sagasir přečtené 1194

Jen jeden život 2013, Sara Blædel

Ano i ne Jen jeden život je nové dílo autorky Sary Bladelové, která je v určitých kruzích označována za novou královnu krimi literatury. Já ji však za královnu krimi literatury rozhodně nepovažuji. Na druhou stranu, ale není úplně špatná. Příběhově rozhodně v posledních dnech velice aktuální kniha a zaslouží si u mě pochvalu, že se imigranty nedívá jen z jednoho hlediska a problém nebere jen černobíle, ale z mnoha hledisek. Na jednu stranu chválím autorčino snažení vypsat se ve formě vztahů. Vztahů mezi naší a imigrantskou společností. Na stranu druhou to, ale tím množstvím vypsání vztahů trošku přehnala a místy máte pocit, jako byste ani nečetli detektivku. Přemíra postav asi také nebyla úplně to ideální a vcelku mě trvalo se v nich zorientovat. Místy mě vadil i autorčin styl psaní. Ten je převážně takový úsečný, přímočarý, strohý což by nevadilo, kdyby to nebylo až moc takové. Stejně tak se velice jednoduše a kuse vyjadřují i postavy a člověk si k nim nedokáže zrovna moc dobře vytvořit nějaký vztah. Svým způsobem se děj časem potáhne na vlně monotónnosti. Napětí kniha dle mého názoru také zrovna dvakrát neoplývá. Rozsahově pak spíš kratší dílo (336 stran). Oceňuji také, že autorka dokázala v příběhu vraha utajit až do samotného závěru a vy jste tak mohli hádat, kdo jím je. Sečteno podtrženo v něčem je kniha dobrá a v něčem naopak ne a i z tohoto důvodu ji uděluji 60%.... celý text

Furioso 2013, Carin Bartosch Edström

Furioso příběh Konečně, konečně a ještě jednou konečně. Zatleskejme a přivítejme komisařku. Možná se vám to zdá jako malichernost, ale vlastně se jedná o první komisařku, kterou jsem alespoň já u novodobé krimi literatury objevil. Samozřejmě ji ale nemám přečtenou všechnu, tak snad na další komisařku ještě někde narazím. Jakoby i v knihách doposud vládl onen jasný patriarchální řád a i u samotných autorek detektivek jsme se dočkali maximálně kriminální inspektorky. Přitom proč by nemohla být hlavní ženská postava či nějaká postava komisařka jako třeba zde? Nicméně to je jen takový možná můj malý poznatek. Chválím i použití motivu hudby. Hudba a knihy to je také kultura, tak proč to nějak nespojit dohromady. Zatím se tak v rámci současné krimi literatury stalo pouze třikrát. Motiv hudby se objevil zatím jen v Paganiniho smlouvě, Partituře smrti a zde. Nutno dodat, že zde to příběhu rozhodně pomohlo vytvořit něco zajímavého a sepsáno to bylo dle mě také velice kvalitně. Furioso v překladu znamená bouřlivě či divoce. Je však takový i příběh v knize? Z větší části se dá říci, že ano. Nebo v něm alespoň najdete bouřlivý a divoký vztahový propletenec postav a jejich vztahů. Nicméně v této sféře mně přišlo, že jsem narazil i na pár kýčovitých věcí. Samotné postavy pak autorka jistě sepsala mnohdy velice zajímavě a je vidět, že si na nich dala záležet. Plusem je i to, že skoro do poslední chvíle nevíte kdo je vrahem. Autorka si s vámi i jakoby hraje. Do děje totiž vkládá různé indicie, díky nimž si myslíte, že už jste poznali vraha, ale ono tomu tak nakonec není. Nechybí ani očekávané napětí. Já osobně bych ho, ale snesl v příběhu více. Rozsahově se pak jedná o trošku delší verzi detektivek, než jsme možná zvyklí. Není to však nic hrozného (551 stran). Musím napsat, že kniha mnohdy i dějově překvapí, ale bohužel se v ní najde i pár hluchých či nezáživných míst. Celkově vzato se jedná spíše o dobrou krimi s velice zajímavým a neokoukaným námětem. Knize pak uděluji 75%.... celý text

