KingNut123 komentáře u knih

Největším problémem, se kterým se každý čtenář nejednou setká, je, že se nedokáže začíst do knihy, která se mu zpočátku líbila. Když tento problém nastane, čtenář začne dumat nad tím, proč tomu tak je? Důvodů je mnoho, ale nejčastěji je to tím, že některým knížkám trvá, než se „rozjedou“. Mezi takové knihy patří i Shuggie Bain, který by svým pomalým tempem uspal i toho nejvytrvalejšího čtenáře.

Pomalý rozjezd a strohý popis této knize kralují, ale také jí dost škodí. Příběh zpočátku sice zaujme, ale postupně se propadá do smyčky, kterou tvoří nesmyslné dialogy, nesympatické postavy a nekonzistentní děj. Shuggie Bain je z velké části dílo bez titulního hrdiny. Teprve v druhé polovině se Shuggie stává šedou eminencí, která ovlivňuje nejen chování postav, ale i děj samotný. Promarněným potenciálem je zároveň doba, ve které se příběh odehrává. Pro účely knihy slouží jen jako „kosmetický“ doplněk, díky kterému Douglas Stuart může vyprávět svůj autobiografický příběh.

Dalším problémem, kterému se autor nevyhnul, je kvantum postav. Čtenáři jsou napříč knihou představovány postavy, ke kterým si není schopen vytvořit vztah. Čím více jich znáte, tím rychleji se ztrácíte v tom, kdo je kdo a jakou roli v příběhu hrají. Hlavní hrdinové nejsou zpočátku moc sympatičtí, ale po čase si k nim začnete vytvářet vztah; i přesto nedokážete naplno pochopit jejich chování, které je vůči ostatním postavám chladné a nepřátelské. Nejvíce mě na celé knize iritoval způsob mluvy. Nářečí, kterým hlavní postavy mluví, je místy tak silné a nejednoznačné, že stěží dokážete pochopit smysl toho, co postavy říkají.

Největším zklamáním byl uspěchaný konec, který skončil dost otevřeně. Shuggieho příběh by se dal ještě roztáhnout o pár stovek stran, ale Stuart se rozhodl pro metodu „Tady to končí, domyslete si sami, co bude dál“. V podstatě se jedná o „happy end“, který čtenáře neuspokojí, spíš zklame. I přes veškerou kritiku se autorovi nedá vytknout způsob, kterým se krásně vyhýbá LGBT tematice. V příběhu sice hraje roli, nikoli tak důležitou, aby se tím kniha zabývala.

Summa summarum Shuggie Bain je knihou, která toho o problematice alkoholismu moc nepoví. Pokud se o ni chcete dozvědět něco víc, sáhněte raději po Zabijákovi od Emila Zoly, který perfektně zachycuje krutou realitu toho, co „démon alkohol“ dokáže způsobit. V knize jsem sice nenašel to, co jsem hledal, ale i tak jsem si ji užil a nelitoval toho, že jsem ji přečetl. Shuggie Bain krásou oplývá, potrvá ale pár stovek stran, než ji objevíte a pochopíte.

29.01.2025

Alkohol je metla lidstva. Již po staletí nás ohrožuje svou neodolatelnou vůní a chutí. Mnozí mu sice podlehli, ale i tak se najdou tací, kteří mu s vytrvalostí odolávají. Mezi takové patří Michaela Duffková, která svůj boj s „démonem“ sepsala v uznávaném blogu, který se pyšní otevřeností a upřímností.

Zápisník alkoholičky postrádá jednu věc, autentičnost. Za celou dobu, co jsem knihu četl, jsem nebyl schopen pochopit situaci, ve které se autorka nacházela. Souboj s alkoholem popisuje jako něco, co vlastně ani nestojí za zmínku. Většina zajímavých pasáží je tu popsána skrovně a uboze; o době, kdy byl smyslem autorčina života alkohol, se moc nerozepisuje. Na druhou stranu obdivuji její výdrž a odhodlanost. Celou situací si prakticky prošla sama a bez pomoci druhých. Je obtížné najít pomoc, když nad vámi ostatní zlomí hůl. Autorce se rovněž nedá vytknout otevřenost, se kterou popisuje události, kterých ona a její nejbližší museli být součástí. Nebojí se být sebekritická a rozhodně má co říct. Problém tkví v tom, že toho moc neřekne. Zápisník alkoholičky si zakládá na rychlém tempu. Z nějakého nepochopitelného důvodu se neustále spěchá z kapitoly do kapitoly; místy se i dost opakují informace. Autorčina rodina a přátelé jsou tu popsány velmi skrovně, takže se s nimi nedokážete naplno seznámit a pochopit tak jejich názor na situaci, ve které se ocitli.

Dá se Zápisník alkoholičky považovat za kvalitní literaturu? Pravděpodobně ne. Zápisník alkoholičky ve skutečnosti žádnou literaturou není. Kniha je založená na příspěvcích ze sociálních sítích, kam Duffková psala. Obsah knihy by se tedy dal shrnout jako „vlákno“, které byste našli na různých fórech či sociálních sítích. Myslím si, že kniha mohla být zpracována o něco lépe, aby nevyznívala jako plačtivá zpověď jedné ženy, která sama sebe lituje na každé stránce. I přes veškerou kritiku věřím, že Zápisník alkoholičky obsahuje něco, co v něm určitá čtenářská obec najde. Pro lidi, kteří si touto situací prošli, anebo procházejí, se tak mohou jednoduše vcítit do situace Michaely Duffkové a zamyslet se tak nad životem a rozhodnutími, kterým ovlivňují nejen sebe, ale i své okolí.

