sagasir přečtené 1205

100 divů Itálie 2010, Joshua Burkholder

...ismy - Jak chápat umění 2005, Stephen Little

35 mrtvých 2013, Sergio Álvarez

Byť jsem v Kolumbii nikdy nebyl, tak po přečtení knihy mám pocit, že Kolumbie je jako tahle kniha. Plná protikladů aneb bez pravidel a přitom s pravidly, veselá a přitom plná smutku, krásná a přitom škaredá, bohatá a přitom chudá, plná energie a života a zároveň taková nudná a místy i jakoby bez elánu. A právě v tomhle tkví její kouzlo. Člověk jakoby si nemohl být jistý, jakou tvář mu tato země zrovna dnes ukáže. Upozorňuji, že někomu může dělat problém orientace v ději, jelikož místy je kniha i trochu nepřehledná a rozhodně tomu napomáhá i fakt, že pan autor tak trošku neuznává odstavce. K oné špatné orientaci v ději pak ještě lze přidat i opravdu velké množství postav. Útěchou budiž pak to, že jsou autorem sepsány naprosto věrohodně, kouzelně a budete je milovat i nenávidět zároveň. Hlavně bezejmenná hlavní postava chlapce se povedla na výbornou. Místy možná knize ubližuje přílišná snaha o zachycení všeho podstatného, co Kolumbii na konci minulého století ovlivnilo na úkor vypravěčského umu autora. Nejedná se však o žádný markantní problém a věřím tomu, že mnohým čtenářům to ani vadit nemusí. Další možný problém se pak může u čtenářů vyskytnout přes možnou přemíru sexu v příběhu obsaženou. Rozsahově se pak opět kniha řadí do vod průměru (464 stran). Příběhově nenudí a je rozhodně originální. Svým způsobem jsou knihy takovou pocitovou, časovou a kulturní cestovní kanceláří, jelikož díky nim se podíváme po celém světě a mnohdy vlastně i mimo něj. A přesně všechny tyto aspekty nabízí i kniha 35 mrtvých. Doporučuji Vám tak sbalit si svá ,,čtenářská zavazadla“ a vydat se s nimi na cestu do Kolumbie. Rozhodně na vás bude čekat knižní zážitek, který já hodnotím 100 %.... celý text

Pravda o případu Harryho Queberta 2013, Joël Dicker

Lolita šmrncnutá detektivkou Dá se kniha popsat jako Lolita šmrncnutá detektivkou? Ano. Zdaleka to však nevystihuje vše. Pravda o případu H. Q. je skvělým zástupcem mimoseverské krimi literatury a na následujících řádcích vám sepíšu proč tomu tak je. Dicker umí skvěle popisovat. Popsat charaktery postav, popsat samotný případ se všemi detaily, popsat americké maloměsto, popsat podivnou a možná i zakázanou lásku. Spisovatel je prostě mistr popisu. Hlavní duo postav Qubert a Goldman jsou oba spisovatelé a to se mi velice líbí. Nevím najednou ten příběh působí tak ještě nějak víc knižně. Oba hrdinové pak mají velkou osobnost a v ději se o jejich přátelství dozvídáme víc a víc. Převážně Goldman je zajímavou postavičkou. Taková ta jeho vychytralost popsaná na začátku knihy na vás působí dost rozporuplně. Na jednu stranu mu máte za ni chuť nejraději párkrát vrazit, ale i ho za to uznáváte. Qubert vás zase naštve, ale i si u vás získá určité pochopení jeho láskou k patnáctileté Noře. Proto onen odkaz na Lolitu. Nemyslete si, že bych takovéto obrovské věkové rozdíly v páru podporoval, ale v knize je to něco jiného. Právě onu lásku pak dokázal spisovatel tak skvěle vykreslit, že jí snad i fandíte. Celkově se dá říct, že ústřední dvojici v tomto příběhu víceméně fandíte, ať už se chovají jakkoliv. Ostatní postavy pak také zaujmou a rozhodně nejsou jen takříkajíc do počtu. Ruku v ruce s postavami jde i prostředí. To je také sepsáno velice kvalitně. Zvláště popis onoho maloměsta a života v něm je tu se vším všudy. Co ještě na knize pochválit? Rozhodně originální zápletku, která rozhodně nenudí a je skvěle propracovaná. Samozřejmě se dočkáte i napětí. Je ho tu tak akorát. Čeká nás i výtečně sepsaný konec a dočkáte se i pár zvratů. Velice se mi pak líbilo to prolínání detektivky, milostného románu a výpovědi z minulosti našich hrdinů. Celkově nám to pak vytvořilo trošku rozsáhlejší (580 stran) skvělé detektivní dílko. Velice originální dílko a to nejenom třeba tím, že kapitoly se tu číslují od konce na začátek. Myšleno od největšího po nejmenší číslo. Tato kniha mi byla doporučena kamarádkou a já jsem rád, že to bylo dobré doporučení a mohu toto dílo doporučit dál. Sice nejspíš navždy budu milovník a budu mít nejoblíbenější současnou severskou krimi literaturu, ale i Pravdu o případu Harryho Queberta jsem si po přečtení velice oblíbil. Na tomto díle jsem neshledal žádnou chybu a proto jí uděluji 100 %. Evropská detektivka je jednoduše stále skvělá.... celý text

