tatjana1737 přečtené 615

Jedeme, jedeme 2010, Libor Páv

Leporelo doporučuji, jednu hvězdičku však ubírám za to, že obrázky jsou hodně "přeplněné" a pro čtenáře mladšího než je doporučený věk 3 let mohou být hodně nepřehledné. Jinak jsou ovšem ilustrace velmi vtipné a plné různých skrytých vtípků, které ocení i rodič. Dokážu si představit, že zejména se staršími dětmi lze do obrázků hledět nekonečné hodiny a povídat si o tom, co na nich je.... celý text

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

Do knížky jsem šla hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Můj vztah k Aně Geislerové jakožto osobě, osobnosti i herečce bych charakterizovala jako nevyhraněný, z části hlavně proto, že o ní vím kulové a viděla jsem s ní asi jen dva filmy. Zprvu mne "P.S." nebavilo, ale pak autorka naťukla témata, která jsou mi asi nyní blízká, takže nakonec jsem četla místy s úsměvem, místy s pohnutím a dojetím. Ještě jsem neměla dočteno a rozhodla jsem si knihu nakonec i koupit (měla jsem půjčeno od kamarádky), protože obecné úvahy o dětství, rodině, dětech, lásce, ... byly místy psané tak, jako kdybych nad nimi přemýšlela já sama. A tento dojem oceňuji i proto, že se mi do knížky moc nechtělo a hledala jsem si nejrůznější jiné tituly, abych ji nemusela otevřít (frfňala jsem třeba i nad tím, že anotace slibovaly diářový formát, a to je pro mne A6 a ne to, co knížka má). Oceňuji i grafickou stránku, možnost knížku zagumičkovat, vloženou záložku... A samostatnou kapitolou pro mne tvoří ilustrace Lely Geislerové, které jsou nádherné a dokázala bych na ně koukat dlouhé minuty a čerpat z nich to, čím na mne promlouvají, přestože v 99,9 % případů je na nich Aňa. Chci, aby takhle někdo namaloval mne a mého syna. Ne, chci se takhle naučit malovat, abych si podobné skvosty mohla tvořit kdykoli se mi zachce! :-)... celý text

Věčná Ambra 2006, Kathleen Winsor

!!! POZOR SPOILERY pro ty, co nečetli !!! Vyobrazení doby se mi líbilo (možná proto, že nejsem zas takový odborník, takže neodhalím případnou autorskou licenci - jediné, čemu se mi nechtělo věřit, bylo to, že by Ambra dorazila na společenskou akci v průsvitných šatech), ale s hlavní hrdinkou jsem se ztotožnit nemohla. Ambra mi přišla s prominutím naprosto blbá (a kvůli ní ubírám hvězdu v hodnocení). Lord Carlton mi též nesedl, sice byl oproti Ambře reálnější, ale - i když jí lásku nesliboval - nebránilo mu to v tom ji neustále "tahat za fusekli" a dávat jí plané naděje. Zejména poté, co ho neopustila, když onemocněl morem, jsem čekala v happyend a samotný konec knihy proto ve mně vyvolal nevěřícnou reakci: "WTF?! To jako vážně?" :-) Ale možná i díky konci knihu neřadím do pokleslého žánru a hodnotím výše než "klasickou" červenou knihovnu končící pohádkovým "a žili šťastně až navěky". Kniha byla prý zfilmována, ale snímek se mi nepodařilo nikde sehnat, oproti knize se v něm Ambra nakonec dozví o svém šlechtickém původu (což byla další věc, která mi u knížky zbořila očekávané klišé - čtenář ví, ale hlavní hrdinka netuší, že je vlastně vysokého rodu, a tak se neustále snaží prostřednictvím své nevšední krásy získat peníze a postavení... přestože lásku vytouženého muže jí ani ta krása nakonec nezajistí...).... celý text