3 17.01.2025

Události druhé světové války, holocaustu a komunismu patří mezi čtenářsky nejžádanější a především nejčtenější. V české literatuře se tato témata vyskytují docela hojně a skrz fiktivní příběhy, které tyto události zachycují, stále získávají na oblibě. Osobně této popularitě nerozumím. Každým rokem vychází nespočet literárních děl, které popisují tragédie 20. století jednou a tou samou větou: „Bylo to hrozné!“ I přesto věřím, že se najdou díla, která události českých a světových dějin dokážou ozvláštnit zajímavým, informativním a originálním vyprávěním. Mezi takové příběhy ale nepatří Podbrdské ženy, které sice nabízejí zajímavý děj, ale nepřekypují originalitou a čtenáře o ničem neinformují.

Když jsem si přečetl anotaci, obrátil jsem oči v sloup. „Další tragédie z dob komunismu a druhé světové,“ řekl jsem si. Co jiného se dá čekat od beletrie, která o této tematice pojednává? (Ne)mile mě překvapilo, že o komunismus a strasti války tu vůbec nejde. Jana Poncarová moc nevyzdvihuje dobu, ve které se děj Podbrdských žen odehrává. Významné události a hrůzy jsou v knize popsány okrajově a bez špetky zájmu. Především události druhé poloviny 20. století tu nehrají velikou roli a pro samotný příběh jsou nepodstatné. Podbrdské ženy se spíše zabývají psychologií postav a jejich křehkou pozicí ve společnosti mužů.

Protagonisty Podbrdských žen jsou členové rodiny Kucmanů, které po několik desetiletí provází osobní tragédie, jež se předává z generace na generaci. Nejzajímavější postavou je nejspíš Emilie, do které autorka vkládá největší úsilí. U ostatních postav je to komplikovanější, především u postavy Johanky, která z celé knihy má nejméně prostoru. Ostatní protagonisté působí místy dost jednorozměrně; tedy uměle a nelidsky. Takovou postavou je Mirek Kucman, první mužský protagonista, se kterým se setkáváme. Zpočátku se jedná o zajímavou postavu, ale s přibývajícími stránkami se z něho stává umělá napodobenina člověka, která stěží projevuje lidské emoce. Největším problémem je, že autorka zahlcuje čtenáře kvantem postav, ke kterým si není schopen vybudovat vztah. Čím více jich je, tím méně se vyznáte v tom, jak jsou pro příběh důležité.

Téma komunismu a druhé světové války je v dnešní době už dost profláklé, ale i tak se najde literatura, která tyto události dokáže oživit a ozvláštnit. Podbrdské ženy touto literaturou nejsou. Od první kapitoly není docela jisté, čím chtějí být. Od knihy jsem si moc nesliboval, a nakonec jsem udělal dobře. Nejedná se o četbu, která by zkušeného čtenáře dokázala nadchnout, spíše o odpočinkovou jednohubku, co si na literaturu pouze hraje. Nebojím se říct, že dílo Jany Poncarové je pouhým brakem, který je zaměřený na citlivá ženská srdce. Podbrdské ženy sice dokážou zaujmout, nikoli natolik, aby si z nich čtenář něco odnesl.

12.01.2025

Máme je všichni. Nosíme je neustále při sobě. Naše oči jsou na nich přilepené nonstop. Kvůli nim ztrácíme přehled o tom, co je skutečné. Malé plastové hračky, které se tváří naprosto nevinně. Kdybyste lidem vysvětlili, jak tahle malá vychytávka dokáže škodit, mávli by nad tím rukou. Puls je důkazem, co tyto plastové hračky dokážou.

Puls začíná jako každá zombie apokalypsa. Civilizovaný svět se hroutí, zákony přestávají platit, všude vládne zmatek, lidé se navzájem zabíjejí a peníze ztrácejí svoji moc. První polovina knihy je napínavým postapokalyptickým dílem, které vás nutí, abyste jej četli dál. Zpočátku to funguje. S postavami prožíváte dechberoucí příběh, který mrazí v zádech. Jakmile se dostane za polovinu knihy, příběh ztrácí své kouzlo a vy stojíte tváří v tvář nepochopitelnému sledu událostí, který plyne strašně rychle. Čím více prozkoumáváte svět Pulsu, tím snadněji se ztrácíte v myšlence celé knihy. Puls se snaží, aby udržel vaši pozornost až do konce, ale místy je to opravdu nemožné. Postavy v druhé polovině knihy nejsou těmi samými postavami, které jste poznali na začátku. Ze sympatických postav se stávají nemyslící stroje bez špetky emocí. Mínusem jsou také nelogické dialogy, které trošičku ubírají na autenticitě lidského chování. Nebyla by to Kingova kniha, kdyby se nám nedostalo neuspokojivého konce, kvůli kterému máme více otázek než odpovědí. Kingova metoda „Domysli si sám“ začíná být docela ohraná, a pokud autor nepřijde s přístupem, jak svá díla lépe ukončit, tak by je neměl ani psát.

Puls sice vyšel před osmnácti lety, ale svou mrazivou realitu si zachovává dodnes. V budoucnu si pravděpodobně najde své obdivovatele, kteří budou dílo chránit do poslední stránky. I přesto se jedná o neoriginální knihu, která už tu jednou byla. Puls využívá skoro tytéž prostředky a prvky, které jsme viděli v Tommyknockerech; netřeba se rozepisovat o tom, že i toto dílo se nesetkalo s kladnou čtenářskou odezvou. Vzhledem k záporům, které kniha má, se jí podařilo zachytit něco, co v době jejího vydání ještě nebylo možné. „Fenomén“, který přetrvává dodnes. I v této době narážíme na „telefonní maniaky“ a „normály“. Je jen otázkou času, kdy se „telefonní maniaci“ obrátí proti „normálům“, kteří nesdílejí způsob jejich života.

