laura přečtené 1168

Ty letní noci 2018, Mandy Baggot

Nebylo to špatné, ale bylo to až moc předvídatelné, obehrané. Za mě maličko nuda. Děj mě chytil až někde za polovinou knihy a pak už jsem četla s větším nadšením. Každopádně předchozí kniha od této autorky mě bavila o moc víc, měla v sobě jakousi opravdovost, kterou jsem tady nenašla.... celý text

Vánoční polibek v Notting Hillu 2018, Mandy Baggot

Milý, úsměvný příběh o kouzlu vánoc, Notting Hillu, dvou sestrách, jednom osamělém a zklamaném muži a světě, kde peníze znamenají víc než cokoli dalšího. A nebo ne? Sníh, svařené víno, vánoční ozdoby, hvězdy, spousta londýnských zákoutí, zapadlé obchůdky, svérázní obyvatelé a ztracená kočka - a máte svět, kde vám je docela obyčejně hezky. Nic víc tenhle příběh vlastně nenabízí - ale to vůbec nevadí. Je perfektní. Pokud hledáte něco oddechového, u čeho se zasmějete a sem tam vám po tváři sklouzne osamělá slza - našli jste to.... celý text

Dvanáct vánočních schůzek 2020, Jenny Bayliss

Vánoční romance, kterou doporučuji číst opravdu v předvánočním čase. Sníh, ticho, tmavé nebe poseté milionem vzdálených hvězd... Atmosféra něčeho neuchopitelně nádherného z téhle knihy přímo dýchá a než si to stihnete uvědomit - pohltí vás. Ano, téměř od první stránky je jasné, jak to skončí, ale to nic nemění na tom, že je to skoro pohádkově laděný vánoční příběh, který se velmi dobře čte a u kterého se i zasmějete. Mně se to líbilo. A leckdy mě vývoj děje i překvapil, ne všechno bylo předvídatelné, i když to tak na první pohled vypadalo... Krásné, milé, čtivé, opravdové a hřejivé. Úplně jsem před sebou viděla ty domečky, zapadané sněhem, a neměnné kouzlo vánoc, které přichází rok co rok, aby nás ztišilo, zklidnilo, naplnilo vděčností, láskou a štěstím...... celý text

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

Kdysi dávno jsem od Dickense zkusila přečíst Olivera Twista - a nějak to nešlo. Nejspíš nebyla ta správná konstelace. Od té doby jsem se už k autorovi nevrátila - až letos s Vánoční koledou. Milý, laskavý příběh o muži, kterému protekl život mezi prsty a který dokázal jediné: shromažďovat majetek a peníze. A svým způsobem byl zřejmě spokojený až do dne, kdy se všechno změnilo. Příběh o hledání sebe sama, o hodnotách, o přístupu k životu, o tom, co jsme ztratili i o tom, co můžeme získat. Příběh, který vás naladí na tu správnou vánoční atmosféru a připomene vám, o čem Vánoce vlastně jsou. Že nezáleží na darech, na pompéznosti, nýbrž na okamžicích. Na těch prchavých chvílích s těmi, kteří nás obklopují a jsou vlastně tím největším bohatstvím našeho života...... celý text

Dědina 2018, Petra Dvořáková

Dobře se to četlo. Nářečí mi nevadilo - moje mamka pochází z Moravy, takže kópelka a vóbec jak tam mluvijou - to bylo jako bych se vrátila do dětství, kdy jsem u babičky na dědině trávila prázdniny... Příběhy uměly vtáhnout do sebe - nicméně to byly příběhy bez začátku a vlastně i bez konce. Pořád jsem čekala, kdy to do sebe nějak zapadne, ale ono nezapadlo. Prostě to skončilo. Tak jako končí jeden den a co bude zítra - to večer ještě nemůžeme vědět... Nicméně charaktery jsou vykresleny výborně. Tak to na dědině chodí. Na žádné velké city si tam nehrají - ani nemůžou. Život je tvrdý a lidé prostě musí žít a přežít... V podstatě však kniha o ničem... Ucelený příběh tam nenajdete. Jen střípky příběhů, které vídáte dnes a denně kolem sebe a nikdy se nedozvíte, jak skončí...... celý text

