Samuel Beckett

Přidat do oblíbených Koupit knihy

irská, 1906 - 1989

Nová kniha

Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný

Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný - Samuel Beckett

Trilogie Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný má v Beckettově prozaickém díle stejně zásadní postavení jako Čekání na Godota či Konec hry v jeho díle určeném... detail knihy

Populární knihy

/ všech 20 knih
Čekání na Godota
Čekání na Godota
Konec hry
Konec hry
Murphy
Murphy
Šťastné dny
Šťastné dny

Nové komentáře u knih Samuel Beckett

Čekání na Godota Čekání na Godota

„Se Samuelem Beckettem jsem to měl od počátku těžké. S tímto věhlasným autorem jsem se seznámil v době, kdy na naší střední škole kolovaly vtipy ohledně vytrvalého Didiho, vzteklého Goga a věčně odpojeného kabelu od interaktivní tabule; anekdoty tohoto rázu nebraly konce ani ve čtvrtém ročníku během maturitních zkoušek. Několik let jsem se Beckettovi úspěšně vyhýbal, ale znalost povinné četby mě dohnala k tomu, abych si toto maturanty oblíbené dílo přečetl. Beckettova hra je tajemnou studánkou myšlenek, která nedovoluje čtenáři a svým postavám do sebe nahlédnout. Napříč dílem se objevují opakující se pocity úzkosti, bezmocnosti a neustálého čekání na něco, co možná ani nepřijde. Nabízí se ale otázka, zdali to, na co hlavní postavy čekají, vůbec existuje? Godot je pro oba hrdiny vidinou spásy a naděje, které zároveň mohou být pouhou iluzí a naivním přáním dvou hlavních postav. Vladimir a Estragon představují dva neoddělitelné prvky, které se vzájemně přitahují a odporují. Protagonisté jsou totiž zajímavými protiklady, které bez sebe nedokážou koexistovat. Obě postavy představují jednu stranu mince. Rozum a Hloupost. Optimismus a Negativismus. I přesto, že by oběma postavám bylo bez toho druhého lépe, jsou k sobě připoutáni provazem osudu, který je pro svůj vlastní zvrácený humor od sebe nechce oddělit. Samotné „čekání“ je zajímavou zkouškou, která může představovat i formu trestu. Dokonce i místo, kde se děj hry odehrává, působí bizarně a místy děsivě. Čtenář má nepříjemný pocit, že se na tomto místě nejen zastavil čas, ale že všechna naděje je pro hrdiny od samého začátku hry ztracena. Děj hry se neustále točí v kruhu a čtenář má pocit, že se nikam nedostává. Čím více se o postavách a příběhu hry dozvídá, tím více prožívá zoufalství dvou protagonistů, kteří trpělivě čekají na spásu, která vůbec nemusí dorazit. Samuel Beckett představil absurdní příběh ještě s absurdnějšími hrdiny. Dnes se jedná o obdivované drama o dvou mužích, které místy vyvolává i úsměv na tváři. O významu tohoto díla jsem nadarmo pochyboval. Ke konci hry jsem i já dostal chuť se nad hrdiny smilovat a ten provaz jim podat.“... celý text
— KingNut123

Murphy Murphy

„Absurdista Beckett zvolil pro svůj román protagonistu, který je vlastně celou dobu stranou. Peníze nevydělává a nic pořádně nedokončí, čímž předznamenává svou pozdější tvorbu spojenou s neexistencí. Nemůžu říct, že by mě kniha jakkoliv nadchla, protože jsem se nedokázal vcítit do víceméně žádné postavy. Ale i o tom je Beckettova tvorba.“... celý text
— ArkAngel

Eseje Eseje

„Joyce matoucí, krátký. Beckett lehce naťukne 'Work in Progress', což je pracovní název textů, které Joyce tehdy (1929) průběžně publikoval časopisecky (1928-1937) a později jako jeho nejambicióznější román 'Finnegans Wake' (1939), ale hlavně kecá o Danteovi a Joyceho oblíbenci - Giambattistovi Vicovi. Proust je zdlouhavější a o to víc, čím méně znáte 'Hledání ztraceného času', v mém případě takřka vůbec (k téhle eseji se musím vrátit po přečtení). Eseje jsou celkově definitivně pro zasvěcenější a jde vidět, že Beckett měl víc co říct a blíže k Proustovi. Hodí se i znalost Danta, Descarta, Dostojevského (Zločin a trest). Bonusová Beckettova troll odpověď, která mě rozsekala "Kdybych věděl, kdo je Godot, tak bych to tam napsal." Obsahově hodně hutné. Čitelné a pochopitelné však pouze s potřebnou znalostí.“... celý text
— JP

