qwill
přečtené 3350
Rodný kraj
1993,
Pavel Buksa
Poslední – skvostnou – Michalovou knihou, kterou dopsal už v emigraci, je jeho Rodný kraj. Povídky se jmenují Elegie, Rapsodie, Tragedie, k nimž – jako už poslední Michalovo slovo – je připojena promluva Přemilí sousedé. Je to sbírka apokryfů, přesněji Michalova satirická polemika s několika českými národními mýty. A tady je třeba malý exkurs do českých dějin. Pokud jde o Elegii. Nejstatečnějším českým novinářem v období Bachovské reakce po revolučním roku 1948 a symbolem národního odporu proti Rakousku, byl Karel Havlíček Borovský. Havlíček byl ale rovněž básník neobyčejně ostrého jazyka, jak o tom svědčí jeho Tyrolské elegie, v nichž líčí svoji deportaci do tyrolského exilu pod dozorem striktního utlačovatele národa, rakouského policejního komisaře Dedery. Michal zde vyšel ze zprávy dobových novin, která praví, že na pohřeb komisaře Dedery přišlo velké množství nejchudšího lidu pražského. Z toho vyvodil Michal svou pravdě podobnější pravdu, že Dedera musel být vlastně hodný pán a tím zavilejším, že byl Havlíček. Ten v Michalově povídce naléhá na přítele Dederu, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby národ viděl na vlastní oči, jak rakouské mocnářství zachází s českým novinářem. „Dělali jsme, co jsme mohli“, hají se Dedera. „Jeden četník chodil po číslech, víc už se nestihlo... Měli řvát hanba fuj a házet kameny. Něco na eskortu a něco na kočár, pak se to dalo jak libo vyložit... Snad jim nedošlo, hlásil z kozlíku strážmistr, že se musí. Třeba mysleli, že se jenom smí.“ „Poserové“ prskl s odporem úředník (Dedera), jenž dnes prvně poznal, že možno překročit vlastní stín. Leč redaktor vtiskl poděbradku hlouběji do čela, aby skryl slzu. „Nekřivděte“ řekl. „Je to vaše vina. Váš útlak náš národ jařmil, až ujařmil.“ Tragedie je ironickou polemikou s komunistickou historiografií, která si náboženské husitské hnutí v 15. století přisvojila jako předchůdce lidové sociální revoluce. Podle ní byl poslední husitskou baštou nedobytný hrad Sion, s hrdinným panem Roháčem z Dubé. Povídka vychází z objevu jedné archeoložky, která v roce 1952 zjistila, že hrad Sion neměl vlastní studnu, takže dlouhé obléhaní hradu umírněnějšími, měšťanskými, husitskými Pražany, by muselo úspěšně skončit nejpozději desátého dne, kdyby Pražané, obávající se přílišné moci krále Zikmunda, „lišky ryšavé“, si proti němu nepěstovali hrad Sion jako mocnou a nedobytnou husitskou tvrz. (Objev, že stačilo přehradit potok, z kterého brali hradní vodu, stál archeoložku místo v Akademii věd.) U Michala ilustruje situaci tento zlomek dialogu mezi obléhajícím panem Hyncem Ptáčkem a husitským knězem z hradu Sionu. „Zrazuji ti strýčka“ řekl kněz, proč bys neměl myslet, že zrazuji tebe.“ Pan Hynce, jemuž nenapadlo, že by kdo mohl nezrazovat, o tom zapřemýšlel. „Ba,“ vzdychl. “Oba podobojí, oba Čechové a oba zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“ Poslední Michalův text v knížce, promluva Přemilí sousedé, byla napsána už v exilu, původně pro sborník s názvem Studený ráj. Češi a Slováci ve Švýcarsku. Michalova ironie, s níž se vysmíval jak Švýcarům, tak Čechům, vzbudila mezi krajany bouři nevole. Do krajanského Zpravodaje přicházely dopisy, které napadaly Michala nejen za to, že „kálí do vlastního hnízda“, ale i zato, že uráží Švýcary, což povede k tomu, (cituji) „že naše děti nebudou připuštěni do vyšších škol a našim živnostníkům bude bráněno v podnikání.“ Třeba říct, že Zpravodaj otiskl i protestní dopis více než 300 českých studentů, taky emigrantů. Přesto zveřejnění Michalova textu stálo Dr. Záplatu, letitého vězně v jáchymovských uranových dolech – jeho šéfredaktorské místo.... celý text
Krok stranou
1961,
Pavel Buksa
