Alan Rickman: Deníky přehled

31.08.2024

Tyto deníky nám poskytují intimní pohled do života jednoho z nejoblíbenějších herců současnosti. Kniha nabízí směsici neobyčejných a obyčejných momentů z Alanova života, zachycených jeho osobitým stylem - světským, vtipným a často jízlivým. Jeho upřímnost a pohled na svět jsou osvěžující a poskytují hlubší pochopení toho, kým Alan Rickman byl, jak na obrazovce, tak mimo ni.

Jednou z nejsilnějších stránek knihy je schopnost vyprávět příběhy. Jeho deníkové záznamy nás zavedou do jeho domova, na výlety s přáteli, k přípravám divadelních her a na natáčení filmů. Popisuje své zážitky od Rozumu a citu až po jeho režisérský debut Králova zahradnice.

Na druhé straně, rozsah a délka deníků, které začínají v roce 1993 a končí jeho smrtí v roce 2016, mohu být pro některé z vás vyčerpávající. Některé pasáže se mohou zdát příliš podrobné nebo méně zajímavé, což může způsobit že se kniha občas táhne. Přestože jeho upřímnost a důstojnost co jsou chvályhodné, některé části mohou působit jako příliš všední nebo opakující se.

Je pravda, že pokud obdivujete Alana Rickmana jako herce, ale také jako člověka, je tato kniha cenným náhledem do jeho myšlení a každodenního života. Nicméně, pokud nejste zapáleným fanouškem, můžete najít některé části knihy méně přitažlivé nebo zdlouhavé.

Kniha špatná nebyla, ale některé zápisky mi prostě nedávaly smysl. U některých zápisků jsem ho obdivovala a u některých zápisků se mi chtělo brečet. Hlavně u těch posledních. I přesto, že byly krátké byla z nich cítit bolest.

15.08.2024

Knížka Alanových Deníků mi doma (jako jeho velké fanynce) již ležela několik měsíců - z důvodů časové zaneprázdněnosti, ale také vzhledem k jejímu rozsahu (a přiznejme si - také díky mnoha ne příliš příznivým recenzím) jsem se dlouho nemohla odhodlat k tomu, abych se do ní pustila.
A pak jsem narazila na audio provedení - a když jsem navíc zjistila, že knihu načetl Aleš Procházka (kdo jiný!!!), neváhala jsem. Bylo to pro mě mnohem stravitelnější a s knihou bych se asi docela trápila..
Musím říct, že se ve jménech herců moc neorientuji. Mám pár oblíbenců, ale obecně na filmy nemám moc čas (ani nemáme televizi). Koukám jen na to, co opravdu chci. Takže Alanovy seznamy hostů, přátel.. mi nic moc neříkaly. Taktéž jsem neviděla/neznám některé filmy, adaptace her..
Přesto to bylo zajímavé. Jako sedět v místnosti, kde je Alan také, a vypráví.. Já jen sedím a poslouchám.. Jako když nerozumíte všemu, o čem ten člověk před Vámi mluví - jen ho pozorujete, sledujete tok jeho myšlenek, vnímáte jeho postoje a názory.. A vstřebáváte, co ho těší, mrzí, rozčiluje, co jej zaujalo..
Často je autorovi knihy vyčítáno, že Deníky vydal. Že to nebylo určeno k vydání. Že se z toho nedá nic moc dovědět.. Já myslím, že autora, Rimu, Emmu Thompsonovou.. chápu. Rozumím jejich rozhodnutí Deníky vydat. Představte si, že žijete vedle/s takovou osobností, o které víte, že má/měla mnoho co říci. Vidíte tu hromadu deníků, které napsal.. vezmete některý do ruky.. začtete se.. objevíte jeho myšlenku.. střípek jeho osobnosti.. No nechali byste ty deníky jen tak ležet???
Ano, nemá to nějaký super děj ani výpovědní hodnotu o filmech či spolupracovnících, nejsou tam pikantnosti.. je to jen takový záchvěv, možnost být chvilku s ním..
Jsem ráda, že jsem tu možnost měla :-)