Yalka komentáře u knih
(SPOILER) Moc pěkné. Hodně mi to připomínalo vzpomínání mé a manželovy babičky, manžel je totiž od Oslavan (tam se donedávna těžilo černé uhlí), jeho babička se tam narodila, vyrostla, vdala se a je tam pochovaná, její otec byl horník, takže dokonce i v tomto se to prolíná. Moje babička sice byla „jen“ z chudé rolnické rodiny, ale byla to žena statečná a zažila si v životě spoustu dřiny.
Dost se zajímám o historii a četla jsem spoustu historických i beletristických knih, navíc jsem si prošla pravou katolickou výchovou (v podání mých vychovatelů se to někdy podobalo spíš vymývání mozku, čest výjimkám, ale přežila jsem a o víru jsem nepřišla), takže si dobu na přelomu 19. a 20. století nějak představuju a snad tedy můžu napsat, že pár věcí mi v Šikmém kostele nesedělo.
- Proč odešla ovdovělá Barbora na začátku knihy z domu po rodičích? Nedává to ekonomicky vůbec žádný smysl. Měla přeci na pomoc nejstarší dceru, nebyla uvázaná u malých děvušek (viz její dření v hospodě), v tom malém hospodářství jim by jim bylo dle mě líp, ograpčoru by mohla dělat úplně stejně.
- Aspoň, že Barce uspořádala svatbu za peníze, co tak pečlivě šetřila. Františka z nich neviděla nic? A co Žofka? Mezitím válka a inflace asi veškerou hodnotu peněz požrala, kdyby zůstaly uložené v nemovitosti, myslím, že by to bylo daleko výhodnější. Uvidím, jestli se dozvím v dalším díle.
- Sexuální revoluce proběhla až v 60. letech 20. století, a bez toho, že by byla vyřešená antikoncepce, by k ní asi těžko došlo. V knize je popisovaných několik dlouhodobých vztahů, které zůstávají i celé roky bezdětné. Autorka nevysvětluje, jak je to možné (i když jindy nás informuje, i že někomu nenakynulo těsto na buchty), dost mě to rušilo, vrtalo mi to hlavou, všechno se dá vysvětlit, ale nevěnovat se tomu vůbec? Kniha hlavně o starostech ženských a ani jedno nechtěné těhotenství? Ani jednou strach z nechtěného otěhotnění? Fakt divný...
- Jurek je povýšený na vedoucího odbytového oddělení pivovaru, dají mu krásný byt a ztrojnásobí mu plat. Skutečně by v takovém okamžiku hledal práci pro svoji skoro čerstvou novomanželku? V roce 1906? Přes ředitele pivovaru by si domluvil schůzku s ředitelem lázní? Neslušelo by se spíš, aby jeho finančně zabezpečená paní zůstala v domácnosti? V zemi, kde byl např. povinný celibát učitelek zrušený až v r. 1919?
- Julčiny vulgárně zjednodušující úvahy o Bohu jsou vyloženě trapné a laciné, takto nám ve škole argumentovali komunističtí učitelé za minulého režimu (true story). Já mám ráda emancipované ženy, které si dokážou zařídit život po svém (napadá mě třeba Žeňa ze Želarů), Julčin příběh je hezký a líbí se mi, jak se prolíná s příběhem Matuszkových, ale toto mi přišlo fakt zbytečné a co hlavní, pro tu dobu neautentické.
- Tolerantní uvažování ve stylu „Dělej a mysli si holka co chceš, když tím nikomu neubližuješ...“, je do značné míry věc posledních 30 let. Ještě v druhé půlce 20. století pamatuju na ženské velmi silný společenský tlak na dodržování různých psaných i nepsaných pravidel (Ba co víc, cítím ho i dneska.). A co teprve na přelomu 19. a 20. století! Myslím, že to autorka dost podceňuje. Některé dějové linky nebo uvažování postav mi tím pádem přišly mimo mísu. Jak jsem psala výš, tím, že autorka nenechá nikdy např. Julku nechtěně otěhotnět, ušetří jí některá těžká životní rozhodnutí a umetá jí tím cestičku.
