Dlouhá, temná, chmurná cesta přehled

Když jsem byl mladší, vyprávěl mi můj děd o knize, kterou četl a jejíž název si nevybavuji. Zato si vzpomínám, že autor knihy tam prý po celé desítky stran popisoval „dusnou a prašnou cestu“. Sice jsem nad tímto postřehem tehdy vrtěl hlavou, ale nějakou mou část to fascinovalo - jak takový text vypadá? Proč ho vlastně autor píše? Čte se to stejně špatně, jak to zní? Mám dojem, že po přečtení Pulverovy knihy to vím. Nicméně se nemohu rozhodnout, zda je výsledné dílo nepřitažlivě bahnitým tokem textu nebo naopak brilantně zkonstruovanou pocitovkou.

Dlouhá, temná, chmurná cesta je přesně takové čtení, jaké slibuje její název. A to nejen emočně, ale i stylem vyprávění. Pokaždé mi chvíli trvalo, než jsem se na text znovu naladil (ano, nemá ani sto stran, ale musel jsem jej číst nadvakrát). Dochází zde totiž k častému - a zcela úmyslnému! - opakování slov, vět i celých pasáží. Někdy v rámci odstavce, jindy po několik stran, a občas dokonce v rámci celého textu. Slouží to však konkrétnímu účelu; text tímto způsobem dovede navodit jedinečný pocit bezútěšné nekončící monotónnosti. Dokonce i když příběh došel do některé z těch částí, kde se stále do úmoru neděje to samé, viděl jsem jednotlivé obrazy černobíle. Všudypřítomná šeď, dující vítr a fanatismus v očích. Ústřední trojice vidí temnotu všude, nic ji netěší a vedou konstantní boj s údajným Zlem. Vše se děje v jakési pochmurné šedé zóně, kde skutečný stav věcí nelze poznat, jen tušit. Nic negraduje ani neklesá. To je celé.

Fyzicky je celá kniha vymazlená, v pevných deskách a vůbec působí radost ji držet v ruce. I vnitřek knihy, papír z tvrdých stránek a netradiční font (dýše oldschoolem) mi udělaly radost. Ovšem je-li k příběhu doporučená hudba, zařadil bych ji na místo, kde ji čtenář najde okamžitě (ne mezi konec příběhu a doslov, ale až na úplný konec knihy). Předmluva v podobě nekrologu byla fajn, jen jsem měl (bez urážky) dojem, že v ní její autor mluví víc o sobě než o Pulverovi. Chválím však doslov, ten mi řekl hodně a potvrdil mi i to skryté poetično, které jsem z textu cítil. Možná i proto děj není tak čtivý; dle mnoha novotvarů a krkolomných větných staveb musel být kumšt tohle dílo srozumitelně převést do češtiny. I tak mám pocit, že jsem nacházel nechtěné chyby a iritovalo mě psaní čísel místo číslovek. (Ale vážně, dvě kozy a 4 slepice? Mé oči krvácejí...!)

Tato kniha z edice Podzem rozhodně není určena konvenčnímu čtenáři a v nakladatelství Medusa se rozhodli správně, když ji vydali pouze v limitovaném množství. Pokud jste dočetli až sem, nejspíš už sami víte, zda tuto cestu zvládnete.

(Výjimečně nehodnotím v jazyce čísel, hvězd a procent. V případě této knihy by to mohlo být zavádějící. Ostatně, důležité je zejména slovní hodnocení.)

17.11.2024

Jedno velké wau.
Nádherná kniha, jak zpracováním ( úžasný obal a kresby) tak obsahem.
Celý text má jakoby rytmus, který nutí člověka číst dál a dál až ke konci cesty...