ThePetinka
přečtené 524
Kněžka
2012,
Michael Scott
První díl jsem četla už před hrozně dlouhou dobou, myslím, že už to bude nějakých pět let. A přitom děj všech knih dohromady zabírá dobu asi jednoho týdne. Je to hrozně matoucí a pokaždé, když vyšel nový díl, měla jsem s tím potíže. Teď o to větší, protože se mi ani nechtělo moc číst (předchozí kniha mě totiž pořádně nakrkla). Nakonec jsem dokonce i ustoupila od toho, abych si pořídila vlastní vydání, knihu jsem si jen půjčila. Vztahy mezi Sofií a Joshem se naštěstí urovnaly, což mě hodně potěšilo. Všechno také relativně dobře dopadlo. Tedy jistě, až na to, že z Joshe se stane Smrt (muž s hákem), Ódin, Hel, Prométheus a pár další starobylých bytostí natáhne bačkory… Vlastně, když to vezmu kolem a kolem, kniha sice dopadla poměrně dobře, ale i přesto mě, jako vždy pěkně nasrala (Scott by na sebe měl být pyšný, takhle silné emoce ve mně jen tak něco nevyvolá). Díku tomu, že v poslední době na nic nemám čas, dočítala jsem knihy v autobuse a později ještě ve škole. A i když jsem se snažila ovládat svoje mentální pohnutky, přesto jsem byla na veřejnosti sprostá, nadávala na pana Scotta, brečela a jako vrchol všeho jsem knihu neustále otevírala a zavírala. A to jsem přitom předem věděla, jak to dopadne (přečetla jsem totiž poslední kapitolu v knihkupectví, jsem ostuda). Myslím, že Kněžka je velmi působivá kniha, která rozplétá snad všechny záhady, na které jsem během čtení předchozích dílů narazila. Na nic se nepozapomněla, všechno je hezky vysvětlené a to co není přímo v příběhu, to doplňuje Joshův dopis pro Sofii na konci. Je sice pravda, že jsem byla vzteky bez sebe, když jsem četla, co jsou zač rodiče dvojčat (které vlastně ani nejsou dvojčaty), že mě opravdu mrzelo, že Ódin umřel (i když předtím sejmul pěkných pár nepřátel svým "laserovým" okem) a že jsem nesla vážně dost těžko, když jsem zjistila, že John Dee ani Nikola Machiavelli už vlastně nejsou záporáci, ale přiznávám, že jsem si čtení užívala. Série Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela je jedna z knižních sérií, která končí naprosto hrozně a přitom svým způsobem velmi dobře. Jsou to knihy, které rozhodně stojí za to si přečíst.... celý text
Válečník
2011,
Michael Scott
Na tuhle knihu jsem se těšila jako malá, protože závěr té minulé byl absolutně neúnosně otevřený, což jak jistě víte, opravdu nemám ráda. Rodiče se navíc rozhodli, že ještě znásobí moje utrpení a knížku hezky zabalili a nechali Ježíška, aby mi jí donesl až pod stromeček. A víte co? I tenhle díl má otevřený konec *znuděný výraz* Většina autorů se knihu od knihy zlepšuje, ale mám pocit, že Michael Scott zvolil spíš opačný směr. Přijde, že v tom má tak trochu bordel, v důsledku čehož se do toho začal zamotávat. Kniha opět představuje jen nějakých dvanáct hodin ze života hrdinů. A že těch hrdinů a časových rovin, ve kterých se pohybují je. Až moc. Začetla jsem se do příběhu Sofie a její staré tety, která, jak se ukázalo, je ještě straší, než si Sofie myslela (o nějakých deset tisíc let) a najednou BUM a další kapitola byla o tom, co vyvádí Johanka z Arku ve vězení na Danu Talis. Už se ve všech těch postavách prostě nevyznám. Na druhou stranu - velké plus - v téhle knize dostal mnohem víc prostoru Ódin s Hel. Z Joshe se stal debil, který Sofii určitě ublíží (počkejme si na to další rok), Machiavelli ukázal svůj charakter a po boku Billyho the Kida se postavil Johnovi Dee a jako třešnička na dortu se ukazuje, že rodiče dvojčat jsou Isis a Osiris, což mě až nemístně rozčílolo. Když si to tak po sobě čtu, musím uznat, že tahle recenze vůbec nevyznívá pozitivně - to je ovšem chyba, protože kniha rozhodně hezká je, to zase ano! Četla se skoro sama, bylo to napínavé a zábavné.... celý text
Zaříkávač
2010,
Michael Scott