Vesaliovo tajemství 2016, Jordi Llobregat

Jedna z nejlepších knih mého dosavadního života Prostředí jsem si hned zamiloval. Za prvé mám obecně Španělsko velice rád a to jak autor dokázal tehdejší Barcelonu krásně popsat, tak to pro mě byla prostě radost pohledět. Postavy také sepsané velice dobře a hlavně zaujmou a dokáže si k nim vytvořit čtenář vztah. Příběh jako takový nikde nevázne, nenajdete zde žádné zbytečné pasáže a napětí je zde využito tak akorát. Nutno také dodat, že samotný děj mnohdy překvapí (pozitivně). Velice dobře hodnotím i prvky fantasy v knize. Místy má kniha i takový strašidelný nádech, ale nečekejte nic hororového spíš takový jemný náznak hrůzy. I to kvituji, jelikož opět musím zpracování tohoto tématu pochválit. Zasazení děje do minulosti mně vůbec nevadí. Vždyť máme tolik knih ze současnosti a i minulost je přece zajímavá. Pozitivně musím hodnotit i konec či poslední kapitoly knihy. Děj zde nijak nepokazil skvělý příběh, který se odehrál v knize předtím. Rozsahově se pak opět jedná o klasiku (464 stran). Nechci tu dělat španělské literatuře reklamu, ale přijde mně, že hodně čtenářů se při spojení španělská literatura vybaví maximálně Don Quijote…. a mnohdy ani to ne. Přitom si myslím, že to je minimálně škoda. Tak zkuste něco od španělských autorů a třeba se do jejich děl zamilujete stejně jak já. Namlsán Carlosem Luisem Zafónem a jeho knihami, (zkuste si přečíst i tohoto autora, vřele ho doporučuju) jsem od Vesaliova tajemství očekával minimálně dobrou četbu.Nakonec jsem velice rád, že tuto knihu mohu ohodnotit 100% a nebojím se říct, že její četba byl pro mě pomalu svátek a zařazuje se tak mezi mé nejoblíbenější knihy co jsem zatím za svůj život přečetl.... celý text

Poslední poutník 2016, Gard Sveen

Vítěz i poražený Autor za tuto knihu dostal kupříkladu cenu za nejlepší skandinávský krimi román roku 2014 a zdá se, že tento příběh vítězí i u ostatních čtenářů. Zvítězil však i u mého mnoha tituly žánru krimi vytříbeného apetitu? Odpověď zní, ne. Tentokrát jdu proti davu a rovnou říkám, že po přečtení této knihy odcházím nespokojen. Nicméně pojďme prvně probrat to dobré co na této knize z mého pohledu je. Za prvé rozsah. Možná je to pro někoho trochu víc stránek, ale mně to nijak nevadilo (495 stran), pokud tedy nehodnotím příběh. Dále jako plus vidím i to, že kniha ukazuje i nemálo známou část historie Norska. Přece jenom s válkami si zrovna Skandinávii či zde konkrétně Norsko moc nespojujeme. I samotné zasazení místy do historie chválím. Chválím také místy dobře vystupňované napětí. Teď už ale přejdeme k negativům, které jsem na této knize našel. Za prvé postavy. Docela dlouho mě trvalo si k nim vytvořit nějaký vztah a některé z nich mně přišli takové i snad zbytečné. Zbytečný mně chvílemi přišel v některých částech i děj, který občas odbočoval od hlavního děje. Našlo se zde i pár hluchých nudných míst. Krátké kapitoly mně osobně nijak jindy nevadí. Jen tady mně přišli až moc krátké. Sice se po celou knihu zachoval systém kapitola z minulosti a pak z přítomnosti a poté opět z minulosti a pak z přítomnosti atd. Nicméně moc co to dle mého v celkové orientaci v díle nepomohlo a já jakožto jeho čtenář jsem se v něm párkrát ztrácel či úplně nechápal na co onen děj zrovna navazuje. Na závěr ještě opět napíšu své hodnocení knihy vyjádřené procenty. Tady uděluju 65%.... celý text