Pochoutka 2009, Muriel Barbery

K jídlu patří vzpomínky K jídlu jednoznačně kolikrát patří vzpomínky a právě s nimi pracuje tato autorka. Onen kulinářský kritik tak vzpomíná. Vzpomíná velice originálně a někdy snad až zvláštně. Pochoutka je v jistém slova smyslu hodně podobná knize Food Junkie- Posedlý jídlem od Monse Kallentofta. I zde je hlavní postava nemocný kulinářský kritik, gastrozávislák, který vzpomíná na své zážitky spojené s jídlem a objevují se zde i pasáže spjaté s jeho rodinou. Nicméně v jedné zásadní věci se rozchází a to ve své kvalitě. Pochoutku bohužel moc chválit nemůžu. Prvotní problém u mě nastal při postavách. Hlavní hrdina ví, že umře, avšak stylem jakým jej autorka sepsala, k němu nemůžete nějak najít cestu a možná i pochopení a ač to bude znít sebehnusněji, tak je vám v podstatě jedno, že zemře. Ostatní postavy se v knize objevují ledabyle a mnohdy máte pocit, že jsou v ději naprosto zbytečné a akorát děj zbytečně zamotávají. Samotné vzpomínání na jídlo je mnohdy až moc intenzivní a v určitých částech zbytečně dlouhé či snad i prazvláštní. Jmenovitě třeba pojednání na tři stránky o tom jak je marocký chléb kesra úchvatný. Čtenář by to jistě pochopil po stránce mu věnované a ono zmiňované rozpitvávání nad jeho úžasností zcela kazí onu úžasnou myšlenku, že se člověk dokáže radovat a užívat si maličkostí, jako třeba jíst kesru. Samotný závěr knihy, ke kterému se jinak pročtete hodně rychle (kniha má jen 128 stran) mě bohužel také zklamal. Kulinářský kritik si totiž jakoby zčistajasna na onu hledanou chuť vzpomene, ale žádné páni, no teda či hlubší pocit to ve vás nakonec nevyvolává. Já si samotný konec pro sebe okomentoval slovy: aha, hm, ok. Dále jsem s dějem měl problém v tom, že autorka vyučuje filozofii a tu do děje bohužel mnohdy vecpala až moc a pro mě i nepochopitelnými obraty. Abych však jen nekritizoval, tak přiznám, že jsem našel při čtení tohoto dílka i pár pozitivních věcí. Za prvé se mně líbily dvě kapitoly, ve kterých vystupovali pes a kocour. Ty zvládla autorka výtečně. Líbilo se mi také to, že kniha nese jakési poselství a nutí vás přemýšlet či vzpomínat. Přemýšlet jaká chuť by to byla u vás a vzpomínat na zážitky spjaté s jídlem. Pochoutka je kniha se skvělou myšlenkou, ale špatným celkovým zpracováním. Z tohoto důvodu jí uděluji jen 40 %.... celý text

Vražedné struny 2015, Oscar de Muriel

Staré dobré vražedné Skotsko Nejprve bych rád napsal pár slov k nadpisu této recenze. Ten prosím berte v potaz pouze z literárního hlediska. Toto dílo totiž silně připomíná ty staré dobré detektivky z Anglie, Skotska atd. Teď už přejděme k samotnému recenzování. Na nijak nevybočujícím rozsahu (397 stran) se nám rozvijí příběh, který by opravdu dokonale zapadl a vlastně i zapadá mezi detektivky Agathy Christie a Arthura Conana Doyla. Dalším spojujícím prvkem mezi nimi je pak to, že i Vražedné struny jsou povedeným literárním dílem. Pochmurné prostředí Skotska opět dokazuje, že detektivkám vyloženě svědčí a je nedílnou součástí té správné pochmurné atmosféry u detektivek. Muriel to nejspíš moc dobře věděl, tudíž pro svoji prvotinu vybral zrovna tohle prostředí a zpracoval ho na výbornou. Samotné orientování děje do minulosti jsem bral s nadšením, jelikož knih odehrávajících se v současnosti čtu víc než dost. Tuto oblast pak autor zvládl sepsat bez problému a do celého příběhu opět skvěle zapadá. Velice se mi líbil i motiv hudby a s ním spojený případ. Takovéto spojení u detektivek není moc běžné. Z příběhu bylo jasně patrné, že autor je i houslistou a tedy ví, o čem píše. Muriel je však i chemikem a i z této oblasti určitě čerpal pro svou knihu a je to na ní znát. Samotný příběh pak nijak nevázne, mnohdy je i úsměvný a v jiných částech děsivý a hlavně je celkově skvěle propracovaný. Dalším velkým plusem u této knihy jsou postavy. Ústřední dvojice vyšetřovatelů je takovou tou dvojicí co na první pohled absolutně k sobě nepasují, ale postupem času jak oni tak i vy zjišťujete, že se vlastně skvěle doplňující, funguje jim to spolu a vy jim nakonec i fandíte. Vzájemné špičkování dvou vyšetřovatelů a poté i sluhů pak už jen dodalo větší stupeň oblíbenosti těchto postav. Muriel pak ještě dokázal sepsat i postavu vraha, kterou jsem dokázal i z části litovat. Takže slušná práce pane autore. Slušnou práci od autora očekávám i při dalších dílech. Vražedné struny jsou totiž prvním dílem připravované trilogie. Tahle prvotina se autorovi povedla a já ji hodnotím 90 %.... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 1986, Gerald Durrell

Příběh co vám vykouzlí úsměv na tváři Úžasná to kniha. Na 300 stranách se začtete do přenádherného humorného příběhu plného i lásky k přírodě a věřte mi, že to rozhodně stojí za to. Celý příběh pak působí tak nádherně mile a hlavně oddechově. Skrz text k vám prostupuje nesmírná láska ke všemu živému a zároveň se bavíte nad životem jedné velice povedené rodinky Durrellových. A že to tedy povedená rodinka je. Ostatně i samotné postavy jsou další výtečná věc na této knize. Ať už se jedná o výše zmiňovanou rodinku či postavy ostatní. Co se Durrellových týče, tak kromě malého Geralda se setkáváme i s jeho mámou, sestrou Margo a bratry Lesliem a Lawrancem. Leslie miluje zbraně, Lawrence je spisovatel a Margo je osmnáctiletá slečna v pubertě. Matka tohoto klanu je pak vdova a neustále něco vyvařuje. Spolu pak prožívají velice vtipné situace. Z postav ostatních se mi třeba hodně líbil Theodor s velice zvláštní mluvou a postava Spira Řeka co miluje Angličany se také nadmíru povedla. Jazyk v knize použitý je místy už poměrně zastaralý, ale to vůbec nevadí. Dodává to obzvlášť v dnešní době knize takové prastaré kouzlo. Velice se mně pak líbila různá přirovnání, která autor v textu použil. Krásně se čte i samotný popis přírody a okolí ostrova Korfu. Člověk má hned chuť si tam zajet. Největší radost ze čtení jsem však měl při čtení již zmiňované lásky Geralda ke všemu živému. Zároveň jsem mu i trochu záviděl to mládí a možnost chovat pelikána, želvy, ropuchy a jiná zvířata. U Geralda jednoduše opravdu bylo vidět, že tu přírodu miluje a jejímu zkoumání je plně oddán a s láskou i plnou oddaností určitě tehdy psal tuto skvělou knihu a je to na ní znát. Toto dílo je čtivo plné lásky, krásné přírody a milého humoru. Kniha nenudí a vy hltáte jednu stranu za druhou. Tady budu hodnotit 100 % a dle mého názoru naprosto zaslouženě.... celý text

