KNTRFKT
přečtené 219
Naslouchač
2016,
Petra Stehlíková
Z hlediska hodnocení, je to pro mě hodně rozporuplná knížka. Nejde tam o Bůh ví jak propracovanej svět, nebo snad o vymyšlení něčeho, v rámci literatury, převratnýho. Autorka vymyslela pár alternativních názvů pro šutr, hidžáb a věž (psáno v nadsázce), čímž celá invence končí. Nicméně koncept nížiny vs svět sklenařů není zas tak špatný a určitě má potenciál. Za nejpovedenější osobně považuju to držení hlavní hrdinky mimo jakýkoli civilizovaný svět, aby se pak mohla divit i něčemu takovýmu jako je vidlička, a my s ní. Tohle hezky pomáhá sympatizovat s postavou a určitě to je plusem knihy. Postava je napsaná tak, aby ji měl každý rád a nebyla konfliktní - zvídavý a odolný outsider odsouzený ke smrti a životu v bahně, deroucí se na povrch socioekonomickýho žebříčku tamního světa. a má tajemství! Kdo by to nechtěl, co? Prvních 60 stran ujde, pak ale začíná extrémně nudná nalejvárna o světě sklenařů, kde je čtenář vyučován souběžně s Ilan, a to mě nebaví. Je škoda, že autorka nepoužila stejnej koncept jako v závěru knihy, kdy se o sklenařskym životě a jejich pravidlech dozvídáme prostřednictvím různých událostí, do kterých se Ilan namočí. Nicméně, závěr by šel. Dá se sympatizovat, je to slušně otevřený, může se stát cokoliv. Asi tomu dám ještě šanci.... celý text
Planina
2016,
Steinar Bragi (p)
Podle hodnocení a komentářů tady je Planina dost nepochopená a především nedoceněná. Hodně velkej podíl na tý nepochopenosti bude mít neznalost severský mytologie (aspoň nějaká rámcová) a života na Islandu. Celkově jako ústřední postavy vnímám Hrafna a Vigdís, Egill s Annou jsou spíš do počtu a autor je používá k doformulování Hrafnových, případně pak Vigdísiných issues, který maj celkem hloubku. Každopádně, nějak zásadně spletitý děj nejde čekat. Je to spíš takový jedno velký forzírování kolem toho, co by bylo, kdyby... Jedna velká pouť po planině vlastní duše, svědomí a psychiky. Spouštěčem je dopravní nehoda a všechno ostatní se stát mohlo, nebo taky nemuselo. SPOILER!!! Bragi to napsal prostě skvěle. Poslouchal jsem jako audio, takže jsem se k některým pasážím mohl vracet a líp se to pak chápalo. Planina je ale určitě aspoň na dva poslechy. V tom prvním člověk pořád hledá, přemýšlí, co to po planině běhá, před čím se starý pár zamyká, kdo je v tajné komoře, kdo nacpal ovci do komínu a kdo běhá po nocích po čtyřech a skrývá se v útrobí hal s vodními nádržemi. Pak ale zjistíte, že nikdo. Jen my sami. Bragi tady používá prvky severský mytologie fakt hezky, nijak násilím je do příběhu necpe, spíš drží čtenáře s chlupama zježenýma a pak zas na chvíli zvolní. Příběh o mouše požírající děti, nebo o Špalíčkovi pak dokreslují celou temnou atmosféru. Na začátku je dopravní nehoda, která se pravděpodobně stala (tady se musim přiznat, že netušim, jak tohle celý uchopit, ale snad se k tomu dostannu na konci) a čtveřice, společně se psem, najde útočiště v domě starého asi páru, který na planině žije a do jejichž domu to napálí v písečné bouři. Jestli starý pár skutečně existuje a není jen výplodem Hrafnova ponehodového blouznění, je otázkou. Spíš si ale myslím, že jo. Ása - stařena žijící v domě, svým jménem odkazuje na severskou mytologii (původně Ásové - válečníci a Vanové - plodiči) a muž, zjevně dementní, tvoří první část záhadné mozaiky. Island je země, kde jak jsem se po gůglení dočet, je takovej problém s inbreedingem, že na to dneska mladí lidé používají rodokmenovou aplikaci, aby se jim nestalo, že v nějakym baru neodpaní třeba sestřenici. A na to narážíme celou dobu. V domě dřív žil někdo, kdo byl spojován s incestem a Ása je jeho