Spiknutí Starmoney 2016, Jan Seghers

Docházejí snad síly? Po roční pauze se na pultech knihkupectví opět objevila detektivka od německého autora Jana Segherse. Zatímco předešlé díly ze série s komisařem Marthalerem rozhodně byly a stále jsou adekvátním a kvalitním soupeřem k nesmírně populárním detektivkách ze Skandinávie, tak u Spiknutí Starmoney to možná nejspíš tak úplně platit nebude. Opět tu máme zajímavý námět. Zajímavý námět má, ale skoro každý příběh. To další a neméně důležité je pak jeho zpracování a právě v tomhle u Spiknutí Starmoney autor ne úplně oslnil. Já osobně jsem byl vcelku zklamaný z postavy Sϋleymana. Ono použití mužského prostituta oproti ženám prostitutkám mně přijde velice originální, avšak dle mě z toho autora mohl vitěžit více. Sϋleyman mně tak v jeho podání přijde chvílemi takový nemastný neslaný a upřímně celkově bych řekl, že vyznívá spíš jako taková prapodivná existence. Ani ne tím, že je prostitut, ale když se zamyslíte, že prohledal zavazadlo mrtvého řidiče. No nevím, tohle podle mě tedy normální lidé nedělají. Dále trošku vadila i ta politická oblast příběhu. Přece jenom nežiji ve Frankfurtu ani nedělám v politice, takže se s tím nedokážu úplně vžít. Chvílemi mně vadil i milostný život komisaře Marthalera. Což se u předešlých dílů série zatím nestalo. Samotný komisař jinak nic neztratil z minula a stále se nebojím říct, že čtenářům přijde jako velice sympatická postava. Napětí bych místy očekával trošku větší, ale svým způsobem jsem si zvykl, že zrovna u Segherse není zvykem nad přemírou napětí pomalu ani nedýchat. Rozsahově opět klasika (383 stran). Jinak bych pochválil sepsání přítelkyně a kolegyně mrtvé novinářky, která Marthalerovi pomáhala s případem. Sečteno podtrženo Spiknutí Starmoney je dle mého názoru dobrá detektivka, ale na trhu jsou i lepší ba přímo výborné knihy tohoto žánru. Celkově pak pro mě jednoznačně nejhorší díl ze zatím pětidílné série s hlavní postavou komisaře Marthalera. Tomuto dílu uděluji 65%. Snad další díl (pokud bude) bude lepší.... celý text

Učedník 2014, Hans Rosenfeldt (p)

Pád z vrcholu Ve světě u čtenářů pokračování této kriminální série slaví úspěchy. Bohužel u mě tomu tak není. Proto také ten nadpis: Pád z vrcholu. Musím totiž uznat, že první díl z této série se mně hodně líbil. Jelikož to bylo něco nového a uznávám, že kvalitního. I proto jsem měl možná na pokračování této série velké nároky. Ty se však ani zdaleka nesplnily. Prvotní problém byl ten, že mě kniha snad celých 100 stran nedokázala pořádně upoutat ba naopak nudila a přiznám se, že jsem až otráveně otáčel stránku za stránkou a čekal jsem kdy se to pořádně ,,rozjede“. Což u knihy co má 544 stran, tudíž je to krapánek rozsáhlejší čtivo asi není úplně ideální. Dále jsem zjistil, že jsem čtenář, co si potřebuje vytvořit nějaký vztah k postavám. Zrovna zde se to, ale nepovedlo a to u hlavní postavy. Aneb další věc, co mně kazila požitek ze čtení. Na jednu stranu musím uznat, že Sebastian Bergman je právě díky jeho činům velice originální a nepředvídatelný což je plus. Na stranu druhou, když ho v jeden moment v mysli berete jako hrdinu a chcete mu uznale poplácat na ramenou a za pár sekund mu nafackovat a myslet si o něm, že odpornější individuum jste už dlouho neviděli, tak nevím co si o tom úplně myslet, ale minimálně v tom máte guláš. Zatímco v prvním díle mně právě tohle přišlo originální a myslel jsem si, že si třeba ten vztah k této postavě vytvořím v dalších dílech série, tak se to zde nestalo. Osobně mně také vadilo, že když Sebastian zrovna řeší, jak se ke své dceři dostat, tak se objeví vraždy, co připomínají práci vraha, kterého zrovna on dostal za mříže. Jistě v životě je plno náhod, ale tohle už mně přišlo takové do očí bijící. Nicméně dokázal bych se od toho s přivřenýma očima odprostit. Nemluvě pak o jeho stalkingu vlastní dcery. Ze začátku vám to možná přijde úsměvné, ale po chvíli smutné až otravné. Další postavy jinak chvílemi i bavily, či alespoň zaujaly. Takže tady vidím plus. Mínus však vidím v závěru, který je dle mého názoru moc rychle za vámi, třeba zrovna na úkor nudného začátku, o němž jsem psal výše. Samozřejmě tu jinak najdete napětí, ale myslím si, že klidně mohlo a snad i mělo přijít v příběhu mnohem dřív. Celkově tedy tuto knihu hodnotím 55% a doufám, že třetí a další díly této série mě snad zaujmou a budou se mi líbit stejně jako její první díl.... celý text

