kamibe přečtené 593

Faunovo značně pokročilé odpoledne 1966, Jiří Brdečka

Také se bavím. Bravurně napsáno. Cítím za tím však ještě něco dalšího, skoro smutně dojemného. Tak třeba ten zablešený pes. Vidím v té slepé oddanosti i to, co někdy provádějí lidé, nejsouce nakonec vůbec sami sebou, ale otrokem své milované. Ať už vypadají jakkoliv.... celý text

Stárnout je kumšt 1990, Ota Gregor

Knížka, po které asi teď už nikdo nesáhne, přestože jsou v ní dost dobré informace. Některé sice už zastaralé, ale některé pořád platné. Mně osobně se líbily výroky, které se s věkem dokázaly vypořádat s humorem či moudrostí. Ocituji zde tři: "... kdysi slavnou umělkyni přišel navštívit reportér v době, kdy jí bylo 86 let a dotkl se jejího věku asi ne dost šetrně. Odpověděla mu břitce: Můj věk se mění ze dne na den. A podle toho, s kým se zrovna setkám. Když se nudím, cítím se být velmi stará. A jelikož vy mne strašně nudíte, bude mi sto let za pět minut, nevypadnete-li hned." Senecův výrok: "Neříkejte, že život je krátký. Pravda je ve větě, že příliš mnoho času promarníme. Ne každý, kdo má šedivé vlasy a vrásky, dlouho žil. Mnohý jen dlouho byl." A ještě Miloš Kopecký: "Vnitřně je mi furt dvacet." Zajímavé jsou také různé historické názory na stárnutí. A myslím, že pro nás může být povzbudivé, když se dozvíme, že ve středověku se dožila 22 let pouze polovina obyvatelstva. Obzvláště když v roce 2011 vyšla kniha Michaila Tombaka "Je možní žít 150 let?", která nás vyloženě nutí k akci. Knížku oživují vtipné Renčínovy ilustrace.... celý text

Bílý Den 1974, Jack London

Protože jsem Londonovy knihy četla už dávno, tak jsem se sem doposud vůbec nedostala. London byl můj ikonický autor. Bílý den byl v mých očích takový muž, kterého bych si byla přála poznat naživo především v té syrové přírodě.... celý text

Marťanská kronika / 451 stupňů Fahrenheita 1978, Ray Bradbury (p)

Kniha, ke které se chci po letech znovu vrátit. Je to náhoda, že se podobná varující scifi objeví na obou stranách zeměkoule v průběhu jediného století? Čapek, Orwell, Bradbury!... celý text

Vyprávění o Banátu – povídání s Janem 2011, Josef Kocman

Vidím, že tuhle knížku nikdo nečte. Ani se nedivím. Je to taková sorta trochu jako Hanzelka+Zikmund, jenže v tuhle dobu po takových knihách mohou sáhnout asi opravdu jen ti, co tam někdy žili nebo tam někdy měli někoho blízkého. Taky styl samotného vyprávění nemusí být každému příjemný, neboť jsou to přepsané výpovědi tamního obyvatele. Do života oněch lidí by člověk mohl spíš nahlédnout tak, jak to udělala moje známá, která tam několik let učila děti ve škole.... celý text

Tisíc a jedna fraška 1984, Stanislav Jerzy Lec

Sbírku těchto kratinkých veršovaných náhledů do života jsem četla už před lety. Ráda. Odjakživa jsem sbírala citáty a věty, v kterých jsem nalezla nějaké moudro. Tyhle drobné, někdy hladivé, častěji však špičaté proslovy jsem milovala.... celý text

O smrti a znovuzrození 2011, Ole Nydahl

Hořkej svět 1969, Josef Škvorecký

Škvorecký patří k oblíbeným autorům mých mladých let. Knihu jsem přečetla již dávno a dobře si pamatuju, jak jsem ji četla ráda.