Vždyť mě znáte - pro knihy s mytologickým základem a spoustou fantasy prvků mám prostě slabost. A dokážu přetrpět i to, že jsou na pokračování, mají otevřený konec a vystupuje v nich bezpočet postav s hlpupými jmény, které se vám po čase začnou plést a máte tušení. Docela dlouho jsem čekala, až tenhle díl vyjde. Nebylo to tak těžké, jako když jsem dřív čekávala na Harryho Pottera, ale těžké to bylo. S neuvěřitelnou radostí jsem se proto na knihu vrhla. A našla jsem v ní Ódina (ok, byla mu věnovaná jen jedna ne moc dlouhá kapitola, ale to je detail). V tomhle díle se objevila i Virginie Dareová - a já jsem si musela najít kdo to je. Řekněte sami? Není to úžasné, když vás beletristická kniha zároveň vzdělává? Podle mého to rozhodně úžasné je. Ale zpět ke knize. Vždycky, když se po letech dostanu k dalšímu dílu, chvíli mi trvá, než se zorientuju. Je to všechno hrozně zvláštní, protože já čekám dva roky a v knize se pak odehrají dva dny. Ale musím říct, že jsou geniálně popsané dva dny. Líbí se mi, jak jsou sledovány různé linie děje. Každý dělá něco, ale zároveň tím ovlivňuje ostantní, i když jsou třeba na druhé straně světa. To mě baví, i když je někdy k vzteku, když se kapitola utne v nejlepším a dalších 100 stran je věnováno nějakému jinému hrdinovi. Kniha se mi moc líbila, je velice akční a svým způsobem také poučná. Nutí člověka k zamyšlení. Určitě ji doporučuji.... celý text
Padesát odstínů šedi
2012,
E. L. James (p)
Všichni o tom mluví, to je docela běžné, nicméně, což už není tak běžné, všichni to také čtou. I když to zrovna nepatří mezi ty nejhubenější knihy. 50 odstínů šedi. Erotický román. Pro puberťačky, vyspělé slečny i maminky. Inu - je to něco, co chce každý. Což mě velice rychle přivedlo k tomu, že já to nechci. Bohužel, mám velice, ale opravdu velice otravnou nejlepší kamarádku, která mi to doslova vnutila. Měla jsem strach, že z toho budu zklamaná - a byla jsem. Jako vždycky, je to hromada povyku pro docela obyčejnou knihu. Tedy jistě, pardon, hromada povyku pro erotický román. Abych byla upřímná, připomínalo mi to Stmívání. Prvních několik desítek stran vlastně docela dost (později bych to nazvala ´Stmíváním s detaily´). Na celé knize mě zaujala jen jediná věc postava - samotný Christian Grey. Je skrz naskrz prolezlý tajemstvími, má hromadu peněz a pěkně perverzní úchylku. A vrtulník! On je to, co mě nutilo číst dál. Zajímalo mě, proč je jaký je, co ho poznamenalo a také to, jestli se z toho dostane. On je to, co tuhle knihu prodává. Myslím, že ty erotické scény s tím nemají moc co dělat (na internetu jsem četla různé podobně laděné povídky, jejichž autoři dokázali popsat orgasmus i jinými slovy než "…v jeho objetí jsem se zřítila do propasti" nebo "…a já se tříštila na malé kousky"). A to ani nemluvím o vnitřní bohyni (co to sakra je?). Nehledě na to, že je až trapně patrné, jak to celé dopadne. Kniha se mi také docela špatně četla. Nevím, možná je to překladem, hodně lidí na něj nadává. Některá slova se opakují (byla, byla, byl, byl, je, je, je, byl, byla) a určité věty jsem musela číst několikrát, než jsem pochopila, co znamenají. Na druhou stranu, příběh hezky odsýpá a nejsou v něm žádná hluchá místa. Když shrnu všechna pro a proti, vychází mi z toho kniha, která za ten čas a peníze rozhodně nestojí. Pokud jde o mě, tak nedoporučuji.... celý text
Žítkovské bohyně
2012,
Kateřina Tučková