Sítě 2016, Petra Dvořáková

Řekněme, že existují lidé, kteří se velmi liší od běžné populace. Říká se jim lidé bez duše. Nemají svědomí. Nemají emoce. Nic neprožívají... Námět dobrý. Ze života. Ale tak nějak od začátku hodně průhledný. Ničím mě to nepřekvapilo, jen mi to připomnělo člověka, kterého jsem znala - a přece jsem netušila, s kým mám tu čest celé dlouhé roky. Takže ano, je to možné. Děje se to. A vy nevěříte. Nechcete věřit. Bolí vás to. Trpíte. Tihle lidé ale dokážou vytvořit dokonalou iluzi. Umějí vyvolat pocit, že vám velmi rozumí. Vypadá to, že jsou empatičtí - ale není to empatie. Je to jenom hra. Je to součást jejich plánu. Říká se jim psychopaté... Rušily mě vstupy psychologa, jako by najednou někdo vytrhl z příběhu několik stránek a nahradil je jinými. Druhý příběh formou emailů - to byl boj. Boj, abych dočetla. Chvílema jsem se přistihla, že ani nevnímám, že mě to nudí. Nicméně námět byl výborný. Jen to zpracování mi nesedlo. A pointa ničím nepřekvapila. Tohle tu bylo už mockrát, všichni to víme, a víme taky, jak to dopadá... Autorka mohla zvolit překvapivější závěr, nicméně to neudělala. Třetí povídka se mi líbila nejvíc, i když způsob, jakým byla napsána, ve mě evokoval sprint. Rychle to odvyprávět, ať už to mám za sebou. Žádné emoce, žádné city. Jen holá fakta. Z téhle povídky emoce kupodivu tryskaly. Škoda toho zrychleného tempa, toho jakoby deníkového záznamu, úsečných, téměř staccatových vět. Tahle povídka se mi přes to všechno líbila ze všech nejvíc. Snad i proto, že konec jsem neodhadla. Čekala jsem všechno, jen ne to, jak to nakonec dopadlo... Po Vránách a Chirurgovi zklamání. U téhle knihy mi zkrátka nesedlo zpracování -způsob, jakým byly povídky podány.... celý text

Možná tentokrát 2021, Kasie West

Hravý, čtivý a úsměvný příběh, který by byl o moc lepší, kdyby nebyl roztříštěný do kratičkých setkání během jediného roku - a mezi těmi setkáními nezůstalo jedno velké prázdno... Celkově se mi příběh líbil, střety dvou hlavních postav mě bavily, ačkoli Sophie byla občas zbytečně moc ostrá, nicméně jsem ji tak nějak dokázala pochopit - ve světle toho, jaký život žila a co chtěla získat. Chápala jsem vlastně i Andrewa. Většinu nedorozumění mezi lidmi způsobuje to, že spolu nemluví. Že nemluví o tom, co cítí, co je trápí, co myslí tím, když říkají: Nezáleží mi na tobě, ačkoli ve skutečnosti vlastně křičí: Neopouštěj mě... Takže ano, bylo to dobré, ale mohlo to být ještě lepší.... celý text

Okamžik pravdy 2021, Kasie West

To, že nevidíš svoji budoucnost, neznamená, že neexistuje. Nemusíš vidět všechno jasně nebo vědět přesně, kam míříš, abys mohl jít dopředu. Prostě jdeš dál. A když tě budoucnost obklopí, tak víš, kde jsi, kam tě tvoje kroky dovedly... Krásné. Příběh, který máte přečtený za pár hodin, ale ještě dlouho vám po něm zůstane hřejivý pocit v srdci a úsměv na rtech. Milé, vtipné, čtivé, co víc si přát? Snad jen aby takových příběhů bylo víc... Ačkoli už dávno nejsem cílová skupina, tohle bylo fajn a Hadley jsem fandila. Smála jsem se, brečela, byla jsem nedočkavá (a zvědavá) a taky překvapená. Vlastně jsem měla pocit, že tam jsem s ní. A že s ní všechno prožívám. A ten pocit se mi vážně moc líbil.... celý text

