tatjana1737 přečtené 615

Selfies 2018, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR SPOILERY !!! V úvodu si trochu kopnu do nakladatelství Host: Už v předchozí knize jsem zaznamenala drobné typografické chybičky, které se zde opakovaly (chybějící uvozovky, překlep ve slově), nyní se k tomu ovšem přidala i slovní hříčka v podobě „napadeného“ sněhu (citát: „jemně pihovatou pleť měl bílou jako čerstvě napadený sníh.“) Bohužel se musím připojit k těm, kteří považují tento díl za nepříliš podařený, ba dalo by se říci slabý. Jussi Adler-Olsen píše čtivě, ba dokonce tak čtivě, že i když je to tak trochu o ničem, člověk má tendenci číst dál. Ale asi jsem se jím přesytila, protože už Nesmírný mě nijak nechytil, a po přečtení Selfies rozpačitý způsob a pochyby zůstávají ještě víc. Předně: příběh se odehrává dva roky po předchozí knize, což mi vadí, neb mám pocit, jako kdyby mi něco uteklo. Nemluvě o tom, že v každé knize je něco naťuknuto, a to zůstává nedovysvětleno a nedotaženo, ať jde o Asadovu minulost či případ pistole na hřebíky a Carlovu úlohu v celém neštěstí. Na konci Nesmírného všechny postavy prodělaly hypnózu, která otevřela staré rány, takže bych čekala, že autor hned naváže na tuto linku, obzvlášť když informace na přebalu slibují nahlédnutí do zákulisí oddělení a jeho hrdinů. To se sice konalo, pouze u Rose, ale až po dvou (??) letech? U A-O je mi sympatické, že píše civilně, s nevtíravým, lehce ironickým humorem, bez potoků krve a brutality. Jenže po přečtení předchozích knih si už nejsem jistá, zda si s tímhle vším u mě vystačí. Nelze ignorovat, že všechny knihy mají stejné schéma a kompozici. V úvodu je vždy něco z minulosti, co čtenáře navnadí a vysvětlí se v současnosti. Hrdinové vždy řeší několik případů vedle sebe, které se propojí, často je to prokládáno vsuvkami z Carlova osobního života (trable s dospívajícím synem, rozvod, návštěvy tchyně, Mona, sem tam nějaký Hardy). Autor vždy kápne trochu tajemství z minulosti Asada či samotného Carla, čímž čtenáře namlsá a znejistí, ale pokaždé z toho sejde. Na konci každé knihy pachatel zemře, většinou i se svědky a zúčastněnými osobami, takže řešení případu se uzavírá Deus Ex Machina mávnutím kouzelného proutku samo, bez zdlouhavých ceremonií soudního řízení či namočení zainteresovaných lidí do prokázání viny. Zpravidla si také jedna či více hlavních postav sáhne na dno - v tomto díle poprvé Rose, předtím to vždy odskákali Asad, Carl či oba dva. (A skoro bych se vsadila, že v další knize o tom nebude ani zmínka, Rose bude jako rybička, stejně jako se teď vůbec nemluvilo o Asadově skoro amputovaném spáleném palci.) Tentokrát mi to vše přišlo trochu násilné a nedávající smysl. Oddělení Q, které primárně řeší odložené případy, se tentokrát začne zajímat o aktuálně probíhající vyšetřování, což by dávalo smysl v případě vraždy v parku, ale už ne u přejetých dívek. Celá kriminálka tomu nechává volný průběh, hlavně že budou novináři točící reportáž spokojeni, a na frak dostane jako vždy jen jeden pitomý vyšetřovatel, který je za blbce už od začátku. Kupa věcí byla naťuknuta a nedotažena, například hrozba zrušení oddělení kvůli chybné statistice či Marcus Jacobsen (nějak nám na konci z té knihy zmizel…). Kvituji jen smíření s Larsem Bjørnem. Zápletka se sociální úřednicí mi přišla vyloženě vycucaná z prstu. Jussi se tentokrát strefuje do sociálního systému, ale ač sama pracuji na odboru sociálních věcí (uznávám, že nedělám dávkovou agendu), nedokázala jsem se s tím ztotožnit. Postavy „blbých bloncek“ mi přišly prázdné a ploché, bez vnitřní psychologie a motivace, nedovedla jsem se s nimi vůbec sžít - a to je od A-O velké pochybení, protože jinak záporné postavy umí vykreslit dobře. Ani Anneli mne nijak neoslovila, její přerod v zabijáckého Jamese Bonda byl přehnaný, a její konec v podobě trapné nehody typicky Adler-Olsenovský. Zkrátka a dobře, tohle mne nezaujalo. Víc mě interesovala linka bývalého nácka, i když úvodní kapitola mi jako motivace budoucího chování postav přišla velmi nečitelná, ale ani tohle nebylo pořádně rozvedeno a dotaženo. Srovnám-li to třeba s Nesbøho Červenkou, tam jsem se dozvěděla mnohem, MNOHEM víc. Celkové propojení příběhů z nástěnky se mi příliš neosvětlilo, přišlo mi to všechno hodně o náhodě. CITÁT: Kdo ksakru vlastně jsi, Asade, napadlo Carla a odbočil doprava. Tuto otázku si kladou čtenáři od okamžiku, kdy Asad svlékl gumové rukavice, odložil mop a začal se míchat Carlovi do řešení případu. Chemie mezi těmi dvěma tentokrát nebyla tak silná, ale čtenář si to vynahradil tím, že tentokrát dostal naservírovanou Rose, žádné narážky, ale hezky všechno v plné parádě. Asi budu nevděčná, ale mě to přišlo nevěrohodné. Konejším se komentářem uživatelky terimila, která píše, že jde o beletrii. Jde. Ale já to přesto beru vážně. A tak se odmítám smířit s konstatováním, že pan Knudsen byl hajzl a vřed a že Rose psychicky týral. Chybí mi hlubší motiv, nespokojuji se s vágní narážkou, že Rose nebyla jeho. Všechno mi to přišlo vyhnané do extrému a přehnané (jen aby to ve čtenáři vyvolalo city), včetně závěrečného pobytu na záchodě. Z celé knihy si tak odnáším jako největší záhadu odpověď na otázku, zda se matka Viggy naučila fotit ta selfie.... celý text

Štěstí má jméno Jonáš 1985, Eliška Horelová

K téhle knížce mě přivedla diskuse "Knihy po kterých pátrám - poraďte", v níž ji hledala jedna uživatelka. Zkusila jsem vypůjčit v knihovně, neb dobře psané knihy pro děti a mládež mě baví, a rovnou ji zadávám do čtenářské výzvy, protože letos je to první kniha s ilustracemi, se kterou jsme se potkaly. A to ještě navíc s ilustracemi od Borna, který je mou srdcovkou! Příběh je poměrně prostý, místy předvídatelný, ale je hezky a mile psaný, a nebýt drobných narážek, mohl by se odehrávat klidně i dnes. Horelová píše vtipně, ale na můj vkus těch různých slovních hříček a "hlášek" bylo v knize na jedné stránce až příliš. Kdybych byla mladším čtenářem, asi by se mi to kvůli tomu četlo těžce, ne vždy bych rozklíčovala danou metaforu a rozčilovala se, že autorka nemůže psát "normálně". Těžko říct, jestli v 70. letech takhle děcka opravdu mluvily? Z pohledu dospělého čtenáře mi přišly trochu smutné dospělé postavy líčené očima dětí, zejména rodiče - tatínek toužící po autu a maminka obsedantně uklízející v bytě. Ovšem potěšilo mě, že učitelé nejsou žádné karikatury, ale taky lidé, a spolužáci a spolužačky jsou líčeni v archetypech, se kterými se ve třídě mohl potkat každý. Děj plynul hezky, ale nevím, jestli to bylo tím, že jsem četla s pauzami (prokládala jsem si touto knihou čtení Jussiho Adlera-Olsena), zpětně mi to přišlo takové trochu "o ničem". Protože však nechci být škarohlíd, ne vždycky musí být kniha plná "velkých příběhů", někdy stačí obyčejná epizoda. Chybělo mi uzavření linky se čtenářskými příběhy, jak se k nim nakonec postavili oni odborníci na dětské štěstí. (Nemluvě o tom, že Radka s Pechtou by zasloužily za to, že četly práce ostatních dětí.)... celý text

