Koodoo přečtené 24

Stali jsme se městem 2021, Nora K. Jemisin

Přiznám se, že jsem od Jemisin zatím nic jiného nečetl ale rozhodně to napravím. Stali jsme se městem mě moc nezaujala obálkou a z anotace jsem se trochu bál o nějakou YA týmovku jedoucí na Lovecraftovské vlně, ale to není tenhle případ. Drsná, vtipná, suverénní a nesmlouvavá (a pro spoustu lidí nepochybně nesnesitelně "woke"). Jemisin si tu nebere servítky a s gustem spílá rasistům, misogynům a homofobům, ať už jsou to mladí bílí kluci z vlivných rodin, maloměšťáci se selektivní slepotou vůči zlu, nebo sám Lovecraft, který se svými názory nakonec nikdy netajil. Docela by mě zajímalo, jak knihu o New Yorku hodnotí sami Newyorčané, ale pro mě to byl opravdu osvěžující výlet do jiného světa. Jemisin tu dobře kombinuje reálné a fantastické a hlavně stylem, který mi přišel neotřelý. V některých pasážích přecházel zcela záměrně až trochu do grotesky což spolu s mnohdy vtipně vypointovanými dialogy příjemně odlehčilo ta hutnější témata. Jako první díl série ale kniha trochu trpí množstvím expozice. Svět Velkých měst je poměrně komplexní a trumfne ho snad jen kulturní pozadí samotného New Yorku. Proto se tu hodně mluví. A hodně vysvětluje. Možná až moc, protože najednou byl konec a veškerá ta gradace neskončila takovou "řachou," jakou mi ústy svých postav kniha slibovala. Celkově jsem se ale skvěle bavil, dost rozšířil obzory a vlastně trochu přehodnotil pár osobních názorů, zvlášť na to, jak vlastně vnímat Lovecraftovo dílo, takže já jsem spokojen a těším se na pokračování.... celý text

Posmrtná predace 2021, Vilém Koubek

Koubkovi se zjevně začalo stýskat po využití důchodců neobvyklými způsoby, tentokrát ale jejich řádění nevysvětlí a neomluví ani posednutí démonem. Posmrtná predace je noirovka každým coulem, ale tu "Koubkovinu" stejně nezapře, ať už to bude člověk brát jako lákadlo (můj případ), nebo varování. Soukromé očko Vincent Krhavý má k hrdinovi asi stejně daleko jako je střízlivosti. Zatímco ale osciluje mezi hladinkou a kocovinou v jedné a ironií a sarkasmem v druhé ruce, bude muset vypátrat jistého člověka. To "koho" tady ale hraje o trochu menší roli než "kde". V Odpočinku - rezervaci přestárlých a nikdy neumírajících mileniálů, kteří se chytili do stejné pasti, jakou kdysi sami pohrdali - do vyjetých kolejí stereotypu a "za našich mladých let to bylo všechno lepší". Koubkova vize budoucnosti je bizarní, tragikomická a stejně tak děsivá, když si člověk tak zhruba projde opakující se vzorce společnosti a musí se ptát sám sebe, jestli vlastně fakt nějak takhle z těch pár desítek let nedopadne. Vlastní detektivní zápletka je tady dostatečně zapletená, abyste její rozuzlení neprokoukli a příjemně dává smysl jak zasazení, tak i různým více či méně bizarním situacím, kterými si Vincent projde. Prostě to celé hezky zapadne do sebe. A i kdyby ne, aspoň se člověk zaručeně naučí, jak dělat opravdu přísné kimči. Za mě zatím nejlepší knížka autora a rád si počkám, jakým směrem vyšle svoji představivost příště a jaký další žánr pokřtí svojí unikátní jazykovou úchylkou.... celý text