Food Junkie - Posedlý jídlem 2014, Mons Kallentoft

Prožraná zpověď A já si našel idol. Tak takhle já bych si chtěl žít. Žít jako pan Kallentoft. To jest být úspěšným spisovatelem detektivek a užívat si gastronomii, jelikož i mě hrozně baví vaření a ochutnávání jídel. O mně však tato recenze být nemá a tak se vraťme ke knize. Začnu varováním, že ji nečtěte rozhodně při držení diety a večer, jelikož vás donutí zajít do ledničky pro něco málo na zub. Samozřejmě to něčím malým na zub skoro nikdy nekončí. Pokračovat pak budu tím, že knihu jinak naprosto všem doporučím. Pro autora není jídlo jen jídlo, jen nutnost k přežití. Pro něj je to život, životní styl a něco čemu je naprosto oddaný. Rozlučme se tak s pocitem, že třeba nějaký nakládaný hermelín je vrchol gastronomie, zaplačme si tiše nad tím, že mnoho rodin není schopné finančně utáhnout teplé večeře, tudíž jejich gastronomický vrchol je pečivo s něčím k oné večeři a začtěme se a žasněme. Tahle gastronomie je úplně jiná a prvotřídní. Setkáváme se tu tak s pokrmy jako kaviár (jen ten nejlepší), žraločí ploutve, filet mignon, kachnička (ale ne jen ta naše klasická pečená), ryba Fugu, plátky zlata a mohl bych pokračovat. Samozřejmostí jsou pak i ta nejvybranější vína. Jídlo se musí někde připravovat a tak přijměte pozvání do těch nejlepších světových restaurací. Podíváme se tak skrz ně například do New Yorku, Sydney, Bangkoku, Macaa, ale i do vybraných nejlepších španělských restaurací či restaurací ve Švédsku. Z celého světa tak vlastně chybí jen pokrmy a restaurace z Afriky. Což mně přijde škoda, jelikož by se i tady určitě něco našlo. Kallentoft jinak opět skvěle vykresluje veškeré prostředí a dokonce v příběhu najdete i jeho typické promlouvání mrtvé duše tolik typické pro jeho detektivky. Hodně se mně líbilo, že autor dokázal nahlížet na jídlo i z humorného hlediska (třeba jeho vzpomínka na vanilkovou zmrzlinu navždy spojená s prděním jeho spolužáka ve škole). Kniha však není jen o jídle, ale je to i jakýsi milostný román a vyprávěním o přežití. I tuto složku zvládl sepsat Kallentoft bravurně. Hlavně mě dostala kapitola, ve které zjišťujeme, že jeho matku v dětství osahával její strýc. Dostávání se z o otravy krve, či podezření na synovo krvácení do mozku byly další silné motivy v této knize, díky nimž je tak skvělá. Čtení tohoto díla vám jinak moc času nezabere (264 stran). Pan autor touto knihou pro mě dokázal, že není jen autorem skvělých detektivek, ale je to prostě obecně skvělý autor, který umí vyprávět. Stejně tak jak z dobrého jídla budete mít plné břicho, tak po přečtení knihy budete mít plně nový a krásný čtenářský zážitek, jenž já hodnotím 100 %. Poznámka na závěr: Když už se jedná o knihu hodně spjatou s jídlem a gastronomií, tak mi dovolte sepsat pár mnou osvědčených dobrot. Všechny jsem jinak někdy sám vařil a ano možná vám jejich příprava přijde drahá či časově náročná, ale proč si někdy neudělat takhle radost. Ten pocit potom je opravdu báječný. 1) Koláčky s balkánským sýrem a jahodami 2) Dýňovo-krupicová kaše 3) Chlebová pánev po Španělsku 4) Salát z červeného zelí s vinnou zálivkou 5) Kuřecí s mátovou omáčkou 6) Vejce plněná tuňákovým krémem 7) Pečené kuře s rozinkovou omáčkou 8) Semla 9) Koláč s kandovaným citrónem 10) Pomazánka z bílých fazolí a sušených rajčat 11) Rybí frikasé s hráškem 12) Dánský pekáček 13) Finská švestková polévka 14) Africké kari 15) Quiche s krémem z pečených paprik a s kozím sýrem 16) Korsické hovězí s francouzskou kaší a nebo cuketovými bramboráčky 17) Plněné zelné závitky 18) Red Velvet řezy s červeným ovocem 19) Grilovaný losos s limetkovým máslem 20) Krabí koláčky 21) Pomerančovo-čokoládové koláčky 22) Bílá fazolová polévka 23) Hovězí s houbami a zeleninou na pivě 24) Třešňovo-jablečný pudink 25) Italské masové koule s kukuřičnou kaší 26) Květák s citrónem a česnekem 27) Mangové lassí 28) Ananasové čatní 29) Zapečená jablka s tvarůžky 30) Mandarinková kuřecí polévka s pistáciemi a mátou 31) Kuřecí s houbami v jogurtovo-hořčičné omáčce 32) Banánové lívance s dýňovou marmeládou 33) Sýrové taštičky z Balkánu... celý text