Složka 64 2013, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR SPOILERY !!! I tuto knihu jsem viděla nejprve ve filmovém zpracování. S ohledem na zvolené téma jsem váhala, zda se pustit do čtení, ale zvědavost nad tím, jak se vyvíjí vztahy mezi postavami, zvítězila a Jussi Adler-Olsen opět prokázal, že píše lehkým perem, takže mne to tolik nezasáhlo jako docela surová adaptace. Jen obálka mi dávala zabrat, takže jsem knihu hned na začátku zabalila do novin, abych na ty zkrvavené rezavé nůžky nemusela myslet :-). S hodnocením jsem váhala mezi 3 a 4 hvězdičkami, nakonec dávám 3,5 *. Z filmu jsem sice věděla, do čeho jdu, přestože byl děj upraven a pozměněn. Nette v knize na mne nepůsobila tolik jako oběť, na rozdíl od filmu, od začátku bylo jasné, kdo tajnou místnost v bytě realizoval. Ale objasnění "záměny" na konci jsem, "zkažena" filmem, nečekala. V tomto ohledu sice palec nahoru, ale filmové rozuzlení se mi líbilo víc, bylo smířlivější a happy endovější. V knize navíc na konci OPĚT všichni zlí umírají, nemluvě o tom, že Carl je překvapivě v pohodě z toho, jakého zážitku se mu na čajovém dýchánku dostalo. Jsem zvědavá, kdy nás autor přestane napínat a konečně se dozvíme, jak to bylo s vraždou na Amageru. Když si zpětně skládám všechny střípky k sobě, jak jsem knihy četla na přeskáčku, jsem napnutá jak kšandy.... celý text

Nesmírný 2015, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR SPOILERY !!! Opět se mi to četlo velmi dobře, opět děj plynul příjemným tempem a opět to nebyl žádný hnusný krvák a i ta vražda tentokrát byla taková nějaká "komornější". Konečně jsem pochopila, kde ve filmu vzali sebevraždu policisty kvůli vyšetřovanému případu, jehož rozlousknutí věnoval osobní život. Oddělení Q postupovalo obvyklým pozvolným tempem, prověřovalo každou stopu, šetřilo sebemenší zmínku a nepodstatný detail. (V tomhle ohledu si říkám, že jsou ty knížky opravdu fikce, že každé jiné "standardní" policejní oddělení by nemělo tak štědrý rozpočet, mraky času a volné ruce.) Díky tomu se ovšem čtenář dozvěděl velkou nápovědu týkající se vraha hned na začátku, a ačkoli hrdinové do indicií několikrát šlápli, vždy je nechali stát ladem a věnovali se něčemu jinému (už jen ta písnička a Hardyho telefonát!!). Autor se pokoušel svést tipování pachatele na slepou kolej vylíčením Pirjo a její žárlivosti, aby pak ke konci obrátil a ukázal na někoho jiného. Ale pokud je čtenář stižen paranoiou a přemýšlí nad každou zmínkou, dokáže vraha odhadnout poměrně rychle, i když mu třeba chybí vražedný vůz a deska. Celá zápletka kolem Habersaata mi přišla trochu přitažená za vlasy, a pokud bych ji přijala za svou, o to víc by mě bolel jeho promarněný život, když pro řešení by se stačilo jen rozhlédnout kolem sebe... Děj točící se kolem alternativních hnutí mě tentokrát moc nevzal, i když uznávám, že myšlenka společného jmenovatele všech náboženství byla zajímavá. (Jen se zrovna Adler-Olsen u mě asi nestrefil do té správné struny.) Pořád také nevím, co si myslet o Atuovi / Frankovi - celou dobu je vlastně jen líčen očima jiných postav. Zprvu působí jako typický sektářský vůdce, později se mění hlavně v charismatického svůdce žen, na něhož (a na jehož orgasmy) nejsou s to zapomenout, chvíli je docela i sympatický, ke konci sympatie opět ztrácí, a když už čtenář doufá, že se o něm dozví víc, mizí šmahem ze scény. Nález dopisu pod kamenem vyloženě zabolel - toto v knihách nesnáším i miluji. Jak málo by stačilo, aby k ničemu z toho nedošlo? Celá kniha se tak pro mě stala vlastně takovou historií jedné zmařené velké letní lásky. Všichni padouši a zainteresované osoby opět umírají (!!!), tohle schéma mi u autora začíná už silně vadit. (Nemluvě o mučení hlavních hrdinů, které v různých variacích figuruje na konci téměř každého dílu - zavírání do klece, údery tupými předměty do temene, svázání a téměř upálení v garáži, dýchánek s čajem a formaldehydem, ...) Budu ale číst dál, protože kromě toho, že mě zajímají osudy Rose, jsem opravdu zvědavá, jak to bylo s tou vraždou Carlova strýce a co je Carl vlastně zač. Doposud jsem si tuto otázku kladla zejména u Asada (nebo bychom měli říct: u Saida??), ale v tomto díle došlo k určitému posunu a vzniklé hypotézy mě dráždí. Pořád jsem chtěla doufat, že Carl do všeho kolem Ankerovy smrti zapletený není, ale stačila jedna malá hypnóza a sympatie vůči hlavnímu hrdinovi se začínají otřásat. Jen doufám, že tentokrát další návnada přijde v následujícím díle a ne ob několik knih, jak to Jussi zlomyslně dělá.... celý text

Zabijáci 2012, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR JEMNÉ SPOILERY (I Z NÁSLEDUJÍCÍCH DÍLŮ) !!! Mno... já nevím. Viděla jsem film, takže jsem hodně váhala, zda se do četby pustit. Ani ne tak proto, že bych snad věřila, že kniha bude horší, ale spíše kvůli tématu a záporným postavám. Nakonec jsem tomu dala šanci a asi i proto, že jsem věděla, do čeho jdu, to tak hrozné nebylo. Od četby jsem si ale slibovala, že se víc vžiju do motivů a psychiky Kimmie a ostatních, což se bohužel vůbec nekonalo. Ba naopak, zpětně si říkám, že z filmu na mě tato postava působila přece jen víc jako oběť nešťastné lásky a dominantního přítele, kdežto v knize to bylo celé takové nějaké divně zamotané; ztrácela jsem se i ve jménech a rolích jednotlivých členů party. I když tu šmodrchanici rozmotávám z různých konců, sympatizovat s někým, kdo zabíjel pro vzrušení, zábavu, z frustrace a vlastního utrpení, z podstaty věci prostě nemohu. Ať Kimmie jako dítě strádala jakkoli, pro mě jsou její činy neobhajitelné. Zápletka je pro mě neuvěřitelná i tím, jak snadno vše mladým, neklidným, bohatým a mocným roky procházelo, nemluvě o tom, že po shlédnutí 4. filmu a přečtení páté knihy si říkám, že nejen dánská smetánka, ale celá společenská elita (lékaři, státní úředníci, ...) je vlastně zkažená, prohnilá a plná těch nejodpornějších tajemství. (Zde vlastně jedinou normální postavou, nepočítám-li klaďase, byla Kassandřina hospodyně, jejíž smrt byla v ději naprosto zbytečným a nadbytečným momentem, i když Kimmie poprvé zažila něco jako výčitky svědomí. To už bylo na mě dost překombinované.) Padouši navíc na konci zase umírají, takže odpadá jejich potrestání v rámci systému a dopad na další zúčastněné osoby, které byly do sítě násilí, úplatků a "adrenalinové" zábavy zapleteni. Samotný závěr s honem a klecemi zvířat byl taky trochu moc, sice hezky podbarvoval zkaženost lovců, ale když se nad ním zamyslím hlouběji, hodil by se spíše do akčního filmu - mám raději, když je příběh uvěřitelný a mohu si u něj říkat, že by se toto skutečně mohlo stát. Četla jsem to ale i kvůli tomu, abych se dozvěděla něco víc o oddělení Q a jeho aktérech, k nimž se v této knize připojuje Rose, a alespoň v tomto ohledu jsem zklamaná nebyla. Samozřejmě opět oceňuji i lehkost autorova pera, se kterou i odpornosti dokáže napsat bez snahy za každou cenu šokovat.... celý text

