Ploskutáček
přečtené 12
Než jsem tě poznala
2013,
Jojo Moyes
Tak dočteno! Tenhle komentář bude zvláštní, protože mám k Willovi blíž než většina zdejších čtenářů - jsem totiž od narození na vozíku v důsledku mozkové obrny. Nejsem ochrnutý tak jako Will a ani tak bohatý, ale jediné, co zvládnu sám, je najíst se. A to mi někdo musí donést talíř s už pokrájeným jídlem. Tuhle knížku jsem zakoupil pro mou nejlepší kamarádku v srpnu 2013. Tehdy tu měla hodnocení od 40 lidí s průměrem 94% a mou kámošku absolutně uchvátila. No, a já se rozhodl si ji koupit taky. Dorazila minulý čtvrtek, 13. března, a dnes, v pátek 21.3., jsem ji dočetl. Bylo to krásné, vyloženě jsem nebrečel, ale oči mi párkrát zvlhly, třeba při návštěvě svatby nebo při scéně na pláži. Musím říct, že jsem Willovi rozuměl. Jsem Martin, je mi 31 a občas mívám pocit, že mi život utíká mezi prsty a vlastně mě ani moc nebaví. Je pro mě čím dál těžší žít, žiju hlavně kvůli rodičům a kamarádům, protože je mám moc rád, ale že bych se cítil nějak naplněný, šťastný, spíš přežívám. Dřív jsem býval veselejší, protože v 16, ve 20, v 25 letech mi ten život přišel snazší. A nikdo vás nevaruje, že to v budoucnu bude čím dál těžší. Že přijde pocit osamělosti, kamarádky a kamarádi se berou, těhotní a vy máte strach, že jednou nebude ke komu utíkat, když je vám smutno. Ano, mám rodiče a jsou skvělí, ale i oni mají své starosti a člověk je nechce trápit moc často. Zkoušel jsem seznamky, už od 20 let, dvakrát se (nešťastně) zamiloval, ale nikdy za mnou žádná nepřijela, vždycky to bylo jen virtuální, a když to takhle zkoušíte sedm nebo osm let, začnete (a myslím že právem) rezignovat. Smyslem života je láska, někoho udělat šťastného, ale jak roky ubíhaly, uvědomil jsem si, že bych tu dotyčnou zničil. Že nemám moc co nabídnout (i když kamarádi mě mají rádi, občas přijedou na pokec), a že aby do mě nějaká šla, musela by být blázen nebo sebevrah. Případně obojí. Dřív jsem snil o tom někoho mít, ale někde v 29 jsem si řekl, že to veškeré mé snažení bylo zbytečné, že jsem byl naivní a že by to pravděpodobně nefungovalo. Psal jsem si se spoustou dívek - vzpomínám na slečnu J., jejíž přítel byl ochrnutý, a ona pracovala jako zdravotní sestřička v léčebně Háje. Byli zasnoubeni. Vzpomínám na slečnu V., velmi hezká, studovala dvě vysoké školy, a její přítel byl ochrnutý úplně, dokázal hýbat jen hlavou. Vídali se o víkendech, tajně. Její maminka o tom nevěděla, protože by nikdy neskousla to, že chodí s postiženým. Ale tehdy, tehdy mě tyhle dva páry neskutečně nakoply, povzbudily. Že to může fungovat. Že snad mám taky šanci. A doufám, že se jim daří. Obě ty slečny si uvědomovaly, že je nesmí opustit. Ty kluky by to zničilo. Totálně. Ano, já vím, že se lidi rozcházejí a že to patří k životu, ale zdravý člověk má přece jen větší šanci, že si opět někoho najde, kdežto vozíčkář není zrovna terno a nemá na každém prstu 10 holek. Takže když jsem četl tu scénu na pláži, kde Lou vyznávala Willovi lásku, přemýšlel jsem, jestli by mě přesvědčila. Jestli bych ji dal šanci. Vy, zde přítomné slečny, daly byste mu..šanci? Lou se totiž nedívala dál. Byla by její láska dost silná? Jak by to bylo třeba za 5 let? I kdyby Will nebyl zdaleka tak postižený, neměl bolesti, infekce, jednou by určitě chtěla mít Louisa děti (o sexu nemluvě). Chodit s postiženým člověkem vyžaduje hrozně silnou morální integritu. Dokázala by s ním vydržet celý život? A šťastně? Aby s ním nezůstávala jen kvůli strachu opustit ho a výčitkám? A i kdyby měli děti, třeba adoptované, jak by se Will cítil, když by viděl, že si s nimi nemůže zahrát třeba fotbal nebo vzít je "na koně" (posadit za krk). Tohle všechno by bylo hrozně bolestné. Pravdu? Chtěl jsem slečnu, věřil jsem, že jednou narazím na tu pravou, která bude mít kombíka, bude za mnou jezdit a dáme kino, večeři (kdy se budu dívat, jak ona jí, já budu jen popíjet brčkem, protože taky nerad jím před cizími lidmi:-)). Chtěl jsem být milovanej, pro někoho důležitej...Ale pak mi došlo, že bych byl sobecký hajzl...Kvůli touze být milován, kvůli vlastní sobeckosti, někomu dovolit, aby si se mnou zničila život? A pokud bych to náhodou nedovolil, byl bych pro změnu sobec vůči ní. A jednou, jednou by mě třeba opustila, až by zjistila, že jí zdraví chlapi nabízejí mnohem víc možností. Tohle nemá být seznamka, vím to. A už jsem na opačné pohlaví rezignoval, byť kamarádky tvrdí, že jsem milý, zábavný, že jsem opora, vrba a že je na mě spoleh. Ale já nevím, jestli tohle stačí pro život s někým. Nikdy nedojdu na nákup, nevymaluju pokoj, neumím tančit, plavat, na kolo mě nedostanete. A občas trpím depresema. Ale z života se neutíká a já bych tuhle partii, i když mám nic moc karty, dohrál až do konce... P.S. Trochu netradiční komentář, ale chtěl jsem se podělit o to, jak to vidí někdo, kdo je na čtyřech kolech taky:-) P.P.S. Zkoukněte film "Uvnitř tančím". Pohladí duši, rozesměje i dojme.... celý text
Životopich
2010,
Robert Rosenberg
Jako ne úplně špatné, ale také žádná bomba. Zakoupil jsem si tuto knihu, abych se o životě "divocha" Rosenberga dozvěděl víc. A dlužno říci, že to rozhodně nebylo žádné neviňátko. Knihu psal při svém pobytu ve vazbě a kniha je v podstatě neupravovaná. V předmluvě to vydavatel bere jako výhodu, které dílu přidává na autenticitě. Opraveny byly jen některé hrubky (i tak jich tam pár najdete). Přesto by nebylo od věci, kdyby se trochu vytříbila i gramatika, či struktura vět, ale chápu, že ambicí Roberta není být spisovatelem. Ačkoliv má kniha kolem 250 stran, samotný životopis zabírá ani ne třetinu. Zbytek tvoří fotografie, jak černobílé, tak i barevné...... celý text
Pan S. – Erotická zpověď
2012,
Emma Becker
Ač muž, tuto knihu jsem zhltl během necelého týdne. Úžasné, strhující, návykové. Autorka navíc popisuje milostné pasáže s až šokující otevřeností, takže tato kniha není rozhodně nic pro puritány či sexuálně upjaté jedince:-)) A konec? Ten mě naprosto emočně "udělal". Doporučuji!... celý text
Šmírbuch jazyka českého
2005,
Patrik Ouředník
Neskutečně vtipná kniha. Doporučuji všem, jež si chtějí rozšířit slovní zásobu...:-)