Život v mých rukou 2007, Alison Lapper

Působivá kniha, obdivuhodná žena, Znovu si připomínám, že všechny moje jakési bolístky mohu zahodit a jen stát v úžasu před Alison. Navštívila jsem Londýn v době, kdy byla její zářivá bílá socha vystavena na náměstí Trafalgar Square. Byl to pro mne úžasný zážitek a vlastně právě díky němu jsem si pak knihu koupila a s velkým zaujetím přečetla.... celý text

Jak voní tymián 2009, Marcel Pagnol

Knihu jsem přečetla před mnoha lety. S nesmírným potěšením.

Umíráme na objednávku: Když se stane léčba zločinem... 2014, Tomáš Kašpar

Nějaké informace se ke mně dostaly už dřív, ale takovýhle chronologický výčet tedy oceňuji. Je velmi dobře, že taková knížka existuje. Otevírá oči. A seznamuje s tím, co existuje a je možno použít.... celý text

Nespěchejte do rakve 2013, Tomáš Kašpar

Jasně ukazuje, co vlastně jíme, co se vlastně v jídle objevuje, co nemilého pijeme, a hlavně jak z toho. Velmi varující.

Proč se Dostojevskij mýlil? 2007, František Koukolík

Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl. Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné! Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení. Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů". Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění. Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.... celý text

Plechový bubínek 2001, Günter Grass

U téhle knížky se nedalo se čtením spěchat. Při čtení nacházím věty dlouhé, předlouhé, někdy i 14 řádků, což je třetina stránky, a přece je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Ta šíře záběrů nejrůznějších lidských činností je skoro udivující – tesání kamene, písmomalířství, sochařina atd. Užívá zde odborné výrazivo mně neznámé. Kladu si otázku – jestlipak existuje takový čtenář, který rozuměl opravdu úplně všem větám a slovům. Trochu jako Hrabal, trochu jako Švejkovo vypravování mi připadal Oskarův příběh hrnoucí na mne svá dlouhá, předlouhá souvětí (někdy i 14 řádků, což je třetina stránky) se spoustou nejrůznějších obrazů. Přesto je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Udržují mne skoro až násilně u čtení, z něhož se mi někdy téměř točila hlava, což byl signál, abych např. na straně 351 spustila záložku, přestože jsem ještě nedorazila konce kapitoly. Bohatost stylistického vyjadřování mě od samého počátku nadobro uchvátila. Těšilo mne číst už jen kvůli zvědavosti a znovu a znovu opakovanému údivu, co všechno a jak dokáže autor poskládat a vypovědět v další větě, velmi často daleko delší, než by kdy očekával i ten nejtrpělivější čtenář. Zdálo by se, že se člověk musí v těch předlouhých vyjádřeních někdy docela ztratit. Ale nestalo se mi tak, naopak – k naprostému pochopení i sebedelší sentence přibyl velmi často uznalý a potěšený úsměv nad další nečekanou volbou a skladbou slov. Nezbývá, než ocenit překladatele – pana Vladimíra Kafku, jenž napsal také doslov, který je stejně „nabitý“ jako stránky s Oskarem. Mám se vůbec snažit vyhledat a vidět film?... celý text

Pohádka o barvách 2012, Radvan Bahbouh

Jak krásné je sledovat, kterak moderní filozofové spojují vědu a spiritualitu! Tohle je překrásné čtení, kde se člověk v pohádkovém příběhu nejen dozví, co je aditivní a co subtraktivní míchání barev, ale v kterém si přijde na své jak milovník jemných poetických vyjádření tak i někdo, kdo chce vědět, jak to vlastně s tím světlem a tmou doopravdy je. Vidím v tom nádherně zpracovanou dualitu našeho světa a za to velmi děkuji.... celý text

