Molloy přehled

Nnnnu... první část první knihy shledávám mimořádně zajímavou a upřímně... vůbec, ale vůbec nerozumím tomu, jak mě to kurva mohlo bavit – ale bavilo! A moc! Je to úplně unikátní čtenářský zážitek, který dává smysl jen v omezené míře (!) a přitom je to úplně super.

Při čtení této knihy mi ne že nebylo dobře, to bylo, nepohybujeme se na téhle úrovni (ostatně dosti vzácné), ale při nejhorším jsem při pohledu na knihu cítil jistý puch, bylo chvílemi trochu nepříjemné ji držet a písmenka se dosti kroutila.

Je to opravdu kuriózní čtení, které není snadné definovat. Naštěstí byl Beckett natolik dobrý spisovatel a natolik rozumný člověk, že vložil do své vlastní knihy její precizní definici: "zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých". Ano, přímo to nám poví vypravěč a já musím říct – je to dokonalé. Proč?

Byl jsem knihou trochu překvapen. Čekal jsem od samého počátku celkovou strnulost. Ale tak to prostě není. Kniha má děj (asi), ten je lineární (asi) a vlastně celkem dynamický (asi). Ale nikdy jím nedisponuje hlavní postava. Děj je posouván vedlejšími postavami a to v jejich čase. Protože vypravěč nemá o čase ani páru a vlastnímu jednání nerozumí. Je zbavený všeho konání – konají ostatní; a je rozpuštěný v čase jiných, neboť sám je bez času.

Druhá část první knihy je tak trošku zrádná mrška. Pokouší se vás uchlácholit svým poklidným, slunečným a vlastně pěkným, třebaže celou dobu tak trochu podezřelým vizuálem. Začíná navíc takovou facičkou, když její první odstavec, který tedy následuje po jednom jediném odstavci minulé kapitoly o rozsahu cca 2730 řádek, má řádek pouze 7. I věty jsou kratší, slova primitivnější, celé je to... příjemnější.

Pěkná, ale nevydrží, dalo by se říci. Kapitola zprvu působí jako samostatná a relativně nezávislý, propojená pouze jménem, kterému jsme beztak nikdy neuvěřili. Postupem času ale začne odkrývat některé… čertíky. Je v ní stran detektiva Morana, patrná stejná fixace na tělo – nejen své, ale kohokoliv jiného. Tělesnost vztahu otce a syna je vyloženě znepokojivá. A člověk si ani nestačí povšimnout jak, hned se počne vytrácet ona slunečnost a svět se začne pokrývat černým slizkým povlakem.

Dohromady nepřekvapí, že se jedná o jakousi paralelní linku o pouti, jejíž středobodem je Molloy. Důležitou je grafika textu. Kratičké a snadné odstavce se silně soustředěným a metodickým vypravěčem, překlápí se nám pomalu a plynule v dlouhé jednolité bloky textu, jimž koncentrace naprosto chybí. Pak dochází ke spojení. Ale jakému? Nemohu říct, že by mi to dohromady dávalo nějaký smysl. Nedává.

Problémem je očividně nespolehlivý vypravěč. Ano, člověku nezbytně na mysl vytane, že Moran a Molloy jsou identickou osobou. Ale zase tak samozřejmé se mi to nejeví. Text vlastně nelze dost jednoduše interpretovat, vypravěč (či vypravěči) jsou totiž nespolehlivější, než jsem viděl kdykoliv kdekoliv jinde. Prostě je to mimo interpretovatelnost. Platí zkrátka, že některé informace Molloye jsou jiné a nesourodé s informacemi Morona, dokonce velice mimoběžné, řekli bychom. Pokud by se jednalo o jednu osobu, musela by mezi texty být poměrně zásadní a rozsáhlá mezera, která není vysvětlena. Molloy by navíc musel být déle, než Moran. Ale Moran následuje Molloye. Molloy se mi ze všeho nejvíc zdá pouhou manifestací. Nejsoucím. Zbaveným subjektivity je to koncept. Později zhmotněný v konkrétním subjektivním Moranovi. Ale co já vím?

04.10.2022

Chaotická výpověď, která se v podobě jednoho nekonečného odstavce táhne na půlku knihy. Asi takhle bych Molloye definoval, kdy sám jazyk je vlastně docela jednoduchý, ale onen chaos vás dostane do bodu, kdy si vlastně ani nebudete jisti, co čtete. Obrovská směsice myšlenek a proud vědomí, které lze přirovnat třeba k Joyceovi a podobným autorům je však opět trošku jinde, ale i v tomto případě je to celé takové absurdní.