Kritón přehled

13.02.2025

Z tohohle dialogu mám ambivalentní pocit. Takže nad touhle krátkou věcičkou dám takovou menší meditaci. Odmalička je moje pojetí establishmentu (a tak to chápou i mí hrdinové), že jeho problémem je, že je tvořenej lidma... a lidi fungují na principu, že silní (tím myslím ti ve výhodnější pozici, nemusí být nutně doopravdy silnější - dáno společenským nastavením) vykořisťují slabé, líbí se mi ale velmi to anglické "strong prey on the weak", kde prey lze doslovně chápat jako kořist, vykořisťování mi jako slovo zkrátka nepřipadá dostačující, líbí se mi označit jednu stranu jako predátora, který doslova pojídá (využívá) slabšího. Ale vidíte a cítíte to všude, v práci, ve vztahu, v obchodě. Málokdy narazíte na opravdovou vstřícnost, existující z ryzí náklonnosti vůči osobě. Kdokoliv má kdekoliv páku, páčí. Tím chci jen říct, takhle já vnímám stát, politiku, tohle vše, co Sokrates vyzdvihuje a dává nám v jeho pojetí "lepší příležitosti" a ono dává, já to chápu, jasně, souhlasím, ale myslím si taky, že za ta staletí se věci trochu posunuly a z ideálů se postupně pod vlivem člověka víc a víc zkurvily tím, že prostě lidi dostali tu moc do rukou, dělat rozhodnutí a připadat si důležití - banda sociopatů, psychopatů a holčiček, co mají problémy s tím, že jim táta neřekl, že je na ně hrdej - ti nám teď předvádí co to znamená "snažit se o něco". A to něco je většinou "z louže do bláta". Samozřejmě sociologie, geopolitika, LIDI - co je komplikovanější? Na jednu stranu jaksi chápu i respektuju (based) snahu Sokrata o jeho morální a občanské přijetí rozsudku a užívání rozumu při zkoumání, je na tom cosi hodno cti, zemřít pro svoje principy (a nejednou mě taková oběť dostala zejména pro svůj symbolický aspekt, který přesahuje naši obyčejnou krysí mentalitu - zachránit si zadek za každou cenu a spadá až do těch nejvyšších transcendentálních duchovních sfér). Ale někdy je třeba jaksi použít i selský rozum... přijde mi, že člověk, co je příliš "jedním směrem", co je příliš "my way or the high way", radikální, jaksi něco postrádá, je to tak trochu paličatý blázen... ale samozřejmě, tyhle věci hluboce závisí na kontextu doby, místa, člověka. Jsou lidí, co jsou ochotni pro svůj duchovní záměr zemřít, ale já se na to dívám tak, že někdo Sokratova kalibru má co nabídnout ostatním, komunitě, ať je kde je (útěk) a on v tomhle ohledu slepě přijímá určité rozhodnutí dané establishmentem, protože se dostal k odůvodnění, že "je to ok". Zároveň je jasné, že Kritón k Sokratovi vzhlíží jako žák a i když se ho jako bohatý snaží s přáteli zachránit a cítí se provinile, že by to neudělal, Sokrates ho vyloženě "překecá", protože je prostě Magnus Carlsen svojí doby: "Dnes tě popraví." "k." (to je celý dialog). Asi se to dá těžko konkrétně popsat, ale tohle je pro mě něco, co spadá do intuitivní sféry, do života jako takového, chcete instinktivně žít... a jakožto člověk, který nad sebevraždou meditoval opravdu hodně, jsem si vzpomněl na to, jak mi vždycky říkal Jökull na Islandu, "Nonono, you don't have to think... just do. It's common sense." (Nenene, nemusíš myslet... prostě to udělej. Je to selský rozum.) A jakožto farmář potřeboval, aby lidi občas reagovali rychle (odříznout dobytku cestu, aby neutekl), protože tak se na vás někdy valí život. Jak říkal Sean Strickland ve videu, co jsem právě zhlédl "Příležitosti vždycky přichází v ten nejhorší možný čas a tak vlastně nikdy nejste připravení nebo rozhodnutí do nich doopravdy jít." *vše volně přeloženo* Prostě musíte bez rozmyslu zvolit akci - kdysi jsem takhle chytil přítelkyni, když padala z postele. A někdy je fakt lepší nemyslet (a přijde mi že Sokrates zase dělá jenom to, takovej ten big brain, možná proto mu tak slezly vlasy) a jak roky plynou, určitě se nevidím v pozici, kde by mě stát odsoudil k trestu smrti a já s tím byl ok (nejsem ok i s některými, v rámci globálu, vlastně malichernostmi)... protože nevěřím, že bych udělal něco, co si to zasluhuje. Vidím v tom spíš, že Sokrates musel mít nějakej další problém, mindrák, nebo důvod, a nebo byl prostě takovej ADHD/OCD typ osoby, třeba měl Sokrates plnej sklep mrtvejch umučenejch šlapek a dětí - kdoví a pak si je snadný říct "vlastně si to zasluhuju". Ale nevím, tohle je těžký hodnotit, protože to je pomalu dva a půl tisíce let zpátky a ač občas říkám, že tehdy byly v mnohém dál a my hloupneme, tak rozhodně dokážu chápat, že jsem produktem vývoje a jistého filozofického posunu a že na Sokratově místě bych třeba vnímal ono mučednictví za smysluplnější. Je to zajímavé, protože na tyhle dialogy nikdy neexistuje jasná odpověď, nebo jasné stanovisko, jako spíš, že mají právě rozproudit člověka k tomu o nich přemýšlet.