Spirituální řešení 2013, Deepak Chopra

Kniha o "smrštěném, rozšířeném a čistém vědomi" se opravdu nečte jedním dechem. Do této knihy se nořím po částech, postupně. Jako každé knihy o nás samotných se i této budu dotýkat dosti dlouho. Je fajn, že za každým drobným oddílkem (strach z neúspěchu, impulzivnost, ego, neochota se měnit a připůsobit...) je nabídnuto možné řešení. Cením si toho, že se v této době objevuje tolik knih, které nás vedou do nitra nás samých. Připadá mi, že se tak vyrovnává stav, který trval hodně dlouho a byl velmi zaměřen na to, abychom sledovali hlavně věci mimo nás. Deepak Chopra mě přiměl k tomu, že si všímám sama sebe, jestli zrovna vnímám život svým smrštěným nebo snad už rozšířeným vědomím.... celý text

Knoflíková válka 1977, Louis Pergaud

Vychutnala jsem si tuto knihu opět, i když jsem v to příliš nedoufala. Říkala jsem si, že co mě bavilo tenkrát, kdoví jestli mě bude bavit dnes. Ale ano, bavilo. Velmi. Děkuji. Kdybych tehdy žila, určitě bych byla ta holka, která loverňákům dokáže rychle přišít knoflíky. Četla jsem ji opakovaně s cílem zjistit, zda může bavit současného desetiletého kluka, kterému bych ji ráda dala. Uznávám, že je tam docela dost slov, na která by se musel doptat. Možná radši ještě rok počkám.... celý text

Zákulisí slov 2003, Michal Novotný

Tohle není kniha na čtení stránky za stránkou. Ani největším milovníkům slov jako takových bych nedoporučila číst ji jedním dechem. Je to čtení, dalo by se říci občasné. Ráda čtu o tom, jak různá slova vznikla, odkud se tu vzala, proto jsem se také ráda do této knížky nořila. Líbí se mi autorův styl, kterým nás do těchto tajů zasvěcuje. Je to příjemnější, než když pátrám v klasickém etymologickém slovníku. Trvalo mi ovšem dlouho, než jsem ji přečetla. Nejzajímavější pro mne byla slova facka, zavazadlo a jackpot.... celý text

Tisíce planoucích sluncí 2008, Khaled Hosseini

Po obdivných komentářích své přítelkyně a na její doporučení jsem se do knihy začetla, ale až po několikátém pokračování jsem u ní vydržela bez přerušování až do konce. Co mě odrazovalo? Nejsilněji to, že jde v podstatě o vymyšlené příběhy, byť jistě založené na prožité realitě mnohých afghánských žen. Osobně čtu raději příběhy, které opravdu někdo prožil. Co mě u knihy nakonec udrželo? Nejspíš zvědavost, jak to v závěru autor pospojuje, co všechno do vyprávění dokáže vložit a jak to provede. Tento příběh byl pro mne především o tom, jak se muži mnohých náboženství bojí žen a ženství vůbec. Jinak si neumím vysvětlit ani jejich jednání, ani ponižující pravidla a zákazy, která vymysleli zase jenom muži. Rozumím také autorovu záměru dostat do povědomí lidí na celém světě, jak to tam vlastně chodí. A skrze takovéto silně napsané příběhy se to stává snadněji. Je pak docela jedno, co si o stylu, zápletkách a vůbec celém autorově psaní myslím já nebo jiný čtenář.... celý text

Inteligence duše 2000, Artho S. Wittemann

Tohle čtení nepatří k úplně nejlehčím, ale protože teorie je tu protkána řadou příběhů, dá se to číst i jen jako příběhy samotné. Čtou se o to lépe, že jsou jednak skutečné a jednak se na jejich konci hlavním postavám vždycky uleví. Ono je nám pokaždé v našich životech lépe, když se o sobě něco dozvíme. A když na sebe můžeme pohlédnout jako na herce v jedné scéně a nedělat hned závěry pro divadelní hru jako celek, je to ještě úlevnější. Pro mne je nejúžasnější zjištění, že se na světě urodilo TOLIK nejrůznějších možností, jak poskytnout klid naší duši. Vnitřní dialog v nás ve všech pěti kontinentech, které se v nás nacházejí, je jedna z těch, kterou jsem zatím nezažila, ale která by mě hodně lákala.... celý text