Žena v kleci 2012, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve jsem četla třetí díl. Pak jsem viděla první, druhý a čtvrtý film. Přečetla jsem pátou knihu a konstatovala, že asi nemá cenu číst předchozí díly, když jsem viděla adaptaci. Nakonec jsem ráda, že jsem poslechla doporučení uživatelky @DK197 a dala knihám šanci. Protože po přečtení mám dojem, že ve filmu, který jsem viděla, sice vystupují postavy, které se jmenují jako ty v knize (a v případě Asada i jinak vypadají, ale zrovna u něj mi to nevadilo ;-)), ale jinak je to úplně jiný příběh. Filmová Merete na mě působila jako lehkovážná líbezná tvářička a tak trochu rozhoďnožka, zatímco ta knižní je výrazně kladnější postavou (obětování osobního života pro mladšího bratra, tvrdá dřina v zaměstnání, obdivuhodná snaha o zachování zdravého rozumu a přežití za tak šílených podmínek, nemluvě o tom, že i nehoda byla způsobena jinak než ve filmu, kde se pak holčička se zasněným výrazem prochází mezi padajícími vločkami). Filmy taktéž vůbec nepostihují chemii mezi hlavními postavami ani nezachycují úvahy hlavního hrdiny, ostatně i linka případu s pistolí na hřebíky se v nich vůbec nevyskytuje. Tohle vše jsou ovšem prvky, které čtenáře u série drží, i když třeba kvalita jednotlivých dílů či jejich uvěřitelnost mohou kolísat. V knihách se mi líbí i autorův nenásilný přítomný humor. Jedna hvězda dolů za to, že zápletka je pořád přece jen docela nepravděpodobná (kdo by měl doma zázemí na to, něco takového provést?) a záporáci silně vyšinutí (uznávám, že jsem nebyla v podobné situaci, ale utěšuji se, že zdravý člověk tak silné zášti nepodlehne a neobětuje jí všechno). Současně mě mrzí to, že "Daniel" nakonec vyletěl do vzduchu a nebyl hnán k odpovědnosti, stejně jako že jsem se nedozvěděla, jak a zda se z toho Merete nakonec vylízala. Nicméně v ranku severských detektivek, které jsem měla možnost číst nebo vidět v seriálové / filmové podobě je Jussi Adler-Olsen pro mě zjevením v tom, že se obejde bez vyložených hnusáren, a pokud o něčem ošklivém píše, dokáže to podat tak, že čtenář nemá potřebu jít se vyblinkat a osprchovat se, aby to ze sebe smyl.... celý text

Ďábel nosí kilt 2019, Suzanne Enoch

!!! POZOR, OBSAHUJE SPOILERY !!! Myslela jsem, že ďábel nosí Pradu, ale tato kniha mě vyvedla z omylu. Nosí kilt a je z Vysočiny. Nebylo to špatné, ale kdo načetl vícero romancích o lordech a namlouvání v minulosti, toho to asi tolik nevytrhne. Při čtení jsem občas srovnávala s Jude Deveraux a její "Sametovou tetralogií", kterou jsem objevila kdysi dávno a mám k ní sentimentální vztah, i když je to vlastně docela limonáda a s historií to zřejmě nemá moc co společného. Škoda, že Skandální Skotové nevznikli dřív, v době, kdy jsem s četbou historických romancí začínala, protože pak bych je jednoznačně zařadila mezi své srdcovky. Takhle mě čtení potěšilo, ale nic nového mi nedalo. Příběh je vystavěn na klasickém schématu rozdílných prostředí, přičemž se hlavní dvojice a priori musí nesnášet, ale přitom je k sobě přitahována, ukazuje se, že jeden i druhý trpí neodůvodněnými předsudky, a láska nakonec vše překoná. On je samozřejmě samec od pohledu a ona je emancipovaná, chytrá a odvážně hubatá. Jiskření mezi hrdiny bylo napsané pěkně, příběh jako takový byl ale poměrně jednoduchý, což mi přišlo škoda. Vlastně jen pár plesů, nějaké ty rvačky a klanová válka v londýnských kulisách. Kdyby Enochová vše víc rozvedla a víc se rozepsala, nebylo by to ke škodě, takto až příliš pospíchala do cíle. Co ale tentokrát oceňuji je že hrdinové hned nesnili o manželství až za hrob a zcela pragmaticky se rozhodli pro milenecký poměr na dobu (ne)určitou. Jiné knihy vždy obsahují zakázaný předmanželský sex, ale protože je čtenáři od začátku jasné, že k uzavření sňatku dojde, tak se nepohorší nad uvolněnými mravy cudné panny a vášnivého šlechtice. Tady sice bylo také jasné, že ti dva se nakonec taky vezmou, ale aspoň do podlehnutí vášni vložili racionální úvahy a reálné zhodnocení své situace. Současně oceňuji, že autorka promyslela i jak by něco takového v tehdejší době mohlo fungovat, aniž by se dáma zkompromitovala (gardedáma v podobě komorné jako doprovod na schůzku). Nicméně při dalších milostných aktech, zejména při tom na plese, jsem si lámala hlavu, co Charlotte udělala s Ranulfovým reprodukčním materiálem, protože tentokrát "francouzský kondom" (kterému se mimochodem v této době říkalo "anglický redingot" a používal se mj. proti "francouzské nemoci") nikdo nepoužil. Ale to je jen projev mé choré mysli a věřím, že jiným čtenářkám to na kouzlu knihy neubere ;-).... celý text

Na špatném místě 2020, Joy Fielding

Nejprve věci, za které autorka nemůže, ale při čtení knihy na mě měly vliv: jsem vysazená na psaní slov džin x gin nebo džob x job. Stejně tak mi přišlo, že překladatel nemá jasno ve slovech pás x pas. V jednu chvíli v textu byla zaměněna Paige a její kamarádka Chloe, jinde byl ztučněn text, který vůbec tučně být neměl. U tak vydávané a oblíbené autorky, jako je Fieldingová, bych čekala lepší práci korektora. Nyní k samotné knize: Od JF jsem zatím nic nečetla, ale tchyně ji má velmi ráda a má jí plnou knihovnu. Knihu mi tedy půjčila ona, že je to novinka, jestli si to chci přečíst. Přečetla jsem, protože už mi docházelo čtivo z knihovny, a i když to nebylo špatné, nejsem moc spokojená. Autorka psát umí, čtenáře vtáhne do děje, její postavy jsou uvěřitelné (byť Paige byla na můj vkus až příliš slušňačka a vzorňačka), člověk se dokáže vžít i do těch vedlejších a s horšími povahovými vlastnostmi (Heather). Zápletka byla vskutku mrazivá, místy se mi z úvah hlavního padoucha dělalo špatně, ve čtení jsem pokračovala hlavně proto, aby ho chytli, potrestali a já od něj měla klid. (!) Jak kniha postupovala, čekala jsem, kterou ze čtyř žen nakonec sejme, protože mi bylo jasné, že jedna skončí na špatném místě. Ale která? Hlavní hrdinka? (Doufala jsem, že ta ho přechytračí, takže to musel být někdo z jejího okolí.) Chloe? Matka? Heather? Čím víc se kniha blížila ke konci, tím jasnější mi bylo, která to bude, ale přese všechno jsem jí přála, aby se z toho dostala. Skončit v rukou masového vraha bych nepřála ani největším svým nepřátelům, a že některé fakt nemám ráda. Když pak přišla předposlední kapitola, nechápu, kdy došlo k obratu, že jsem celou situaci začala vnímat jako hodně černý humor. Zklamání vraha, který věnoval tak pečlivou přípravu své oběti, svému mistrovskému dílu, i zdánlivé vítězství jedné malicherné hlupačky. Ale pořád jsem tak nějak čekala, že se to vyvrbí ku překvapivě zdárnému konci. V tom jediném mne Fieldingová překvapila, u "četby pro ženy" bych takové vypořádání se s vedlejší postavou nečekala.... celý text