Kritik 2016, Peter May

Detektivka po francouzsku aneb dejme si víno Po přečtení několika knih od tohoto autora kdy jsem byl neustále zklamán a zklamán jsem se konečně dostal k sérii Akta Enzo a zde se do mého vkusu naopak autor naprosto trefil. Kritik je druhým počinem z této série a oproti skvělým Výjimečným lidem o něco horší, ale stále skvělá detektivka. Já jednoduše to francouzské prostředí miluju. Díky autorovi skvělému popisu okolí máte úplně pocit, že se v té Francii opravdu nacházíte a snad i pijete na nějaké té vinici to jejich skvělé víno. Ostatně víno v této knize hraje obrovskou roli. Místy si sice připadáte, že čtete spíše nějakou odbornou literaturu než krimi. Pojmy jako homogeneze, vysokotlaková mikrovlnná digesce pomocí koncentrovaného HNO3 vám asi moc neřeknou, ale nijak zvlášť to nevadí. Text to obzvláštní a vy si můžete případně někde vyhledat, co se za těmito pojmy skrývá. I samotné ochutnávání vína je vcelku věda a nutno dodat, že autor ji sepsal skvěle a čtenář se dozví mnoho zajímavých informací. Jen si tedy moc nedokážu představit, že bych ucítil při ochutnávání vína třeba masový podtón či lékořici atd. Dosti originální je i uchování mrtvol. Ty se marinovali ve víně. Holt někdo marinuje ve víně třeba maso či hrušky a někdo do nich nakládá své oběti. Opět dosti originální způsob jak čtenáře zaujmout a radím vám si jej nepředstavovat jako já. Z oblasti ne zrovna hezkých obrazů pak ještě jmenujme třeba i samotnou pitvu oběti, která už tak evokuje dost nehezkých věcí, ale autor právě zde ještě víc přitlačí na pilu. Naštěstí do textu vepsal i vyloženě úsměvné věci na odlehčení děje, jako třeba psisko rozvazující lidem tkaničky. Jen si tedy autor mohl odpustit to, že tento pes nakonec skončí rozpárán. Kniha je jinak nejvíc napínavá až na závěr, ale nebojte i v průběhu čtení na vás nějaké to napětí přece jenom čeká. Když už jsme u toho konce, tak se k němu dostanete docela rychle, jelikož ani Kritik nemá moc stran (312 stran). Úplný závěr je nám pak podán otázkou. Na případnou odpověď na ni si budeme muset případně počkat, ale hlavní děj je jinak v knize uzavřen. Za plus se rovněž dají považovat i postavy. Nejvíc prostoru dostává samozřejmě s každým okem jinak barevným, vlasy do ohonu a se šedými pramínky v nich vyšetřující Enzo. Tento hrdina mě jednoduše baví a je to obrovský sympaťák. V ději se pak postupně objevují nám už známé další postavy z prvního dílu této série. Mně osobně pak nejvíc zaujali a líbí se mi dvě z nich. Přítel Enzovi dcery Bertrand, který neustále nepřestává pozitivně překvapovat a prsatá Enzova studentka Nicole. Kritik je krimi, díky níž se přenesete do Francie a napomáhá tomu i hodně francouzských slov v ději použitých. Spojení Francie a krimi k sobě jednoduše jde, alespoň v tomto případě. I když je Kritik skvělý, tak více se mně líbil první díl série. Jeho příběh mně přišel takový celkově propracovanější a víc mě i bavilo to hledání odpovědí na nalezené indicie. Kritikovi pak uděluji 85 %. Poznámka na závěr: Kdo by to byl řekl, že se díky kriminálce rozhodnu začít pít a vařit. Když se však v ději neustále objevuje víno, tak vám to nedá a nějaké si koupíte. Obzvlášť když ta francouzská jsou výtečná. K dobrému vínu pak samozřejmě patří i dobré jídlo. Jelikož velice rád vařím a zkouším nové recepty, tak o programu na jedno odpoledne bylo jasno. Uvařte si tedy třeba jako já takové francouzské menu. K předkrmu jsem si upekl Quiche s krémem z pečených paprik, provensálskými bylinkami a kozím sýrem. Následovala pro Francii typická cibulačka. Hlavní chod byl ve znamení Korsického hovězího s francouzskou kaší a nebo cuketovými bramboráčky. A sladká tečka na závěr se nesla ve znamení pomerančovo - čokoládových koláčků. Sice zaplatíte poněkud více za suroviny, ale za ten pocit sedmého nebe v puse při konzumaci a radosti při vaření těchto delikates to rozhodně stojí. Za čtení stejně tak stojí i série Akta Enzo od Petera Maye.... celý text

Vídeňské bratrstvo 2016, Ingar Johnsrud

Nová hvězda na obzoru Se svou troškou do mlýna už tak dost silně obsazeného světa krimi literatury přispěl i norský autor Johnsrud. Představil nám tak svoji prvotinu Vídeňské Bratrstvo z připravované trilogie a jedná se o prvotřídní debut. Zdá se tedy, že se nám tu objevila nová hvězda na poli tohoto žánru. Autor se s ničím nepáře a začne s akcí hned od začátku knihy a tak už se první zastřelená mrtvola nachází víceméně hned v úvodu první kapitoly. Samotných mrtvol je pak v knize víc než dost. Popis jejich stavu je mnohdy dosti výstižný až nechutný, ale i to dělá tuto knihu tak skvělou. Z přeživších postav nejvíce zaujme vyšetřovatelské duo. Na jednu stranu tu máme možná nesourodou dvojici vyšetřovatelů aneb on Nor a ona původem z ciziny, ale žijící v Norsku. Přesto se nakonec ukážou jako sehraná dvojice, která dokáže čtenáře zaujmout. Autor se naneštěstí nijak zbytečně a zdlouhavě nezabývá jejich osobním životem. Nedozvíme se tak mnoho o kulhajícím vyšetřovateli a nedozvíme se vůbec nic o jeho kolegyni, ale to nevadí a třeba nás s nimi autor víc seznámí v dalších dílech. Z ostatních postav pak budete mít místy guláš v hlavě, jelikož je jich v příběhu opravdu požehnaně. Naštěstí se k nim autor v druhé polovině knihy místy vrací a trochu vám je tak připomene a lépe se v nich orientujete. Za zmínku rozhodně pak stojí i postava vraha. Sepsán jako děsivý voják bez tváře, tak to prostě přidává příběhu tu správnou šťávu. Střídání současnosti s minulostí rovněž padlo na úrodnou půdu a skvěle to celý příběh obzvláštňuje. Postupné proplétání k meritu věci je sepsáno jednoduše báječně a mnohdy vás dosti překvapí. Jako třeba při zkombinování rasové hygieny se zjištěním, že někdo šlechtil mírně řečeno nepěkné viry, jejichž vypuštění by způsobilo epidemii až pandemii. Do toho všeho ještě přidejme náboženství (sektu a místy se objevuje i Islám), mnoho mrtvých, samotné vyšetřování a podklad pro hodně zajímavý příběh máme hotový. K napětí pak lze napsat tolik, že když se vám děj zdá méně akční, tak autor přitvrdí na pilu a rázem je děj o něco napínavější. Celkově s napětím umí výborně pracovat a správně ho dávkovat. Samotné čtení vám díky krátkým kapitolám rychle utíká a rozsahově očekávejte znovu víceméně klasický rozsah (448 stran). Samotný závěr díla je pak místy otevřený, ale nebojte se, to hlavní je uzavřeno, ale díky pár otevřeným věcem se skýtá možnost, že se s nimi setkáme i v pokračování. Na něj si však musíme počkat. Konec knihy kdy vlastně policie lže veřejnosti a dokonce si některé věci sama policie nalhává je překvapující stejně jako celá tato kniha. Překvapujíc dobrá. Debut jak má být, aneb tenhle se vážně povedl. Už teď se těším na případné pokračování této slibované trilogie. Jedna z nejlepších knih krimi žánru co jsem letos četl, ba co jsem kdy četl. Tady jsem nenašel žádnou chybičku a uděluji jí plných 100 %.... celý text