Světové krimipovídky 2013, * antologie

Světová krimi na jednom místě. Nebo alespoň možná. Jak už název napovídá, jedná se o výbor z nejlepších povídek krimi literatury. Obsahuje taková jména jako: Jeffery Deaver, Jo Nesbø, Boris Akunin, Ruth Rendellová a další. Můj názor na tuhle knihu však není ani trochu pozitivní. Tohle, že má být světové? Pokud očekáváte něco ve stylu současné severské krimi, budete více než zklamaní. Naopak se dočkáte jen zbytečných dialogů, nesympatických postav,trapných zápletek a když si myslíte, že následující povídka už nemůže být horší, tak vězte, že může. Obrovské, obrovské jedno obrovské zklamaní. Povídky, tedy alespoň mě, nedokázaly zaujmout a četl jsem další a další vlastně jen proto, abych zjistil, jestli je tam nějaká, která by se mi líbila. Nakonec tam nějaká byla, ale takových jich zde bylo jako šafránu. Dá se říci, že pro mě to bylo 639 stran knižního trápení. Přesto název asi nebyl vymyšlen jen tak a asi se bude opravdu jednat o světový výbor. Ten si zajisté najde své čtenáře, ale já mezi ně rozhodně patřit nebudu. Za sebe mohu říct jen zlatý Kepler, Mankell a jiní.... celý text

Sluneční bouře 2010, Åsa Larsson

Poloviční úspěch Jednou to prostě přijít muselo. Nemohu říct, že by to byl úplný propadák, ale v porovnání s ostatními velikáni skandinávské krimi mně Larssonová přijde jako poraněný kůň na dostizích. Nevím jak u vás, ale u mě by měla šanci jen při absenci právě výše zmíněných velikánů. Co z toho všeho vyplývá? Vyplývá z toho, že další její knížky už číst nebudu. Jistý recenzent o této knize napsal, že vás do děje vtáhne pomalu. Bohužel já musím podotknout, že velmi pomalu. Při čtení máte pocit, jako by jste se ocitli ve snu nějakého mnicha či jeptišky, která chce zažít nějaké to dobrodružství, ale stále chce být pod ochranou boha. Upřímně jsem čekal, kdy se v knize objeví citace z bible a světe div se brzo jsem se dočkal. Naštěstí jich nebylo tolik. I těch pár řádků mně, ale dokázalo knihu vcelku znechutit. Přesto to úplný propadák není. Při čtení čekáte co bude s vrahem a jak bude jednat. Jeho chování totiž opravdu nelze odhadnout. Čekáte i jak se vyvine postava Rebecky. Pro mě asi nejkvalitnější počin z této knihy. Sestra zavražděného a její přítelkyně je naopak drahý opak. Už dlouho jsem se nesetkal s tak otravným knižním hrdinou. Chvílemi si u ní připadáte, že snad ani není z našeho světa. Co se týče napětí, tak i to najdete, ale bude to dlouho a dlouho trvat. Sečteno podtrženo jedná se o takový průměr. Postavy jsou tak uprostřed. Některé se vám zalíbí některé ne. Absence všeho náboženského by mně osobně vůbec nevadila, ale někomu zase může vyhovovat. Napětí dávkované po troškách, ale zase i to může někomu vyhovovat. Všichni hold nemohou být mistři svého řemesla a právě to Larssonová dokazuje. Možná má sérii knih a je úspěšná, ale mnohem víc lidí si přečte a koupí autory jako Kepler, Larsson, Mankell atd.... celý text

Písečný muž 2013, Lars Kepler

Král je mrtvev, ať žijí noví vládcové Tím mrtvým králem z názvu je myšlen bohužel již zesnulý Stieg Larsson, který u nás svou trilogií Milénium vyvolal nový masivní zájem o detektivky. Nový vládci jsou pak již mnou dříve zmiňovaní autoři jako Kepler, Fossumová, Mankell či Seghers. A právě Keplerovi bych se na následujících řádcích rád věnoval. Už čtvrtá kniha od Keplera se směle může pyšnit přívlastkem skvělá. Sice to ode mě teď bude znít jako ohraná písnička, ale kniha je opět nesmírně napínavá, děj nemá moc zbytečných odboček, postavy sepsané opět více než kvalitně, prostředí jakbysmet, konec uspokojivý, atmosféra tak akorát správně temná, prostě opět kvalita. Manželé Ahndorilovi píšící pod pseudonymem Lars Kepler se prostě právem mohou řadit mezi současné vládce tohoto žánru. Ať už svým opravdu napínavým stylem vyprávění, skvělým popisem postav, originalitou zápletek, občasnou celkem silnou drsností či tím, že děj jejich knih se nijak zvlášť nudně nevleče. Díky bohu za Keplera. Za mě opět 95 %.... celý text