Silmarillion 1992, J. R. R. Tolkien

Asi bych netvrdila, že jde o Bibli Středozemě, protože Silmarillion (resp. část věnovaná Válce o silmarilly) se věnuje především Noldor a jejich historii v Beleriandu, ostatní Elfové, lidi i trpaslíci, jakož i jiné lokace jsou stranou zájmu vyprávění (i když... Bible také nepojednává o všech lidech, ale jen vyvoleném národu, a geograficky také nezahrnuje celý svět, takže ten příměr je vlastně namístě :-)). K ruce jsem si vzala Atlas Středozemě, během čtení si dělala výpisky a malovala rodokmeny (jak je řečeno níže, není radno podceňovat jména, protože čtenář pak rychle ztrácí orientaci), a přestože je tento styl četby poněkud pomalý (nechápu svého muže, který čte tak, že si k ruce vezme výkladové slovníky a když jej něco zaujme, odloží knihu a jde si najít příslušné heslo), knihu jsem přečetla velmi rychle a tentokrát si z ní pamatuji i mnohem více než při prvním čtení. Nyní bych dokázala (s občasným nahlédnutím do taháku) děj převyprávět a popsat i příbuzenské vazby postav. Oproti prvnímu čtení však trochu opadal pel onoho okouzlení a totální fascinace světem, který pro mne byl nový. Všem, kteří s Tolkienem začínají, doporučuji "klasický postup", tzn. začít od Hobita a přes Pána prstenů dojít k Silmarillionu. Pokud by někdo začal posledním jmenovaným, mohl by autora zavrhnout pro přílišnou hutnost, a nebo by se ochudil o kupu věcí, které jsou v PP odkryty (narážím na Válku o prsteny, která je v Silmarillionu jako knize sice stručně, ale zmíněna - zejména co jsou zač některé postavy, které se zprvu zdají být podezřelými, ale pak se ukáže, že jsou víc než jiné...). Sice jsem si k svátku nechala nadělit ilustrovanou verzi (Ted Nashmith), ale při čtení jsem se z nostalgie vrátila k vydání z roku 1992. A tak se mi podařilo odhalit i tiskovou chybu v příběhu o Túrinu Turambarovi. Z nového vydání jsem se potěšila obrázky a této knížce bych vytkla jen to, že obrázky jsou v knize zařazeny bez ohledu na kapitoly, takže mnohdy jsou vetknuty do příběhu, kterého se netýkají + chybí u nich popisky a odkaz na stránku, ke které se vážou (jako to mají třeba Verneovky). Po opětovném přečtení Silmarillionu též znovu rehabilituji Petera Jacksona a jeho filmové ztvárnění Hobita a PP, protože zejména u Hobita jsou ve filmu scény, které sice neobsahuje samotná kniha, ale které vycházejí ze znalosti dějin Války o prsten a dějin Středozemě. Nicméně se stále domnívám, že je to příběhu na škodu, protože pokud pak divák naváže trilogií, ochudí se o mnohá překvapivá rozuzlení a pointy (a navíc stále nemohu vytěsnit z hlavy obrázek, jak Galadriel vynáší v náručí Mithrandira z Dol Gulduru...). Na závěr jen drobnost: protože svazky mezi Eldar a Edain byly výjimečné a v Eruově hudbě měly vždy nějaký účel, pochybuji o tom, že by Kili a Tauriel v sobě našli takové zalíbení, jak nám předkládá filmový Hobit. Trpasličí láska je navíc velmi hamižná (viz dodatky k Návratu krále) a pochybuji, že by se nějaký elf nechal takovým poutem svázat. Nehledě na to, že takový svazek Prvorozených s Aulëho dětmi by vyvolal velikou nelibost Valar a Ilúvatar by pak vyvolal pohromy, které by Středozemi změnily více než svržení Thangorodrim :-).... celý text

Tolkien a jeho čarovný svet 2011, Édouard Kloczko

Pro mne trochu zklamání... čekala jsem ilustrace jako z Obrazů Středozemě či Středozemě očima malířů a ilustrace jako od Davida Daye. Knížka obsahuje informace stručné a ilustrace autorské, tedy místy ne podobné tomu, nač jsem zvyklá (třeba podoba Gandalfa, Elronda, Galadriel či Arwen). Je koncipovaná jako leporelo a obsahuje různé vlepené přílohy (výrobu sudů v Esgarothu, orlí pero, žíně koňů jízdmarky) včetně několika pohlednic na konci knížky. Pro ty, kteří pojímají Středozem a informace o ní trochu vědečtěji, je knížka poněkud "dětská". Pro ty, kteří jsou zvyklí na podobu svých hrdinů z filmů, odlišná jejich představou. Osobně tedy z celé knihy nejvíce hodnotím hlavně útržek z Gandalfovy šály...... celý text