Rozbití andělé 2015, Graham Masterton

Detektivka tady, tam a prostě všude kam se podíváš Co k této knize napsat? Například to, že církev z ní rozhodně asi radost mít nebude, ale to nás jako čtenáře nemusí zrovna dvakrát zajímat či dokonce trápit. Ať už jste si z prvního dílu této série zvykli či ještě nezvykli na opravdu drsné věci, které si pro nás autor vymyslel, tak vězte, že ani v druhém díle je autor nevynechá. I když mně přijde, že malinko, ale opravdu jen málo z nich polevil. Na druhou stranu co vlastně ještě může být děsivější než ono odstraňování masa ze živého člověka (pro ty kdo nečetli první díl této skvělé série, tak přesně tohle v ní kupříkladu najdete). V Rozbitých andělech pak objevíte třeba zašitou živou krysu do mrtvého člověka, ženu co trefí kladivem do hlavy jinou ženu či bombu v další mrtvé oběti. Prostě opět dost děsivé a tedy opět nedoporučuju číst před spaním. Samotný příběh má spád, postavy opět skvěle sepsané. Zvláště samotnou komisařku si snad oblíbíte ještě víc. Rozsahově se dá opět mluvit o klasice (400 stran). Oceňuji také to, že autor opět našel zajímavé téma a znovu něco z historie co se prolnulo do současnosti. Rád bych i druhému dílu udělil 95 %, ale přijde mi, že první díl této série, kterému jsem toto hodnocení udělil má větší spád a je tak trochu i zajímavější. Proto druhému dílu z této série uděluju 90 %.... celý text

Zářijová světla 2014, Carlos Ruiz Zafón

Prevít stín Příběhově se pro změnu ocitáme tentokrát ve Francii a Modrá zátoka s městečkem ležícím u ní je další autorem mistrně zpracované místo děje. Hned by se tam člověk zajel alespoň na chvíli podívat a relaxovat. Další věc co tento autor prostě umí je sepsání skvělých postav. Irene a Ismael jsou takové ty ještě nevinné dětské duše prožívající momentálně dobrodružství jejich života a snad ani nejde si je neoblíbit a nefandit jim. Kladné body si ale zaslouží i další postavy a převážně ztělesnění zla v podobě stínu, tak to je jednoduše paráda. Stín dokáže být pěkný prevít alespoň tady v knize. Fantasy linka se opět za mě rozhodně povedla a celému příběhu dodává ty správné grády. Příběh pak opět úžasně plyne, dokáže být napínavý i takový mile poklidný a je bez absence hluchých míst. Knihu máte opět přečtenou cobydup. Zářijová světla mají jen 230 stran. Celkově považuji Zafónovi knihy pro mládež za takové knižní mini dezerty. Jejich čtení byl pro mě vždycky slast a požitek (stejně jako nějaký ten mini dezert), ale jelikož jsou mini, tak ten požitek máte bohužel rychle za sebou a vy pak chcete další mini dezert ať už ten opravdový či ten knižní. Ještě že se čtením knih netloustne. Dalším obrovským plusem u Zářijových světel je pak to, že autor dokázal být v textu i vtipný. Rozhodně nečekejte, že se budete smát od ucha k uchu, spíš se jedná o takový ten poklidný, milý a lidský humor. Velice kladně pak musím ohodnotit i závěrečný dopis, který je zároveň i závěrem celého příběhu. Konec v této knize je za mě sepsán dokonale a opět tak melancholicky smutně i šťastně. Tohle prostě Zafón umí. Jsem trošku smutný, jelikož dočtením této knihy mám dočtené všechny knihy autora pro mládež a pro mě to bylo vždycky úchvatné čtení. Jsem docela zvědav, jak se mně zalíbí další romány tohoto autora. Zářijová světla je jednoduše úžasná kniha a i když jí uděluji 100% nejoblíbenější ze série knih pro mládež od Zafóna není. Tou je Marina a to jen kvůli prostředí staré Barcelony. Španělsko je prostě úchvatné a já ho miluji a vy si přečtěte Zafónovi knihy a třeba si je zamilujete stejně jak já.... celý text