Sladkost života 2009, Paulus Hochgatterer

Jedno velké knižní zklamání Nevím, zda jsem tak okouzlen kvalitou nynější severské krimi literatury, ale tato kniha byla pro mě jedno velké zklamání. Přijde mi, jako kdybych vedle sebe postavil staré auto (tato kniha) a nablýskané nové Porsche (nynější severská krimi). Jakoby na této knize bylo vše špatně. Samotný děj mi přišel přinejmenším strašně nudný a plný zbytečných odboček. Co se zvráceností a podivností týče (přejetá hlava, brutální zmlácení dcery, farář, co slyší hlasy, myšlení na sebevraždu atd.) tak na můj vkus jich bylo až moc a jakoby ani do samotného příběhu nijak zvlášť nezapadaly. Pomalu jsem měl pocit, že dané maloměsto je celé jako jeden velký blázinec a že ony podivnosti jsou v ději jen na upoutání pozornosti. Moji pozornost sice upoutaly, ale to je tak vše. Nemluvě o postavách. Ty mi přišly jakoby halabala sepsané, jen aby se neřeklo. Neměl jsem z nich prostě žádný pocit. Což se mi u čtení knihy opravdu málokdy stává. Je to smutné, ale čím dál víc jsem toto dílo četl, tím víc jsem si říkal, ať už je konec a já mohu číst něco jiného. Bohužel tuto knihu bych asi nedoporučil nikomu a jediné její plus vidím v krátkém rozsahu textu. Pokud chcete nějakou kvalitní krimi literaturu, sáhněte raději po nynější severské krimi a určitě nebudete litovat.... celý text

Dům s matracemi 2012, Paulus Hochgatterer

Severské detektivky vs Dům s matracemi 1:0 Omrzely vás už severské detektivky, ale stále máte žánr detektivek rádi? Mám tu pro vás řešení. Zkuste knihu Dům s matracemi od Rakušana Pauluse Hochgattnera. Nemohu si pomoct, ale mně tento příběh přišel ohromně zdlouhavě vyprávěn, i když má kniha jen 255 stran. Možná jsem také zdeformovaný právě severskými detektivkami, ale tato knížka mi přijde jako taková „detektivní pohádka“. Také mi vadilo, že se na první vraždu čekalo vcelku dlouho a kapitoly před ní byly takové mdlé. I nějaká samotná akce se v knize objevuje až po delší době. Vyloženě mě vytáčely ty zlověstné náznaky v různých kapitolách, ze kterých se pak nic nestalo a já si pak jen řekl, proč? Proč ty zlověstné náznaky nedotáhl autor do konce. Kniha má mimo jiné ohromně tíživou atmosféru. Takovou atmosféru, až jsem z ní skončil v depresi. Neříkám, že kniha je vyloženě špatná, ale proti severským detektivkám prohrává na plné čáře, a to snad ve všech ohledech. Knihu bych doporučil těm, kdo hledají nějakou knihu na zaplnění času (např. při cestě vlakem) a nehodlají číst delší dobu. A také znalcům a milovníkům detektivek a to už jen z důvodu toho, že to detektivka prostě je. Kniha je mimo jiné dobrá třeba právě pro srovnání s jinými detektivkami. V poslední řadě ji doporučuji těm, kteří se rádi ponoří do tíživé atmosféry alespoň sepsané na papíře.... celý text

Psi z Rigy 2013, Henning Mankell

Mankell a Wallander podruhé a podruhé úspěšně Druhý případ s Kurtem Wallanderem je opět skvělá severská detektivka a dokazuje tak, že Číňan a Vrazi bez tváře nejsou u Mankella jen oddělené zářivé hvězdy od celku. Opět budete hltat příběh stranu po straně a zamilovávat se či nenávidět do postav v knize a nebo k nim zastávat neutrální názor. Někoho možná zklame, že knihu bude mít přečtenou raz dva, ale na druhou stranu si o to dřív může přečíst další Mankellova skvělá díla. Samozřejmě nechybí typický prvek u Mankella a to cizina. Nyní se v příběhu podíváme do Lotyšské Rigy. Nevím jak u vás, ale pro mě právě tento prvek ciziny dělá Mankella Mankellem, jelikož málokteré detektivní série či knihy od jednoho autora s vámi projdou takový kus světa jako ty od Mankella a mně to rozhodně nevadí. Zajímalo by mně zda se to děje jenom mně a nebo i vám, ale poprvé jsem si všiml, že si s další a další knihou čím dál tím víc uvědomuju, že mám daného komisaře z knihy či knižní série raději a raději. Kurt Wallander pak není výjimkou. Byť opět mrazivá detektivka z mrazivého severu a východu, tak vám rozhodně vykouzlí příjemný teplý pocit v čtenářské duši z další skvěle napsané detektivky. Za mě 92%. A to není málo, nebo snad ano?... celý text

