ThePetinka přečtené 524

L. N. Tolstoj - Anna Karenina 2011, Václav Dušek

Inu, uznávám, že tahle kniha mi dala docela solidně zabrat. Těšila jsem se až Anna hópne pod vlak, až už to budu mít za sebou a oddechnu si od několikastránkových diskuzí o ruském hospodářství. Na druhou stanu jsem ale byla v silné depresi, protože ani tyhle diskuze mi nezabránili v tom, aby se mi kniha líbila. Byla trochu náročnější, to uznávám, dokonce jsem ji třikrát nebo čtyřikrát přestala číst, nicméně pokaždé jsem se k ní vrátila, protože mi to prostě nedalo. Už v polovině jsem Annu přestala vnímat jako hlavní postavu. Přišlo mi, že v příběhu vystupuje mnohem méně než Kitty. A tu jsem si docela oblíbila, protože ona byla jednoduchá, nevedla žádné sáhodlouhé diskuze a každou chvíli měla nové šaty. Kdybych měla říct,kdo byl mojí nejoblíbenější postavou, byla by to právě ona. Možná ještě Dolly, té mi bylo líto. Anna, abych pravdu řekla, mi připadala dost zvláštní. Na nic si sice nehrála, ale pořád byla ze všeho zmatená, neustále řešila, podle mého zcela zbytečné detaily a nezabívala se věcmi, které byly důležité. Byla zvláštní a mám pocit, že kdyby nezačala panikařit, mohla by být docela spokojená. Ale tak, doba byla jiná, možná jsem jen ovlivněná tím, že dneska by její stav nebyl ničím zvláštní. Nevím. Knihu celkově, bych hodnotila kladně. Nepatří sice mezi ty nejlepší, jaké jsem kdy četla, ale stála za to (i když jsem ji četla jen kvůli maturitě). Jazyk nebyl nějak extra složitý, někdy se v něm ale vyskytla angličtina a francouzština. Pořád mě zaráželo, jak byli ti rusáci vzdělaní. Příběh moc neodsýpal, ale přestože to bylo o lásce, nepodobala se ani vzáleně žádné laciné harlekýnce. Mělo to náboj. Ale byl to boj!... celý text

Jak jsem potkal ryby 2004, Ota Pavel

Knihy z řad povinné četby mě překvapují stále více a více. Buďto jsou všechny skvělé, nebo jsem prozatím vybírala tak dobře, že všechny hrůzy tohoto seznamu jsou prozatím skryté. Tuším spíš to druhé. Nicméně nepředbíhejme, kniha ´Jak jsem potkal ryby´ patří mezi ty lepší, hodně se mi líbila. Byla psaná docela jednoduše, rozuměla jsem každému slovu a skoro všem rybím větám. A to i přesto, že k rybaření nemám pražádný vztah. To byla snad jediná věc, která mě iritovala. Ryby mi jsou blízké asi jako ICQ mojí mámě, občas jsem trochu kolabovala, když jsem si představovala to hodinové sezení a nic nedělání. Hodně se mi líbilo, jak byla popsaná Křivoklátská kravina. Tu mám taky hodně ráda, kolem Berounky je nádherně, i když tam jezdím jen na kole. Vždy jsem měla hroznou radost, když jsem našla název nějaké vesnice nebo hradu, které znám. Měla jsem z toho všeho pocit, že kniha byla psaná pro lidi. To se jen tak nevidí, myslím že hodně knížek píší autoři kvůli tomu, aby jednou nezapadlo do hlubin nicoty nebo pro slávu, snad pro peníze. Tohle vyšlo na světlo boží, aby si o sobě mohla přečíst každá hospodská, co kdy u Křivoklátu točila pivo. Hodně se mi to líbilo. Ota Pavel uměl psát takové ty věty, které člověka chytí za srdce a je z nich potom celý melancholický a bez odmlouvání poslouchá rodiče, protože najednou je všechno vzácné a čas plyne hrozně rychle. Kolikrát jsem se málem rozplakala. Kniha se mi opravdu dost líbila.... celý text