Půlnoční palác 2014, Carlos Ruiz Zafón

Exotické dobrodružství Musím pana autora opět pochválit, jelikož znovu dokázal do kratinké knížky (262 stran) vměstnat skvělý příběh. Zjistil jsem, že právě takovéto spojení až pohádkového nádechu se špetkou fantasy a dobrodružství je kromě krimi literatury tou ideální žánrovou směsicí, která se mně vždy zalíbí. Samozřejmě pokud je to dobře napsané. Což je zrovna u tohoto autora vždy. Prostředí musím pochválit. Líbí se mně na něm právě ta exotičnost, a tedy něco na co nejsem úplně zvyklý. Vykreslené je pak myslím velice dobře. Velkou pochvalu si zaslouží i postavy. Mám hodně rád takové ty party kamarádů. Hned mně tak při čtení vytanula na mysl taková kulturní díla jako: Boříkovy lapálie, Pekelná třída či Bylo nás pět a ty skvělé party kamarádů se v nich vyskytující. Fantasy linka je taky výtečně sepsaná. Celkově děj nijak nevázne, nemá hluchá místa a je i napínavý když je potřeba. Líbilo se mi i zapojení pověsti vsazené do děje. Jednoduše tento autor umí skvěle vyprávět, tedy alespoň podle mě. Nechybí ani takový melancholický konec kdy to vlastně dobře dopadne, ale ne pro všechny. Jsem asi cíťa,ale já bych přál všem těm dětem krásný konec. Mám, ale i pár výtek k této knize. Tou první je, že začátek knihy mi přišel takový podivný a nějak jsem se do něj nedokázal ponořit a pořádně začíst jako u ostatních Zafónových knih. Výtku pak mám i k závěru. Konkrétně pak ke zlu, které se v příběhu vyskytuje. Prostě zlo má být zlo a tak žádné výčitky z toho, co napáchalo by mít nemělo či snad prosit o odpuštění. Tedy alespoň pro tentokrát. Byť se opět jedná o skvělou knihu, tak ze čtyř knih pro mládež od Zafóna je dle mého názoru zrovna tahle nejhorší. Přijde mně totiž nejméně propracovaná a i příběhově mi sedla z nich nejhůře. Dle těchto výtek a těch napsaných výše jí pak uděluju 80%.... celý text

Ostrov Entry 2015, Peter May

Stále ne a jen ne Přiznám se, že rozhodně nepatřím mezi fanoušky autorovi trilogie z ostrova Lewis. Z autorových děl pak mám ještě přečteného Pána ohně, ale ani ten mně zrovna dvakrát neoslnil. Přesto jsem se rozhodl, že dám Mayovi další šanci a zkusím od něj další dílo. Tentokrát jsem se tak začetl do jeho Ostrova Entry. Bohužel musím znovu říct ne a stále jen ne a ne. Kniha se mně nelíbila. Nemohu se nakonec ubránit dojmu, že příběh jako celek je až moc překombinovaný, podivně do sebe zapadající a místy až nelogický (byť je vše časem vysvětleno). Chválím prostředí. To autor sepsat umí a dokonce se i k samotnému příběhu skvěle hodí. Milostné zápletky mně jinak osobně nevadí, ale nesmí se to s nimi přehánět a co se milostné tématiky v Ostrovu Entry týče tak zde mně bohužel přišla místy až otravná a celkově podivná. Dávky historie objevující se v různých místech knihy mě také bohužel nikterak dvakrát nezaujaly. Pochválit nemohu ani postavy. Zvykl jsem si, že zvláště u detektivek hlavní hrdinové nejsou rozhodně žádní dokonalí hrdinové a rozhodně mně to nevadí, jelikož rozhodně díky tomu působí mnohem lidsky a čtenář se s nimi spíš ztotožní. Zde však postava detektiva Sima na mě působila až moc negativně a to jeho utápění se v pocitech samoty a zoufalství mně místy hodně vadilo. Rozsahově se pak opět budu opakovat, jelikož se jedná o klasiku (407 stran). K napětí pak jenom dodám: ano kniha je napínavá, ale osobně bych klidně snesl napětí více. Rozhodl jsem se u tohoto autora řídit heslem: Nezkusíš, tudíž nezjistíš. Tak snad se mně další knihy či nějaká další kniha od tohoto autora nakonec zalíbí. U Ostrova Entry se tak nestalo a i proto uděluji knize 60%.... celý text

Výjimeční lidé 2015, Peter May

Konečně se objevilo zalíbení Trpělivost se vyplácí. Mně se v tomto případě zrovna vyplatila. Opravdu jsem nedoufal, že to někdy vyřknu, ale mně se líbí detektivka od Maye. Co líbí, já jsem z ní vyloženě nadšený a rovnou ji označuji za jednu z nejlepších, co jsem kdy četl. Přesto jedno dílo nedělá celek a tak zůstaňme v mém případě s Mayem stále u toho, že obecně detektivky tohoto autora opravdu nemusím, tedy až na tuhle. Tato detektivka rozhodně dělá čest svému jménu, jelikož je opravdu výjimečná a opravdu v ní najdeme výjimečné lidi a to v jakémkoliv smyslu. Právě postupné vykreslování charakteru či celkového jednání postav je jedním z mnoha skvělých částí, která činí toto dílo natolik výjimečným. Vůbec mně nevadí, že Enzo není vyloženě nějaký ten detektiv, kolikrát je to i plus, jelikož přece jenom v detektivkách se to obecně detektivy jen a jen hemží a tak tu hned máme novou perspektivní postavu. Nutno dodat, že autor ji vůbec nezkazil. Samozřejmě má nějaké to všeobecné klišé co se hlavních postav v detektivkách týče, ale na stranu druhou nemít je a být to postava bez problémů, tak by to byla nuda a hlavně bychom snad i tiše záviděli. Povedlo se i samotné zasazení děje do úchvatného prostředí Francie a nápad s katakombami, tak tomu jenom říkám, že tento nápad byl nápadem za milión. Čtením knihy máte nutkání pochutnat si na nějakém to víně (svádí vás to nejenom tou Francií, ale celkově právě vínem, které tu má také svou danou úlohu). Tomu říkám úchvatná propojenost. Dalším nesmírně povedeným kouskem v tomto příběhu je pak samotný akt hledání ostatků oběti za pomocí indicií. Tohle jsem si nesmírně užíval a i díky tomu věřím, že se mně zalíbila zrovna tato detektivka Petera Maye. Na závěr už doplním jen pár informací. Rozsah knihy je (351 stran), za druhé, že se samozřejmě dočkáte napětí a to hlavně na konci knihy a samotný závěr je pak úchvatný. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak i to, že v ději se najdou i místa způsobující minimálně pousmání pokud nejsou vyloženě i vtipné. May mě prvním dílem série Akta Enzo naprosto dostal. Výjimeční lidé je opravdu výjimečná detektivka a já ji uděluji 100 %.... celý text

