Aby radost nezmizela – Pocta Magorovi přehled

24.03.2021

Vzpomínky na Martina Jirouse jsou pestrým kaleidoskopem vtipného, dojemného i informačně hodnotného – to je dáno povahou sbírky, jejímiž přispěvovateli jsou lidé různých profesí a naturelů, v různém vztahu k Jirousovi. Přesto je zde jistý jednotící prvek, jistý tón, který opakovaně zaznívá, a který v souvislosti s Jirousem nelze přehlédnout: svědectví o jeho otevřenosti a upřímnosti, o jeho stoprocentním zaujetí právě žitým okamžikem. Ryzí lidskost, v dobrém i zlém.

„S Magorem si člověk především skvěle poplakal. Ne sentimentálně či ožralecky sebelítostivě, ale kladně. Byl to pláč, který z člověka vyplavoval kamínky cynismu, které se za bílého dne v duši hromadí jako obrana proti ataku zhovadilosti. Byl to starý, věky prověřený biblický pláč nad stavem světa, který oblažoval. Byla to obrana proti zlu v duši. Když jsme s Magorem plakali, stál nad námi archanděl Michael.“
(Petr Placák)

Psát vzpomínky na čerstvě zesnulou osobnost je ošemetná záležitost, vždy hrozí riziko, že se ze sborníku stane nevěrohodná oslavná hagiografie. Proto jsem byl rád za dlouhý text, který napsal Vladimír Merta, a který inteligentně polemizuje s Jirousem jako s teoretikem kultury. To, že Jirous není svými přáteli vnímán jako nedotknutelná instituce se ale ukazuje i v dalších příspěvcích. Je to jen dobře.
Přehlížet problematická místa Jirousova života by totiž nebylo správné. A že jich bylo. Alespoň tedy z mého pohledu platí, že ženy se nefackují a že hospodská bitka má být až posledním způsobem řešení sporu. On vůbec ten zběsilý Magor z doby post-komunistické byl někdy spíš postava k politování než k obdivu. Jako by mu chyběl nepřítel, proti kterému může napřít všechny síly, který je hmotný a viditelný. Při čtení o jeho eskapádách z této doby jsem si vybavil jednu scénu z historického filmu (mohlo by to být zajetí Marka Antonia v Kleopatře, ale krk za to nedám), ve kterém chtějí bojovníka dostat živého, ten se vrhá proti svým protivníkům ve snaze být raději zabit než uvězněn, ale ti před ním uhýbají tak dlouho, až se vyčerpaný válečník zoufale zhroutí k zemi - je mu odepřeno jeho právo bojovat na život a na smrt. Zdá se mi, jako by Martina Jirouse v dobách svobody drtilo právě tohle - ta neexistence zjevného protivníka. Vědomí, že v kluzké a tekuté době už po jeho neústupnosti a statečnosti vlastně není poptávka. Své přebytky energie tak ventiloval způsobem často velmi nevhodným, bohužel.
Nevím, možná je předchozí úvaha blbost, možná je to jen miliontý-první marný pokus o popsání nepopsatelného fenoménu. A každopádně: neměl to být můj kritický přísný soud nad Jirousem, vždyť jak říkají dadaisté, člověk nemá sudidla, tak by neměl soudit.

„Byl laskavý a něžný – velmi. Je to divné, poněvadž ho lidi znali jako výtržníka, a on byl ve skutečnosti kromobyčejně jemný, plný lásky. Pomáhal spoustě lidí. Když ho člověk znal, tak viděl, že to je jeho vlastní povaha, kterou jen přikrýval tím výtržnictvím.“
(Karel Schwarzenberg)

Při čtení této pocty Magorovi jsem se ale příliš nevěnoval mudrování. Mnohem častěji jsem se usmíval, někdy smál a někdy bojoval proti slzám – i marně. Líbilo se mi, jak na stránkách zůstává živý a mnohovrstvý, víc jako člověk než jako básník, organizátor nebo autorita v tom či onom. Takový je i pro mě. Hrdina. Hrdina, který si to odseděl.

„Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem
Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem“
(Ivan Martin Jirous)