Ke knížce jsem se dostala vlastně náhodou - ze všech stran jsem o ní slýchala, až jednou i táta zmínil, že by si jí rád přečetl. V knihovně se na ní stojí nehezky dlouhá fronta, takže nezbylo, než rozšířit řady vlastních knih (které už jaksi nemáme kam dávat). Kniha se mi četla velice dobře už od samého začátku. Děj je dosazen do českého prostředí, takže jsem ani neměla, pro mě již tradiční, potíže se zapamatováním jmen. Spíš naopak. Jednotlivé postavy byly postupem knihy představovány a zároveň byly odkrývány jejich životní osudy, takže hlavní hrdinka Dora, na tom vlastně byla stejně jako já. Bylo to nesmírně napínavé. Dora, poslední žena z rodu žítkovských bohyní, je poněkud zvláštní. Její život je protkaný tolika hrůznými a bolestnými událostmi, že by asi bylo divné, kdyby tomu tak nebylo. Přišla o matku, násilím jí odvedli od její tety, léta přežívala v nepřátelském prostředí daleko od svého postiženého bratra… ale nakonec se dokázala postavit k osudu čelem a našla svoje místo v rodu bohyní. Pro mě osobně byla Dora ztělesněním síly ducha a lidské zatvrzelosti. Navíc se v ní, stejně jako ve mně, svářela duše vědce a věřícího. Ona sama viděla, co bohyně dokážou, ale zdráhala se věřit všemu. V mnohém jsem s ní musela souhlasit. Léčit pomocí bylinek a napravovat zlomené kosti je jedna věc, ale ovládat počasí? Mají bohyně takovou moc, aby proklely celý rod? Závěr knihy, který je mimochodem poněkud otevřený, naznačuje, že nejspíš ano. Kniha je velice napínavým vyprávěním, které ukazuje, že tradice a po léta předávané zkušenosti někdy dokážou mnohé, nicméně mohou být také výborným podhoubím pro nenávist a zášť. Chvílemi jsem měla husí kůži z toho, jak hrozně se mohou lidé chovat ke svým blízkým a k vlastní rodině. Kniha je psána velmi poutavým stylem, který mi sice z počátku připadal poněkud zvláštní (přišlo mi podivné, jak autorka zaznamenává přímou řeč), ale rychle jsem si na něj zvykla. Text je také doplněný o výstřižky z novin a dokumenty gestapa či STB, což hodnotím rozhodně kladně. Knihu to ozvláštňuje a člověk se mnohem víc dokáže vžít do pocitů, jaké hlavní hrdinka prožívá. Žítkovské bohyně určitě stojí za přečtení.... celý text
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
2012,
Jonas Jonasson
Ke SSKVZAZ (nenuťte mě, prosím, vypisovat pokaždé celý název), jsem se dostala díky několika zmínkám a recenzím různých blogerů - a že jich bylo vážně požehnaně. A když jsem četla tu poslední, řekla jsem si, že když je z knihy nadšená taková spousta lidí, tak to možná stojí za přečtení. Tak jsem se mrkla na internet, stáhla si knihu do čtečky, pustila se do a ní a zjistila, že za to tak opravdu je. Je to výborný příběh! Četli jste někdy Jirotkova Saturnina? Pokud ano a líbil se vám, tak vám vřele doporučuji si SSKVZAZ pořídit, protože mi přijde, že je psaný velmi podobným stylem. Kniha je prostě celá nesmírně příjemná na čtení. Každá věta v člověku vyvolává pobavení, vše je takové lehce ironicky laděné a každá historicky významná událost 20. století je vylíčena jako naprostá prkotina a shoda náhod, za kterou stál jeden švédský muž s láskou k pálence a talentem na výbušné směsi. A i když kniha svým způsobem zesměšňuje skoro každého, nepůsobí vůbec nepatřičně. Po celou dobu zůstává jen vtipná - a to říkám z pozice člověka, který má historii rád a zajímá se o ni. Příběh se odehrává ve dvou dějových liniích. Ta první vypráví o tom, jak stoletý Alan utekl z domova důchodců, ukradl kufr a omylem zavraždil několik lidí, zatímco ta druhá se vrací do Alanovy minulosti a ukazuje, jak tenhle švédský maniak pomáhal utvářet dějiny světa. Příběh je díky tomu velmi napínavý a ozvláštněný, protože člověk postupem času zjišťuje, čeho všeho se mladý Alan účastnil a spojuje si to s tím, co starý Alan dělá a říká. Toho chlapíka prostě nejde nemilovat! Shrnu-li to, je kniha SSKVZAZ výborná. Skvěle jsem se u ní pobavila, zopakovala si historii 20. století a přiučila se i lecjakou ironickou odpověď. Příběh ve mně zanechal jiskřičku pobavení a zvláštního humoru, který je knize vlastní a mimo jiné také skvělý pocit, jakým mívám jen po přečtení velmi dobrého příběhu. Nepřišla jsem vlastně na nic, co bych mohla knize vytknout. Takže pokud máte možnost se k ní nějak dostat, neváhejte. Rozhodně to stojí za to!... celý text