Atlas Středozemě 1998, Karen Wynn Fonstad

Vynikající záležitost, kterou mohu jen doporučit. Čtenáři pomůže v orientaci, kde se zrovna co odehrává, a děj, který je zaplaven různými pojmy a názvy míst, tak bude uchopitelnější. Nejsem geograf, ale po přečtení předmluvy oceňuji, že autorka něco takového jako atlas map Středozemě vůbec dala dohromady, protože nesnáze, s jakými se potýkala (z nichž ta, jestli Středozemě byla kulatá nebo placatá, je jen jedna z mnoha) nejsou pro autora map málo (vezměte si jen úvahy o délkových mírách, přepočet, kolik mil mohli ujít lidé, hobiti na ponících, elf a trpaslík, zda se jednalo o vzdálenosti vzdušnou čarou či reálné, popř. takové perličky, jako kam umístit na mapu vesnici, o níž se sice hovoří, ale není specifikováno, zda je na jihu či na severu, což autorka vyřešila odvozením od názvu obce a dalšími souvislostmi...). Jediné, co bych knize vytkla, je barevná chudokrevnost map, které by se mi více líbily pod taktovkou Johna Howea :-).... celý text

Mapa Tolkienovy Středozemě 1996, Brian Sibley

Mapa je krásná, ale trochu schématická, pro základní orientaci v místech a dějích trilogie však postačující. Škoda, že Howe neilustroval i Atlas Středozemě, pak bych byla naprosto spokojená :-).... celý text

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

V rámci série se mi nejvíce líbily Dvě věže, Návratu krále tedy ve srovnání s nimi jednu hvězdičku ubírám, i díky té části knihy, která zfilmovaná nebyla (nechci spoilerovat) a se kterou se nějak nemůžu srovnat. Sice vše nakonec dobře dopadne, ale mám ráda návraty do toho, z čeho člověk vyšel, je to takové nějaké víc optimistické, když hrdina, jenž zažil mnoho běd, ví, že doma je vše v pořádku (teď už ale spoileruji). Z celé knihy se mi nejhůře četly dodatky, které jsou sice zajímavé, ale zejména u těch lingvistických se mi v hlavě objevila taková ta opice s činely, jako mívá Homer Simpson, a vůbec jsem nechápala, na co to koukám - písmena mi absolutně nedávala smysl :-). Oceňuji však informace o dalších osudech členů Společenstva (poté, co jsem poznala svého muže, mi přijde osud, který si zvolila Arwen obzvláště krutý a stejně jako ona chápu Númenorejce a jejich touhu po překonání Sudby lidí), rodokmeny a též časovou linii celého příběhu, která mi pomohla některé věci doladit a lépe pochopit (bez její znalosti však příběh neutrpí). Když jsem knížku četla poprvé, nějak jsem se více soustředila na dějovou linii Pána Aragorna, na hrdinství jízdmarky a na elfy. Prostě takové to zářné hrdinství, které imponuje, ušlechtilé postavy, kterými čtenář touží být. Je zajímavé uvědomit si, jak se náhled čtenáře na příběh mění, když má za sebou nějak zkušenost a váží si klidných večerů v kruhu rodiny. Proto na mne tentokrát nejvíce zapůsobila dobrodružství hobitů, jejich moudrost, která nevyplývá ze vznešeného původu či staletí odžitých ve Středozemi, ale z kořenů obyčejného života, kdy je člověk rád, že se má dobře, má co jíst a může si lebedit v teple své nory. A že když tohle nemá k dispozici, musí vinou neovlivnitelných okolností strádat a trpět, dokáže za to své bojovat s vervou větší než lecjaký veliký bojovník. "(...) A pak si dáme na chvíli klid. To víš, my Bralové a Brandorádi nevydržíme žít dlouho ve výšinách." "To ne," řekl Smíšek. "Já ne. Aspoň zatím ne. Ale aspoň je, Pipine, vidíme a vážíme si jich. Asi je nejlepší mít nejdřív rád to, k čemu se hodíš: musíš někde začít a mít nějaké kořeny a v Kraji je hluboká půda. Ale jsou i hlubší a vyšší věci, a kdyby jich nebylo, žádný kmotr by nemohl ošetřovat zahrádku v tom, čemu říká klid a mír, ať už o nich ví nebo neví. Jsem rád, že o nich vím aspoň trochu. (...)" Při druhém čtení tak skládám hold Samvědu Křepelkovi (který na mne ve filmu působil "little bit gay" :-)), kterého sice Kmotr neustále tepal a častoval ho různými rčeními o jeho chytrosti, ale který se nakonec ukázal rozumnější než jiní: "V té hodině zkoušky mu nejvíce pomohla obstát láska k pánovi, ale hluboko v něm také žil dosud nepřemožený zdravý hobití rozum: v nitru srdce věděl, že není dost velký, aby nesl takové břímě, i kdyby všechny ty vidiny nebyly pouhý zrádný klam. Jedna maličká zahrádka pro svobodného zahradníka byla vším, co potřeboval a co mu příslušelo, ne zahrada rozrostlá v říši; měl používat vlastní ruce, ne rozkazovat rukám jiných."... celý text