Prokletý rok 2020, Kim Liggett

Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic... Vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Zpočátku mi to hodně připomínalo knihu Pán much, kterou jsem četla před strašnou spoustou let... Pocity z obou knih jsem ale měla stejné. Pán much - na počátku je parta malých kluků, spořádaných, slušně vychovaných, vyděšených a ponechaných svému osudu. Na konci - co z nich zůstalo na konci? Prokletý rok - na počátku je 33 dívek, které věří tomu, co do nich odmalička hustí zvrácená společnost. Jsou taky vyděšené a ponechané svému osudu. A na konci? Co z nich zůstalo na konci? Za mě je tenhle příběh až mrazivě zvrhlý, krutý, plný surovosti, neklidu, hnusu, bídy, plný beznaděje i slaboulinké naděje, plný víry, že to takhle skončit nemůže - a plný smutku pro všechny ty dívky, zapomenuté v čase, obětované světu, který nemá s nikým slitování... Jako by se svět vydal zpátky proti proudu času do hluboké minulosti. Jako by jsme stáli zase na počátku a snažili se vybojovat si alespoň kousek zapomenuté podstaty člověka: lidskost, soucit, touhu po lásce, něze, prostém lidském pochopení, sounáležitost, pokoru... Tierney bojuje za všechny. Ale postav, které stojí za zmínku, je v tomhle příběhu víc. Její otec, její matka. Její sestry. Michael. Gertruda. Teta Linny. Paní Fallowová. Ryker. V téhle knize nejde ani tak o magii, fantasy svět nebo drsnou vyvražďovačku. Jde o touhu člověka změnit svět, učinit ho lepším, splnit si své sny - i sny těch druhých. Spousta věcí mě šokovala, spousta zaskočila, něco jsem čekala a něco zase vůbec. Autorka nám vlastně všechno předkládá, jenže ty kousky návnady snadno přehlédnete - jako já. Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic... A pak je tady konec. Konec, který nám neodpoví na naše otázky, který nám nedává nic, čeho bychom se mohli chytit, a zároveň nám vlastně dává všechno, co potřebujeme - naději... Oči mám otevřené dokořán - a teď už vidím všechno.... celý text

Prodám manžela... Zn. spěchá 2015, Alena Jakoubková

Za mě jedna z těch slabších. Děj nula nula nic, spousta vaření, všichni úžasní, láska na první pohled, a na ten druhý - no, to si raději přečtěte sami ;) Tohle je zkrátka mimo dosah reality :) Podruhé (kvůli hodnocení na databázi) a naposledy.... celý text

Kdo jinému jámu kopá... sám do manželství padá 2016, Alena Jakoubková

Svobodná, pětatřicetiletá Cora nemůže po krachu své firmy, kde pracovala, najít novou práci??? To jako vážně? To jsem teda asi četla úplně jinou knihu se stejnou obálkou od stejné autorky... A nevím, jestli je to spíš k smíchu nebo k pláči :) Ten, kdo psal tuhle anotaci asi na něčem frčel... Protože ta je zcela mimo mísu - snad až na tu seznamovací agenturu (ale internetovou?). Každopádně příběh Cory asi čtenářky knih Aleny Jakoubkové ničím nepřekvapí. Přesto se její obehrané šabloně maličko vymyká a možná právě proto se mi docela líbil. Když nad tím příliš nepřemýšlíte, baví vás to. Nesmíte v tom ale hledat logiku. Všechny příběhy této autorky (nebo alespoň většina z nich) mají takový zvláštní zrychlený děj. A tím bohužel přicházejí o tu věrohodnost. Postavy nemají šanci rozehrát uvěřitelný příběh, když se na deseti stránkách musí stihnout poznat, zamilovat se, sestěhovat, vzít, počít a nevím co ještě... Přesto je to čtivé. A tady mě bavilo prostředí seznamovací agentury. Bylo to zajímavé a jiné. Ale jinak to má do reality daleko...... celý text