Obléhání Macindawu 2010, John Flanagan

Tenhle díl mě nadchnul už jen tím, jak vypadá jeho obálka. Takový fešák, vrrr. Předpokládám, že je to Horác. No, já měla pro rytíře vždycky velikou slabost. Ale zpět k samotné knize, která byla, osatně jako vždy, naprosto vynikající. Tentokrát dokonce okořeněná o rozvíjející se romantický vztah mezi Willem a Alyys. Mám trochu strach, že na Horáce zbyde princezna. Nemam jí ráda. Už jsem někdy zmiňovala, jak moc vtipné mi tyhle knihy přijdou? Asi ve všech předchozích recenzích, žejo? Možná se opakuju (spíš určitě), ale já se u toho tak výborně bavím, že si to prostě nemůžu odpustit. Tahle kniha je prostě výborná, moc jsem se u ní bavila. Musím jí doporučit všem, kteří mají rádi napětí, dobře popsaný boj, hraničáře, dlouhé luky, hrady, rytíře...... celý text

Králové Clonmelu 2010, John Flanagan

Občas mám pocit, že už jsem na tyhle knížky moc stará, že bych měla číst raději něco z poviné četby nebo společenské romány. A velice zřídka mě v tom utvrzují i autoři fantasy knih, když si se mnou zahrávají. Naštěstí to není případ pana Flanagana, jehož knihy jsou stále velice dobré. Když otevřu Hraničářpva učně, je jedno kolik mi je! V jeho knihách je teď ještě mnohem víc humoru, což oceňuji. A Will s Horácem jsou konečně v tom správném věku. Tedy ve věku, kdy už je zcela přirozené, že jsou ve všem výborní. I když stále se jim občas stává, že se v něčem seknou, což je podle mě docela sympatické. A mimochodem, odhalování Haltovi minulosti - to je něco úžasného.... celý text

Halt v nebezpečí 2010, John Flanagan

Abych pravdu řekla, tak tahle kniha mě trochu naštvala svým názvem. Halt začal být v nebezpečí až někdy v polovině příběhu, nicméně já celou dobu napjatě čekala, kdy to přijde. Vážně nemám ráda, když vím, o čem kniha bude. Opravdu jsem se uvolnila až ve chvíli, kdy už Halt měl to nebezpečí za sebou a já jsem věděla, že teď už to nebude předvídatelné. Vím, že v každé recenzi na Hraničářova učně zmiňuju ten zvláštní suchý humor a tenhle díl nebude výjimkou. Je to jedna z věcí, které mě na knize baví snad nejvíc. Prostě se u toho skvěle bavím, je to přesně můj styl humoru. Víc a víc se v tom vidím. Autor se pozoruhodně vypsal, každá kniha je lepší, než ta předchozí. Knihy na sebe navazují, jsou zmiňovány staré příhody a občas se v knize ukazují i staří přátelé, kteřé jsme naposledy viděli před třemi až čtyřmi knihami. Je to prorostlý příběh, který si musí nutně zamilovat každý fantasy nadšenec. Já osobně na tuhle sérii nedám dopustit.... celý text

Císař Nihon-džinu 2011, John Flanagan

Tyhle knihy mě vážně baví. Jako vždycky skláním velikou poklonu za všechny vtipné situace, počínaje Haltem na lodi (ten nikdy nezklame, to už je tradiční) až k Nihon-Džinským přezdívkám. Opravdu od srdce jsem se zasmála pokaždé, když se někdo z Araulenců zeptal: "A co ta moje přezdívka znamená?" a přišla vždy stejná odpověď: "Je to projev veliké úcty." No, a pak vyjde najevo, že to znamená motýl, že? Mám tenhle styl humoru moc ráda. Také bych asi měla zmínit ony bojové scény, kterých je v knize požehnaně. Ne, že bych si dokázala všechny představit tak, jak bylo zamýšleno, ale snažím se. Stejně tak to bylo s mojí představou Vlčího Willa. Mám sice lodě ráda, ale moc nechápu, jak přesně to autor myslel s těmi plachtami. Moje představivost v těhle ohledech dost zakrněla, tohle je spíš pro kluky.... celý text