Čekání na Godota Čekání na Godota

„Opravdu převratná divadelní hra, protože kdybychom popisovali čistě její děj, nebylo by moc o čem mluvit. I přes naprostou banálnost a absurdnost děje ale hra obsahuje spoustu hlubokých myšlenek, Beckett tedy skvěle dokázal navléknout na naprosto nesmyslné události zamyšlení nad smyslem lidského života a nad tím, co je vlastně pointou věčného lidského čekání na něco. Na něco, co možná nikdy nepřijde, nebo co přijde, ale ve výsledku to nic nezmění. Nač tedy čekat a nejednat?“... celý text
— ondra295

Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný

„Nu, vzhledem k tomu, že jsem každou knihu okomentoval zvlášť, zde se hodí to spíše tak nějak celkově hrnout, že ano? Připomněl bych motto, které jsem si pro knihu, z knihy, zvolil. Autor při jeho psaní odvedl kus práce: "zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých" Precizní vyjádření téhle pasti, do které se čtenář otevřením knihy dostane. Co je zbavené všeho konání? Co je rozpuštěné v čase druhých? Člověk ne, ten nikdy. Román? Ano, román. A v průběhu téhle věci z vás autor udělá románovou postavu – a líbit se vám to nebude. Viděli jste ten podivný seriál The Boys? V určitém bodě je jedna vedlejší postava nepřirozenou rychlostí vláčena po asfaltce, dokud z ní nezbyde než krev na vozovce. Něco podobného provádí Beckett v téhle knize. Vleče vás tak dlouho, dokud vás nezbaví všeho tělesného a nevsadí vás do okovů Nepojmenovatelného. Je to šílený pocit. Pocit který se patrně podstatně liší podle toho, jaký jste čtenář. Autor ví, že člověk ke svému přežití materii potřebuje. Zbavuje vás postupně tělesného, zbavuje vás pohybu a zbavuje vás času, nemůže však zcela rezignovat na jsoucna kolem vás. Proto se až moc dovíte o plných nočnících, o kamíncích, kloboucích, o veškerém majetku. A vy, to ne nejhorší, se prostě začnete těšit na to, až už vám Malone konečně vyjmenuje co má u sebe. A samozřejmě je to celé výsměch vám, nám, kteří čteme romány. Je to neuvěřitelně drzé, neslušné, ale právě že ty romány čtete, snad to autorovi odpustíte. Celý text z vás dělá součást knihy a vysmívá se vám proto – přenáší na vás atributy knihy. Nejste již člověkem, proto jste zbaveni všeho konání a rozpuštění v čase jiných. Kritika literatury je všeobecnější. První posměch přichází snad na straně 45 tohoto vydání. V jistém okamžiku vypravěč přichází se zvláštním komentářem "Když se před vámi nedá skrýt nic." (str. 40) Přičemž toto nepochybně míří na čtenáře – zároveň se v daném místě ne-děje dostáváme do okamžiku, kdy jistá Loussová používá vypravěče jako jakýsi exponát, který sleduje, šmíruje, nejspíše s jistým erotickým vzrušením (str. 45). Sledovala jej dalekohledem, sledovala jej při spánku. Z kontextu nelze nevyvodit, že jej sledovala i při takových činnostech, jako je kálení. A já si nemohu pomoci, to vede k možnému výkladu kritiky jistého voyerismu čtení románů, nota bene biografií, korespondencí apod. Udržme se ale u románu. Vypravěč nám řekne, hele, vy jste tak vlezlí, že se před vámi nedá nic utajit, pak nám popíše neskutečně divnou ženštinu, která jej špehuje. Antiromán.“... celý text
— Set123

Přejít na knížky autora