Dobrý manžel... který nemlsá 2010, Alena Jakoubková

Nic moc. Příběh divně začíná - a divně i končí. Skoky v ději mi neseděly a připadalo mi, že při odevzdání rukopisu autorce pár listů někde vyklouzlo. Každopádně tohle nemělo vůbec žádnou šťávu a vlastně ani pořádný děj. Za mě příběh, který mě ničím extra neoslovil...... celý text

Můžeš-li se vdát dnes, neodkládej to na zítřek 2013, Alena Jakoubková

Trošku kýčovitá pohádka pro dospělé, které asi neuvěříte, ale co už. Proto to nečteme. Čtivé, ale obehrané téma, které už autorka použila mockrát. Jsem asi blbá, když to pořád čtu :) PS : Igora bych nejraději zadupala do země - a i když to bylo nepochopitelné, trošku jsem Alicii chápala. Někdy vás pavouk lapí do sítě a čím víc se snažíte utéct, tím víc se do ní zaplétáte - až je šance na únik téměř mizivá...... celý text

Všude manžel o dvou kůrkách 2010, Alena Jakoubková

Přemrštěné, nereálné, těžko uvěřitelné. Po patnácti letech fungujícího vztahu - tohle? Chápu, že jí ublížil - a že se pak nezachoval dobře. Ale ona se chovala stejně. Vlastně si pak neměli co vyčítat. Jako četlo se to dobře... Ale to je asi tak všechno :(... celý text

Na vlásku 2021, Lucy Score

Možná je to takhle jednoduché. Když někoho miluješ, odpouštíš mu... Ano, možná je to takhle jednoduché. A možná, že ne. Vtipné, milé, oddechové čtení, kde to jiskří humorem, sarkasmem, ironií a neskutečně trefnými slovními přestřelkami, což mě asi na příběhu bavilo úplně nejvíc. Ally a její prostořekost mi sedla a Dominic... byl prostě Dominic :) Věčně nabručený velký méďa, který byl občas na zabití a dost často k politování. Ach, ti chlapi :) Ano, možná je to takhle jednoduché ;) Když někoho miluješ, odpouštíš mu...... celý text

Nikdo není doma 2020, Tim Weaver

Nezáleží na tom, jak moc někoho milujete. Stejně ho nakonec musíte nechat odejít... Strašidelné, mrazivé, smutné. Nejistota, naděje, pochybnosti. A bolest. Co je horší - vědět, že milovaný člověk zemřel (a moci ho oplakat) nebo nevědět, doufat, nevzdávat se a trpět celý zbytek života marnými nadějemi? Nevím. Nechci to vědět. Příběh, který mě silně zasáhl. Příběh mnoha odstínů lásky, přátelství a pokory. A zároveň i příběh plný falše, přetvářky, úplatnosti a zvrácenosti. Co dokáže člověk udělat člověku... Kde se v nás bere ta touha ubližovat, vraždit, mučit? Na začátku jsme přece všichni byli děti. Nevinné, naivní, bezmocné děti... A někde uvnitř nás ty děti stále jsou - neumřely. Jen mlčí. Já tohle zkrátka nechápu. Jak s tím lidé dokážou žít? Dívat se každý den do zrcadla, vidět svou vlastní tvář - a vědět, čeho je schopná... Na konci jsem bulela jako dítě. Dítě, které ve mě zatím neumřelo...... celý text

Žena mého života 2019, Tim Weaver

Příběh o tom, jak snadné je člověka zlomit. Příběh o pochybnostech, bolesti, ztrátě, o krutosti, náhodách i neúprosnosti osudu. Příběh jedné velké lásky a smutku. Svým způsobem zvrhlé, drsné a drásavé. Chvilkama si autor pohrává nejen s hlavním hrdinou, ale i se čtenářem. Kdo mluví pravdu? Kdo lže? Spletité klubko polopravd a lží, zoufalá beznaděj i téměř neznatelná naděje, protože: Co když...? A bolest, laviny bolesti, zalévající vás od hlavy až k patě. Tohle bylo jiné. Přesto napínavé, čtivé a návykové. A tentokrát David nehledal nikoho cizího. Hledal sám sebe... Za mě hodně bolavé a emočně náročné. Přesto skvělé!... celý text