Mně vlastně přišlo, je to můj názor, že kniha obratně balancuje na hraně červené knihovny, a to takové, která konvenuje současné čtenářce. Zkuste se začíst třeba do starých kalendářů, tamní červená knihovna se liší...
Celkově se mi ale vyprávění opravdu líbilo, a ty stovky detailů z rešerší a z rozhovorů s pamětníky, co si autorka tak pečlivě dělala, mě moc potěšily. Dozvěděla jsem se spoustu nového, podnítilo mě to k vlastním rešerším. A sice už neposlouchám Nohavicu, ale jeho Těšínská mi kdysi vypálila díru do hlavy, naprosto mě dostala. Moc se mi líbí, jak z ní autorka sem tam v knize cituje.
Krásné ilustrace Oty Janečka (moje oblíbená byla jaro-léto-podzim-zima), ale bohužel hrozná ideologická vymývárna malých mozků.
(SPOILER) Edit 13.11.2024: Tři měsíce jsem poslouchala postupně všechny díly Mycelia, z nichž některé jsem četla už dřív jednou, některé dvakrát. Moc jsem se na tenhle rereading těšila a maximálně si to užila. Mycelim je skvělé! Dějové linky jsou velmi zajímavě a promyšleně spletené a ukončené (i když ten konec není asi úplně čtenářsky atraktivní, je prostě impozantní). Můžu jen a jen doporučit. Všechny ty nápady! Dualita konzervativního Gäercürdahöartha a progresivního Akkütlixe mi přijde jako nejvíc cool nápad! Mám na Mycelium tolik skvělých vzpomínek! Navždycky to bude pro mě jedna z mých úplně neojblíbenějších knižních sérií. Doporučuju taky audiobooky, výběr herců je skvělý. Jaroslav Plesl exceluje, ale nejen on. A schválně, zkuste si vyslovit Aöhrlëmëgerl, já to teda nedokážu :-)
Ještě pár drobností: Kdysi při prvním čtení jsem moc nevnímala linku Chloe, Obludy a Xantiena. Pak ke konci mi to bylo líto. To jsem nyní napravila. Jejich příběh mi přijde (od okamžiku, kdy jsou to opravdu jen oni tři) takový průzračně jednoduchý, odpočineme si od řady postav s komplikovaným vnitřním monologem, mám je ráda. Naopak čím dál víc nesnáším Sofii a popravdě ji ani nechápu. Moje vysvětlení: vlivem událostí z dětství mají ona i Aš~šád poruchu osobnosti, to jediné mi dávalo smysl. Rozloučení s ní (když nepočítám epilog), to v Blue Springs, to je hodně depresivní kapitola.
Původní komentář 04.07.2022: Poslední setkání s našimi oblíbenci? Nebo bude mít Mona spin off? Pár věcí by chtělo ještě dovysvětlit, třeba paní Kadlečková ukrývá v šuplíku ještě něco... :-)
Z mého pohledu dostal v tomhle dílu nejlepší story arc Aöhrlëmëgerl aka John Broderick. To mě fakt dostalo hodně. Včetně toho žbluňknutí ;-) Také včetně toho, jaký mělo jeho vystoupení v klubu s odstupem vliv na hlavní dějovou linku. U toho jsem doslova výskala nadšením. A to přitom tenhle velekněz nikdy nebyl moje oblíbená postava.
