KingNut123
přečtené 125
Podbrdské ženy
2024,
Jana Poncarová
Události druhé světové války, holocaustu a komunismu patří mezi čtenářsky nejžádanější a především nejčtenější. V české literatuře se tato témata vyskytují docela hojně a skrz fiktivní příběhy, které tyto události zachycují, stále získávají na oblibě. Osobně této popularitě nerozumím. Každým rokem vychází nespočet literárních děl, které popisují tragédie 20. století jednou a tou samou větou: „Bylo to hrozné!“ I přesto věřím, že se najdou díla, která události českých a světových dějin dokážou ozvláštnit zajímavým, informativním a originálním vyprávěním. Mezi takové příběhy ale nepatří Podbrdské ženy, které sice nabízejí zajímavý děj, ale nepřekypují originalitou a čtenáře o ničem neinformují. Když jsem si přečetl anotaci, obrátil jsem oči v sloup. „Další tragédie z dob komunismu a druhé světové,“ řekl jsem si. Co jiného se dá čekat od beletrie, která o této tematice pojednává? (Ne)mile mě překvapilo, že o komunismus a strasti války tu vůbec nejde. Jana Poncarová moc nevyzdvihuje dobu, ve které se děj Podbrdských žen odehrává. Významné události a hrůzy jsou v knize popsány okrajově a bez špetky zájmu. Především události druhé poloviny 20. století tu nehrají velikou roli a pro samotný příběh jsou nepodstatné. Podbrdské ženy se spíše zabývají psychologií postav a jejich křehkou pozicí ve společnosti mužů. Protagonisty Podbrdských žen jsou členové rodiny Kucmanů, které po několik desetiletí provází osobní tragédie, jež se předává z generace na generaci. Nejzajímavější postavou je nejspíš Emilie, do které autorka vkládá největší úsilí. U ostatních postav je to komplikovanější, především u postavy Johanky, která z celé knihy má nejméně prostoru. Ostatní protagonisté působí místy dost jednorozměrně; tedy uměle a nelidsky. Takovou postavou je Mirek Kucman, první mužský protagonista, se kterým se setkáváme. Zpočátku se jedná o zajímavou postavu, ale s přibývajícími stránkami se z něho stává umělá napodobenina člověka, která stěží projevuje lidské emoce. Největším problémem je, že autorka zahlcuje čtenáře kvantem postav, ke kterým si není schopen vybudovat vztah. Čím více jich je, tím méně se vyznáte v tom, jak jsou pro příběh důležité. Téma komunismu a druhé světové války je v dnešní době už dost profláklé, ale i tak se najde literatura, která tyto události dokáže oživit a ozvláštnit. Podbrdské ženy touto literaturou nejsou. Od první kapitoly není docela jisté, čím chtějí být. Od knihy jsem si moc nesliboval, a nakonec jsem udělal dobře. Nejedná se o četbu, která by zkušeného čtenáře dokázala nadchnout, spíše o odpočinkovou jednohubku, co si na literaturu pouze hraje. Nebojím se říct, že dílo Jany Poncarové je pouhým brakem, který je zaměřený na citlivá ženská srdce. Podbrdské ženy sice dokážou zaujmout, nikoli natolik, aby si z nich čtenář něco odnesl.... celý text
Puls
2019,
Stephen King
Máme je všichni. Nosíme je neustále při sobě. Naše oči jsou na nich přilepené nonstop. Kvůli nim ztrácíme přehled o tom, co je skutečné. Malé plastové hračky, které se tváří naprosto nevinně. Kdybyste lidem vysvětlili, jak tahle malá vychytávka dokáže škodit, mávli by nad tím rukou. Puls je důkazem, co tyto plastové hračky dokážou. Puls začíná jako každá zombie apokalypsa. Civilizovaný svět se hroutí, zákony přestávají platit, všude vládne zmatek, lidé se navzájem zabíjejí a peníze ztrácejí svoji moc. První polovina knihy je napínavým postapokalyptickým dílem, které vás nutí, abyste jej četli dál. Zpočátku to funguje. S postavami prožíváte dechberoucí příběh, který mrazí v zádech. Jakmile se dostane za polovinu knihy, příběh ztrácí své kouzlo a vy stojíte tváří v tvář nepochopitelnému sledu událostí, který plyne strašně rychle. Čím více prozkoumáváte svět Pulsu, tím snadněji se ztrácíte v myšlence celé knihy. Puls se snaží, aby udržel vaši pozornost až do konce, ale místy je to opravdu nemožné. Postavy v druhé polovině knihy nejsou těmi samými postavami, které jste poznali na začátku. Ze sympatických postav se stávají nemyslící stroje bez špetky emocí. Mínusem jsou také nelogické dialogy, které trošičku ubírají na autenticitě lidského chování. Nebyla by to Kingova kniha, kdyby se nám nedostalo neuspokojivého konce, kvůli kterému máme více otázek než odpovědí. Kingova metoda „Domysli si sám“ začíná být docela ohraná, a pokud autor nepřijde s přístupem, jak svá díla lépe ukončit, tak by je neměl ani psát. Puls sice vyšel před osmnácti lety, ale svou mrazivou realitu si zachovává dodnes. V budoucnu si pravděpodobně najde své obdivovatele, kteří budou dílo chránit do poslední stránky. I přesto se jedná o neoriginální knihu, která už tu jednou byla. Puls využívá skoro tytéž prostředky a prvky, které jsme viděli v Tommyknockerech; netřeba se rozepisovat o tom, že i toto dílo se nesetkalo s kladnou čtenářskou odezvou. Vzhledem k záporům, které kniha má, se jí podařilo zachytit něco, co v době jejího vydání ještě nebylo možné. „Fenomén“, který přetrvává dodnes. I v této době narážíme na „telefonní maniaky“ a „normály“. Je jen otázkou času, kdy se „telefonní maniaci“ obrátí proti „normálům“, kteří nesdílejí způsob jejich života.... celý text