Bílá lvice 2014, Henning Mankell

Cestování s detektivkou Je až s podivem jak umně dokáže Mankell propojovat rúzná místa na zeměkouli s dějem ve svých knihách. Kniha Bílá lvice pak rozhodně není výjimkou. Díky ní se podíváme velmi okrajově do Ruska či do Jihoafrické republiky a samozřejmě do Švédska. Musím se přiznat, že při čtení prvních pár stránek jsem byl docela konsternován a říkal jsi, jak mě děj nebaví a co se s Mankellem stalo. Prostě prolog o jakémsi vzniku tajemného spiknutí, mně přišel zbytečný, zdlouhavý a hlavně nudný. Naštěstí jsem četl dál a pak už to byl starý dobrý Mankell. Ve zkratce tedy opět nechybělo již zmíněné propojení různých míst na zeměkouli, starý dobrý komisař Wallander a další kvalitně sepsané postavy, zajimavý a napínavý děj s trochou náhledu do historie a kvalitní zakončení. Tudíž pokud se vám nebude líbit onen prolog jak mně, pro kvalitní pocit z četby ho klidně protrpte a budete pak odměněni skvělou detektivkou na jejímž konci si řeknete, že se to Mankellovi zase povedlo. Nevím jak vy, ale já už se nemohu dočkat až budu číst čtvrtý díl z této skvělé kriminální série s komisařem Wallanderem. Za mě 75 % a bylo by to víc, ale nebude kvůli tomu prologu.... celý text

Vrazi bez tváře 2013, Henning Mankell

Vrazi bez tváře, vrazi s tváří Máme zde další kriminální sérii s jedním hlavním vyšetřovatelem? Musím říct, že ano a je to jenom dobře. I zde totiž neočekávejte nic jiného než kvalitu. Mankell se ptá, jestli opravdu stačí jedno jediné slovo a všechna zloba se obrátí proti těm, kteří nejsou na daném místě úplně doma. Bohužel se zdá, že ano. Samotného komisaře si rozhodně zamilujete. Je to takový morous nejistý, kterému utekla žena a ani alkohol už mu nepomáhá. Přesto je to sympaťák. Mankell do svého příběhu opět tahá trochu politiky a ukazuje, jaká je společnost. Dokonce sám autor přiznává, že je tak trochu rasista a přistěhovalci mu zrovna nevoní. To však nic nemění na tom , že Mankell tento žánr umí a neprávem je mnohdy odsouván na druhou kolej například oproti Larsu Keplerovi. Nutno tedy říct, že se vám do ruky dostane kvalitní příběh s kvalitním hlavním hrdinou. Pokud by se vám komisař Kurt Wallander moc zalíbil, tak nabízím možnost vidět ho ve dvou vizuálních úpravách. Oba seriály nesou název Wallander, jeden je ze švédské produkce a druhý z britské.... celý text

Dívka, která si hrála s ohněm 2009, Stieg Larsson

Fenomén pokračuje Co říci k této knize. Snad jen to, že i zde vás čeká opravdu skvěle vystupňované napětí, precizně zpracované detaily, kvalitně napsané postavy a zajímavý děj, který vás opět nebude nudit, i když má kniha rovných 608 stran. Samotný příběh se možná zdá na první pohled jako poutavý thriller, ale při čtení získáváte pocit, jako byste byli na výpravě za hledáním morálky, která je bohužel, či bohudík zasazena do reálného prostředí a že si přejete, aby takových Blomkvistů a Salanderových bylo v našem světě více. Jednoduše vás musí postava Lisbeth uchvátit. Jedná se totiž o směsici skvělé hackerky, pohrdavé dvacítky, dívky, která to neměla v životě jednoduché, Lary Croft, drsňačky, chytré ženy a ženy bojující za spravedlnost. Uchvátit vás také může postava Mikaela Blomkvista, novináře, člověka s dobrým srdcem, neustále si jdoucím za svým cílem a člověka bojujícího za spravedlnost.... celý text

Dívka, která kopla do vosího hnízda 2010, Stieg Larsson

Závěr jednoho fenoménu Do třetice všeho dobrého knižního. Samozřejmě ani v třetím díle této trilogie nechybí kvalitní postavy, vystupňované napětí, děj, který vás nenudí a precizně zpracované detaily. Samotný motiv pomsty je dalším prvkem z řady plusů Milénia. Samotná pomsta je zde chladná jako samotný sever Evropy a provedená do nejmenších detailů a čtenář se nemůže odpoutat od čtení protože prostě potřebuje vědět, jak to bude dál a kdo je další na řadě. Co říci na závěr. Snad jen to, že vám doporučuji si tuto knihu přečíst i z důvodu samotného života autora. Jelikož mnoho podrobností v knize je sepsaných na základě života autora. Na úplný závěr si dovolím upozornit na jeden detail, protože zrovna mistrně sepsané detaily jsou jednou částí, díky kterým je trilogie Milénium tak výjimečná. V prvním díle této trilogie dostane starý průmyslník Vanger jako každý rok v obálce květinu. Pro někoho nevýrazný detail (květiny, které Vangerovi posílala samotná zmizelá Harriet Vangerová), pro mě však podstatný detail. A takovýchto detailů je Milénium plné. I proto si dovolím jedno malé přirovnání. Pro mě je Milénium jako květina od Harriet, možná je na první pohled nevýrazná, obyčejná a ne každý ji pochopí, ale při začtení si najednou řeknete, že to je mistrovsky napsané dílo a každá nová strana z tohoto úchvatného příběhu je jako rodící se květ.... celý text