V roce 1961 získal Michal stipendium nakladatelství Naše vojsko a napsal pro ně detektivní novelu Krok stranou. Detektivka z prostředí současných kriminalistů však narazila na posudek šéfa Stráže národní bezpečnosti. –„Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti tímto téměř parodujícím způsobem. Zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty“ (citováno z posudku). To byla i nebyla pravda. Tím slušným člověkem, který akceptoval hrdinovy sice inteligentní, ale ne zcela obvyklé postupy, byl jeho šéf, předválečný bojovník proti fašismu ve Španělsku. Typem socialistického kriminalisty, s kterým se hrdina srážel, tu byl ovšem arivistický stranický kariérista. Autor musel knížku částečně přepracovat a hlavně ji opatřit vysvětlující předmluvou. Ta však byla ve své ironii tak dvouznačná, že ji většina čtenářů považovala za pravou perlu knihy: “V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes užívá a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a z mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takto stát. Ani celé, ani v částech, ani –chcete-li – vůbec.“ Jelikož Krok stranou byl okamžitě rozebrán, došlo v roce l963, kdy bolševik už ztrácel zuby, k novému vydání, tentokrát původního, necenzurovaného textu. Jak velkou umravňující potřebu měla cenzura už jen pokud šlo o Michalův jazyk, dokládá Milena Masáková v doslovu k Michalovým sebraným spisům. PRVNÍ VYDÁNÍ PŮVODNÍ TEXT služební chování předpisový ksicht konstatovala utřela ho páchne z úst smrdí z huby nadšenec horlivec jako mezek, který táhne žentour jako veverka ve šlapacím kole rezervovaná příliš damenhaft Jdi do... Do prdele hrozně ho zbili nabili mu hubu za to mě neobejme ani nepolíbí za to mě nesežere zmátl mě bylo mi ho líto Všechny recenze se shodují v tom, že Michalův Krok stranou přesahuje čímsi velice podstatným běžný detektivní příběh. Že tu jde dokonce o „obrodu tohoto žánru.“ V čem spočívalo Michalovu novum, postihl Oleg Süs ve své recenzi Osvobozující smích nad tratolištěm krve (Kultura 1961 č. 51/52, 21). I Süs zdůraznil, že se Michalovi podařilo zrušit konvenci běžné detektivky. „Michalovým hlavním tématem je etická problematika. Ironizující satira má za svůj pramen – divte se – morálku. Michal napsal detektivní moralitu. (...) Je to moralita doprovázená současně jedovatými šlehy na adresu všech romantických a pseudoromantických chimér.“ Zápletku Michal „odčarovává“, zvěcnuje, zprozajičtuje (…) a tak přirozeně jen stupňuje výsledný účin satiry. V ní autor vyzdvihuje jako kladný pól – ale bez apologetiky – životní názory svého hrdiny, (…) [který] se zapsal nadosmrti citu pro spravedlnost, rozumu, logice a normálním skutečným lidem.“ Süs také upozornil na další, pro Michalovu literární metodu příznačný rys. Celá detektivka je doslova proložena velkým množstvím reflexí a morálních maxim, často vyhrocených do překvapujících i provokujících aforizmů. (Když padlo náhodou: „Sezame, otevři se“, je ovšem marné, chtít zase zavřít horu. Chlap vandruje přes duši pod sukně. Bůh stvořil člověka, ale ho neživí. Ať děláš, co děláš, špatné tě nemine. I blbost je trochu boží dar, nemá se jí plýtvat. Vojáci a kurvy prokážou svou cenu v rozhodných chvílích. Atd.)... celý text
Karma a reinkarnace
2014,
Rudolf Steiner
Knihy Rudolfa Steinera jsem četl hned po roce 89. Zajímala mě problematika Waldorských škol. Antroposofie znamená ve filozofii pokrok, i když ne vrchol. Ale se spoustou věcí souhlasím. Dá se ní stavět dál ve spoustě oborů.... celý text
Stručné dějiny nadávek a sprostých slov
2010,
Richard Marynčák
Tuto kníhu mám vedle Slovníku Karla Čapka. Doplňují se a dohromady tvoří Český jazyk v kostce..... Ještě Slovník cizích slov a slovník současných pitomých slov a pak už tu češtinu snad dám........ celý text
