Míjuš
přečtené 108
Krvavé Impérium
2018,
S. J. Kincaid
Krásná obálka a anotace se vás znovu snaží vtáhnout do toho tajuplného vesmírného světa plného galaktických lodí různých účelů, až přemoderních technologií, a hlavně pod vedením nového Imperátora Tyruse po boku s naší hlavní hrdinkou Nemesis, se kterou se snaží změnit dosavadní systém vlády a postavení vědy, jenže... Obzvlášť u této série oceňuji autorčinu představivost a fantazii. Vymyslet takto moderně a detailně dokonalý vesmírný systém, veškeré podoby interiérů lodí a planet, to umění vnést robotům a jiným strojům či tvorům jejich přesný účel...je vážně unikátní. Celkem podivný byl samotný let našich hrdinů za Interdiktem, Nejvyvýšenějším z celé galaxie. Ze někým, koho téměř všichni uctívají, ale prakticky nevědí, zda vůbec existuje a kde existuje...Přesto se na oné místo naši dva hrdinové dostanou takovou rychlostí, jako kdyby přesně věděli souřadnice, kde tento vesmírný a všemi uctívaný Bůh žije. Čekala jsem...Asi trochu víc nějaké zapeklitosti, nějaké překážky, něco, co je zbrzdí, co budou muset vyřešit...A ono nic. A taky první kapitoly byly víceméně nudné a zmatečné pro člověka, který první díl četl měsíce zpátky. Nicméně zbytek knihy je poutavý, plný nečekaných zvratů, čtení je svižné a čtenáře udrží při pozornosti po celou dobu. ...jenže už to není ta parádní jízda, jako byl první díl. Z Nemesis jakožto původního chladnokrevného diabolika bez emocí, se stává emočně cítící bytost podobná člověku. V určitých chvílích se v ní ale stále probouzejí její původní zabijácké a ochranářské pudy diabolika. Takže je vlastně na hranici člověka a bytosti stvořené k zabíjení, jenže to z ní dělá hrozně slabou osobnost, kterou být nemá. V první polovině knihy byla tak zaláskovaná, až to nebylo hezký, a k její povaze a charakteru se to vůbec nehodilo. A Tyrus? U toho jsem polovinu knihy neměla představu, jaký teda vlastně je. Předstírá své chování a svůj stav, aby se znovu udržel naživu? Opravdu miluje Nemesis tak, jak od začátku tvrdil? Jenže proč teda ten finální zvrat, který všechno totálně zkomplikoval a stále nad nám kroutím hlavou? Vážně jsem po přečtení alespoň hodinu čuměla do zdi a říkala si "Prostě proč?" Zkrátka...Jsem z toho tak nějak rozpolcená. Těch pár finálních kapitol mě zcela vytrhly z mého původního názoru, především tedy na jeho postavu. Závěr knihy (i přes zvrat, který mi vážně bodl dýku do srdce) ovšem vypadá slibně, tak doufám, že autorka Nemesis vrátí zpátky ve stavu, v jakém nám ji představila v prvním díle.... celý text
Kdy?