4 29.12.2024

Už je to nějaký pátek, co jsem naposledy četl knížku od tzv. mistra hororu. Těšil jsem se, jak se opět ponořím do bizarní mysli jednoho z nejoceňovanějších autorů současnosti a prožiji tak příběh, nad kterým budu přemýšlet ještě několik dní po jeho dočtení. Nad výběrem jsem tudíž moc nepřemýšlel a chňapl po jedné z mistrových knížek, která přede mnou kroutila svými tenkými boky.

Není žádným tajemstvím, že Stephen King svá díla rád překombinovává. Povznesení si sice nehraje na rádoby hororové dílo, ale na lehce dojemnou záležitost, která v divákovi chce vzbudit emoce. I toto dílo nabízí více otázek než odpovědí. Celou dobu jsem čekal, co se z Povznesení vyvrbí. Nakonec se mi dostalo příběhu s nesympatickými hrdiny a průměrnou zápletkou, která se mrská jako ryba na suchu.

Na Stephenu Kingovi obdivuji to, že umí psát postavy. Svým hrdinům a padouchům rozumí jako rodič dítěti. U Povznesení se mu to ale nepovedlo. Postavy jsou naivní, otravné a místy dětinské. Protagonista Scott je typickým hrdinou, který se vyskytuje v mnohých YA titulech. Je to ten typ postavy, který si poradí s každou situací a nepotřebuje k tomu nikoho, kdo by mu podal pomocnou ruku. Jedině důvtip, smysl pro humor a flegmatický přístup mu pomáhají v situaci, ze které by se snad každý z nás zbláznil. Vyhrocený individualismus, nad kterým někteří mohou kroutit hlavou.

Jak je u Kinga zvykem, má dobré a špatné nápady. Povznesení je dílo s dobrým nápadem, ale se špatným provedením. Knížce chybí směr, kterým by se vydala. Neustále přešlapuje na místě a uvažuje o tom, o čem by vlastně mohla být. Povznesení je tak ucházející jednohubkou na jeden večer, která se vám během několika minut vypaří z hlavy.

1 25.12.2024

Každý z nás má dny, kdy si po dlouhém dni chce přečíst něco, nad čím nebude moci zatěžkávat hlavu. Já takový den dnes měl. V útrobách jednoho regálu, na který se jen práší, jsem narazil na komiks, který jsem si koupil ze svých prvních vydělaných peněz. S pocitem nostalgie jsem tak popadl Batman: Můj temný princ a vydal se tak na další dobrodružství Temného rytíře, které jsem naposledy četl před sedmi lety.

I přes veškeré nadšení, které jsem zpočátku měl, se nejedná o znovushledání, na které bych vzpomínal s láskou. První věcí, nad kterou jsem se zarazil, byla cena, za kterou jsem komiks před několika lety koupil. 499 Kč za 20 minut čtení je opravdu moc. Komiks sám o sobě nenabízí nic světoborného, co by stálo za přečtení. Tahounem je především kresba, kterou jsem místy zkoumal do detailů. Marinimu se podařilo zachytit temnou esenci města Gotham, která působí nostalgickým dojmem. Slabým článkem komiksu je příběh. Batman: Můj temný princ přichází se zajímavou zápletkou, ale podkopává ji dechberoucí kresba. Marini se sice snažil vytvořit napínavý příběh, ale vytvořil něco, co během několika minut vypustíte z hlavy.

Batman: Můj temný princ je dílo, na které se krásně kouká. Samotný příběh je zbytečnou nezbytností, bez které by se komiks obešel. Mariniho dílo mohlo sloužit jen jako artbook, nad kterým nadržení fanoušci mohli slintat.

14.12.2024

Po dlouhé době jsem dostal krizi a ve své knihovně zoufale hledal něco, co by mé čtenářské srdce na nějaký čas zabavilo. Nehledal jsem něco složitého, nýbrž jednoduchého a relaxačního, u čeho bych po namáhavém dni v práci nemusel zaměstnávat hlavu. Po urputném hledání jsem v koutu jednoho regálu našel tenoučký komiks, na kterým se rýsovala temná silueta gothamského rytíře a čtyř želvích bojovníků nesoucí jména nejznámějších umělců renesance.

Komiks vychází ze světa animovaných seriálů Batman: The Animated Series a Želvy Ninja od studia Nickelodeon. Atmosféra seriálu z devadesátých let by se dala krájet a kresba je natolik dechberoucí, že chybí málo a čtenář by se nedopatřením ocitl v dokonale nakresleném Gothamu. Příběh je rozdělený na dvě části. První část nabízí slušný děj, který propojuje dimenze Temného Rytíře a želváků z New Yorku. V komiksu nechybí ani proslulí Batmanovi záporáci a klan Noha spolu s Trhačem a jeho poskoky. Druhá část komiksu je značně kratší a poněkud zbytečná. Příběh druhé části sice rozvijí příběh části první, ale její existence je absurdní a komiksu nedělá moc dobrou pověst.

Batman a Želvy Ninja je příjemnou jednohubkou na jeden večer. Jedná se o naivní komiks, který je zaměřený na malé čtenáře. Příběhy jsou napěchované vtipy, u kterých se nejspíš zasměje šestiletý kluk, ale komiksového veterána nepobaví a spíše u nich bude kroutit hlavou.

1 23.11.2024

Životní příběh Moll Flandersové je pozoruhodným literárním dílem. Většina českých čtenářů zná pana Defoa díky poutavému dobrodružství Robinsona Crusoea, které mnohé z nás fascinuje od útlého věku. Daniel Defoe představuje čtenářům další fiktivní autobiografii, která má od dobrodružství neohroženého ztroskotance daleko.