25.07.2023

S myšlenkou tohoto dialogu nesouhlasím, dovolím si zde napsat jakousi opoziční mikropovídku s názvem "Antisokrates".
Zemřelý Sokrates po své popravě přichází do světa idejí. Uvidí tam cosi jakoby tvaru člověka, ale s pravoúhlými rozměry, z nichž se končetiny, ústa, oči a hlava dají jen druhotně vytušit. Více než člověku je to podobné nalinkovanému formuláři. V čemsi, co by mohla být hlava se otevře obdélník a zazní neutrálním hlasem: "Sokrates, zemřel přesně dle zákona, toto je v pořádku, možno jít dál." Sokrates pocítí úder na hruď, všimne si a s potěšením pochopí, že je to otisk razítka. Takto uspokojen, že vyhověl ideji zákonů, které sám pomáhal vytvořit se změní v cosi pravoúhlého, a s ještě větším spokojením se usazuje na přesné místo v jemu vyhrazené kolonce. Vedle sebe uvidí jiné podobné jedince a všichni jsou spokojeni, že se ve světě idejí změnili ve vzorně vyplněný a zařazený formulář.
Když tak nějakou dobu správně zařazen ze svého usazeného místa pozoruje okolí, zjistí najednou, že ne všichni mají stejný tvar jako on. Vidí a cítí, že zároveň blízko i nekonečně daleko od něj jsou jiné bytosti lidských tvarů, smějí se, druží, zpívají, tančí, baví se o kráse, dobru, poslouchají hudbu, vedou různé rozhovory. Kupodivu se mu podaří je i oslovit:
"Co jste Vy vlastně zač, jak je to možné, že nejste zde se mnou a já s Vámi, vždyť přece je jasné, že jsem dodržel vše co je správné a je mi zde blaze. Vy žijete v nějakém hrozném omylu. Ano, vidím, že Vám chybí to razítko potvrzení idejí zákonů. Musíte s tím hned něco udělat, začněte s tím, že se postavíte támhle do fronty."
A ony bytosti se nezařazují do fronty před ideje zákonů, ale trochu ustoupí stranou a Sokrates uvidí krásného muže a ženu, kteří se šťastně usmívají na bytosti kolem sebe. Když tito dva uvidí Sokrata, nepřestávají se usmívat, Sokrates si ale všimne, že jejich úsměv se stává velmi smutný. Promluví oba dva:
"Sokrate, my jsme ideje přátelství a lásky, vůči kterým Ty tím, že jsi neposlechl Kritona a neprchl z vězení, ses těžce prohřešil. Nechceme Ti dávat život zde ve světě idejí bez naděje, ale i kdybychom chtěli sebevíce, nemůžeš se k nám dostat pokud zůstáváš rád a ochotně tam, kde jsi nyní. "
(Jako pokračování tohoto minipříběhu doporučuji knihu C. S. Lewise "Velký rozvod nebe a pekla".)