Běsi přehled
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Běsi. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (41)


Děsuplný, varovný zdvižený ukazovák autora – proroka. Stává se, že délka díla není úměrná množství a složitosti myšlenek, které obsahuje, nicméně mou – za začátku úmornou – několika měsíční četbu Běsů považuji za oprávněnou a touto knihou vyžadovanou. Vzhledem k obsahu se těžko hledá dobrých slov. Tato kniha je plná výplodů zla a co je děsivější, tyto výplody se s postupujícím dějem hltají čím dál snadněji a lahodněji. Mě například překvapila má fascinace postavou Kirillova (ano, i v takové knize si najdete „oblíbenou“ postavu).
Není jednoduché mluvit o hlavní zápletce nebo hlavní dějové linii vůbec. Je to spíš takové mapování jednotlivých zkažených prvků, které do sebe na konci zapadnou za vytvoření jedné velké přehlídky hnusu. Čtení tedy dělá výzvou množství dílčích zápletek, ale také vzájemná neupřímnost postav, lhaní a podvádění. Proto neopakujte mou chybu a dělejte si poznámky! :)
Je to obraz ducha lidu, který v touze po vyrovnání se (nebo předčení?) zbytku světa zoufale přebírá jeho křesťanské myšlenky a svýma pohanskýma rukama je transformuje k obrazu svému. Tím v destruktivní extázi vypouští démony nahromaděné „za staletí, za staletí!“, sám ty vepře vykrmuje a s chutí znovu polyká.
Nad tragikomičností některých pasáží či karikovaným vystupováním postav se ale dá zasmát, když pomineme důsledky, ke kterým přetvářka v jejich životech vede.
Co se týče tohoto konkrétního vydání, nemám výhrady a ilustrace si ještě určitě párkrát prolistuji. Zatím můj oblíbený kousek od Rybky, ale souhlasím s @VetDejvid, že na konci ilustrace spoiluje následující vyvrcholení děje, tak s tím počítejte:D


Polovinu Běsů jsem se cítil, jako bych četl tu nejvíc nudnou knihu bez jakékoliv zápletky. Jak ale znám Dostojevského a jeho náhlé spletité zápletky, nepřestal jsem proto číst a stokrát se mi to vyplatilo. Zápletka se objevila zničehonic, a obraz se náhle začal skládat dílek po dílku - všechny hlavy knihy, podkapitoly a veškeré věty jsou jen jednou z mnoha (zprvu nepodstatných a nedůležitých) vrstev tohoto obsáhlého románu, které se ve třetí části knihy ukážou být těmi nejvíce klíčovými - proto je důležité je číst velmi pozorně.
Knihu jsem četl asi měsíc; po každé přečtené hlavě jsem ji odložil a nad vším, co jsem přečetl, hloubavě přemýšlel a rovnal si své myšlenky ohledně toho všeho.
-
Jedinečnou vlastností pana Dostojevského je rozmanitost a propracovanost všech jeho charakterů; nezklamal ani v tomto díle, ba naopak, postavy zde byly vypracované tak, aby si na ně udělal každý svůj názor: některé milujete, jiné přímo nesnášíte, jiné zas pomalu ani nevnímáte a jejich slova jako by šly jedním uchem dovnitř, druhým ven.
-
Zápletka byla místy spletitá, složitá, a těžko pochopitelná, ale... proto asi čteme Dostojevského, že? :)
-
P.S.:
Stejně jako nějaký jiný čtenář recenzent zde, taky doporučuji dělat si poznámky. (Je to občas téměř nutné)
Související novinky (1)
Nové eknihy zdarma (červenec, 6. díl)
09.07.2019
Citáty z knihy (1)
„Úplná svoboda bude tenkrát, až bude lhostejné, až bude lhostejné, zda žít či nežít.“
Kniha Běsi v seznamech
v Právě čtených | 25x |
v Přečtených | 556x |
ve Čtenářské výzvě | 26x |
v Doporučených | 40x |
v Mé knihovně | 313x |
v Chystám se číst | 339x |
v Chci si koupit | 59x |
v dalších seznamech | 12x |
(tato data se aktualizují 1x za hodinu.)
Autorovy další knížky
2004 | ![]() |
2004 | ![]() |
2008 | ![]() |
1958 | ![]() |
2020 | ![]() |
Tak to je síla, hlavně ten závěr. Knížka se zpočátku tváří jako více či méně zábavná sonda do života na ruském venkově, byť proložená řadou zajímavých úvah (něco jako Gogolovy Mrtvé duše), postupně však sklouzává do dramatu se závěrem, za který by se nemusel stydět ani král hororu Stephen King. To samozřejmě přeháním, ale jak se píše i na přebalu knihy, jde jednoznačně o Dostojevského nejtemnější a nejkrutější dílo. Ta krutost a temnota ovšem nemají za cíl čtenáře „pobavit“, Dostojevskij je mistrně využil k demonstraci mnoha paradoxů v myšlení a chování tehdejší ruské společnosti. Řada z nich bohužel zřejmě přetrvává doposud. Například kombinace přesvědčení o výjimečnosti ruského národa, o jeho předurčenosti konat velké věci a z toho plynoucím nároku téměř na cokoli (i za cenu obětí, především na té druhé straně), a zároveň zhrzení z toho, že to svět okolo není ochoten připustit. Samozřejmě, že nelze úplně generalizovat (a také to není idea typická jen pro Rusko), ale v Rusku se až příliš často najdou vlivní lidé, kteří tuhle ideu prosazují, a až příliš často úspěšně. Ruku v ruce s tím jde i potřeba silného vůdce ve stylu Petra Velikého – jak vizionářsky dovozuje jedna z vedlejších postav v jednom monologu, demokracie a rovnoprávnost (v ruském pojetí) vede zákonitě k despocii.