Tajemství dívky s dračím tetováním 2012, Dan Burstein

Záhada jménem Milénium Trilogie Milénium uchvátila knižní svět a možná i proto se na trhu objevila kniha, která odpovídá na otázky týkající se právě tohoto díla. Na jaké otázky tedy vlastně kniha odpovídá? Zde je jejich malý výčet: Co na smrti Stiega Larssona je pravda a co jen spekulace? Jak by vypadal čtvrtý díl Milénia? Poskytla Lisbeth Salanderová novou definici feminismu? Jaké změny se dějí v překladu knih po autorově smrti a proč? Kdo patří mezi nejslibnější pokračovatele Stiega Larssona? Pokud vás zajímá trilogie Milénium, a to už z jakéhokoliv hlediska, rozhodně si tuto knihu přečtěte. Díky ní totiž uvidíte Milénium v úplně jiné perspektivě. Čtením této knihy nahlédnete pod roucho tajemství skvělé trilogie a zjistíte, že obsahuje plno odkazů na autorův život a na jeho osobnost a že je vlastně plná unikátních detailů, kterých jste si třeba při čtení ani nevšimli. Řekl bych, že tato severská detektivka měla nakonec příběhy tři. Prvním je samotná trilogie Milénium, druhým příběhem jsou právě ony odpovědi na otázky kupříkladu výše vypsané, ale i na jiné otázky a poslední třetí příběh je boj o odkaz autora a jeho komercializace. Kniha jako taková je z velké části psaná formou rozhovoru a nabízí i doprovodný obrazový materiál. Jen je na škodu, že fotky v knize jsou černobílé. Komu bych tedy tuto knihu doporučil? Samozřejmě těm, kteří četli trilogii Milénium nebo se zajímají o autora tohoto knižního skvostu.... celý text

Milénium, Stieg a já 2011, Marie Françoise Colombani

Vzpomínky na minulost a nejasná budoucnost Možná si ještě vzpomínáte na tu dobu, kdy se u nás zrodila mánie kolem Stiega Larssona a jeho trilogie Milénium se stala bestsellerem. I já jsem po nějaké době této mánii podlehl a dodnes toho nelituji. Po čase jsem totiž zjistil, že Milénium nepředstavuje jen knižní trilogii, ale že se kolem tohoto díla objevuje zajímavý příběh, který je spjat s bojem o zachování autorova odkazu. Je těžké doporučit tuto knihu, pokud jste nečetli trilogii Milénium, protože právě tato trilogie má vcelku velkou spojitost s touto knihou. Jedná se totiž o vzpomínky životní partnerky Stiega Larssona. Pro Evu Gabrielssonovou totiž není Milénium jen knižním bestsellerem, ale hlavně symbolem zápasu za mravnost a spravedlnost. Já osobně beru tuto knihu jako bolestnou zpověď ženy, která milovala svého partnera a také jako zpověď ženy, která bojuje za odkaz své zesnulé lásky. Eva Gabrielssonová má v životě tu smůlu, že se nikdy nestala zákonnou manželkou svého partnera. Tím pádem přišla o veškeré dědictví. Bohužel tak musí sledovat, jak se čím dál tím víc rozmáhá „larssonovský průmysl“, který už s osobností, jakou Stieg Larsson představoval, má pramálo společného a stejně tak málo má společného tento průmysl i se samotnou myšlenkou díla. I když má Eva Gabriellsonová šance mizivé, přesto bojuje za to, aby jí byla svěřena veškerá správa duševního vlastnictví Larssonova díla. Stieg Larsson byl totiž novinářem, který se vyjadřoval k závažným politickým a sociálním problémům, ale také to byl člověk, který ctil a bránil pravdu a spravedlnost či bojoval proti násilí a zlu ve společnosti. Právě tak by si ho totiž měli lidé podle jeho družky pamatovat. Bohužel se tomu tak úplně neděje a paradoxně k tomu přispívají také Larssonův otec a bratr, kteří se snaží využít možnost velkého zisku a udělali z Milénia a ze Stiega Larssona komerční značku. Zajímavým faktem ale zůstává to, že otec a bratr se o Stiega Larssona začali pořádně zajímat právě až po jeho smrti a do té doby s ním neměli skoro žádný vztah. Pro Evu Gabrielssonovou tito dva muži představují možná předem prohraný boj, ale ona se přesto nevzdává a snaží se o to, aby se jednou neobjevovala fotka jejího milého třeba na krabici od mléka a aby ho lidé brali doopravdy takového, jakým Stieg Larsson skutečně byl. Tuto knihu jednoznačně musím doporučit všem čtenářům trilogie Milénium i těm, kteří se alespoň trošku zajímají o osudy zajímavých osobností. Kniha však vybízí ke čtení i kvůli samotné snaze Evy Gabriellsonové. Díky ní máte totiž pocit, že i když vede nejspíše předem prohraný boj, přesto se nevzdává a myšlenka nevzdávat se pro dobrou věc za to přece stojí.... celý text