Moc mě nepotěšilo zakončení dějové linky lodí a další poničení prastaré meziplanetární křižovatky v klaëwentu sgenů (i když asi ne definitivní). Můj vnitřní nerd by si přál, aby ten fascinující systém někdo celý zrestauroval a znovu rozchodil. Totéž s Akkütlixovým argenitem. Takové plýtvání (a tolik utrpení a krve za tím) a proč vlastně? Vysvětlování mě víc uspokojilo v sedmém dílu. Osmý díl některé už dříve vysvětlené věci znovu zpochybnil. Což samo o sobě samozřejmě nevadí. Ale já jsem se ztrácela. Nebo je to záměr autorky a události mají víc možných vysvětlení? Mám silný pocit, že nás paní Kadlečková tak trochu trolí. Je to cool. Jak a kde se rozloučíme s Fionou, to bylo zcela nepředvídatelné (čekala jsem úplně něco jiného), nicméně vtipné. Konec Lucase (je to Lucas nebo ne?) a konec Kamëlë, proč ne? I Julii jsme zamávali. Můj oblíbenec, navenek nudný chlápek, politik Daniel Byrd, ve skutečnosti brilantní stratég snad ještě chytřejší než Lucas, má osud jako biblický Job, jen bez Jobova happy endu, chudáček. Ale drží se statečně. Spousta dalších postav se mi sem ani nevejde. Už tak je komentář moc dlouhý...
Mycelium pro mě znamená hrozně moc, budu se k němu ještě roky vracet. Strávila jsem s ním (zatím) neskutečných 9 let. Dalo mi opravdu hodně témat k přemýšlení (víra/fanatismus/náboženství, média a jejich vliv (a jejich plytkost), střet civilizací, děsivé zneužívání politického lobbingu ze strany Össe, které vidíme v osmém díle konečně v celé jeho obludnosti (zde paní Kadlečková velmi aktuálně komentuje dění, které zažíváme v roce 2022, i když knihy dopsala v polovině roku 2021!) rodičovství, opouštění rodného hnízda, stát jako big brother, liberální vs. protektivní politika...). Mimo jiné už se těším, až vyjdou všechny audioknihy a budu sérii poslouchat stále dokola. Na závěr moje už tradiční zvolání: kéž by se podařilo přeložit Mycelium do angličtiny!
(SPOILER) Před půl rokem jsem četla znovu celou sérii, takže mi nyní nedělalo problém navázat a už vůbec jsem se nemusela do čtení nutit. Právě naopak. Nyní se hrozím sáhnout po osmém dílu, protože: co pak budu dělat se svým životem? S Myceliem prožívám každý nový díl od roku 2013. Nejraději bych si zalezla do klaëwentu jako přeopatrný Gäercürdahöarth a dělala, že osmý díl zatím nevyšel. Zabavila bych se na chvíli možná tím, že bych shipovala Fionu s tím psychiatrem a Pinky s lyžařem-archeologem. Jenže nemám devítiboký klíč a wëtrëïgaes se tak stejně přese mě převalí, ať dělám, co dělám...
Budu citovat kolegu hoopoo: jak okomentovat sedmý díl z osmidílné série a nespoilovat? Za mě velká spokojenost. Zaplnily se některé díry v ději, které mi přišly nedomyšlené, teď se ukazuje, že to byl záměr (historie lidských planet), ale i tak pořád nevíme vše. Fionka v podzemí v ezo-městě a její reakce na to, že je vyvolená, tak to mě dostalo. Opět jsme se dozvěděli něco málo víc o Gilesovi (tentokrát opravdu jen málo). Jedna moje oblíbená postava dostala od autorky pěknou ránu mezi oči (nebo mezi nohy?)...
A Lukas, který musí "aspoň rozvázat tkaničku"? Za mě krásně vystižený rozdíl mezi postavami Luse a Ashe (taky mi u toho konečně došlo, proč jsem chtě-nechtě od začátku v týmu Aš~šáda, i když Lucas je tak nějak víc sexy).
Ať už to někdo přeloží do angličtiny!
(SPOILER) Vilma Kadlečková opět skvěle! Celá tahle série by si zasloužila překlad do angličtiny!
Karty jsou rozdané. Hrozně moc se těším na poslední dva díly.
Drobky a spoilery z knihy: konečně snad známe obsah celého Gilesova dopisu. Taky víme, co vyváděl Lucas na Össe před čtyřmi roky.