Bílé kosti 2014, Graham Masterton

Další autor a další detektivní série. Někdo by řekl, že už je toho dost a já zase, že toho není nikdy dost. A za tuhle kriminální sérii jsem pak obzvlášť rád, jelikož se stala ihned mojí oblíbenou a hlavně dokazuje, že současná kvalitní krimi literatura sice je doménou autorů ze severu Evropy, ale občas zazáří i autoři z jiných koutů naší planety. Tady konkrétně Ir žijící v Anglii. Právě ono prostředí Irska je pro detektivní příběh jako dělaný a Masterton to moc dobře ví. Představa a vlastně i popis neustálého pršení či alespoň zatažené oblohy jen umocňuje tu pravou detektivní atmosféru. S postavami v příběhu jsem neměl sebemenší problém. Hlavně pak komisařku Katie jsem si ihned oblíbil. Její postava je skvěle napsaná. Velice kvituji, že tato série je něčím odlišná od všech těch ostatních kriminálek. Je totiž taková celkově děsivá. Právě ona děsivost z této série dělá velmi kvalitní čtivo a věřte mně, že příběhy z této série zatím opravdu děsivé jsou. Možná až moc, až si říkáte, jestli tím sadistou není místo vraha nakonec samotný autor. No uznejte sami, že zbavování masa od kosti u obětí zaživa, tak to je docela silné kafe. Nemluvě o autorově zálibě rozmetání věcí na cucky díky bombě. Je prostě poznat, že Masterton je také autor několika hororů. Spíš tedy tuto sérii nedoporučuju číst před spaním, či když budete třeba sami někde v lese v chatě a kolem bude řádit bouřka. K napětí v knize mám taky samá pozitiva, jelikož kniha v žádném případě nenudí a ohromně kladně pak hodnotím i vymyšlení důvodu samotných vražd. To mně přijde velice originální a zapojení legendy do příběhu se mně opravdu líbí. Rozsahově pak kniha opět nijak nevybočuje. 383 stran je prostě vcelku standart u této literatury. Jediný důvod, který bude srážet mé jinak 100 % hodnocení, je samotný závěr knihy. Tam se mně totiž nelíbilo, co autor udělal z pachatele. Takže jak už jsem hodnocením naznačil tato série a její první díl se u mě umístil hodně vysoko a uděluju mu 95 %.... celý text

Červená lucerna 2016, Graham Masterton

Ženy co hrají důležité role Jak je už z názvu patrné v tomto díle budou hrát důležitou roli ženy. Celkově postavy jsou opět tím, co se autorovi povedlo zpracovat na výbornou. Katie Maguirová opět nezklamala a už se z ní v mých očích stává taková Malin Forsová Irska. Silná žena, komisařka, která to však v osobním životě stále nemá fajn i když to vypadá, že místy svítá na lepší časy. Jsou to však stále jen krátké chvíle. S plusem hodnotím i postavu nové kolegyně Katie. Jediné co bych tedy osobně z příběhu vypustil, tak tu její lesbickou chvilku. Ženské postavy jako celek jsou pak hybnou silou tohoto dílů série a musím za jejich zpracování autora hodně pochválit. I mužské postavy tu však rozhodně stojí za zmínku. Bez nich by příběh nebyl tak dobrým a postavy jako John (komisařčin přítel), zkorumpovaní policisté, nový komisařčin šéf atd. jsou určitě, když už nic jiného tak zajímavé postavy. Samostatnou kapitolou je pak postava vraha. Nebudu prozrazovat co se ve spojitosti s ním děje v knize, jelikož vás nechci připravit o ten moment překvapení a požitku z toho následného zjištění, ale věřte, že je to hodně originální, překvapivé a stojí to za to. Nebyl by to pan Masterton kdyby si opět pro nás nepřichystal nějaké ty opravdu děsivé a opravdu násilné scény. Tentokrát nás tak čeká řezání ruky zaživa (sama oběť si musí tu svou ruku odříznout pilkou či pilou). Z tohoto hrůzostrašného pohledu nás toho, ale čeká mnohem víc, leč nebudu prozrazovat co. Dále pak dodám, že i Červená lucerna je napínavá, nenudí, nemá hluchá místa a místy i dost překvapí. Rozsahově se pak znovu jedná o klasickou verzi současných detektivek (399 stran). Musím uznat, že Graham Masterton se pomalu stává mým hodně oblíbeným autorem. Jeho krimi série s komisařkou Maguirovou se hravě vyrovná skvělým severským knižním kriminálkám a za mě dokonce některé i s přehledem předčí. Zatím je tato série úžasná a už se těším, až v našich končinách vyjdou její další díly. Červenou lucernu jinak hodnotím 90% procenty. Dal bych i více, ale trošku mně tam chyběl ten nádech mystična a tajemna, což se obojí objevovalo ve dvou předchozích dílech série.... celý text

Větrné duše 2016, Mons Kallentoft

Detektivka co nutí k zamyšlení Kallentoft umí vyprávět, nenudí a dokáže psát v mnoha rovinách. Nejinak tomu je i u Větrných duší. Samozřejmě nechybí ani promlouvání zemřelého v ději. Zdálo se mi však, že v tomto díle se monolog mrtvoly neobjevoval tak často oproti jiným dílům této série. Inspektorka Malin rozhodně patří mezi ty nezapomenutelné hlavní hrdiny současných kriminálek a nevím jak vy, ale já jsem vždy zvědavý, co si pro ni tentokrát pan autor přichystá a nutno dodat, že s ní kolikrát rozhodně nejedná v rukavičkách. Ve větrných duších se na první pohled může zdát, jako by se v jejím životě nedělo nic moc důležitého, ale to je jen takové první zdání a Malin tak musí stále řešit jednu životní peripetii za druhou, až si člověk říká, jestli tahle žena bude mít vůbec někdy opravdový klid v životě. Chválím i to, že čím dál víc prostoru dostává i komisařčina dcera Tove. Celkově se mně líbí její vývoj napříč knihami a rozhodně se stala mou další oblíbenou postavou. Právě i vzájemný vztah matky a dcery a naopak dělá mimo jiné z těchto detektivek tak dobré čtivo. Ostatní postavy pak minimálně zaujmou a jsou jen další ukázkou toho, že Kallentoft umí sepsat nejenom skvělé příběhy, ale zároveň je doplnit propracovanými postavami. Děj knihy nikde nevázne, nemá žádné zbytečné odbočky. Možná není tolik napínavý, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Musím i hodně pochválit konec knihy a zvláště pak onen úplný závěr (epilog). Ten je opět tak krásně smutně melancholický. Osobně pak mám rád knihy, které člověka příběhem v nich obsažených nutí k zamyšlení. Přesně to se autorovi povedlo i ve Větrných duších. Zamýšlel jsem se nad společností, a jak se chová ke starším lidem. Zamyslel jsem se, jak se k nim chovám já a zavzpomínal jsem si na babičku s dědou. I tohle je pro mě důkaz toho, že tento spisovatel umí psát zatraceně kvalitní knihy. Větrné duše jsou stejné jako čerstvý vánek. Užijete si ho jen chvíli, protože po chvíli zmizí a pak čekáte na další. Stejné je to pak s touto knihou a vy čekáte, kdy se objeví nový čerstvý vánek a kdy vám do rukou přivane další díl z této povedené krimi série. Co naplat, prostě Kallentoft opět dokázal, že jednoduše umí psát. Knihu hodnotím 85 %.... celý text