Povznesení
2019,
Stephen King
Už je to nějaký pátek, co jsem naposledy četl knížku od tzv. mistra hororu. Těšil jsem se, jak se opět ponořím do bizarní mysli jednoho z nejoceňovanějších autorů současnosti a prožiji tak příběh, nad kterým budu přemýšlet ještě několik dní po jeho dočtení. Nad výběrem jsem tudíž moc nepřemýšlel a chňapl po jedné z mistrových knížek, která přede mnou kroutila svými tenkými boky. Není žádným tajemstvím, že Stephen King svá díla rád překombinovává. Povznesení si sice nehraje na rádoby hororové dílo, ale na lehce dojemnou záležitost, která v divákovi chce vzbudit emoce. I toto dílo nabízí více otázek než odpovědí. Celou dobu jsem čekal, co se z Povznesení vyvrbí. Nakonec se mi dostalo příběhu s nesympatickými hrdiny a průměrnou zápletkou, která se mrská jako ryba na suchu. Na Stephenu Kingovi obdivuji to, že umí psát postavy. Svým hrdinům a padouchům rozumí jako rodič dítěti. U Povznesení se mu to ale nepovedlo. Postavy jsou naivní, otravné a místy dětinské. Protagonista Scott je typickým hrdinou, který se vyskytuje v mnohých YA titulech. Je to ten typ postavy, který si poradí s každou situací a nepotřebuje k tomu nikoho, kdo by mu podal pomocnou ruku. Jedině důvtip, smysl pro humor a flegmatický přístup mu pomáhají v situaci, ze které by se snad každý z nás zbláznil. Vyhrocený individualismus, nad kterým někteří mohou kroutit hlavou. Jak je u Kinga zvykem, má dobré a špatné nápady. Povznesení je dílo s dobrým nápadem, ale se špatným provedením. Knížce chybí směr, kterým by se vydala. Neustále přešlapuje na místě a uvažuje o tom, o čem by vlastně mohla být. Povznesení je tak ucházející jednohubkou na jeden večer, která se vám během několika minut vypaří z hlavy.... celý text
Batman: Můj Temný princ
2018,
Enrico Marini
Každý z nás má dny, kdy si po dlouhém dni chce přečíst něco, nad čím nebude moci zatěžkávat hlavu. Já takový den dnes měl. V útrobách jednoho regálu, na který se jen práší, jsem narazil na komiks, který jsem si koupil ze svých prvních vydělaných peněz. S pocitem nostalgie jsem tak popadl Batman: Můj temný princ a vydal se tak na další dobrodružství Temného rytíře, které jsem naposledy četl před sedmi lety. I přes veškeré nadšení, které jsem zpočátku měl, se nejedná o znovushledání, na které bych vzpomínal s láskou. První věcí, nad kterou jsem se zarazil, byla cena, za kterou jsem komiks před několika lety koupil. 499 Kč za 20 minut čtení je opravdu moc. Komiks sám o sobě nenabízí nic světoborného, co by stálo za přečtení. Tahounem je především kresba, kterou jsem místy zkoumal do detailů. Marinimu se podařilo zachytit temnou esenci města Gotham, která působí nostalgickým dojmem. Slabým článkem komiksu je příběh. Batman: Můj temný princ přichází se zajímavou zápletkou, ale podkopává ji dechberoucí kresba. Marini se sice snažil vytvořit napínavý příběh, ale vytvořil něco, co během několika minut vypustíte z hlavy. Batman: Můj temný princ je dílo, na které se krásně kouká. Samotný příběh je zbytečnou nezbytností, bez které by se komiks obešel. Mariniho dílo mohlo sloužit jen jako artbook, nad kterým nadržení fanoušci mohli slintat.... celý text
Batman / Želvy nindža: Adventures
2018,
Matthew K. Manning
Po dlouhé době jsem dostal krizi a ve své knihovně zoufale hledal něco, co by mé čtenářské srdce na nějaký čas zabavilo. Nehledal jsem něco složitého, nýbrž jednoduchého a relaxačního, u čeho bych po namáhavém dni v práci nemusel zaměstnávat hlavu. Po urputném hledání jsem v koutu jednoho regálu našel tenoučký komiks, na kterým se rýsovala temná silueta gothamského rytíře a čtyř želvích bojovníků nesoucí jména nejznámějších umělců renesance. Komiks vychází ze světa animovaných seriálů Batman: The Animated Series a Želvy Ninja od studia Nickelodeon. Atmosféra seriálu z devadesátých let by se dala krájet a kresba je natolik dechberoucí, že chybí málo a čtenář by se nedopatřením ocitl v dokonale nakresleném Gothamu. Příběh je rozdělený na dvě části. První část nabízí slušný děj, který propojuje dimenze Temného Rytíře a želváků z New Yorku. V komiksu nechybí ani proslulí Batmanovi záporáci a klan Noha spolu s Trhačem a jeho poskoky. Druhá část komiksu je značně kratší a poněkud zbytečná. Příběh druhé části sice rozvijí příběh části první, ale její existence je absurdní a komiksu nedělá moc dobrou pověst. Batman a Želvy Ninja je příjemnou jednohubkou na jeden večer. Jedná se o naivní komiks, který je zaměřený na malé čtenáře. Příběhy jsou napěchované vtipy, u kterých se nejspíš zasměje šestiletý kluk, ale komiksového veterána nepobaví a spíše u nich bude kroutit hlavou.... celý text