2018,
Victoria Laurie
Originální námět. Originální charaktery. Poutavý, akční a napínavý příběh, který nelze předvídat. Nádech detektivky, kdy se pátrá po vrahovi...Pro YA thriller prostě ideální kombinace. Akorát skutečnost, že Aiden nedostal více prostoru v příběhu, mi bylo celkem líto. Čekala jsem, že se tam bude objevovat trochu častěji, vzhledem k Maddiině schopnosti a její zakoukanosti do něj. Ale ten konec? Dokonalost. Neumím si představit krásnější konec.... celý text
Kluk odvedle
2020,
Kasie West
O Kasie West jsem už v minulosti slyšela hodně, ale zatím se mi nikdy žádná její knížka do rukou nedostala. Proto jsem do poslední objednávky knih přihodila i Kluka odvedle, abych zjistila, co je na téhle spisovatelce dívčích románů tak úžasného. Normálně na sladké romantické filmy ani knihy nejsem...Ale tohle mě hodně, ale jakože fakt hodně, příjemně překvapilo. Velmi oddechové a rychlé čtení s miloučkým příběhem, které je na můj vkus romantické přesně tak, jak má být. Žádné přecpané líbačky, přehnaná rande, přeslazené řečičky a podobné věci. Sympatická hlavní hrdinka i se svými bláznivými bratry a pohledným sousedem dělají příběh přesně takový, jaký čtenář od vtipného a zároveň romantického příběhu očekává. Charlie je navíc typ holky, se kterou se dost ztotožňuji. Žádná slečinka s výstřihy a oblibou s malování si ksichtu na obličej. Pokud jsou všechny knihy od Westové takové jako Kluk odvedle, tak mám s největší pravděpodobností novou oblíbenou autorku, byť nejsem zrovna autorčina cílová skupina. Ať žijí tepláky, sportující holky a přírodní obličeje!... celý text
Navždycky
2020,
Nofreeusernames (p)
Po přečtení několika málo recenzí po koupi knihy jsem se začínala bát, co jsem si to pořídila. Upřímně na slaďárny nijak zvlášť nejsem (až na výjimky), ale mám ráda novodobou tvorbu mladých českých autorů, a ráda je podporuji alespoň tou koupí knihy. Protože každý sen si zaslouží krůček vpřed k jeho naplnění. Ano, kolem knihy Navždycky byl velký boom, jelikož autorka je jedna z Humbook teamu a zároveň pracuje pro společnost Albatrosmedia, tudíž je mezi čtenáři (takovými těmi více zarytými, které zajímá i to širší okolí knih) poměrně známá. Čím tedy začnu, je samotná autorka. Tento odstavec neslouží jako obrana autorky, nýbrž jako můj vlastní pocit a názor. Mnoho lidí má dojem, že člověk, který pracuje mezi knihami, zároveň oplývá spisovatelským umem. Ale proč? Přijde mi to jako dost velký předsudek. Chcete mi tím říct, že podle vás každý knihkupec a další, kteří většinu času pracují kolem knih, jsou v podstatě zároveň dokonalí autoři? To je jako říct o člověku, který rád poslouchá hudbu, že musí nutně umět dokonale hrát na hudební nástroje a zpívat. Vždyť i ten vášnivý čtenář se motá kolem knih. Takže jsme vlastně všichni ztělesnění autoři, jen jsme ještě nenašli odvahu napsat a vydat tu svou prvotinu. Samozřejmě, že je autorka nevypsaná, a práce s knihami s tím nemá absolutně vůbec nic společného. Doba napsání knihy taky odpovídá kvalitě příběhu. A jo, poděkování je napsané opravdu hodně sebestředně, a takový typ humoru bych ani na konec knihy, kterou čte málo lidí, nezařadila. Souhlasím, že spisovatelka knihu napsala v takovém tom pubertálním pojetí. To že je kniha YA žánr určitě neznamená, že nutně musí být pojata tímto stylem, ale proč by nemohla. Upřímně si myslím, že mládeži jakožto cílovce to bude celkem buřt. Naopak, tuhle jednoduchost dle mého ocení mnohem víc, než kdyby to bylo napsané "dospělácky", protože kolik dětí v dnešní době čte a opravdu chápe, co čte? Dneska se každý snaží být dospělým, tak proč by jednou kniha nemohla být napsaná naopak pubertálně? Navíc se jedná o prvotinu, která vzešla z chat-fiction, která měla nemalý úspěch. Nicméně, ten původní krátký příběh, který nějak začal a nějak skončil, mi byl určitě milejší, než nepromyšlená kniha. To samé platí pro zápletku. Je v podstatě nesmyslná, jednoduchá