Zack 2015, Mons Kallentoft

Zavedená značka v novém Tak hlavní popis děje vypadá určitě zajímavě a věřte, že vás bude čekat i velice zajímavé čtivo. Byť se to může zdát divné, tak já největší sílu ale i slabost knihy nakonec vidím v samotné autorské dvojici. Na jednu stranu právě to, že jedním z autorů je pan Kallentoft je rozhodně jistou záruky kvality. Na stranu druhou i kvůli tomu nad textem svým způsobem neustále přemýšlíte způsobem (tahle pasáž je celý Kallentoft, tohle by mohl být spíš Lutteman) a neužíváte si tak onen text tak úplně čistě jak by si rozhodně zasloužil. Na stranu druhou přečíst knihu a nějakým svým způsobem nad ní nepřemýšlet je také rozhodně špatně. Za sebe musím říct, že po přečtení Zacka v počátku této série jasně vidím právě Kallentofta a řekl bych, že to on bude ten hlavní z autorské dvojice. Malin Forsová svým způsobem dostala úžasný protějšek. Postava Zacka je jednoduše úchvatná. Autorům se povedlo sepsat postavu kriminalisty, který šňupe kokain atd. Vy si ho, ale stejně zamilujete. Jelikož nic prostě není vyloženě černobílé. Tohle dokázat prostě výborný majstrštyk. Celkově postavy jsou dalším obrovským plusem i této série a právě v jejich sepsání je mistrem nad mistry pro mě zrovna Kallentoft. Oproti sérii s Malin Forsovou se zdá, že série se Zackem bude o něco drsnější. Místy je totiž dosti brutální (roztrhání těla vlky atd). Příběh samotný pak úžasně plyne, je napínavý, rozsahově se znovu jedná o klasiku (400 stran) a samotný závěr je pak naprosto úžasný. Samotná inspirace řeckou mytologií a Zack jako moderní Herkules je pak dle mého názoru skvělý nápad, který byl i skvěle zpracován. Musím uznat, že i z této série jsem nadšen. Zatímco nejspíš spoluautor Lutteman zůstane ve stínu známějšího Monse Kallentofta, tak o sérii se Zackem si rozhodně nemyslím, že se bude krčit někde ve stínu. Čtenáři mně po přečtení prvního dílu snad dají za pravdu. Teď už to jenom nepokazit u dalších dílů. Zackovi uděluju 100%. Skvělá to kniha.... celý text

Brennerová 2016, Wolf Haas

Poněkud vtipnější detektivka Zadní strana obálky u této knihy hlásí např. toto: Nikde se neumírá vtipněji než v detektivkách Rakušana Wolfa Haase. Také, že se jedná o nejvtipnější detektivní román posledních let. Jestli je obojí skutečně pravda nakonec tak úplně posoudit nemohu, ale mohu za sebe posoudit, že nakonec právě ten vtip a humor byl na celé knize to nejlepší. Některé věci by se dohromady asi úplně míchat neměli. Přesně takový pocit se u mě dostavil po přečtení tohoto díla. Bohužel jedna část a to ta vtipná tu hodně kvalitou převyšuje tu druhou část knihy a to tu detektivní. Celou knihu vnímám jako takovou parodii na detektivky a bohužel nutno říct, že nepovedenou. Příběh jako celek je takový nepřeberný mix. Mnohdy se v textu objeví něco, co bych já absolutně vypustil a to je u celkového počtu stránek této knihy (229 stran) asi ne úplně ideální. Samotný styl vyprávění autora je také dosti zvláštní. Jednou je to Ich- forma, podruhé zase Er forma a objevuje se tu často i Du- forma. Postavy jsou takové celkově prapodivné a celkově se prapodivně i chovají. Vy si tak bohužel nedokážete nějak vytvořit vztah k nim. Samotné zpracování oné detektivní zápletky v knize mně pak přišlo poněkud odfláknuté, místy zbytečně složité a jindy naopak docela nejasné a hlavně vcelku i nudné a rozhodně ne napínavé. Což uznejte sami, že je u detektivky docela průšvih. Zklamal i závěr, kdy na úplně posledních stránkách textu začne jakýsi náznak toho, že to nakonec vše mohlo být úplně jinak a pak konec. Trošku podpásovka pro čtenáře, řekl bych. Kniha, ale nebyla úplně špatná se vším všudy a nějaká pozitiva jsem u ní přece jen našel. Za prvé prostředí, jelikož zase tolik detektivek se neodehrává ve Vídni, v Rusku a v Mongolsku. A tím druhým je již tolikrát zmiňovaný humor v díle obsažený. Ten byl, jak už jsem psal výš v knize nakonec tou nejlepší složkou. Rozhodně ho tu pak bylo více než u jiných detektivek a jeho zpracování se povedlo. Samotný krátký rozsah knihy pak taky není špatný. Byla to zajímavá změna číst takovou vtipnou detektivku oproti čtení těch klasických, kde se humoru přece jenom tolik čtenář nedočká. Bohužel kniha nebyla kvalitou vyvážená a zatímco ta humorná stránka byla dobrá, zbytek (postavy, styl vyprávění, detektivní zápletka a její vyšetřování), tak to už kvalitou nic moc tedy. Holt detektivkám víc sluší ta drsnost a napětí a pro humor asi raději šáhněme někam vedle. Brennerová mě nakonec docela zklamala a proto této knize uděluji 60 %.... celý text