Život ve dvou 2017, Nicholas Sparks

Knihu mi půjčila kamarádka, která ji dostala zase od své kamarádky. Od Sparkse jsem nečetla nic, znám jen Zápisník jedné lásky a ten mi dost výrazně zkazil názor Drewa z knihy Zapletený od Chaseové :-). Když jsem se proto pustila do čtení, viděla jsem také Russella touhle optikou a bohužel jsem musela s Drewem souhlasit. Celou dobu jsem čekala na to, jak se bude narůstající manželská krize vyvíjet. Ve čtení jsem pokračovala v podstatě jen proto, že to napsal chlap a psal to z pohledu muže, což jsem vnímala jako jisté novum na rozdíl od knih, kde do mužské psychologie brousí ženská autorka. Některé pasáže mne vedly k zamyšlení, jak se já sama chovám ke svému muži, co všechno spolkne a nechává si pro sebe. Říkala jsem si, že Vivian je úmyslně psána konfrontačně, aby čtenáře rozčilovala a soucítil s Russem, co vše si nechává líbit, a tak trochu jsem čekala, že se pak dozvím její úhel pohledu, který mi pomůže pochopit její motivaci. Když nic jiného, tyhle kapitoly v knize mi pomohly uvědomit si, že jak se obvykle snažím nahlížet na konflikty z různých úhlů pohledu podle jednotlivých aktérů, ve vlastní domácnosti zpravidla považuji svoji interpretaci za jedinou správnou. Bohužel, tím veškerá podobnost s mým životem končila, neboť hlavní hrdina s tím svým ospravedlňováním, vysvětlováním až kňouráním, pro mne postrádal testosteron, kterým můj muž na rozdíl od něj oplývá. Kdyby aspoň jednou otevřel pusu a řekl, co si opravdu myslí, zeptal se na to, co "tím myslí" Vivian, bouchl do stolu nebo vyvolal hádku, byl by pro mě mnohem víc chlap. U pasáží, kde se začíná starat o dcerku, jsem si říkala, že je to takové to prozření, co všechno starost o dítě obnáší a kolik neviditelných činností člověk musí zařídit, aby vše fungovalo. Za to dávám Sparksovi palec nahoru, že svého hrdinu hodil do vody, většina otců si toto vůbec neuvědomí, a kdybych měla vyjmenovat všechny stížnosti kamarádek na téma, jak jejich muž doma nic nedělá s tím, že dřel v práci, kdežto ony padají na pusu, nestačily by mi prsty na obou rukách. V Russelově podání to ale přesto nějak nebylo ono, protože Vivian mu neustále dávala najevo, jak je nedostačivý a vše dělá špatně. Celou knihu bych byla považovala za průměrný vhled do hlavy submisivního muže, kdyby najednou nedošlo k obratu a vše se nezačalo točit kolem nemoci blízké osoby. Najednou, jako kdyby Sparks začal psát úplně jinou knihu, Vivian se vytratila někam do pozadí, přestala být důležitá ona i manželská rozluka, a vše najednou dostalo hlubší rozměr a závažnější téma. Tyto pasáže byly pro mne velmi emotivní a dobře napsané, i když vyznívaly velmi smířlivě a mírně, přesto byly silné, a i slzička málem ukápla. Za to zaokrouhluji na 4 hvězdy, byť bych dala jinak 3,5. Pořád nějak nevím, co jsem si z knihy měla odnést, protože původní nosné téma se najednou přehouplo někam jinam, původní rozepře manželů náhle zcela zmizely, hrozba dramatického rozvodu a přetahování se o dítě sama vyšuměla do ztracena (přitom podezření na nezdravý vztah k dceři si přímo říkalo o pořádný konflikt) a najednou se vše zalilo růžovým světlem, zavoněly květiny a přišel smířlivý happy end včetně štěstí hlavního hrdiny. Vůbec jsem se nedozvěděla, co Vivian, zda je se svým životem spokojená, nepřišlo ani potrestání zlobivé a rozhazovačné manželky. Z hlediska reálného života takový konec oceňuji, líp to dopadnout nemohlo pro všechny zúčastněné, ale coby čtenář bych čekala jiný závěr. Jak jsem zmínila, jako kdyby si Sparks v průběhu psaní několikrát rozmyslel, co vlastně chce psát.... celý text

Špinavá práce 2007, Christopher Moore

"Jsem vyvolený, tak mě nezkoušejte ojebat!" Když se narovnal, stál kolem něj hlouček chodců čekajících na zelenou. Všichni na něj zírali. "Bylo to potřeba," řekl Charlie, nebyla to omluva, jenom vysvětlení. Všichni, bankéři, makléři, zástupci ředitelů, personalisté i žena, která se chystala servírovat ústřicovou polévku v chlebové míse v Boudinově pekařství, přikývli. Nevěděli vlastně ani proč, tedy až na to, že pracovali ve finanční čtvrti, takže moc dobře věděli, jaké to je, když s vámi někdo vyjebává, a v hloubi duše (když už ne mysli) věděli, že Charlie právě ječel tím správným směrem. Ke knize jsem se, stejně jako k mnoha dalším za poslední roky, co funguji zde na DK, dostala přes komentáře jiných uživatelů. Díky Ivaně Novákové (fakt díííky!) se mi vrátila nejen schopnost snění, ale mé Zlé Já poněkud umlklo, takže jsem si čtení užila bez jeho remcání a hnidopišských duševních poznámek. Autorův humor mne bavil od začátku, i když byl místy dost švihlý až absurdní; jednotlivé postavy se s údělem Charlieho vyrovnávaly se stoickým klidem, pokud ho nepodezřívaly, že je masový vrah. Sice jsem, ač se mne autor pokoušel zmást, od začátku nezapochybovala o tom, kdo je Luminatus, ale i tak jsem si to užila, byť bitka v jeskyni mi přišla dosti odbytá a příliš krátká na to, že mělo jít o finální souboj s Temnými silami. Trochu moc na mne byla jen Audrey a Veverčí lid, Moorovo okouzlení těmito malými stvůrčičkami vůbec nesdílím a Bože chraň, aby moje rudě pulzující světélko skončilo u / v nich. Vše podstatné vlastně napsaly komentáře čtenářů přede mnou. Kromě humoru a zajímavé zápletky nechyběly ulítlé ale sympatické postavy (lesbická sestra, Mátomil, Ray, Lily či inspektor Rivera a Císař), ale kniha se nevyhnula i jisté něze a smířlivosti při scénách umírání. Hned zítra hodlám v knihovně vypůjčit druhý díl, co autor z tématu ještě vytěží.... celý text

Nečekaná láska 2008, Sabrina Jeffries

!!! POZOR MÍRNÝ SPOILER !!! Tohle ale vůbec nebylo špatné! Díky Lise Kleypas jsem netrpěla předsudky kvůli obálce (Lisa je má taky dost příšerné) a dala na hodnocení a doporučení čtenářů. Příběh je takový hezky staromilsky psaný, žádné zbytečné vulgarismy, ona ta Anglie v 18. století romancím prostě fandí. Dámy jsou dámy a pánové gentlemani (až na výjimky ;-)), a tajná řeč náznaků, při níž se dá skrytě flirtovat, přímo nahrává slovním soubojům a jiskření mezi hrdiny. A když navíc ústřední dvojici rozděluje (nutno podotknout, že pouze zdánlivě) společenská propast, aby vynikly dva světy, z nichž pocházejí, je to ta správná kombinace k rozehrání dobrého příběhu. Styl vyprávění Sabriny Jeffries, včetně používaných výrazů, mi hodně připomínal knihy Jude Deveraux, a proto mne dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha v originále vyšla v tomto století a ne v 80. nebo 90. letech toho minulého. U Deveraux jsem časem začala kritizovat absenci skutečných reálií a historického rámce. Jeffries napsala tak akorát, aby to bylo uvěřitelné, takže jsem jí to zbaštila, i když zápletka byla opravdu hodně romantická a nejen v tom milostném smyslu, ale i pro přítomnost motivu únosu či zlých pašeráků. Jediné, co bych vytkla, bylo neustálé pochybování hlavních hrdinů o sobě samých, o tom druhém a o vzájemné lásce, které se opakovalo i poté, co už bylo jasné i slepému, že ti dva spolu skončí. K tomu obligátní motiv předmanželského sexu, což bylo v 18. století něco naprosto skandálního, ale v historizujících knihách je to snad pokaždé. (Musela jsem však zpětně po hlubokém zamyšlení uznat, že jsem docela trapná, protože když sním o komodoru Norringtonovi z Pirátů v Karibiku, i my se spustíme před svatbou!). Ovšem nejvíce mne iritovalo používání slova "nástroj", za které bych asi po dvacátém opakování vraždila. Slovní půtky mezi hrdiny mne velmi bavilo a ocenila jsem i to, že Helena (neustále přirovnávána k labuti) nebyla typickou kráskou a měla svůj handicap. Moment, kdy do Londýna putují kresby padouchů s popisem, aniž by si kdokoli z aktérů uvědomil, CO je na druhé straně, mne velmi pobavil. První setkání s autorkou bylo pro mne příjemným a milým překvapením. Postupně jsem se utvrdila ve stále sílícím dojmu, že čtu od prostředka a nikoli od začátku, protože Nečekaná láska je až druhým dílem série (což ale nebylo na škodu, protože veškeré narážky a zmínky pomohou čtenáři se zorientovat). Přesto jsem po přečtení knihy dospěla k závěru, že si dám i první a třetí díl :-). EDIT: Po přečtení komentáře od Alekis dodávám, že úryvky z písní vždy v úvodu kapitol se mi také moc líbily. Jednak vždy nastínily, o čem další text bude, ale také vzbudily moji zvědavost a ráda bych si písně přečetla / poslechla celé, anebo si je přečetla v nějakém beletristickém zpracování.... celý text