Vyděděnci 2012, John Flanagan

Ke knize jsem z počátku přistupovala s nedůvěrou - koneckonců, nějaký čas jsem byla zvyklá na hlavního hrdinu s lukem, pláštěnkou a hraničářským dobovým listem. Jistě, Skandijci byli odjakživa neuvěřitelní sympaťáci, ale já jsem se prostě nedokázala ubránit myšlenkám typu: "Co asi dělá Will?" A moc mi nepomáhal ani fakt, že hlavní hrdina se jmenuje Hal. Komu dalšímu to ještě připomíná jméno Willova učitele, Halta? Když jsem po nějakých 100 stranách překonala počáteční odpor, kniha mě dostala. Ostatně jako vždy. Je to stále ten stejný Flanagan. A ten, jak se domnívám, se od vydání prví knihy velice výrazně zlepšil. Ve skutečnosti mi ani nepřijde, že knihy jsou tak úplně pro děti. Protože ať už mají jakoukoliv náplň, jsou přímo bravurně a velmi poutavě napsané. Hlavní hrdina, Hal, mi přišel jako veliký sympaťák. Místy jsem měla pocit, že je až podezřele dobrý, ale vždy mě to přešlo, protože on a jeho bratrstvo ne vždy vyhráli, často byli poslední a ukázalo se, že to prostě nejsou ti podivní lidé typu Roran (Sága dračích jezdů), kteří bez výcviku, bez přípravy a bez učení umějí všechno a přemohou soupeře o několik tříd lepšího. Tihle kluci byli takový obyčejní, ze života. Jediné co mě na knize naštvalo, byl, u Flanagana docela klasický, otevřený konec. Dvě kapitoly před koncem bylo všechno hezky urovnané a najednou BUM a všechno je otevřené, nic není jasné a já jsem nucená hledat, kdy vyjde další díl. Sakra!... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Když jsem se ptala holek ve škole, jak se jim tahle kniha líbila, prohlásili, že "byla fajn". Tak jsem se do ní pustila, aniž bych tušila, že fajn, je pro většinu lidí jen tím, že je krátká. Bože, to je snad první kniha ze seznamu povinné četby, které mě totálně zklamala. Byla psaná takových tím naprosto idiotským způsobem, myslím, že kdyby můj brácha dostal body, které v textu musí být (příchod k tůňce, příchod na statek, příchod Curliho…), tak by to byl schopný slátat dohromady lépe. Neříkám, že téma nebylo zajímavé, o tom žádná, ale napsané to bylo zvláštně. Asi to tak napsal schválně! Proč, proboha? Hrozně jsem se u toho trápila, skoro jsem to vzdala a to má kniha jen nějakých 50 stran. Kromě toho, že v knize hrozně navztekala ještě jedna věc. Všichni tam měli svoje jméno, to tak v knihách většinou bývá, kromě Currliho ženy. Co to má za logiku, aby byla prostě jen "Curliho žena"? Vždyť byla důležitější, než kdejaký kočí, který měl ovšem jméno Slim a byl tuze náramný!... celý text

Zabíječ bestií 2002, William King

Krátké strohé a poměrně výstižné věty zcela jasně ukazují, že tenhle druh literatury slouží spíš jako oddechovka. A obsah zase napovídá, že to asi nebude nic pro holky. Ale abych zase nebyla jen negativní, musím říct, že ať píše King jakkoliv, jeho knihy jsou poměrně čtivé a lehce stravitelné. Když tedy opominu všechnu tu krev, střeva a mozky. Už jsem přečetla čtyři předchozí díly, takže jsem si docela zvykla na hlavní hrdiny - trolobijce Gotreka a vypravěče Felixe (i když vypravěčem není výhradně jen on, občas dostává prostor také temná stránka světa, různí temní generálové, čarodějové, skaveni apod.). Z počátku jsem se dost potýkala s tím, že Gotrek je podivně "nedotknutelný". Tedy jistě, má modřiny, šrámy a dokonce přišel o oko. Ale King ho líčí jako nesmrtelnou modlu, bojovníka nad bojovníky. Po pravdě - docela jsem se těšila, až Gotrek umře. Naštěstí mě to přešlo. Felix už také není takový děvkař jako v předchozích dílech, takže mě taky přestal štvát. Ale jedna věc mě na těhle dvou vytáčí neustále. Tedy dvě - oba hrozně chlastají a ani jeden nemluví o tom, proč je Gotrek trolobijce! Já bych to vážně ráda zjistila, nebaví mě ty jemné náznaky v textu, chci jasnou odpověď. Inu, snad se dočkám v dalším díle. Bohužel mě dost zklamalo, že tenhle díl nebylo skoro vůbec vtipný. Všechny ostatní byly nabité vtipem a ironií až po okraj.... celý text

