RinaV
přečtené 151
O dracích a lidech
2020,
Tereza Kadečková
Takové knížky mě prostě baví. Žádné výkřiky o epickém příběhu, či trháku století. A přesto je čtenář na konci zcela spokojen. O Dracích a lidech je stejně jako autorka příběhu v žánru fantasy a plave si v šuplíku weird. Pokud si nejste jisti, co znamená, pamatujte si jedno, můžete čekat tak trošku cokoliv. Zde máte již na úvodních stránkách naservírovaný svět, kde vládne řád lidí, který tvrdě potírá bestie. Bytosti, které sice vypadají jako lidé, ale dokáží se v mžiku přeměnit ve zvířata. Bestie prohrály válku proti lidem, kterým vládne bohyně a jsou do té doby v otroctví, v lepším případě chovaní jako mazlíčci. Roderick je sice členem řádu, ale sleduje si svoji vlastní cestu. Z osobních důvodů touží poznat pravdu o tom, jak to s bohyní, která jim všem vládne vlastně je. A nebojí se při dosažení svého cíle zajít až do krajnosti. V tomto případě to znamená, že uzavře dohodu s Jain. Drakem, bestií, která měla být údajně už vyhynulá a navíc je to pořádný magor, který prvně zabíjí, a až pak přemýšlí. Následuje spirála událostí, kde se za A - nebudete nudit, za B - příběh se žene vskutku rychlým krokem a za C - se dočkáte konce, téměř všeho a všech. I když je hlavní rozuzlení celé záhady řádu a bohyně jasné asi tak od půlky knihy, na zajímavosti konce to vůbec neubírá. Naopak byla jsem zvědavá, jak si autorka poradí s tím, co si na sebe sama ušila a musím říct, že nezklamala. Tereza píše místy až zkratkovitě a zbytečně neodbíhá, ale i tak si stihnete s Roderickem a Jain vytvořit pouto. Schválně nepíši, že k nim přilnete, protože hlavní aktéři rozhodně nejsou jednoduché a už vůbec ne sluníčkové duše. O Dracích a lidech je věc, kterou jsem si moc ráda přečetla. Je to super únik od stále se opakujících dvorů, bojových princezen a nevím, čeho všeho ještě. Svět je tu vybudovaný opravdu zajímavě a lépe, než to některé knihy zvládají na stovkách stránek. A pokud se někdy vyskytne druhý díl, nebo prequel, ráda si ho přečtu. ... celý text
Nejasné hranice
2024,
Marie Domská
Sci-fi z pera české autorky, které by mohlo být něčím zajímavé a bavit? Tady je! Nemáte zač dámy a pánové. Po dočtení téhle knihy jsem pochopila, proč se lidé v hodnocení příběhů tolikrát opakují. Slova jako paráda, jízda, chci víc, byla ta první, co mě napadla. Ale popořadě. Nejasné hranice vypadají po přečtení prvních pár stránek jako komorní příběh. O Erin, která se vinnou nehody ocitla na území, kam žádný člověk předtím nevkročil. Málem zemře, jenže ji zachrání Kchrat. Takový samorost. Mimozemský samorost. Co má přes dva metry. A ocas. A místo mluvení jen chrčí. Erin se mávnutí proutku ocitne uprostřed cizí kultury, o jejíž existenci lidé na zemi nemají tušení. A ne nejsou to miloučcí Asgardové, jaké známe z hvězdné brány. Tohle je rasa, která pro svou vlastní obranu šlechtí celou rasu vojáků – mezi které patří i Kchrat. Komorní drama se rázem změní v příběh, kde se Erin snaží přežít, pochopit místo kde se ocitla, naučit se něco sama o a sobě, a hlavně přijít na to, jak Kchratovu a svoji rasu seznámit, tak, aby z toho nevypukla galaktická válka. Kchrat (ne Krchat, hezky to ch poválejte na jazyku jako pravý Šatchran) je naprosto skvělá postava, hned od prvních stránek mi přirostl k srdci a kapitoly s ním mě bavily nejvíc. Je to taky pěkně tvrdohlavý mezek, ale přestože, jeho vzhled má k člověku daleko, svou povahou mi přišel ze všech jako člověk nejvíc. Příběh má perfektně promyšlené světy, technologie a autorka je podává velmi srozumitelně a hlavně zábavně. Nemusíte se obávat stránek tupých popisů, abyste pochopili, jak je sakra možné hrát na schovávanou ve vesmíru! Jinak tu máme balíček obvyklých podezřelých. Politické intriky, postavy, co kopou jen za sebe, přátele, co pro jiné udělají opravdu i pár nebezpečných blbostí, a hlavně brutálně rozpitvanou problematiku toho, jak jsme schopni přijmout něco jiného, neznámého, když kolikrát odmítáme přijmout sami sebe. Nejasné hranice je závan čerstvého vzduchu na poli české sci-fi, který jsem naposledy cítila, když jsem četla Naslouchače. Ale tohle je víc space a od prvních stránek pořádná akce. Věřte mi, bude vás to bavit a vím, že se chystá celá série, co je naprostá pecka, protože tenhle epos si rozhodně zaslouží víc prostoru.... celý text
Smečka
2024,
* antologie