Trhlina 2016, Jozef Karika

Trhlinu jsem dostal darem s výrazným doporučením. Bohužel se ukázalo, že člověk, jež mi ji věnoval, tak učinil na základě audioknihy. Proč bohužel? Po zběžném srovnání dojmů jsme se shodli na tom, že audiokniha musela být výrazně zkrácena, něco takového by si zasloužila i papírová verze. Kdyby byla Trhlina o 100-150 stran kratší, nejen že by se nemusel nijak osekávat příběh, ale pravděpodobně by to bylo i čitelné. Jedním z největších problémů Trhliny je totiž vycpanost a roztahanost. Hrdina, kterému bych věnoval kulku mezi oči po padesáti stranách, pořád upozorňuje na hrůzné věci, které se stanou, ale ony se jaksi stále nedějí. Začnou se dít až na posledních cca 100 stranách, kdy už je člověk tak ubitý pitomostma z předcházejícího návalu, že už si jen přeje, aby byl konec. Ještě má autor tu drzost ústy protagonisty po 100 stranách prohlásit, že "to zkrátí, protože to hlavní teprve přijde". Dobré vědět, že oněch 100 je tedy i z jeho hlediska naprosto bezpředmětných. Vata, vata, vata, odbíhání od tématu zabíjí atmosféru, postavy se chovají bizarně i na poměry mladých lidí v hororu a Andrej je pak jen karikatura. Většinu knížky jsem se nudil, kde jsem se měl bát jsem se nebál a plot twist 40 stran před koncem mě vysloveně znechutil. Pointa na samém konci mi přišla zajímavá a kdyby se jí byl Karika zabýval více, je dost možné, že bych Trhlině dal víc.... celý text

Boss 2019, Alexander Stainforth (p)

!!!!! POZOR SPOILERY !!!! Už jsem homoerotických knih přečetl desítky. Pár jich bylo dobrých, většina průměrných, a pak tu bylo i nemnoho opravdu špatných. Boss je jednou z těch opravdu špatných. Přiznávám, že vůbec nechápu, jak tohle mohl napsat chlap, protože Teo se celou knížku chová jako opravdu hodně stereotypní harlekýnová žena. Neustále kvůli něčemu brečí, fňuká, život k ní (pardon, němu) není fér ale běda aby s tím něco udělal. Většina jeho rozhodnutí spadá do ranku "takhle by se příčetný člověk nezachoval" a na řadu situací reaguje s nepochopitelnou hysterií. Libor, Teův bývalý. Vůbec nevíme, proč s ním Teo v první řadě někdy byl, za celou knížku se na něj plive akorát jedno negativum za druhým a průběžně se noří z vod zapomnění i když to nedává žádný velký smysl. Když se konečně ukáže co vlastně chtěl, je to tak zoufale předvídatelné, že bych z toho brečel. Erik, no, Erik je hezký. A má tajemnou minulost. Jejíž polovinu odhadnete zhruba v třetině knížky a druhá polovina je tak laciným pokusem o dějový zvrat, že by mohla být v second-handu, v koši "vše za 5,-". Kromě toho je Erik manipulativní až běda, ale narozdíl od Libora, u něj to nevadí. Protože je hezký. A taky o sobě říká, že je hodný, tak to bude asi pravda. Jinak Teovi provádí věci, za které by se nemusel stydět leckterý stalker. V knížce není jediná sympatická postava. Ani jedna. Z Tea si dělají rohožku úplně všichni v celé knížce. Jeho kamarádka, jeho matka, sestra, Erik, Libor... některé situace vyzněly natolik nepříjemně, že jsem knížku několikrát zavřel a dočítal ji jen s největším sebezapřením. Nezachránila to ani erotika, která je v lepším případě průměrná. Veškerá dramata a zvraty působí uměle, snad jako kdyby autor neuměl postavy a děj posunout jinými prostředky, než je prvoplánová snaha šokovat. Jsou tu snad všechna myslitelná žánrová klišé od nerealisticky dokonalého geroje s "nadstandardní výbavou", přes postavu "neodbytného bývalého" až k "hroznému tajemství z minulosti". Vyznávání lásky po pár dnech vztahu, nabídka ke stěhování po dalších pár dnech, a to všechno za doprovodu zamyšleného Teova "vždyť já ho vlastně vůbec neznám". Nevím jestli jsem v průběhu čtení chtěl víc zabít jeho, nebo sebe. V podstatě jediné pozitivum bych shledal v popisu Teovy a Erikovy práce, protože to jediné znělo trochu uvěřitelně a místy snad i zajímavě. Zbytek? Odpad.... celý text