Zabíječ draků 2001, William King

Hlavní postavy zůstávají pořád stejné - Gotrek a Felix. Ani u jednoho z nich jsem nevysledovala žádnou zásadní změnu v povaze. Gotrek je stále maniak, vraždící maniak, mající velice dobré mínění o pivu, vodce a o představě své vlastní hrdinské smrti. Docela sympaťák, mám ho ráda. Felixe už pomalu začínám vnímat jako svého rytíře, což vede k absurdním situacím. Jeho děvče, Ulriku nemám ráda. Ale ona je beztak docela blbá a nesympatická, takže mě to moc netrápí. Zápletka? Tyhle knihy nikdy nepatřily zrovna do třídy těch nepředvídatelných. Stačí jen název + vědomí toho, že existují další díly. To úplně stačí, abych prozřela co budou zabíjet a abych nemusela mít strach, že při nějaké té super napínavé scéně Gotrek dospěje své hrdinské smrti (začínám uvažovat, jestli ten maniakální trpaslík není tak trochu nesmrtelný). Jediná nepředvídatelnost plyne ze strany skaveního šedého věštce Thanquola, který očividně odmítá odejít za Rohatou krysou, nebo jak se jmenuje skavení bůh. Přiznávám, že jeho konec jsem očekávala už v průběhu druhého dílu a s napětím ho očekávám stále. A on ne a umřít. Mrzuté. Celkově mám z knihy dobrý pocit. Neočekávala jsem od ní sice nic velkého, což je dobře, protože nic velkého ani nepřišlo, ale přiznávám, že se četla dobře. Měla jsem ji přelouskanou prakticky hned. Mám trochu pocit, že King se vypsal, že má teď lepší techniku a poutavěji vypráví. Zkrátka a dobře, klady u téhle knihy výrazně převažují. PS: Trpaslíci (i Felix) moc chlastají! Vědro vodky! No co to je? Já vám říkám, že na to doplatí!... celý text

Zabíječ démonů 2001, William King

Během předchozího dílu jsem začala mít určité pochybnosti ohledně Gotrekovi hrdinské smrti. Myslím si, že asi jen tak nepřijde, což je divné. Pokud je totiž někdo takový maniak jako on a zároveň se obklopuje maniaky, jakými jsou Snorri a Felix, tak prostě nechápu, jak je možné, že ta hledaná smrt je stále v nedohlednu. Očividně už to však patří k příběhu stejně, jako Felixovi věčné avantýry a každodenní kocovina všech trolobijců. Mám pocit, že autor se od poslední knihy vypracoval. Příběh nikde nevázne, není už ani rozdělen na navzájem nezávislé epizody a je snad ještě vtipnější, ale… veliké ALE, má otevřený konec. Nemám to ráda, je to jen reklama na další díl. Laciná reklama. Je to knížka spíš pro kluky, takže je plná pěkně nechutných scén s krví a střevy a mozky. Měla jsem pocit, že to docela jde, dokud nepřišla scéna, ve které démon požírá srdce krále trpaslíků.Tak trochu jsem pak nemohla spát. Dost mi také vadí všechny ty scény s šedým věštcem. Duševní pochody skavenů nikdy nepatřily mezi moje oblíbené pasáže! Knihu bych vám doporučila pouze za předpokladu, že máte rádi slaboduché příběhy o mlácení skřetů, protkané minimem čehokoliv jiného. Je to takový oddychový, leč poměrně vtipný příběh.... celý text

Zabíječ skavenů 2000, William King

Víte, jak se často stává, že druhé díly jsou v mnohém lepší, než ty první? Tak tohle není ten případ. Takže vás předem musím upozornit, že pokud od druhého dílu Zabíječe čekáte víc než od prvního, budete pravděpodobně zklamaní. Já jsem tedy byla. Ale kniha má samosebou i pozitiva - třeba to, že přibylo akce. Hodně přibylo akce a také je tu víc rozebírána psychologie nepřátel, tedy skavenů. To mě, Ódine odpusť, docela nudilo. Neskutečně často byla na scéně nějaká krysa, která jen s notnou dávkou ovládá vlastní žlázy (jo, narážím na to věčné pižmo strachu). Ovšem také je tu větší množství hlášek a ironických poznámek, u kterých se člověk docela dobře baví. Tahle kniha mi ale i přesto dala tak nějak zabrat. Dokonce jsem jí i odložila a už jsem ani neměla moc náladu se k ní vracet. Ale pak jsem si čapla znovu a přečetla ji za nějaké dva dny. Jsem z toho trochu zmatená, ale nechme to. Číst se dá asi stejně jako první díl, prostě taková mírná oddechovka.... celý text