Pohádky a obrázky 1970, Vladimír Sutějev

Vřele doporučuji nejen dětským čtenářům, ale i těm dospělým. Autorovy obrázky jsou nádherné, dokážu si představit knížku sestavenou jenom z nich, bez textu. Třeba "Rozmazlená kočka" je malovaná tak krásně, že úplně slyším, jak mlsně přede při představě ptáčků a ryb u svého domečku. Samotné pohádky jsou kratičké, ale pro menší děti mají srozumitelný a jednoduchý děj ("Kuřátko a kachňátko" nebo "Tři koťata"), a leckdy obsahují poučení či zamyšlení ("Různá kolečka" či "Zázračná hůlka"). Při čtení synovi na usnutí se mi znovu vybavily pocity, když jsem se snažila rozluštit záhadu, jak se všechna zvířátka v pohádce "Pod hříbkem" dokázala pod houbičku vejít (a tuším, že pointu mi nakonec musela prozradit maminka, protože jsem se vztekala, že to nechápu). Nebo frustrace štěňátka při vyšetřování, "Kdo to mňoukl?" (a to je odpověď schovaná v každém obrázku, jen dětský čtenář stejně jako hlavní aktér - pejsek nevidí :-)).... celý text

Dvě věže 1993, J. R. R. Tolkien

Tempo se podstatně zrychluje než u Společenstva prstenu a druhý díl trilogie se mi tak četl výrazně lépe (možná to ovšem bylo dané i tím, že jsem měla víc prostoru číst v kuse využívajíc spánku svého milého děťátka). Přestože kniha třetí, věnující se osudům Aragorna, Legolase, Gimliho a Pipina se Smíškem, je akčnější, kniha čtvrtá popisující osudy Froda a Sama je také čtivá a zajímavá. Při druhém čtení po nějakých 20 letech (bože, vážně jsem to napsala? Jsem už tak stará?! :-)) mi učarovala postava Stromovouse. S ním na mne dýchla atmosféra Silmarillionu. A to, jak se nakonec letitý ent ukvapil, je obdivuhodné - do lesa budu opět nějakou dobu vstupovat s pokorou. Co kdyby nějakého jizerskohorského huorna napadlo, že jsme stejně jako Saruman sešli z cesty moudrosti? ;-) Před čím ovšem smekám nejvíce je autorova práce se slovy (smekám zde i překladatelce, protože v AJ jsem nečetla) - zejména popisy krajiny jsou úžasné a před čtenářovým zrakem se plasticky otevírá země, v níž díky Tolkienovi zná každý kámen a kterou by chtěl poznat a projít spolu se svými hrdiny. V tomto ohledu se opět musím myšlenkami vrátit k filmovému zpracování, které lokacemi předloze rozhodně neuškodilo. Jen děj filmu se již více liší (doporučuji podívat se na prodlouženou verzi s vynechanými scénami, osobně se mi nejvíce líbí ta, kdy má uražená hlava kamenného krále opět korunu), a to je dobře, protože vedle sebe mohu i nadále stavět knihu a film, obojí mohu mít ráda, aniž bych druhé musela zavrhnout. Jakožto závislý čtenář však doporučuji nezůstat jen u pohyblivých obrázků a rozhodně sáhnout po knize, protože ten niterný zážitek, kdy fantazie čtenáře pracuje sama, je sám se svými prožitky a tají dech nad osudy hrdinů, nemůže stříbrné plátno nahradit. Na závěr ještě tichý a uznalý dík Samu Křepelkovi. Pokud jsou takoví všichni zahradníci v Kraji, chci se tam přestěhovat. Kéž bych i já měla takového přítele po boku až všechna světla zhasnou.... celý text