Pavel Horváth: Můj příběh nekončí
2012,
Jan Palička
Tuhle knihu jsem sháněla pro tátu k Vánocům a přiznávám, že to byl naprosto nadlidský úkol. Tenkrát jsme ji prostě nesehnala - všechna knihkupectví v Plzni a okolí hlásila VYPRODÁNO. Táta si musel počkat, nicméně nakonec se dočkal. Poté, co knihu přečetl, si ji ale brácha odvezl na internát a domů se vrátila až teď, na letní prázdniny. Nechala jsem Marka, aby si doprohlédl fotky (on moc nečte), a pak jsem si ji, konečně, uzmula pro sebe. Velkým plusem téhle knihy je nevyčerpatelný humor a nadsázka - dvě věci, které Pavla Horvátha naprosto vystihují a jsou pro něj stejně charakteristické, jako jeho předkus. Humor dodává knize šťávu, nejednou jsem se nad ní musela zasmát. Všechny zmínky o skopičinách, které Pavel prováděl a provádí, mě prostě bavily. Mám navíc pocit, že přesně vystihují osobnost hlavního hrdiny knihy - je to komediant se vším všudy. Pavlům životopis mi leckdy připomínal cestopis. Skoro bych řekla, že části popisující zahraniční angažmá mě bavily ze všeho nejvíc. S naprostou radostí jsem četla jeho postřehy o cizích kulturách. V knize jsou krásně popsané rozdíly nejen v pohledu na fotbal a jídlo (velké téma téhle knihy), ale i mnohé další drobnosti, které musí potěšit každého cestovatele. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že někdy jsem se knihou dost prokousávala. Nebavilo mě, když se rozebíral zápas po zápase a už vůbec mě nebralo, když došlo na popis toho, kdo dal kdy jaký gól. Góly jsou sice v reálu krásná věc, ale na papíře… nuda. Zajímavostí knihy je její výborné zpracování - spousta fotek, úžasná grafika, hezký přebal a nepřekonatelných 18 rozhovorů s Pavlovými spoluhráči, jeho rodinou či trenéry. Tohle mě na knize opravdu nadchlo, protože jsem to doposud v žádném jiném životopisu neviděla. Shrnu-li to, vyjde mi docela dost pěkný životopis, zajímavý pro každého fanouška fotbalu (i toho nejmenšího), nicméně nejspíš nezáživný pro fotbalové laiky. Je to pěkná kniha, hezky napsaná a zajímavě zpracovaná a myslím, že rozhodně patří mezi ty lepší.... celý text
451 stupňů Fahrenheita
1957,
Ray Bradbury (p)
O knize jsem slýchala už na základní škole, nicméně tehdy mi tohle téma nic neříkalo. Na střední jsem tak na ni zapomněla a nepřipadala si nikterak ochuzená. Znovu mi padla do oka až ve chvíli, kdy jsem se učila k maturitě - jedna z otázek na dětskou literaturu totiž pojednávala i o zakladatelích sci-fi a fantasy literatury. Je tedy nasnadě, že jsem nutně musela zakopnout o pana Bradburyho a s tím i o 451 stupňů Fahrenheita. Kniha je svým rozsahem velmi krátká, jen několik desítek stran. Skoro bych řekla, že je to povídka, protože nás seznamuje jen s několika postavami a to v průběhu velmi krátké doby. Dějem nás provází hlavní hrdina, požárník Guy Montag. Jeho postava není moc vykreslená, nevíme, jak vypadá ani kolik je mu let. Ani o jeho povaze toho moc napsáno není. Víme o něm jen to, že pálí knihy, a to tak dlouho, až mu to začne připadat divné a několik jich ukradne, aby si je mohl přečíst. Guy mi sice byl sympatický, ale na druhou stranu mu trochu vadilo, že jsem o něm skoro nic nevěděla. O něm, ani o jiných postavách. Sledovala jsem příběh, který mi vyprávěli téměř bezejmenní hrdinové. Příběh, který vlastně ani neměl nikterak složitý děj. Myslím, že 451 stupňů Fahrenheita je spíš kniha, nad kterou se člověk pozastaví a zamyslí. Je to něco, co vás donutí přemýšlet o svém chování k ostatním lidem a o způsobu, jakým své okolí vnímáte. Kniha se mi četla dobře, neměla jsem problémy s překladem ani s žádnými cizími slovy (všechny termíny měli svoji vysvětlivku pod čarou). Ostatním bych jí určitě doporučila, protože je to velmi zvláštní příběh, který člověka svým způsobem přinutí věnovat knihám a čtení trochu víc času. 80%... celý text