Kdo miluje jinak 2014, Karin Fossum

Do třetice opět skvěle Třetí kniha autorky Karin Fossumové není v ničem horší než její předešlá dvě díla. To tedy znamená, že je opět skvělá. Fossumová jednoznačně dokazuje, že v oblasti spojení psychologie a detektivky nemá konkurenci. Své čtenáře si jednoznačně získává právě tímto spojením, které umí mistrně sehrát v jeden celek, aniž by jedna část byla o něco horší než ta druhá. Nyní nám pro změnu nabízí otázku toho, proč člověk s někým vlastně žije, když si uvědomí, že dotyčného už nemiluje. Je to tím zažitým standardem, věkem, vidinou možná dlouhého hledání nového protějšku, který se třeba ani neobjeví. Čím to tedy je? Na tuto otázku si asi musí každý odpovědět sám. Nicméně je to rozhodně dobré téma k zamyšlení a troufám si tvrdit, že i tak to sama autorka zamýšlela. Další velké plus knihy tkví v jejích postavách. Nevím jak vám, ale mně rozhodně nepřijde normální fotografovat si tělo mrtvoly a poté být posedlý vyšetřováním takového zločinu. Dokonce jsem takovýmto člověkem zhnusen. Z nemalé části ale za tento můj názor určitě může právě to, jak tuto postavu autorka vykreslila. Na druhou stranu mi zase pro změnu bylo líto Kristiny a v koutu duše jsem jí dokonce fandil, aby od tohoto podivného muže odešla. Samozřejmostí této knihy je pak její menší rozsah, nijak velké napětí, ale to neznamená, že ho tam nenajdete. Musíte se však obejít i bez drastických scén. Sečteno a podtrženo Kdo miluje jinak je excelentní detektivka. Příběh se nijak nezadrhává, dokáže zaujmout a právě díky spojení s psychologiií se jedná o takovou trošku netradiční krimi literaturu. Závěrem tedy toto dílo doporučuji všemi deseti. Vždyť se také jedná o dílo severské královny krimi a troufám si tvrdit , že snad i nynější světové královny krimi literatury.... celý text

Provokatér 2013, Karin Fossum

Nevinně vyhlížející zlo Karin Fossumová opět dokazuje, jak je skvělá aneb i její druhá kniha s postavou komisaře Sejera ve vás zanechá dojem kvalitní četby. Nyní si autorka vzala na paškál teprve sedmnáctiletého Johnyho Beskowa a skrz něj nám podává opravdový hluboký pohled do mysli dezorientovaného chlapce. Autorka opět dokazuje, že psychologické vykreslení postav je rozhodně její parketou. Stejně jako u Indické nevěsty, zde nečekejte nějaké přílišné napětí a agresivitu. Síla této knihy je opět v psychologii a v myšlenkách. Máme tu tedy důkaz, že opravdu stačí málo a váš život se obrátí naruby. Také vás toto dílo donutí přemýšlet o tom, jestli je vůbec společnost jako taková připravená na takové devianty a zda se jim dá zabránit. Knihu bych doporučil všem milovníkům detektivek, kvalitních příběhů, obdivovatelům skvěle napsaných postav, ale hlavně fanouškům novodobých severských detektivek, aby uviděli, že se dá napsat i severská detektivka bez velkého množství mrtvých či mnohdy až enormně vystupňované formy násilí a zla, rozsahu přes 400 stran a aniž by nějak ztrácela na kvalitě. Tato kniha vás donutí přemýšlet. Donutí vás přemýšlet a vy náhle ucítíte kolem vás „chlad“. Chlad z toho, jak chladně a bez okolků Karin Fossumová dokáže proniknout do mysli postav (jakoby snad sama něco z toho zažila a pak to jen sepsala na papír). Tenhle příběh se ve skutečnosti nestal, ale vy máte po přečtení knihy pocit, jako by se opravdu stal. Z toho mnohdy až mrazí.... celý text