Moc se mi líbil Lucasův výcvik.
A samozřejmě onen překvapivý Aöhrlëmëgerlův flashback.
Musím se přiznat, že fenomén wëtrëïgaes se vzpírá mému chápání, i když o něm bylo v V. i VI. dílu napsáno docela dost. Četla jsem dobře, že i lodě jsou sgenové a jinde, že i lodě jsou wëtrëïgaes? Mám v tom kapku guláš...
Bývala bych chtěla víc Julie Lothové (v pátém dílu moje snad nejoblíbenější postava), víc Pinky, Kamëlëmöernü (chudinka malá Kamëlë) nebo třeba Fiony. Aspoň že Daniel Byrd měl prostoru docela dost.
Co to Vilma Kadlečková udělala Sofii, a proč vlastně?
Paüsuë dostala scénu, kde aspoň na chvíli nebyla otravná. A samotné programování oltáře: za mě, wow.
Stále zůstávají otevřené věci. Tak např.: jak je to s reprodukčními schopnostmi lodí (informace si zatím odporují) a nakolik je to důležité? Ví Aöhrlëmëgerl (nebo jak ho autorka překřtila, John Broderick) o Lucasově zásahu na konci na Zelené lastuře? Aš~šád je stále ambivalentní postava, o jejíchž plánech v podstatě nic nevíme.
(SPOILER) Ikaboga bych osobně nedala číst žádným dětem. (Vycházím z vlastní zkušenosti, co se za pohádky mi líbilo jako dítěti.) Začátek je nudný a popisný, vlastně i zbytek knihy je spíš popisný, přímých řečí je tam pomálu. Se čtením jsem se na rok zasekla v močálu, dočetla jen díky tomu, že se mi do ruky dostal výtisk v češtině. Tohle napsala autorka tak čtivého HP? Jakmile skončí popisná část, hromadí Rowlingová jednu smrt za druhou, pokud postavy mají štěstí a nezemřou, tak jsou od sebe roky odloučení (děti od rodičů). Je to velmi depresivní (až na tu lady v knihovně a hlavně cukrářku ve vězení aneb girl power, obě potěšily). No a ta část, která by nám umožnila se vzpamatovat a prožít si happy end a následnou obnovu Přehršlánie, mi přišla naopak moc krátká (co teprve mladším čtenářům?). Depresivní část tvoří 2/3 délky knihy. Taky škoda, že v celé knize je tak málo originálních nápadů (nahrobení), jsem od autorky rozmazlená, HP je nápady naopak přecpaný, tohle bylo zklamání. Oblíbené postavy: cukrářka a ten hlavní lord záporák Machiavelli, musela jsem chtě nechtě obdivovat, jak si poradil v celé řadě pro něho kritických situací. Kdyby si založil konto ve Švýcarsku, mohl být za vodou :-)
O Harrym jsem si přečetla článek v Lidovkách (v roce 2000 při příležitosti jeho prvního českého vydání). Okamžitě jsem se rozhodla, že si knížku musím sehnat, ale byť i jen jedna kniha, bylo pro mě tehdy docela dost peněz. První výlet do knihkupectví byl navíc neúspěšný, protože jsem si nepoznamenala název knihy ani jméno autorky a nezbylo mi než vysvětlovat, o čem kniha je, že je o škole kouzel, že vyšla v Albatrosu, že má v originále už více dílů, a že v anglosaském světě je to bestseller. Bohužel podle tohoto popisu ji v knihkupectví nepoznali :-)
Druhý pokus už byl úspěšný a já jsem knihu koupila svému 11letému synovci k narozeninám a díky tomu jsem si ji mohla konečně přečíst. Od té doby na Harryho nedám dopustit. Samozřejmě jsme se synovcem postupně šli i na všechny filmy. Obrovský zážitek bylo čekání na 5., 6. a 7. díl knihy s ostatními fanoušky na internetu. Harry mi taky dost pomohl s motivací ke studiu angličtiny. První půlku pátého dílu jsem četla ve skvělém českém fanouškovském překladu vysokoškolačky Starkiller (určitě je tu víc pamětníků, bylo to o prázdninách v r. 2003, přičemž oficiální překlad vyšel až v únoru 2004), zbytek páté a taky další knihy jsem už zvládla sama v originále. Na Harrym pak samozřejmě vyrostly taky moje děti.
