Až zhasneme přehled

Táto kniha sa mi ťažko hodnotí. Nebudem zakrývať, že na mňa zaposobila a po dlhej dobe mám chuť aj napísať komentár. Autorov štýl mi sedí, dokáže vytvoriť scény, ktoré si budem pamätať. Matka večne pozerajúca Riskuj, koncert stredoškolskej lásky Karolíny, hrajúcej pred nechápajúcim publikom avandgardnú skladbu, a samozrejme kravy. Toto Dotlačil vie - vyvolať pocit, atmosféru, dojem, že som na tom mieste, o ktorom píše. Ale problém som mala s postavami. Nebol tam nikdo, s kým by som mohla sympatizovať, všetci boli len také postavičky, ktoré zobrazovali nejakú vlastnosť. Takmer vždy negatívnu. Panoptikum konšpirátorov, namyslených podnikateľov, ľudí, ktorí vedia všetko najlepšie... Ťažko sa mi to dočitovalo. Celej veci nepomohol dej, ktorý spel od zlého ešte k horšiemu a zanechal ma na konci bez stopy nádeje :) Takže suma sumárum, ak Jakub Dotlačil napíše ešte nejakú knihu, rada si ju prečítam. Jeho mix deja a filozofie mi vyhovuje. A iba dúfam, že jeho pohľad na svet v nej bude optimistickejší.

Devadesátky. Patřím ke generaci, která v nich vyrostla a dnes hltá vše, co se kolem té éry krátkého svobodného nádechu a barevných sak rychle se objevivších podnikatelů vyskytne. Tento román ale prostě nemá váhu např. psaní osmdesátkového Vladimíra Párala, a to ani nevím, proč se mi nabízí tohle srovnání. Dotlačilovo román přitom (nejen) z tohoto srovnání vychází jako slabučký, schematický, s plochými postavami, nepravděpodobnými dialogy, kdy lidé mluví jako Wikipedie (a pořád se někam telefonuje!). Celkově je to takové bezkrevné (ač z masokombinátu), a hlavně bez humoru! 90-tky jsou tu pouze chabou kulisou vykonstruovaného příběhu a především dost zabolí opakované zmínky o BSE, které bylo v tuzemsku až v roce 2001, a FAÚ, který vznikl až v roce 2017. V rámci devadesátkové literatury sáhněte raději po Baletkách (2020) Miřenky Čechové.