potomkem. Těžko říct, jestli starý pán je nebo není její bratr, to se sice nedozvíme, ale staříci mají tajný pokoj, kde dřív někoho skrývali. Pod dekou je totiž malá mrtvola (incestní dítě, které tajili?). Staříci dělají ještě jednu zvláštní věc - na noc dům zamykají na několik zámků a čtveřici návštěvníků prosí, aby neotvírali, zjevně se bojí. Tohle celý bude mít nakonec racionální vysvětlení v pověrčivosti, kdy Islanďané dneska stále věří na elfy a kouzelné bytosti. Třeba zamykají před Špalíčkem, který jim kdysi vzal dítě? Celá tahle atmosféra tajemna, dny bez mobilního signálu a podivné chování starého páru, který jsme potkali v době, kdy došlo k jejich totálnímu úpadku (finanční krize na Islandu, která mimo jiné doběhla Hrafna a Egilla) - prázdná stodola se zetlelým hnojem na zemi, sem tam zdechlé rozkládající se zvíře, svědčí o bankrotu statku a svou tíhou dopadá na psychiku hlavních postav. Stařena je na tom špatně zjevně i po tělesné stránce. Anna zasvětí svůj pobyt na statku pronásledováním chiméry o incestu a postupně vystraší i Vigdís. Hrafn začíná žárlit, Egill je nerudný a zdá se, že planina ve všech probouzí to nejhorší. Děsivou atmosféru doplňují lišky, které jsou na Islandu přemnožené a zcela zjevně chodí hodovat do stodoly na zbytcích dobytka. Anna objevuje tajnou místnost v domě, kde fyzicky cítí přítomnost jiné, neviditelné osoby (místnost s mrtvým dítětem pod dekou). Tady autor, podle mě, spojuje severskou mytologii a pracující fantazií lidí odloučených od společnosti. Islanďané věří, že elfové žijí v kamenech a chodí mezi nimi, akorát jsou neviditelní a tudíž se mezi lidmi mohou pohybovat. Egill s Annou jednou odejdou a nechají Hrafna s Vigdís samotné, ale už se nevrátí. Anna teda nakonec jo, ale někdo jí zbavil možnosti říct nebo jakkoliv sdělit, co se jí vlastně stalo. S Egillem už se nesetkáme. Osobně si teda myslim, že si do něj hrábne na přehradě Hrafn (vidí v hromadě kostí obrys postavy, ale když se jí dotkne, ja mazlavá a vtahuje ho dovnitř, že by pokročilý rozklad?). Konec už je celkově velká jízda, Vigdís se často mění v soba s nebo urvaným parožím (tak ji vidí Hrafn) a oba se na přehradě ve strachu a blouznění nahánějí. Vigdís si rozpomene na nehodu s matkou, kterou buď sama způsobila nebo si ji celý život klade za vinu a Hrafn překročí hranice sebe sama a vybaví si, jak byl jako malý kluk znásilněn. Těžko říct, kdo si podal Egilla s Annou, jestli Hrafn nebo Vigdís. Každopádně Hrafnovi na konci už tak mrdá, že stařenu, která se ani nebrání upálí zaživa (zase odkaz na mytologii - oslovení čarodějnice a následný upálení). Ása ještě čtenáři vysvětlí, že se tam nic nadpřirozeného neděje, že to všechno dělají oni sami. Hrafnovi pak proběhne život před očima a probere se v autě. Po nehodě, vedle sebe Egilla, kterému náraz sešrotoval hlavu, z Anny zbyla hromádka a Vigdís má paroží a rozervanou hruď. Tady už těžko říct. Pes mohl proletět sklem a přijít o větší část kůže (proto ho dřív našli staženého a v posledním tažení a stařena nikdy na to, že s sebou mají psa nereagovala) Buď se celý příběh zdál Hrafnovi (což ale nekoreluje s tím, že si na konci Vigdís vybavuje, že před něčím utíkala na přehradě) a nebo se to vážně stalo závěr je takový, že Hrafn uhořel někde na statku s Annou, Egill hnije na přehradě v hromadě kostí a zbyla jen Vigdís, kterou na konci potkáváme v psychiatrické lčebně, kde není schopná vzpomenout si na nic, kromě toho, že ji něco pronásledovala a ona si pak sama rozervala hruď. A tak, či onak, byl to skvělej kousek. Jo a ta ovce v komíně - podle mě ji tam prostě hodil orel, kterej na Islandu žije a žere mršiny.... celý text