Společenstvo Prstenu 1993, J. R. R. Tolkien

Poprvé jsem četla asi ve 12ti letech a kupa věcí mi unikala. Pamatuji si jen, a to jsem si druhým čtením potvrdila, že knížka je stylem psaní podstatně "hutnější" a "těžší" než Hobit. Tentokrát se mi četla hůře, protože jsem na ni neměla klid a nemohla jsem se dostat do takového toho transu (chcete-li "flow"), neustále mne někdo z knihy vytrhoval a každý návrat byl těžší a těžší. Od Elrondovy rady ale tempo knihy podstatně roste a další události již mají spád. Můj muž, který nejprve viděl filmy, nutí mne na ně koukat několikrát do roka a k Vánocům si koupil prodloužené verze, si položil otázku, zda by se mu kniha líbila i tehdy, kdyby neviděl film. Je pravda, že filmy mám už tolik pod kůží, že mi minimálně obrazy krajiny vyvstávaly při čtení před očima. Líbí se mi zobrazení Kraje i hobitů, i když to, jak Peter Jackson zkazil postavu Pipina mu neodpustím. Ten je v knížce sice nejmladší z hobitů a místy lehkovážný, jinak to ale není žádný pitomec a svoji roli ve Válce o Prsten hraje velice důstojně. Naopak Boromir na mne při čtení působil mnohem záporněji než při sledování filmu, kde mu Sean Bean dodal grácii a mužnost. Nicméně film mne trochu ochudil o malování obrazů vlastní myslí, takže těžko po druhém čtení hodnotit. Těším se, až se prokoušu trilogií a vrhnu se na Silmarillion, který mne poznamenal mnohem víc. Asi jako Samvěd Křepelka miluju elfy :-).... celý text

Konečně spí celou noc! 2014, Eva Solmaz

Knížka v podtitulu uvádí: "Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte." Po přečtení mám však spíše dojem, že je to víc o tom pochopení než řešení. Knížka je psaná hezky a čtivě, ale mně osobně nepřinesla moc nového. Z 98 % se zabývá tím, proč se dítě v noci budí, že je to normální, že vhodnější než nechat ho vyplakat je přistupovat k němu láskyplně a intuitivně, a zbylá 2 % (v podstatě pouze jedna kapitola) nabízí určité návody, jak vyřešit to, že dítě se v noci budí a jak dosáhnout toho, aby se naučilo samo přecházet z jedné fáze spánku do druhé, usínat bez asistence a de facto tak prospat celou noc. Nicméně kdo by čekal zaručený návod, jehož výsledkem bude, že uloží svou ratolest do postýlky, ta ihned zavře oči, a on si bude konečně moci od ní odpočinout, ten bude zklamaný. Veškeré návody v knížce uvedené vystihuje autorkou uváděný příklad z praxe: Jedna trojnásobná matka obdivuje našeho syna. "Ten ale vyrostl! A jak spinká?" "Ani se neptej," odpovídám. Jejich první dcera se prý také budila každé dvě hodiny, vypráví ním. "No, co se dá dělat. S tím se holt musíme smířit," odpoví můj muž. "No, ale s každým dalším dítětem to bude lepší," dozvídáme se. "Spaní se zlepší?" ptám se. "Spaní? Ne, tak to nemyslím, to se nezlepší, ale to smiřování bude lepší," zní její odpověď. Velmi hezké bylo zamyšlení, proč vůbec vnímáme to, že se naše dítě v noci budí, za problém. Že dnešní společnost je hodně individualizovaná a člověk kromě toho, že je rodičem, chce být i něčím dalším, realizovat nějaká svoje přání a sny, což dříve nebylo běžné (proč by dívky šly studovat, když se jednou stejně stanou matkami a vzdělání by bylo zbytečnou investicí do budoucna?). Že tedy dochází ke střetu našich potřeb a potřeb dítěte - což mohu potvrdit, protože to vídám dnes a denně u svého okolí, ale především sama u sebe :-). Shrnutí: Pokud někdo hledá řešení svého problému, ať nečeká, že ho přečtením této knížky vyřeší. Pokud jej chce alespoň pochopit a nebrat dítě jako protivníka, které se budí jemu na truc, manipuluje s ním a zkouší trpělivost svých rodičů, je knížka velmi pěkně psaná a v tomto ohledu ji doporučuji. Některé autorkou uváděné příklady a přirovnání jsou zahnané skoro do absurda, ale pomohou i zatvrzelejším rodičům pochopit, že některé běžně používané a doporučované metody jsou samy o sobě nesmyslné nebo minimálně pochybné. P.S: Pokud by někoho zajímaly ony rady, jak vyřešit "nespaní" dítěte, tak ve stručnosti: 1.Vzít si dítě do postele, čímž se ušetří čas, kdy k němu rodič musí vstávat a chodit, rodič se tolik neprobudí, dítě obvykle zabere rychleji. (Tato rada je mi ovšem k ničemu, když mi překáží právě dítě v posteli, které se stokrát vzbudí na kojení a já se probudím plně :-).) 2. Pomalé vytrácení: pomalá redukce aktivit nutných k uspání dítěte. Pokud dítě usíná jen v náručí, kdy s ním rodič musí chodit a zpívat, postupně omezit pohyb, uspávat dítě jen v náručí a zpěvem, později si sednou a zpívat, později jen sedět bez zpěvu, poté si zkusit s dítětem lehnout a nakonec zvyšovat vzdálenost, dokud dítě neleží vedle rodiče neusne samo. 3. Říci si o pomoc: rozdělit si noční službu s partnerem, požádat prarodiče či si sehnat chůvu.... celý text