O knížce jsem se dozvěděla z recenze na A2larm.cz (viz záložka Recenze). Přečetla jsem ji za jeden den. Myslela jsem si, že nejdrsnější úryvky už znám z recenze, a že mě nepřekvapí, ale kniha je ještě daleko syrovější.
Moc doporučuju, nechápu, jak takové dětství a dospívání mohl Radek Banga vůbec přežít.
Jsou tam i úsměvné momenty, tak třeba se dozvíte, jak se autor předávkoval Jesenkou a nebo skvostnou historku jak všichni Romové na Žižkově 14 dní poslouchali Orlík (str. 56).
Čtu znovu po několika letech. Opravdu respekt! Reálie, příběh, postavy, reálnost toho všeho. Dokonalost!
Tuhle knihu jsem četla stále dokola a velmi podrobně si ji pamatuju. Měla na mě až terapeutický vliv, právě proto jsem po ní sahala opakovaně. Ovšem objektivně vzato je plná klišé a o nic výjimečného se nejedná.
Ilustrace (od Radka Pilaře!) jsou naopak hodně zajímavé, ale pro mě byly v dětství těžko srozumitelné a hlavně: neměly ten konejšivý účinek, jako text knihy. Některé koláže byly pro mě vyloženě znepokojivé. Proto jsem je většinou ignorovala :-)
O autorce Markétě Vítkové se mi nepodařilo nic dohledat, nicméně je jisté, že to je jiná Markéta Vítková než ta narozená v r. 1979 (která má knihu zde na Databázi přiřazenou), těžko ji mohla napsat ve věku jeden rok.
Myslím, že Astrid Scholte má potenciál. Jen by to chtělo, aby se trochu vypsala. Doufám, že vymýšlí další příběhy a že mě neminou.
(SPOILER) 75% knihy je standardní Kiera Cass, jak ji známe ze Selekce. Píše celkem o ničem zato velmi poutavě (to neumí každý, za mě dobrý). Pak přijde část plná zvratů a ta se tedy nepovedla, velmi mi zkazila celkový dojem z knihy. (Nepsal to někdo jiný?) Ovšem úplně nejhorší na celé knize je dle mě nulová chemie mezi Hollis a Silasem a nulová uvěřitelnost jejich románku.
Bavili mě rodiče Hollis a pak psychopatická kámoška hlavní hrdinky Delia Grace.
No mourners, no funerals. Na tuhle sérii dlouho nezapomenu. Co mám teď dělat se svým životem? ;-)
Je zvláštní kolik oblíbených ba kultovních anglicky psaných dětských knih je u nás prakticky neznámých (např. Peter Pan, Čaroděj ze země Oz, Králíček Petr (celá série) od B. Potterové, Malý bílý koníček od E. Goudgeové nebo Malá princezna od F. H. Burnettové). Jednou z nich jsou i Malé ženy L. M. Alcottové. Některé z nich dokonce dosud ani česky nevyšly nebo vyšly jen s osekaným textem a je známá spíš jejich filmová či televizní podoba. Zajímalo by mě, proč to tak je...
No ale teď k Malým ženám: čtení jsem si moc užívala, hlavně první polovinu (tím myslím úplně původní "Malé ženy" a ne ty různé přílepky). Cítila jsem velkou spřízněnost s autorkou, stejně jako třeba s Charlesem Dickensem, když jsem četla Malou Dorritku. I když uplynulo tolik času a doba se tak změnila, tak popisované postavy s jejich různými dobrými a špatnými vlastnostmi mi přišly jako známí lidé z mého okolí. Nevím jak vás, ale mě to vždycky udiví. To co je v dané době "normální" se přece dost radikálně proměňuje, tak jak je možné, že mi ti lidé jsou tak blízcí? Dělá mi to radost, zvlášť když vím, že Malé ženy jsou autentické vzpomínky Alcottové z dětství (i když pro knihu zidealizované).