Příběh knihy vypráví o ženě, která zažila neobvyklá, leč sporná dobrodružství. Postava paní Flandersové je natolik komplikovaná, že v ní málo čtenářů najde pochopení. Jak těžké může být sympatizovat s někým, komu jsou morální zásady a smysl pro spravedlnost cizí?

Moll se během vyprávění snaží najít pevnou půdu pod nohama. Tuto „půdu“ se snaží najít díky mnohým milostným dobrodružstvím, které ji nejednou dostanou do střetu se zákonem. I přes všechna svá špatná rozhodnutí je Moll Flandersová postavou, která svých činů lituje. Svá špatná rozhodnutí se snaží ospravedlnit, ale dělá to způsobem, který není příjemný. Svá tvrzení nesčetněkrát opakuje a s každou přibývající větou se čtenáře snaží zmanipulovat a přesvědčit jej o své (a jediné) pravdě. Tvrzení paní Flandersové jsou kontraproduktivní a čím více ji čtenář poznává, tím více v ní ztrácí důvěru. Je to především egocentrická postava, které nevadí chodit přes mrtvoly. Finanční a movitá zajištěnost pro ni představují to nejdůležitější na celém světě a ani mateřská láska ji nepřesvědčí o tom, aby se nad svými činy zamyslela.

Příběh Moll Flandersové je kontroverzní zpovědí ženy, která vedla hříšný a neřestný život. Zdali si "hrdinka" zaslouží vykoupení ponechává autor knihy na čtenáři. Je jen na nás, zdali s postavou Moll dokážeme soucítit a odpustit ji všechna špatná rozhodnutí, která v životě učinila.

3 11.11.2024

Se Samuelem Beckettem jsem to měl od počátku těžké. S tímto věhlasným autorem jsem se seznámil v době, kdy na naší střední škole kolovaly vtipy ohledně vytrvalého Didiho, vzteklého Goga a věčně odpojeného kabelu od interaktivní tabule; anekdoty tohoto rázu nebraly konce ani ve čtvrtém ročníku během maturitních zkoušek. Několik let jsem se Beckettovi úspěšně vyhýbal, ale znalost povinné četby mě dohnala k tomu, abych si toto maturanty oblíbené dílo přečetl.

Beckettova hra je tajemnou studánkou myšlenek, která nedovoluje čtenáři a svým postavám do sebe nahlédnout. Napříč dílem se objevují opakující se pocity úzkosti, bezmocnosti a neustálého čekání na něco, co možná ani nepřijde. Nabízí se ale otázka, zdali to, na co hlavní postavy čekají, vůbec existuje? Godot je pro oba hrdiny vidinou spásy a naděje, které zároveň mohou být pouhou iluzí a naivním přáním dvou hlavních postav.

Vladimir a Estragon představují dva neoddělitelné prvky, které se vzájemně přitahují a odporují. Protagonisté jsou totiž zajímavými protiklady, které bez sebe nedokážou koexistovat. Obě postavy představují jednu stranu mince. Rozum a Hloupost. Optimismus a Negativismus. I přesto, že by oběma postavám bylo bez toho druhého lépe, jsou k sobě připoutáni provazem osudu, který je pro svůj vlastní zvrácený humor od sebe nechce oddělit.

Samotné „čekání“ je zajímavou zkouškou, která může představovat i formu trestu. Dokonce i místo, kde se děj hry odehrává, působí bizarně a místy děsivě. Čtenář má nepříjemný pocit, že se na tomto místě nejen zastavil čas, ale že všechna naděje je pro hrdiny od samého začátku hry ztracena. Děj hry se neustále točí v kruhu a čtenář má pocit, že se nikam nedostává. Čím více se o postavách a příběhu hry dozvídá, tím více prožívá zoufalství dvou protagonistů, kteří trpělivě čekají na spásu, která vůbec nemusí dorazit.

Samuel Beckett představil absurdní příběh ještě s absurdnějšími hrdiny. Dnes se jedná o obdivované drama o dvou mužích, které místy vyvolává i úsměv na tváři. O významu tohoto díla jsem nadarmo pochyboval. Ke konci hry jsem i já dostal chuť se nad hrdiny smilovat a ten provaz jim podat.

2 10.11.2024

Není žádným tajemstvím, že Batman to měl od počátku těžké. Z temné a drsné postavy se napříč dekádami 20. století stal usměvavý človíček, který zažíval prapodivná dobrodružství se svým věrným panošem Robinem. Počátkem 60. let začal televizi „kralovat“ komický Adam West, který svým přístupem a žraločím repelentem Batmanově reputaci nepomohl. Postupem let ale došlo k něčemu, co postavu Temného rytíře dostalo tam, jak ho známe dnes. V roce 1986 byl Návrat Temného rytíře něčím neobvyklým. Neobvyklým nejen pro svět komiksu, ale i pro samotnou postavu Batmana.

Zlatý věk hrdinů je dávno u konce. Na samozvance se už nenahlíží jako na pohádkové hrdiny, kteří zachraňují sličné dámy a s úsměvem na tváři poskakují po střechách svého města. Hrdinové jsou pasé, na které se nahlíží jako na nepřátele číslo jedno. I město Gotham není takové, jak ho známe. Z prosperujícího města se stala špinavá a rozpadající troska, která je odrazem své bývalé slávy. Ztrápený, ubohý, chudý a pomalu umírající Gotham ale tiše volá po záchraně svého spasitele, který město aktivně chránil. Batman je pro mladou generaci Gothamu mýtem. Pro některé stárnoucí občany je Maskovaný křižák legendou, která chránila město a naháněla hrůzu těm, kdo konali bezpráví. Návrat Temného rytíře představuje stárnoucího Bruce Waynea, který 10 let nenasadil svou netopýří kápi. (Ne)dobrovolný exil mu neprospívá a jeho celoživotní poslání mu začíná ťukat na dveře.

