Yalka
přečtené 774
Švýcarský Robinzon (převyprávění)
1987,
Bohumír Polách
Samozřejmě by se na tom dala najít spousta much. Je to přestřeleně didaktické, je tam spousta faktických přírodopisných chyb. To by mi ani zde povolených 6000 znaků nestačilo, kdybych se měla rozepsat o všem, co mi tam vadí... Ale víte kolikrát jsem to četla, a jak se mi to líbilo, když mi bylo tak 11 až 13? V rámci žánru čistých 100 %.... celý text
Potopa II.
2005,
Henryk Sienkiewicz
Když jsem poprvé navštívila Częstochowou, strašně mě překvapilo, že klášter leží uprostřed velkého města. Představovala jsem si vše jako v knize :-))) Úžasný a poutavý příběh. Dojemná lovestory. Po Quo vadis moje druhá nejoblíbenější Sienkiewiczova kniha.... celý text
Potopa I.
2005,
Henryk Sienkiewicz
Když jsem poprvé navštívila Częstochowou, strašně mě překvapilo, že klášter leží uprostřed velkého města. Představovala jsem si vše jako v knize :-))) Úžasný a poutavý příběh. Dojemná lovestory. Po Quo vadis moje druhá nejoblíbenější Sienkiewiczova kniha.... celý text
Quo vadis?
1986,
Henryk Sienkiewicz
V určitém věku (15–16 r.) to pro mě byla knížka, která mě naprosto pohltila, četla jsem ji aspoň 30krát dokola. Okouzlující mozaika příběhů, oživlé dějiny. Bibličtí apoštolové Pavel a Petr jako postavy v beletrii, to bylo pro mě tehdy něco nového a nečekaného. Dále: napravený bad boy Marcus Vinicius. Nepřekonatelný Petronius aka arbiter elegantiarum. A samozřejmě nejlepší postava: zmrd Chilón Chilonides. Vzhledem k tomu, jakou práci si dal autor s rešeršemi a jak vše krásně organicky včlenil do příběhu, nepochybuji ani na sekundu, že by se mi kniha úplně stejně líbila i dnes.... celý text
Mansfieldské panství
2006,
Jane Austen
Takhle knížka mě držela od první do poslední stránky. A to tím, jak často mě hlavní hrdinka (spíš nehrdinka) štvala :-). Jak se liší od (jistě všemi a nejen mnou) oblíbené Lízinky z Pýchy a předsudku! Všechno jsem jí ale vždy odpustila, znám takovéto tiché statečné lidi ze svého okolí a tenhle způsob čelení osudu a problémům je dle mě stejně legitimní, jako jakýkoli jiný. Nádherně plastická postava, pro mě opravdu jako živá. Jediné čím mě Fanny opravdu nakrkla a co jsem jí neodpustila: jak odsuzovala chování své matky a rodiny. Mně byla její rodina tedy velmi sypatická, na rozdíl od tetičky a strýčka, kterým by patřilo nakopat. Ale i to svědčí jistě hodně jak o Austenové, tak o její době: nepochopitelný odmítavý postoj Fanny k životnímu stylu jejích rodičů a sourozenců, který byl nahlíženo z pohledu hlavní hrdinky skandální (přitom šlo většinou jen o formální a vnější věci, nebyli to žádní záporáci, jen byli tak trošku rozjívení). A jak se těšila zpět k tetičce! Netrpěla ona ta Fanny nakonec Stockholmským syndromem? ;-) Celkové vylíčení reálií bylo jedním slovem dokonalé a také to, jak se v knížce vlastně nic nedělo (nepočítám zápletku s manželstvím sestřenice, to je jediné drama, které mi ze čtení utkvělo) a přitom se od ní nedalo odtrhnout. Mansfieldské panství jsem četla o hodně roků později než ostatní knížky od Austenové. Myslím, že to bylo dobře, že bych si je v telecích letech nevychutnala ani z desetiny. Můžu vřele doporučit! Už se těším, až budu mít zase někdy příležitost si ho přečíst. Pokud se potřebujete s hrdiny knížek ztotožňovat, tak opatrně, odečtěte si od mého hodnocení klidně i dvě nebo tři hvězdy, dle vlastní úvahy :-)... celý text