a ve svém jádru hloupá, ale pro cílenou mládež řekla bych dostačující. Láska a přátelství tam je, nějaké ty zvraty (byť hodně předvídatelné) taky. Humor zde též najdeme, i když mi tam místy přišel až nuceně vhozený, aby to působilo vtipněji. A je velká škoda, že příběh není zasazený do naší vlasti, s českými jmény, s českým prostředím. Postav bylo málo, tím lépe, že se člověk nemusel trápit s orientací v tom, kdo je kdo. Co se týká hlavní hrdinky Mei...Mám trochu dojem, že se do ní autorka tak trochu ztělesnila (o tom jestli úmyslně nebo ne, a jestli vůbec nebo ne, by se dalo polemizovat). Mei je ve většině případů dost sebestředná, trochu sobecká, sebelítostivá a naivní...Ráda se nechává uplácet, přičemž je až šíleně pažravá. Dále je velký snílek, který často působí hodně dětinsky - tyto dva body mi nejvíce připomínají autorku - ve svých letech taky nepůsobí úplně dospěle, alespoň co se týká toho, jak se prezentuje na internetu. Dále Mei působí hodně asociálně a trochu jako kdyby trpěla Aspergerovým syndromem. Neumí pracovat s city a emocemi, neumí navazovat vztahy s vrstevníky, neumí řešit situace, neumí fungovat spontánně. S Travisem mi dohromady působili spíš jako sourozenci, než jako nejlepší přátelé. Především z toho důvodu, jak se k němu Mei ve většině případů chovala. Samotný Travis se na jednu stranu snažil být za každou cenu ochranářský a podporující vůči Mei, nicméně na stranu druhou věčně skákal, jak ona pískala. A taky je to docela velký flegmatik. Ale srdečný flegmatik. Nepřátelství s Liamem taky nedávalo úplně smysl, protože Liam mi byl ve finále mnohem sympatičtější než Travis. Mnohem více nápaditý, více romantický, více chlap. A pak je tu Ava, která je praštěná, bláznivá, akční, ale taky rozhodně sympatičtější než Mei. O Avě toho vlastně moc nevíme, ale její nápaditost a zájem o druhé z ní dělá tu pravou kamarádku, která by pro svou kamarádku udělala bez problémů cokoli. O to větší nefér vůči ní přišlo ze strany Mei, která o ní vlastně nic neví. Neříkám, že dva roky sezení vedle někoho znamená, že o něm musíte vědět každou pitomost. Ale nějaké ty základní informace by vědět měla. Takovou kamarádku, která o vás nic neví, rozhodně chcete. Ve finále bych řekla, že to není až tak hrozné, takovou tu průměrnou feel-good naivní romanci to splňuje, a cílovou skupinu čtenářů taky. Co mě ale doslova bolelo byla ovšem vazba, jak tu zmiňuje spousta předchozích recenzí. Ta by mohla být do budoucna o něco více (hooodně více) měkčí, aby se v ní dalo listovat jako v knize. Ono když tu knihu musíte doslovně násilím nutit rozevřenou, abyste si mohli číst, není úplně příjemné. Autorka by dále mohla zapracovat na již zmíněné propracovanosti příběhu, na logických posloupnostech a zvratech, a celkově nad strávenou dobou, kterou do psaní knihy vloží.... celý text
Stačí jen chtít
2017,
Joelle Charbonneau
Řeknete si, že YA kniha, a ještě ke všemu thriller, to určitě nebude nic extra. Ale...Páni. Nečekala jsem, že to bude až tak strhující. Děj? Svižný. Poutavý. Napínavý. Naprosto nepředvídatelný. Obsahující zápletky a neskutečné zvraty. A taky viditelně dokonalou lidskou blbost, při které se člověk chytá za hlavu. Kdo by věřil nově vyvstalé, naprosto podezřelé sociální síti, která člověku nabídne úplně cokoli, co si přeje, výměnou za splnění úkolu? Samozřejmě proto je určena právě puberťákům - ti jsou velmi ovlivnitelní, a když si mnohdy čtu, čeho jsou reálně schopni udělat...Tak se vlastně ničemu nedivím. Tudíž námět skvělý, a cením, že se kniha zaměřuje na současnou dobu - protože sociální sítě a internet dneska téměř ovládají svět. Hlavní hrdinka? No...Ta se často utápí v sebelítosti a snaží se být doslova hrdinkou a dospělou od začátku až do konce, ale vyloženě nesympatická mi nebyla. Mnohdy mi naopak přišla víc dospělá, než dospělí v knize, kteří tam vlastně byli jen jako solné sloupy. Nechápaví, nevšímaví. A vzhledem k