Mlhy Avalonu přehled

Pokaždé, když jsem kolem téhle knihy prošla, mi v první vteřince blesklo hlavou: proč má proboha na obálce ten dalekohled? než mi došlo, že to je helma. Musím říct, že z pohanských fantasy, které jsem letos přečetla, je tahle asi opravdu nejrománovější a nejlepší (dodávám však: na tu bídu).

Těšila jsem se na líčení Avalonu, ale měla jsem (na rozdíl od Gweniny agorafobie) dost klaustrofobní pocity, protože Avalon mi připadal strašlivě malý a okleštěný, vlastně jsem z něj mnoho "neviděla", jen mohylu a Vivienin dům, jinak nic, právě ta opěvovaná příroda mi chyběla, protože se v příběhu téměř neobjevovala.

Celé to bylo poněkud natahované, obsáhlé knihy mám ráda, ale téhle bych, být redaktorem, doporučila razantní zkrácení, protože díky všeobecné známosti artušovské látky víte, co bude, jen je vám cestička k příslušné události záměrně dál a dál natahována, což není zrovna záživné.

Raný středověk ještě nebyl dobou ustálených pravidel nástupnictví, v tehdejší turbulentní době záleželo spíše na schopnosti (či všehoschopnosti) člověka, než na jeho příbuzenském vztahu s předchozím králem. V textu tolik zdůrazňovaná nutnost mít následníka je tak poněkud mimo, být synem krále nezaručilo synovi do budoucna trůn ani větší podporu.

Co mi však chybělo úplně nejvíc, bylo tehdejší náboženství. Bradleyová se inspirovala smyšleným konceptem Bohyně Margaret Murrayové, který však neodpovídá dnešním vědeckým závěrům. Dostáváme tak obraz podivně bizarní Británie, kde v 5. století lidé (byť menšinově) ještě věří v Bohyni a jejího partnera "paroháče" (což samo o sobě má v češtině úplně jiné konotace než anglický Horned God) - jelena - ale proč jelena? Proč ne domestikovaného samce, býka? Jelen evokuje předneolitické, lovecké společnosti, jako by hlavním zdojem obživy byl lov. Ale nic takového se v knize neobjevuje, Avalon se zdá být v tomto ohledu stejně moderní = středověký, jako okolní zbytek Británie. Další dílek náboženské skládanky, který mi v Mlhách Avalonu chybí, je britsko-římský synkretismus, to, jak se ostrovní náboženství změnilo vlivem příchodu Římanů. Nic takového v textu vůbec nevidíme, ba dokonce se zdá, jako by s Římany přicházelo pouze křesťanství a žilo zcela odděleně od "druidského" náboženství, což je do značné míry také moderní konstrukt.

Po celou dobu čtení žasnu nad tím, proč je kniha tak oslavována feministkami určitého druhu a přírodními ženami, když hrdinky se chovají značně bezohledně a využívají slabosti druhých (což bývá těmito kruhy zpravidla vytýkáno mužům a jakési zkaženosti "patriarchátem"). Igraine začne nenávidět Gorloise a pohrdat jím teprve tehdy, když jí začne projevovat svou lásku a slabost. Podobně vnímá Morgaine svého manžela Uriense. "Jaká se ze mne stala děvka" si říká nikoli proto, že spí s nevlastním synem, ale proto, že je ochotna se pro domácí klid vyspat se starým, ale laskavým a vlídným manželem, který jí navíc nechává ve všem volnou ruku.

Morgaine se cítí zhrzena, že ji Artuš provdal za staříka a udělal z ní královnu v zapadákově. Co víc by si žena mohla přát, vysmívá se. Přitom necouvla, dokud ještě mohla a sama dokonce nemá nejmenší pochopení pro podobné pocity u Elaine. Podobný dvojí metr postavy uplatňují často.

22.05.2021

Krásný, dojemný příběh opředený mýty a kouzly. Pro mě jako milovníka příběhů o králi Artušovi se jedná o zcela výjimečný příběh. Vřele doporučuji. Jedna z knih, u které se nebojím doporučit i její filmové zpracování.