Alibi 2008, Sandra Brown

Intimní historie od antiky po baroko 2007, Vlastimil Vondruška

Vondušku jako autora u nás v rodině objevila maminka, která od něj četla Oldřicha z Chlumu, velmi se těšila na Přemyslovce a velmi byla rozčarovaná. Sama jsem o něj z beletrie nepřečetla ani ťuk, ale soukromý zájem o dějiny každodennosti mne přivedl k objevu Intimní historie. Po nadšených komentářích zde jsem si knihu před cca 3 lety koupila a nelituji toho. Ovšem po přečtení mám několik zásadnějších výhrad. Předně: V podtitulu je uvedeno "od antiky po baroko", ale gró informací leží ve starověku a zejména středověku. Autor se nikterak netají tím, že je hlavně medievalista, ani tím, že obsah knihy se hodně týká středověku, ale baroko aby pohledal. Některé obecnější informace lze jistě vztáhnout i na 17. století, ale pokud čtenář hledá něco konkrétního, povětšinou nenajde. Problém knihy je i v tom, že VV neuvádí zdroje, z nichž by čtenář mohl získat představu, o jakém konkrétním časovém úseku momentálně píše. Chápu, že se nejedná o žádné akademické dílo, jde především o popularizaci a syntézu, možná že kniha vznikla i jako "by product" při hledání informací pro Vondrušovy historické romány, ale s ohledem na to, že takovýto soubor je na knižním trhu přece jen unikátní, bych čekala seznam zdrojů, z nichž autor vycházel, či ještě lépe doporučenou literaturu k jednotlivým tématům. Intimní historie působí dojmem, že vše, co je v ní uvedeno, je z pera autorova a vychází z jeho odborného výzkumu. Proto jsem byla dost silně zklamaná tím, když jsem otevřela odbornou knihu anglosaského autora věnující se prostituci, abych zjistila, že VV některé pasáže zcela jednoduše převzal a slovo od slova opsal. Coby absolvent historie, kterého při studiu strašili metlou plagiátorství, toto považuji za dost výraznou vadu na kráse a autor tím u mne ztratil kredit. Knihu jako takovou nezavrhuji (ostatně jsem si ji také autorem nechala podepsat na jedné besedě, kde jsem seděla v 1. řadě s miminkem na klíně a díky němu jsem pak ve frontě dostala přednost), ba naopak jsem ji doporučila některým svým přátelům, kteří se věnují výuce dějepisu na základních a středních školách. Nakonec jsem v rámci hodnocení dala 3 hvězdy právě za to, že je vlastně jedinou dostupnou "příručkou". Spolu s knihou od ABC "Jak to bylo, jak to je" je to zajímavá pomůcka a "encyklopedie", v níž pedagog může najít odpovědi na některé všetečné otázky svých žáků, anebo si rozšířit vlastní obzory. Při čtení se člověk nejednou diví, jak chabou práci odvádějí autoři současných historických románů či filmů, jakých anachronismů jsou schopni se dopustit. Pokud mne nějaké téma zajímá obecně a ne příliš do hloubky, použiju Intimní historii jako zdroj. Pokud však potřebuji konkrétnější informaci, hledám již v literatuře odborné. P.S.: Pokud by někoho zajímalo víc o každodennosti 17. století ve Francii, dotkly jsme se toho s přítelkyněmi v několika tématech na webu angelique.cz. S kamarádkou disponujeme poměrně slušnou zásobou knížek na různá témata :-). P.P.S.: A pokud by někdo jevil zájem o století 19., doporučuji skvělá skripta prof. Jany Englové z University J. E. Purkyně!... celý text

Začít znovu 2018, Mona Kasten

Na celou sérii jsem narazila opakovaně v komentářích různých uživatelů, a když jsem viděla vysoké hodnocení, dala jsem si ji do seznamu "chci si přečíst". Nakonec se mi to u prvního dílu v podobě e-knihy splnilo, ale musím konstatovat, že - s ohledem na aktuálních 87 % - jsem dost zklamaná. Už od začátku jsem cítila, že tohle nebude ono, a taky že jo. Děj mi přišel o ničem, hlavní hrdinka mi nijak k srdci nepřirostla, hlavní hrdina byl "typický" rozervaný mladík, který pod slupkou drsňáka skrývá citlivé a poraněné jádro. To, že ti dva spolu skončí, bylo jasné od začátku, ostatně Kaden sám, ač deklaroval jakási pravidla a opovržení, se k Allie od počátku choval jinak (horská túra). Proč jsem to vůbec dočetla do konce? Zajímalo mne, co tak hrozného hlavní hrdince její matka provedla. Allie se neustále vymezuje, koupí si ponožky a světýlka a přehoz, všechno, co by matku nakrklo a z čeho by měla osypky, vymezuje se, až to bolí, ale přitom je z ní pořád vyklepaná, odmítá se komukoli svěřit a nedokáže o tom hovořit ani se čtenářem. Nezávislá a revoltující dívka však má morální právo na to čerpat finance z účtu od rodičů, a tak jsem čekala, že ji zlá matka (pokaždé titulovaná jako "matka", když o ní někdo hovoří) hnala na plastiku, prodávala ji jako bílé maso nebo ji doma zneužívali, trýznili a já nevím, co ještě. Absolutně nechci bagatelizovat rozuzlení, jsem si jistá, že to samo o sobě je hnusné, ale z toho, jak se Allie / Crystal chovala, a jak byla její máti líčena, bych čekala víc. (Přepadovka v bytě, hysterický telefonát o otcově "zranění", pozvání nepřítele na benefici... všechno to vyznělo jako výkřiky do tmy.) Oproti tomu Kadenův šrám a poškozené vztahy v rodině měly důvod podstatně literárně neotřelejší, i když osobně bych si asi kvůli tomu nenechala dělat kruhové kérky (to mi nepřišlo ani tak romantické / rajcovní jako pitomé). Obligátní konflikt v okamžiku, kdy se Kaden opět uzavře a Allie vyhodí z podnájmu, potom prozření a usmiřování a dárečky, to už bylo tak sladké a klišoidní, až to lepilo. Vysvětlení nadsazeného hodnocení se mi dostalo, když jsem se podívala, kdo knihu vydal - no jasně, Omega alias Knihy Dobrovský. Jakmile ti o nějaké romantické knížce tvrdí, že je to bestseller, tak je to jen nafouknutá reklama a je to spíše průměr, ne-li podprůměr. Spálila jsem se potřetí (Pan Slušňák a Jeho banán byly ty první dva případy) a příště už to neudělám. Mno... jako autorka nepíše blbě (na to, kolik jí je), i překlad byl povedený, ale celkově to byla nuda a průměr a šeď. Nic nového ani objevného jsem v knize nenašla. Obtěžoval mne i detailní popis probíhajících dějů (pokud bylo někde zmíněno, že hrdinka zvedla ruku, musel být i dodatek, že ji spustila zpátky k tělu) a celkově jsem asi z VŠ už moc dlouho (a nebo se na mě moji rodiče tak nepodepsali, nesehnala jsem hned cool kamarádku a cool kamaráda gaye, natož aby mi zamotal hlavu tajemný misogynní krasavec), mně to zkrátka neuspokojilo. Ani z nedostatku jiného čtiva či zvědavosti asi po dalších dílech nesáhnu.... celý text