Muž bez minulosti 2019, Tim Weaver

Temné, zvrácené, strašidelné. Plné napětí, zmatků, záhadných zmizení, bolesti a touhy vědět. Když ztratíte vzpomínky, jako byste ztratili všechno - i svůj život. Už vlastně nežijete, jen přežíváte. Kdo je muž, kterého vyplavilo moře? Proč se k němu nikdo nehlásí? Muž bez minulosti nemá nic. Nemá jméno, domov ani rodinu. Jako by nikdy neexistoval. Chybíš mi... Odpusť... Mrzí mě to... Zajímavý, neotřelý námět. Příběh nabitý emocemi, překvapivými zvraty i bolavou tíhou viny. Příběh, který nás zavede nejen hluboko do minulosti, ale také do světa obestřeného mystickými bájemi, strachem, do městečka na úpatí hor, kde se zastavil čas... Bolestný příběh muže, který se snaží zjistit, kým byl, ale zjišťuje, že někdy je lepší zapomenout - a nikdy se nedozvědět, co se skrývá za zavřenými dveřmi minulosti...... celý text

Zlomené srdce 2017, Tim Weaver

Nevíš, kdo jsi... Tak pravdivé, tak burcující... Klubko polopravd, lží, intrik - to vše vás vede do hlubin času, kde, pohřbené mnoha lety, spoustou bolesti, viny, křivdy, zášti i nespoutané vášně dříme tajemství. Jak moc známe sami sebe? Jak moc známe své nejbližší? Za mě skvělé jako vždy. Čtivé, poutavé, napínavé, jako byste zvolna loupali cibuli. A pod každou vrstvou slupky jste nacházeli něco nového. Něco, co vás zaskočí, omráčí, udiví, překvapí - a zasáhne. Čas toho spoustu bere - ale nezapomíná. A jednou to vše vychrlí jako sopka lávu - a pak už není úniku. To, že zapomeneme neznamená, že jsme odpustili. A to, že odpustíme neznamená, že jsme zapomněli... Bolavý příběh krutosti, zloby, vášně, nenávisti i lásky...... celý text

Černé lekníny 2017, Michel Bussi

Tak teda! Tenhle autor mě dostává... Nečte se snadno, to připouštím. Člověk se v tom tak nějak plácá a říká si, proč se na to nevykašle. Střípky zdánlivě spolu nesouvisejících skutečností, spousta náznaků, ale vlastně nic není řečeno přímo, spousta skrytých tajemství, které se před vámi vinou jak pavučinkové bludiště, do kterého se víc a víc zamotáváte... Zpočátku jsem se v informacích o malířích zcela ztrácela, ale nakonec to začalo dávat smysl. A jakmile pochopíte, oč jde, jakmile vás příběh vtáhne do sebe a vy se stanete jeho součástí, už vás nepustí. Posledních sto stran jsem doslova zhltla... Ale teda ten konec? Tak ten mě dostal. Čelist mi spadla bezmála až na zem. Existuje jen pár knih, které mě až takhle zaskočí - a tohle je jedna z nich. Tohle snad nemohl předpokládat nikdo. Takže za mě naprosto skvělý nápad, úžasná myšlenka a výborné zpracování. Jen si člověk musí zvyknout na autorův styl psaní - a pak už to jede jako po másle. Krásné, smutné, bolavé - a plné hořké pravdy, zklamání, nenaplněné lásky i naděje. A ta přece neumírá ;) Umím se ještě usmívat? Bylo to tak dávno... Snažím se. Projdu zrcadlem. Můj Bože. Můj Bože... Jenže Bůh nás nezachrání. To musíme udělat my sami...... celý text