Millerův Batman je v několika případech netradiční. Nejedná se o toho samozvaného strážce zákona, jak ho známe dnes. Rytíř v kápi je mnohými postavami v komiksu vnímán jako manipulativní psychopat a násilník, který si libuje v lámání kostí svých nepřátel. Miller tento „obraz“ a názor přenáší i na čtenáře a pokládá mu otázku, zdali je tento Batman opravdu tím kladným hrdinou, ke kterému mnoho dětí a čtenářů vzhlíží? Batmanova reputace je s každou přibývající stránkou zpochybňována a čtenář se místy sám sebe ptá, co vlastně dělá tuto postavou tak sympatickou?

Návrat Temného rytíře nabízí strhující příběh, který se místy ztrácí v tom, čím chce být. Největším mínusem komiksu je Millerova kresba, která zachycuje podivné karikatury postav a směšné čmáranice, které je místy obtížné identifikovat. I přesto Frank Miller čtenářům komiksu představil temnější a násilnější verzi Batmana, než na kterého byli tehdejší fanoušci zvyklí. Mnohé věci se ale změnily. Millerův počin je starý a nemá takovou moc jako před 40 lety.

1 04.11.2024

Snad každý videoherní nadšenec nejednou snil o tom, jak se prochází po fantastickém Azerothu, bojuje proti sveřepým drakům mrazivého Skyrimu či popíjí vínko s královnou Annou Henriettou v pohádkovém království Toussaintu. Ernest Cline není jen videoherním nadšencem, ale i snílkem, který vytvořil dílo s nápaditou myšlenkou, která selhává v mnoha věcech.

Příběh knihy nás zavede do dystopické budoucnosti, kde videoherní život vítězí nad reálným. Lidé opomíjejí povinnosti a starosti všedního světa. Útěchu a únik před skutečným světem pro ně představuje virtuální svět OASIS. Místo, kde každý člověk může být tím, čím chce. Mezi takové lidi patří i protagonista této knihy, který vnímá virtuální svět OASIS jako ten jedinečný a opravdový.

Wade Watts je hrdinou, se kterým se málokdo dokáže ztotožnit. Nadprůměrně inteligentní 18letý kluk, který je schopen přechytračit nejednoho dospělého. Wade dokáže cokoli, na co si vzpomene. Nenašli bychom pro něj překážku, kterou by nepřekonal. Ostatní postavy jsou oproti němu pouhými ozvěnami, které po celou dobu děje nenacházejí užitečnosti a zasloužené pozornosti. Všechnu pozornost si pro sebe krade Wade. Je těžké porozumět postavě, která po celou dobu děje mluví jen a jen a jen o sobě.

Hlavním mínusem knihy je samotný příběh. Děj knihy se točí kolem dobrodružství jednoho nadrženého puberťáka a jeho honbou za zlaťáky strýčka Skrblíka, který natáhl bačkory. Autor přišel se zajímavým nápadem, který se proměnil v průměrný YA příběh s nevýraznými hrdiny a záporáky.

I přesto je Clineovo dílo výrazné v jedné věci. Kniha je napěchovaná informacemi a narážkami na popkulturu 80. let. Během čtení jsem si na kus papíru zapisoval různé odkazy, filmy, konzole, videohry a informace, které jsem neznal. Clineův zájem a láska o popkulturu jsou nejen nakažlivé, ale téměř hmatatelné.

Ready Player One je unavující „one man show“, která nabízí tradiční melodrama o jednom dospěláky nepochopeném puberťákovi, který se snaží zachránit svět. Z celé knihy se mohlo vytěžit víc. Autor promarnil možnost vytvořit temný dystopický příběh, který by se zařadil mezi významná díla tohoto žánru.

3 21.10.2024

Název knížky je trošičku zavádějící. Když jsem se s knížkou setkal poprvé, považoval jsem ji za sadistickou příručku pro myslivce a pytláky. Mylný název „Jak zabít ptáčka“ se mi tudíž na několik let zaryl do paměti. Můj nevědomky upravený název doprovázela představa myslivce, který na nevinného ptáčka míří puškou. Jako zabít ptáčka ve skutečnosti nabízí mnohem víc než sadistický návod na zabíjení ptáčků.

Americká soudní dramata mě vždycky přitahovala. U filmů a dokumentů ze soudního prostředí se pokaždé dokážu ponořit do dramatického boje o spravedlnost. Jako zabít ptáčka sice nabízí drama z prostředí amerického soudu, ale ve skutečnosti je rodinným dramatem, kde soudní spor nehraje velikou roli, zato má ale veliký vliv na jednotlivé postavy a obyvatele fiktivního městečka Maycomb.

Děj knihy zpočátku vytváří iluzi příběhu pro mladší čtenáře. Dětský svět postupně střídá svět dospělých, na který Čipera nahlíží svýma dětskýma (a zároveň dospělýma) očima. Již během prvních stránek jsem se vcítil do světa Čipery, která příběh vypráví s dětskou naivitou a grácií. Její dětská dobrodružství se postupně prolínají s dospěláckým „dobrodružstvím“ jejího otce a ostatních obyvatel městečka Maycomb.

Postava starostlivého otce Attica Finche mi přirostla k srdci. Kdykoli zaznělo jeho jméno, vybavila se mi tvář Gregoryho Pecka, který postavu ztvárnil ve stejnojmenném filmu. Atticus je nejen pro své děti, ale i pro obyvatele Maycombu strážným andělem a symbolem spravedlnosti, který se za každou cenu snaží udělat správnou věc. I když je postava otce mnohými čtenáři oblíbená, někteří v ní nemusejí najít zalíbení. Atticus Finch je totiž ztělesněním dokonalosti samotné. S každou věcí si poradí a pro každou otázku má správnou odpověď. Postava místy působí nadpřirozeně a vytváří představu stoprocentní kladné postavy, která nezná neřestí.

