "I made her beauty my problem." Když jsem pak ryl zahradu, poslouchal a později (dnes) jsem pak nocí projížděl v černé mikině, s kapucí a v kraťasech, s propocenou čepicí 'Rick & Morty' s nápisem "PEACE AMONG WORDS" s oběma postavami se vztyčenými prostředníky (co stála 29kč), a brašnou a batohem, jel jsem jako tramp, co se potlouká nocí, blikající světlo, a díky poslechu tohohle jsem si zase připadal jako ten nasraný teenager dřív... zatímco všichni mladí, co se prochází nocí, zavazeli, kde mohli, skoro jako kdyby se radši chtěli nechat srazit, než aby museli uhnout... nikdo bez světel, nebo čehokoliv, v absolutní tmě... měl chuť zařvat... protože na mě cyklisti řvali vždycky, kde mám "Kurva nějaký značení." A jak mě nevidí a podobně. Ale já nejsem takovej kretén. Jděte do hajzlu, kreténi. Neurotičtí Češi. Hněv. Hněv. Je to skvělý zdroj energie, co se ale dá i nasměrovat. A pak samozřejmě ten závěr, "I Know You" je Rollinsův monolog, co si vás najde, každýho lonera, stoika a hlavně naštvanýho teenagera (kterým bych to doporučil nejvíc), který si myslí, že je nikdo nechápe. Takovým říkám, tohle si poslechněte, nebo přečtěte. To jsou slova, co se můžou vytesat. Zmínka Glenna Danziga a dalších jmen, vím, že Henry má i tetování Misfits, což je pro mě taky srdcová kapela, potěšilo, dnes jsem jel v kšiltovce Misfits, ale tu jsem si zapomněl. Zajímavá náhoda. Workout, pak na kole, pak dvě hodiny rytí a klidně bych jel dál, Rollins k tomu dnešku seděl. 8/10

12.06.2023

Moc pěkná syrová kniha od hardcorove legendy Henry Lollince. Plná fejetonu deníku s koncertních šňůr snů a dalších textu popisující současnou uvadajici kapitalistickou společnost. Vřele doporučuji všem komu nevadí trochu syrové četby.