Aprílová škola 1983, Jiří Žáček

Původně jsme ve čtenářské výzvě chtěla řadit pod knížku z dětství, ale vzhledem k tomu, že nevím, kdy se mi opět zadaří přečíst nějakou knihu za jediný den, trošku jsem zapodváděla (ale kdo má doma zuřivé batole ví, že číst není úplně snadné). Básničky Jiřího Žáčka jsou vtipné a místy geniální svými rýmy. Knížku jsem měla ráda už jako malá (i když z básniček mi v paměti zůstaly už jen ubohé fragmenty a celou si pamatuji jen "Copak bys rád slanečku? / Kostku cukru, panečku!") a výrazně k tomu přispěly i Bornovy ilustrace, které samotné básničky mnohem vyzvedly mnohem dál a přidaly jim vyšší hodnotu, než kterou by měly samotné, černé na bílém (viz např. Ohryzaná básnička). Jakub volá: - Vážení, počty, to je umění! Vím, co říkám, na mou čest! 7 1 3 Dvakrát dvě je přece 2 6 4 5 8 9 Při čtení (mimochodem, přelouskala jsem ji zavřená v pokoji během toho, co můj muž v deset večer vysvětloval řvoucímu kloučkovi, že na noc opravdu nepotřebuje být kojen) jsem odhalila jednu velikou lež mojí maminky! Knížka je věnovaná Markétce, Jakubovi a všem dětem, ale moje maminka zásadně nahrazovala jméno Markéty v básničkách jménem mým. Tudíž jsem si jako dítko myslela, že i pan Born maloval na obrázky malou Táničku. Zklamání bylo velké, ale knížka se mi líbí dál :-). Povíme si spolu hezky láryfáry, třesky plesky. Povíme si halabala, že už je čas, abys spala. Až se vyspíš do růžova, povíme si všecko znova.... celý text