osudu její rodiny s ní vlastně soucítím. Kdo by chtěl nechat zemřít vlastního bratra na základě jeho onemocnění a prognóze? Řekla bych, že normálně smýšlející člověk s city a empatií určitě ne. Tudíž jejímu počínání a chování se vlastně nedivím, dává to smysl. Ovšem, narovinu...Z ostatních postav, které nám kniha nabídla, mi byl sympatický málokdo. A že těch postav bylo. Nečekala jsem tolik dějových linek z pohledu tolika lidí, takže se mi prvních pár kapitol pletla jména a za co je kdo odpovědný. Každopádně Bryan by si rozhodně zasloužil větší dějovou linku, vzhledem k jeho hrdinství. Konec mi nejprve přišel takový polouzavřený, ale když nad tím tak přemýšlím zpětně...Pro tuto knihu je uzavřený. Pokračování už by bylo o stejné pohádce, jen na jiném místě. A celkově? Šťastná ruka sáhla po správné knize.... celý text
Americké zápisky
2017,
Barbora Jiříčková
Aneb z deníku Barbory Jiříčkové. Upřímně jsem očekávala trochu víc. Není to román, jak kniha prezentuje na obalu a tady v popisu, jako spíš deník sepsaný do podoby knihy. Děj je svižný, plynulý, ale na můj vkus místy až moc usekaný a plytký. Nicméně chápu, že rozebírat prázdniny v Čechách už není takové terno, když hlavní myšlenka knihy je život v Americe, a proto se děj v naší republice prakticky přeskakuje a jsme zase za oceánem. Pokud očekáváte, že se v této knize dozvíte něco nového o životě v Americe, co ještě neznáte, tak to tady taky nečekejte. Vše, co je v knize popsáno, prakticky shlédnete v každém filmu z amerického prostředí. Děj knihy se totiž vyloženě točí kolem tenisu, díky kterému se hlavní hrdinka do Ameriky vlastně dostala. Sem tam se děj stočí k ostatním postavám, kterých bylo přespříliš. Holky z tenisového týmu se během těch popsaných čtyř let měnily, odcházely, přicházely...Často se mi pletla jména a jejich původ. Což má na svědomí i fakt, když původem Slovenky místy mluvily slovensky, a na další straně mluvily anglicky, a vy to tudíž čtete česky...Prostě matoucí. Dále zde najdeme změť jmen lidí z různých akcí, a samozřejmě kluků, které Anna na můj vkus moc rychle a bezhlavě měnila. Některé řádky vyprávění popisují i prostředí školy, Anny bydlení a okolí, a taky parties, kam hlavní hrdinka s oblibou a nadšením chodila. Co se týká hlavní hrdinky, tedy Anny...Já vám nevím. Někdy jsem ji měla raději, někdy zase méně. V jednu chvíli vám přijde, že je příliš stydlivá, tichá a uzavřená. A v další chvíli paří a opíjí se na párty mezi cizími lidmi jako kdyby nic, je společenská a balí kluka za klukem. Nejsem typ člověka, který by chodil pařit na parties mezi mraky lidí, tudíž tahle část osobnosti hrdinky mi byla samozřejmě sympatická podstatně méně. Střídání kluků jako své ponožky taky není úplně můj styl. Obzvlášť, když opustí svého přítele v Čechách, a po očku balí x kluků, které v Americe potká...Pak se dá dohromady s jedním z nich, se kterým jí to nevyjde a skoro natruc si nabrnkne kluka, kterého vlastně ani nemá ráda, který je jí protivný, a o kterém v knize najdete možná jednu hezkou větu. Prostě proč? Občas mi přišlo, že na svůj věk se chovala stále jako puberťačka. Naopak se mi ale líbilo, když překonávala svůj strach, svoji nervozitu nebo když nepodlehla stresu a nechala se jím naopak vyhecovat k nějaké činnosti. To že poznávala tamní život se vším všudy, že měla možnost cestovat a poznávat i jiná místa. A samozřejmě i jiné kultury, nové lidi. Je škoda, že autorka moc nepřiblížila podobu studia. Sem tam je zmínka o budově, kde má zrovna hodinu, nebo o předmětu, který zrovna má, ale nic moc bližšího. To jsem očekávala asi ze všeho nejvíc. Popis toho vysokoškolského studia v Americe, případně nějaké větší vyprávění z cestování. Párty a podobné akce se dělají i u nás, i když ne v takové míře. Upřímně obdivuji, když někdo vycestuje za studiem do zahraničí, i přes svůj strach a nejistotu. Já osobně nedisponuji až takovou úrovní angličtiny, se kterou bych si mohla dovolit studovat v zahraničí. Ale je fakt, že pobyt v cizině člověka rozmluví a naučí ho cizí jazyk mnohem lépe, než podle našeho školství, kterému zkrátka chybí kvalitní učitelé cizích jazyků. Celkově kniha nenadchne, ale ani neurazí. Najdete v ní dost překlepů, chybějících slov a podobných chyb - chtělo by to větší kontrolu korektorem. Je to oddechovka, která se velmi rychle čte, není zde žádné napětí a akce, žádné velké zvraty, žádné velké emoce.... celý text
