Ach, ty Češky! přehled

23.09.2023

Příběhy několika českých žen v bouřlivém 20. století. Příběhy byly skutečně různorodé a dobře čtivé, nadbytečné mi přišly části, které vysvětlovaly různé historické souvislosti (užitečné byly asi pro zahraniční čtenáře).

17.02.2023

„Nakonec jsem mu položil tu – jak se mi tehdy zdálo - nejdůležitější otázku: prozradí mi jakožto člověk, který se už čtvrt století zabývá polskou kulturou a skvěle Poláky zná, čím se doopravdy liší Poláci a Češi?

Odpověděl: „O rozdílech mezi Poláky a Čechy by se mi snáze mluvilo právě před pětadvaceti lety. Protože když někoho znáš povrchně, můžeš jednoznačně říct, že je velkorysý nebo lakomý, uzavřený nebo otevřený. Ale mluvit o blízkých lidech, které velmi dobře znáš, je mnohem těžší. Můžeš říct, že je miluješ, ale říct, jací jsou – to už je velká potíž.“

Tehdy mě jeho odpověď zklamala. Ale Václav Burian přesně věděl, co říká. A měl pravdu. S každým rokem, co se zabývám Českem, si uvědomuji, že je pro mě čím dál těžší na ty zdánlivě jednoduché otázky odpovídat.“

--

Polský historik Mariusz Surosz píše moc zajímavě o českých dějinách a neskrývá přitom své sympatie k nám. Jeho poslední kniha Ach, ty Češky! navazuje na knihu Pepíci, dramatické století Čechů (obě do češtiny přeložila Anna Šašková Plasová). Výchozím bodem každé z osmi skic je žena, i když nakonec se vyprávění stáčí spíš k jejich dědečkům, otcům a bratrům. Je to kniha o naší vlastní historii, nedávné, ale kolikrát neznámé, nebo nepochopené. A tak se kromě známých příběhů, jako jsou ty o Věře Čáslavské nebo Adině Mandlové, dozvíte, co jste neznali o volyňských Češích, Záolší, o Sudetech nebo o pronásledování našich křesťanů za totality, o složitých česko-německých i česko-polských vztazích, o statečných lidech a o tom, jak je důležité dobré sousedství, když už jsme se v té české kotlině ocitli úplně sami. Po literární stránce je místy těžkopádná, ale člověk jí to odpustí. Každá kniha je cenná, která ukáže, jak absurdní je ten polský pohrdavý (i když často plný sympatií) přístup k nám, „Pepíčkům“. A obráceně, jen bez těch sympatií.

--

„Komunisté tímhle způsobem vyprávěli dějiny tohohle města a regionu a moc si přáli, aby je jeho obyvatelé přijali za vlastní. […] Žádná, ani ta nejmenší zmínka o těch, kteří tohle město založili, kteří v tomhle regionu sedm set let žili. O Němcích. ,O Němcích se prostě nemluvilo.‘ Michal Koleček, Zdenin manžel, vyrostl v Liberci plném pozůstatků po Němcích. Po mnoha letech o sobě a Zdeně napsal: ,Dýchat Sudety se stalo naším osudem. Není a je to naše zem. Jinde se minulost přirozeně dědí z generace na generaci prostřednictvím obyčejného vyprávění. Nepateticky a jaksi mimoděk se od starších mladý člověk dovídá, kdo zasadil určitý strom či postavil konkrétní dům. Nejedná se o lekce z historie, jde o hovory doma nad večeří, s přáteli na rybách, s partou u piva. Často z nich lze pochopit o daném místě daleko víc než z knížek nebo učebních textů. Všude v českém příhraničí ale často není koho se zeptat právě na nejjednodušší otázky.‘“