Atlas ptáků České a Slovenské republiky 2011, Karel Hudec

K Vánocům jsem dostala vytoužené ptačí krmítko, a tak teď pozoruji, kdo k nám létá na slunečnici a "ptačí mls". Ptáčci vůbec netuší, že na naší terasu létají ku mojí potěše, a já vždy celá nadšená obvolávám příbuzenstvo, že tentokrát přiletěla sojka, brhlík, dlask nebo hýl. Abych mohla ptačí návštěvnictvo poznat, prosila jsem ještě o atlas našeho ptactva a dostala tento. Pořád mám ale jinou představu, líbila by se mi knížka, v níž bych našla obrázek či foto ptáčka a informace o tom, kde žije, jaká má hnízda, kolik vajec apod., a to nejen ve zhuštěné podobě. Prosím případné ornitology, jestli o podobném titulu vědí, aby mi dali vědět. Atlas není špatný pro první vhled, i když na můj vkus je hodně stručný (je nutno si však uvědomit, že jde o atlas ptáků ČR a SR, takže zhuštěná podoba je na místě) a ilustrace, jak uvádí uživatel Lavran, mne občas zmátly. Naše krmítkové návštěvníky jsem však zatím všechny identifikovala, i když to někdy muselo být podle obrázku a jistota nebyla vždy zcela 100%. Pro amatéry a ty, které zajímá, jací ptáci kolem něj žijí, je knížka myslím docela dobrým pomocníkem, odborníci asi sáhnou po jiné.... celý text

Kluci v kleci 1983, Samuil Jakovlevič Maršak

Svět J. R. R. Tolkiena – Středozem očima malířů 1994, J. R. R. Tolkien

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další... Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec, Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Třpytivé jeskyně Aglarondu/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče - viz knížka Tolkienovy říše), Alana Lee (Kamenní zlobři, Zrcadlo Galadriel), Rogera Garlanda (např. Pán nazgúlů) a Ingera Edelfelda (Dlouho očekávaný dýchánek, Olifant, Glaurungova smrt).... celý text

Tolkienovy říše - Obrazy Středozemě 1996, J. R. R. Tolkien

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další... Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec (miluji např. obrázek Ulmo, Pán vod či Ungoliantë s Melkorem; jediný, který se mi moc nelíbí je ztvárnění Galadriel), Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Přes Gorgoroth/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče /viz Pronásledování v Rohanu/), Alana Lee (Zkrocení Sméagola) a Ingera Edelfelda (mám velmi ráda Gluma v elfím zajetí). Od Michaela Kaluty se mi líbí Éowyn a Pán nazgúlů. Glum či Medděd (ten zejména) Nikolaje Baračnyje jsou moji favoritové. Oproti tomu mi moc nesedli Cor Block, Lode Claes, Fletcher (moc futuristické!) a Timothy Ide, ale věřím, že i jejich obrázky mohou mít pro někoho své kouzlo. A úplně nejvíc můžu Odjezd ze Šedých přístavů od Teda Namithe, kde se mi líbí Elrond, ale z celého obrázku na mne dýchá teplo zapadajícího slunce, jeho nezaměnitelný jemný svit, slyším křik racků, cítím vůni moře i melancholii z toho, že Nositelé Prstenů odplouvají a jeden Věk Středozemě končí...... celý text

Už budu dospělá: Dopisy zamilované Gilly 1995, Claire Robertson

Souhlasím s uživatelkou navi11, že obálka je příšerná, ale bohužel odpovídá tehdejšímu trendu 90. let... Rozhodně tedy doporučuji knihu nezavrhnout, ale dát jí šanci, přestože reálie, tvořící pozadí příběhu, odpovídají oněm 90. létům. Děj knížky, psané formou dopisů hlavní hrdinky do poradny Alexy Deerheartové v časopisu BIZZ :-), je poměrně jednoduchý - hlavní hrdince je 14 let a poprvé se zamiluje do úžasného kluka (který má kudrnaté vlasy vepředu krátké a vzadu dlouhé, a který nosí své bílé ponožky v černých kotníkových pumách :-)). Popis jejích duševních pochodů je nesmírně vtipný a trefný, nejen glosy týkající se rodičů, starší sestry, spolužaček, ale i to, jak jsou popisovány její city k NĚMU. Knížku mi poprvé půjčila kamarádka na VŠ, kdy se mi líbil jistý Mgr. (nyní již PhD. a jeho disertační práce vydaná knižně je ehm, ehm, uvedena i zde na Databázi), a některé pasáže, kdy se Gilly rozplývá nad Jonathanem O'Neilem byly tak úžasně výstižné i na mou situaci, že kniha hned získala jiný rozměr :-). Knížka je sice asi prvoplánově určena mladším čtenářkám, pro perfektní hru se slovy a ironii ji však doporučuji i těm, kterým již bylo -cet a mají rády lehčí žánr, protože je určitě pobaví a možná zavzpomínají na svoji pubertu a první lásky. Velmi se mi líbí i to, jak Gilly popisuje čtení knihy "Na Větrné hůrce": "Poslouchal jsem tichý větřík, který rozechvíval stébla trávy, a nechápal jsem, jak si někdo vůbec představuje, že spáči v té pokojné zemi nespí klidným spánkem. Dobrý, ne? Ale to nejsem já, to je Emily, konec Větrné hůrky. Mám teď pocit takový nějaký osamělosti a opuštěnosti. Věděla jsem, že to tak bude. Zjistila jsem, že ať se cítíš sebehůř, když máš dobrou knížku, můžeš se do ní schovat a celý svět na tebe může zvenčí bušit a říkat věci jako třeba: "Nejíš zdravě / nikdy se nikam nedostaneš, když nebudeš pracovat /, máš paťatý nohy a pubertální ksicht / nikdo tě nemá rád / vypadáš moc mladě / ne, žádný nový šaty nedostaneš, dokud si pořádně nezopakuješ matiku" a můžou ti říkat třeba "usmrkanec", "šmíráckej cvok" a "amébí mozek" a "puberťačka posedlá sama sebou" a ty zatím celou tu dobu můžeš kráčet "vlhkým čerstvým odpolednem, kdy trávník a cestičky šustí mokrými seschlými listy" a někdo ti říká "na tebe mohu zapomenout tak málo, jak bych na svou existenci zapomněl" vášnivým hlasem a nikdo se k tobě dovnitř nedostane. Všichni jsou tak mimo, jako lidi v televizi, když vypneš zvuk."... celý text