Francouzské hedvábí 2006, Sandra Brown

Znovu musím na tomto místě veřejně poděkovat alekis, protože bez ní by mne nenapadlo krátit si čekání, až nám otevřou knihovny, čtením e-knih! !!! NĚKTERÉ NARÁŽKY MOHOU BÝT SPOILEREM PRO TY, CO NEČETLI !!! Po přečtení Reportéra coby první knihy od SB jsem sáhla po Francouzském hedvábí. Mezitím jsem si zjistila, že podle knihy byl i natočen film, který ovšem na ČSFD nesahá ani do modrých čísel, takže tipuji, že to byl pouze tv film, s ne moc velkým rozpočtem, a skončil jako podprůměrné B, ne-li C. Co se předlohy týče, je na ní hodně znát, že je napsaná na začátku 90. let (byť u nás vyšla po roce 2000). Z rukopisu autorky je - oproti Reportérovi - znát větší příchylnost k popisům sexu, který byl na můj vkus až nadbytečný a zejména u vedlejších postav pro mě neměl náboj. Pobavilo mne vtipné zjištění, že hrdinky dole nejsou vyholené, což by v současných knihách úplně neprošlo. Když jsem si pro zajímavost pustila trailer ke zmíněnému filmu, musela jsem se smát, jak se za nějakých 30 let změnil kánon krásy, hlavního "fešáka" i Claire jsem si představovala úplně jinak! (Mimochodem: V traileru je vidět bouřková balkonová scéna.) Samotný název byl pro mne zavádějící. Přívlastek "francouzský" evokuje něco hříšného, takže když jsem se dobrala zjištění, že jde o název Claiřiny firmy (a čím se firma zabývá), přijala jsem to, a to víc se divila, že jde o název dortu. Ačkoli jsem si téměř jistá, že tento dort byl zmíněn (nebo nějaký podobný s podobným názvem)u Alice Clayton (kniha Sexy farmář, v níž hlavní hrdinka coby profi kuchařka sbírá staré recepty včetně těch na "tradiční" americké dorty, a tuším, že "French silk" pekla taky...). (Mimochodem: recept i obrázek dortu se dá velmi snadno vygooglovat.) Dějová linka mne vcelku bavila, i když náboženskému fanatismu příliš nefandím. Stejně jako teroristé-záporáci z Reportéra mi ten fanatismus a televizní kazatelství připadá jako něco typické pro Spojené státy, v našich luzích a hájích jsem se s tím nesetkala a ani si to nedovedu představit. Claire i Cassidy byli zajímaví, byť u něj mi vadil omílaný konflikt "profesní dráha, buldočí vytrvalost při řešení případu a zásadovost vs. přitažlivost k ženě" (příliš často byly popisovány projevy jeho fyzické touhy) a u ní neustálé tajnůstkaření. Až příliš často se opakovala scéna, kdy on na ni křičí, aby se přiznala, snaží se z ní vykřesat nějakou reakci, a ona mu vzdoruje. Do toho jejich sbližování a narůstající sexuální dusno... zkrátka někdy se postavy z mého pohledu chovaly dost nelogicky, ale asi to patří k žánru a zápletce. Víc než to mi vadilo chování Yasmine, ta mi přišla vyloženě nevyrovnaná, i když... když v knize sedla na taxík a "jela se proslavit", čekala jsem něco jiného. To bylo hodně drsné. Nicméně vraha jsem tak nějak vytušila, byť mne autorka trochu zmátla tím "půjčováním" cizích věcí a osudy Claiřiny matky (tajemného svůdce jsem si odtipla taky docela brzy). Mary Catherine mi přišla zcela chudá duchem, ale co já vím, jak byly vychovávány a přemýšlely dívky v 50. letech na americkém jihu... Ačkoli na knize bylo hodně znát, kdy byla napsaná, celkově to vůbec nebylo špatné, styl psaní autorky mne baví a pořád jsem četla a četla, abych věděla, jak to dopadne. Detektivní zápletka byla sice předvídatelná, ale kdo čte kvůli erotickému napětí, tak to SB umí napsat skutečně pěkně (minimálně mezi ústřední dvojicí, kterou - stejně jako v Reportérovi - něco rozděluje, ale stejně jsou ti dva k sobě neodbytně přitahováni), a detektivní zápletka sama o sobě také hloupá není. Mé kritické já sice v komentáři promluvilo, při čtení ale bylo docela dlouho zticha, což oceňuji, protože jsem si tak knihu mohla náležitě vychutnat. Kdo při čtení nezatoužil nahlédnout do katalogu Francouzského hedvábí? ;-)... celý text

Svatý Xaverius 2009, Jakub Arbes

Přečteno jako e-kniha a jako úkol pro Čtenářský klub. Komentáře, se kterými - nebo jejich částmi - souzním: SBH (haha, ta erotická povídka mne taky trkla!), Johana, Ondrášeček, Cink262, ZaS, matej7838, triatlet, evismaior, 000nugatovej, Noctua8, barleyfox, Aingeal. Doufám, že nebudu považována za burana, ale závidím jednotlivým čtenářům, že dospěli k pochopení "co tím chtěl Arbes říci". Já to pořád ještě nevím. Asi nejvýstižněji na mne působí úvodní citát německého filosofa. Pokud bych se totiž měla zaměřit jen na Xaveriovu linku, na jeho snahu o rozluštění dávného poselství, které je tak jinotajné, že čtenář vlastně tak trochu vítá autorovu nabídku vysvětlení, že jde o hledání reálného a materiálního pokladu, tak veškeré jeho snažení bylo k ničemu. Celý život zasvětil rozlousknutí záhady, díval se na věc z různých úhlů, používal intuici i logiku, aby se ukázalo, že mu to všechno bylo k ničemu a že záhadu vůbec nerozluštil. Knihu znám ze školních lavic podle jména, nikdy jsem necítila potřebu ji číst. Jistou představu o obsahu a ději jsem sice měla, ale když hned v úvodu začala přednáška z kunsthistorie, trochu jsem se začala vrtět, do čeho se to pouštím. Nicméně v této části příběhu jsem musela ocenit snahu vypravěče i jeho vídeňského přítele o poznání (a pozvednutí) českého výtvarného umění. Dnes si již stačí zajít do národní galerie, mrknout do nějaké monografie, a máme jasno, v čem tkví klenoty českého malířství. Pochybuji, že by ještě dnes nějakého studenta umění napadlo objíždět fyzicky z vlastní iniciativy sakrální památky, prohlížet si oltářní obrazy, zjišťovat manýry jednotlivých autorů, pokud by k tomu nebyl přinucen příslibem zápočtu. Co se téhle "dějové linie" týče, docela se mi líbilo zasazení do konkrétní dějinné doby, onen v komentářích zmiňovaný patriotismus, byť na "odvěký souboj s Němci" mám odlišný názor. V kontextu dějin a studia umění však nepobírám vypravěčovu narážku, že by nedokázal namalovat poupě. Postava Xaveria mi byla a priori nesympatická svým vzhledem i chováním. Tak nějak jsem nepochopila, proč se s ním vypravěč vůbec sdružil a co je vlastně přesně spojovalo. S ohledem na dramatické seznámení jsem čekala, že půjde o návaznost na předchozí vyprávění, že třeba Xaverius obraz maluje pro onu plánovanou publikaci, a proto mi moc neseděla zmínka, že vlastně malovat neumí. Celé to začínalo být záhadné, a když jsem se dostala k tomu, že Xaveriova rodina je spjata s autorem obrazu, čekala jsem nějakou bombu (nemanželské malířovo dítě, že maloval obraz podle nějakého člena rodiny, ...). Namísto toho se mi dostalo vzkazu umírajícího muže, který jsem na jednu stranu chápala tak, že ten, kdo záhadu obrazu rozluští, bude bohatý především duchem, zároveň to krypticky poukazovalo na možnost nějakého skutečného, ukrytého pokladu. Pak přišlo Xaveriovo usilovné soustředění na rozluštění záhady, objev bodů na obrazu, porovnávání s plány Prahy... Připadalo mi, že sám Xaverius se pro to nadchnul až příliš, co kdyby jel po slepé koleji?, ale jeho odhodlání a naprostá sebejistota mne zviklaly. Popis Prahy byl moc hezký, dokážu si představit procházku "Po stopách Svatého Xaveria" na Malvazinky, klidně i pokladovou hru. U kopání pokladu jsem čekala ale tak nějak víc. Už jen ty drahé kameny mne zklamaly, těšila jsem se na nějaký záhrobní filozofický vzkaz od Balka, namísto toho přišla hrouda zlata a jakási krabička, zmatená scéna s hořící trávou a Xaveriův útěk a následné zmizení. V tu chvíli Arbes najednou začal hovořit o vypravěčově politické dráze a o trestním postihu v podobě kriminálu; jako kdybych najednou četla úplně jinou knihu. Že jsem pořád "doma" se ukázalo až z opětovného setkání s Xaveriem ve vězení, které ovšem vyznělo pro mne tak trochu bez pointy. Nejen, že jsem se nedozvěděla, co tedy mělo být oním "pokladem" (kromě duchovního poselství), ale ani jsem se nedozvěděla, proč jsem to vlastně četla. Jak jsem psala v úvodu, první citát je o marném lidském lopotění, a přesně takhle marně se lopotil sám Xaverius, veškerý jeho zápal a snaha byly naprosto k ničemu, z pohledu konzumenta 21. století svůj život zcela promarnil. Celkové mé shrnutí tedy je, že pořád nějak nevím, co mi chtěl Arbes říci. Dneska už člověk čte knihy, kde se autor (většinou) snaží skrýt nějakou myšlenku, aby si (nedůvtipný) čtenář na konci říkal: "Ach, takhle to celé bylo! Já hlupák to vůbec neviděl! Ten autor je génius!" Kdežto z Arbese mám dojem, že prostě jen psal. Pro mne tomu chyběla nejen jednotící myšlenka (pokud jsem to tedy nepochopila dobře a nešlo o to promarnění života), ale i jednotící dějová linie. Na poměrně zásadní část textu se úplně zapomnělo na souhrnný katalog malířských děl, najednou byl příběh o člověku posedlém obrazem, z něj se stal člověk posedlý pokladem, pak najednou vypravěč hovoří o své kariéře a postihu (nejen) žurnalistů, aby se díky převozu do vídeňského kriminálu setkal s přítelem z úvodu, ujistil se, že pro vydání katalogu není dobrá doba, a pak se setkal i s Xaveriem. Paralela umírajícího vězně a umírajícího světce (stejný popis, stejná póza) byla pěkná, ale díky Xaveriovi smrti to vlastně bylo tak nějak bez pointy. Čekala bych třeba, že vypravěč od té doby bude sedávat v chrámu sv. Mikuláše a do zhloupnutí koukat na obraz, aby záhadu rozluštil, ale ona vlastně žádná nebyla a celý tenhle zásadní prvek, který dost značně hýbal dějem a čtenářovou fantazií, byl zahrán zcela do autu. Zajímavé, že tak útlé dílko vyvolává takové otázky, že? Přiznávám se též k tomu, že jsem si obraz hned musela najít na internetu.... celý text

