Bušidó: Cesta samuraje přehled

22.12.2022

Zajímavá paralela mezi etikou samuraje a britským majordomem, jak jej líčí Ishiguro v Soumraku dne – jeho pan Stevens se s Šigesukeho ideálem zacíleného, věrného a vzhledem k zadanému úkolu až za hrob oddaného bojovníka překrývá do takové miry, že to imho není jen tak náhodou.

Pak je tady taky paralela se služebnictvem, jak jej podábá Emily Brontëová v románu Na větrné hůrce – zde, stejně jako v Bušidó, se podobně tematizuje, že strohý život oddaný službě je zdravější a pokud jeho vlákno nepřetne nesplnitelný úkol či prostě osud (nemoc, nehoda), trvá déle než život rozmazleného rozmařilce a je také naplněn jakýmsi vnitřním štěstím. Oproti tomu je existence panstva jaksi křehčí – jejich psychika je náchylnější k depresím a sebedestrukci, jejich celková konstituce nemá pevný charakter a jelikož smrt je pro ně něčím děsivým a obávaným, naopak paradoxně umírají brzy (srovnejme průměrný věk, jakého se ve slavném románu dožijí hrdinové z řad služebnictva, s průměrem dožití panstva – bez ohledu k pohlaví). Šigesuke tohle ve svém etickém kodexu podává jako výhodu, které jeho ideální bojovník může dosáhnout (pochopitelně tedy v dobách míru, kdy je šance na fyzický střet řádově nižší než ve válce). Není to v jeho podání nutně odměna, protože tou je samotná služba, respektive každý dobře vykonaný úkol, ale rozhodně možný dlouhý a šťastný život samuraje zmiňuje právě v téhle “brontëovské” kontradikci.