Zabíječ trolů 2000, William King

Knihu mi doporučil přítel a jeho banda žvanících šermířů. Tak jsem si jí od nich půjčila, přečetla ji a řekla si: "Co na tom sakra ti šermíři mají?" Jaksi jsem nezaznamenala nic, co by mě nutilo číst další pokračování, nezaujala mě žádná postava a co si budeme povídat, děj je také poněkud... jednoduchý. Je to vlastně jen průměrná fantasy obohacená o vtipné hlášky, které však kupodivu nepůsobí nepatřičně. Je to jedna z mála věcí, které dělají z téhle slátaniny čtivý příběh. Kniha je navíc rozdělená na takové podpovídky, které na sebe sice navazují a tvoří celistvý příběh, ale dělí je vždy určitý časový úsek. Začínají vždy úryvkem, který je jako z knihy, kterou později vydal Felix. To se mi sice líbilo, bylo to zajímavé, ale na druhou stranu to ukazuje, že Felix očividně všechno přežije. To je docela velké mínus, když vezmu v potaz, kolik pokračování kniha má. Po dlouhém přemýšlení jsem dokonce i přišla na to, co tahle kniha má a jiné postrádají. Dlouhé popisy soubojů, to je věc, která šermíře uchvacuje! Protože promyšlený děj to asi nebude. Závěrem? Určitě to není nic světoborného, ale jako oddechové čtení mi to příjde dobré. Pokud máte za sebou nudnou povinnou četbu, tak si u Zabíječe trolů odpočnete a ještě se zasmějete, protože ten trpaslík je vážně číslo.... celý text

Kulička (3 povídky) 1956, Guy de Maupassant

Povídka, která za to dle mého názoru určitě stojí, protože je nejen krátká, což mnohým vystresovaným maturantů svědčí, ale také zajímavě napsaná, zvláštně pojatá a hezky vyznívající. Kulička je prostitutka, ale ne taková ta, co bere všechno za, co dostane zaplaceno. Kulička je dáma. I přesto, čím se zabývá je to dáma. Má svůj názor, není žádná šedá myšička rychle se přizpůsobující okolí, žádná vlezdoprdelka. A také, v neposlední řadě, je ochotná porušit svoje mravní zásady, aby pomohla ostatním. A o těch ostatních snad raději ani nebudu mluvit, stačí snad, když zmíním, že jsou to její protiklady, lidé bez názoru a hany, ti, kterým jde jen o peníze. Povídka byla psána docela svižným tempem (jak už to tak u povídek bývý zvyke) a neměla ani moc hluchých míst. Přečtenou jsem ji měla za necelé dvě hodinky, všechno jsem pochopila na první přečtení a s ničím, snad kromě těch francouzských jmen, jsem neměla potíže. Není to sice zrovna můj šálek kávy, vždyť víte, že já raději trochu jiný žánr, ale bylo to velice lehce stravitelné.... celý text

Bylo nás pět 1979, Karel Poláček

Pokud jde o mě, musím přiznat, že kniha se mi opravdu líbila. Silně mě nadchnul jazyk, jakým je dílo sepsáno. Naprostá ironie - kombinace spisované, skoro až knižní češtiny spolu s hovorovými výrazy. A do toho takové to prosté klučičí uvažování. Vím, že je to asi kniha pro trochu mladší děti, ale mě se vážně líbila. Je sice pravda, že děj ani nemusel být rozložen na kopu takových těch "jednotlivých povídek", mám pocit, že to bylo spíš ke škodě. Na druhou stranu musím přiznat, že jde-li o námět, bavila jsem se. Občas se sice vyskytla, taková ta mírně hluchá místa, kdy se nic nedělo, ale nestávalo se to často. Vynahradily to jiné, vtipné scény. Myslím, že moje oblíbená je ta, kdy si Pepek Zilvar z chudobince měl brát indickou princeznu. On byl Pepek celkově docela fajn postava. Kromě Péti moje asi nejmilejší. Samosebou, šlo opět o jednu z knih k maturitě, ale nelituji, že jsem si jí vybrala. Četla se skoro sama, jazyk mě opravdu hodně bavil, nebyla nějak moc tlustá ani myšlenkově náročná. A když vezmu v potaz, že Poláček ji psal v době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora, tak snad není co vytknout.... celý text