Zbožňuju Vánoce 2014, Lindsey Kelk

Knížku jsem dostala od kamarádky k Vánocům. Nepopírám, že by nebyla čtivá, ale už jsem toho přečetla až moc, takže mi to přišlo hodně inspirované Candace Bushnellovou (parta kamarádek, žijících v NY, probírajících vztahy, sex, chodících v pracovní době po nákupech a jídle, nosí značkové hadříky a některé z nich mají bohaté rodiče...) a Meg Cabotovou (hlavní hrdinka tak trochu obyčejná oproti svým krásným a bohatým kamarádkám z vyšších kruhů, přesto je ale hrozně pohodová a prima, všechno si vydřela a má toho nej chlapa...), takže pro mne trochu vykrádačka a průměr. Jednotlivé zápletky jsou odhadnutelné (nevěra manžela nejlepší kamarádky, sympatie ze strany asistenta v redakci...) a některé nedotažené (proč např. Angela neřekla kamarádkám to, co se dozvěděla od doktorky?? Proč, než to řekla manželovi, o tom napsala článek, a proč v knížce třeba nebylo to, že se to všichni dozvědí z právě vyšlého článku?), postavy předvídatelné a hlavní hrdinku bych v reálu asi zmlátila :-) (protože v kanceláři skoro pořád jen zvrací do odpadkového koše, zpívá koledy nebo se cpe jídlem, ačkoli její pracovní výsledky jsou nadprůměrné a její absence na pracovišti jí stále prochází). Knížku ale neodsuzuji, jako oddychovka není špatná, jen bych ji milovnicím podobné literatury nedoporučovala kupovat, ale půjčit si v knihovně. Paradoxně z knížky nejvíc oceňuji vložený bonus - vánoční speciál s recepty a tipy, kam se podívat o vánocích v New Yorku. P.S.: Knížku bych možná hodnotila jinak, kdybych četla i předešlé díly. Každopádně po přečtení informací o autorce na přebalu knížky se nemohu zbavit dojmu, že hlavní hrdinka je trochu autobiografická :-X. P.P.S.: Jediné, co závidím, je ten úžasný, krásný, mužný a všestranně dokonalý manžel, který pozná, na co jeho žena právě myslí apod., bohužel se obávám, že takoví neexistují :-).... celý text

Dům na Páté avenue 2012, Candace Bushnell

Nebylo to špatné, do knížky jsem šla bez jakýchkoli očekávání, oddechová ženská literatura :-). Jen mi není blízký svět, ve kterém se děj odehrává, bohatí Američané, herci, spisovatelé apod., kteří žijí na dobré adrese a prožívají situace, které běžný člověk moc neokusí. A jediná středostavovská rodina v domě není líčená moc sympaticky.... celý text