Co vy a horor přátele? Upřímně, já se mu vyhýbám jako čert kříži, nekoukám na něj ani v televizi. Vážně, poslední skousnutelná hranice je pro mě Ať žijí duchové, nebo krotitelé duchů. A přesto mi Jiří Sivok se svoji antologii Smečka hodil rukavici. ...horor není jen maniak v masce. Horor není jen krev na stěně. Ne, ne a třikrát ne! Je to paleta, ze které si vybere každý… No a já tuhle rukavici zvedla. Sborník obsahuje celkem 15 povídek, ale já vám dám jen malou ochutnávku, důvod, proč byste měli otevřít dveře i do tohoto žánru. Protože po tom, co jsem Smečku dočetla si sakra myslím, že český horor si zaslouží renesanci a to ve velkém. A kde jinde ji odstartovat než tady, ve skupině čtenářů! Čtete Chrise Cartera, fantasy o vílách, psychologické thrillery? Baví vás cestování do jiných světů a realit? Pak zvládnete i horor. Některé povídky, pokud by nebyly v téhle sbírce, bych klidně označila za temnou fantasy, nebo romaneto, protože: ...horor není škatulka. Horor je život a život do žádné krabičky s popisem nedáte. Tereza Kadečková – Panoptikum doktora Marrowa Hned první povídka mě posadila na zadek. Víly, cirkus, podivný doktor, a hlavně absolutně překvapivý zvrat. Kromě toho, že jste celou dobu čtení ve střehu, si odnese znepokojivý pocit prozření, že ne vždy je všechno tak, jak se zdá. A že láska není vždy bezpodmínečná a předem daná, a to nikomu. Petr Boček – Příchod vyvoleného Většina povídek, má v sobě i hluboké poselství, které se váže ke zvířatům, protože povídky spojuje téma psa. Petr je neskutečně zákeřný v tom, že vás na první stránce postaví do idylické rodinné atmosféry, které vás zahřeje u srdíčka a pak… Musíte si počíst, ale krásně ukazuje, co jsou lidé ochotní udělat pro peníze, jaké morální principy, či prosté lidské soucítění jsou schopni potlačit, ať se jedná o ztroskotanou existenci, nebo spořádaného tatínka od rodiny. V podstatě nám nastavuje zrcadlo v tom, že zvířata a děti jsou ti poslední, kteří nemají bankovky na první místě. Ondřej Kocáb – Lajka se vrátila Já nevěděla, jestli se mám smát nebo se bát! Tohle mělo všechno, smutek, obavy, pocit zadostiučinění z pomsty a silný konec. Každopádně zvířata se nemají týrat a Ondřej vám ukáže proč. Mám takový pocit, že tuhle povídku díky lehce bizardnímu podtónu už nikdy nedostanu z hlavy. Ludmila Svozilová – Kříženec Ach, ta hra se slovy, podměty a obrazy. Ludmila je mistryně formátu Moneta, která pracuje s příběhy. Měli jste někdy na někoho vztek? Víte o tom, že šikana je špatná, že? Jenže ono nikdy není kouře bez ohně. V této povídce je mrazivé očekávání, co magického na nás ze stránek skočí. Je tam beznaděj, lidské utrpení, každodenní bolest nešťastného bytí, a hlavně malé soukromé peklo, které si může vystavět každý z nás a peklo, které nám mohou připravit ostatní. O konci ani nemluvím, podobně jako u Moneta vidíte celé plátno, ale jednotlivé linie nejsou ostré a přechází jedna v druhou, a tak každý může vidět něco jiného. Miroslav Pech – V šeru svítání Pro mě první setkání s tímto autorem a musím říct, že jsem při čtení pociťovala velkou nostalgii. Jeho styl psaní a doba, kterou si pro příběh zvolil, mi připomněla mého oblíbence, kterého jsem hltala na střední. Émila Zolu. I zde se jedná o příběh, který je hlavně vystavený na lidech, jejich emocích, jejich tužbách, jejich bolesti, která pramení z toho, z jakého světa přišli. Malebné, ohromující, svírající a naprosto dokonalé. Plné temnoty a malé špetky naděje podobně jako Bestie. U některých povídek jsem celou dobu nezavřela pusu, protože jsem byla prostě v šoku a některé mě zase upřímně pobavily. Ano, paleta pocitů, které při čtení budete mít, je opravdu pestrá, a není to právě to, co u čtení hledáme? Víc psát nebudu, myslím, že z těch mini recenzí je jasné, že mě to nadchlo. Mimochodem, všimli jste si, že bych tam někde psala o tom, že bych byla vyděšená, nebo že bych nad nechutnostmi protáčela oči? Ne, ne a třikrát ne. Smečka je podle mě ta nejlepší volba, po které sáhnout, pokud chcete objevit žánr horor, a co to skutečně znamená! A podle mě by měl každý správný čtenář občas sáhnout po knize mimo svoji komfortní zónu, protože čtení má přece rozšiřovat obzory. Na závěr, obrovská, upřímná gratulace dámám a pánům z Golden dogu. Věřím, že když jste uchvátili takového strašpytla, jako jsem já, další čtenáři si vás brzy najdou. DÁTE SMEČCE ŠANCI?... celý text
