margareth1189
přečtené 220
Tajemství
2021,
Radka Třeštíková
Takhle kniha mě už před časem lapila do svých spárů povedenou reklamou a anotací, která slibovala napínavé čtení. Měla jsme hodně velká očekávání. A hned na začátku jsem byla zklamaná. Ani trochu mi nesedl vypravěčský styl, kdy je okomentováno každé slovo a každý pohyb každé postavy, bylo toho zkrátka moc. Dost mě to iritovalo a já se nemohla začíst. To množství postav a neustále skákání z jednoho místa na druhé a kupení záhad a nedořečeného mi v tom nijak nepomohlo. Ale četla jsem dál a ani nevím jak, ale počáteční rozladění najednou zmizelo. Postavy se stávaly reálnějšími a rozpoznatelnějšími a já se najednou přistihla, jak spřádám teorie, vymýšlím, co se asi tak stalo... Kdo to zapálil? Kde je Lukáš? Co tají Robert? A Anežka? Proč Viky blbne? Kdo je Adam? Co se stalo Dušanovi a jak s tím podivným rodinně-přátelským propletencem souvisí Márty s Víťou? Počáteční handicap zapomenut, ba co víc, už se jako handicap vůbec netváří, takhle to zkrátka muselo být. Styl vyprávění je sice zvláštní, jak už jsem zmiňovala, je svým způsobem strohý a syrový, přesto ale oplývá množstvím detailů a dokáže skvěle navodit atmosféru. Nádherná hra se slovy, místy omračující, přesto přirozená (viz třeba popis dne, kdy zemřel Franta). Postavy jsou rozmanité a kdyby byl zvolen jen o fous jiný přístup, působily by dost možná jako karikatury. Ale takhle ne, takhle jsou to působivě vykreslené charaktery. Jako čtenář jsem měla pocit, že je všechny důvěrně znám a že dokonce chápu i všechny jejich vrtochy a podivnosti. Chápu, proč se chovají, jak se chovají. A třešinkou na dortu je zvolený koncept, kdy nás autorka na konci prvního dílu nechává na faktickém konci, zmatené a popletené, aby nás následně hodila na začátek a krůček po krůčku nás v malých náznacích seznamuje s odpověďmi na (téměř) všechny předchozí otázky. Zkrátka, tohle byla jízda a rozhodně to nebyla má poslední kniha téhle autorky.... celý text
Jedna z pěti
2022,
Dagmar Digma Čechová
Líbily se mi všechny předchozí autorčiny knihy a tak jsem i od téhle měla velká očekávání, byla jsem dost zvědavá, jaké místo na pomyslném žebříčku zaujme. A je to jednoduché, je první! Ze všech knih Dagmar D. Čechové se mi tahle líbila nejvíc a suverénně vytlačila z prvního místa „Nesejdeš z cesty“. Téma nevěry a mezilidských vztahů je veskrze obyčejné. I postavy, včetně hlavní hrdinky, jsou dost všední. Ale to je na tom to úžasné, protože jsem měla pocit, že mi příběh vypráví kamarádka, nebo že možná čtu Editin blog. To vše podtrhují i dialogy, vybroušené, přesto dokonale reálné. A co ještě oceňuju? Skvělou práci s jazykem, ta hra se slovy, neotřelá spojení, pojmenování, metafory, to je koncert, který, bohužel, v knihách moc nevídám. Kdo je tou jednou z pěti, jsem se dovtípila poměrně brzy, někde mezi třetinou a polovinou, což však vůbec nevadilo (nadto tuším, že to byl záměr). Zkrátka a dobře, opět po všech stránkách parádní práce. Moc se těším na další! :)... celý text
Okno s dívkou a ptáčkem
2021,
Dagmar Digma Čechová
Do čtení tohohle příběhu jsem se pouštěla s vědomím, že se od předchozích autorčiných počinů výrazně liší. Neměla jsem obavy, že by se mi příběh nelíbil, ale přece jen jsem netušila, co očekávat, kterým směrem se ona odlišnost bude ubírat. Nakonec na mě dýchla už v prvních řádcích a nebylo to vůbec nepříjemné. Náctiletí hrdinové jdou většinou mimo mě, mám k nim už zkrátka daleko a tak po jejich příbězích často nesahám. I tady jsem váhala, jestli je to to pravé, ale příběh mě velmi brzy pohltil. René byl navíc zcela uvěřitelný, řekla bych až typický puberťák, se všemi obavami a vzpurností, které k tomu patří. Zápletka pro mě byla zajímavá a originální. A struktura příběhu taktéž. Nahlédnout na dění očima jedné postavy a pak nabídnout i pohled z druhé strany, to může být někdy ošemetné, zde se to ale mimořádně povedlo a ani na minutku jsem se nenudila, nekonalo se žádné zbytečné opakování. Co musím opravdu ocenit je způsob, jakým mě autorka vtáhla na místo dění, nejprve do Normandie, poté do Skotska. A to bez obsáhlých popisů a jakýchkoliv jinýcht násilností, zcela přirozeně jsem tam prostě byla s Reném. A zvlášť mě potěšila promyšlenost všeho okolo Liz a jejího konání za oknem, to byl doslova koncert! Přestože autorčin styl se nevyznačuje množstvím implementovaných zeměpisných, dějepisných, politických a jiných informací (jako třeba díla Wilbura Smithe, Dana Browna, Jean-Luc Bannaleca a dalších), přesto si i odsud několik zajímavých a velmi překvapivých poznatků odnáším, viz třeba schopnost špačků naučit se mluvit, či slané ovce. Suma sumárum, tahle knížka se od předchozích opravdu výrazně liší. Je to krok stranou od všedně realistického příběhu (v tom nejlepším slova smyslu), který se mi po přečtení Nemusíš a Nesejdeš z cesty stal jakýmsi poznávacím znamením autorky. Ale osvěžující krok, což dosvědčuje rychlost, s jakou jsem ho zhltla. Už se těším na leden!... celý text
Nesejdeš z cesty
2021,
Dagmar Digma Čechová
Tohle pro mě bylo velmi zajímavé čtení. Už ien proto, že si o sobě taky ráda myslím, jak jsem racionálně založený člověk. Ale stejně jako Vanda jsem přesto lecčemu otevřená, někdy více, jindy méně. S touhle knihou jsem věděla, do čeho jdu, a byla jsem na to nesmírně zvědavá. Téma osudu a věšteb je v mých očích zrádné, jelikož se často zvrtne v něco, co není ani náhodou uvěřitelné. Tady to však autorka zpracovala mistrovsky a já si to báječně užívala. Hlavní hrdinka zažila přesně tolik, aby to mohly a nemusely být náhody, správně se v tom rochnila (tedy pro ni to úplně správné nebylo, ale pro mě jako čtenáře rozhodně ano) a dostala od života i sebe samé pořádně naloženo. Výsledkem pro mě bylo naprosto fascinující a reálné čtení. Často jsem měla pocit, že tam s Vandou sedím já. Poslouchám, přikyvuji, doptávám se a absolutně se neodvažuji ji soudit. Stejně jako u Nemusíš! I tady jsem se dojímala. Jen trochu víc. Ty příběhy mají několik stejných jmenovatelů a musím říct, že bezvýchodnost některých popisovaných situací, ta beznaděj, zoufalství... Všechno to na mě mezi řádky přímo čišelo, představovala jsem si v těch situacích sebe a bylo mi vážně smutno. A tohohle zprostředkovaného zážitku si moc vážím, člověka to tak nějak donutí si znovu uvědomit, jak dobře se vlastně má A ten konec byl třešinkou na dortu.... celý text