Připadá mi, že pro američany to je pravý poklad, že mají takovou knížku (a můžou nad ní uvažovat o tom, co se od té doby změnilo a co naopak ne). Nevzpomínám si na analogickou četbu pro dívky v češtině. Alcottová totiž píše o úplně obyčejných radostech a starostech dívek ze středostavovské rodiny (zároveň propaguje středostavovské a křesťanské ideály). U nás si vybavuju dětské hrdiny z té doby (to myslím knížky, které přežily do dnešních časů) spíš z té nejchudší vrstvy (kde je ideálem srovnat děti do latě a naučit je poslouchat).
Nebo vás napadá česká knížka odehrávající se v 19. století, kde by se dívky úplně přirozeně bavily tím, že by pěstovaly zábavy jako vlastní divadlo, noviny, debatní kroužek, hudba a učily se cizí jazyky?
Přitom jejich rodina zchudla, a ony se musí dost ohánět. To jaké práce byly pro dívky jejich postavení přijatelné, a další stovky reálií v knížce obsažených, to je už samo o sobě zajímavé čtení. Ale mně se na knize a filozofii autorky hlavně líbilo, že každý měl v rodině a v životě svůj prostor (např. úzkostná Betsy nebyla nucená chodit do školy, osobitá Jo dostávala přesně tolik volnosti, kolik potřebovala a mohla bych pokračovat...).
Právě tahle velká vnitřní i vnější svoboda, která z knížky dýchá, mě nejvíc dostávala a přišla mi navýsost moderní.
(Postavila bych to do protikladu k Řídících Márince od F. Háje, viz můj komentář u prvního dílu Márinky. Snad by se tyhle knihy daly aspoň trochu srovnat, obě jsou pro dívky a Márinka také obsahuje autentické vzpomínky ze života dívky z chudé středostavovské a upřímně křesťanské rodiny, obě autorky se daly na spisovatelskou dráhu, mezi datem narození Alcottové a Wagnerové je rozdíl 45 roků. Mimochodem Márinka mi přijde dost podobná Jo Marchové. Jen je Márinka v knížkách mladší než holky Marchovy, v tomto moje srovnání trochu pokulhává:
http://www.databazeknih.cz/knihy/ridicich-marinka-1-dil-29645 )
Márinka přesně tu svobodu a prostor, které zažívají i přes přísnost rodičů holky Marchovy, doma nemá.
Druhý díl se zvrhnul už jen na postupné vyvdání hrdinek (jen ta část, jak se málem sobě odcizili Meg a John, ta mi přišla dobrá. A ještě se mi líbilo, jak dospěla a zmoudřela princeznička Amy). Zkoušela jsem i třetí díl (Little Men), ale nedala jsem to. Je to ještě o hodně horší zážitek než díl druhý, jakoby úplně jiná kniha od jiné autorky.
Skvěle napsaná hlavní postava Lenny. Nepředvídatelný děj. Hrozně dobře se to čte. Mraky popkulturních narážek (z úplně současné současnosti). Autentický jazyk. Nechala jsem se tím tak unášet, že mi vůbec nevadil pomalý rozjezd. Klidně bych snesla dvojnásobný rozsah stránek a tím i dvojnásobný příděl hlášek od Lenny. Těžký absťák po dočtení. Až budu v důchodu a budu si chtít připomenout feeling doby kolem 2020, určitě sáhnu po téhle knize. Potěšil mě kačenkový fetiš (taky ho mám).
