Aleš a Jirásek : listy dvou přátel přehled

27.11.2018

Skvostná publikace, u které je vskutku „radostno sledovati, jak oba přátelé mají stále neutuchající zájem o tvorbu druh druha“. Publikace, v níž si i po přečtení listuji a vracím se k určitým stranám a formulacím. Proto maximální hodnocení. (…) A důvodem, proč chci ke knize napsat také pár vět, jsou spojovací texty. Vidím totiž, že na ně anotace shora upozorňuje bez uvedení jejich autora. S dovolením tedy opravuji. Tím důležitým mužem č. 3 je dr. Emanuel Svoboda (1883 -1967), zeť Mikoláše Alše.
Titulní strana knihy jeho roli charakterizuje jako ten, kdo dopisy uspořádal a slovem doprovodil. Je třeba ale říct, že toho pro čtenáře vykonal mnohem víc. Pan Svoboda je čtenáři trpělivým průvodcem - poodhaluje mu fakta za korespondencí skrytá; dovysvětluje chování obou pisatelů a těžkosti, kterým museli čelit; rozvádí informace o lidech v dopisech zmíněných,...; a činí vše tak jasně, srozumitelně a hned. Jeho výklad je včleněn přímo mezi dopisy. Stejná velikost písma=stejná důležitost. To se mi moc líbilo. Musím se totiž přiznat, že s obvyklým heslovitým pidi-poznámkovým aparátem bojuji. Tady jsem přečetla plynule všechno. Žádné přeskakování, a pak výčitky.

Závěr:
Doporučuji a přidávám krátký úryvek z dopisu napsaného dne 3. ledna 1875.

-------------------------------------
,,(…) Nejvolněji mně je, když podvečer u kamen sedám a venku se chumelí – Oheň praská, zář jeho kmitá se na stěně – je mně tu jako za mladých let a vzpomínám – a že na tebe také, to asi můžeš si myslit – Nepíšeš, jak se máš - Za těch mrazů jsem mnoho na Tebe myslil, nekřehneš-li někde zimou, nečervenají-li Ti prsty, v nichž tužku držíš a básníš – Rozvažuji, proč jsme se tak pozdě seznali – a kolikrát jsem si vzpomněl, jak jsem se na Karlovu náměstí s Tebou chodě těšil, že letos budeme mít komůrku společnou – Mám krásný pokoj, ale tisíckrát raději bych se odstěhoval do té tvé komory s oknem zamřežovaným. Nový rok jsem vítal po boku dívky – jsem jako u vidění – nerozumím sám sobě – měl jsem se za Kozáka, jenž se jen šavlí recte brkem těší – ale – snad se to ohlašuje láska – ale ne, za nějaký den to přejde – Jen klidu a spokojenosti krůpěj bych si přál -
Potěšils mne nemálo, píšeš, že pilným Jsi – Pán Bůh Ti dej štěstí k prvnímu kroku. Doufám v Tebe a jak to myslím, víš předobře – Kéž bych se teď na Tvé práce mohl podívat a hodinku aspoň s Tebou pohovořit. Těším se o Velkonocích budeš v Praze – Míním, že tam dozajista v ten čas přijedu a pak – těším se, hochu, velice. (…)
Piš mně, Mikulášku, zas brzo. Tvůj list na mne blahodárně působí – Piš, na sloh nehleď, jako já toho nečiním – vždyť víme, že hladká slova nejsou srdce. Je v neděli odpoledne – kolem tak mrtvo, ticho a já jsem sám – cítím takové prázdno – stýská se mně – Měj se dobře! Pozdravuj stokrát Lišku, aby mně jen psal, a pozdravuj všechny známé – Piš brzo, piš.
Líbám Tě Tvůj vždycky věrný Alois.“