A uzřela oslice anděla přehled

22.07.2024

Jakožto k dlouholetému obdivovateli temné a zároveň ladné a romantické poetiky Nicka Cava byla jen otázka času, než se ke mě tato kniha dostane. Tomu se tak stalo asi před rokem, kdy jsem knihu otevřel a boj s těžkým, repetitivním jazykem imaginarního jihu jsem vzdal (a to jsem se stylem autora více než dobře seznámen). Pár dní zpátky jsem dočetl Dostojevského Zápisky z podzemí a stejný večer jsem navázal tam, kde jsem s knihou skončil. Tato kombinace byla asi ta nejvíce naturalistická zkušenost, kterou moje duše z četby zažila. Mám dojem, že se tyto dvě knihy náramně doplňují a jsem vděčný, že mi je osud naservíroval takto za sebou. Moc často se mi nestane, že by ve mě kniha zanechala prázdno. Většinou jsem schopen i bez většího odstupu času vyjádřit pocity z řádků, které mi dělaly společnost ať už se jedná o kritiku či úplné očarování. Tentokrát jsem však bezbranný. Cítím. Co? To netuším....
Hlavním darem nesmrtelného australského barda tu bude vyobrazení odporných scenérií, které jsme schopni nadále sledovat jen díky Nickovu ladnému tanci se slovy, která by měla pouze sedět v koutě, díky čemuž stránku po stránce hltáme repetitivnost utrpení Euchrida Eucrowa.
Z mojí duše se na krátký čas stává izolované království obklopené bažinou a já si tak dokážu představit, jaké to asi je být občanem městečka Ukulore. Zastavuji se uprostřed kaluže bahna, přes silný déšť zvedám hlavu k černým oblakům a doufám, že se blíží den, kdy z nich přestane padat těžká voda. To jsem ovšem netušil, že vymodlené teplo slunečního světla odhalí pravdu o tom, jaké je to žít bez něhy a přes celé nádvoří tak bude cítit puch smrti.