Jako zabít ptáčka je literárním skvostem, který nabízí moralizující příběh z pohledu dětské postavy. Kniha je nejen pestrým záznamem mladých dětských let, ale také trablí a nesnází obyvatel jednoho fiktivního městečka.

17 10.10.2024

Jméno růže se mi prvně představilo během prvního roku studia knihovnictví na střední škole. Naše učitelka o této knize jednou pronesla, že je to kniha, která je pro každého knihovníka povinností. V té době jsem její názor nesdílel a stejně jako většina mých vrstevníků jsem předpokládal, že je pro knížku a svůj obor příliš zapálená. Před pár dny jsem si na knihu opět vzpomněl a názor mé bývalé učitelky naprosto schvaluji.

Tento magnum opus italského spisovatele Umberta Eca je vskutku výjimečným dílem. Bystrý a sečtělý čtenář si všimne mnoha odkazů na jiná díla či světové autory. Není žádným tajemstvím, že o Jménu růže se často mluví jako o středověkém dobrodružství Sherlocka Holmese a Johna Watsona. Někdy jsem měl pocit, že Holmes a doktor Watson se přenesli pomocí stroje času do středověku, aby vyřešili záhadu, nad kterou si svět láme hlavu už několik století. Místy jsem se sám sebe ptal, zdali jsem v minulém životě nebyl jedním z mnichů, který dennodenně sedával ve skriptoriu a opisoval díla. Atmosféru středověkého světa máme skoro na dotek. Přál jsem si, abych do knihy pronikl a mohl se procházet labyrintem obsahující několik tisíc svazků a knih.

Jméno růže je vskutku výjimečné dílo, ve kterém si každý čtenář najde něco jiného. Pro mne to byla napínavá detektivka, ve které se nejen vyšetřovalo, ale také filozofovalo nad náboženstvím a náboženským životem několika mnichů.

17 26.09.2024

Literární díla Agathy Christie nikdy nepatřila k mým oblíbeným. Neřadím se ani mezi obdivovatele Hercula Poirota a slečny Marplové. Detektivní romány s těmito hrdiny se mi většinou protivily a jejich nekonečná dobrodružství byla elixírem na perfektní nudu. Když jsem před lety viděl seriálovou adaptaci, nemohl jsem uvěřit svým očím, že tak skvělý seriál vychází ze stejnojmenného románu Agathy Christie. Po letech jsem dostal chuť doplnit své znalosti a prozkoumat tak literární svět slavné britské spisovatelky.

A pak nezbyl žádný přichází se zajímavým konceptem. Jedná se o částečně detektivní příběh, který budí dojem nadpřirozeného románu s fantastickými a hororovými prvky. Zpočátku jsem se bál, že se román zhroutí do jedné z těch typických detektivek Agathy Christie, kde nějaká náhodná babka a zakulacený detektiv případ vyřeší jen díky svému intelektu. Není tu ale Poirot a slečna Marplová, kteří by záhadu Vojákova ostrova vyřešili a případ dotáhli do šťastného konce.

Hosté a zároveň přeživší Vojákova ostrova bojují o svůj holý život a jejich šance na přežití se s každou přibývající stránkou tenčí. Místo děje představuje pro všechny postavy určitou verzi pekla. Jejich trestem není uvěznění a následná smrt, ale zpochybňování jejich rozhodnutí a znovuprožívání jejich prohřešku. Některých postav je vám líto, ale u jiných skálopevně věříte, že si svůj osud zasloužili.

Kdyby autorka zakomponovala do tohoto díla jednu ze svých nejznámějších postav, dostali bychom úplně jiný příběh. Osobně jsem rád, že k tomuto rozhodnutí nedospěla. A pak nezbyl žádný je jedním z nejlepších románů Agathy Christie. Nečetl jsem sice všechna její díla, ale mám dojem, že tragický příběh na Vojákově ostrově žádné její dílo jen tak nepřekoná.

16 26.09.2024

Pohádky jsou důležitou součástí našeho dětství. Jako malí jsme rádi čekali na to, až nám babičky a maminky začnou vyprávět příběhy ze světů nám neznámých. Byli jsme zahlcováni příběhy ze světa čar a kouzel, které dodnes předáváme těm, které máme rádi. Příběhy o Červené Karkulce, Popelce či Třech prasátkách se nám neodmyslitelně zaryly do naší paměti. Každý z nás má své oblíbence a neoblíbence; hrdiny a padouchy, kterým fandíme a v posledních chvílích pláčeme, když je čeká smutný konec. Když jsme vyrostli, na pohádkový svět jsme zanevřeli. To, co nám dříve připadalo krásné a kouzelné, nám dnes připadá dětské a směšné. Oprostíme se od pohádkového světa naplno a nechceme o něm slyšet. Proč bychom se měli zaobírat něčím, co na první pohled ani není skutečné? Všichni víme, že do pohádkové světa nevedou žádné kouzelné dveře, a pohádkoví hrdinové jsou pouhým výplodem autorovy mysli, nebo je to snad jinak?

Charlie Reade je typickým pohádkovým princem z nepohádkového světa. 17letý mladík, jenž má všechny charakterové a fyzické vlastnosti snad každého pohádkového hrdiny. Inteligence, vynalézavost a dobré srdce ho doprovázejí po celou strmou cestu ve fantastickém světě Empisu. I přes veškerou svou dokonalost je Charlie postavou, se kterou se čtenář ztotožní.