Dobrodružství Toma Sawyera 2005, Mark Twain (p)

Přiznávám, že se opět jedná o úlovek z řad povinné četby - nicméně zároveň také o první knihu, kterou jsem přečetla ve své nové čtečce (ze které jsem mimochodem dost nadšená). Z počátku jsem měla trochu strach, že na takovou knihu už jsem moc stará, ale ukázalo se, že moje domněnky jsou mylné. Výborně jsem se totiž bavila. Tom Sawyer mi svým stylem docela připomněl Poláčkovu knihu Bylo nás pět. Mezi Péťou a Tomem je totiž minimální rozdíl. A to ani nezmiňuji Huckleberryho Finna a Pepka Zilvara z chudobince. Zkrátka a dobře, užila jsem si další parádní jízdu na vlnách dětství, naivních představ a otravných "dospěláckých" póz. Abych se přiznala, děj příběhu mi nebyl tak docela neznámí, koneckonců, knihu jsme probírali už na základní škole. Nebyla jsem tudíž překvapená, napnutá ani znepokojená, což mi však nikterak neubralo na mém čtenářském zážitku. Spíš naopak - bavila jsem se. Tenhle klučičí svět je mi hodně blízký a myslím, že nejen mě. Každý snad někdy vykopával poklad a cvrnkal kuličky (nebo alespoň každý na vesnici). A ten naivní dětský pohled na svět mě hodně bavil, dost často jsem se od srdce zasmála a než jsem se nadála, hlásila mi čtečka, že další stranu už kniha nemá... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

Knihu jsem měla přelouskanou během jediného dne. Ale nejsem si úplně jistá tím, že by to bylo zrovna kvůli tomu, že by mě tolik okouzlila. Děj mi, popravdě, přišel dost idiotský. Skoro bych řekla, že je to lyrika, i když samozřejmě vím, že není. Připadalo mi, že se vůbec nic neděje, ale na druhou stranu, to nic bylo popsáno docela snesitelným způsobem. Nečetlo se to zase tak špatně, jak jsem čekala, že bude. Ale možná mě spíš vyděsilo to věčné srovnávání s Romeem a Julií. Lucie mi byla (na rozdíl od Julie) docela sympatická, to spíš Petr mi lezl na nervy. Choval se jako já na základní škole, nicméně nemám vůbec jasno v tom, jestli mu to mám za zlé. Stává se mi totiž často, že lecjaké knižní postavy, ve kterých se vidím, mi přijdou nesympatické. Asi se děsím toho, že jsem taky taková. Abych to shrnula - kniha Petr a Lucie mě nikterak neoslnila, ale myslím, že kdybych si ji vytáhla při své maturitní zkoušce, vůbec bych se nezlobila. Rozhodně existují i horší knihy.... celý text