Fascinovaly mě povídky o tom, jak vzniklo obrázkové písmo a jak vznikla abeceda. Ty jsem četla stále dokola, brávala jsem tuhle knihu v knihovně opakovaně do ruky. Aniž bych do nedávna tušila, že to byl Kipling.
(SPOILER) Už od 2007 (to vyšel film Zlatý kompas s Nicole Kidman) jsem si chtěla přečíst Pullmanovu trilogii v angličtině. Ovšem z nějakého důvodu se nedá koupit na Amazonu do čtečky. Nyní (2019) jsem si těsně před vyjitím seriálu na Netflixu konečně obstarala všechny tři knihy. První díl jsem si přibalila na výlet do Oxfordu. Byla to čirá náhoda, nevěděla jsem, že se ocitnu v hlavním městě Pullmanových fanoušků. Zrovna vyšel nový díl Knihy prachu (druhý v pořadí) a nechyběl v žádné výloze knihkupectví v Oxfordu. Potud dobrý. Nutno říct, že první knížka je poutavá a má spoustu zajímavých momentů. Dále SPOILERY. Většina rozběhnutých dějových linií vyzní v dalších dvou knihách dle mě divně (místy nekonzistentně či nedotaženě). Což naštve. Druhá a třetí kniha mi také přišly daleko hůř napsané. Nemůžu nezmínit krutý závěr prvního dílu, který zůstane bez následků pro Asriela, WTF? Jedna malá parafráze, co mě právě napadla: „Nevztahuj na děvče ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svou jedinou dceru.“ Nebo ji odepřel? A zabil raději v zájmu lidstva cizí dítě? Aha? To je poselství jak víno! Nemůžu v žádném případě doporučit. Tu pravou protikřesťanskou agitku ovšem najdete až ve druhém a zejména ve třetím dílu.
Podle mě Pullman neumí moc dobře psát. Vždy něco načrtne a pak to nedotáhne do konce. První díl mě ještě docela bavil (měl hodně dobrých momentů), ale druhým dílem jsem se vyloveně protrpěla a pronudila. K většině svých postav se Pullman chová fakt hnusně a nedá jim pořádný příběh (Lee Scoresby). Zato když se dobře vyspí, tak dokáže napsat konzistentní story i postavy (gyptians v prvním dílu). Na tomhle druhém dílu mi vadil obsah i forma, třetí díl mě pak definitivně dorazil (obsah i forma). Děcka, magisterium je špatné, protože je špatné, zato Lord Asriel to je borec, protože je borec. No skvěle vyargumentováno, jen co je pravda. Za všechny chyby aspoň tahle: Ma Costa v prvním dílu dohlédla na to, aby jí Lyra při dlouhé cestě lodí pomáhala a pracovala. Lyra také od začátku sympaticky kašle na třídní rozdíly. No a v druhém dílu, když s Willem bydlí v Cittàgazze, tak najednou ze sebe dělá hogo fogo a ještě ji Will musí učit domácí práce. Proč?
Ze začátku jsem se do čtení poměrně dost nutila. Bavilo mě na tom jen hledat paralely a naopak rozdíly mezi Watfordem a Bradavicemi, to se Rainbow opravdu povedlo. Její kouzelnický svět je v mnoha aspektech zajímavější než ten, který vytvořila Rowlingová. Třeba úryvky z popkulturních děl jako kouzla, to mě opakovaně dostávalo (These are not the droids you're looking for). Proboha, proč tu tolik lidí v komentářích kritizuje, že jde o plagiát Harryho Pottera, to si neumí zjistit základní informace? Připadalo mi to ale dost nudně napsané, ačkoli knížky od Rainbow se mi zatím všechny (až na utahanou Landline) opravdu hodně líbily.
Ovšem od příchodu Baze na scénu a hlavně od zvratu v knize, mě příběh úplně pohltil. Uvažuju, že si ho ještě někdy přečtu a taky si musím znovu přečíst Fangirl. Tam jsem (stydím se přiznat) úryvky o Simonovi a Bazovi většinou přeskakovala.