Pohádka je literární počin, který je oproti jiným Kingovým knížkám netradiční. Netradiční v dobrém slova smyslu. Stephen King opět přišel se svým vlastním literárním světem, který obohatil svým důvtipem. Svět fantazijního světa Empis je plný různých narážek na literární díla J.R.R. Tolkiena a H.P. Lovecrafta; právě Lovecraftova temná mysl je ve světě Empis všudypřítomná. Čtenáře po celou dobu doprovází příjemná atmosféra, která místy připomíná atmosféru pohádek bratří Grimmů. Dílo je dokonalým mixem pohádkových motivů, ze kterých Kingův román vychází.

Pohádka je s porovnáním s ostatními knížkami žánru fantasy slabým odvarem. Nejedná se o originální dílo, ale milovníky tohoto žánru nepochybně zahřeje u srdíčka. Kdyby se King neživil jako spisovatel hororů a thrillerů, uživila by ho i práce autora dětských příběhů a pohádek.

16 12.09.2024

S knihou jsem se poprvé setkal během druhého roku studia na vysoké škole. I přesto, že mě téma náboženství nepřitahuje, jsem chňapl po knížce a nelitoval času, který jsem u ní strávil.

Kniha nás seznamuje s jedním mlynářem, jenž byl za své názory souzen a popraven. Život tohoto „dezinformátora novověku“, který se nebál vyslovit své, leč kontroverzní a nepravdivé názory, je jeden z nejtragičtějších příběhů novověku. Osobně mě tento příběh nadchl, jelikož ho v učebnicích dějepisu nenajdete. Příběhy, jako jsou tyto, dokáží potěšit snad každého milovníka historie.

Sýr a červi je poutavou publikací, která i přes svou pestrou nabídku informací není jednoduchou četbou. Některé čtenáře by mohla zarazit délka knihy. 208 stránek, z toho 60 stránek tvoří prameny a literatura, není mnoho. Kniha je ale plná různých filozofických úvah a výňatků z náboženské literatury. Sýr a červi je tudíž složitá kniha, nad kterou mohou někteří čtenáři zlomit hůl.

05.09.2024

Videohry jsou neodmyslitelnou součástí života každého hráče. Snad každý z nás, kdo jednou svedl nejeden litý boj s nějakou obludou, se zamyslel nad tím, zdali bylo nutné onu obludu zabíjet. Hráč versus příšery se snaží zodpovědět otázky, nad kterými se hráči mnohdy zamysleli.

Virtuální světy obklopují všelijaká stvoření. Každý z nás jim říká jinak. Zrůdy. Bestie. Monstra. Příšery. Pro videoherní nepřátele existuje řada pojmenování. Pro někoho to mohou být „enemáci“, pro jiné zase „monstra“. Všechna pojmenování ale mají společný význam; když to vypadá škaredě, zabij to. Většina z nás se nezamýšlí nad tím, zdali zabíjení příšer je správné nebo špatné. Když nad nepřátelským NPC svítí ukazatel, který indikuje level a zdraví nepřítele, nezamyslíme se, zdali nám dotyčný nepřítel chce skutečně ublížit. Videoherní příšery pro nás nepředstavují něco, nad čím bychom mohli cítit empatii. Proč litovat něčeho, co nás chce na první pohled zabít? Většina z nás by nad touto otázkou jen mávla rukou. Mnohé z nás by možná ani nenapadlo zmíněné příšery nechat v klidu žít. Všichni moc dobře víme, že za zabití nějaké té škaredé, jednooké a čtyřnohé obludy dostaneme bonusové body navíc, nějaký ten tučný loot a v nejlepším případě i nějaký ten achievement, se kterým se můžeme chlubit před našimi přáteli, a vystavit si jej v naší virtuální vitríně.

Hráč versus příšery se zabývá těmito zmíněnými otázkami a snaží se na ně odpovědět co NEJODBORNĚJI může. První setkání s Jaroslavem Švelchem nedopadlo podle mých představ. Když jsem si knihu objednával, umíral jsem nedočkavostí a snil o tom, jaké zajímavé informace na mne čekají. Po prvních deseti stránkách jsem byl zklamán. Nejedná se o obohacující esej, spíš nudnou a odbornou disertační práci. Pan Švelch přistupuje k celé knize poněkud odměřeně, i přesto, že se považuje za milovníka videoher. Z knihy jsem nedokázal vycítit, že k tématu a k videohrám má vřelý vztah. Právě naopak.

Hráč versus příšery mne zanechala poněkud chladným. Místo zajímavých a obohacujících informací jsem dostal objektivní studii o běžné psychologii hráče. Publikace je sice místy zajímavou a poučnou esejí, ale v rukou někoho zkušenějšího by mohla dopadnout lépe.

2 28.08.2024

Mimozemšťané jsou jedním z nejprofláklejších témat současné literatury a kinematografie. Většina z nás si pod slovem „mimozemšťan“ představí zelené a bílé mužíčky s velkýma černýma očima. Tyto mnohdy vysoké a vyhublé entity jsou dnes neodmyslitelně spojené s žánrem sci-fi.

Tommyknockeři nejsou o prozkoumávání vzdálených galaxií pomocí vesmírného korábu. Hlavními hrdiny nejsou umělá inteligence trpící chronickou depresí, sexy bomba v těsném latexu či dvoumetrový chlupáč připomínající domácího mazlíčka. Kingovo dílo je thrillerovou sci-fi jízdou s lehkým nádechem hororu. S ostatními sci-fi díly, jež se zabývají nadpozemskými entitami, se srovnávat nedá. Kingovo pojetí mimozemšťanů spočívá v něčem jiném než v děsivém humanoidním vzhledu a létajícím talíři.
Tommyknockeři jsou ve skutečnosti literárním dílem zabývajícím se otázkami morality a lidskosti. Jedná se o děsivý román, jehož cílem je zobrazit ztrátu příčetnosti a kontroly nad svou vlastní myslí. Obyvatelé Havenu jsou postupně vtahováni do událostí, kterých by nechtěl být součástí ani jeden z nás. Veškerá moralita a příčetnost z postav vyprchává; stávají se z nich poslušné loutky, se kterými se dá lehce manipulovat. Z lidských těl se stávají pouhé skořápky; lidská mysl a zdravý rozum obyvatelů Haven jsou natolik křehké, že se hroutí jako domeček z karet. Městečko s poklidnými a vcelku mírumilovnými obyvateli se proměňuje v bytosti, jež stěží připomínají své bývalé já.