Reportér 2016, Sandra Brown

Veřejně a vřele děkuji alekis za doporučení! !!! POZOR, LEHKÉ SPOILERY !!! Od Sandry Brown jsem nic nečetla, nebo si toho nejsem vědoma. Po výměně knižních tipů, a poté, co se ukázalo, že kniha je v knihovně k zapůjčení, jsem se do ní pustila, a po přečtení musím říct, že se mi líbila, a to moc. Jistě, zpětně bych dokázala najít nějaké vady na kráse, ale upřímně prohlašuji, že takhle dobře jsem si dlouho nepočetla. Ze začátku jsem čekala úplně jiný příběh: když došlo na rozhovor Dawsona s nadřízenou, čekala jsem - s ohledem na nálepku "četby pro ženy", že hlavní aktérkou bude Harriet. Stačila jedna zmínka o propadlém břichu, pár narážek na Harrietinu váhu, a měla jsem před sebou mysogyna a tupce, přesvědčeného o své důležitosti, jako byl ten novinář v letadle ze Smrtonosné pasti 2. Poněkud mne proto hned z následující kapitoly překvapilo, že hrdinou je opravdu ten Dawson Scott :-). Následně jsem očekávala, že příběh se bude točit kolem soudního procesu se Strongem, kterému ale překvapivě tolik prostoru věnováno nebylo, a vše se posunulo úplně jiným směrem. I když i na toho Stronga nakonec v závěru došlo. Příběh měl pro mne všechno to, co se mi líbí na amerických kriminálkách: dávný a nedořešený případ, americký justiční systém, rozervaný hlavní (a sexy) hrdina, sympatická jižanská dáma s pohnutou minulostí, děsivý padouch, stárnoucí agent FBI se silně vyvinutou profesní ctí, který chce dořešit nedořešený případ své osobní kariéry, dvojice teroristů, po nichž se zdánlivě slehla zem, ale kteří ohrožují všechny západní hodnoty, erotické pnutí mezi hlavními hrdiny, gradující napětí (kdo sakra opravil ten míč??!), jehož dávka byla namíchána tak akorát, čím dál dramatičtější stíhání padoucha, stín reportáže, která by reportérovi mohla vynést Pulitzera, hned několik dějových zvratů, Headleyho zášť, ... Jediné, co mi nesedělo, a soudě podle komentářů níže jsem asi jediná, bylo prokládání deníkovými zápisky. Osobně bych, při snaze osvětlit věci z minulosti, poskytovat čtenáři vodítka či ho naopak různými narážkami mást, volila spíše retrospektivní vyprávění či kapitoly vracející se v čase, ale vlastně by to (= můj názor) v knize vůbec být nemuselo. Naopak, v případě Flory mne to pouze mátlo a kazilo mi to dojem, který jsem si na ni udělala. Na jednu stranu věrná stoupenkyně Carla, která se nechává půjčovat jiným chlapům, je účastna chladnokrevných vražd nevinných, účastní se bombových útoků a střílí do lidí, a k tomu neustále plačící žena, která se upíná na svoje jediné dítě... Sexuální scény mi nikterak explicitní nepřišly, naopak oceňuji, že autorka jimi docela šetřila (byť ta přitažlivost mezi Amelií a Dawsonem ze začátku byla trochu násilná - asi bych hned nešílela z týpka, který si mne potají fotí s dětmi na pláži), a když už nakonec k něčemu došlo, volila takové výrazové prostředky, které mne neznechutily. Většinou se autoři zmítají mezi dvěma extrémy, buď čtenáři naservírují všechno se vším všudy, anebo naopak mlží a pohybují se na poli jinotajů. Sandře Brown se podařilo jít tou první cestou, ale vkusně. Zároveň bych kvůli přítomnosti milostné linky knihu automaticky neřadila pod "červenou knihovnu", toto hezky vystihla alekis v komentáři ke knize "Alibi". Po celou dobu čtení jsem si říkala, že je to dobré, hodně dobré, ale že bych tomu dala tak 4 hvězdičky, "něco" mi tam "chybělo". Pak ovšem SB odpálila bombu, kterou jsem tedy vůbec nečekala. Jak jsem si užívala samotné čtení, nezamýšlela jsem se nad kombinatorikou, takže to pro mne bylo opravdu překvapení, a kdybych už u čtení neseděla na gauči, tak bych si z toho sedla na zadek. Proto těch jasných pět hvězd. Trochu se bojím, že až sáhnu po dalších knihách autorky, nebudou už tak dobré, Reportér mne opravdu dostal.... celý text

Bretaňské tajemství 2020, Jean-Luc Bannalec (p)