Trpaslíci 2005, Markus Heitz

Prostředí, ve kterém se díky své drahé polovičce pohybuji, je kupodivu plné lidí, kteří čtou. Ne, že by četli v první řadě. V první řadě poslouchají metal a nosí dlouhé vlasy a chlastají. V druhé řadě pak šermují a čtou. A všichni, naprosto nechápu proč, zbožňují trpaslíky. Možná je to tím, že se trpaslíci tak neradi koupají, nevím. Nicméně Heitzovi Trpaslíky už předemnou tihle lidé několikrát zmínili. A já, schopná hodiny diskutovat o Tolkienovi, Paolinim, Rowlingové, Flanaganovi a Scottovi jsem v takovou chvíli mohla jen mlčet. A tak jsem si řekla, že to prostě prubnu! Je to sice kniha o trpaslících (já fandím spíš elfům), tlustá jako nevím co (571 s.) a má tři další pokračování, ale já prostě nesnáším, když nejsem v obraze. Hned na počátku jsem se přistihla, jak uvažuji o tom, že bych to mohla vzdát. Jak je totiž nepěkným zvykem většiny fantasy knih, okamžitě se na mě nahrnulo bezpočet podivně znějících jmen, která jsem neuměla přečíst, natož pak vyslovit. A to ani nemluvím o tom, že příběh byl od samého začátku položený na poněkud prostoduchém základu (tedy na likvidaci skřetů). Nicméně vytrvala jsem, přestože ta příšerná jména mě nepřestala štvát až do samého konce knihy. Děj byl naštěstí obohacen i o jiné zápletky než pobíjení skřetů. Přestože prvních několik kapitol jsem trpěla, záhy jsem se dostala do příběhu a povedlo se mi oblíbit si hlavního hrdinu Tungdila. Je to sice trpaslík, ale ne Trpaslík. Vychovali ho lidé, nikdy neviděl trpaslici, uměl číst a psát v několika jazycích a neuměl bojovat. A přesto všechno dokázal, že když se chce, všechno jde. Trpaslíci jevlastně neuvěřitelně silný příběh. O mrtvoly tu není nouze (to tedy opravdu ne), ale nikdy jsem neměla pocit, že autor někoho zabil jen proto, aby ukázal, že to vlastní postavě dokáže udělat (což je hrozná vlastnost mnoha autorů). Je to příběh, ve kterém osamělý trpaslík hledá sám sebe, přátele a tolik vysněnou lásku. Mstí mrtvé, bojuje za živé a používá při tom hlavu. A samosebou tu nechybí pořádné bitky, několik velkých bitev, vtipné scény a hlášky a pár "nevyřešitelných" záhad. Trpaslíci mě dostali, což jsem zjistila několik stran před koncem, když společenstvo zavítalo do říše elfů. S naprostým zděšením jsem si totiž uvědomila, jak hrozně protivní mi ti "špičatouší" přijdou. Čímž se snažím nenápadně naznačit, že kniha je vážně dobrá a nemůžu jinak, než vám ji doporučit.... celý text

Sám proti šílenství 1958, Paul de Kruif

Na světě docela určitě existuje velké množství krásných knih. Ráda bych řekla, že tohle je jedna z nich, nicméně nerada bych lhala. Příběh je sice hezký, ale velice vleklý a opravdu nudně vyprávěný. Je plný velkých slov, neuvěřitelných životních osudů a předpokládám, že by měl na člověka působit ohromujícím dojmem. Namísto toho však působí zcela opačně - uspává! Ráda bych začala nějakými pozitivy, takže… kniha mi posloužila jako výborná podložka pod myš. Jednou jsem se u ní zasmála (myslím) a naučila jsem se používat výrazy hyperaktivní a hypoaktivní. No, to by byla pozitiva. Negativ je bohužel hned celá řada. Jak už jsem řekla v úvodu, příběh by byl hezký. Vyprávění o panu doktorovi, o jeho pohnutém životě, závislosti na barbiturátech a o následném procitnutí, které se shodou okolností spojuje s jeho objevem zázračné kombinace léků - to všechno by mohlo být moc fajn, kdyby to někdo správně uchopil. Nicméně ráda bych upozornila, že tenhle autor není ten někdo. Kniha přetéká lékařskými výrazy, kterým obyčejní lidé nerozumí, archaismy a všemožnými zastaralými slovními spojeními. Jazyk je prazvláštní, skoro bych ho srovnala s jazykem nějakého středověkého kodexu, ale na druhou stranu zase vidím všechna ta přirovnání a jasnou snahu o navázání kontaktu se čtenářem. Nicméně snaha je to jediné, co by se dalo ocenit, protože výsledek je nulový. Pokud by se sledoval jen osud hlavního hrdiny, možná by to nakonec nedopadlo až tak hrozně, nicméně neustále odbočky k životu vypravěče… neustálé… spíš náhodné, to je to slovo. Tyhle náhodné, občasné a otravné odbočky mě ubíjely. Nebyli k ničemu, protože, přiznejme si, vypravěč nikoho nezajímal. Sám o sobě řekl jen pár slov a přesto stále, každých pět stran, projevoval svůj názor na to, jak je pan doktor úžasný, že překonal své špatné já, jaký o něj má teď strach, že se v někom zklamal a jak je rád, že se mu daří. Vesměs stále to samé. Děj je dost podivně roztrhnutý, protože zajímavý je jen na konci knihy. A zajímavý by mohlo být v uvozovkách, jelikož je stejně dost nudný. Zajímavý jen jen v porovnání se zbytkem knihy. Co tedy říci závěrem? Inu, pokud vás opravdu zajímá osud dr. Fergusona, tak si tuhle knihu přečtěte. Jinak se jí obloukem vyhýbejte.... celý text

Záhady literárního světa 2009, Radko Pytlík