Nemohu říct, že bych k tomuto žánru byl nějak zvlášť nakloněn. Sci-fi literaturu nevyhledávám a nepociťuji k ní nic vřelého. K Tommyknockerům jsem tudíž přistupoval s odstupem. Očekával jsem, že z knihy bude další Kingův hororový mišmaš, který ve finále nebude dávat vůbec žádný smysl. Na závěr mohu dodat, že jsem byl mile překvapen. Tommyknockeři jsou příjemné literární béčko, které by si zasloužilo více pozornosti.

4 25.08.2024

O Bouřkové sezóně jsem slyšel ledacos. Většina čtenářů se shodne na tom, že je to jedna z těch horších knížek ze série Zaklínač. Dle mého názoru se jedná o vůbec nejhorší díl z celé série. Andrzej Sapkowski popadl lopatu a vydal se vykopat svou milovanou postavu ze starého hrobu. Oprášil Geraltovi kazajku, nabrousil stříbrný a ocelový meč, dal mu do rukou koně, poplácal ho po zádech, popřál mu hodně zdaru a vypravil ho do světa za dalším dobrodružstvím.

Další a zároveň poslední knižní dobrodružství zaklínače Geralta z Rivie nepřináší do světa Zaklínače nic nového. Děj je sám o sobě velmi primitivní; Geralt ztratí zaklínačské meče a po celou knihu se je snaží najít. Do cesty mu samozřejmě přijdou nějaká ta monstra, se kterými se musí porvat, aby mohl pokračovat za honbou zaklínačských mečů. Cestu mu samozřejmě zkříží i nějaká ta sličná čarodějka, se kterou se musí vyspat, aby příběh tolik nespěchal a nějakou dobu stagnoval. Postavy se plácají z jednoho místa na druhé a záporné postavy jako by vypadly z pera začínajícího autora. Sapkowskiho antagonisté připomínají disneyovské záporáky. Postavy s nudnými a známými motivy, které má snad každý knižní, filmový a videoherní padouch.

Tento díl je obrovským zklamáním. Sapkowski mohl do světa Zaklínače přinést zcela nové příběhy, světy a postavy. Místo toho se vrátil k tomu, čemu rozumí nejlépe. Poslední dobrodružství Geralta z Rivie není něčím, co by fanoušek povídek a románové série vyzdvihoval do nebes. Místo nudného a nicneříkajícího románu jsme mohli dostat novou sadu povídek, které mohly líčit Geraltovy začátky. Tato kniha podtrhává to, jak autorovi na jeho postavách opravdu záleží. Bouřková sezóna je ubohým a zoufalým pokusem, jak ze značky Zaklínače vytěžit další peníze.

6 24.08.2024

(SPOILER) Konečně jsem dočetl sérii o Geraltovi z Rivie a musím říct, že to byla slušná jízda. Ano, není to dokonalá série a bezpochyby má řadu chyb a nedostatků. Jak se tedy povedl závěrečný díl, který uzavírá dlouhou cestu Geralta z Rivie a Ciri z Cintry?

Paní jezera má řadu chyb. Řadu nedodělaných a zbytečných věcí. Množství nevyužitých postav a nic neříkající zápletky. Sapkowskimu musím vytknout, že neumí zabíjet postavy. Ano, George R. R. Martin to dělá velice často, ale aspoň ve velkém stylu. Sapkowskij své postavy zabijí jako naprostý amatér. Opravdu je schopen zabít čtyři hlavní postavy během jediné kapitoly? Ano, je. Smrt Milwy, Cahira, Angoulême a Regise působí naprosto odflákle a amatérsky. Pochopil bych, kdyby Paní jezera psal nějaký břídil, který se učí psát, ale věhlasný autor fantasy žánru? Postavy Cahira a Milwy jsou v tomto díle nevyužité a nemají prostor, který měly v předchozích dílech. Zdá se, jako by Sapkowskij byl ze svých postav unavený a dával tím najevo, že mu překáží a nic dalšího pro ně už nevymyslí.

Paní jezera začala velmi dobře, ale v polovině se všechno dobré rozpadlo. Dějová linka Nimue mi nevadila. Těšil jsem se na každý moment s ní, ale je to naprosto zbytečná dějová linie, která je ve finále nevyužita. Dějová linka s Jarrem, jeho budoucnost a zážitky z války jsou nezajímavé. Závěr knihy je na celém dílu snad nejhorší. Sapkowskij nakonec zvolil nejjednodušší řešení, jak celou sérii ukončit. Nejedná se sice o nejefektivnější řešení, ale jelikož se mu jiné řešení nejspíš nenabízelo, tak hlavní postavu své série nechal zemřít potupnou a stupidní smrtí. Bravo, Andrzeji!

Nepředstavoval jsem si, že takto skončí knižní dobrodružství Geralta z Rivie. Řada úmrtí, zbytečných dějových linek, nepromyšlené osudy postav… Mohl bych pokračovat, jelikož je toho opravdu dost. I přesto, že mám knižního Zaklínače rád, nejedná se o nijak přelomové dílo.

7 14.07.2024