S komisařem Dupinem jsem doposud neměla tu čest. Na knihu jsem narazila přes něčí komentář, dala si ji do „chci si přečíst“, a pak, když na okamžik znovu otevřeli knihovny, jsem mechanicky ze seznamu vybírala, co je zrovna volné. Tak nějak jsem nedomyslela, že se jedná již o několikátý díl série, a i když to pro samotný příběh úplně podstatné nebylo, chybělo mi nějaké bližší vykreslení postav, co do jejich vzhledu, ale i charakteru, (společné) minulosti apod. Možná díky této neznalosti jsem z knihy nevyčetla, co je to vlastně ta slavná Dupinova kriminalistická metoda, ba naopak mám pocit, že větší chaotičnost při vyšetřování jsem dosud nezažila. Komisař se náhodou ocitl u vraždy, jejíhož vyšetřování se proti své vůli musel ujmout, a vše pokračovalo podivnou sérií jednání, kterou jsem nechápala. Dupin vyslýchá svědka. Aniž by se přeptal na všechno, odjede, cestou se neplánovaně někde zastaví, dorazí do cíle, zjistí, že svědkovi se něco stalo, jede zase zpátky, na místě se zase dozví něco jiného, takže vyrazí opět jinam, opět s nějakou neplánovanou zajížďkou… při čtení jsem získal dojem, že Dupin potřebuje nejen hodně „caffé“, ale opravdu i dovolenou na zotavenou, protože je asi hodně přepracovaný. A taktéž jeho inspektoři, kteří se sami někam vydají, aniž by komukoli cokoli řekli. (A já ještě pořád nevím, zda k závalu došlo spontánně nebo mu někdo napomohl?) U hodně zmínek jsem hledala pozdější souvislost, ale ne vždy jsem se dočkala, a kupříkladu vytažení kamenů ze sklepa bylo naprostým výkřikem do tmy. U zápletky mne už v anotaci zaujala Artušovská problematika, ale asi bych musela navštívit Bretaň a konkrétní popisovaná místa, aby mne dostala víc. Naopak vyhrocené vztahy mezi vědci, a obecně vztahy mezi nimi, mi přišly absurdní. Nějakou dobu jsem se pohybovala v akademickém prostředí historiků, jezdila na konference s týmiž osobami, s nimiž mne spojoval profesní zájem i studované období, a s valnou většinou z nich mne pojilo přátelství a vztahy kladné. Buď jsem tedy do tohoto prostředí nezapadla hlouběji (abych s někým vedla spor o posty či granty), anebo to ve Francii mají jinak, zkrátka v knize mi to přišlo neuvěřitelné. Zrovna jsem dočetla sv. Xaveria od Arbese, kde mne v této souvislosti trkl poměrně výstižný citát: „Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru? (…) Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím? Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.“ Pozastavovala jsem se místy nad překladem, zejména nad tím opakujícím se „caffé“. Dějová linka mne sice nijak neoslovila, ale také neurazila, ač jsem cítila potřebu přijít všem úmrtím na kloub, vlastně mne až tak netrápilo, kdo že je vrah. Postava Nolwennové mi přišla lehce neuvěřitelná (ale líbilo se mi, jak během vyšetřování „povýšila“), což sám autor chytře obešel konstatováním, že tato dáma „má své metody“. Použití manuálu k automobilu coby zápisníku po několikerém zopakování poněkud ztrácelo vtip, přistihla jsem se, že jsem skoro víc než na postupující vyšetřování zvědavá na to, jakou část příručky Dupin zrovna nalistuje. Ale i mne na konci bodl osten zvědavosti, zda se Dupin vrátí do Paříže nebo zůstane „na konci světa“. Abych ovšem pouze nehaněla. Od začátku se mi moc líbil styl autorova psaní, který mi připadal jako „ze staré školy“. Postavy nebyly nijak nesympatické, zápletka přes množství vražd relativně mírumilovná; skoro jako kdybych při čtení sledovala starou francouzskou kriminálku. Nu a samozřejmě nádherné popisy krajiny či změn počasí - vlastně zejména kvůli té Bretani jsem si knihu půjčovala. CITÁT: Stál na vrcholcích mytického Monts d’Arreé, jednoho z nejstarších pohoří na světě; procházel bizarními vřesovišti a močály; stál na drsných, nevlídných plážích bičovaných větrem a vlnami, které tam dorazily přes Atlantský oceán po cestě dlouhé několik tisíc kilometrů; znal i vlídné pláže se zasněženými zátokami a mírným, téměř středomořským klimatem; pláže, jejichž korálkový písek pochází z dob, kdy se Bretaň nacházela na rovníku; fantastické oranžové skalní útvary, mezi nimiž si připadal jako na Marsu; toulal se po rozlehlých loukách i v pohádkových údolích. Znal „venkovskou“ Bretaň“ čili Argoat, kraje, kde lišky dávají dobrou noc. A teď poznal i rozlehlý, temný a magický Brocéliandský les. Žádný z těchto krajů se však nepodobal nádherné říční krajině, kterou měl nyní před očima: Campagne. Úchvatná scenerie působící tak dokonalým dojmem, jako by ji navrhl malíř obdařený mimořádnou fantazií. Třeba jeden z velkých impresionistů konce 19. století. Pohádkové údolí, hustě zalesnění, po obou stranách se klenuly kopce, jejichž svahy sbíhaly až k břehům řeky Oust. Ta byla tak široká, že vypadala spíš jako do dálky se táhnoucí jezero. Na opačné straně se do výšky tyčila světle šedá skalní stěna, která narušovala mírnou atmosféru a připomínala skutečné hory. Divoká romantika umocněná osamělou borovicí, jež nad skalním masivem, ve výšce nějakých sedmdesát metrů, vzdorovitě hájila svou existenci. Vládla tu hluboká harmonie, nekonečný klid. A právě to tvořilo podstatu, jádro téhle krajiny. Jediný zvuk, který se nesl údolím, bylo cvrkání cvrčků. (…) Občas taky zašveholil pták a jemné plesknutí na vodní hladině prozradilo, že se v řece daří rybám. Příjemné teplo prostoupilo nejen vzduch, ale i celou krajinu. Tempo světa udávala poklidně tekoucí řeka. Od vody vanul na břeh jemně osvěžující chlad. (…) Zelené aroma rostlin a půdy, ne však těžké a bahnité, právě naopak: jasné a lehké. Osvěžující dech řeky.... celý text

Poppy Borůvková, narozená v pondělí 2017, Jennifer K. Brown

Po knížce jsem sáhla na základě vysokých hodnocení a pozitivních komentářů, ale asi nejsem tou správnou cílovou skupinou. Čekala jsem dětskou knížku a ono to bylo spíše pro puberťáky. Očekávala jsem pohádku / lehkou fantasy, ale kromě ústřední myšlenky se schopnosti vyplývajícími ze dne narození, toho moc nebylo. Spíše bych to viděla jako úvodní kapitolu pro mnohem rozsáhlejší příběh, kde se rozvinou nejen postavy, ale zejména svět Novy, o které po přečtení stále toho moc nevím, ač hrdinové chodili na opáčko z dějepisu. Hlavní postavy byly sympatické, ale všechny okolo byly spíše karikaturami, zejména ředitelka a její asistent. A to mi asi vadilo nejvíc, pro mne tím kniha ztratila na důvěryhodnosti. Coby náctiletá jsem četla Enid Blytonovou a její Dvojčata, ta si se světem dospívajících poradila podstatně lépe. Za mne tedy Poppy byla spíše zklamáním a nemyslím si, že by bylo dané jen mým věkem. Takže jsem vlastně jen přemýšlela, jaké schopnosti by měly moje děti, a kromě nejstaršího (Středa) máme jen nešťastné Víkendy. Mimochodem: Sama jsem narozená ve čtvrtek :-). P.S.: Kdysi jsem se jedné osoby ptala, jakou superschopností by chtěla oplývat a nabízela jsem: létání, permanentní orgasmus a procházení zdí. Odpověď zněla, že by osoba chtěla být neviditelná, protože pak by mohla mít permanentní orgasmus. P.P.S.: Vím, že to k dětské knize nepatří, ale vzpomněla jsem si na to a chtěla to sem napsat :-).... celý text

Rumcajs se vrací III. 2020, Michal Opitz

"(...) udělám všechno proto, aby v Řáholci přestala řádit škodná nadobro!" "Žer to!" Musím říct, že jsem byla napnutá jak šráky, jak to bylo plné zvratů! Kdykoli člověk zadoufal, autor jeho naděje zadupal do prachu (bažiny), aby je vzápětí opět rozdmýchal a znovu zhasil. "Šmejde. Vrátíš se odkud jsi přišel. Do pekel!" "Pak si pokecáme. Teď ale do Kopidlna k doktorovi! Rychle!" Opět mne dostaly "reklamy" na další komiksy, Krakonoše bych si přečetla taky. Na konci, kdy Cipísek převzal nejen otcovo pomyslné žezlo, ale i jeho outfit, jsem zamáčkla slzu v oku. První grafické návrhy komiksu by měly být zarámovány a vyvěšeny na čestné místo. Škoda jen, že Manky nebylo.... celý text