Bolestné Vánoce přehled

včera

Jindřich Šimon Baar byl český katolický kněz, ale myslím, že k přečtení těchto modliteb a proseb nemusí být člověk nijak pobožný, aby ho z nich zabolelo u srdce. Tiché výkřiky těch, kteří zažili bolest, ztrátu a odloučení, vás totiž přenesou do doby, kdy Vánoce nebyly jen svátkem radosti, ale i smutku.

Při čtení se mi vybavily zápisky mé prababičky, která si v dospělosti psala do deníku své vzpomínky na dobu první světové války. Maminky jí zemřela krátce po narození, tatínek odešel bojovat, takže zůstala u prarodičů. Mezi mnohými se tam objevují stesky po tatínkovi, ale také zmínky o neustálém hladu. Když babičku prosila o chleba, často slyšela jen: „Až zase zítra, chlebíček už dnes šel spát.“ Ta doba byla krutá. Dnes už si ani nedokážeme představit, co to znamenalo – čekat, doufat, trpět hladem, bát se o své blízké. Kéž bychom to už nikdy nedopustili.

Vojínova modlitba

„Jen puška se mnou v noci tmavé,
s ní na stráži jsem sám a sám.
Proč teskné sny se rojí v hlavě?
Proč na domov si vzpomínám?

Jsou Vánoce zas! Šťastné svátky!
Tak šťastné svátky duší všech!
I duše má dnes letí zpátky,
do vlasti mé – rodných Čech.

Svou ženu zřím tam ustaranou,
své matky, otce, děcka líc,
jak z jejich očí slzy kanou,
a jak mi letí v duchu vstříc...“

Mrtvým hrdinům

„Na všecko už této chvíle
vzpomněli jsme u jeslí,
za všecky už svoje milé
modlitby jsme přednesli.

Jenom ještě z dálky kdesi –
ozývá se teskný hlas:
„O Vánocích vzpomeňte si!
Vzpomeňte si! – Prosím vás"...“

Kdo to volá v tuto dobu?
Kdo to k nám se obrací?
Ach, můj Bože! – Ach – to z hrobu
prosí mrtví vojáci.“

*K dispozici na stránkách Národní digitální knihovny jako veřejné.