Černooká
2018,
Anna Musilová
Nemám slov. Vážně. Zřídkakdy mi dělá problém napsat nějakou obsáhlejší recenzi. A to ne protože by zrovna tahle knížka byla špatná. Naopak, byla totálně krutopřísně boží. Nevěřím, že je tohle debut, to prostě není možné. Ten promyšlený děj, postavy, ty detaily, ten krásný jazyk a struktura dlouhých souvětí...To krásné české prostředí! Českých knih, když nepočítám pohádky, jsem tolik nepřečetla, a hodně toho lituji. Čeština je tak nedoceněný jazyk, kam se hrabe všudypřítomná angličtina. Opravdu klobouk dolů. Nikdy jsem u knížky neuronila ani slzičku (byť jsem celkem dost emotivní člověk), ale u Černooké to z nějakého důvodu nešlo. Minimálně dvakrát jsem se rozbrečela jako želva, tak mě příběh dostal. Ano, vážně je to ten temný thriller, jak slibuje obal knihy. Jenže zároveň je ten příběh podložený na tak silně emotivních základech...Zkrátka geniální. Miluju to. Zčásti je to určitě proto, že s podobnými pocity, jako má hlavní postava, mám zkušenosti i já. Deprese a úzkost je něco, o čem lidé v běžné konverzaci nehovoří. Občas mám pocit, že tahle témata bývají pořád spíše tabuizovaná, přitom je na světě tolik lidí se stejnými problémy, ze kterých se sami nemůžou dostat... Jsem moc ráda za tyhle nové, mladé a především talentované spisovatele jako je právě Anna Musilová nebo Theo Addair. Nepochybuji, že časem určitě přibydou i další, které si oblíbím. A taky doufám, že se s těmito osobnostmi alespoň jednou setkám na nějaké knižní akci.... celý text
Časovaná bomba
2019,
Joelle Charbonneau
Bomba! Jakože doslova... Nečekala bych, že by autorka vyloženě fantasy žánrů dokázala napsat takto celkem realistický, napínavý thriller. U nás je to sice pořád spíš takové sci-fi...Když teda nepočítám v minulosti nahlášené bomby na VŠE, kdy se prostě nějaký trouba nebyl schopný naučit na zkouškové, tak raději nechal evakuovat školu a prodloužit termíny. Nicméně na likvidování škol jsou přeborníci hlavně Američané. A když ne na likvidování, tak na masakry studentů a učitelů. Od příběhu se vážně nedalo odtrhnout. Před spaním jsem měla hrozný problém knihu odložit a nechat čtení zase na příští den. Protože prostě potřebujete vědět, kdo ty bomby nastražil, proč, a jestli se dostanou z trosek školy. Už v prvních kapitolách, kdy se seznamujeme s jednotlivými postavami, se nám naskytnou pohledy, kdy ke zlikvidování školy mají důvod vlastně úplně všichni. Teenageři, každý úplně jiný, ale přesto všichni stejní. Ani jeden z nich nezapadá tak, jak by si přál. Každý má své tužby, které se rozhodnou v onen osudový den naplnit. Až na neustálou zmínku, kdy některé postavě stéká pot z různých částí těla, je příběh neskutečně čtivý, napínavý...A realistický. Opravdu bych si to takhle dokázala představit. To že je postav více mi nijak nevadilo, každý má svoji kapitolu, svůj pohled na věc, tudíž se člověk nemá šanci ztrácet v jejich příbězích a celkově v ději. Možná tam je trochu vnucený dnešní trend "musí tam být bílej, ale i černej, zároveň i nějaká holka, nějaký outsider, někdo z vyšší vrstvy, někdo normální"...Takže tam máme kluka s černým a bílým rodičem, muslima, holku z bohaté rodiny, kluka, který prakticky nemá vůbec nic, sportovce a šikanovanou. Na druhou stranu je fajn, že i přes tyhle rozdíly mají všichni společný problém a cíl - totiž aby je ostatní viděli takové, jací jsou, ne pro jak vypadají, prezentují se nebo pro co jsou nuceni být.... celý text
